Červenec 2011

Vojáci

Otto Ulč

O jednom Silvestru, stráveném ve Washingtonu ve vile přítele, bývalého zaměstnance ústředního úřadu SČSP – Svazu československo-sovětského přátelství, pár kroků od Karlova mostu, s náramným hradčanským panoramatem před očima, se dostavili dva neobvyklí, i když nepříliš povídaví hosté: Jaroslav Kašpar-Pátý, posléze generálmajor dekorovaný za zásluhy v tajných službách za války i po válce. Druhý návštěvník, rovněž Jaroslav a příjmením Šustar, měl hodnost plukovníka a na můj dotaz, kde že strávil válečná léta, odpověděl, že v Číně, jako přidělenec k Čankajškově velitelství. Na tamějších frontách se rovněž angažoval. Zajímavá společnost, ale pro můj vkus nedostatečně sdílná, pramálo jsem z nich vypáčil. Lépe jsem dopadl v případě plukovníka, posléze z Prahy na dálku přes oceán povýšeného generála Bohumila Moravce, posléze jen Boba. Narodil se v Protivíně, sloužil jako důstojník u dragounského pluku ve Vysokém Mýtě, kde započala jeho anabáze. Poválečnou bázi našel v kanadské provincii Ontario, 200 kilometrů severním směrem od Toronta. Na jeho sídlo, obklopené vlastními hvozdy v rozsahu 500 akrů a rovněž s vlastním jezerem, s rybami k mání ve vodách a s houbami na souši. Občas se tam lze potkat i s medvědem.

K němu (Moravcovi) jsem se dostal rodnou plzeňskou oklikou. Na mém stříbrském okrese ve vyhnanství s kádrovým šrámem fungovala obvodní lékařka, ohrožená trestním postihem zásluhou anonymního udání, jehož dopad se částečně i mým přičiněním podařilo znicotnit. A dotyčné se podařilo rovněž včas ze země zmizet zásluhou fingovaného manželství s ochotným Němcem. Posléze si otevřela praxi v Remscheidu, párkrát jsem ji tam navštívil, výtečná kamarádka, tenistka, cestovatelka. Jednou se vydala rovněž směrem k plukovníku Bobovi ve výslužbě, jehož manželka byla její někdejší spolužačkou na plzeňském klasickém gymnáziu. A abych tam k jejich znovusetkání taky přijel, což jsem s obtížemi učinil – nebylo snadné najít cestu ve vzdálených liduprázdných končinách.

Vysoký, štíhlý muž ve výborné fyzické i mentální kondici, ochotně se rozpovídal, alba či alba s dokumentací přitáhl. Posléze jsem za ním několikrát znovu přijel, jednou s magnetofonem, abych natočil pro náš časopis Západ interview , který na těchto stránkách ohleduplně zkrátím:

Ulč: „Kudy a kam jste před Hitlerem zmizel?“

Moravec: „Dostal jsem se ven přes Maďarsko do Jugoslávie, pak přes Soluň do Istanbulu a Ankary. Následovalo Aleppo, Bejrút a lodí pak přes Port Said do Marseille. To bylo na jaře 1940, když ještě francouzská armáda seděla u Maginotovy linie. Tehdy jsem měl na sobě českou uniformu poručíka. Když Wehrmacht zahájil útok jiným směrem, přes Ardenny, my Češi jsme do akce nasazeni nebyli. Přesunuli nás do Anglie – hrabství Cheshire.“

U: „Co tam s vámi podnikli?“

M: „Napřed nás dali za dráty, aby zjistili, kdo vlastně jsme. Mezi námi objevili čtyři německé špiony. Stal jsem se součástí takzvaného SPO – Smíšený předzvědný oddíl. Měli jsme hodně důstojníků a málo mužstva. Generál Ingr se rozhodl kopírovat někdejší praxi ruského Kolčaka, že z nás udělal obyčejné vojáky. My, staří aktivní důstojníci, co jsme léta cvičili mužstvo, jsme teď museli dělat klencáky s kulomety. Pucflekovi, který mi chodil denně čistit boty, jsem já musel salutovat, poněvadž on byl zařazený desátník a já jenom nezařazený důstojník.“

