Červenec 2011

Řek Papandreu

Tomáš Lindner

Příběh premiéra, který věří, že Řecko má potenciál. Jorgos Papandreu to musel říci ještě jednou. „Navrhovat, abychom za půjčky ručili našimi ostrovy, je urážlivé,“ zopakoval řecký premiér minulý týden novináři z italského deníku Corriere della Sera. Stejná slova říkal už před rokem, kdy dva němečtí poslanci poprvé doporučili, ať Řekové řeší své problémy prodejem slunných ostrovů ve Středomoří. Jorgos Papandreu takové nápady některých evropských politiků asi neodmítal naposledy.

Akutní krize se totiž vrátila do Řecka a s ní kamery a mikrofony novinářů. Premiér proto musí dělat ty stejné nepříjemné věci jako přesně před rokem. Opět musí ohlašovat nepopulární a dalekosáhlé reformy: minulý týden potvrdil rozsáhlou privatizaci státních firem, která by měla státu do roku 2015 přinést 50 miliard eur. Opět diskutuje s evropskými politiky o finanční pomoci EU: tentokrát o 60 až 80 miliardách eur nových půjček, které mají zabránit bankrotu, jenž by mohl mít nedozírné následky pro evropskou ekonomiku. Opět odsuzuje údajně nepravdivé zpravodajství v zahraničních médiích, které oslabuje důvěru investorů a připadá mu „přímo kriminální“: tentokrát dementoval informace serveru Spiegel Online, že jeho vláda uvažuje o odchodu z eurozóny a o návratu k řecké drachmě. Řekové se zkrátka pohybují na okraji finanční propasti i rok poté, co se jejich rozpočtové dluhy poprvé staly nejvážnějším problémem celé Evropy. „Začíná převažovat názor, že vládní program nefunguje,“ zhodnotil současnou situaci minulé úterý šéf řecké mise Mezinárodního měnového fondu Poul Thomsen. Jean-Claude Juncker, lucemburský premiér a šéf států eurozóny, den předtím poprvé nahlas uvažoval o částečné restrukturalizaci řeckého dluhu. Škrty zkrátka vedly k hlubší recesi a k nižším daňovým příjmům, než se očekávalo, Řekové proto nesnižují svůj rozpočtový deficit podle loňských plánů.

Seznam nepříjemných zpráv má jediný pozitivní bod: o Řecku v krizových chvílích rozhoduje schopný politik, devětapadesátiletý Jorgos Papandreu. Tento vzdělaný a evropskými kolegy respektovaný politik na otázku, jestli ho premiérování v tak vypjaté době baví, odpověděl odkazem na příběh své rodiny: „Zábava není to správné slovo. Můj otec a děd byli kvůli svému politickému přesvědčení ve vězení. Museli se dokonce bát popravy. Převzal jsem politickou odpovědnost, protože si myslím, že tahle země má velký potenciál! Chci Řecku sloužit, jedno jestli v dobrých nebo ve špatných časech.“ Děda Jorgose Papandreua byl premiérem. Zemřel v domácím vězení během pravicové diktatury a na jeho pohřeb přišla v roce 1968 pětina obyvatel Atén. Byla to jedna z prvních manifestací proti juntě, která se k moci dostala pučem v roce 1967. Také otec Jorgose Papandreua byl premiérem. Celkem jedenáct let. Během vojenských diktatur žil v exilu, v USA, v Kanadě a ve Švédsku; učil ekonomii na amerických univerzitách. Po pádu vojenské junty se vrátil do Řecka, založil socialistickou stranu PASOK a v 80. a 90. letech zemi přivedl do Evropy a vystavěl neefektivní sociální stát, který v těchto měsících jeho syn kvůli nezbytným úsporám demontuje.

