Červenec 2011

O dopadu harampádí poletujícího v kosmu

Otto Ulč

Pozemšťané občas pohlédnou směrem k hvězdičkám, čímž jejich zájem, s výjimkou astronomů, ovšem vesměs končí. I sebevytrvalejší náměsíčník je pouhým lunárním analfabetem. Poněkud jsme se začali měnit zásluhou prvního sputnika, prvního Gagarina, úsilí soutěžících velmocí přistát na Měsíci a víme, jak to pak v červenci 1969 dopadlo. Češi v té době, potýkající se se slastmi rozjíždějící se normalizace, měli jiné starosti. Zde za Atlantikem se objevily inzeráty lakotných šejdířů s nabídkami prodeje nemovitostí na Měsíci. Koupit si hektar hodně vzdáleného ponurého úhoru - iniciativa to jak nepraktická, tak ilegální. Vesmír je totiž prohlášen za property of all mankind, majetek všeho lidstva, tak jako v případě high seas - moří, jež mimo pobřežní teritoriální pás patří nám všem, včetně suchozemských, od všech moří odříznutých Čechů, a nikdo nemá právo na nějakou privátní akvizici.

Začněme s definicí onoho OUTER SPACE, doslova vnějšího prostoru: začíná tam, kde končí gravitace, přitažlivost zemská, a pokračuje vlastně do nekonečna - ad infinitum, takto latinsky zpřesněno. Už v roce 1963, čili po Sputniku a Gagarinovi, OSN - Organizaci států víc se svářících než spojených, se podařilo, dokonce s jednomyslným souhlasem, odhlasovat Declaration of Legal Principles Governing Activities in Outer Space, s téměř poetickou definicí astronautů či kosmonautů jako envoys of mankind - poslů, delegátů, velvyslanců lidstva. Státu, který do kosmu cokoliv odexpedoval, náleží výlučné vlastnictví, jak v těch v mnohatisícových dálavách, tak po přistání zpět na naší planetě. Státy rovněž mají výlučnou jurisdikci, jakož i odpovědnost za škody v prostoru či na Zemi způsobené. Ten mezinárodní, slavnostně přijatý dokument je ale jen deklarace - pouhé vyjádření úmyslu, jehož porušení sice není nic chvályhodného, ale rovněž není porušením právního závazku, jako v případě nedodržení mezinárodní smlouvy (vyskytující se zpravidla s označením treaty či convention). Takovou smlouvu, s označením Outer Space Treaty (též méně formálně známou jako Moon Treaty), Valné shromáždění OSN v roce 1966 přijalo jednomyslně a po ratifikaci 84 signatáři smlouva vešla v platnost v roce 1967 - deset let po prvním sovětském sputniku. Významná závazná ustanovení smlouvy: demilitarizace kosmu - onoho vnějšího prostoru, jakož i tzv. celestial bodies, doslova nebeských těles čili planet všeho druhu. Zákaz použití jaderných, jakož i jiných zbraní hromadného ničení (mass destruction). Vznáším otázku: kde že začíná a končí taková definice. Rozhodně kvalifikují zbraně bakteriologické a chemické, ale co třeba mohutná artilérie? Smím se do kosmu vypravit s kapesní pistolkou pro případ potřebné obrany proti nerudným mimozemšťanům? Zákaz zřizovat vojenské báze, konat manévry na Měsíci a jiných planetách. Mám potíže s představou takového počínání, jak například mašírovat v sevřeném útvaru, řádně na lunárním povrchu salutovat. Ustanovení o výzkumu a jeho využití k prospěchu nás všech. Se spoluprací a vzájemnou pomocí.

Kýžená, zřídka kdy se vyskytující jednomyslnost tak rozličných států. Pozitivním popudem jim ovšem byla realita současného světa, málo se vzrušujícího teoretickými komplikacemi kdesi na nebeských tělesech.

Pro laika a doslovného outsidera tato tématika obsahuje ledacos nečekaného - zejména množství všemožného odpadu a jeho rychlost, jíž se v kosmu řítí. Ze solidního zdroje (The Economist, 21. 8. 2010) se dozvídám: 10. února 2009, ve výši 700 až 1000 kilometrů, naši planetu obíhalo 66 satelitů umožňujících mnohočetnou komunikaci pozemšťanů, a došlo ke srážce se satelitem s označením Cosmos 2251. Výsledkem byly stovky úlomků o průměru aspoň 10 centimetrů - minimální to velikost postřehnutelná radarem. Dva roky před touto náhodnou kolizí Číňané při zkušebním hodnocení protisatelitní zbraně úmyslně zničili svůj spacecraft (kosmická loď), čímž se postarali o obohacení kosmu odhadovaným počtem 2000 úlomků o velikosti aspoň 10 centimetrů a 35 000 menších kousků. Cokoliv jakékoliv velikosti se řítí vpřed rychlostí osmi kilometrů za vteřinu, což mi vychází na 480 kilometrů za minutu a 28 800 kilometrů za hodinu. Náraz i miniaturním kousíčkem takového odpadu může důkladně pošramotit, ne-li zcela zničit bytelné interplanetární těleso. Obávám se, že i pouhé jedno uniknuvší kosmonautovo hovínko by mohlo způsobit hodně neobvyklou, avšak stoprocentně potupnou smrt. S každou kolizí přibývá fragmentů - úkaz, jemuž se dostalo pojmenování Kessler syndrom (po americkém fyzikovi, který už v roce 1970 takový vývoj předvídal). European Space Agency (ESA) oznamuje, že počet varovných signálů o hrozících kolizích se za posledních deset let zdvojnásobil.

Jak si pak počít s vyřešením nároků na náhradu škody, způsobené kým komu v takové výši a dáli? Jediný mně známý případ sice započal ve vzdáleném prostoru, ale s dopadem na náš zemský povrch. Pozůstatky sovětské rakety s radioaktivním zářením zasáhly naštěstí liduprázdnou končinu velikánské Kanady a Moskva se uvolila poskytnout příslušnou kompenzaci. Jak předejít takovým situacím? Jednou z metod, posazovanou americkými vojenskými kruhy, je použití laserů (ground-based), jež by nebezpečně se řítící šmejd doslova vypařily (to vaporize). Preventivní opatření je technicky zvládnutelná záležitost - například satelity vybavovat již existujícím sebedestruktivním mechanismem. Výrobci, jakož i zákazníci se ale vyhýbají takto zvýšeným nákladům.

Zcela na závěr lze snad s určitostí tvrdit, že tyto outer space záležitosti nejsou zvlášť akutní prioritou - tou je nynější stav světa s plejádou ošklivých starostí. Někdejší romantické nadšení, hnát se do dálav a kolonizovat Mars, už hodně pominulo. Mimoplanetární existence aby byla pořádná otrava - takový byl můj dojem při nedávné návštěvě multimilionového pokusu Biosphere 2 v Arizoně. Život v takové vzdálenosti a izolaci mentálnímu zdraví věru neprospívá. Prioritou lidstva po notnou ještě dobu bude pobyt na povrchu této planety, nikam jinam se raději příliš nehrnout.