Červenec 2011

Mohlo to dopadnout hůř

Petr Třešňák

Po revoluci se z rockového frontmana stal hlavním manažerem jedné z největších operací čerstvě demokratického Československa. Úspěšným. Přesně před dvaceti lety si Michael Kocáb na hranicích připil vodkou s posledním sovětským okupantem.

S požadavkem odsunu sovětských vojsk přišla jako první iniciativa Most, ke které jste v roce 1989 patřil. Mluvili jste o tom už před 17. listopadem?

Před 17. listopadem ten požadavek nevznesl nikdo. Respektive vznášel ho téměř každý občan tohoto národa, ale jenom v hospodě a velmi potichu. Iniciativa Most, kterou jsem založil s Michalem Horáčkem, pracovala výhradně na tom, aby došlo k setkání té ostré havlovské opozice, které se komunisté báli, s režimem. Nějaké sbližování s komouši bylo sice pod naši úroveň, ale chtěli jsme, aby ty znepřátelené pozice začaly vyjednávat o předání moci. Mysleli jsme si totiž, že musí dříve či později nastat. Podařilo se nám seznámit se s Oskarem Krejčím, což byl poradce komunistického premiéra Adamce a měl na něj poměrně velký vliv. Přes něj jsme zkoušeli domlouvat to setkání.

Podařilo se vám setkat přímo s Adamcem?

Před revolucí ne. Tedy kromě náhodného krátkého setkání ve foyer Nové scény Národního divadla, kde se mě vyptával, co jsem myslel větou, že „každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží“, kterou jsem pronesl v přímém přenosu Československé televize na Děčínské kotvě. Až 19. listopadu. Tam se ještě o odchodu vojsk moc nemluvilo, možná jsme ztratili pár slov, ale hlavním důvodem bylo přesvědčit vládnoucí komunisty, že 17. listopad byl opravdu výstřelem z Aurory, definitivní, nezvratnou změnou. Adamec tomu nechtěl věřit. Byli jsme u něj doma, jednal s námi velmi přátelsky, ale přece jen poněkud shovívavě ve smyslu: „Ale hoši, tohle jsme zažili už mockrát, z toho nic nebude.“ Pád socialismu si vůbec nedokázal připustit, tím spíše nějaký odsun sovětských vojsk. V Občanském fóru se z toho ale velmi brzy stalo důležité téma. Bylo jasné, že pokud chceme zcela zásadní převrat, změnu režimu o 180 stupňů, musíme tlačit na odsun Sovětů. Takže jsme nějaký sedmý osmý den jménem Občanského fóra napsali dopis Gorbačovovi; podepsalo ho asi pět lidí, myslím, že Havel, Jičínský, Pithart, Horáček a já. Žádali jsme zahájení rozhovorů o okamžitém odsunu Sovětské armády a také o prohlášení smlouvy o dočasném pobytu vojsk za neplatnou od samého počátku.

Jak se dal v roce 1989 doručit dopis Gorbačovovi?

Prostě jsme ho zalepili a odešli s ním na sovětskou ambasádu. Šli jsme tam poprvé v životě, připadali jsme si jako takoví kluci. Před ambasádou jsme se ocitli v poněkud svízelné situaci, protože tam zrovna probíhala nějaká demonstrace proti Sovětům, a oni nás hned vítali jako někoho, kdo jde posílit řady demonstrantů. A my jsme naopak potřebovali zmizet za zdmi toho malého českého Kremlu, což bylo trochu trapné. Nebylo snadné vysvětlovat, co tam vlastně jdeme dělat. Báli jsme se, že budeme nařčeni z kolaborace. Na ambasádě nás přijal nějaký pan rada Filipov, převzal ten dopis a zahájil s námi docela dlouhý rozhovor, což jsme vůbec nečekali. Začal vyzvídat, jaké jsou vlastně plány vedení Občanského fóra, co se bude dít. Tehdy jsem během revoluce vůbec poprvé narazil na velmi vážný přístup k celé věci z druhé strany, vlastně nás tím nechtěně nabil energií. Začal dění v Československu přirovnávat k Velké říjnové revoluci, ptal se, jestli máme situaci pod kontrolou, jestli se bude věšet na kandelábry a útočit na Sověty. Ubezpečili jsme ho, že lynčování není v naší povaze. Zhruba za týden jsme šli znovu na ambasádu a rada Filipov nám sdělil, že Gorbačov náš dopis četl a zahájení rozhovorů o odsunu armády se nebrání. Tím to bylo celé odstartováno.

