Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červenec 2011


O jinakosti a souvisejících kontrastech, nepříjemnostech

Otto Ulč

Zkrušující uniformita, perspektiva totalitní jednotvárnosti nám naštěstí nehrozí. Realita okolního světa nedává příležitost pominout kardinální fakt, že lidé, kmeny, národy se dovedou pořádně lišit - zjevem, náturou, počínáním. V evropských zemích, zejména ve Španělsku a Itálii, řádí organizované gangy žebrajících dětiček - hispánských či spíš cikánských, romských, rumunských? Velejednoduchá odpověd k dispozici.

Jakými cestami, zákruty se vytvořil nebo nevyvořil vztah k užitečné práci, nebo pro přednost k nicnedělání a popularita parazitismu? CO (výsledný stav je snadno zjistitelný, měřitelný. PROČ (příčiny), o těch by se dalo debatovat a dohadovat do nekonečna. Klima je jistěže závažný faktor. Tropické prostředí ubíjí energii, všelijaké zkázotvorné potvůrky, od malariálních komárů po mouchy tse-tse, dovedou pořádně trýznit. S výjimkou unikátního Singapuru nevím o státu v rovníkové oblasti, jemuž by se náramně dařilo. Jiný je život v nelítostné poušti než na přírodou štědře zásobených ostrovech, kde stačí jen pohnout rukou a natrhat ze stromů podle potřeby. Jinak se vytváří mentalita pastevců, putujících se svým stádem čtvernožců, a trvale usazených zemědělců, kteří musí uvažovat, kalkulovat, riskovat. V připravované knížce "Češi v exilu - velikáni a malikáni" v kapitole o vojácích mám delší interview s důstojníkem Bobem Moravcem, jenž na mou otázku o kvalitě afrických domorodých kádrů, které měl pod komandem, odpověděl takto: "Byla různá. Tak například Tuaregové, chlapi zabalení až po oči, vůbec neznali knoflíky, všechno si zavazovali. A pak si představte, že vyfasovali americké uniformy se zipem na poklopci. Zacházení se zipem nikdy nezvládli. Snad bych ale mohl natolik generalizovat, když řeknu, že ti na severu, kde příroda je krutá, neúrodná a kde se musejí ohánět, aby přežili, byli daleko schopnější než ti z tropického pásma. Tam jim stačilo natáhnout ruku, utrhnout banán, o jejich pohodlí se staraly dvě, tři manželky. To teda byli hrozně líní chlapi a bordeláři. To se nedalo porovnat s kvalitními Senegálci, o nichž jsem se už zmínil."

Klimatem, nevlídností pouštního prostředí se od svých arabských sousedů Izrael neliší. Liší se svým miniaturním rozsahem - pouhá jedna šestina jednoho procenta území Blízkého východu. Izrael je menší než polovina amerického jezera Michigan. S pouhými dvěma procenty populace celé té oblasti mají ale nejvyšší procento s univerzitním vzděláním na světě, zdaleka nejvíc vědců, výzkumníků. V období 1980-2000 Saúdská Arábie, Egypt, Kuvajt, Spojené arabské emiráty (UAE), Sýrie, Jordánsko svým jménem registrovaly všeho všudy 367 patentů. Maličký Izrael jich docílil dvacetkrát tolik - 7652. Židé, jejichž počet dosahuje pouhých dvou desetin jednoho procenta světové populace, v tomto 21. století prozatím získali téměř jednu třetinu (32 %) všech Nobelových cen. Jejich výkony ve vědách a umění jsou přece fenomenální. Ekonomika Izraele - 100 miliard dolarů - je větší než všech jeho sousedů. Na prostoru miniaturního rozsahu bez přírodních zdrojů se podařilo docílit životní standard převyšující okolní, mnohde ropou bohatě obdařené končiny. A rovněž to je jediná fungující demokracie na Blízkém východě, kde Židé, křestané a muslimští Arabové mají stejné volební právo. Nezávislá organizace Freedom House, s reputací nezpochybnitelné integrity, nehodnotí ani jednu z arabských zemí, že by byla free.

