Červenec 2011

Úděl Marka Dalíka

Jaroslav Spurný

Nad pandurem české politické tržnice se stahují mračna. Zpráva, že mu možná hrozí až patnáct let kriminálu, zastihla Marka Dalíka při květnovém cestování v cizině. Chytil nejbližší letadlo domů a v Praze pak výpověď rakouského manažera, že si před čtyřmi lety řekl o půlmiliardový úplatek za prosazení jednoho armádního nákupu, označil za nehoráznou lež a špinavou hru. „Vše vysvětlím policii,“ oznámil médiím před třemi týdny. Od té doby čeká na předvolání k výslechu. A spolu s ním každý, kdo si z rozpletení výpovědi manažera Stephana Szücse slibuje vhled do české džungle, v níž – jak se aspoň už nějaký čas a stále silněji zdá – nerozhodují o zásadních obchodech reprezentanti veřejného zájmu, ale šedé eminence, jejichž jediným mandátem je velké ego a vlastní prospěch. Zosobněním tohoto systému se pro mnohé stalo jedno jméno – Dalík.

Mediální sláva Marka Dalíka se už nějaký čas zdála povadlou. Někdejší hrdina titulních stránek a hlavních pořadů se po pádu svého přítele a premiéra Mirka Topolánka postupně ztrácel z nasvícené scény, občas jej připomenuly víceméně bulvární dohady, jaký majetek vlivný lobbista vlastní či kde vzal peníze na koupi luxusní čtyřicetimilionové vily na Hradčanech. Únik protokolu o výpovědi Stephana Szücse do českých médií vrátil Marka Dalíka rázem do středu pozornosti. Zaprvé, Szücs není žádným bezvýznamným úředníčkem, který by při nákupu pandurů, obchodu, v němž Česko nakoupilo stroje za třikrát vyšší cenu než třeba Portugalsko nebo Chorvatsko, seděl na jednání jen tak do počtu. Byl hlavním vyjednavačem amerických majitelů rakouské společnosti a navíc zástupcem zprostředkovatelské firmy, přes niž měla česká armáda nakoupit nejdůležitější komponenty obrněnců. Musel vědět o obchodě všechno. Když poprvé, v listopadu 2007, vyslechl Dalíkovu žádost o úplatek, oznámil podle neoficiálních informací z české policie vše svým americkým zaměstnavatelům. Poté se podle informací Respektu odehrála ještě jedna schůzka, kde si majitelé firmy Steyr Dalíkovu žádost nahráli. Nevíme, proč už se tehdy nerozběhlo vyšetřování korupce. Vysvětlením může být špatná finanční situace společnosti Steyr, které na obchodu záleželo a konečný kontrakt byl z české strany vůči prodejci více než velkorysý. Zájem vyšetřit korupci, který by obchod zhatil, nemusel být ani na rakouské, ani na americké straně.

Šokující na Szücsově výpovědi není jen údajná požadovaná výše úplatku, ale především informace, že požadavek úplatku pronesla soukromá osoba, která na setkání neměla co dělat. A to už jsme čistě na té české straně skládačky. Informace totiž znovu obnažila tuzemský systém, v němž se významné státní obchody stávají kořistí různých lobbistů, šíbrů a defraudantů. A znovu prohloubila nedůvěru veřejnosti k jakémukoli státnímu obchodu. Lobbistické praktiky rozvalily za posledních deset let fungující systém státních obchodů, který má občany chránit a obohacovat, a proměnily jej do značné míry v kořistnický souboj o tučná státní sousta.

