Srpen 2011

Přehled denního tisku (červen-červenec 2011)

Bohumil Doležal

Pondělí 13. června: Zdá se mi, že jsem se vrátil z nemocnice do reálného života právě v té nejhorší chvíli. Rozlícení odboroví aparátčíci (termín bych nepoužil, kdyby mne sami nebyli inspirovali řečmi o „papaláších“) vyhrožují „blokádami, které nebudou organizovány a budou živelné“. Znamená to, že připravují neorganizované akce? Věci Veřejné, jak se ostatně dalo čekat, se od vlády, v níž sedí, ústy Karoliny Peake zatím lehce distancují (zjevně zkoušejí, zda by to straně nemohlo něco přidat na pochroumané veřejné podpoře). Předseda Odborového sdružení železničářů Pejša řekl: „Varujeme policii, nechceme nepokoje, vytloukání oken a zapalování aut jako v Řecku, Španělsku či Bruselu.“ To je vyhrožování, samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. V jedné věci je ovšem třeba odboráře pochválit: zatímco ještě v roce 1995 vykazovali ještě 2,3 milionu členů, v roce 2009 už jen 470 tisíc. To lze chápat jako jakousi částečnou depotěmkinizaci členstva. Je to krok správným směrem, jen si myslím, že by v tom směru měli ještě pořádně přidat.

Prezident Klaus chystanou stávku tvrdě kritizoval a vyzval vládu k rozhodnému postoji. To je jistě správné, i když řeči o vyhazování si asi mohl odpustit. Nejspíš aby to něčím vyvážil, obul se (ještě předtím, preventivně) do sudetských Němců, přesněji řečeno do předsedy SdL Panyho.

Devětaosmdesátiletého „rozhlasového evangelistu“ Harolda Campinga, který na letošní květen předpovídal konec světa a vzbudil tak v USA i jinde dost velký rozruch, ranila mozková mrtvice. Vypadá to jako Boží trest pro falešného proroka.

Úterý 14. června: Místopředseda ODS Blažek prohlásil v souvislosti s předběžným opatřením pražského městského soudu, že není šťastné zatahovat do politických střetů soudy. Já zase nevím, je-li šťastné dávat tímto způsobem byť nepřímo za pravdu těm, kteří tvrdí, že soud rozhodl politicky. Vládní koalice si tu stávku sama vykoledovala svým nemožným chováním (od začátku si jdou vzájemně a bez zábran po krku, přičemž nejaktivnější jsou Věci veřejné, ODS měla už dávno z koalice vystoupit). Měla by ji tedy nést mužně a nechovat se kapitulantsky. Že dostane nařezáno, je velmi pravděpodobné, ale i během nářezu je snad možné nést potupu se aspoň trochu důstojně. Předseda ASO Dufek tvrdí v dnešním Právu, že soudům jindy trvá rozhodnutí i několik let, tentokrát rozhodl velmi rychle. To je demagogie, v tomto případě musí soud ze zákona rozhodnout do týdne, několik let nepřipadá v úvahu.

MFD přináší zprávy (více i méně věrohodné) o dalších údajných turbulencích ve Věcech veřejných. Strana se prý štěpí, je otázka, zda jde o spontánní proces nebo o taktickou fintu lídra Bárty. Myslím, že už na tom nezáleží, teď už ani nezáleží na tom, zbaví-li se koalice tohoto partnera-nepartnera nebo ne. Správný čas už dávno prošvihli.

Karel Steigerwald se v dnešní MfD vyjadřuje v tom smyslu, že stávky by vůbec neměly být, protože je to nástroj pro lidi, kterým obvyklý demokratický život nestačí. To mi připadá přehnané, problém je jednak v tom, že u nás je nejspíš příliš přebujelý státní sektor (devastační stávky vznikají ve státním sektoru) a že by zákonem, který předpokládá Listina základních práv a svobod a který dodnes neexistuje, měly být především upraveny podmínky pro stávkování státních zaměstnanců: v soukromém sektoru je stávka protestem zaměstnancům proti zaměstnavateli, zde je velmi často protestem části (malé, ale vlivné) občanů proti státu, případně obci, a postihuje státní orgány jen zprostředkovaně, přímo občany, kterým stát (resp. obec) slouží (a těch je podstatně víc než ta vlivná menšina, co stávku organizuje). Myslím, že pokud se čtvrteční stávka opravdu povede (nejspíš ano, má zatím velkou veřejnou podporu), začne hodně lidí právě jejich nynější podpora mrzet. Podle veřejnosti by totiž měla stávka postihnout jen „politiky“, jenže to dost dobře nejde. Stát není žádné „oni“, stát je „my“, což nyní spousta lidí pocítí na vlastním kožichu. Takže zaplať Pán Bůh za to, je to jakási, byť negativní, výchova k občanství.

V Poděbradech se až do čtvrtka koná mezinárodní golfový turnaj železničních odborářů z patnácti zemí, samozřejmě včetně těch českých. Čili, milí občané, až se (v lepším případě) budete ve čtvrtek štrachat kilometry pěšky do práce, mějte na vědomí, že vaši trapiči (resp. aspoň jejich část) zatím relaxují. Přejte jim to, aspoň naberou sílu k dalším aktivitám.

Středa 15. června: České odbory (to slovo odbory se mi velmi chce psát v uvozovkách) ve spolupráci s novinami šíří děs a hrůzu: zítra nastane konec světa. Ve skutečnosti jeden den nepojedou vlaky a nejspíš se podaří ochromit dopravu v Praze, kterou navíc zaplaví nepříliš zvaní návštěvníci z venkova, aby tu dělali virvál. Nic příjemného, ale taky nic, co by se nedalo přežít. To je třeba vytknout před závorku. Není třeba hysteřit. Premiér svolal na dnešek tripartitu a přišel se vstřícnými návrhy, oponenti je brali jako výraz slabosti a okázale je odmítli. Bylo ovšem taktické návrhy předložit.

Vedoucí činitelé ODS kritizovali místopředsedu Blažka za to, že kritizoval ministra Kalouska, který se obrátil na soud se stížností na neregulérní vyhlášení pondělní stávky. Blažkova kritika byla nesmyslná, zbytečně zvětšuje tenze v koalici a navíc vláda by se teď měla připravovat na churchillovské „v porážce vzdor“ a ne na kapitulantské hašteření. Jakousi zdrženlivost by mohl ovšem prokázat taky ministr financí, nejapné a sprosté veršovánky by měl přenechat odborářským (zase mám velkou chuť na uvozovky) bossům, to je jejich poloha.

„Odboráři“ (už jsem to nevydržel) se taky rozhodli vytrestat prezidenta Klause za to, že si dovolil pár kritických slov na jejich adresu. Klaus řekl svůj osobní názor, a vzhledem k tomu, že nemá žádné faktické kompetence, jimiž by mohl do stávky zasáhnout, jde jen o názor, o nic víc. Prezident ovšem není jen jeden politik, ale nejvyšší ústavní činitel a jakýsi symbol státu. Pokusy o „blokádu papaláše“ (takhle to přímo nezformulovali, ale z toho, co říkají, to jednoznačně plyne) znamenají de facto jakousi delegitimizaci celého státního rámce, v němž se odehrává náš politický život. Chtějí ho zbourat a revoluční cestou vytvořit jiný? Možná, že ano. Pravděpodobnější však je, že jde o pouhé hulvátství, v tomto případě dosti razantní. Tématu se týká naše dnešní glosa. Prezident nakonec přeložil akce, plánované na zítřek k jeho sedmdesátinám, na jinou dobu: je to správné, kdyby se konaly a skončily ostudou, nesl by spoluzodpovědnost, takhle je z obliga. Odpovědnost za to, co musel udělat, nese druhá strana.

Poslanci Věcí veřejných umožní na zítřejší schůzi odchodem z jednací síně při hlasování o programu, aby se mohla projednávat kauza Promopro. Mezi některými „véčkaři“ však existují pochyby o tom kroku. Pochyby mají právem, poskytnout opozici právě zítra odrazový můstek k útoku na nejsilnější vládní stranu je sprosťárna non plus ultra. Ti lidé si opravdu neuvědomují, že jejich jepičí život závisí na téhle vládě a že bez ODS ta vláda nebude o hodně výrazněji než by nebyla bez nich? ODS si za to ovšem může sama, měla koalici už dávno zbourat.

Odborářský aparátčík Pejša vysvětluje dnes v Právu občanům, že všechna příkoří, která je díky „odborům“ zítra postihnou, jsou vlastně v jejich zájmu. Je to stejně přesvědčivé, jako když kdysi lékařští nestydové z iniciativy Náš exodus, váš exitus občany přesvědčovali, že razantní zvýšení lékařských platů je hlavně v jejich zájmu. A taky vyhrožuje: „Uvědomte si, že to může skončit výbuchem, který bude neřiditelný“. Skoro si přál, aby se jim zítra něco aspoň trochu podobného povedlo (na něco doslova podobného zatím bohudík nemají sílu), lidé by měli jasno. Jeho formulace jsou kouzelné: „Ale pokud tato vláda nebude s námi jednat, nebude jednat se společností, bude dělat chyby, bude to chtít prosazovat stůj co stůj, tak to nakonec těmi volbami stejně skončí.“ Tak jako Král slunce říkával „stát jsem já“, říká pan Pejša „společnost jsme my“. Jen by mne moc zajímalo, znamená-li to „my“ Sdružení železničářů, nebo zda je to pluralis majestaticus.

Premiér Nečas, jak se zdá, nechce tentokrát ustoupit Věcem veřejným a věnovat jim požadované mocenské pozice. Bylo by dobré dát VV příležitost, aby zbourali vládu. Zároveň by ale muselo být zcela zjevné, že zbourání vlády znamená nevyhnutelně předčasné volby. Bylo by zábavné sledovat, jak by potom své koaliční partnery vydírali.

Mladé frontě se stala nemilá věc: na str. A11 dnes zjevně omylem přetiskli článeček z Rudého práva typoval bych někdy ze sedmdesátých let. Jmenuje se „V USA po 40 letech odtajnili historii vietnamské války“ a je opravdu vykutálený. Doporučuji k přečtení, zavzpomínejme si na doby naštěstí minulé!

Česká armáda nakoupila čtyři španělské nákladní letouny Casa. Vzhledem k tomu, co se kolem nich děje a jak jsou využity, je zjevné, že účelem nákupu bylo získat dopravní prostředky pro převážení koní Převalského do Mongolska. Ve věci obrany jsem laik, jen si nejsem jistý, zda je naše domácí zásoba koní Převalského na dostatečnou dobu vytíží.

