Červenec 2011

Od ideodiverzantů k Vašatovi

Otto Ulč

V úvodu jsem vyjádřil záměr knížky: nikoliv mé paměti, ale česká exilová - exulantská komunita a její počínání z pohledu účastníka, svědka, jímž jsem byl. Tehdy zrovna na Kolumbijské univerzitě. Důkladnější sdělování této zkušenosti by si vyžádalo délku pašijových her v Oberammergau, takže jen velekrátce se pokusím cosi shrnout do tohoto jednoho odstavce: rozdíl mezi výukou evropskou a americkou. Zatímco na starém kontinentě spíš platí analogie nalévání vína do prázdné číše, v Novém světě je to rozsvěcování svíce. Snaha napěchovat znalosti versus snaha naučit autonomně myslet. Uspěl jsem s žádostí o přijetí na Kolumbijskou univerzitu, v úmyslu dotáhnout to k doktorátu politologie (political science). Žák je do značné míry i architektem svého studijního programu a zkoušky jsou písemné. Tu několikahodinovou ústní jsem zažil až při zdolávání nejvyšší doktorské mety. Tehdy jsem zápolil se zvládnutím literatury v mamutím rozsahu 70.000 stran. Slečna Priscilla Lim na 25. poschodí budovy OSN o víkendech vyťukávala mé sáhodlouhé písemné práce. Žádného profesora českého původu jsem tam nepoznal a českých studentů tam všeho všudy potkal asi pět a půl. Pod patronátem Zbigniewa Brzezinského se úspěšně prosadila jeho pozdější značná nadřízená Madelaine Korbel Albright. (Tehdy v rámci mírové soužití dorazila první várka kágébácky instruovaných studentů – mezi nimi Jakovlev, vyvinuvší se ve velmi vlivného spolupracovníka Gorbačova, jakož i Oleg Kalugin, posléze generál KGB, přerodivší se ze sovětského v amerického občana.) Škola mi k srdci nepřirostla, což ale mělo své výhody: se studiem jsem co nejrychleji pospíchal. Doktorský program, spolu s napsáním disertace a její obhajoby v průměru trval sedm roků a já , ač žádný genius, to zvládl za tři roky. S odstupem času se tomu dodatečně podivuji.

Neuspěl jsem ale s žadoněním o finanční podporu. Trošku kafkovská situace, dilema Hlavy 22: nekvalifikoval jsem na získání stipendia pro cizí studenty, poněvadž jsem nebyl cizí student, ale přistěhovalec. Stejně tak jsem se nekvalifikoval jako student místní, poněvadž jsem nebyl americký občan. Jak tedy přežít, nemalé školní poplatky zvládat? Poštěstilo se mi v roli tzv. freelance přispěvatele RFE, Svobodné Evropy, světovému míru nepřející štvavé vysílačky. Pravidelně v neděli dopoledne, místo do kostela jsem v nuzných prostorách svého kamrlíku (v domě číslo 611 na 136. ulici v převážně portorikánském sousedství, v podnájmu u paní Wolfové, Maďarky, přeživší židovské vdovy) jsem napsal dva komentáře, za něž inkasoval 200 dolarů, což tehdy k týdennímu přežití postačilo. Jenže ideodiverzní centrála začala skrblit, ovlivněna buď škrty v rozpočtu nebo upadajícím půvabem mých moudrostí. Občánku, co teď? Téměř leninská to otázka. Šel jsem se představit panu Vašatovi.

