Červenec 2011

Čínské červánky či vichřice na obzoru

Otto Ulč

Nejstarší to civilizace světa (kolik těch nejstarších civilizací vlastně máme?) v tomto nynějším století bude určitě dominovat. Takové se zdá být přesvědčení velikánské většiny expertů. Čína svým výkonem již předběhla hospodářské kolosy včetně Německa a Japonska a šlape na paty dosud dominující, leč churavějící Americe. Stala se největším věřitelem, držitelem jejích vládních dluhopisů v kolosální výši přesahující 800 miliard dolarů, což by mohlo znamenat moc nad životem a smrtí amerického hospodářství. (Ač čínská ekonomika dosud nedosahuje ani jedné třetiny té americké a dle výkonu HDP per capita to je pouhých 14 procent.) Český čtenář, se zkušeností s trapně pomalým a nehorázně předraženým silničním rozvojem v domácích podmínkách, nechť porovná s čínskou pětiletkou, plánem rozšířit železniční síť o téměř 30 000 km, z toho 13 000 km pro ony bullet trains, řítící se rychlostí až 400 kilometrů v hodině. Dosavadní rozsah sítě městské podzemní dráhy (1000 km) za deset let vzroste víc než čtyřnásobně (4500 km) a počet měst s podzemní dopravou se zdvojnásobí na 22.

Lačný moloch dychtí po zdrojích, však proto tolik investic zejména v méně vyvinutých končinách. Nákup surovin, ropných polí - takovým prioritám se podřizují všechny ostatní ohledy. Zájem o obchod koexistuje s nezájmem o počínání nejhanebnějších tyranů. Do Jižní Ameriky, donedávna dost opomíjené, nyní spěje téměř polovina všech investic, značnému zájmu se těší zejména Brazílie, ten největší a nejdůležitější stát kontinentu. Čína, jíž se dostává nelichotivého označení Nové Prusko, se stala jejím největším obchodním partnerem a připravila USA o dosavadní primát. Inspirací nemůže být výkon socialistického budování v někdejším Sovětském svazu a jeho satelitech. Třídnímu boji je oficiálně odzvoněno, strana do svých řad vítá patrioty kapitalisty, příslušníky mohutnící střední třídy, novodobé milionáře, které ujišťuje o nedotknutelnosti jejich bohatství, ať už získaného prací svou nebo jiných nebo jinak. Dveře otevřeny v nyní převažujících podmínkách ztráty sociálních jistot.

V roce 2010 vznikal nový pětiletý plán - "pětiletka", to slovo jsme už dlouho neslyšeli. Ta předchozí se snažila docílit zdvojnásobení HDP a gigantický úkol se podařilo splnit hodně před termínem. Dosažené vylepšení životní úrovně jako záruka legitimity režimu a vlády jedné strany. Autokraté zdůrazňují stabilitu jako kardinální podmínku hospodářského růstu. Dosavadní výkony jsou toho znamenitým důkazem - pokud se bude dál dařit harmonii, aniž by vypukl luan-one právem obávaný, zkázonosný chaos.

Ačkoliv z osobních důvodů mám cosi společného s tamějším světem, nemám dost opovážlivosti tvrdit, že bych se v něm příliš vyznal. Původní snahu aspoň poněkud se naučit jejich jazyk jsem spěšně vzdal a lituji každého, kdo se do takové studijní pošetilosti pustí. (I kdyby došlo k zázraku a úkol tak mamutí by zvládl, nadále bude postrádat schopnost, jak správně vhodně zareagovat na odpověd čínského funkcionáře, který na otázku, kolik že má dětí, vyhověl slovy: "Jedno nebo dvě.")

Vzdor přímo fenomenálním hospodářským úspěchům, v počínání a slovech čínských vládnoucích papalášů lze postřehnout nejednu starost. Historie země je dostatečně poučila, že mezi četnými možnými katastrofami - od sucha, povodní, zemětřesení až po mraky všežravých sarančat - nejzhoubnějším je právě onen luan, chaos, tak zvané "masové incidenty" v podobě stávek a demonstrací, náhlých výbuchů nevole, a k desítkám, stovkám takových dochází každý měsíc, ne-li každý týden. Potenciálně nebezpečné jsou nejen svým počtem, ale eventualitou obtížně zvládnutelných metastází. Čína oficiálně uznává existenci 56 etnických menšin na svém území. V roce 2010 si leckdo připomenul šedesáté výročí invaze a absorpce Tibetu. Tam, jakož i v sousedním, rozhodně víc muslimském než marx-leninském Singjangu, dochází k nepokojům přerůstajícím v násilné střety s vládní mocí.

Jiným bolehlavem, postihujícím všechno obyvatelstvo bez ohledu na etnický původ či dosaženou životní úroveň, je neblahý ekologický dopad ekonomických priorit nade vše. Obdivuhodným hospodářským úspěchem se Čína doslova dusí - znečistěný vzduch, zasviněná, případně otrávená voda jsou příčinou předčasné smrti statisíců. Podle odhadu Světové zdravotnické organizace (WHO - World Health Organisation) jen třetina čínských měst má k dispozici dýchatelný vzduch. A snad zcela největší - a oprávněné - starosti vládcům působí disproporce - nerovný rozvoj státu a společnosti. Obyvatelstvo v největších městských oblastech má desetkrát větší per capita příjem. Dvě ekonomiky, dva odlišné způsoby života. Jiné podmínky v metropolích, v kontrastu s osudem ve vzdálených, stále dost ubožáckých končinách. Prosperují pobřežní oblasti, zatímco značný nedostatek převládá ve vnitrozemí. Průměrný příjem vesničanů už aspoň deset let stagnuje, zhruba polovina všeho obyvatelstva stále žije v předindustriálních podmínkách. Maximální rozdílnost životního standardu dosažena, multimilionáři si stavějí paláce inspirováni evropskými hrady a zámky - takové nehoráznosti. Hladové a právem zfrustrované lze jen obtížně konějšit oficiálním ujišťováním, že jednou všichni budou bohatí, leč ne ve stejnou dobu.