Politické dynastie patří ke svérázům řecké společnosti. Třetina poslanců pochází z rodin, v nichž se politická moc dědila z generace na generaci. „Klíčové je, že Řecko mělo úplně jiný kulturně-historický vývoj než ostatní části Evropy,“ vysvětloval vloni Respektu řecký spisovatel Nikos Dimu a doplnil klíčový důsledek tohoto odlišného vývoje: „Společnost funguje jinak než ve zbytku Evropy, důležité jsou rodinné klany a systém vzájemných protislužeb. Lidem chybí vztah k celku, ke svému státu, který se vytvořil v západní Evropě.“

Narušený vztah občanů a státu je kořenem řeckých finančních problémů mnohem více než štědrý sociální systém. Chybějící vztah ke státu se projevuje například v míře korupce, kterou jinak v EU překonávají jen Bulharsko a Rumunsko, a v daňových únicích, které se ročně odhadují na 20 miliard eur. Obcházení státu ilustrují dva odhady aténského ministerstva financí: Řekové podle nich mají ve švýcarských bankách uloženo 600 miliard eur, většinou nezdaněných; v zemi žije zhruba 100 až 150 tisíc lidí s ročním příjmem přes 100 tisíc eur, ovšem daně z příjmu v takové výši odvádí jen kolem deseti tisíc lidí.

Jorgos Papandreu se v rodinném exilu v americké Minnesotě narodil jako dědic politického klanu. Jeho dlouhodobým cílem je ovšem skoncovat s klientelistickou tradicí a vytvořit nové Řecko. „Mentality vznikají a zanikají, jsou důsledkem nastavení pravidel, toho, jak se lidé naučili jednat. Když změníme praxi, pravidla, tak dlouhodobě změníme i mentalitu lidí. Chceme do státní správy zavést princip výkonu, bojujeme proti korupci,“ řekl premiér v jednom loňském rozhovoru a vysvětloval v něm banální a důležitý postřeh: když lidé vidí, jak se mocní obohacují a neplatí pro ně právo, tak se také začnou obohacovat a ignorovat pravidla. Z Papandreua v těchto větách mluvil sociolog. Tento obor studoval na Univerzitě ve Stockholmu (hovoří plynně švédsky) i na prestižní London School of Economics (LSE).

„Je to skromný, přemýšlivý, intelektuálně založený muž. To je pro mnoho Řeků zklamáním. Přáli by si často macha, který umí bouchnout do stolu a mluvit s vlasteneckým patosem,“ vysvětluje do telefonu Mary Kaldorová, která na LSE vede institut pro výzkum globální správy a s dnešním řeckým premiérem se zná více než dvacet let. Svým klidným založením se vášnivý sportovec Papandreu liší od svého výbušnějšího otce a děda. Řekové právě proto podle průzkumů dlouho pochybovali o jeho vůdcovských schopnostech. Jako lídr své strany ostatně prohrál dvoje parlamentní volby. V čele opozice se udržel jen díky vnitrostranickému hlasování, ve kterém členové PASOK podpořili jeho úsilí o modernizaci strany a oslabení starých klientelistických sítí. Také dnes ale Řekové pochybují, že dokáže modernizaci země prosadit proti všem, kteří by nejraději zabránili každé změně. „Viděla jsem ho naposledy vloni v létě. Navzdory krizi působil snad ještě klidněji než dříve. Vyprávěl mi, že chodí pořád každý den posilovat nebo běhat a pouští si přitom do uší akademické přednášky od mých kolegů z LSE,“ dodává citovaná Mary Kaldorová. Není pak divu, že se rozhovory s řeckým premiérem opravdu čtou jako rozhovory s přemýšlivým sociologem. Dnešní politiku například v rozhovoru s časopisem Foreign Policy reflektoval těmito slovy: „Lidé cítí, že nemají šanci ovlivnit ekonomické a sociální problémy ve svém okolí, protože ty mají globální příčiny, pramení z propojenosti dnešního světa. Tento pocit bezmoci se stává problémem na celém světě a zvyšuje nejistotu, nedůvěru v politické instituce. Ta může vést k apatii, násilí, podpoře fundamentalistů a populistů. Stojí před námi zásadní otázka: Jak zařídit, aby demokratické instituce v takto propojeném světě fungovaly? V době, kdy jsou struktury vládnutí pořád nastavené v národním, a nikoli v mezinárodním rámci? Jak si s tímto poradíme?“ Na otázku po roli Evropské unie v tomto hledání už odpovídal s ohledem na svou premiérskou zkušenost: „V této krizi jsme viděli, že potřebujeme více, ne méně Evropy. Čím jsme koordinovanější, čím více spolupracujeme na řešení problémů, tím lépe dokážeme s krizemi zacházet.“

