Červenec 2011

O jménech a časování úspěchů

Otto Ulč

Dočítáme se o talentech, ohromivších svět v hodně raném věku. Takto například oslnil Orson Welles, vyvřel příliš brzo, vulkán se vyčerpal, nerealistická očekávání nesplnil. Od umění k vědám: britský historik Hugh Trevor-Roper, zářící hvězda na univerzitě v Oxfordu, adrese té nejprestižnější. V roce 1960 byl dokonce zvolen jejím rektorem (chancellor - kancléř). Na veřejnosti se zejména proslavil jako autor knihy The Last Days of Hitler. Žádány jeho odborné posudky při hodnocení autenticity dokumentů - například k požadavku The Sunday Times a Granada Books vyjádřit se o údajných memoárech Evy Braunové, Hitlerovy milostnice a na úplně poslední chvíli i manželky. Pseudopaměti zatratil jako nehorázný podvod (discredited forgeries). Ke konci své náramné kariéry ho ale postihl tuze nepříjemný, trapný malér. Německý populární magazín Stern překvapil svět oznámením o objevu Hitlerova privátního deníku. Oxfordský expert, původně skeptický, ale na žádost redaktora velevlivných londýnských The Times (Charles Douglas-Home) souhlasil odjet do Curychu a tam v trezoru střežený originál prohlédnout a zhodnotit. Což učinil, pravost rukopisu potvrdil, čímž se dokonale znemožnil - on, pohybující se ve společnosti ministrů, premiérů, host královské rodiny ve Windsoru, dokonce obdařen titulem Lord Dacre. Po provalení nehorázného, oxfordským expertem nepostřehnutého podvodu, Trevor-Roper se veřejně omluvil, aniž každého uspokojil. (Lord Carlisle se ozval takto: "Jste disgrace - hanba, ostuda, potupa - a titulu Dacre nemáte právo používat. Kolik peněz vám The Times zaplatily, vy starý podvodníku?"). Trevor-Roper, hyphenated dvoujméno, značně populární zvyklost ve vyšších společenských kruzích Albionu, k výhodě vzájemně se ženících rodin, čím tímto již existujícím zdvojením jim odpadá potřeba měnit vizitky a monogramy na prádle, ubruse, ubrouscích, kapesnících. O této akademické celebritě se lze dočíst, že byl vlastně snob, bažící po přijetí v kruzích, převyšujících jeho společenský status. Zůstávám nepřesvědčen, zejména při uvážení tamějších zvyklostí při všelijakém povyšování, procházet kýženou metamorfózou a jedno prestižní jméno měnit v ještě náramnější. Z něho se přece stal Lord Dacre. Palácový fotograf svým manželstvím s Margaretou, dcerou královny Alžběty, se stal Lordem Snowdonem. Zvyklost s jménem s pomlčkou není jen doménou nejnoblesnějších kruhů. Například všichni jsme viděli slavný film muzikál My Fair Lady, v němž partnerem Rex Harrisona v roli profesora Higginse je známá tvář herce s jménem Wilfrid Hyde-White.

Dosti těchto drubů, částečně měním téma, nikoliv však jeho prostředí. Do Anglie po únorovém vítězství pracujícího lidu, z Čech dorazil tehdy mladý vzdělanec jménem Michal, Michálek, Martin, Martínek - jeden z nich - každopádně začínající písmenem M. V Americe se stal mým kolegou na téže univerzitě, naše přátelství trvá několik desetiletí. Po listopadovém kotrmelci odjel nahlédnout to původní vlasti, s pošetilou snahou získat zpět jakousi rodinnou nemovitost. Požádal mě, abych se mu na nějaké ty papíry podíval. Učinil jsem a divil se, že tento starý přítel s jménem začínajícím písmenem M původně byl od S, dokonce s háčkem. Vysvětlil takto: tehdy v Londýně stačilo zajít na úřad a požádat o změnu - jakoukoliv změnu - a bez potíží, komplikací docílit kýženého. Tak jednoduché to v české zemi nebývalo za žádného režimu. Někdo občas uspěl, například z Ladislava Bambáska se stal básník Jan Vladislav, z krvelačné dělnické prokurátorky s neproletářsky znějícím jménem Ludmila Biedermannová vznikla Ludmila Brožová.