Čtvrtek 16. června: Nejprve aktualita. Čerpám z internetu, nemám čas a ani možnost běhat po Praze, chodím o berlích. Stávka proběhla tak, že odboráři mohou být spokojeni. Lidé zůstali doma a zbytečně se jim pod nohy nepletli. Tak se stalo, že na mítink na Palackého náměstí se dostavilo nejprve asi 500 lidí, během demonstrativního pochodu Prahou jejich počet ovšem vzrostl (policie ho prý odhaduje na dva tisíce). Stejně to není nic moc, hlavní je ovšem jiná věc: podařilo se úplně zastavit metro v Praze a železniční dopravu v celém státě: S tramvajemi to šlo hůř, ale metro stačí. Řekl bych, že k zastavení metra není zapotřebí zase až tak moc lidí (ale rád se nechám poučit), k zastavení vlaků asi víc, ale když se určitá část rozhodne, zbytek je nahraný. Pochod nešel až na Hrad, pan Dufek prý přišel na to, že odboráři k němu nemají povolení (to je tedy brzy). Jednak toho ovšem nebylo zapotřebí a jednak – je otázka, kolik lidí by od Strakovky do kopce na Hradčanské náměstí opravdu dorazilo. Jinak si Zavadil, Dufek a spol. odzkoušeli, že ochromit Prahu a celý stát mohou poměrně snadno, takže nezbývá než se připravit na repete. Během pochodu aktivistů Prahou došlo k jedinému incidentu, v Letenské ulici byla pokojná demonstrace napadena rozlíceným ministrem Kalouskem. Jeho drzost byla bezměrná a nezodpovědná, ví ten člověk vůbec, co riskoval? Odborový předák Pejša mu to dodatečně vysvětlil: demonstranti byli podle něho vtěsnání do Letenské ulice podobně jako studenti v listopadu 1989, Kalousek šel středem ulice proti demonstrantům a mohl vyvolat „obrovský malér“. Dav se stal neovladatelným a bylo obrovské štěstí, že nikdo nebyl ušlapán (ministr byl zřejmě rozzuřen jako dospělý nosorožec a štěstí spočívá v tom, že nikoho neušlapal). Kdo by se divil, že se napadení demonstranti v té situaci bránili ministrovu násilí standardně, tj. vajíčky a rajčaty. Budou se ovšem muset ještě zdokonalovat, nestrefili se. Podle Dufka za vajíčka může policie, odboráři za tím nestojí: "Když máme nahlášený pochod, tak očekáváme, že jej policie zabezpečí." Obávám se, že důvod je jednodušší, „aktivisté“ nebyli na ministrovu nezodpovědnost a bezohlednost dostatečně vyzbrojeni, překvapila je – jedena aktivistka prý nejprve křičela „Kalousku vylez“, a když se ministr objevil, přešla na „on má tu drzost se ještě před námi ukázat“. Jeden se zkrátka nezavděčí. Opakovala se tedy situace, o níž jsem napsal fejeton v roce 2002 – tenkrát podobný dav volal na Špidlova ministra a nynějšího severočeského hejtmana Palase slovy „polez ven, srabe“ (a „srab“ nevylezl, cítil jsem potřebu se tehdy pana Palase zastat). Teď srab Kalousek vylezl a taky si u „aktivistů“ moc nepomohl. A teď vážně: ministr projevil jistou kuráž a zaslouží si pochvalu. Argumentace odborových aparátčíků je směšná a člověk by řekl, že ji nikdo nemůže brát vážně. Ale u nás je možné leccos.

Čtvrtek 16. června (pokračování): poznámky k průběhu stávky najdete dole, teď to ostatní. Hlasování v PS o Vondrově odstoupení proberu zítra, ze strany TOP09 a VV to považuji právě v dnešní den za dost velkou skunkovinu. Odbory si pochvalovaly, že „v dialogu s vládou“ došlo včera k posunu, vláda slíbila, že se v pátek neuskuteční třetí čtení vládního návrhu zdravotnické reformy a že bude projednána na pondělní tripartitě (předseda ČSSD Sobotka ovšem upozornil, že ve třetím čtení už se stejně nedají podávat pozměňovací návrhy; z toho plyne, že vláda by musela celý návrh stáhnout). Odboráři pak po jednání s pražským primátorem upustili taky od blokace magistrály, slíbili mírnější formu demonstrace před státními úřady (a nakonec, dneska, i od pochodu na Hrad). Dufek ovšem zároveň vyhrožoval, že průvod Prahou bude daleko horší než blokace dopravních tepen (nestalo se). Zdá se, že odbory se rozhodly poněkud omezit nepříznivé účinky stávky na (pražskou) veřejnost, zjevně částečně z oportunistických důvodů, částečně proto, že přece jen mají také trochu nahnáno. Všechny vládní kompromisy v této jim situaci ovšem do budoucna zdvihají sebevědomí.

Prezident nakonec čtvrteční oslavy nepřesunul, jak jsem mylně napsal ve včerejší glose, ale prostě zrušil. Řekl bych, že i to přispělo k rozhodnutí odborářských papalášů netáhnout na Hrad, měli nejspíš pocit, že ho dost vytrestali za to, že si dovolil je kritizovat. S tím se bohužel nedá nic dělat. Jinak je velmi dobře, že se prezident proti vyděračským manýrám těch lidí ohradil, stejně jako to udělal v případě vyděračské akce „Náš exodus, Váš exitus“.

„Když se dnes sejdou v Praze tisíce lidí, kteří nebudou překypovat vlídností k vládě ani prezidentovi, může si za to sám“, píše v dnešním Právu „natěšeně“ jak se dnes moderně říká, Alexandr Mitrofanov. Podobně Martin Hekrdla vzpomíná na to, jak se v roce 1992 Prahou procházel havířský průvod „tenký jako nit“ a očividně předpokládá, že tentokrát to bude jinak. Nakonec ovšem ani odborářští aparátčíci konstatovali, že čekali daleko víc lidí. Leč nevadí, oni zase tolik lidí k tomu, aby rozvrátili ČR, nepotřebují. To se bohužel ukázalo taky.

V MfD cituje Pavel Páral odborářského papaláše Středulu: „Jeden den nepohody může znamenat mnoho dalších let pohody.“ Přesně tak to říkal kdysi Vladimír Iljič a hlavně jeho kníratý nástupce: trochu proletářské diktatury a výsledkem bude trvalá svoboda, jakou dosud nikdo nepoznal. Metody tahání lidí za nos se, jak se zdá, nemění, jen by člověk předpokládal, že lidé se zkušenostmi se zmíněnými chlapíky a jejich tuzemskými slouhy budou na něco podobného hákliví. Jenže podle agentury SANEP je u nás šedesát procent lidí na straně stávkujících.

Pátek 17. června: Odborářský boss Dufek prohlásil, že jednoznačným vítězem stávky jsou odbory, protože se jim podařilo na celý den zastavit v celé ČR osobní i nákladní železniční dopravu a paralyzovat pražskou dopravu zablokováním metra. Má v podstatě pravdu, navíc vyzkoušeli si, že to hravě zvládnou kdykoli znovu a jako tentokrát i bez masové účasti. Pokud jde o masovou základnu odporu „metráků“ (podle vzoru „kováci“, bolševická terminologie se u nás udržela a je třeba ji rozšířit), je pozoruhodné, co píší v dnešních LN: „Podle zaměstnanců dopravního podniku o zastavení metra včera rozhodli především stávkující strojvůdci. „Všichni v naší stanici řekli, že pokud strojvůdci do vlaků nasednou, budeme normálně pracovat. Ostatní personál by z valné většiny nestávkoval,“ popsala situaci jedna z dozorčích.“ Stačí tedy pár lidí. Kolik je asi v metru strojvůdců? Tři stovky? Proto mi Dufkova slova o tom, že neúčast veřejnosti na demonstraci je pro odbory neúspěchem, připadají přehnaná: proč, vždyť oni lidi ke svým akcím vlastně ani nepotřebují (demonstrace se podle referencí tisku zúčastnila asi tisícovka odborářů, zdá se, že většinou do Prahy importovaná).

Vykutálená je taky věta odborového papaláše Pomajbíka „tato země nepatří Klausům, Kalouskům a Nečasům, ale deseti a půl milionu lidí“. Bylo sice už předem zjevné, že své politické oponenty nepovažuje za lidi, ale je moc hezké, že to takhle potvrdil. Možná že by mohl vydat nějaké Pomajbíkovo Who is who, kde by bylo přesně uvedeno, kdo v této zemi nepatří do „deseti a půl milionu lidí“. Dotyční by pak povinně nosili nějaká viditelná označení, čímž by se navázalo na minulé tradice tohoto teritoria (žluté hvězdy pro Židy, bílé pásky pro Němce).

To,co píše o Kalouskově setkání s protestujícími odboráři v Právu Jiří Ovčáček, je kupodivu objektivnější než informace např. z MfD. Nebyl jsem tam, viděl jsem jen záběry v internetu, ale i z nich a ze zpravodajství v internetu bylo zjevné, ž k nějakému masivnímu útoku vajíčky a rajčaty na ministra nedošlo. Demonstranti byli zjevně překvapeni, něco podobného neočekávali. Kdyby to skončilo vajíčkovou kanonádou, nebyl by to pro Kalouska zase tak veliký úspěch, protože lidé u nás těmi, co se vystavují vajíčkovým kanonádám, pohrdají (vajíčková kanonáda je přitom v první řadě věc vrhačů). Alexandr Mitrofanov píše v Právu v souvislosti s Kalouskovým „setkáním“ s demonstranty o tom, že éterem lítá „ustálené spojení sprška rajčat a vajíček, která se snesla na ministra Kalouska“. Kde to slyšel, ke mně se to nedoneslo, všude se zdůrazňovalo, že šlo o pár rajčat a vajíček (možná jen o jedno vajíčko), navíc vrhač/vrhači se nestrefili. Pan Dolejší zase píše na str. A3, že Kalousek šel „nebojácně“ (v uvozovkách) hájit reformy do rozzuřeného davu, ty uvozovky tam nepatří. Nechci pana Kalouska idealizovat, jen mu v tomto případě přiznat, co jeho jest, tj. kus odvahy. To, co k jeho „akci“ říkali zaskočení odborářští potentáti (viz naše zpravodajství ze včerejška), je mimořádně) směšné.

Předseda VV John začal o své újmě jednat s odbory. To je další projev neloajality a zároveň zoufalé snahy pozvednout propadlé preference. Je to další důkaz, že s podobným koaličním partnerem nemá vůbec smysl spolupracovat. Nečasovi to nevadí, ale mělo by mu to vadit. Čím déle bude ODS v této společnosti, tím hůř pro ni.

Totéž, pokud jde o loajalitu, platí pro čtvrteční projednávání případu Promopro v PS. Umožnily ho vychcaně TOP09 a samozřejmě taky VV. Umožnily také, aby si socani s komunisty odhlasovali apel na Nečase, aby Vondru odvolal. Když ale komunisté navrhli apel na Nečase, aby odstoupil, nebyli pro to se čtyřmi výjimkami ani sociální demokraté a TOP09 se dokonce promptně vrátila do sálu a vykládala to jako projev loajality. Toto jednání je hodno bobříka vyčůranosti, jen nevím, zda to časově zvládnu. Pokud si pan Gazdík z TOP9-Starostové libuje, že protest koalici stmelil, je to směšné.

Dnešní MfD je vůbec pozoruhodné čtení. Např. na straně A2 mluví pasní Ivana Karásková o „skupině stávkokazů“ s transparenty. Nevím, proč je někdo, kdo při demonstraci stojí opodál s nesouhlasnými transparenty, je „stávkokaz“.

Odboráři prý požadují, aby jednání tripartity byla veřejnosti přístupná. Bodejť, to by se jim líbilo, dovedou si odněkud z Ostravy dva autobusy bouchačů, a kdo z „neodborářů“ se odváží ceknout, běda mu.

Ministr Schwarzenberg má kliku. Stávka a to, co ji předcházelo, zastínila jeho konflikt s premiérem a ministrem Vondrou ohledně materiálu o koncepci české zahraniční politiky. Klíč úrazu je postoj k EU, ozval se pochopitelně i prezident Klaus. Schwarzenberg pak prohlásil: „Každá strana chce dělat jinou politiku“. Bylo by tedy nejlepší to zabalit, ne? Jaký smysl má taková koalice? V materiálu ministerstva prý není ani slova o krizi eurozóny a celé EU. Ačkoli např. Klausovy názory na EU považuji za velmi přehnané, tohle by byl zase druhý extrém.

Sobota 18. června: Agentura STEM přinesla průzkum veřejného mínění v souvislosti s právě proběhlou stávkou. Zrovna v tomto případě bych docela rád viděl i průzkumy z jiných zdrojů - o tom, že by dopadly diametrálně jinak, si samozřejmě nedělám iluze. Zaujalo mne, že podpora stávce ubývala se vzděláním. Zkurvený inteligenti už jsou zase mimo mísu. Pozoruhodné je, že veřejnost (zejména ta, co jí v uvažování nepřekáží vzdělání) stávku i její provedení schvaluje, ale dalších odborářských protestů by se účastnilo jen 25 % lidí. Leč nevadí: této stávky se podle mého názoru dobrovolně zúčastnilo tak 1 % lidí (čímž nechci říci, že by ti ostatní byli donuceni, jen že jim nic jiného nezbylo: když si zastávkují všichni strojvedoucí, na ostatních zaměstnancích drah už nesejde). A 1 % bude stačit i při generální stávce.

