Červenec 2011

Rádio Svobodná Evropa, Julius Firt, pátečníci

Otto Ulč

Rozhodnutím - Beschluss der Bundesdienststelle v Norimberku dne 10. 9. 1959 mi byl přiznán mnohými žadateli nedosažitelný azyl, status politického uprchlíka, původním povoláním Rechtsanwalt und Richter, s udáním adresy v Oberurselu, kde jsem nikdy nebyl (a kde po mně estébáci marně slídili), 23. 9. 1959 vystaven Reiseausweis – Travel Document, též jsem od Landrata des Landkreises Obertaunus obdržel řidičský průkaz, Führerschein. Aniž jsem se u žádné z těchto institucí musel osobně ukázat. Vítaný to krok a pokrok k zamýšleným a notně pak realizovaným radovánkám. Divadla, biografy, dodatečně se seznamovat se západní filmovou produkcí, nám po Vítězném únoru vesměs odepřenou. Pravidelné návštěvy plesů a plesání v Palmengartenu, správném to rejdišti lapitelných teutonských dívčin. Ženy, víno, zpěv – méně zpěvu, hodně žen. Početné avantýry, plytké výdobytky ve Frankfurtu po půstu bez pořádných příležitostí v rurálním zapadákově stříbrského městysu. Amorózními eskapádami na opačné straně barikády třídně rozděleného světa jsem si též hojil následky karambolu svého kratičkého manželství s první dlouhodobou láskou, až výstředně inteligentní psychiatrou, jež mi upláchla. Potupa kompenzovaná honbou za trofejemi, pseudotriumfy s nikoliv ojedinělými komplikacemi, reagovat na vzlyky šálených partnerek, kličkovat před hrozbou místního matrimoniálního zalasování. Onen jeden frankfurtský rok byla doba na první pohled náramná, neobvyklá, vzrušující, lahodně neřestná, avšak s puncem nic neřešícího provizoria.

Se spoluuprchnuvším přítelem Milošem, někdejším absolventem osvětimského hororu, jsme se rozhlíželi po české komunitě, byla-li tam nějaká. V Café Lorelei, v centru města, jsme se stali tamějšími štamgasty. Pár našinců jsme posbírali - běženci i předúnoroví, někteří s patrně podivnou potřísněnou minulostí. Vynořil se nám mecenáš v podobě prošedivělého elegána, vzal nás do svého náramného sídla s dvěma na sebe znepřátelenými, již povadlými ženami, spolu ale v alianci proti mladičké vetřelkyni, kolouškovi, ověšenému zlatými tretkami od tokajícího geronta. Šlechetně nás hostil a dokonce se nabídl zajet do Vídně a tam vyřídit zašmodrchanou kauzu Milošova dědictví domu na tuze prestižní adrese.Vybaven plnou mocí několik takových vídeňských výletů uskutečnil, dodával zprávy o pokračujícím svém úsilí, jež tento dobroděj vskutku vyřešil, ale k výlučně vlastnímu prospěchu. Podařilo se mu značný tento majetek Milošovi umně legálně ukrást.

Na rozdíl od estébáckých slídičů a rádoby únosců, redakce Rádia Svobodná Evropa se o mně bez potíží dozvěděla a kontaktovala. Milerád jsem přijal pozvání a odspěchal do Mnichova k důkladnému popovídání. V Mnichově jsem se dobře cítil, liboval si zejména ve Schwabingu s útulnými kumštýřskými krčmami. Kromě kádrů štvavé, světový mír ohrožující vysílačky, jsem měl možnost seznámit se s pozoruhodným člověkem, jehož jméno některým Čechům starší generace nebude zcela neznámé: Eduard Linkers, filmový herec původu rakouského a též židovského. Před Hitlerem uprchl do Prahy, nějak se mu povedlo protektorát přežít, mluvil plynně česky, naší veřejnosti byl znám z prvních poválečných filmů v rolích ohavných a většinou i směšných nacistů. Vřelý muž s výtečným smyslem pro humor, moc dobře jsem se cítil v jeho společnosti.