Prezident Barack Hussein Obama na svých zahraničních cestách, s projevy plnými omluv za spáchané hříchy své vlasti, velice velebí obrovské zásluhy islámu, jeho obohacování světa uměním, vědou, velkolepým civilizačním přínosem. Méně oslavná je podrobná zpráva OSN (UNDP - United Nations Development Program) o stavu a výkonu arabských států, jichž je 21. První takové vysvědčení bylo vydáno v roce 2002, páté je z roku 2009. Závěr to je nadále nelichotivý, depresivní až devastující: consistent record of failure - opakované neúspěchy, totální selhání, neochota či neschopnost dát obyvatelstvu svobodu, umožnit prosperitu, zaručit bezpečnost.Vesměs ubohé výsledky v hospodářství, jeho produktivitě, sociálním vývoji, vzdělání, kultuře. Mám potíže pochopit pýchu, ba i chvástání o znamenitých výkonech dávných předků. Nikdo ze současníků na nich nemá tu sebemenší zásluhu a někdejší znamenitost v porovnání s nynějším tristním stavem temna je přece důvodem oprávněných pocitů, pro něž by se hodilo anglické slovo embarrassment - stav důkladné trapnosti.

Jak vůbec mohlo k takovému úpadku dojít? Prozatím nejpřesvědčivější odpověď mi poskytuje Robert R. Reilly svou knihou The Closing of the Muslim Mind, s podtitulem How Intellectual Suicide Created the Moslem Islamist Crisis (ISI, str. 224). V devátém století islámská civilizace, kultura, v jí dominovaném Španělsku produkovala víc knih než celý zbytek Evropy dohromady. Porovnejme tehdejší výkon se současnou situací: ve Španělsku nyní vychází v překladu víc knih cizích autorů než v celém muslimském světě za uplynulých tisíc let. V první polovině tisíciletí před Kristem Řekové obohatili Západ svými principy racionálního zkoumání, bádání, snahy dopídit se objektivní pravdy

To ale islámští teologové - ona tzv. ulema - odmítli jako druh nebezpečí ohrožujícího nejen Korán, svatou knihu, ale i samu denní realitu před jejich očima. Součástí islámské doktríny je přesvědčení, že korán existuje od počátku všech věků, slova to Alláhova. Anděl Gabriel je dodal Mohamedovi, korán tak dán k dispozici věřícím, aby věděli, co jim Alláh sděluje. Islámští filozofové zvaní mu'tazilites, sekta s velkým vlivem na dvoře kalifa v Bagdádu, v první polovině devátého století, ale tvrdili, že korán vznikl v určitém kdysi čase. Věřili ve svobodnou vůli, lidské schopnosti poznat, rozlišit pravdu a spravedlnost a že - velmi důležité - lidé a nikoliv Alláh jsou odpovědni za zlo, které spáchají. Takové volnomyšlenkářství ale vyvolalo urputnou reakci tradicionalistů, zdůrazňujících "věčnost" koránu, přesvědčení, že jakýkoliv pokus hloubat ve filozofii či vědách by byla iniciativa zpochybňující Alláha samého. Protipólem oněch odvážlivců mu'tazilitů se stala škola zvaná asharites, česky asi ašaritové, takto pojmenovaní po svém zakladateli Abu al-Hasan al-Ashari (873-935). Ti jednoznačně odmítli předpoklad, že dobro či zlo by se dalo zjistit lidským rozumem. Je to výlučně záležitost Alláhovy vůle. Jeho vůle předchází vší znalosti. Jejich pokračovatel Abu Hamid al-Ghazali (1058-1111) ve své knize (The Incoherence of the Philosophers v anglickém překladu) ostře zavrhl Platona a Aristotela, jejich tvrzení, že existuje cosi jako příčina a následek, Naopak, vše je výlučně vůle Alláhova, a kdo by pochyboval, rouhání (blasphemy) by se dopustil.

Následek pak jednoznačný, tuze viditelný: bádání, snaha o získávání nových znalostí odumřela. Autor Reilly cituje významného pakistánského vědce jménem Pervez Hoodghoy: "Věda v islámském světě se v podstatě zhroutila. Žádný větší objev či vynález se v muslimském světě za posledních sedm století nezrodil.... což přispělo k současnému marginalization (zmenšení) muslimů, jejich pocitům nespravedlností a victimhood (být obětí)." Posilou takového uvažování jsou všemožné konspirativní teorie - s výlučnou vinou USA a Izraele, k tomu netřeba důkazů. Pohodlné racionalizace s obviněním jiných za vlastní nedostatky se nemusí vždy třeskutě řešit krví a železem. Již se značně daří iniciativy využívat a notně zneužívat příležitosti, dosud k dispozici v západoevropských zemích, jimiž muslim, jakkoliv obohacovaný, opovrhuje. Jemu poskytované požitky, nezřídka v nehorázném množství, pokládá za důkaz slabosti, báječné zranitelnosti takového systému, který kýženým globálním kalifátem vbrzku převálcován bude.