Vyšetření Szücsových informací by mělo vést k odhalení, jak ten systém funguje. Víme toho totiž mnohem víc, než je výpověď o úplatku. Známe historii nákupu pandurů, její protagonisty, přemrštěné ceny, smlouvy o tajných nabídkách už v době, kdy smlouvu uzavírala Paroubkova vláda. Policie a státní zástupci by měli vědět po roce vyšetřování ještě víc. O výsledcích tohoto pátrání nevíme nic, snad kromě toho, že tuzemské policii trvalo týdny, než postavila vyšetřovací tým. Pak se dlouho hádala s Vojenskou policií, kdo má vlastně kompetenci případ vyšetřovat, a půl roku se v podstatě nepátralo. Následné roční vyšetřování nevedlo k žádnému obvinění. Žádné obvinění se překvapivě nechystá ani po výpovědi rakouského manažera. Naopak. Poté, co se informace objevila v médiích, rozhořel se mezi policií a státními zástupci souboj, v němž se instituce vzájemně obviňují, kdo vlastně za únik, který prý ohrozil vyšetřování případu, může. Na rozklíčování korupční kauzy, jež by mohlo odhalit tajemství a zákulisí tuzemských úplatkářských praktik, se prý prakticky nepracuje a Dalík, Topolánek a další stále čekají na pozvání k výslechu.

Svědectví Stephana Szücse, kde padla slova o úplatcích, si v Rakousku vyslechli za českou stranu tři lidé. Vyšetřovatel z protikorupční policie, jehož jméno neznáme, Marcela Kratochvílová a Ladislav Letko, dvě klíčové osoby pražského vrchního státního zastupitelství. Podle ověřených informací existovaly o výpovědi pouze originální záznam a kopie. Originální záznam podle vyšetřování policejní inspekce nikdy neopustil aktovku a kancelář policejního vyšetřovatele. Kopii dostalo vrchní státní zastupitelství a poté, co informace o údajném půlmiliardovém úplatku unikla do médií, si spis vyžádalo ke kontrole Nejvyšší státní zastupitelství.

V přímém přenosu jsme svědky další tuzemské speciality. Únik informace znemožnil překvapivý zásah proti Dalíkovi. Policie a státní zastupitelství, které by teď měly na tajných poradách řešit, jak rozlousknout korupční případ, se vzájemně obviňují ze spolupráce ze zločinci. Samozřejmě nevíme, odkud a proč informace unikla, ale jména státních zástupců Kratochvílové a Letka známe z minulosti z případů, v nichž zametli vyšetřování pod koberec: Marcela Kratochvílová například černé konto ODS, Ladislav Letko případ tunelu na akcie Českého piva v IPB.

Vyšetřit nákup pandurů a všechny jeho okolnosti je v prvořadém veřejném zájmu. Může nám to dát nebývalou možnost nahlédnout pozadí českého klientelistického prostředí. Do prostředí, s nímž je osud Marka Dalíka srostlý natolik, že mapování jeho vlivu může současně odhalovat, jak celý ten neveselý systém korupce a moci funguje.

Jako první tady ucítil příležitost vydělat velké peníze jeden z nejmocnějších mužů devadesátých let Václav Junek a svůj černý mercedes zaparkoval před ruinou svítiplynové elektrárny v ústecké čtvrti Úžín už na podzim roku 1997. Šéfa petrochemického „impéria“ Chemapol na té obhlídce doprovázel veřejnosti naprosto neznámý muž. Jaroslav Veverka tehdy nebyl ničím víc než drobným severomoravským podnikatelem, který se kamarádí s celkem bezvýznamným senátorem Mirkem Topolánkem.

