Červenec 2011

Egon Hostovský

Otto Ulč

Vracím se k onomu prvnímu americkému dni, když ve čtvrtek v deset hodin dopoledne jsem v New Yorku přistál a o dvanácté hodině dorazil ke štvavé vysílačce Radio Free Europe, kde mě nikdo neočekával. Po původním představování jsem byl pozván zajít si někam na oběd a zvatelem nebyl nikdo jiný než mnou už od junáckých let obdivovaný spisovatel, několikanásobný exulant Egon Hostovský, rodák z Jiráskova Hronova. Již jako devatenáctiletému mu vyšla první kniha Zavřené dveře. V šestadvaceti letech za Žháře obdržel státní cenu. Zasmušilý, melancholický lyrik, jemný člověk oceňující humor, legrační situace, a tenhle titán mě v mém americkém prvopočátku někam zve!

Z vysokého poschodí jsme se dostali ven na vlhký prádelní vzduch, tam okamžitě získaný pot pak zamrzl v přechlazených restauračních prostorách. Posadili jsme se v blízkosti baru, k němuž se přiklopýtal alkoholik, notorik. „Chodí sem denně, obědvá tu ohnivou vodu,“ vysvětlil můj hostitel. Zásluhou neobvyklého dne s přeházenými poledníky jen s obtížemi jsem polykal. Snazší, stravitelnější se zdála být konzumace nemalého množství skotské whisky. Potlačil jsem nutkání zavalovat velkého literáta otázkami - však ať on se vyptává. Což okamžitě učinil. Zejména se chtěl dozvědět důvody, ty pravé motivy, co mě přiměly k upláchnutí. Dost nevěřícně naslouchal mému tvrzení, že mě ze země vypudila zloba, blbost, nespravedlivost režimu, arogantní počínání primitivních mocipánů. „Nebylo to spíš kvůli nějaké holce, kterou jste zbouchnul?“ tazatel se nemínil vzdávat a pokračoval s vábením „Jen se přiznejte, za něco takového se nemusíte stydět, to se přece stává,.“ Jenže já nepolevoval, od autentické pravdy neuhýbal.

Mistr se pak přece jen o sobě rozpovídal - o svých začátcích v exilu, do něhož se mu vůbec nechtělo. Náhoda ale šťastného časování způsobila, že v době německého přepadu, zániku ČSR a vzniku protektorátu, zrovna byl v Holandsku a Belgii uzavírat smlouvy pro zahraniční vydání svých prací. Mermomocí chtěl hned spěchat zpátky domů, což vzhledem zejména k jeho židovskému původu by byl počin hodně sebevražedný. (O svém židovství a dopadu na jeho psyché se trošíčku zmínil. V knize rozhovorů s názvem Generace, výtečně prezentovaných A.J. Liehmem, Hostovský je citován takto: „Nikdy v dětství, ani později, jsem neslyšel protižidovskou nadávku a nesetkal jsem se s žádnou formou antisemitismu. Ta má „odlišnost“ měla zvláštní znak - nostalgii, jež neměla obsah. Toužil jsem po čemsi, co jsem nedovedl pojmenovat. Často jsem býval smutný, deprimovaný a nevěděl jsem proč.“) Takový krok k návratu naštěstí neudělal, na Západě zůstal, stal se svědkem debaklu Francie, jejího převálcování Guderianovými tanky. Čekání na loď v neutrálním Portugalsku, do USA se dostal, když mu bylo 31 roků, tedy zhruba v tehdejším mém věku, se záviděníhodným zaměstnáním na československém konzulátě.