Na podzim, ještě před Faschingem, Oktoberfestem jsem dorazil a týden pobyl. Z hotýlku mašíroval prostornou zelení – Englischer Garten – podél čínské pagody, svatostánku, něčeho takového, až přišel k rozlehlému komplexu v jednoduchém vojenském provedení. U recepce se přihlásil, někam zatelefonováno, někdo přišel mě vyzvednout, šli jsme se posadit někam do kanceláře nebo do vysílacího studia nebo, a to nejspíš, do příjemného útulného restauračního prostředí s dobrým bílým vínem. A právě tam došlo k pokusu estébáckých agentů s adresou v rakouském Salzburgu otrávit, jedem smíchaným se solí ze světa sprovodit příslušníky redakce, proradné zrádce. Ty jsem se snažil poslouchat od prvopočátku vysílání RFE, čili už od raných padesátých let. Hodně času tráveno, uslyšet hlasy občas proniknuvší bariérou mocných rušiček. A teď jsem konečně měl příležitost potřást rukou některým jejich majitelům: Ota Gráf, Miloš Vaněk, znám jménem Pravdomil Bašta, Osvald Kotrba - Skalický, Miroslav Hrnčíř – jak jeho příjmení Němci a zejména Američané asi prznili? Několikrát jsem usedl před mikrofon odpovídat na otázky. Dokonalý pak tedy zaprodanec amerického imperialismu, rozdmychávač válečného hysterie, jedna velezrada za druhou. Začal jsem se rozkoukávat, seznamovat se strukturou RFE, jejich odděleními, etnicky parcelovanými, s preferencí pro tu kterou kmenovou sounáležitost. Poláci zasednou pojíst, popít, poklábosit u svého společného stolu, stejně tak si budou počínat Rumuni, Maďaři, Bulhaři. A mezi námi Čechoslováky jsme se dělili nejen podle národnosti, ale u Slováků podle jejich politické minulosti, včetně případného hříšku za druhé světové války, po boku Wehrmachtu na východní frontě, ve snaze ubližovat bolševikům. Představen jsem slovenskému demokratovi, předúnorovému povereniku polnohospodárstva. „Martin Kvetko, presral všetko,“ se tam o něm říkalo.

Dostalo se mi pozvání poobědvat s československým ředitelem: Julius Firt, bývalý ředitel tiskového kolosu Melantrich, válku přežil v Anglii, velekrátce po komunistickém puči zmizel ze země. Výtečně informován o situaci v prostředí, jemuž byl již vzdálen po víc než jedno desetiletí. Odcházel jsem s přesvědčením, že v Mnichově jim tam šéfoval správný člověk na správném místě. Tehdy jsem ještě nevěděl, že Firt měl tu největší zásluhu na vzniku oné Táfelrundy, přímo legendárního fenoménu tzv. pátečníků. K založení tohoto unikátu první republiky došlo v roce 1932 právě z Firtovy iniciativy ve Společenském klubu na Příkopech, kde se pravidelně setkávaly významné osobnosti včetně prezidenta TGM, publicisté Ferdinand Peroutka, literáti Karel Čapek, Karel Poláček, Jaromír John (Markalous), nikoliv však Fráňa Šrámek, prý příliš plachý, než aby mezi Pátečníky docházel. Z herců plachostí netrpící Hugo Haas, Olga Scheinflugová, občas přišli V+W. Po válce v roce 1945 Scheinflugová se pokusila tradici Pátečníků vzkřísit. Tehdy znovu přišel Firt, též Peroutka, Jaroslav Seifert, František Langer, Vlado Clementis a dokonce i Edvard Beneš, nikterak magnetický společník, že by veselá to kopa. Existuje snad něco podobného v naší době? Neslyšel jsem a tuze pochybuji. Tehdy jsem rovněž nemohl mít tušení, že se v Americe s několika pátečníky - Peroutkou, Karlem Steinbachem, Janem Stránským, Otou Rádlem, Jiřím Voskovcem – potkám a seznámím.

Unikátní tvor Ota Rádl, synovec filozofa Emanuela Rádla, původním povoláním novinář, dopisovatel Čapkových Lidovek v Londýně. Tam zrovna pobýval v době mnichovské krize, protektorátu se vyhnul svou nepřítomností. Dostal se i do Hollywoodu, nepočínal si ale jako herec, ale automobilový závodník. Udělal si doktorát v psychologii, též nějaký čas fungoval v Radiu Svobodná Evropa, kde se pohádal, praštil s takovou kariérou a údajně i vyhodil psací stroj z okna, což by se na adrese Two Park Avenue z 25. poschodí nemohlo bez trestního dopadu podařit. Tento fenomén mi byl inspirací při vytváření románové postavy Radomila Tachecího v čtyřdílném opusu Běženec. Potkali jsme se po prvním roce mého pobytu v New Yorku a jeho zásluhou jsem unikal z Manhattanu, seznamoval se se zelenou přírodou pár set kilometrů daleko. V horách Adirondacs měl svou vlastní oázu – ne jeden domeček, ale celkem jich aspoň sedm – že ať si vyberu. A nikdo tam, jedině když jsme přijeli. Poněvadž to byl člověk značně renesanční, cestou mi buď zajímavě vyprávěl, nebo zpíval – celé opery dovedl odzpívat. Jedním z jeho mnohých koníčků bylo překládání libret. A ovšem ženy, mnoho krasavic nadšeně vzdychalo v jeho náruči. Zemřel pouhý jeden rok po mém odjezdu z New York City do rurálních dálav v Iowě. Poslední tedy pátečník, rovněž s nárokem na nesmrtelnost.