Delegace moskevských jestřábů

Dohodu o odsunu vojsk pak v únoru 1990 podepsal československý ministr zahraničí Dienstbier se sovětským protějškem Ševardnadzem. Vy jste byl v tu dobu federální poslanec. Proč jste vlastně řídil odsun vy?

Pro ministerstvo to skončilo podpisem smlouvy a já jsem ve Federálním shromáždění třemi zásadními projevy (lednovým, únorovým a březnovým) prosadil vznik parlamentní komisi pro dohled na odsun Sovětské armády a celá ta agenda nám tak spadla kompletně na hlavu. Řešili jsme to ale v těsné spolupráci s českou armádou, respektive s vládním zmocněncem pro odsun sovětské armády generálem Ducháčkem a jeho zástupcem, generálem Naďovičem.

To byli zasloužilí komunističtí generálové, kteří byli zvyklí poslouchat Sověty na slovo. Jak se vám s nimi spolupracovalo?

Velmi dobře, s oběma jsem dokonce dodnes v kontaktu. Oni byli sice bývalí socialističtí generálové, byli ale schopni tu svoji minulou úlohu vidět s velkým nadhledem. Byli to chytří chlapi, dokázali se smát tomu, jak se jezdili se Sověty radit, a teď je jezdí vyhánět. Otevřeně o tom mluvili, dělali si legraci ze své slepé poslušnosti a byli schopní se z ní postupně vymanit. Byli to prostě vojáci, kteří poslouchali rozkazy. Pro mě bylo důležité, že odsun nebrzdili, šli jsme si ve všech věcech na ruku. Zároveň je jejich minulá pozice oslabovala, takže vždycky když došlo na silové politické vyjednávání, tak se stáhli. Tahle úloha připadla mně, což mi vyhovovalo.

Jaká jednání byla nejtvrdší, o to, jak dlouho odsun potrvá? Sověti původně požadovali na stažení pět let.

Ano, jejich problém byl v tom, že neměli těch 75 tisíc vojáků s rodinami doma kde ubytovat. Dlouze se to dojednávalo a ve smlouvě, kterou podepsali ministři zahraničí, se podařilo termín smrsknout na osmnáct měsíců, tedy do června. Chtěl jsem ale, aby třeba bojové jednotky odjely dřív, což bylo diplomaticky náročné. Když okupant odchází, nemá cenu ho dráždit nebo dehonestovat, zvláště když jde o světovou mocnost. Podařilo se nám ale Sověty odsunout nejrychleji ze všech zemí, daleko před Maďarskem a Polskem. Jedním z důvodů bylo i to, že hlavní sovětský velitel, generál Eduard Vorobjov, odchod podporoval. Vznikla taková dělná, až přátelská atmosféra, i když vodku jsme spolu nepopíjeli. Vorobjov nakonec sehrál klíčovou úlohu v tom, že se podařilo termín odsunu dodržet.

Jak to myslíte? To přece zaručovala smlouva.

To ano, ale situace se postupně začala komplikovat. V Moskvě byla klika jestřábů, radikálních komunistů z ministerstev zahraničí, obrany a branně-bezpečnostního výboru Nejvyššího sovětu a ti se snažili odsun prodloužit na původních pět let nebo nejraději zastavit úplně. Navzdory té dohodě.

Vy jste s jestřáby vyjednával?

Tvrdých jednání bylo několik, popíši vám to zlomové. Z ničeho nic mě přivolali na sovětskou ambasádu, kam právě z Moskvy přijela parta nějakých dvaceti možná třiceti Sovětů, polovina uniformovaných generálů a plukovníků, polovina chlapů v civilu, kteří vypadali jako prototyp ruského kágébáka. Když jsem přišel, atmosféra byla velmi hustá, ambasador bílý jako stěna a naši dva generálové zaražení. Všichni mlčeli, báli se té delegace. Naši mi říkali, že musíme něco udělat, protože ti chlapi sem přijeli zastavit odsun.