Americký Foreign Policy Research Institute zveřejnil (ve svém vydání 10. 4. 2011) stať Thomase B. Golda, profesora sociologie na výtečné kalifornské univerzitě v Berkeley. Autor se pokusil o představu, jak asi uvažují a jednají vládci. Tvrdí, že vycházejí z národní tradice dvou zkušeností - jednak z konfuciánství, s jeho důrazem na harmonii, stabilitu společnosti, v níž každý má své místo, ale je to druh hierarchie umožňující mobilitu, zejména vzděláním si takto polepšit. Druhou tradicí je tzv. legalismus, přísné zákony a tresty jako záruka dodržování pořádku.

Dalším pilířem je čínské pojetí demokracie v podobě diktatury jedné strany jako celonárodního předvoje - vedoucí, dirigující, vpřed správným směrem tlačící ne vždy správně chápající, natož nadšené masy. Vládci si jsou ovšem vědomi, že Čína je zemí se stále značným množstvím zejména vesnické chudiny, že pro většinu pojem "lidská práva" znamená uspokojování základních životních potřeb - mít co jíst a kde bydlet, mít práci, oblečení, přístup ke vzdělání a lékařské péči, a nikoliv bažení po jakýchsi politických svobodách. Země s největším počtem obyvatelstva na světě, naprosto bez tradice a zkušenosti s druhem demokracie západního typu, s několika či dokonce s mnoha vzájemně se svářícími politickými stranami. Dál bude setrvávat mocenský monopol jedné strany prokazující pokračujícími hospodářskými úspěchy svou legitimitu, oprávněnost. Jedna strana se musí potýkat s nejedním problémem tak značně nestejnorodé země: Rozličné klima, topografické podmínky, nestejné zásoby přírodních zdrojů, vzácné minerály jsou spíš k nalezení ve vzdálených, obtížně dosažitelných končinách, sever trpí nedostatkem vody, zatímco jih aby se potýkal s jejím přebytkem. Daleko víc pokroku dosaženo v pobřežních oblastech než ve vnitrozemí.

Odborník sociolog Gold uzavírá svou stať nikterak jednoznačnou diagnózou a prognózou. Dozvídáme se samozřejmost, že čínská společnost je rozmanitá (diverse), složitá, dynamická, že prochází obtížným a nebezpečným obdobím bez zřetelně viditelného výsledku (It is in the process of a difficult and dangerous transition with no clear end point or guidelines.).

Vyčerpaná ideologie, konec revoluci, do strany přijímat nikoliv rozohněné radikály, ale praktické technokraty. Komunistická strana s ohromnou členskou základnou 74 až 75 milionů, s autentickou demokracií v nedohlednu. Jenže i kritici současného stavu věcí připouštějí, že západní model demokracie se svými důsledky není pro Čínu příliš praktická, použitelná alternativa. Jsme svědky podivné koexistence nesvobodného autoritativního systému v podmínkách dost nekontrolovaně si počínající ekonomiky, spolu se společenskou transformací, růstem střední třídy, které se nikdy dřív tak dobře nevedlo - taková je současná čínská realita.

Thomas F. Friedman, velmi vlivný publicista, po své z nejposlednějších cest v tamější končině uzavřel se slovy (The New York Times, 10. 1. 2010): „Diktatura v čele s rozumnými (reasonably enlightened) lidmi, což je případ Číny těchto dní, má proti demokratickým systémům velkou výhodu.“ Autoktratický model Číny ovšem nemůže být zárukou úspěchu jeho napodobovatelů v jiných zemích s vlastní kulturou. Nejpraktičtější se mi zdá být autokratický model v jeho singapurské aplikaci. Původní realita mrňavého tropického ostrůvku vypadala takto: malárií trápená bažina, všeho všudy 636 čtverečních kilometrů, téměř padesátkrát menší než Česká republika, bez jakýchkoliv přírodních zdrojů a s hodně rozličným obyvatelstvem – Číňané, Malajci, Indové, něco Evropanů a odpovídající kulturní a náboženská rozmanitost. Nyní všeho všudy 3,7 milionu obyvatel vzájemně se nemasakrujících, s vyšší životní úrovní než v nejedné evropské zemi, se záviděníhodnou kvalitou školství a lékařské péče. Ulice bez žebráků a bezdomovců jsou čisté a bezpečné v jakoukoliv hodinu. Státní administrativu mají na starost schopní, efektivně fungující úředníci, mezi nimiž je korupce neznáma. Největší zásluhu na tak znamenitém výsledku má první prezident Lee Kwan Yew, etnický Číňan, absolvent univerzity v Cambridge. Nesdílí Konfuciovo přesvědčení, že lidé jsou vychovatelní a předělatelní. Mají ale sklony zneužívat svobody k neprospěchu celé společnosti. Proto je nutné disciplínu vyžadovat a provinilce trestat. Jsem nakloněn názoru, že nejeden občan České republiky, po zkušenosti s demokratickými praktikami za posledních dvacet let, by dovedl souhlasit.