Odboráři budou požadovat odvolání ministra Kalouska. Kalousek, jak známo, brutálně napadl demonstranty před svým ministerstvem a vůbec se choval nepřístojně, zejména ohrožoval ženy. Samozřejmě, odboroví bossové by radši viděli, kdyby se byl zabarikádoval ve sklepě. Nestačí jim, že demonstrují. Vyžadují navíc, aby se jich ti proti nimž demonstrují, báli. To by tak ještě scházelo. Vůbec, ministru Kalouskovi je třeba přičíst i zásluhu, že přiměl rozlícené odboráře a jejich sympatizanty k naprosto neuvěřitelným výrokům: vytýkali mu např. (pan Danda v Právu), že touží po mučednictví. Je podle pana Dandy normální, když ministr, jenž se dobrovolně vystaví „hněvu“ (Bělohradský) odborářů, dostane přinejmenším pořádně přes držku? Kalousek si tipnul, že mu lynč nehrozí, demonstranti jsou na to zčásti moc civilizovaní a zčásti srabi (všechno zabíraly kamery). A vyšlo mu to.

Všechno nejlepší nám přeje v Právu taky Jiří Hanák. Se stávkou je tak nějak vnitřně nespokojen: „Stávka holt nebolela a stávka, která nebolí, je plýtvání stávkovou zbraní… Příště už to holt bude muset bolet.“ Někdo by si mohl položit otázku, zda by snad neměl bolet takovýhle způsob psaní. Panu Hanákovi totiž nejde o to, že by to mělo bolet Nečase, nýbrž že by to mělo bolet vás, milí čtenáři.

Podle MfD brala část stávkových výletníků z těch stodvaceti, co přijeli do Prahy z Liberecka (zdá se, že úplně všichni odněkud do Prahy přijeli) mzdu, protože jim bylo klasifikováno jako účast na školení. Školení pak prý opravdu proběhlo, ohrazují se. Bylo by zajímavé vědět, kde. U Medvídků, U dvou koček, nebo na obou těch místech postupně?

„Až budu mít příjem jako Nor, důchod jako Nor, budu si moci dovolit dostatek zeleniny, odpočinku, zaplatit rekreaci, léky a udržovat se v nějaké kondici, aby život v důchodu byl důstojný, tak pak zvyšujme důchodovou hranici“, říká v MfD známý odborářský kverulant-veterán Dušek. Čili: napřed se musíme mít jako prasata v žitě, a až se to stane, budeme mít možná chuť něco pro to udělat. Norové se nepochybně mají tak, jak se mají, protože takhle vychcaně neuvažovali.

Vynikající politický myslitel je i odborář Dufek (neplést s výše zmíněným!). V rozhovoru, který s ním v LN vedl Daniel Kaiser, prohlásil mj.: „Na druhou stranu to, že někdo hodil lístek do volební urny, neznamená, že s tou stranou souhlasí i za dva roky.“ Zároveň to ale znamená, že je srozuměn s tím, že strana bude v parlamentu po čtyři roky, a to bez ohledu na to, zda s ní bude souhlasit, nebo nikoli. Demokracie je komplikovaná věc.

Pondělí 20. června: Šikovný příslušník cizinecké policie ve Varnsdorfu si v rámci vyšetřování obchodu s bílým masem opatřil výpisy telefonních hovorů předsedy Ústavního soudu, prezidentova kancléře Weigla a bezpečnostního ředitele ČEZ Rouse. Není zjevné, zda unikly jen výpisy rozhovorů, nebo zda byly pořízeny přímo nahrávky. Způsobem víceméně podloudným si k tomu zařídil souhlas příslušných orgánů. Nahrávka pana Rouse skončila ve firmě ABL (ta se tehdy ucházela v ČEZ o jakýsi kšeft), kde přistály ostatní, ví jen dotyčný policista (určitě si je neschovával doma na památku). Případ vyšetřuje inspekce policie ČR. Na jeho místě bych se docela bál. Když to řekne, bude mít malér, pokud to neřekne, ještě větší, protože adresáti jistě vědí, že je třeba se postarat, aby to zaručeně neřekl, a toho se dá spolehlivě dosáhnout jen jedním způsobem.

Právo dnes uvádí, že podle policejní psycholožky Ludmily Čírtkové (a ta jistě ví, o čem mluví) souvisí nárůst ženské kriminality obecně se stíráním rozdílů mužské a ženské role ve společnosti. Sláva, zdá se, že i na tomto poli se nám daří dosahovat skutečné rovnoprávnosti. Už se těším, až jednou v noci v tichém zákoutí nějakého parku dostanu pořádně do zubů od ztepilé třicátnice. Přijdu sice o portmonku, debetní kartu i mobil, ale dostatečnou útěchou mi bude hřejivý pocit, že naše partnerky, vydávané kdysi urážlivě za slabé a něžné pohlaví, už nejsou žádné ušlápnuté puťky.

Premiér Nečas má problém s policejním prezidentem Lessym, kterého mu nasadil do kožichu nyní už exministr John. Zdá se, že svou úlohu už splnil. Proč mu Nečas kdysi resort svěřil, je ve hvězdách. Premiéru Nečasovi teď nezbývá nic jiného, než soustavně napravovat to, co už se napravit nedá.

Alexandr Mitrofanov píše dnes v Právu o řidičce pražské tramvaje, která podle své výpovědi vyjela, proto, že volila TOP09, a to proto, že věří Kalouskovi, a tomu prý věří proto, že nemá vzdělání na to, aby pochopila, co to vlastně říká. To mi velmi připomíná redaktory zpravodajství předlistopadové Československé televize, kteří ještě na počátku listopadového týdne r. 1989 pobíhali s mikrofonem po Václavském náměstí, a usvědčovali náhodně přichycené demonstranty, že vůbec nevědí, proč demonstrují. Řidička, o níž jsem psal já v páteční glose, zformulovala to, proč stávkuje, jednoduše a dostatečně. Tamtéž píše Miloš Balabán o neslavném konci pokusu o „zvláštní vztah“ se Spojenými státy skrze protiraketovou obranu. Jen bych rád upřesnil: neslavný konec spočíval v tom, že prezident Obama a americká strana všeobecně nakonec došli k názoru, že od národa, který se vůbec nechce bránit, nemůže nic očekávat. Asi si přečetli to, co někdy v létě 1948 pěkně napsal už v roce 1948 v depeši pro své nadřízené tehdejší americký velvyslanec v ČSR Steinhardt.

Úterý 21. června: Soudci se domáhají toho, aby justice nebyla řízena ministerstvem spravedlnosti, což znamená podle nich jakousi politickou kuratelu. Požadují soudcovskou samosprávu nebo aspoň nezávislý orgán, v němž je zastoupena nejen exekutiva, ale taky legislativa. Podle zástupce ministerstva není zcela nezávislá a nezodpovědná soudcovská samospráva není cestou k parlamentní demokracii. Proč? Proč má být soudní moc odpovědná exekutivě, to je přece nehorázná představa. Naopak, exekutiva soudní moci podléhá.

Podle průzkumu STEM by teď měla „levice“ (rozuměj sociální demokraté a komunisté) ústavní většinu, do parlamentu by se dostala pak už jen ODS s 50 a TOP09 s 28 mandáty. Nemohu se zbavit dojmu, že STEM je v silném gravitačním poli ČSSD, ale data jistě nejsou úplně vycucaná z prstu. Taky si nedovedu představit, že by tato koalice mohla trend vývoje preferencí výrazně zvrátit. Čím déle bude vládnout, tím hůře pro ni. Ti, co se radovali z „triumfu pravice“ loni v květnu, radovali se předčasně. Solidní volební výsledek bývá výsledkem tvrdé a odpovědné politické práce. Žádná se nekonala. Výsledkem náhody a stupidních iniciativ typu vyměňte politiky může být jen politický rozvrat. Což se taky stalo.

Podle Ministerstva zahraničních věcí ČR nadále podporuje budování protiraketové obrany NATO, ale nehodlá se účastnit projektů dvoustranné česko-americké spolupráce, v jejímž rámci měly být na území Česka umístěny terminály sdíleného včasného varování. Připadá mi to vychcané a alibistické. NATO hned tak nějakou účinnou protiraketovou obranu mít nebude, resp. bude ji mít, až mu ji navrhnou, zaplatí a vybudují Američané a porazí zuřivý odpor evropské veřejnosti. Opakuju, velvyslanec Steinhardt (viz včerejší poznámky ke dni) to viděl jasně.

Hlavní téma dne je zpráva, kterou jsme zmínili už včera, totiž případ varnsdorfského policisty, který (údajně, samozřejmě) fungoval jako redistributor výpisů telefonních hovorů ústavních činitelů.

Maďarský publicista Tamás Bauer (blízký SZDSZ) napsal o tom, že Trianonská smlouva nebyla žádnou tragedií. Záleží, co považujeme za tragedii a s čím to srovnáváme. Jistě, proti holocaustu to nebyla žádná tragédie. Informaci přineslo Právo, její autor Ivan Vilček zapomněl uvést, kde to pan Bauer napsal, máme tu i lidi, kteří by si to dovedli přečíst a vyjádřit se k tomu. Mně se např. názory pana Bauera moc nezdají, ovšem jsou to názory pana Bauera v podání pana Vilčeka.

Středa 22. června: Sněmovna podle očekávání odhlasovala zdravotnickou reformu, lépe řečeno její první část. Zlou krev budí hlavně „nadstandardy“. Spousta lidí se proti tomu zuřivě bouří (hlavně rathovské organizace jako je ČLK). Nadstandardy ovšem existují odjakživa, jenomže neoficiálně. Platí je zároveň pojišťovny i pacienti (hádejte, do čí kapsy jde ta druhá platba). Pacient je přitom vůči velkomožnému pánovi ze státní nemocnice, který se v předjaří napakoval i na náš účet, v postavení prosebníka žmoulajícího čepici. To, o co jde, je, aby postavení pacienta a lékaře – státního zaměstnance bylo stejné jako postavení kupujícího a prodavače v novinovém stánku. Z toho plyne: co největší a nejrozsáhlejší privatizace. Komu se nelíbí Hegerův návrh, ať vymyslí něco lepšího.

Ministr Drábek je sice proti tomu, aby byli při důchodové reformy zvýhodněni např. havíři nebo slévači formou dřívějšího odchodu do důchodu, připouští ovšem,že by se mohl vytvořit fond, z něhož by ti lidé dostávali kompenzaci v době, kdy už nebudou moci vykonávat svou profesi. To zní rozumně, křiklavá hesla o tom, že např. řidiči autobusů nemohou řídit do sedmdesáti, jsou demagogie, nikoho nepadlo to na nich chtít. Jen budou muset na stará kolena změnit profesi, budou vydělávat možná míň, a to by se jim mělo nějak kompenzovat (jinak představy o chození do důchodu v sedmdesáti považuji za čirou utopii as něco jako sci-fi, nevím, proč o tom vláda mluví).

Vláda se rozhodla, že si najme PR agentury, které se pokusí učinit její reformní návrhy přijatelnější pro veřejnost. Povaha zdravotní a penzijní reformy bude vždycky taková, že z ní lidé, veřejnost nebudou na větvi, protože bude lidi něco stát. Situace je pozoruhodná: po PR agentuře se pídila Topolánkova vláda (ve věci amerického radaru). Topolánkova vláda měla v PS nedefinovanou většinu, která velmi často nefungovala, a v této věci by nebyla fungovala zcela jistě. Její zoufalé úsilí získat veřejnost bylo stejně marné jako pochopitelné. Tahle vláda má na první pohled drtivou většinu, ale není to žádná vláda, ale klubko řvoucích a zápasících kocourů. Pokud se nepřestanou k sobě navzájem chovat jako dobytek (což se týká především těch slabších účastníků toho, co nazvat koalicí je skoro hřích), žádná PR agentura jim nepomůže. A to, vsadím se, nepřestanou. Lidé nedůvěřují primárně reformám, ale nedůvěřují taky reformám, protože je provozují nedůvěryhodní politici. Všichni, a především ODS, se bojí, že kdyby koalici rozbili, byly by předčasné volby a ty by pro ně skončily špatně. Předčasné volby (nebo v nejhorším případě „normální“ volby v termínu) budou stejně a dopadnou tím hůře, čím budou později. Kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej.