Oni jednali bez vědomí Gorbačova?

To já samozřejmě nevím. Ale přijeli s tím, že se s odsunem musí něco udělat, že takto dál probíhat nemůže, že nemohou ubytovat pět set tisíc vojáků a rodinných příslušníků z celého východního bloku plus jejich rodiny. Tvrdili, že je celá ta operace naplánována zmatkářsky. Nikomu se nechtělo jít s tou přesilou do konfliktu, ale pro mne to bylo jednoduché, protože jsem neměl co ztratit. Řekl jsem, že ne, že budeme v odsunu pokračovat tak, jak jsme se dohodli. A oni udělali velmi chytrý krok – začali zpochybňovat moji autoritu. Po pravdě řečeno jsem se divil, že s tím někdo od nich nezačal už dříve.

Vy jste byl vlastně pouhý poslanec.

Ano, a předtím, v jejich očích, nějaký jazzový muzikant. Generál Vorobjov ani nikdo jiný předtím to nevytáhl, ale tihle ano. Byli chytří. Ptali se mě se smíchem, jestli jsem se jako rozhodl, že osobně odsunu Sovětskou armádu, nebo co? A já jsem odpověděl, že já ne, ale pan Gorbačov. A oni na to: „Ten zmatkář? O něm nám vůbec nemluvte. Ten už rozhodl tolik věcí, že ten stát budeme dávat dohromady dalších tisíc let.“ Koukal jsem jako blázen, bylo to neuvěřitelné. Stát se to za Stalina, tak už by nedoletěli do Moskvy, letadlo by spadlo ještě tady do Vltavy. Pochopil jsem, že je to špatné, a oni tvrdě vyrukovali se svými požadavky. Odsun se natáhne na pět let a Československo zajistí sovětským vojákům montované domky, ve kterých budou doma bydlet.

Oni chtěli, abychom jim platili doma ubytování?

O tomhle se mluvilo od začátku, my jsme se i ptali u českých výrobců, ale bylo velmi nejasné, kdo by to měl zaplatit. Sověti pořád mluvili o takovém tom socialistickém barteru, že nejdříve dodáme domky, a potom to nějak vyřešíme. Jak bychom to vyřešili, bylo jasné – nijak.

Jak dopadla ta schůzka?

Hádal jsem se s nimi a v jednu chvíli jsem jim řekl, že pokud prodlouží odsun, my zase nemůžeme garantovat původní slib, totiž že se hněv lidu neobrátí proti sovětským vojákům.

To je docela silný kalibr.

Věděl jsem, že toho se bojí nejvíc. Sověti znali své revoluce pouze jako krvavé, po 17. listopadu nás pořád strašili, že se rozpadne infrastruktura, nepůjde elektřina, Praha bude plná odpadu, všude bude vybuchovat plyn a do toho začne rabování a lynčování sovětských vojáků. Takové měli představy o naší revoluci. A my jsme jim garantovali, že se to nestane, že známe českou povahu a máme situaci pevně v rukou. Uprostřed tohohle jednání nezbylo než říci, že tahle garance padá. Zarazili se, už je to ale příliš nevyděsilo, hned začal někdo říkat, že by tedy chtěl ten český lynč vidět. Tak jsem vyzkoušel poslední možnost. Řekl jsem: „Jestli vás nezajímají garance Gorbačova a Ševardnadzeho, se kterým jsem o odsunu osobně mluvil, pak by vás mohly zajímat garance generála Vorobjova, velitele středního vojenského okruhu.“ To je zarazilo, což mě překvapilo, protože jsem myslel, že když pošlou do háje Gorbačova, tak pošlou i Vorobjova. On byl v tu dobu v Milovicích a rozhodlo se, že ho zavolají. Jednání se přerušilo.

Věděl jste, jak se generál zachová?

