Červenec 2011

Cestování časem je možné

Pavel Stöckl

Změnit minulost nebo budoucnost je možné i posláním informace. Kdo by neuvítal možnost vrátit zpět čas a napravit nějakou hloupost, kterou spáchal v minulosti? Cesty časem byly zatím jen námětem pro fikce. Jak by vypadal svět, kdyby Kartágo porazilo Řím, nebo někdo zabil Hitlera dříve, než rozpoutal II. světovou válku?

Moderní teoretičtí fyzici však tvrdí, že cesty časem jsou opravdu možné. Pohybují se ovšem na poli s tušenými vazbami elementárních částic uvnitř multidimenzionálních vesmírů, které je normálnímu člověku stěží pochopitelné. Nezbývá než jim věřit. Jako popis mnoha jiných jevů odvíjí se uvažování o cestách časem od teoretických základů, jež položil Albert Einstein, který mimo jiné formuloval myšlenku spřažení částic. Jde o existenci vazby mezi elementárními částicemi, která se projevuje tak, že přes vzájemnou vzdálenost třeba i stovek kilometrů se změna kvantového stavu jedné částice projeví okamžitě změnou stavu vzdálené párové částice.

Podobná vazba podle australských fyziků Jaye Olsona a Timothy Ralpha z University of Queensland existuje i napříč časem. Svou myšlenku popisují na modelu vesmíru, který má pouze jeden rozměr v prostoru a jeden v čase. Tento vesmír si zobrazili v jednoduchém grafu, jehož osy zobrazují čas a prostor. Počátek časové osy představuje přítomnost. Budoucnost kam se dvě různé částice mohou dostat podsvětelnou rychlostí, vytvoří kolem časové osy symetrické klíny. Pokud jsou dvě částice v současnosti – sedí na vodorovné ose – jejich ,klíny‘ se budou v minulosti a budoucnosti překrývat. Pokud pak dvě částice byly spolu spřaženy v minulosti, budou spřaženy i v budoucnosti, ale jen v okamžicích, kdy se jejich “klíny” překrývají. Olson a Ralph tvrdí, že propletení částic je zakódováno v celém vesmíru a mimo jiné to znamená, že poměry v minulosti automaticky ovlivňují budoucnost. Ale nejde o nějakou přímou vazbu příčiny a následku, ale o možnost, kdy spřažené částice sdílejí společný časoprostor.

Oba vědci dokonce navrhují experimentální ověření teorie, a sice vysláním qubitu (jednotka kvantové informace) do budoucna. Ten by měl zachytit detektor a qubit zrekonstruovat. Má to údajně jedinou podmínku, že čas zachytávání qubitu z minulosti musí být symetrický. Tedy jestliže zařízení bylo v minulosti aktivní ve tři čtvrtě na dvanáct, tak detektor v budoucnosti musí být aktivní přesně ve čtvrt na jednu. Pokud se navrhovaný experiment podaří, půjde o první teleportaci v čase. Všichni jsme svým způsobem cestovatelé v čase, když se ubíráme z nějakého bodu v minulosti do nějakého bodu v budoucnosti. Olson a Ralph však nabízejí zkratku mezi těmito dvěma body. Experimentální cestování časem jiného druhu nabízí i jiná dvojice vědců, která ovšem tvrdí, že je vyhrazeno pouze speciálním elementárním částicím. Podle teoretických fyziků Toma Weilera a Chuie Man Hoa lidstvo už dokonce první stroj času postavilo – více méně nevědomky. Jde o velký urychlovač částic (LHC) na francouzsko-švýcarském pomezí. Oba vědci tvrdí, že právě zde dojde k prvnímu přenesení hmoty do minulosti nebo budoucnosti. Jejich teorie je ovšem založena na několika jestliže…

Tím prvním je předpoklad, že se podaří v urychlovači vytvořit, či zachytit Higgsův boson, který se mediálně označuje jako božská částice. Existence bosonu je zatím jen teoretická. Jde o předpokládanou částici, která by měla vysvětlit, proč jsou ostatní elementární částice hmotné. Aby to bylo ještě komplikovanější, tak fyzici předpovídají, že se vznikem Higgsova bosonu se současně vytvoří i párová částice Higgsův singlet. Singlety by měly mít podle Weilera s Hoem schopnost skákat do páté dimenze, kde mohou putovat dopředu i dozadu časem. „Jednou z atraktivních výhod našeho pojetí cest v čase je skutečnost, že se vyhýbá všem velkým paradoxům,“ cituje server Livescience Weilera, který vysvětluje: „A protože je takové cestování časem vyhrazeno pouze těmto speciálním částicím, nemůže se například přesunout časem člověk a zabít rodiče předtím, než se narodil. Ovšem pokud by byli vědci schopni kontrolovat vytváření Higgsových singletů, pak by bylo možné posílat do minulosti nebo budoucnosti zprávy.“ I poslání informace napříč časem by mohlo vést k ověření možnosti vytváření časových paradoxů a alternativních budoucností a ani by se nemuselo jednat o zmíněný pokyn zabít něčí rodiče, než zplodí potomka.

Weiler a Ho se při svých úvahách pohybují v rámci teorie všeho (M-teorie, teorie superstrun), která místo obvyklých čtyř dimenzí pracuje s jedenácti. Náš vesmír je v jejich pojetí čtyřdimenzionální membránou plovoucí v multidimenzionálním prostoročase. Základní stavební kameny našeho vesmíru jsou pak s touto membránou svázány a nemohou existovat v jiných dimenzích. Ovšem existují výjimky. Například gravitace je slabší než ostatní základní síly, protože působí i v dalších dimenzích. Další navrhovanou výjimkou jsou ony singlety, které ovlivňuje gravitace, ale už žádná jiná ze základních sil. Weiler začal takto uvažovat o cestování v čase před šesti lety, když se snažil vysvětlit anomálie pozorované u neutrin, která nás sice bombardují v biliónech každou vteřinu, ale bez jakéhokoli pozorovatelného účinku.

Obě uvedené teorie mohou přes rozdílné přístupy vést k otevření přímého kanálu mezi minulostí a budoucností. Obě mají také společné to, že neuvažují o přesouvání věcí nebo osob, ale předpokládají hlavně posílání a zachytávání informací. Ovšem i obyčejná informace, pokud jí někdo uvěří, může mít stěží odhadnutelné následky. Ostatně už v bibli se píše, že na počátku bylo slovo. Nejsrozumitelnější by samozřejmě bylo, kdyby někdo z budoucnosti poslal výsledky nějaké loterie s opravdu velkým jackpotem.

Do začátku 20. století bylo cestování v čase považováno za nemožné, až Albert Einstein pomocí speciální teorie relativity ukázal, že v jistém smyslu cestovat časem lze. Pokud se podle něj jakékoliv těleso přiblíží rychlosti světla, čas se pro něj z hlediska ostatních zpomalí, takže vlastně cestuje do minulosti. Stejného efektu lze podle obecné teorie relativity dosáhnout pobytem v silném gravitačním poli, například poblíž černé díry. Nicméně žádný z těchto způsobů neumožňuje se vrátit do výchozí doby, cesta je jednosměrná. Navíc dosahování rychlosti světla či dokonce působení gravitačních polí srovnatelných s černou dírou má nemalé nároky na technologie a energie. Cestování časem se proto dosud zdálo stejně nemožné jako před Einsteinem.

(Novinky.cz)