Zatímco policie, kam si Věci veřejné nasadily, jak se zdá, svá kukaččí vejce, se hádá se státními zastupitelstvími o trestní stíhání místopředsedy ODS Drobila (opozice se může bez problémů přidat), poslanci TOP09 dusí (zatím jen na svém poslaneckém klubu) ministra Dobeše kvůli státním maturitám (opozice se bude moci klidně přidat). Dušení je ovšem v tomto případě v duchu „co se škádlívá, to se rádo má“, protože hlavním nepřítelem pro TOP09 je ODS: až totiž ODS nebude, budou všichni její voliči volit Topku, nic jiného jim nezbude. To je kalkul tak primitivně vychcaný, že nemůže vyjít.

Místopředseda ODS Pavel Blažek řekl v rozhovoru pro Právo mj: „Není dobré posilovat neustále postavení soudů v tom smyslu, že mají řešit věci, které běžně řešit nemusejí. Pak si politici zase stěžují na to, že soudy mají příliš velkou moc. Kdybych dal jednoduchý příklad – třeba ústavní soud. Ten si žádnou moc neuzurpoval, ale tím, že se politici na něj čím dál častěji obracejí, sami mu tu moc vlastně předali.“ To je do slova a do písmene pravda, ostatně jsem o tom už v Událostech (a myslím že nejen v událostech“ v minulosti psal.

„Vyslat do vládního předpolí smečky neúplatných ohařů – tak se získává důvěra a obliba“, píše v MfD Karel Steigerwald. Ovšem, ovšem, krásným příkladem takových ohařů byly ve volební kampani Věci veřejné. Bohužel bývá v té předvolební vřavě obtížné rozeznat, jde-li opravdu o ohaře, nebo o hyeny a kojoty.

Čtvrtek 23. června: „Naprosto si nedůvěřujeme a chceme mít znovu potvrzeno, že se věci realizují“, těmito slovy zdůvodnil dekorativní předseda VV Radek John v souvislosti se včerejším jednání K9, aby zdůvodnil potřebu dodatku ke kolektivní smlouvě. Nejlepší řešení v situaci, kdy si koaliční partneři nedůvěřují, nejsou dodatky ke koaliční smlouvě, ale prostý a jednoduchý rozchod. Navíc nedůvěra (kohokoli) k Věcem veřejným je věc zcela přirozená, kdežto člověk vykazující důvěru by byl zajímavým případem pro psychiatra. Moc zajímavé by bylo jen to, do jaké míry by pak, po rozchodu, přežila ostentativně projevovaná nedůvěra špiček ČSSD k „veverkám“. Neshledali by na nich najednou něco levicově sympatického? Ale řekl bych, že spíš by převážil realismus (zradil si svého kaisara, zradil bys i mne, řekl prý sultán Mehmed II. jakémusi zrádci,který mu během obléhání Cařihradu otevřel hlavní bránu cařihradského opevnění v očekávání odměny a zajištěné budoucnosti; pak ho nechal popravit. Sultán byl politický realista. Sobotka by volil mírnější prostředky a nechal by Bártu a jeho chobotničky jejich osudu).

Korupce ročně obere státní kasu o 40 až 100 miliard, zní titulek v Právu. Plynulo by z něho, že stačí zatočit s korupcí, a náš chudý stát bude v balíku. Ve skutečnosti boj s korupcí je věčný, jsou úspěchy a regrese, a radovat se můžeme, když následující rok obere korupce státní kasu jen o osmdesát miliard. Představa, že porazíme korupci na hlavu a stát se napakuje o sto miliard, je nesmyslná trochu podobně, jako že když okrademe všechny bohaté, sami zbohatneme.

Po celkem poklidném průběhu stávky se už odboroví papaláši vzpamatovali a začínají řinčet zbraněmi. Spočítali si nejspíš, že ač jejich podpora není masová, mají v rukou účinné instrumenty na totální ochromení každodenního provozu země. Nejde taky o to, aby je „masy“ zuřivě podporovaly, stačí, když se jim do toho nebudou zbytečně plést.

Nejvyšší soud zrušil rozsudek bolševického soudu z roku 1973, jímž byli odsouzeni Ivan M. Jirous, Eugen Brikcius, Jiří Daníček a Jaroslav Kořán natvrdo do basy za nesocialistické chování v hospodě. Zpívali známou sokolskou píseň s obměněným protiruským textem, práskl je přítomný důstojník StB (v civilu a mimo službu). Nejprve je napomínal a opatřil lichotivým atributem „špinaví vlasatci“, oni se mu odvděčili verši „bolševiku plešatý, dej nám píku, my tě píchnem do pupíku“. Jejich jednání bylo kvalifikováno jako útok na socialistické zřízení, na ruský národ a na příslušníky komunistické strany. První a třetí věc byla chvályhodná, ta prostřední je demagogické překroucení slov „zahnat Rusy vrahy“, nešlo o ruský národ, ale o ruské okupační jednotky v „ČSSR“. Nynější rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že „tehdejší jednání nevykazovalo žádnou společenskou nebezpečnost“ je obezlička, bylo, vzato o sobě, společenský pozitivní. Právní kontinuita by neměla spočívat ne v tom, že se jaksi zmírní rozsudek z roku 1973, nýbrž v tom, že ti, co tehdy rozsudek vynesli (a jejich vykutálený svědek) nebudou pověšeni za koule do průvanu. Taky řízení nemělo trvat od listopadu 12 let, ale nanejvýš pár měsíců.

Jana Bendová obhajuje plán na postupné oddalování odchodu do důchodu (součást dnešní důchodové reformy) slovy: „Pokrok se zrychluje. V roce 2065 se jako na středověk budou lidé dívati na náš rok 2011. A budou-li se mít tak báječně, že budou moci jít do penze dřív než v 70, rádi si penzijní věk sníží. Půjde to natotata.“ To je krásná optimistická vize. Já ve vládně reformním věštění vidím nebezpečí docela opačného průběhu, pěkně ho v závěru své knížky na téma Přežije Sovětský svaz rok 1984? popsal Andrej Amalrik (jeho slova v následujícím parafrázuji, knihu nemám k dispozici): V prvním století po Kristu se v Římě stavěly čtyřpatrové domy. Z toho by někdo mohl usoudit, že za čtyři sta let se tam budou stavět mrakodrapy. Jenže za čtyři sta let se na římském Kapitolu pásly kozy, stejně jako zde, pod mými okny na vesnici.

V dnešních LN vyšla ohnivá obhajoba Václava Klause před jeho tupiteli. Je to jakýsi zrcadlový obraz článků Jiřího Pehe. Kdyby se to dalo dohromady a zmuchlalo, udělá to prásk, navzájem se to vyruší a nezbude nic, ani trochu popela. Zaujal mne jen jeden detail. Autor, historik umění Pavel Kalina, píše o způsobu, jakým Klaus v Chile privatizoval „protokolární pero“. „Vysvětlení, že klip vznikl náhodou, lze těžko uvěřit.“ Proboha, jak se tomu má rozumět! Navedli snad autoři klipu prezidenta, aby pero šlohnul? Nebo ho zhypnotizovali? Nebo je to všechno počítačová simulace? Já bych tu věc nijak nedémonizoval, připadala mi jenom ohromně srandovní. A je fuk, zda klip vznikl náhodou nebo schválně. Sama akce byla ještě podstatně zábavnější, než když kdysi rockové zpěvačce nedopatřením vyklouzlo při produkci ňadro z podprsenky. Na to je hezký pohled, ale gentleman by to měl nejspíš taktně přehlídnout. Je konfiskace pera stejný případ?

Pátek 24. června: Boj v koalici pokračuje: premiér Nečas nehodlá vystřídat ministra dopravy Šmerdu za někoho, koho doporučí VV (ministr je ve funkci velmi krátkou dobu, navíc to vypadá, že dost horlivě nesleduje instrukce z Klárova). Naproti tomu VV horlivě prosazují daňová přiznání (přiznávat se má majetek nad 20 milionů, sám bych sice přiznávat ani náhodou nic nemusel, ale hranice mi připadá poměrně nízká), ODS protestuje, považuje to za šikanu občanů: něco na tom je, léčit morální problémy společnosti fízlováním se už v minulosti příliš nevyplatilo. Předseda John prohlásil, že pokud mu ODS neustoupí (vypadá to, že TOP09 je to fuk), prohlasuje zákon s opozicí, nejlépe by bylo, kdyby jeho strana prohlasovávala s opozicí všechno, takže by se opozice stala vládní koalicí. Docela bych to Sobotkovi přál, užil by si. Pokračující koaliční válka je otravná.

V Bruselu se nelíbí maďarské plakáty, kde plod prosí matku, aby ho nezabíjela, ale donosila a poskytla k adopci. Plakáty nevisí v Bruselu, ale v maďarských městech. Problém je v tom, že akce je prý částečně financovaná z dotace EU, a v EU se pohoršují, že boj proti přerušení těhotenství je financován penězi, které mají sloužit zajištění rovnoprávnosti mužů a žen. To mi nedává smysl, muži a ženy v tomhle rovnoprávní nebudou nikdy, muži nemají možnost přerušit si těhotenství. Nebo by se s tím dalo, resp. mělo něco dělat? A už se na tom v Bruselu pracuje? Přerušení těhotenství je jistě problém, ale nemá nic společného s modropunčochářstvím. Snad by se aparát EU mohl věnovat nějakým menším kravinám.

Zemřel historik Zbyněk Zeman, autor pozoruhodné monografie o dr. Benešovi, při jejíž četbě, pokud tomu dobře rozumím, málem ranila předsedkyni svazu protifašistických bojovníků za svobodu Dvořákovou mrtvice. Zbyněk Zeman strávil léta 1948-90 v emigraci, i proto (netvrdím, že jen proto) nezdobí jeho jméno registr svazků StB s hrdým přídomkem „A“, jako je to v případě mnoha a mnoha jeho tuzemských profesních vrstevníků (ti jsou tam samozřejmě všichni neprávem). Zeman, jak se zdá, nemá české heslo na Wikipedii (jen anglické a ruské).

V MfD vyšel, pozoruhodný článek o revoltě španělských studentů, kteří si říkají Rozhořčení (zjevně jeden z projevů hněvu podle Bělohradského). Necítí se dobře a mohou za to politici. Politici světoví všeobecně a španělští zvlášť. Jsou to totiž zloději, zejména premiér Zapatero. Panu premiérovi to ze srdce přeji za skunkovský způsob, jakým kdysi vyhrál volby a za následné zbabělé vycouvání z Iráku (proto byl taky odměněn naším nejvyšším vyznamenáním). A proto taky v jeho jediném případě zlomyslně souhlasím s projektem „Rozhořčených“, aby byl politikům snížen plat a aby dostávali malou penzi. Jinak oceňuji humanismus „Rozhořčených“ (na rozdíl od svých slavnějších předchůdců nechtějí politiky rovnou napíchnout na kůl. Až by napíchli na kůl všechny, stali by se sami politiky, ovšem na rozdíl od napíchnutých takovými, co napichují na kůl. Pak též vyzývají veřejnost, aby si každý občan (ve Španělsku? Na zeměkouli?) vybral ze své banky 145 eur. „To teprve uvidí ta bankéřská sebranka!“, prohlásil jeden revolucionář. Základ je samozřejmě komunistický: „Žijeme ve společnosti, v níž mohou být bez problémů jen bankéři a velcí boháči, zatímco velká část společnosti žije z ruky do úst.“ (Nejsem bankéř ani boháč, ale mohl bych se mít a v minulosti jsem se měl o hodně hůř, teď je to, řekl bych, „lepší než drátem do oka“ a jsem v podstatě spokojen). Doposud jsem iniciativu Vyměňte politiky považoval za největší pitomost, jako je možné si ve vztahu k politice a politikům vymyslit. Hluboce se omlouvám, mýlil jsem se: tihle je hravě trumfli.