Ne, ale věděl jsem, že se hraje o hodně. Bylo mi úzko z toho, že jestli to Vorobjov vzdá, tak odsun skončí, možná by tu Rusové byli dodnes, kdo ví. Nástup Putina potvrdil, že počátek devadesátých let byla jenom taková historická skulina, do které jsme se vmáčkli. Kdyby se Putin dostal k moci dřív, tak se ten monolit možná nerozpadl. Takže když Vorobjov přijel, byla ve mně malá dušička, měl jsem pocit, že v tu chvíli nesu to břemeno opravdu sám. Chtěl jsem se s ním za každou cenu setkat, než vstoupí do místnosti, abych ho mohl instruovat, ale nepovedlo se mi to. Drželi nás separátně. Když Vorobjov vstoupil do místnosti, ani se mi nepodařilo si s ním vyměnit pohled, nic jsem mu nestačil naznačit. A on potom udělal naprosto famózní výstup. Zcela oficiálně se představil, velmi stručně popsal situaci, žádné dlouhé vysvětlování. A řekl: „Jako generál střední skupiny sovětských vojsk prohlašuji, že odsun proběhne přesně podle harmonogramu do třicátého června devadesát jedna.“ A bylo hotovo. Oni chvíli zůstali sedět a potom, se slovy, že tohle si vyřídí v Moskvě, jednání okamžitě ukončili.

Vyřídili si to s ním?

Evidentně ne. Šlo o nějakou kliku, jejíž pozice nebyla zřejmě tak silná. Pořád tam byl Gorbačov, Ševardnadze.

Výprava do jaderného skladu

Líčíte člověka, který velel okupačním jednotkám v Československu, jako kladného hrdinu. Není v tom trochu rozpor?

Ne až takový. Hodnotím ho z časového odstupu a se znalostí jeho dalších životních kroků. Nevím, co dělal předtím. Nerad bych byl kritizován, že ho obhajuji, ale já prostě u něj vidím změnu. Stane se, že člověk prohlédne, a podle mne je to jeho případ. Během odsunu dělal všechno pro to, aby to proběhlo v klidu a po dobrém, všechna jednání s ním byla korektní. Osobně byl excitovaný z toho, co se děje v Československu. Říkal, že nikdy nevěřil, že je možné dělat revoluci tak, jak jsme ji tu udělali my, tedy zejména Havel.

Sovětský generál měl v úctě Havla?

Ano, ve velké. Po návratu do Ruska se zastal Gorbačova během puče stalinistů, a když byl nasazen do první čečenské války a otevřel desky s rozkazy, řekl, že tohle není válka, ale řezničina, a z Čečny odjel. Potom ho úplně vysypali. Pak se stal zakladatelem pravicové strany a dnes je z něj normální demokrat, slušný člověk. Nejen že prohlédl, ale dokázal to i činy. Lidé se mění v čase, a jak jsem Vorobjova poznal, myslím, že je mravné za něj vzít alespoň částečnou osobní záruku. I když asi bude spíš výjimkou.

Co tady jeho armáda v osmdesátých letech vlastně dělala? Jaký měla úkol? Udržovat normalizaci už přece nebylo potřeba, ta se udržovala sama. Měla chránit východní blok před Západem nebo co vlastně?

Tohle asi už nikdo přesně neřekne. Leccos jsme při odsunu našli, nějaké strategické systémy, poziční mapy, kde jsou zaměřené bojové cíle. Ale druhá věc je, jestli to skutečně chtěli udělat. U moci byl už Gorbačov a podle mého laického názoru armáda už pouze držela status quo. Během perestrojky se nic dalšího nepřipravovalo. Byla to setrvačnost a neujasněnost toho, co bude dál s celým východním blokem. Mimochodem, když jsem mluvil se Ševardnadzem, zeptal jsem se ho, jestli ty pohyby ve východní Evropě, které začaly pádem berlínské zdi, Gorbačov chtěl, jestli to byl jeho záměr a cíl, nebo jestli se mu to vymklo z rukou. Předpokládal jsem, že to ministr zahraničí bude vědět. A on řekl, že neví.

Měl na to sám nějaký názor?