Junek měl sice s Úžínem velké plány, chtěl tu ruinu přestavět na špičkový elektrárenský provoz, nicméně pak jeho Chemapol zbankrotoval a odkázal daňovým poplatníkům k zaplacení sedmnáctimiliardový dluh u zdejších bank, takže z vizí sešlo. Pozemky i projekt sice dál vlastnili Veverka a jeho obchodní společníci, kteří přizvali k věci i svého kamaráda a majitele PR agentury New Deal Marka Dalíka, nicméně vše zůstalo léta u ledu. Pak se ale stal Mirek Topolánek šéfem ODS a průzkumy k volbám 2006 oznamovaly, že bude i předsedou vlády. „Projekt Úžín“ ožil, i když jinak, než bylo původně plánováno. Do věci vstoupil šéf mocné státní společnosti ČEZ Martin Roman, který se rozhodl Veverkův projekt koupit – za skoro dvě stě milionů korun. Začala složitá obchodní operace, během které se stamiliony opravdu přesunuly na konta Dalíkových kompliců a ČEZ získal ruinu, o jejíž přestavbě se dodnes nezačalo ani jednat. „Asi to usnulo,“ říká ústecký primátor Vít Mandík, podle něhož vznikla na magistrátu svého času komise pro schvalování úžínské stavby, ale už pět let nedostala od ČEZ žádnou zprávu, že by se projekt někam pohnul. Podle oficiálních stránek ČEZ brání ve výstavbě protesty ústeckých občanů nepřejících si další neekologickou zátěž na svém už tak ohroženém území, jenže titíž občané protestovali už v době, kdy ČEZ elektrárnu kupoval. Přesun financí tedy musel mít na zřeteli jiný než hospodářský cíl. Logiku dává vysvětlení, že se jím těsně před volbami uzavřela aliance Marka Dalíka a Martina Romana. První přišel k penězům, druhý získal vlivného přítele, který se mohl stát zárukou, že jej nová pravicová vláda neodvolá z dobře placené funkce šéfa ČEZ, kam jej předtím jmenovali sociální demokraté. Mirek Topolánek zase pro své politické angažmá získal podporu muže držícího ruce na půlbilionovém majetku a každoročním padesátimiliardovém zisku.

Vypátrat, co spojilo Mirka Topolánka a Marka Dalíka do nerozlučného přátelství, je složité. Oficiálně byl Dalík představen Topolánkem politikům z ODS v roce 2003. „Dělal jsem tehdy senátorovi Topolánkovi asistenta,“ vzpomíná dnešní europoslanec Edvard Kožušník. „Pan Topolánek Marka přivedl a řekl, že bude mít na starosti věci související s chodem strany. Marek byl inteligentní, během své praxe v Havlově prezidentské kanceláři v devadesátých letech zřejmě získal spoustu politických kontaktů, vypadalo to, že se vyzná,“ vzpomíná Kožušník. Mimochodem, Dalíkovi bylo během praxe na Hradě sotva dvacet let a podle jeho tehdejší šéfové Jany Chalupové pročítal žádosti o prezidentskou milost a s žádnými vlivnými politiky se ve své kanceláři, sdílené s Janem Novákem, pozdějším šéfem kanceláře premiéra Topolánka, nikdy nesetkal. Zpět do roku 2003. Vznikl tým Kožušník, Dalík a Pavla Topolánková. „Já vlastně Dalíka moc neznám,“ vzpomíná bývalá Topolánkova manželka Pavla. „Byl chytrý a věděl, že se poveze na výtahu k moci, a bylo cítit, že ho zajímá luxus. Nosil drahé hodinky, značkové oblečení a vlastně se tehdy s mým mužem vídával častěji než já,“ dodává Pavla Topolánková. Možným klíčem k pochopení přátelství může být rok 2004, kdy se měl Dalík údajně pokusit podplatit deseti miliony korun čerstvého poslance Unie svobody Zdeňka Kořistku. Důvodem byl jediný hlas Kořistky, který mohl pomoci potopit tehdejší koaliční vládu vedenou sociálními demokraty a tím otevřít cestu k vládě šéfovi ODS Topolánkovi. Bublanovská policie dělala tehdy vše pro to, aby Dalíka usvědčila, a nasadila dokonce odposlech na Topolánka. Zachytila pouze emotivní vyznání Mirka Topolánka svému poradci – Marku, s tebou stojím a padám. Tato část Dalíkova života, kdy jako Topolánkův poradce poznal na pár dnů i vězeňské nepohodlí, podle Kožušníka přátelství obou mužů velmi utužila.