Máme vynikajícího ministra zahraničí: jezdí po světě a vykládá, jací jsme pitomci. Jeho koaliční partneři (a zřejmě i straničtí kolegové) jsou paka, na český státní znak patří krteček (je stvořen k tomu, aby dělal tunely) a na moravský „sojka práskačka“ (z pohádek o Krakonošovi). To je po havlovské a klausovské stylizaci zahraniční sebeprezentace další pozoruhodná inovace. Vypadá to, že to u nás nikomu nevadí. Může to být ale taky tím, že ministra lidé neberou příliš vážně. Konec konců ke to jen ministr zahraničí, ani odboráři před jeho úřadem nedemonstrují.

Sobota 25. června: Protikorupční policie požádala poslaneckou sněmovnu o vydání Teng Siao-pchinga Věcí veřejných Víta Bárty, jehož podezřívá, že uplácel své spolustraníky, a zároveň celkem logicky o vydání exmístopředsedy a exstraníka VV Škárky, který to na Bártu prozradil, ale předtím už několik měsíců peníze inkasoval, prý za to, že nastavoval oficiálně své jméno za stranu. To bylo ovšem jen cca 50 tisíc měsíčně, teprve když dostal najednou 170 tisíc, začalo mu to být nápadné. Závidím lidem, kterým je nápadné, teprve když dostanou sto sedmdesát tisíc. Samozřejmě, když se nějaká strana rozhodne bojovat ze všech sil proti korupci, musí na to vydat spoustu peněz.

Petr Uhl napsal do Práva tentokrát (bez ironie) povedený komentář k rozsudku Nejvyššího soudu ve věci Jirous, Kořán, Daníček, Brikcius. Zejména sedí přirovnání ke známé příhodě ze Švejka (domnělý pan Půlkrábek z banky Slávie, z něhož se vyklubal generál von Schwarzburg). Nad výrokem soudní mluvčí (pokud pan Uhl cituje správně, a nemám důvod o tom pochybovat) „společenská nebezpečnost skutků, které všichni spáchali, je vzhledem k odstupu 38 let nepatrná“ zůstává rozum stát (takhle by se daly posléze revidovat všechny rozsudky). Soudce dospěl k závěru, že „formální znaky trestného činu výtržnictví skutečně naplněny byly“ (kdyby se takto posuzoval dnešní hospodský život, vedlo by to přímo k soudním masakrům, navíc pokud se někdo domnívá, že zatímco dnes se za označení „plešatý bolševiku“ už nezavírá, ale před 38 lety to bylo v pořádku, a oděje to do roucha rozsudku, je to zároveň srandovní i pobuřující. Nejde o to (předpokládám, že ani postiženým), že by za akci měli dostat metál za hrdinství, nýbrž o to, že za ni neměli být vůbec souzeni a zavřeni. Z toho, co řekla soudní mluvčí, plyne, že dnes, po 38 letech, už nás to tolik nebolí. Jediné, co mne zaráží, je, že se případem zabývá Nejvyšší soud, a to dvacet dva let po převratu a na základě stížnosti ministra spravedlnosti. Nikde se teď nepsalo o tom, co předcházelo, proč se ta věc tak děsně vlekla.

Šéfredaktor MfD Čásenský se táže v dnešním komentáři „proč politici neudělali nic proti šmírování telefonů“. Je mi to zrovna v tomto případě líto, ale nemohu se zdržet poznámky, zda by se nemělo mluvit aspoň na okraj taky o tom, co všechno naopak pro šmírování telefonů udělala MfD.

V ČT prý uvažovali o přesunutí publicistického pořadu 168 hodin do vysílacího času, který by podstatně snížil jeho sledovanost (v pořadu byl mj. před časem zveřejněn zdařilý klip o malé privatizaci plnicího pera, kterou vykonal prezident republiky za návštěvy Chile; záběry obletěly celý svět). Dosluhující ředitel nakonec změnu prý pozastavil. V původním vysílacím čase měl být vysílán „publicisticko-vzdělávací“ pořad pod příznačným jménem Pološero (v pološeru by pochopitelně např. na prezidentský privatizační akt nebylo vidět). Velmi pěkné je taky vymezení „publicisticko-vzdělávací“. Pořad by měl vést zejména publicisty k tomu, aby se konečně naučili psát o představitelích naší politické elity tak, aby se nemuseli na publicisty zlobit a občas si na ně rozhořčeně stěžovat, takže pak musí ČT pořady rušit a je kolem toho zbytečný kravál (viz někdejší zákaz pořadu Milana Šímy Bez obalu). Podle Václava Moravce vadí prakticky všem politikům (to je možná trochu nadsazené, ale nepochybně mnohým, přemnohým) kromě 168 hodin ještě Reportéři ČT a Moravcovy Otázky. Bude i místo nich Pološero?

Ondřej Štindl píše v LN o nešťastnících, kteří v sobě pořád ještě najdou sílu sledovat zdejší politický provoz slovy pronesenými pro Instinkt. (Jde o výroky ministra zahraničí, které kritizoval v LN Petr Kamberský a o nichž jsme psali). Upřímně řečeno: o Instinktu jsem až dodnes nevěděl prakticky nic, Schwarzenbergovy soudy (paka, krteček, sojka) zavalily skoro všechny české noviny. Konec konců, Topolánek kdysi skončil jako předseda ODS poté, co „pronesl slova“ pro zcela bezvýznamný časopis. (Odtud se pak přelila do dalších médií). Navíc paka a krteček nezazněly až v Instinktu. Jsem nervózní, když o nás náš ústavní činitel naznačuje (tak, že je to slyšet kolem dokola ve světě), že jsme zloději a práskači. Je v tom jakýsi odstín kolektivní viny, posílený ministrovou funkcí. Taky mi přijde na mysl paní Alžběta Petzoldová – nechci tím říci nic jiného, než že jistá zdrženlivost by byla pochopitelnější, než takováhle veselá bezstarostná bezelstnost.

LN zveřejnily zajímavý rozhovor s ministrem Kalouskem, a na protistraně glosu Martina Weisse, která Kalouska za jeho výroky kritizuje. To, co ministr řekl o poslanci Kalovi, je opravdu neúnosné, ale řekl bych, že kdyby Weissova poznámka vyšla v pondělí, svět by se nezbořil, tohle nedělají ani v Právu. Přitom na výhradách ministra Kalouska třeba k poslanci Novotnému, nemohu si pomoci, něco je (o jeho osobním zaujetí ve věci hazardu nic nevím, ale mám intenzivní dojem, že pan poslanec je osobně zaujatý kvůli úplně všemu), taky na tom, že koalice ztrácí hlavně kvůli tomu, že její součástí jsou Věci veřejné (smutné je jen, že z toho nedokáže vyvodit žádný zásadní závěr a že TOP09 moc často zaujímaly k VV velmi ohleduplnou neutralitu, zejména tenkrát, když bylo možné zavařit ODS). A za zcela zásadní považuji tato ministrova slova: „Tahle krize, která tady kráčí Evropou, má jeden společný jmenovatel, a to je důsledek kultury života na dluh. Všichni jsme žili na dluh, domácnosti, firmy, státy. A přichází ten okamžik, kdy je potřeba říci: velký mejdan skončil a musíme všichni jíst za vlastní. Domácnosti, firmy, státy. A okamžik, kdy tohle říkáte tomu státu, který se pyšnil tím, že je sociální stát, který se pyšnil tím, že byť patří mezi nejbohatší a nejšťastnější země na světě... kdy polovina naší země pořád je sociálně potřebná a já nechápu proč. Před Lidlem, jak to zboží padá z těch plných vozíků nakupujících nezaměstnaných, tak marně přemýšlím, proč jsme na tom tak strašně špatně. Pak mi chodí e-maily, jak jsou všichni ožebračení. Já žiji na venkově a myslím, že nikdo na tom není špatně, že si všichni žijeme jako prasata v žitě. Ale není prostě populární říci, že jsme si žili nad poměry, a jestli chceme mít jistotu budoucí ekonomické i sociální stability, zase chvíli musí být trochu hůř.“ To sedí.

Pondělí 27. června: Včerejší jednání „K9“ v Kramářově vile se prakticky zhroutilo, TOP09 s podporou ODS je ukončily, aniž by došlo k nějaké společně zformulované dohodě. Shoda panovala ve zdanění hazardu (zde obě strany ustoupily VV). Po skončení jednání uspořádaly jednu tiskovou konferenci TOP09 společně s ODS, druhou VV. Uzavírat z toho, že koalice skutečně vezme za své, by však byl nemístný optimismus. Tedy koalice možná skončí, ale jednat bude dále, to je aspoň projekt Věcí veřejných.

První místopředseda ČSSD Hašek prohlásil na adresu vládní koalice: „Parazit se vždy drží svého živitele. Vědci říkají, že bez něj zahyne. Současná česká vláda je však horší než parazit. Český stát již téměř zničila, a přesto se svého křesla nechce pustit.“ To je jednak paroubkovské hulvátství, a jednak bojovně hysterické přehánění. Vláda a koalice český stát sice poškodila, ale „téměř zničení“ je něco jako „spálená země“. Kdybych chtěl být zlomyslný, řekl bych, že téměř zničení bude věc pana Haška a jeho sociálně demokratických přátel, až se zmocní vlády.

Čínský premiér navštívil Maďarsko a při té příležitosti uzavřel s maďarskou stranu řadu výhodných smluv. Čína mj. skoupí maďarské státní dluhopisy a Maďarsko se stane čínskou logisticko-dopravní základnou pro střední Evropu. A Čína bude v Maďarsku rovněž investovat. Podstatné je jedno: česká zahraniční politika je od založení ČR postavená na udržení statu quo daného tzv. výsledky druhé světové války. Z českého hlediska platí pro Maďarsko jako pro poražený stát zásada Maul halten und weiter dienen. Tato v podstatě národně socialistická koncepce (je v mnoha ohledech identická s komunistickou) je odsouzena ke krachu. Např. vykládat o ní Číňanům může mít jediný efekt: zamindrákovanému středoevropskému trpajzlíkovi se vysmějí. Nezajímá je to. Takových bude čím dál tím víc. Např. Poláci by asi moc neuspěli, kdyby vykládali Rusům o výsledcích druhé světové války v souvislosti s plynovodem vedoucím přímo do Německa. Nebuďme směšní, druhou světovou válku jsme prohráli a to s Ruskem. Poláci taky. A Maďaři taky. Jen my o tom zatím ještě nevíme. A ještě k tomuto tématu. První manželku Helmutha Kohla znásilnili v roce 1945 (bylo jí tehdy dvanáct let) ožralí ruští vojáci. Pak ji vyhodili z okna v prvním patře. Nezapomínejme však, že to byl jen následek příčiny, totiž Hitlera a nacismu. (Když slyším oblíbený český argument v této souvislosti, chce se mi blít).

Ministr Jaromír Drábek tvrdí s neoblomnou jistotou, že lidé budou moci v polovině tohoto století pracovat do sedmdesáti let. Je to totéž, jako kdyby řekl, že světový rekord v běhu na sto metrů bude v té době sedm vteřin.