Ve funkci ministra zahraničí na přelomu tisíciletí Papandreu dokázal, že neumí o politice jen erudovaně hovořit, ale že dokáže i měnit realitu. Po zemětřesení v zemi odvěkého tureckého rivala v televizi vyzval řeckou občanskou společnost k pomoci a položil tím základ usmíření obou zemí. Časopis European Voice ho za to v roce 2003 nazval „stavitelem mostů“ a vyhlásil „diplomatem roku“. „Změnu!“ sliboval Jorgos Papandreu už ve volební kampani, po níž se v roce 2009 dostal k moci. Už tehdy mluvil o modernizaci, zásadních reformách, vyhrnutí rukávů. Jen netušil, že se změna bude vlastně rovnat revoluci, revoluci úspor. To poznal, až když jeho spolupracovníci objevili, že skutečný rozpočtový deficit je čtyřikrát větší, než co naoko přiznávali jeho konzervativní předchůdci. Na řadu tedy přišlo zvyšování daní, celková reforma státní správy, rozpočtové škrty a snaha odbourat přežitá privilegia některých profesních a odborářských skupin – byla to podmínka 110 miliard eur drahé půjčky od Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu, která vloni zabránila řeckému bankrotu.

Ani úspory a rychle zaváděné reformy ale finanční trhy neuklidňují, což Jorgose Papandreua přivádí k častým stížnostem na „teror trhů, které vyvolávají strach“. „I když jsme po zavedení nějaké reformy cítili pozitivní hodnocení trhů, tak se hned po pár dnech objevil jeden analytik, jedno prohlášení, jeden bankéř, někdo, kdo si hrál na trzích s deriváty a dokázal obrátit tento názor. Na trzích vládne myšlení, které není racionální a připomíná psychologii davu. Může jít pozitivním směrem a tvořit bubliny, nebo negativním směrem a působit katastrofy,“ řekl například vloni v létě.

Od počátku reforem Řecko přežilo několik generálních stávek a náladu v zemi ilustruje fakt, že se předminulý týden i šéfové unie právníků odmítli sejít s představiteli MMF a EU, protože nechtěli působit jako kolaboranti a „ospravedlnit jejich pobyt v zemi“. Přesto vládní reformy po celý minulý rok podporovala většina Řeků. Důkazem bylo i vítězství vládních socialistů v podzimních komunálních volbách. Zahraniční média se pořád soustředí na obrazy a zprávy o protestech proti reformám, ale účast na odborářských demonstracích se vytrvale snižuje. Při poslední, květnové generální stávce do aténských ulic vyšlo jen 30 tisíc lidí, desetkrát méně než vloni.

Doba, kdy byli obyvatelé ochotní k největším obětem, už ale pominula. Vůli k obětem oslabuje fakt, že Řekové již bolestivě cítí dopady škrtů a recese. Nezaměstnanost stoupla nad 15 procent, zavřela pětina aténských obchodů a nikdo nepočítá s opětovným hospodářským vzestupem. Současně vláda nezlomila odpor proti změnám, včetně odporu některých státních úřadů, který jde dobře pozorovat na práci vyšetřovatelů korupce. Ani jeden ze stovek zdokumentovaných případů korupce ve státní správě a politice neskončil obviněním. Soud obvykle požádá vyšetřovatele o podrobnější zprávu o případu a po jejím zaslání už nereaguje. Je to jen další z důsledků nefunkčního, dlouhodobě zanedbávaného státu, který teď Řekům brání v odrazu ode dna. Zarputilé snaze Jorgose Papandreua navzdory.

(Respekt, www.respekt.cz)