Podle někdejšího místopředsedy ODS Vlastimila Tlustého se na Dalíkově a Topolánkově cestě k moci podílel v půli minulé dekády i Miroslav Kalousek. Tehdejší šéf rozpočtového výboru a předseda lidovců přizval podle Tlustého Topolánka k jednání o nákupu mýtných bran od rakouské firmy Kapsch – obchodu za celkem sedmnáct miliard korun. Nevíme, jakou roli Topolánek tehdy v nákupu provázeném řadou klasických pochybností (od předražení ceny až po kvalitu, respektive nekvalitu vybraného systému) sehrál. Bývalý premiér projevuje od svého odchodu z politiky znaky jistého psychického či osobnostního zhroucení a hovořit s ním o jeho politickém angažmá není možné. Smlouva o dodání systému byla podepsána v roce 2006 krátce před volbami. Nicméně stovky podrobností o smlouvě se projednávaly až po nástupu Topolánkovy vlády. A v té době se jednoho klíčového jednání s firmou Kapsch prokazatelně zúčastnil i naprostý soukromník Marek Dalík. Jednalo se na ministerstvu dopravy u jeho šéfa Aleše Řebíčka. „Ocitl jsem se tam náhodou,“ říká Dalík. „Jsme s Alešem kamarádi, šel jsem za ním a ty lidi od firmy Kapsch, se kterými jednal, taky všechny znám, hrával jsem s nimi tenis. No a oni neměli nic proti tomu, abych tam poseděl.“ A dnes už máme důkazy, že Marek Dalík takhle někde „poseděl“ docela často – a vždycky při tom čirou náhodou šlo o desítky miliard korun.

Přístavní restaurace Riva Bella je součástí luxusní obytné čtvrti na holešovickém břehu Vltavy. Restaurace nabízí pohled na několik krásných jachet, zakotvených v nedalekém přístavu. Riva Bella patří Marku Dalíkovi a jeho příteli Radku Mašínovi – muži, kterého česká veřejnost poznala jako pronajímatele jachet českým politikům a byznysmenům na dva roky staré legendární toskánské dovolené Mirka Topolánka. Interiér restaurace evokuje Toskánsko, nakonec Riva Bella patří do sítě stejnojmenných restaurací, které stojí hlavně v toskánských přístavech. Jídelní lístek upozorňuje na jídla inspirovaná toskánskou kuchyní a v prodejním koutku si zákazník může koupit toskánské uzeniny, sýry a ryby. Na zdech visí obrovské zarámované fotografie luxusních motorových člunů a jachet, na jejich palubách se opalují italské krasavice. „To jsou nějaké originály?“ ptáme se číšnice, která nás odkazuje na šéfa Luigiho. „Ty fotografie jsou jakousi značkou restaurace. Jsou to fotky lidí, kteří zbohatli a kteří před padesáti lety, kdy síť restaurací vznikla, dávali drahými jachtami na odiv své peníze a taky se stali pravidelnými hosty sítě Riva Bella,“ vysvětluje Luigi.