Řekl, že se přiklání spíše ke druhé variantě. I když byl opatrný, aby to řekl přímo, přece jenom impérium je impérium. Takže – já nevěřím, že existuje politik, který by vám odpověděl, co tu vlastně Sovětská armáda chtěla. Měli tady ty obranné systémy a démonizovali si Ameriku, to byl základní princip, ale nemyslím si, že by připravovali nějaká tažení na Západ, to možná dřív.

Překvapilo vás něco na tom, jak tady sovětští vojáci žili? Jejich prostory byly pro Čechy zcela neznámý svět.

To ano, ale zase tak vzdálený tomu našemu nebyl. Překvapení bylo jen krátké – typické sovětské paneláky, vilky generálů. Zápaďáci by na to koukali jako blázni, ale my ne. Obecně se dá říci, že standardem komunismu a sovětismu byla hrozná chudoba. Všechno bylo chudé, i občerstvení pro generály.

Traduje se, že běžní vojáci na tom byli hodně zle, občas měli hlad a často utíkali, i když jim za to hrozil trest smrti.

K tomu mám jednu vzpomínku. Celou dobu se kolem nás pohyboval Vladislav Kvasnička, novinář a dokumentarista, takový šťoural, kterému se nelíbilo, že když se kácí les, létají třísky. A ty třísky, to byly malé problémy na okraji velkého odsunu. Já si zase spíše uvědomoval, že ta masa, která se odsouvala, byla jedna ze dvou nejmocnějších armád světa. A na okraji odsunu tak bylo handlování se zařízením těch baráků, s naftou, různě se kradlo, kšeftovalo. Sověti prodávali, české firmy všechno možné kupovaly a Kvasnička mi to chodil říkat. Upřímně řečeno, bylo mi vcelku jedno, co si kdo koupí či prodá, ale on to nerad slyšel a občas přišel s nějakou vážnější věcí, kterou jsme pak řešili. Jednou třeba našel údajné krematorium, kde se prý spalovali popravení zběhové, jindy objevil, že v lese zůstaly tři neodsunuté tanky. Nevím, jak na to přišel, ale většinou to byla pravda. A jednou takhle přišel a říkal, že má vojenského zběha od Vorobjova a že ho musím pomoci schovat. Dostal mě tím do příšerné situace.

Proč?

Vorobjov toho zběha znal a ptal se mě, jestli o něm něco nevím. Já ze zásady nechci nikdy lhát, ale tehdy mi nezbylo než lhát, jako když tiskne. Vydat mu toho vojáka mohlo mít nepředvídatelné následky.

Co s ním bylo?

Různě jsme mu pomáhali a pak dál nevím.

To je docela štěstí, že se z útěků nestala masová záležitost. Zůstat tady muselo být pro vojáky lákavé.

Měl jsem hrůzu z toho, že se rozkřikne, že jsme jednomu z nich pomohli. To bychom neustáli. Nejen že by přišli další, ale spolupráce s Vorobjovem by byla v koncích, protože on tehdy opravdu zuřil. Kvasnička nás stavěl před opravdové výzvy, jindy zase třeba přišel s tím, že objevil sklad jaderných hlavic.

A bylo to tak?