Prezidentské volby budou za dva roky, ale už jsou tu první kandidáti. Nabízejí se, jak je u nás zvykem, sami. První je, to byste neřekli, Miloš Zeman. Udělá nám tu laskavost, ale jenom tehdy, bude-li volba plebiscitem. Náš nynější politický marasmus je tak hluboký, že bohužel jeho případný úspěch není zcela vyloučen. Nu což: císař Caligula kdysi jmenoval senátorem koně. My ho přetrumfneme hned třikrát: v tomto případě nepůjde o senátora, ale přímo o prezidenta (v české tradici jistý ekvivalent císaře), nebude jmenován jedním diktátorem, nýbrž demokraticky zvolen všeholidem, a konečně půjde o jiný živočišný druh. Druhým samokandidátem je expremiér Fischer. Ten projevil jisté známky realismu: kdyby ho oslovila nějaká politická strana, aby za ni kandidoval, o nabídce by přemýšlel, nezavrhl by ji rovnou. Znamená to „nějaká“ synonymum k „libovolná“?

V Právu i v LN se objevila fotografie dvou lepých politiků ODS, Stanjury a Vondry, chystajících se na vyjednávání K9. Oba šohajové se poněkud podobají Vladimíru Menšíkovi v seriálu Arabela (shodou okolností jsem se na příslušný díl díval včera) poté, co mu Rumburak umístil do žaludku pana Hrzána (jména postav jsem zapomněl, omlouvám se). Jedním se tedy můžeme v současné neradostné politické situaci chlubit: naši reprezentanti zjevně nestrádají nouzí.

Úterý 28. června: „Jestli věci veřejné koaliční smlouvu vypovědí, tak ať to udělají. Nás to sice bude mrzet, řekneme si, že lepší hrůzný konec než hrůza bez konce“, řekl v rozhovoru pro Právo Miroslav Kalousek. Pan ministr to vidí celkem realisticky, jediná věc je, že ukončení hrůzy bez konce není nic, co by mělo koaliční partnery VV mrzet (trochu se to podobá někdejší Klausově ideologii ohledně rozdělení Československa – my to sice nechceme, ale když Slováci jinak nedají…). Pro spravedlnost je třeba říci, že VV se svým okázalým cynickým pragmatismem nakonec vmanévrovaly do situace, kdy jim nezbývá než se bránit tomu, aby jim ministerstvo financí jaksi v rámci úspor podfinancovalo jejich resorty (dopravu a školství) a dokončilo tak jejich zkázu. Bojují o holý život, a boj vypadá až moc jako předem ztracený. Navíc si tenhle problém způsobily samy. A kromě toho: základem jejich politického kalkulu bylo a je, že se oba koaliční partneři, a zejména ODS, bojí jako čert kříže předčasných voleb, a že si tedy na ně mohou VV dovolit v podstatě skoro všechno. Koaliční partneři, a zejména ODS, je doposud nechtěně, ale mohutně utvrzovali o správnosti tohoto předpokladu. Teď si s nimi nemohou poradit, aniž by je přesvědčili, že se mýlí. Zatím se k tomu ovšem bohužel nijak moc nemají.

Je docela OK, že čeští politici našli slova uznání pro ruskou politickou garnituru z počátku devadesátých let a pro Michaila Gorbačova v souvislosti se stažením ruských vojsk z Československa. V podstatě mírová likvidace zrůdného útvaru zvaného „SSSR“ bylo něco, co se v dějinách často nestává. Normální je, že podobné útvary umírají v krvavých křečích. Bez aktivní spoluúčasti tehdejší ruské politické reprezentace by nebyla bývala možná.

Miloš Zeman, zřejmě v rámci předčasně zahájené prezidentské kampaně, prohlásil na jakési mezinárodní konferenci v Praze, že umírněný muslim neexistuje a že nepřítelem NATO je „anticivilizace táhnoucí se od severní Afriky až po Indonésii“, financovaná dílem prodeje ropy, dílem z prodeje drog. Expremiér souzní harmonicky s Geertem Wildersem, my v Česku naštěstí víme, že na rozdíl od pana Wilderse je panu Zemanovi celkem jedno, co plácne, protože za chvíli je schopný hlásat pravý opak (viz např. jeho proměnlivé stanovisko k vyhnání sudetských Němců). Pan Zeman je ovšem zásadní: je zásadní oportunista.

Čína zahájila velké tažení do Evropy. Čínský premiér s mohutnou vládní delegací navštívil nejprve Maďarsko, které se zřejmě stane předpolím útoku, vedeného čistě ekonomickými, a tedy z našeho hlediska mírumilovnými prostředky, pak Velkou Británii a Německo. Bašta demokracie ve střední Evropě zůstala stranou. Výběr navštívených zemí je racionální: předpolí, kterému zejména jeho nadutí trpasličí sousedé soustavně dávají najevo své opovržení, a pak dva státy, o něž jde. Jakou šanci má evropský lenochod, ovládaný dekadentní ideologií sociálního státu, multikulturality a politické korektnosti, proti mohutnému a mrštnému asijskému dravci? Vypadá to, že tentokrát budeme sežráni způsobem, na který nejsme zvyklí – bez toho, že by padl jediný výstřel.

Středa 29. června: Podle premiéra Nečase probíhají jakási neformální jednání o „budoucnosti vlády“. Formulace je velmi mlhavá a pythická, bohužel to však vypadá na další pytlíkování.

Prezident by měl do konce svého druhého volebního období jmenovat ještě tři ústavní soudce. Jeho nominace podléhá schválení Senátem a v Senátu má většinu „levice“ (tj. ČSSD a komunisté). Co ze společného úsilí Senátu a prezidenta za těchto okolností vzejde, je těžké předpokládat. Třetí nominace má proběhnout těsně před skončením prezidentského mandátu, předcházet ji budou senátní volby. Volí se třetina senátorů, že by se ovšem poměr sil v Senátu nějak výrazně proměnil v neprospěch ČSSD, je dnes obtížné si představit.

Otvírák dnešního Práva hovoří o tom, že „nadšení mladých aktivistů na facebooku“ (rozuměj ve volební kampani do PS v loňském roce) „vystřídal zmar“. Deziluze následuje obyčejně po nemístných iluzích. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Alexandr Mitrofanov píše v dnešním Právu o „jediném cíli, který je v chování vlády podchytitelný“: „Udržet se u moci za každou cenu a stejně tak za každou cenu prosadit kroky, které zavrhuje většina společnosti, ale patrně kdosi v blízkosti vládnoucích politiků je pro svůj profit nutně potřebuje. Když k tomu připočteme zprávy o plýtvání státními prostředky a jejich pravděpodobném rozkrádání, stává se pro obrovské množství lidí politika synonymem špíny, navíc na jejich úkor.“ A uzavírá: „Když se rozrušují všeobecně zažité zvyklosti, je tu nebezpečí nástupu hry bez pravidel a boje každého pouze za sebe a proti ostatním. To by byla pohroma pro národ.“ Těžko se zbavuji dojmu, že by to pana Mitrofanova zase tolik nemrzelo, takový způsob psaní (v Právu ho praktikují na komentářové stránce už nějaký čas) mi připadá pokrytecký, protože to, čím straší, zároveň přivolává.

S čímž souvisí následující zpráva: v Řecku propukl nyní hněv lidu podle Bělohradského. Rozhněvaný pracující lid podpálil ministerstvo financí. Naše vládní strany sice zarážejí svou neschopností navzájem komunikovat (resp. neschopností ODS a TOP09 přiznat si, že VV nemají ve vládě co pohledávat, vláda fakticky nemá většinu v PS a měla by si to přiznat a vyvodit z toho důsledky), ale velmi pochybuji, že by to mohlo vést k rozpoutání řeckého hněvu. I když by se to nejspíš leckomu hodilo.

Luboš Palata píše v LN tentokrát o tom, jak si Slovinsko v roce 1991 vybojovalo samostatnost. Aniž chci zásluhy Slovinců jakkoli bagatelizovat, jejich úspěch byl dán tím, že měli podobnou kliku jako Slováci a Češi – jejich státní, resp. zemské hranice se kryly s etnickými. A tvrdit, že dokázali to, co nedokázali Češi a Slováci v roce 1968, je nehorázné přehánění: nepoměr sil mezi Slovinci a „Jugoslávci“ (rozuměj Srby) byl nesrovnatelně menší než nepoměr mezi ruskou bolševickou supervelmocí a její československou kolonií.

Soubor Bambini di Praga končí svou činnost. Je zjevné, že ti, co rozpoutali „akci Kulínský“, uspěli. Nevím, je-li zánik souboru škoda, nejsem kompetentní vyjadřovat se o hudební problematice. Taky nechci tvrdit, že na obviněních, vznesených proti sbormistrovi, nic nebylo. Jen konstatuji, že věc se podařila.

Čtvrtek 30. června: Vládní krize je zažehnána. Vzniká naléhavá otázka, do jaké míry to Věci veřejné s těmi krizemi myslí vážně. Vypadá to jako taktika, jak napřed postavit nehorázné požadavky (např. klíčoví představitelé partnerských stran musí z vlády pryč) a pak dosáhnout něčeho, co je sice méně nehorázné, ale stejně to znamená pro partnery citelnou prohru. Jenže VV ztratily při uskutečňování té politiky ministerstvo vnitra. Jiná věc je, zda ho vůbec mohly udržet, taková pozice neodpovídá jejich faktické politické váze. A jejich faktická politická váha nyní zase odpovídá devastačnímu vlivu jejich taktiky na stranické preference. V dodatku ke koaliční smlouvě jsou natvrdo rozděleny vládní resorty mezi strany. Na základě toho vznikla vláda, jakou měl Petr Nečas sestavit loni v létě. Podařilo se mu to za rok se spoustou oklik, a to je tempo superhlemýždí. Problémem zůstává ministerstvo vnitra: je zjevné, že se o ně musí koalice nějak podělit. Ale způsob, kterým se to stalo (nestranický ministr, jehož budoucí konání lze jen obtížně odhadnout, nakladená dračí vejce VV – např. policejní ředitel) vzbuzuje pochybnosti o pevnosti toho uspořádání a zároveň je jen dalším svědectvím o tom, že vládě chybí vzájemná důvěra partnerů – všichni, v největší míře VV, v menší TOP09, v ještě menší ODS – pracovaly cíleně na demontáži této důvěry. Kde chybí důvěra a loajalita, jsou všechny dodatky ke koaliční smlouvě na nic. Považuji za nutné upozornit, jak podstatný je rozdíl mezi VV v Nečasově vládě a (Bursíkovými) zelenými v Topolánkově. Topolánkova vláda s nedostatečnou podporou v PS mohla tak dlouho přežít jen díky tomu, že Bursík byl v zásadě loajální koaliční partner (a na svou loajalitu tvrdě doplatil, tak to bývá, když se někdo chová slušně, vždycky ho to něco stojí). Jeho strana měla taky program, program, který považuji za hnutý a nevyznávám ho, ale rozhodně nestál a nestojí na populistickém blábolení o boji proti korupci a přímé demokracii (provázeném více než podezřelými a zároveň směšnými zákulisními řečmi o zbudování nové elity). VV (nevím, zda bych neměl říkat spíš Vít Bárta) nejsou schopny žádné loajality a jejich šance získat v očích koaličních partnerů vážnost se neustále zmenšuje. Teď si prosadili, že na definici nadstandardů ve zdravotnictví se budě podílet rathovsko-kubkovská ČLK. To je jeden ze zárodků příštího maléru. Bárta se tím ostatně novinářům chlubil. Shrnuto a podtrženo: formálně si koalice život zachránila, ale jen za cenu další ztráty důvěryhodnosti v očích veřejnosti. A důvěru veřejnosti neztrácejí v první řadě kvůli nepopulárním reformám, ale kvůli nedostatku vůle k seriozní spolupráci.

Zcela ve stínu tohoto hemžení zůstává a zůstane, že vláda už včera schválila návrhy zákonů o penzijní reformě, tří dalších zákonů o reformě zdravotnictví, novelu zákoníku práce a návrh zákona o generální inspekci bezpečnostních sborů. V parlamentu je nejspíš prosadí, ale pak přijde na řadu odborové pouliční hlasování: a celková nedůvěryhodnost vlády a koalice v očích veřejnosti odbory výrazně zvýhodňuje.