Do restaurace Riva Bella v toskánském Monte Argentariu chodila tenkrát v roce 2008 občas i česká výprava politiků a byznysmenů, kteří tam trávili společnou dovolenou. Těch osm lidí, „oficiálních dovolenkářů“ ubytovaných ve vile pronajaté Markem Dalíkem, a pár dalších, kteří se tam jen mihli, mělo tehdy obrovskou moc nad státními penězi. Zjednodušeně se dá říci, že v tu dobu rozhodovali, jak naloží se státními obchody zhruba za tři sta miliard korun. Jen namátkou, šéf ČEZ Martin Roman si v mohl v restauraci Riva Bella podat ruku s poslancem sociálních demokratů Milanem Urbanem, který měsíc předtím prosadil ve sněmovně zákon o emisních povolenkách, jenž přinesl do kasy ČEZ na úkor státní kasy sedmdesát miliard korun. Náměstek ministra dopravy Jiří Hodač rozhodoval o zakázkách na stavbu dálnic, ten rok celkem za osmnáct miliard korun. Kromě toho se na ministerstvo dostal jako představitel firmy Marius Pedersen, která se v tu dobu ucházela a stále ještě uchází o ekologický supertendr na odstranění škod za více než sto miliard korun. Stejně jako zástupci firmy J&T, kteří vcelku překvapivě zprostředkovali neznámému majiteli nákup vily, již si Dalík pronajal. Toskánské dovolené se také účastnil jistý Martin Procházka, jehož jméno tenkrát, když odhalený zájezd vlivných mužů plnil titulní strany, nikdo moc neznal. Dnes už víme, že Martin Procházka je spolumajitelem firmy Via Chem Group, ve které utopila firma Key Investments v posledních letech skoro půl miliardy korun získaných od několika pražských radnic. Nemůžeme to dokázat, ale informace z Prahy 6, kterou stál byznys dvě stě padesát milionů korun, říkají, že za radou investovat do Via Chem stál prý Dalík. Výčtem sum, o nichž rozhodovali v té době účastníci zájezdu, bychom mohli nudit ještě velmi dlouho. Nicméně je třeba přiznat, že během těch dvou let od památné dovolené se nepodařilo zjistit, zda se o penězích v Monte Argentariu opravdu jednalo, nebo jestli se dovolenkáři jen tak opalovali na jachtách po vzoru fotografií z restaurací Riva Bella. Dokonce ani nevíme, jestli vila, v níž relaxoval Topolánek, patří ve skutečnosti Marku Dalíkovi, jak se tehdy spekulovalo. Ani Respekt, ani žádná jiná média po tom od té doby nepátrala. Investigace v cizině je drahá a časově náročná, a navíc se po pádu Topolánkovy vlády před dvěma lety zdálo, že Dalík se stává mrtvým mužem, který bude zajímat jen bulvární média.

Jenže výpověď Stephana Szücse nasvítila Dalíkovy aktivity z velmi ostrého úhlu. V tento okamžik nevíme, zda je informace rakouského manažera pravdivá. Dalík to popírá a zatím neexistují informace, že by půlmiliarda přišla na nějaká konta Dalíka nebo jeho možných bílých koní. Policie prý intenzivně prověřuje Dalíkovy účty, ale zatím to nevypadá, že by o úplatcích našla nějaký důkaz. Důležitější informace z výpovědi je skryta v Dalíkově přiznání, že se jednání na žádost náměstka ministryně obrany Martina Bartáka skutečně účastnil. „Poseděl“ tam stejně jako u Řebíčka na jednání s firmou Kapsch nebo na party po koncertě kapely Led Zeppelin v únoru 2008, kde vlivní zbrojaři a politici v čele s Mirkem Topolánkem prakticky domluvili nákup dvojnásobně předražených a pro armádu prakticky nepotřebných letounů CASA za pět miliard korun. Marek Dalík taky poseděl dvakrát za měsíc na obědě s šéfem ČEZ Martinem Romanem nebo na setkání s lidmi z dozorčí rady ČEZ, kde se jednalo o budoucí energetické koncepci státu.

Marek Dalík není žádný otec zakladatel zdejšího korupčního, klientelistického či defraudačního systému. Miloš Zeman měl svého Miroslava Šloufa, který z kanceláře na Úřadu vlády řídil řadu vládních projektů, ale třeba také diskreditující kampaň Olovo proti Zemanově politické konkurentce Petře Buzkové. Václav Klaus zase Jiřího Weigla, který jako člen statutárních bankovních orgánů kryl bankovní socialismus, matku tuzemské korupce, jež nás stála skoro tři sta miliard korun. Stanislav Gross měl „mlátičku“ Pavla Přibyla, který to z komunistického útvaru na bití demonstrantů dotáhl až na muže organizujícího návrat „kádrů“ do čela porevoluční policie, což zrodilo její neschopnost vyřešit jakýkoli korupční případ s účastí mocných, a Jiří Paroubek zase svého Jaroslava Tvrdíka či Zdeňka Doležela, jenž byl ochoten „za pět českých na stole“ zlomit pro Mrázkovy mafiány už odsouhlasenou privatizaci Unipetrolu.