Nejen šaty dělají člověka. Kolik máme v České republice dvoujmenných občanů s pomlčkou? Že by třeba Venca Vonásek-Kníže existoval, což by nepostrádalo na zvláštnosti. Ve své knížce Špatně časovaný běženec jsem zakomponoval tři takové fiktivní postavy: Hlavica-Hathaway, Hoenig-Hopsálek, Renáta Hojná-Jimenez. Nomen omen, v tomto spisku jsem neodolal poťouchlostem - představují se tam Howard Odzemek, nezajímavý ekonom, Křehoslav Těhulka, ustrašený uvaděč, též Chrudoš Vidle, dělnický zemědělský kádr, bezpečnostní pracovník na velvyslanectví v Mali.

Jestliže britské úřady neváhaly učinit z našince Š uprchlíka exulanta M, však ze zájemce Rychetského či Rychtaříka mohl vzniknout instantní Rockefeller či Rothschild. Většinu českých příjmení nekrášlí ani nehyzdí podivnosti, které zejména v překladu do jinojazyčné podoby vyzní zvlášt bizarně - třeba takový Skočdopole, Osolsobě, Nechleba, Chleborád, Masorád, Masopust, Kostohryz. Jména máme vesměs neexotická, nedivoká. Mnohým tvorům jsou celoživotním doprovodem vlastnosti (Pokorný, Hrubý, Pilný...), jiné majitele označuje činnost v minulém čase (Přidal, Přikryl, Donutil, Navrátil...), představeni nám jsou jedinci v barvách (hodně Černých, dost Červených, méně Stříbrných, Modrých, Zelených a nepotkal jsem ani jednoho Žlutého). Máme zvířata (Kočka, Kobylka, Bejček...), zejména hodně ptactva (Holub, Sýkora, Strnad, Skřivan, Pěnkava, Konipásek Vrabec či Brabec....) a domácí kur (Kohout,Kačer). Nejčastější je ovšem Novák, a též hodně Svobodů, Mr. Liberty, takto na papíře, vzdor historii, dost skoupé na poskytování takových výhod.

Mnohý Čech, ocitnuvší se v jinojazyčném prostředí, aby se potýkal s problémem přijatelné výslovnosti. Jak si má počínat chudák s jménem Hrnčíř? I Škvorecký je na tom hůř než literát Kundera. V této souvislosti nedovedu potlačit zmínku o trápení našince s jménem Pícha, povoláním nikoliv gynekolog. Leckdo totálně nezavrhl svou původní identitu a volil jen částečnou modifikaci, přizpůsobení podmínkám, vkusu nového prostředí. Znal jsem slovenského zlatníka, který ze z Cehlarika zkrátil a vznikl z něj stoprocentní domorodec Clark.

Mé jméno, jakkoliv krátké, je pro Anglosasy téměř nevyslovitelné. Uvízne jim v krku, vydávají pak zvuky, málo se lišící od zvracení, a já s omluvným ostychem abych pak vysvětloval. Dvou možností takového břemena se zbavit jsem já bloud nevyužil. Poprvé při imigraci (v pošetilém ohledu na své původní dokumenty, ve zdejších podmínkách bezcenný JUDr.-doktorát), podruhé při naturalizaci, kdy s jménem ULC jsem znovu promoval, taktéž i publikoval a moje v Číně narozená manželka si chtěla vyvdané podivné jméno udržet. V Číně, s rekordním množstvím populace všeho všudy k dispozici mají jmen pět a půl, takže to mé podivné si považovala jako dost unikát. Češi mají své Skočdopole, Osolsobě, Masorády a Brzorády, v úspěšné konkurenci s americkými Indiány - rovněž bez jediného Nováka či Smithe: spíš tedy Sitting Bull, Divoký býk, Pádící mustang, též Hořící prsa v případě paní náčelnice. Co tedy je lepší či méně horší, čemu dát přednost? Být unikátním, leč přece jen poněkud směšným Skočdopolem, nebo se smiřovat s hodně omezeným výběrem možností a být jen jedním v mnohamilionovém množství Čenů, Limů, Wangů?

Být celoživotně postižen něčím bizarním, extravagantním, ne jako jihoafričtí Burové, kteří mají k dispozici necelé dva tucty příjmení - samí to Bothové, Strydomové, Potgieterové, van der Merwové. Jak již poznamenáno, miliardová Čína disponuje možností miniaturního výběru. Ještě hůř na tom je Korea, skoro každý je tam Kim (občas i Park). Pokuste se listovat v telefonním seznamu Soulu! Jak si představit pražský adresář se stotisíci Nováků?