U: „Jak dlouho jste si tyhle pitomosti nechali líbit?“

M: „Moc dlouho ne. Sepsali jsme petici naší exilové vládě, aby nás dali k dispozici Britům, jejich armáda tehdy trpěla zoufalým nedostatkem důstojníků. Asi sto padesát nás to podepsalo. Jenže prezident Beneš nás odmítl přijmout. Honza Masaryk naši delegaci přijal, seděl, nohy na stole, drbal se v rozkroku a povídá: „Vy bejci, máte roupy, z toho bude průser!“ Monsignor Šrámek, tehdy předseda vlády, se křižoval a lamentoval „Pánové, pánové, to špatně dopadne!“ Když se to dověděl Ingr, zrudl, zuřil, hrozil vojenským soudem a trestem smrti. To se ale dozvěděli Angličané a vyřídili mu, že toto je jejich území, kde on si takhle kolčakovsky nemůže poroučet. Musel to odvolat. Chtěl se nás zbavit a já se dostal k Francouzům.“

U: „Proč k Francouzům?“

M: „Vysvětlení začíná v Africe. Guvernér Konga, černoch jménem Eboue, se dal k de Gaullovi a ten v tom viděl příležitost získat lidi do uniforem. Ale neměl k tomu dost důstojníků. Požádal Beneše, aby mu dal k dispozici ty, kteří mluví francouzsky. Beneš to sice oddaloval, ale natrvalo nemohl. Přihlásilo se nás kolem šedesáti. A tak v roce 1942 jsme dostali francouzské uniformy, já hodnost poručíka, a ve Skotsku s námi do transportu do New Yorku...“

U: „Moment, moment! Copak se z Evropy jezdí do Afriky přes Ameriku? To je jako jet z Plzně do Prahy přes Mukačevo!“

M: „Jiná cesta tehdy nebyla. A vůbec nebyla příjemná. Trvala asi čtrnáct dní. Prázdný konvoj se vracel, celkem 69 lodí, jedna za druhou, pokrývaly celý obzor. Různě kličkovaly, mezi nimi se pohybovaly rychlejší korvety, malé torpédoborce, hledaly ponorky – ale i tak, do New Yorku dorazilo jen 36 lodí, ostatní šly ke dnu. Bylo nám všelijak, míjet trosečníky a nechat je jejich osudu, poněvadž bylo zakázáno zpomalit, zastavovat, aby těch ztrát nebylo ještě víc. Do New Yorku jsme ale přijeli pozdě, další konvojové spojení jsme zmeškali, takže jsme pak jeli na bývalé banánové lodi na jih do Natalu v Brazílii a odtud zpět přes Atlantik. Zastávka na ostrově Ascencionu – to je jen velká skála a letiště a na něm hodně otrávených pilotů, že tam musí patrolovat a nemohou se zúčastnit bojů v Evropě. Hodně se tam pilo.“

U: „To by mi asi tolik nevadilo. Kdy jste se konečně do té Afriky dostali?“

M: „Příští zastávka už byla v britské západní Africe - Freetown, dnešní Sierra Leone. Jihoafrická loď, která zastavovala v každém přístavu, nás dovezla do Lagosu – hrozná díra. Pak jsme měli pokračovat letadlem, ale kvůli bouřce a polnímu skládacímu oltáři z toho sešlo – ano, oltáři. Misionář z Gabonu se dostavil s obrovskou těžkou bednou. V ní měl též zásobu biblí speciálně vyrobených pro domorodce. Tohle snad stojí za povědění: v normálních biblích jsou ilustrace s Ježíšem bílým, s čerty černými, co v pekle v kotlích pečou bílé hříšníky. A čaroděj, který v misionářích viděl nekalou konkurenci, začal mezi lidmi roztrubovat, že jednou se dočkají a v pekle se budou bělochům revanšovat. Proto teď jsme měli vézt nové bible, kde to bylo obráceně – černý Kristus, bílí čerti, černí hříšníci.“

U: „A s tím se tedy málem zřítili.“

M: „Ano. Další pak čekání v Lagosu, vlakem do Leopoldsvillu, hlavního města belgického Konga, pak přes řeku do Brazzavillu, hlavního města francouzského Konga. Moje papíry tam tehdy ještě nedorazily, takže se nevědělo, co se mnou dělat. Dostal jsem rozkaz učit jezdit autem manželku toho černošského guvernéra Eboue. Jenže to byla velikánská dáma, asi 150 kilo, obrovské poprsí a za volant se nemohla vejít. Dalším mým úkolem bylo odvézt transport 280 domorodých rekrutů z Konga na výcvik do Kamerunu. Byli z různých kmenů, ale spřátelených. Jinak by se mezi sebou pobili, jak je tam běžným zvykem. Cestou jsem ztratil tři muže. Vlezli do vody a sežrali je krokodýlové. Jeli jsme po řece do Bangui, taky hrozná díra. Dneska je to hlavní město té Central African Republic, co tam byl prezidentem ten Bokassa, známý lidožrout. Dál na sever byl v Čadu výcvikový tábor, ale já jel na západ do Yaoundé. Zajímavá krajina – prérie, savany, plno velké zvěře. Cesta trvala tři dny. V Yaoundé už sloužil kamarád Vláďa Hornov. Dostal jsem malárii, byl jsem tak zesláblý, že jsem vůbec nemohl chodit a když jednotka odjela, zůstal jsem tam sám. Později jsem jel do Čadu – Fort Lamy – na západ, takřka k pramenům Nigeru, pak směrem na Timbuktu a na sever, to už byla poušť, Sahara.“