Jaroslav Vašata (1905-1995), poznal jsem ho, když mu ještě nebylo šedesát roků. A jaký život už tehdy měl za sebou! Do Prahy přišel synek z venkova, nikoliv z privilegovaného prostředí. Inteligentní, bystrý, se schopností rozpoznat, správně odhadnout kvality lidí. Pustil se do činnosti restauratérské, tak úspěšně si počínal, že se i stal nájemcem velkolepého Obecního domu, klenotu pražského. On se smyslem pro humor a absurdno. Poté, co jsme se víc poznali, se mi například zmínil o druhu luxusu, nedosažitelného jinými smrtelníky: ze své ložnice totiž mohl přímo vejít do lóže Smetanovy síně, v pyžamu a bačkorách, vychutnávat zvuky filharmonického tělesa, Beethovenovu Odu pro radost, takovéto slasti. V době protektorátu byl napojen na podzemní činnost, materiálně tuze pomáhal, o vlásek nacistům unikal. Po válce, s blízkými styky s Janem Masarykem, s nímž snad měl jakýsi kontakt i za jeho pobytu v Londýně, se angažoval ve prospěch národních socialistů. Pak tedy udeřil Vítězný únor a komunisty velmi neoblíbený velmi schopný podnikatel, s manželkou a dvěma dcerami, odspěchal za kopečky. O svém pobytu v Německu se mi nezmiňoval, ale něco vím o jeho začátcích v New Yorku. Nebyly zrovna k popukání, začal totiž jako „noční delegát u OSN“ – jeho slova. Nokturnální uklizeč, metař, sběrač odpadků, zanechaných autentickými delegáty, dost dlouho se takto plahočil někdejší nájemce Obecního domu s vchodem z ložnice do Smetanovy síně v pyžamu, naslouchat filharmonikům. Pořádný dříč, bystře se orientující, jemuž se pak povedlo, že se osamostatnil a otevřel vlastní restauraci se svým jménem, v nevelkém prostoru. Vizitka v zeleném provedení, s vidličkou a na ní slovo VAŠATA, a pod ní text 339 East 75th Street New York 21, N.Y. For reservations call RH 4-9896. Open every day from 12 noon - 10. P.M. A tam jsem tedy byl přijat.

Končina od zhruba 72. až 86. ulice mezi První a Druhou avenue tradičně bývala středoevropskou enklávou - Češi, Slováci, Maďaři a zejména Němci. Těch tam bylo nejvíc, jejich Bierhallen se zvučnou hlučnou muzikou zájemci napěchovány. Správná to místa k nakupování žitného chleba a salámů, u Maďarů pak autentických uheráků. Na První avenue kolem 73. a 74. ulice bývalo výtečné české pekařství, kousek dál uzenářství, kde jsem získával skvosty s podobě perfektních jitrnic, jež jsem pak jako vítané dary dodával nostalgikům adresou mimo metropol. U papírníka, kde za pultem vypomáhal z Mnichova permanentně vzdálený bratr Slovák, onen bývalý poverenik polnohospodarstva Martin Kvetko presral všetko, jsem kupovával všelijaký krajanský tisk, psaný předprvorepublikánskou češtinou. Jenže tato etnická sousedství už tehdy začala podléhat nemilosrdnému odlidšťujícímu pokroku. Stavby o skrovných dvou poschodích mýceny a nahrazeny mnohopodlažními molochy s mnohonásobně vyššími činžemi, jež si starousedlíci nemohli dovolit. A tam se pak krčili trpaslíci jako právě byl Vašata. U českého, rovněž ještě přežívajícího vetešníka jsem koupil slušivou uniformu k výkonu své číšnické kariéry.

Dřív než čtenáře uvedu do interiéru podniku a jeho fungování, zmíním se o druhu klientely. Odhadoval jsem, že z poloviny byla americká, z poloviny našinecká. Přednost jsme dávali Američanům - skoro nikdy si nestěžovali, oceňovali exotiku české kuchyně, ochotni jíst suché knedlíky a na nich si pochutnávat, dokud jsem nezasáhl s instruktáží, jak s něčím takovým zacházet a - z našeho hlediska tuze důležité - dávali větší spropitné. Na obědy nám tam z blízkého televizního studia společnosti CBS docházely různé celebrity. Například jsem obsluhoval významné filmové herce - německý Kurt Jürgens, anglický John Mills. Také se dostavil v Americe veleslavný Ed Sullivan – jméno českému čtenáři nic neříkající. Jeho Ed Sullivan Show, každou neděli v osm hodin večer, s největší sledovaností, například odstartovala stratosférickou kariéru Beatles, tehdy ještě pramálo známé čtveřice dlouhovlasých jinochů - však tohle bylo začátkem šedesátých let.

V případě našinců, krajanského živlu, zaznamenáníhodný byl předěl politický. Zatímco do značně větší konkurenční restaurace Zlatá Praha v nedalekém sousedství chodily kádry z československé mise u OSN a též jiní oficiální návštěvníci z ČSSR, od špionů po značně viditelné papaláše, rovněž různé delegace, sportovci a umělci, k nám k Vašatovi takoví nepřišli, poněvadž nesměli. My jsme měli oprávněnou pověst antikomunistů, politických uprchlíků, jejichž řady posilovali příslušníci předchozí, židovské běženecké generace. Chodili k nám zájemci návštěvníci ze značných dálav. Například někdejší Baťováci , z Asie, zejména z oblasti Karibiku. Tam jsem se s některými seznámil a posléze na ostrově Guadeloupe a Barbados navštívil. Rádi jsme vítali krajany z Venezuely. Mezi nimi zejména pivovarníci dávali nejštědřejší spropitné. Kdoví, jak dopadli, pokud se dožili pokrokového vladaření nynějšího Hugo Cháveze.