No ano. V parlamentu tehdy probíhala debata, jestli u nás Sověti měli hlavice, a nikdo to pořádně nevěděl. Ministerstvo obrany to popíralo a pak přišel Kvasnička, že sklad je v Bělé pod Bezdězem. Naše armáda to snad věděla, ale naprosto nic mi neřekli. V tomhle se generálové Ducháček a Naďovič zachovali loajálně vůči staré armádě, a ne vůči novému vedení státu. Takže jsem zmobilizoval odřad pyrotechniků, vojenskou policii, poslance a generály a odjeli jsme do Bělé pod Bezdězem. Generálům se moc nechtělo, ale museli, byli to šéfové armády. Po cestě mi generál Naďovič povídá, jestli si myslím, že je to nutné, že je to zbytečná cesta. Ještě před Bělou se někdo ptal, jestli to neotočíme. Nechtělo se jim. Přijeli jsme na místo a tam stál takový malý sovětský bunkr s velkými dveřmi. Načež došlo k totální frašce. Zjistili jsme totiž, že ty dveře jsou zavřené na řetěz, který byl spojený obyčejnou fabkou. Jeden z těch operativců se přikolébal a řekl, že je to průšvih, že nemáme klíč. Tak jsem chtěl, aby to ucvakli. Šli tedy do autobusu, a že prý nemají štípací kleště. Chtěl jsem, aby tedy zámek nějak uřízli a oni, že si zapomněli pilku. Tak jsem chtěl, aby to urazili kladivem. A v celém pyrotechnickém autobuse, kde měli všechny možné nástroje, nenašli kladivo. Už se smrákalo a já jsem tam pořád stál před tou fabkou a nevěděl, jak to otevřít. Tak jsem zavolal nějakého domovníka z toho tábora a on ji urazil cihlou. Pak jsem rozsvítil a bylo jasné, že mi armádní velitelé celou dobu lhali.

Bylo to úložiště jaderných hlavic?

Bezpochyby, generál Vacek mi to později potvrdil. Hlavice už odvezli, byly tam armatury jako z verneovek, takový sovětský high-tech. A taky telefon, který když jsem zvedl, okamžitě se zahlásil nějaký rusky mluvící člověk, aniž bych se představoval. Dovnitř toho prostoru jsem šel sám, vojáci se báli ozáření. Pak jsem ten prostor ještě oblétával letadlem a viděl jsem i odpalovací rampy. Dnes už jsou zarostlé.

Měl jste v té době nějakou představu, co s těmi prostory bude? Co jim říkáte dnes?

Většina zahnívá, protože na to nejsou prostředky. To máte jako s tou naší Maginotovou linií, kterou jsme stavěli proti Hitlerovi. Také úžasné stavby. Možná nemáme mozky nebo nápady, jak to využít, nebo je to jen představa romantiků. Každopádně by se jednalo o obrovské investice. Někde jsou zahrabané obrovské bunkry, třeba v Mordové rokli v Milovicích, tam je třípatrový bunkr, mimochodem existuje podezření, že se v něm schovávali sovětští zběhové při odsunu.

Další věcí, která nedopadla nejlépe, jsou ekologické škody po Sovětské armádě. Dodnes nejsou odstraněny a česká strana za ně nevymohla ani korunu. Proč se to nepovedlo?

To se řešilo nakonec, kdy už jsme měli za sebou odsun bojových jednotek. Zdálo se, že to hlavní je za námi, řešili jsme závěrečný koncert Pražského výběru a jestli z něj odletí generál Vorobjov vrtulníkem. A tehdy začaly nové rozhovory o odškodnění, z Moskvy přijela nová delegace s admirálem Grišinem, což byl jeden z jejich největších diplomatických vyjednavačů, který domlouval s Američany smlouvy SALT 1, SALT 2 (série bilaterálních smluv mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými o omezení strategických zbraní, pozn. aut.). A to byla neuvěřitelná postava, Kreml na kolečkách. Velký chlap, těžký přebytek osobnosti. Seděl u stolu, po pravé straně měl dvacet uniformovaných a po levé stejně tolik civilů, mluvil nesmírně pomalu, ale stačilo, aby řekl: „Nu vot“, a v místnosti by bylo slyšet spadnout špendlík. Jednali jsme tři sta hodin, celkem takových padesát dní během několika návštěv. Jeho vyjednávací metoda byla naprosto úmorná. My jsme žádali pět miliard odškodnění, jednalo se o tom třeba čtrnáct dní, než Sověti souhlasili. A druhý den ráno těsně před jejich odletem, když se měla podepsat smlouva, si vzal admirál slovo a řekl, že to konzultoval s Moskvou a že tudy cesta nevede. Veškerá práce týmu expertů, právníků a diplomatů přišla vniveč. A tohle kolečko nám udělal třikrát. Nakonec českou delegaci úplně umlátil.

Takže se nakonec nic nedohodlo.