U: „ Poslyšte, vy jste takhle jen furt vandroval – kde jste vlastně začal válčit?“

M: „Poprvé jsem byl v akci spolu se Senegalci, měl jsem jich asi 200. Dvoumetroví chlapi. Ač nejsem zrovna nejmenší, připadal jsem si mezi nimi jako trpaslík. To byli výborní vojáci, s mačetou mezi zuby a v ruce flintu. V boji zblízka zahodili flintu a spoléhali na nůž. Potkali jsme velbloudí karavanu Arabů a ti nám řekli, kde kterým směrem za dunami narazili na německou posádku. Tak daleko na jih jsme Wehrmacht nečekali. Byla to rádiová stanice, kterou jsme v oáze za svítání přepadli a jak zněl náš rozkaz, bez krveprolití celou posádku pochytali.“

U: „Jiná otázka: Co otrokářství - setkal jste se tam s tím ještě?“

M: „Aby ne! V Čadu například měli velikánský baobab a do něj přibité řetězy, pro otroky na prodej. Vláďa Hornov si za pět liber koupil jednu asi tak patnácku. Já si rovněž koupil. Prodávaly je vlastní matky. A jen co jsme si plácli, ty dívky bez váhání, bez rozloučení, z domova odešly, ani se neohlídly. Však šly za lepším. Ta Vláďova byla panna, ale říkal, že v posteli prý vynikající, hned od počátku.“

U: „Tady to máte – význam teorie v praxi. Co jste s nimi pak ještě podnikali?“

M: „Když jsme dostali rozkaz k převelení, dali jsme jim svobodu. Hrozně naříkaly, zpátky do vesnice za dřinou, a pak že kdo ví jaký chlap je zas koupí, se jim ovšem nechtělo. Aspoň jsme jim trošku zmírnili žal, že jsme je vzali do obchodu s textilem, měly oči navrch hlavy. Každé jsme koupili balík sukna, hned si tu nádheru na sebe omotaly. Já té své navíc koupil gramofon, takový ten obstarožní s velkou troubou, u toho jedna tupá jehla a jedna deska – Oči čornyje, zpíval Šaljapin. Chudinka byla celá bez sebe.“

U: „Kromě vašich českých kamarádů ve zbrani, potkal jste se tam také s jinými našinci?“

M: „Ale ano. V Kamerunu jsem jel na sever lovit slony. Silnice to byla prašná, ale hodně široká, aby se dalo vyhýbat četným hlubokým výmolům. Najednou potkám mercedesku a pod ní čouhaly nohy jakéhosi chlapíka. Zastavím a ptám se francouzsky, zda nepotřebuje pomoc. V tom se otevřely dveře a pod širokým kloboukem ženské stvoření a to na mne česky „Seš to ty?“ Andula Horáková v Berouna, moc krásná ženská. LA PLUS BELLE FEMME D’AFRIQUE EQUATORIAL jí tam říkali. Franta Černý, její manžel, ten pod autem, byl baťovák a navíc měl v Kamerunu farmu, kávovou plantáž. On teď žije někde v českém pohraničí. Andula už je nebožka, ukouřila se."

U: „Tak zpátky teď k válčení.“

M: „K tomu se dostaneme zase přes Čechy, a sice přes českou cukrárnu v Casablance. Že prý tam mají vynikající kremrole. Tedy jsem se tam při první příležitosti stavěl a koho tam nevidím – plukovníka Šustra. Znali jsme se z parašutistické školy.“