O kvalitě v řadách politických prominentů se nevyjadřoval lichotivě. Zmiňoval se o jejich malosti, vzájemné řevnivosti a rovněž neoplýval chválou Eduarda Beneše, hlavy státu s unikátním výkonem: měl plán, jímž byl aeroplán, jímž zmizel ze země poté, co z vrcholného úřadu rezignoval, prezidentsví se vzdal, svému nástupci Emilu Háchovi pogratuloval. Poté jako soukromník v anglickém exilu s finančními potížemi si své původní rozhodnutí rozmyslel, znovu se sám zprezidentštil, o oficiální uznání takové své virtuální vlády usiloval. Tehdy v New Yorku jsem poprvé a zdaleka ne naposled vyslechl ostře negativní hodnocení tohoto prezidenta nadrobitele jako zamindrákovaného záštiplného človíčka, navíc i té pravé příčiny v pozadí heydrichiády: domácí odboj vehementně protestoval proti připravovanému atentátu, jenž nevyhnutelně povede k obrovským represáliím, proč raději nezabít třeba kolaborantského ministra Emanuela Moravce? Tehdy údajně Beneš prohlásil, že Moravce nikdo na Západě nezná a že „my národ“ musíme přinést takovou oběť ve vlastních řadách. Politická prestiž exilové vlády pak vskutku vzrostla a odpovědnost za oprávněně předvídané horory se Beneš snažil přesunout na Františka Moravce, šéfa zpravodajské služby.

První Hostovského knihou v exilu byly Listy z vyhnanství (1941). Po válce spěšný návrat domů do staré vlasti, ale přece jen už jinačí, zřetelně pozměněné. Rostoucí vliv komunistické strany, též její rostoucí popularita v národě. Rozhodně nemínil vstoupit do takových řad. Setrvával v diplomatické službě a nejlíp se mu sloužilo v Norsku. Zážitky pepřil rozkošnými zkazkami jako například: Jeden ministr, tuším, že spravedlnosti, pozval řadu z nás z diplomatického sboru strávit víkend na jeho rozsáhlém panství. Vynikající prostředí a společnost, s hodováním, popíjením. Druhý den jeden velvyslanecký rada ze spřátelené země se mi svěřil se svým zážitkem z minulé noci. Už se prý chystal ke spánku, když slyší ťuk ťuk na dveře a jimi vstoupila půvabná, sedmnáctiletá dcera jejich hostitele, jedním pohybem z ní spadla noční košile, stála před ním dokonale nahá a pouze řekla: „Jsem tvoje.“ „Co jsem měl dělat v takové situaci? Samozřejmě, že jsem ji poslal pryč, však co jiného mi bývalo? Co byste vy v takové situaci udělal?“ s takovou otázkou na Hostovského, jenž odpověděl: „Udělal bych přesně totéž co vy, lháři.“ Při jiných příležitostech se o Norsku zmiňoval jako o cizí zemi, v které se cítil nejlíp. Což vůbec nebyl případ jeho milované vlasti, zejména po únorové pohromě 1948. Na ministerstvu zahraničních věcí podal svou rezignaci, pokládal za nemravné sloužit režimu, jehož se obával. Jeho přesná slova.

Nastal jeho druhý exil, zpět do USA, jež už neměly být jeho pouhým provizoriem, ale permanentní adresou. Tentokrát ale s existenčními starostmi. Žádná již pohodlná funkce na generálním konzulátu, jak tomu bylo za druhé světové války. Přístřeší k přežití mu poskytlo právě toto Rádio Svobodná Evropa, kde jsme se poprvé potkali. V exilu napsal a tam mu vyšlo asi osm románů. Došlo k filmování Půlnočního pacienta. Film nikoliv nejhorší, ale komerčně nikoliv úspěšný. Značně pak pracoval na svém velkém díle s názvem Všeobecné spiknutí – jeho opus magnum. Zrovna jsem byl v redakci, když vyšly první kritiky. Egon se nám tehdy svěřil, že v metru otevřel New York Times, tam v knižní sekci recenzi objevil a text v roztřesených rukách se zprvu ani neodvažoval číst. Pak přece jen kuráž zvítězila, a tak se seznámil s tuze příznivým hodnocením z pera přísného, náročného kritika. Důvod k oslavě triumfu, který se však nepodařilo přeměnit v triumf komerční.