Já jsem v jednu chvíli rezignoval na mandát ve Federálním shromáždění a posledních jednání jsem se neúčastnil. Převzal to Josef Vavroušek a nakonec to vyšlo do ztracena. Nevím to jistě, ale myslím, že Vavroušek jako odborník na ekologii požadoval vyšší odškodnění a Sověti to odmítli. Dodnes nám to dluží.

V době, kdy se vyjednával odsun z Československa, běžela zároveň odzbrojovací jednání mezi SSSR a Amerikou, řešil se pobyt jejich vojsk v celé Evropě. Rychlý odchod Sovětů z Československa tak paradoxně neměl velkou podporu Západu – zejména Británie –, který chtěl celkovou dohodu. Pociťoval jste to nějak?

To přímo ne, ale pociťoval jsem velký zájem o informace z různých stran, i od Američanů. Byl jsem dost nezkušený, ale vnímal jsem, že se kolem motají různé rozvědky. Měl jsem zásadu, že se s rozvědkami nebavím. Nejsem ten typ, který má rád špiony, chtěl jsem, aby byl celý odsun transparentní. Takže ani KGB, CIA ani StB, nikdy jsem nebyl ochoten se zamotat do nějakých handlů.

To o vás rozvědčíci opravdu tolik stáli?

Samozřejmě, to jelo pořád. Pozvali mě na jídlo a tam ze mě tahali informace. Mladý Američan, který přijel na setkání se mnou a zrovna uměl perfektně česky, krásná, šíleně navoněná sovětská plukovnice, kterou mi dali v Milovicích povinně do auta, aby mě prováděla... Vždycky jsem je prokoukl v jedné minutě. Asi nejvytrvalejší byl jeden důstojník KGB, který se mi točil neustále za patami. Jednou mě skoro rozesmál – ptal se mě, jestli hraji na piano, a když jsem řekl, že ano, kývl na mě, jako že je to výborné krytí. Nešlo jim do hlavy, že nějaký jazzový hudebník by domlouval odsun Sovětské armády. A potom mi na oplátku řekl, že on hraje na balalajku a hned zase rozjel otázky o tom, co dělá ten a tamten. Tak jsem mu řekl: „Hele, necháme to u té hudby – já piano a ty balalajka.“

Tihle lidé zmizeli s posledními vojáky?

On ano. Ale než odjížděl, tak mi řekl větu, kterou si pamatuji dodnes: „Víš, možná odsud odejdeme jako vojáci, ale někteří z nás se vrátí jako podnikatelé.“

Tak to se trefil.

Ano, to se trefil. Ono to mělo dokonce dohru. Jednou jsem byl po mnoha letech v obchodním domě DBK v Praze na Budějovické nakupovat a najednou mi někdo zezadu poklepe na rameno. Otočím se, pozdraví mě nějaký chlápek a ptá se, jestli si na něj pamatuji. Nejdřív jsem nevěděl, ale pak mi to došlo. Byl to ten šéf KGB a držel linii našeho rozhovoru: „Tak jsme tady,“ povídá. Hrozně se tomu fóru smál.

Michael Kocáb (56), hudební skladatel, zpěvák a bývalý ministr pro lidská práva a národnostní menšiny. Absolvoval pražskou konzervatoř v oboru skladba a varhany. Ještě během studií v roce 1977 založil skupinu Pražský výběr, která se až do roku 1989 pohybovala na hranici mezi oficiální a neoficiální scénou. Po 17. listopadu 1989 byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra. Jednal s náčelníkem generálního štábu Miroslavem Vackem a velitelem západního vojenského okruhu Mojmírem Zachariášem o nezasahování armády do průběhu sametové revoluce. Stejná jednání vedl i se zástupci Sovětské armády umístěné v ČSSR. Poté inicioval vznik parlamentní komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk z Československa a stal se jejím předsedou. Když 30. 6. 1991 poslední sovětský voják opustil ČSFR, Michael Kocáb rezignoval na veřejné politické funkce a začal se věnovat hudbě, podnikání a poradenství. V lednu 2009 byl nominován Stranou zelených na místo ministra pro oblast lidských práv a národnostních menšin.

(Respekt, www.respekt.cz)