Poslední ukázkou všudypřítomnosti a nepostradatelnosti „dalíkovských“ šedých eminencí byl nedávno případ místopředsedy ODS a bývalého ministra Pavla Drobila: jak víme z nahrávek, jeho poradce Martin Knetig se na ministerstvu nezabýval ničím jiným než vytvářením korupční „byznys“ sítě pro financování Drobilovy politické kariéry. Není tedy divu, že otázky na fenomén Dalík zodpovídají významní spolustraníci Mirka Topolánka z doby, kdy byl premiérem, dost vyhýbavě. „Tušil jsem, že se Dalík staral ve straně o byznys, ale žádné důkazy jsem neměl, takže i já jsem dnes překvapen, jak daleko Topolánek Dalíka pouštěl, pokud je tedy pravda to, co vypověděl ten rakouský manažer,“ říká současný premiér Petr Nečas. „Já to prostě bral, že jsou dobří přátelé. Ale všechny ty řeči beru s rezervou. I o mně se povídá, že jsem Dalíkovi přihrál nějaké pozemky od ministerstva vnitra ve Špindlerově Mlýně. Nepřihrál, naopak když jsem zjistil, že se pan Dalík o pozemky zajímá, obchod jsem jako ministr nechal zastavit,“ vzpomíná Ivan Langer. „Všichni z ODS věděli, že Dalík dělá pro Topolánka byznys, ale nikdo kromě mne – a mě to stálo post ministra – se neozval. Já prostě nechtěl dělat s Dalíkem byznys, tušil jsem, co to může přinést,“ uvádí Vlastimil Tlustý. Jaký byznys Dalíkovi Tlustý odmítl? „Vlastně žádný, Dalík prostě věděl, že se s ním paktovat nebudu, tak se na mne s ničím neobrátil,“ dodává Tlustý.

Odhalení pozadí tuzemského systému korupčního „byznysu“ tedy zůstává na policii. Ze sporých oficiálních zpráv, které dostáváme z policejního vyšetřování či pátrání státních zastupitelství, proto trochu mrazí. Stephan Szücs vypověděl o údajném úplatku už přede dvěma měsíci. Česká policie ani dozorující státní zastupitelství Dalíka nevyslechly, a dokonce mu neposlaly ani předvolání k výpovědi. Podle informací Respektu se policisté vůbec nezabývali tím, proč Martin Barták pozval soukromou osobu na jednání o nákupu pandurů za čtrnáct miliard a jestli to třeba neudělal na příkaz premiéra Topolánka. Pokud jde o předražení nákupu, tvrdí mimo mikrofon státní zástupci, že vlastně nejde o žádný trestný čin, protože cenu schválily ministerské i vojenské komise a není možné obvinit komise jako celek z něčeho, co prý není zcela prokazatelné, tedy že stroje byly opravdu předražené.

Před hradčanským domem Marka Dalíka stojí zaparkováno postarší porsche. Na brance není ani zvonek, ani jmenovka. Dalík sice zvedá telefon, ale na otázky nechce odpovídat, o případu prý bude mluvit pouze s policií. Informace od neoficiálních zdrojů z protikorupční policie říkají, že zveřejnění Szücsovy informace sice zkomplikuje vyšetřování, ale že v případu možné korupce kolem nákupu pandurů ještě letos padnou obvinění. Szücsova výpověď prý není zdaleka jediná, která potvrzuje korupční jednání při nákupu těchto strojů.

(Respekt, www.respekt.cz)