Národní bezpečnostní rada vlády přišla s návrhem, jak svázat „politikům“ ruce při zadlužování země (např. při sestavování rozpočtů). Pokud budou porušovat rozpočtovou kázeň, měli by být členové exekutivy a legislativy postihováni sankcemi. To je tzv. ekonomicko-policejní inženýrství, které je úplně stejné jako sociální: měly by být zavedeny i fyzické tresty (např. výprask, pokud možno na veřejnosti)? Jak se dá rozlišit, co kompetentní politik dělá, protože to prostě udělat musí, a kde je to projev libovůle motivované např. čirým populismem? Nebo k tomu se nemá vůbec přihlížet? Připadá mi to jako pokus o vytvoření jakéhosi osvícenského ekonomického absolutismu.

Sudetoněmeckému krajanskému sdružení (česká organizace) ministerstvo vnitra opět odmítlo žádost o registraci. Zdůvodnění jsem celé ještě nečetl, podle LN se v něm mj. praví: „Ve zpochybňování přijetí a platnosti dekretů (Benešových) ministerstvo spatřuje zpochybňování právní jistoty jako jedné ze základních náležitostí demokratických právních systémů“. Ministerstvo vnitra si přivlastňuje opravdu velké kompetence, v podstatě ústavodárné. Pozdrav pánbůh.

Luboš Palata píše v LN o Muzeu Němců v ČR, které má zachycovat jejich dějiny až do „vyhnání v roce 1947“. Vyhnání Němců (to „legální“) začalo v lednu 1946 a bylo formálně ukončeno k 28. říjnu 1946, ve skutečnosti probíhalo i potom, ale to hlavní se stalo v roce 1946. Vyhnání a druhé světové válce bude věnována jen „velice malá část expozice“ a daleko větší předchozím staletím, protože podle ředitelky muzea „tehdy byly daleko důležitější věci pro sebeuvědomění si lidí, než byl rozdílný jazyk“. Výstava je zakončena rozhlednou, která má symbolizovat, že dnes už se na ty věci díváme z odstupu. Jistě, aspoň tedy pan Palata s paní ředitelkou Mouralovou. Rozhledna musí být vysoká přinejmenším deset kilometrů, aby nebylo vidět to podstatné, co se tu má velebně zakecat, totiž že se tu v letech po 2. světové válce stalo něco naprosto neslýchaného, za co odpovídáme my a měli bychom se za to nahlas stydět (místo hloupých řečí o příčině a o následku a teď nově i o tom, že to pozitivní, co „dali Němci Česku“ je daleko významnější než tak bagatelní záležitost, jako je jejich vyhnání).

Pátek 1. července: Podle očekávání se tedy koaliční strany dohodly. Zůstávají však nikoli nepodstatné otevřené věci: jak konkrétně budou vypadat pravomoci paní Peake jako předsedkyně „protikorupčního výboru“? Prakticky tentýž problém vedl před časem k odchodu Radka Johna z vlády. Jak to dopadne s náměstkovskými posty, které si nárokovaly VV? Premiér jejich požadavky okomentoval slovy, že náměstkové jsou odborníci podřízení ministrům a nikoli političtí koryfejové. Nu, političtí koryfejové ne, ale ta funkce je přece politická. A už vůbec není jasné, jak bude vypadat a hlavně fungovat „nestranické“ ministerstvo vnitra. Zkrátka dá se celkem spolehlivě soudit, že tahle vládní krize nebyla ani náhodou poslední. Snad aspoň o prázdninách by mohl být klid.

Česká politika si sama vyrábí problémy, jako by neměla dost těch, co vznikají samy od sebe. Například oživila opět přímou volbu prezidenta. Samozřejmě, je to projev přímé demokracie. Nemohu se zbavit dojmu, že kromě toho to je blbost. A zvlášť po zkušenostech s tím, jak umně a nenápadně extendoval své pravomoci Václav Klaus, se vůbec nedivím sociální demokracii v jejím tlaku na omezení prezidentských pravomocí v případě, že bude uzákoněna přímá volba. Měly by se asi omezit i bez toho, ale s tím omezením vypadá přímá volba hlavy státu zvlášť samoúčelně a populisticky.

Aby odbory nevyšly ze cviku, hodlají 12. července (v LN píší 12. června, ale doufám, že naše odborové hnutí nezpychlo natolik, že by plánovalo cestování v čase) uspořádat průvod Prahou po stejné trase jako posledně. Poslední průvod nedopadl příliš slavně, sešlo se málo lidí a před ministerstvem financí je málem ušlapal ministr Kalousek. Proto tentokrát půjde o „happening“. K čemu je dobrý happening a co vlastně znamená? Když někdo svolá čtyřicet tisíc lidí a dostaví se jich pět set, je to šaškárna. Jak zabránit tomu, aby to byla šaškárna? Nejlépe tak, že to organizátoři předem jako šaškárnu pojmou. A protože „šaškárna“ („odbory pořádají šaškárnu napříč Prahou“) nezní pěkně, použije se zvučného cizího slova. Doufám, že ministr Kalousek zůstane tentokrát schován, odboráři, i když v malém počtu, na něj budou tentokrát nepochybně dobře vyzbrojeni (vajíčka, rajčata, a pokud přijedou znovu „havíři z Ostravy“, mohli by mít i melouny).

Sobota 2. července: Novopečená místopředsedkyně vlády Karolina Peake v rozhovoru pro Právo celkem bez obalu oznámila, že další konflikt se dá čekat při jednání o rozpočtu na příští rok. „Což je boj, který probíhá vždycky, každý resort si hájí svou rozpočtovou kapitolu“. Problém je v tom, že pro VV představují jeden resort všechny ministerstva, obsazená stranou (což je nyní vymezeno v dodatku ke koaliční smlouvě). Tento celek je řízen z bytu pana Bárty, což je jakási paralelní Strakovka (od té oficiální není zase až tak daleko, takže kdyby se snad nedej Bože VV někdy zmocnily vlády v této zemi, nemusel by se pan Bárta stěhovat příliš nákladně). A ve sporu jde vždy o to, zda tento superresort položí vládu nebo ne. Nestraníci v resortech, které si VV vyhradily, mají přitom krátkou životnost, jak ukázal případ pana Šmerdy na dopravě. VV záhy zjistily, že se nim stal nevěrným (např. zrovna paní Peake vůči němu nemá žádné osobní výhrady, „ale poslední kroky činil v rozporu s politickým programem VV“ – četl jsem v jedné z detektivek o soudci Ti, že ve staré Číně ten, který se někomu chystal ukrátit život, nejprve k mordovanému pronesl řeč, že proti němu vůbec nic nemá, smysl toho rituálu bylo zabránit tomu, aby ho duch zavražděného chodil strašit; zde ovšem samozřejmě nejde o vraždu, ukrácen byl pouze politický život pane exministra, poroto i případné strašení je třeba chápat jen v přeneseném slova smyslu). Předseda ČSSD Sobotka řekl (cituji podle Práva) : „Nemohu se ubránit dojmu, že jde ve skutečnosti jenom o to, aby se pan Bárta vrátil na ministerstvo dopravy zadními dveřmi prostřednictvím tohoto svého dominanta“ (pana ministra Pavla Dobeše). Není třeba, aby se někam vracel, stačí, když zůstane sedět ve svém obýváku, kam se naopak vrátí na pravidelné seance ministr dopravy (ten nový, věrný). To že se jmenuje, podobně jako ministr školství, Dobeš, může být východisko k další inovaci. Možné, že by se pro jednoduchost jednou v budoucnosti mohli jmenovat Dobeš všichni ministři VV (paní Peake by dostala výjimku, její jméno dodává straně punc jisté exotičnosti). Pan Bárta se stane možná i šéfem klubu poslanců VV (po paní Peake, která odchází do Strakovky). I ti se nejspíš budou moci scházet v paralelní Strakovce. Tak bude možné spojit ideje přímé demokracie s demokratickým centralismem.

Johanna Kammerlanderová vysoudila zpátky panství Walderode na Turnovsku včetně zámku Hrubý Rohozec. Rozhodnutí soudu v Semilech není pravomocné, nepochybně bude následovat odvolání (člověk se jen těžko zbavuje dojmu, že ve sporech tohoto typu, když hrozí restituce, je možné se odvolávat tak říkajíc v cyklu pořád kolem dokola). Problém, na nějž narážejí ve věci majetku Karla des Fours Walderode čeští vlastenci, spočívá v tom, že dotyčnému bylo v roce 1947 navráceno československé občanství, čímž přestal být Němcem podle Benešových dekretů. Semilský soudce, který případ soudil, prohlásil (cituji dle MfD): „Pokud mu bylo občanství vráceno, je tím vyřešena otázka, zda se provinil, či neprovinil, a soudu nepřísluší to prověřovat“. Zřejmě se tu dostávají do konfliktu dvě právní pojetí: toto, které bych pro jednoduchost nazval alibistickým (Benešovy dekrety jsou platné, avšak konzumované, čili nebudeme je tak říkajíc znovu aplikovat, spokojíme se s tím, co už se stalo), a revolučně vlastenecké (pokud Benešovy dekrety nebyly v minulosti správně aplikovány, je třeba to napravit a aplikovat je znovu, „přesně a přísně“). Přitom Benešovy dekrety jsou věcně vzato ohavnost. Zároveň restituovat všechno, co podle nich bylo zabaveno, nejde. Restituční zákony z doby bezprostředně po převratu vedou do slepé uličky, a na případech jako je tento je to jasně vidět.

V Praze máme nyní ulici Ronalda Reagana. Také máme parčík Willyho Brandta. Jinak se jména německých politiků v Praze ani jinde v Česku v názvech ulic nevyskytují. Spoluautor jakési knížky o pražských se ulicích k tomu pro MfD řekl: „Vzhledem k dřívějším nepřátelským vztahům je to celkem logické“. Mně to připadá spíš stupidní, proč by v Praze nemohla být Adenauerova nebo Erhardova ulice? A vůbec, proč jsou tak zřídka pojmenovávány ulice i po německých umělcích, nebo dokonce i po německých lokalitách (např. městech)? Dřívějších nepřátelské vztahy jsme měli ke kdekomu, a vůbec, proč musí být dřívější nepřátelství zakódováno i v takových věcech, jako jsou místní jména? V Praze 12 je, jak uvádějí v MfD, Násirovo náměstí (pojmenované po egyptském diktátorovi, spolutvůrci plánu na zničení Izraele, který ovšem v roce 1967 skončil směšným krachem v šestidenní válce - příznačné je, že darebák ten krach politicky přežil). Dnes už jen málokdo ví, kdo to vlastně byl. Navrhuji iniciativně vedení Prahy 12 (u vesla tam je, jak jsem si zjistil na internetu, ČSSD, VV a Změna pro Prahu 12), aby náměstí přejmenovali na Chomejního nebo ještě lépe Usámy bin Ládina. Aby bylo každému jasno, o koho jde.

Pondělí 4. července: Podle ministra Vondry (řekl to včera otázkách Václava Moravce“) by vláda „mohla padnout“, pokud se jí letos nepodaří dodržet rozpočtový schodek do limitu 135 miliard Kč. Mechanismus, jakým by se pád vlády uskutečnil, neupřesnil. Bohužel, tato vláda působí dojmem, že je schopna lecčehos, ale „pádu“ rozhodně ne.

„Schwarzenberg a vláda nadržovali ve vojenském konfliktu v Gaze Izraeli mnohem více než zbytek EU“, napsal dnes v Právu Petr Uhl. A to se nesmí, mít tu a tam jiné stanovisko, než „zbytek EU“? Záleží na tom, zda je stanovisko správné, a to se nepozná podle toho, že s ním souhlasí „zbytek EU“.