Hostovský dovedl vyprávět náramné zkazky, zejména z dob jím tolik milované a vzpomínané první republiky. Třeba přišla řeč na hvězdy tehdejší divadelní a filmové scény. Adina Mandlová, žena divukrásná, permanentně obklopená houfem ctitelů. Jedním z nejvytrvalejších byl beznadějně zamilovaný obdivovatel, přítomen na každém jejím představení, s pugétem růží, orchidejí. Vždy přistoupil a vždy ho odmrštila. Až jednou přece jen došlo k výjimce: přikývla, domů si ho vzala k nokturnálním radovánkám. Posléze na Egonovu překvapenou otázku, co že ji přimělo k tak podstatné změně v preferenci, Adina vysvětlila: „Ale zrovna mě bolel zub, nevěděla jsem co s tím, nic lepšího mě nenapadlo.“ Rozradostnila mě Egonova informace Hugo Haasem opakovaného tvrzení, že nerad chodí do lesa, poněvadž ho tam nikdo nezná. Já toto jeho přesvědčení po mnoha letech použil v souvislosti s mými osmdesátinami, v kontrastu mé tety Marty, která na dosažení tak archaického věku zareagovala úprkem do vzdálených lesů, kde se skrývala až do soumraku. V mém případě jsem dal přednost tetině variantě, uskutečněné v džunglích Floridy, v intimním sousedství tamějších aligátorů a podobné hanebné havěti.

Jednou jsem do RFE přispěchal pochlubit se uveřejněním textu s názvem Koestler Revisited ve významném britském časopise Survey. V něm jsem se zabýval metodami estébáckých vyslechů, absurditami přiznávání viny nevinných, dosaženého pokroku od doby, jak ji prezentoval Arthur Koestler ve svém slavném románu Darkness at Noon. Svůj článek jsem takto nazval za předpokladu, že Koestler je už dávno po smrti. Jenže nebyl a v příštím vydání časopisu on na můj příspěvek reagoval. Měl bych se slavnému muži teď ozvat s vysvětlením? Egon se mi revanšoval podobnou reminiscencí – totiž šokem při setkání ve Francii s Tristanem Tzarou, otcem či spíš praotcem dadaismu, jehož rovněž delší dobu pokládal za definitivního nebožtíka. Značně později, při sepisování dlouhého textu o Josefu Škvoreckém, jeho literárních rozborech vysílaných Hlasem Ameriky, a odezvy z rodného Náchoda, proč že to dělá, když nemusí, jsem napsal, že daleko sympatičtější mi připadalo propašované sdělení J. R. Picka, přítele v Praze žijící Hostovského dcery, když požádal, aby on ve svých pořadech občas udělal příznivou zmínku o boji za mír – jemu to neublíží, kdežto jim to v Praze může být jen k prospěchu.

Na Kolumbijské univerzitě jsem dostudoval koncem roku 1963, s oklikou v žírné Iowě se usadil v Binghamtonu na půl cesty mezi New York City a Niagarskými vodopády. Egon se pustil do své další emigrace, a sice do Dánska, kde však dlouho nevydržel a do Ameriky se v roce 1966 vrátil. Liehm ve své knize v kapitole o Hostovském tvrdí, že tam on našel svůj správný domov a za oceán se vrátil jen kvůli manželce a dvěma dětem, jimž se po americkém domově příliš stýskalo. Mně ale říkal něco jiného, či přesněji, měl jsem dojem, že říká – že již tam na severu Evropy nenašel zemi svých představ. Potvrzena tak zkušenost, že návratem na to které místo se ovšem nelze vrátit do kýženého, beznadějně ztraceného času.

Liehm se zmiňuje o nyní již neexistující vinárenské restauraci na rohu Spálené a Ostrovní ulice, kam chodíval Hostovský a mnozí jiní literáti. S nimi se často dostavil ruský emigrant Josef Kalinikov, a že jednou buď S. K. Neumann, nebo Josef Hora přivedl oficiálního sovětského spisovatele Tarase Rodionova. Vznikla obava z konfliktu, nastávající trapnosti. Nic takového se nestalo, dva Rusové, tolik rozlišní, si padli do náručí, objali, políbili, rozplakali. Posléze Kalinikov vysvětlil, že plakal proto, že se do vlasti nemůže vrátit, a Rodinov proto, že se vrátit musí. Zapeklitá sakramentská dilemata.

Hostovský zemřel v roce 1973, měsíc po svých 65. narozeninách.