U: „A já se s ním znám z Washingtonu. O Silvestru jsme si tam povídali o Číně.“

M: „To je on. Zrovna se chystal do Číny jako náš vojenský atašé. A od Šustra jsem se dozvěděl, že z toho transportování domorodců k de Gaulleovi do Anglie nic nebude. Že se spojenci, zejména Roosevelt, který s de Gaullem špatně vycházel, rozhodli nepoužít africké jednotky při invazi do Evropy. S de Gaullem jsem se osobně potkal. Měl fenomenální paměť. Kdysi jsem mu byl v Anglii představen jako jeden z mnoha, pouze jsme si ruku podali. Potom za rok, za dva, jsem se s ním znovu potkal v Africe, v Brazzavillu, on se na mě podívá a pamatoval si i mé jméno. Ale abych neodbíhal: Afričany, které jsem vycvičil a do Anglie dopravil, abych odvezl zpátky. Už jsem měl až po krk toho převážení nepoužitelných domorodců. V Senegalu jsem se hlásil u 2. obrněné divize generála Leclerqa a byl přidělen k alžírskému regimentu. S ním jsem se pak dostal na italskou frontu.“

U: „A tam jste byl zraněn, jak jste mi povídal.“

M: „To bylo blízko Monte Casina. Dělostřelecký výbuch a dostal jsem to do ramene, kolena a páteře. Vše jsem viděl, slyšel, ale nemohl jsem vydat ani hlásek, ani se pohnout. Napřed jsem nic necítil, pak strašná bolest a potom jsem omdlel. Probudil jsem se až za pár dní v Oranu, Alžíru. V tom chvatu boje si totiž mysleli, že je po mně a z obvaziště mě dali do stanu mezi mrtvoly. Šťastnou náhodou se tam ale objevil americký doktor, úplný nováček na frontě, chtěl vidět, jak to vypadá, já tam ležel v první řadě, prohlédl si mě a vykřikl „Jesus Christ, this guy is alive!“ Hned zařídil můj přesun do supernového špitálu v Oranu, tam se o mě staralo asi dvacet krásných amerických ošetřovatelek. Ještě pak o holi – kvůli tomu kolenu – jsem se odbelhal na velitelství, tam seděl generál Flippo, před válkou vojenský atašé v Praze. Velký přítel Československa, také uměl trošku česky. Ten se mě zeptal, zda chci být převelen na frontu do Sovětského svazu.“

U: „Tam bych se teda nebyl hlásil.“

M: „Já však ano – chtěl jsem vidět tamější bojování. Jenže Sověti mi nedali vízum. Těm, co dali, hodně jich padlo. V té době ale Češi, západní armáda, požádala francouzskou armádu, aby nás uvolnila. Jen dva se odmítli vrátit - oba padli. Já pak, znovu v naší uniformě a s hodností kapitána, jsem dával dohromady jednotku, s níž jsem se měl hlásit u Angličanů už na belgickém území. To už byl srpen 1944, invaze v plném proudu. Měl jsem se hlásit u velícího generála, pozval mě na oběd. Poněvadž jsem ale dorazil k smrti unaven, můj podřízený měl nechal přispat a těch patnáct minut extra mi zachránilo život. Raketa V-1 totiž zasáhla přímo to místo, kde jsem měl být. Všichni mrtvi.“

U: „Kolik toho ta československá západní armáda vlastně nabojovala?“

M: „Upřímně řečeno, s výjimkou letců, kteří udělali obrovský kus práce a mnoho jich padlo, pozemní jednotky nedocílily nic. Chápejte, armáda byla tak malá, že se nemohla nikde uplatnit. V okamžiku, kdy by byla do akce nasazena, byla by tím i vyřazena, poněvadž neměla záložníky, kteří by zaplnili prořídlé řady. Podnikli jsme jen dvě akce, obě úplné fiasko, o něm se ale nedočtete. Naši byli přiděleni k Dunquerku. Rozhodli se oslavit 28. říjen šturmem na pevnost, kde bylo dělo na každých pět metrů. Masakr bez šancí na úspěch. Tou druhou akcí byl úkol vyhodit do povětří jeden objekt. Jenže čeští ženisté zapomněli přinést třaskaviny.“

U: „Kdy jste se konečně vrátil do vlasti?“

M: „9. června 1945. Tehdy už s hodností majora mě přidělili jako styčného důstojníka k americké armádě ve Strakonicích. O civil jsem zažádal na jaře 1946, ale nepustili mě. Reicin mě chtěl použít k výzvědné činnosti u britského štábu ve Vídni, což se mu tedy nepovedlo. Už dva dny před únorovým převratem jsem byl zatčen. Tehdy to ale komunisté přece jenom neměli všechno zcela pod kontrolou, za pár týdnů jsem se dostal na svobodu. Pak tedy kopečky, znovu západ a tady teďko jsem.“

Znovu jsem se pak prohraboval unikátním fotografickým materiálem oněch válečných let. Posbíral košík hub a vydal se na cestu, víc než 500 kilometrů dlouhou, do svého amerického domova..