Nevelký restaurační prostor, všeho všudy dvacet šest stolů. Obsluhovali tři číšníci a jeden tzv. busboy – pikolík. Tak jsem začal, než povýšil a stal se panem vrchním. V kuchyni hlavním kuchařem byl mladý Slovák, čerstvě uprchnuvší příslušník Pohraniční stráže, se zbraní, z níž se mu nechtělo střílet. V kuchyni se rovněž značně oháněla bývalá poslankyně Jarmila Uhlířová. Jednou tam zvedám telefon, s touhle bývalou zákonodárkyní a nynější kuchařkou chtěla mluvit Alice Masaryková. Bar obsluhoval dvoumetrový národní socialista, který zásluhou své výšky byl pověřován jít s praporem v čele průvodů. Proto musel ze země v poúnorových podmínkách zmizet, v exilu se snad nenaučil ani jedno anglické slovo. Pan Vašata se nad ním smiloval a postavil před láhve se skvostnou ohnivou vodou. Alkohol jsme milerádi servírovali, na něm se dalo nejvíc vydělat.

Nesnadné začátky tohoto mého počínání. Prvním nepříjemným překvapením byla únava. Tehdy jsem přece byl ještě mladík, ve slušné zdravotní kondici, ale po osmi či víc hodinách ustavičného pobíhání údy jsem obtížně vlekl. Aby podnik mohl jakž takž prosperovat, za večer aby došlo k dvojímu obsloužení u každého stolu. Ne tedy jako kdysi a třeba i dnes v českých podmínkách, že strávníci pak setrvají u piva a klábosení až do zavírací hodiny. Servírována krmě česká, specialitou kachny americké (Long Island duck), v neděli i svíčková. Druhou mou potíží bylo obtížné přizpůsobování snad baťovskému a určitě vašatovskému principu, že zákazník má vždycky pravdu. Třeba se mi stalo, že servíruji manželskému páru totožné polévky, načež si jeden postěžoval, že polévka je málo teplá a ten druhý protestoval, že je příliš horká. Přirozenou reakcí by přece bylo jim ty talíře prohodit, jenže etiketa bránila takové opovážlivosti. V této souvislosti se poněkud vracím k příteli Egonu Hostovskému. V té době se znova ženil a já na takovou novinu zareagoval otázkou: „Egone, nechci vědět, o kolik let mladší je vaše vyvolená – stačí, když se mi svěříte, o kolik mladší bude vaše nová tchýně." Přesný údaj jsem už zapomněl , ale vzpomínám si, že Egon této vyženěné rodičovské dvojici doporučil povečeření v našem podniku a mě informoval, že nový pan tchán je tvor s dost obtížnou náturou. Pravda pravdoucí. Přišli, uvedeni ke stolu zrovna v mém rajonu. Načež tchán prezentoval svůj temperament se slovy: „Dvě kachny, ale pořádně propečené, nebo vám je hodím do ksichtu.“ Takto projevený slib jsem ocenil laskavým dotazem: „Pane, přišel jste se k nám navečeřet nebo zejména vyhrožovat?“ já líbeznost sama. „Tak jaký to bylo?“ doma se pak Egon přeptával a dozvěděl se , že jídlo bylo O.K., až tedy na toho arogantního číšníka. „Toho já znám,“ zaradoval se tazatel.

Víc se o této činnosti rozepisovat nebudu – s jednou však výjimkou, o mně dost známou: jak jsem totiž nesl dršťkovou polévku, někdo do mne strčil a já už pak nemohl zabránit nemilému následku, že polévka se ocitla na rameni staršího, menšího, mlčenlivého pána. S omluvami se snažím neštěstí napravit, přiběhl pan Vašata se slovy: „Víš, kdo to byl?“ Ovšemže jsem nevěděl a načež se dozvěděl, že jsem polil hosta – historickou postavu: Alexandra Kerenského, Leninem svrženého, v americkém exilu skrovně přežívajícího. Pan Vašata mě ujistil, že mnou potřísněné sako bylo to jeho jediné, co měl.

Spropitné z restaurace mi umožnilo, abych dostudoval a k číšnickému počínání se už nikdy nemusel vracet.