Pár příkladů z textu autorky Kathy Shaidle, z názvem Islamist on Welfare: Paid to Plot the West's Demise (Islamist Watch, 4. 4. 2011) spíš poděsí než potěší: zejména ale ne výlučně v Evropě (též v Kanadě a Austrálii) se rozmáhají iniciativy, s pomocí všelijakých podvodů důkladně zasáhnout existující systém sociálního zabezpečení. Těžit z výsledku, navíc se satisfakcí z impotence humanistickými ohledy postižené západní civilizace. Anjem Choudary, jeden z nejznámějších kazatelů, prosazovatelů radikálního islámu v Anglii, se holedbá příjímáním 25 000 liber ročně ze státní pokladuny a vysvětluje, že to jsou peníze náležející Alláhovi. Abdul Rahman Saleem, po pobytu v britském vězení, kam se dostal kvůli své účasti na rasově motivovaném násilí v Londýně, nyní je obviněn z machinací podvodně získat druh podpory (jobseeker allowance), což však nadále opravňuje jeho potomstvo, aby je stát živil. Pět muslimů, odsouzených za nejen pouhé verbální napadení britských vojáků, přesto zůstává nepotrestáno, poněvadž stát nebyl ochoten jim platit obhájce a provinilci nepracovali, odkázáni na sociální podpůrné výplaty. Abú Hamza, odsouzený kazatel záště, žije v domě s ženou a osmi dětmi. Pobírá 40 000 liber ročně a i když se někdy podaří ho deportovat, jeho rodina bude nadále pobírat podporu ve výši 700 liber týdně.

Dva týdny po bombovém útoku (7. 7. 2005) v Londýně, se zjistilo, že dotyční muslimové inkasovali 165 000 liber s pomocí několika falešných adres, jmen, cestovních pasů. Abú Qatada, občas označovaný za "velvyslance Usámy bin Ládina v Evropě" ve vězení v roce 2008, s podvodně získaným invalidním důchodem (bolení v zádech), s rodinou pobírající 47 000 liber ročně, státní pokladnu už ochudil o 800 000.

Nejiná je situace v Austrálii. Tam Abdul Nacer Benbrika, ilegální imigrant z Alžírska, otec sedmi dětí, během svého devatenáct roků trvajícího pobytu nepracoval ani jeden den a státní pokladnu už stál miliony peněz. Příkaz k deportaci již třikrát úspěšně ignoroval.

Omar Khadr, nyní adresou na bázi Guantánamo poté, co se přiznal k vraždě amerického vojáka v Afghánistánu. Nicméně jeho početná, v oblasti kanadského Toronta sídlící rodina, žije ze státem poskytovaných plateb. Ahmad El-Akhal, immigration consultant v Quebecu, vybavil doklady kanadského občanství stovkám lidí v Kanadě nikdy nesídlících, nicméně trvalých příjemců štědrých šeků. Zmíněný zprostředkovatel za své služby získal půl milionu dolarů. Kanadské úřady k opětovaným dotazům dávají přednost se nevyjadřovat.

Začal jsem zmínkou o romském, dříve cikánském počítání. S ním také skončím. I když to je etnikum dost na štíru s povinnostmi školní docházky, značná gramotnost rovněž není jejich významnou vlastností, přece dovedou vynikat pozoruhodnou mazaností, ke svému výlučnému prospěchu ovšem. Právě jsem se dočetl o úspěšných praktikách těchto lidí ze Slovenska, kteří pravidelně přijedou do Dánska - vždy v sobotu, když se neúřaduje a jejich pofiderní žádost o udělení azylu musí počkat do pondělka. Během nastávajícího víkendu ale musí být o žadatele postaráno, penězi i jinak je vybavit, takové jsou předpisy. Dotyční napakovaní ještě před pondělkem se vrátí na rodnou Slovač a za týden si tento náramně výnosný trik zopakují.

Pozn. redakce CS-magazínu: Kapesné za nejvýš tři dny v Dánsku, nemůže značně převýšit náklady na cestu ze Slovenska do Dánska, pokud vůbec. Čili jasná dezinformace.



Zpátky