Nevěnoval jsem zatím příliš velkou pozornost novele zákona o rodině, podle níž mají soudy preferovat po rozvodu rodičů tzv. střídavou péči o dítě. Jistě, ale jen tehdy, pokud se na ní oba rodiče dohodnou, a pokud je to možné, je třeba přihlédnout k tomu, co chce dítě. To, že se při rozvodu děti většinou svěřují matce, je správné, zohledňuje to lidskost před „rovnoprávností“.

Gruzínský prezident Saakašvili, jak uvádí dnešní Právo, brutálně okleštil právo Gruzínců na protestní demonstraci. Nově se prý demonstranti nesmějí přiblížit na víc než 20 metrů k vládním budovám, blokovat silnice, železniční linky nebo dálnice a na organizaci protestů se nesmějí podílet osoby mladší než 18 let. Skoro bych řekl, že podobná brutalita (zejména pokud jde o blokaci silnic, dálnic a železnic) by se měla prosadit i u nás.

Tony Blair v rozhovoru pro MfD řekl mj.: „Za těch deset let (co byl ministerským předsedou) jsem se jako politik naučil, že když nemůžete dělat všechny šťastnými a po celou dobu, z toho plyne povinnost dělat to, co je správné.“ (Doufám, že jsem to rozluštil dobře, text rozhovoru je v těchto místech trochu zkomolený). To je zásada, která se u nás nenosí, a kterou britský expremiér, pokud byl ve funkci, aspoň v zahraniční politice vždycky držel. Vyjádřil se taky s uznáním o prezidentu Bushovi, což svědčí o tom, že to, co se naučil jako premiér, zatím nezapomněl. Je živoucím příkladem toho, že socialista nerovná se pitomec, na což u nás můžeme velmi snadno zapomenout.

V rakouském Pöckingu zemřel v požehnaném věku Otto von Habsburg. Nemám sklony k monarchismu a některé (zejména „evropské“) iniciativy zesnulého mi připadaly poněkud staromódní (s jeho názory na Benešovy dekrety a vyhnání sudetských Němců ovšem samozřejmě souhlasím). V roce 1938, když bylo jasné, že se Hitler chystá sežrat Rakousko, nabídl kancléři Schuschniggovi, že ho vystřídá v úřadě a zorganizuje ozbrojený odpor proti Anschlussu. Bylo to dojemné, a kdyby s tím byl Schuschnigg souhlasil, byl by plán skončil krachem a nešťastného Habsburga by byl Hitler rozkrájel na nudle, což ostatně udělal s jeho stoupenci, kteří mu po Anschlussu padli do rukou (Schuschniggovi naštěstí nebylo nic vzdálenějšího než souhlasit). Byl v tom ale taky kus kuráže. Zesnulý byl posledním zbytkem světa, který je pro mnoho z nás (pro mne taky) něčím skoro nekonečně vzdáleným. Když člověk sleduje dnešní peripetie naší a evropské politiky, zmocňují se ho ovšem pochybnosti, zda nebyl taky o něco lepším.

V Austrálii nás zjevně nemají rádi. Chystají českému prezidentovi, který tam přijede zcela neoficiálně v podstatě na soukromou návštěvu (tím ale nepřestává být prezidentem ČR), „chladné přijetí“.

Čtvrtek 7. července: V pondělí naznačili v ČT, že ministr Kalousek spoluzodpovídá za kauzu Promopro, protože v roce 2009 spolu s tehdejším místopředsedou vlády prosadili velké zvýšení rozpočtu Úřadu vlády ČR v souvislosti českým předsednictvím EU. Premiér Nečas to v mailu pro Aktuálně.cz nepřímo potvrdil (navýšení rozpočtu navrhli Kalousek s Vondrou, pro členy vlády, kteří se na organizaci českého předsednictví přímo nepodíleli, bylo rozhodující jejich stanovisko). Kalousek na to reagoval v rozhovoru pro dnešní Právo. Je přesvědčen, že vyjádření pana premiéra bylo v Aktuálně.cz účelově posunuto, spolunavrhnout to musel podle zákona o rozpočtových pravidel, na organizaci českého předsednictví se stejně jako Nečas nepodílel a premiér to přece musí vědět, takže ho nebude podezírat z toho, že úmyslně říká úplnou pitomost (a pak to s obvyklou šarmantností ještě jednou zopakoval). A dodal, že ministr financí nemá povinnost kontrolovat smlouvy, to byla věc tehdy vicepremiéra Vondry. Zdá se, že po odložení krize, navozené Věcmi veřejnými, se pozornost veřejnosti příliš soustředila na tuto stranu, nějak jsme zapomněli na to, že celá koalice působí jako generátor nejrůznějších konfliktů, stačí podnět z médií: Nečas chce do případu Promopro zatáhnout Kalouska a Kalousek ho opakovaně, byť nepřímo označí za blba (řekl ovšem pitomost, ale zcela jistě neúmyslně). Roztomilé.

Kromě permanentních třenic v koalici je tu ovšem ještě taky úsilovná krtčí práce prezidenta Klause. Ten dal dnes v článku v MfD zahulit Nečasovi, TOP09 a taky nenáviděnému Ústavnímu soudu ve věci zohlednění „zásluhovosti“ důchodů. Novelu zákona 55/1955 Sb. O důchodovém pojištění proto nepodepsal (ale ani nevetoval, jen si demonstrativně umyl ruce). Daleko zajímavější než podstata sporu (Klaus musí vysvětlovat, proč podle něho u důchodového pojištění nejde o pojištění) je formální stránka věci: zatímco koaliční partneři spolu zápasí v divokém klubku, prezident si to s nimi – a navíc s Ústavním soudem – rozdává jako komentátor v největším českém deníku. Celkový dojem z české politiky je opravdu otřesný.

MfD a velkou chutí opublikovali jako otvírák informaci o spolupráci odborníka na výzkum rakoviny prof. Jiřího Bártka s StB. (informace se opírá o svazky StB, zpřístupněné na internetu). Titulek článku zní: „výzkumu rakoviny pomohla špionáž StB“. Je nesmyslný, pan profesor podle zveřejněných informací byl tehdy na stáži ve Velké Británii a kradl u svých britských hostitelů vzorky tkání a přístroje, které pak putovaly do „ČSSR“. Zneužil tedy důvěry, kterou mu poskytli. V rozhovoru, který MfD poskytl, profesor zdůrazňuje po klausovsku, že by na to raději zapomněl, že se za to ovšem nestydí, protože nikomu neublížil. V každém případě ublížil svým britským kolegům, kteří mu důvěřovali, a také sobě. Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl! Jeho akce pomohla (snad) výzkumu rakoviny v ČSSR, který pokud tomu dobře rozumím, nebyl tehdy ani náhodou na britské úrovni, ale poškodila okradené. Profesor Klener v té věci MfD řekl, že odborně prof. Bártka nijak nezpochybňuje (proč taky), ale je tu i morální stránka věci. Prof. Bártek má ovšem smůlu, je to takový Jedermann (kolik jemu podobných za totáče muselo být! Ale byla to většina těch, co jeli na Západ na stáže?).

Další titulek v MfD: „Bulvár odposlouchával rodiny obětí teroristů“ – tedy britský týdeník News of the Word. Nejen ovšem obětí teroristů, ale taky politiků, herců a vůbec celebrit. A taky příbuzné zavražděného děvčátka. Premiér Cameron k tomu řekl: „Tady už nejde o politiky nebo celebrity, ale o oběti vraždy nebo příbuzné obětí teroristů. Je to absolutně nechutné.“ Nerozumím tomu, proč šmírovat politiky nebo celebrity není taky nechutné. Fráze o „celospolečenském zájmu“ mi připadají bolševicky hnusné, pan Cameron ovšem s bolševismem nemá žádnou osobní zkušenost. Ale nejde v první řadě o britského premiéra. V článku MfD se píše, že zmíněný britský týdeník získával informace uplácením policistů, což je taky nelegální. Toto upozornění sedí v zemi, kde se informace z policejních dokumentů (např. záznamy odposlechů) publikují o sto šest, jenže ty samozřejmě nebyly získány uplácením, ale tím, že dárci toužili posloužit dobré věci. Nevědí o tom náhodou v MfD taky něco?

Luboš Palata napsal do LN nekrolog Otty Habsburského. Píše tam mj., že u nás nikdo nepozdvihl obočí nad tím, že v Brandýse udělili Ottovi v r. 2008 čestné občanství, což prý ukazuje hloubku přerodu, kterým za více než devadesát let prošel vztah Čechů k monarchii a Habsburkům, zvláště k těm posledním vládnoucím. Pokud jde o ty neposlední, přerod neproběhl, proti obnově pomníku Františka I. V Praze protestovali různí bojovníci za svobodu a legionáři (přitom šlo o pouhou rekonstrukci historické památky), a ohavný rumrajch byl též kolem odhalení pomníku předposledního císaře Františka Josefa I. ve Františkových lázních (v Událostech jsem ocitoval mj. štvavý projev Anděly Dvořákové). Pan Palata uzavírá: „Možná by si (Otto von Habsburg) zasloužil i ocenění vyšší, třeba v podobě českého státního vyznamenání.“ K tomu je teď pravá příležitost, konečně od něj bude pokoj a navíc se vyznamenání nemůže ani bránit. Politování pana Palaty nad tím, že celý dlouhý život zesnulého k jeho vyznamenání v Česku nestačil, zní proto trochu pokrytecky.

Pátek 8. července: Miloš Zeman se podle vlastního vyjádření shodne s muslimy jenom na jednom: že ženy za volant nepatří. To je jistě tzv. bonmot, ale blbý. Každodenní zkušenost říká, že to prostě není pravda. V Právu, kde o tomto výroku informovali, uvádějí také, že expremiér je stoupencem povinné volební účasti. „Vysoká neúčast kolem 40 % pak vede k tomu, že lidé sice nadávají v hospodě, ale když se jich zeptáte, zda šli k volbám, tak řeknou, že ne.“ Lidé, kteří nadávají v hospodě, ale nechodí k volbám, dávají najevo, že jsou jim volby fuk. Nevím, co se spraví tím, když tyhle lidi stát donutí, aby přesto volili.

Vláda se pokouší poněkud opožděně zakázat KSČM, experti ministerstva vnitra jsou proti. Per analogiam s případem Dělnické strany došli k závěru, že v tomto případě Nejvyšší správní soud, který bude o věci rozhodovat, neshledá důvody k rozpuštění. Vláda všem chce dosáhnout aspoň toho, aby se soud problémem zabýval. O smysluplnosti tohoto úsilí z politického hlediska si dovoluji pochybovat. I kdyby nakrásně soud KSČM zakázal, její třináctiprocentní podpora se neztratí, vznikne nová překabátěná strana, která se bude jmenovat jinak, opatří si případně nějaké nastrčené vedení a díky tomu přitáhne v současném politickém marasmu další lidi. Na roztrpčení z toho, že ve světě se bere jinak nacismus a jinak komunismus, samozřejmě něco je. Problém je v tom, že pokud jde o nacismus, je jasno: nacismus byl ideologií hitlerovského hnutí a pak německé Třetí říše. Komunismus, jak mu rozumíme (přesněji řečeno, napůl rozumíme, napůl ne) byl ideologií a posléze státním náboženstvím ruského bolševického impéria, jehož kolonií jsme se po druhé světové válce s vlastním přispěním stali, ale kromě toho se tím pojmem označuje spousta radikálních utopických ideologií nejrůznějších odstínů, z nichž některé sloužily zločinným uskupením, jiné provozovaly jen skupinky výstředních salonních žvanilů. KSČ byla od počátku pátou kolonou renovovaného ruského imperialismu a posléze nástrojem k ovládání ruské kolonie zvané „lidově demokratická ČSR“, později „ČSSR“. V podobné situaci jsou Poláci, Maďaři, Rumuni, Bulhaři a vlastně z třetiny i Němci. V trochu jiné jsou už třeba národy někdejší Jugoslávie. Tahle problematika není ani u nás, ani na Západě patřičně reflektována, neexistuje tedy takový konsensus jako ve věci nacismu. Něco se tu zanedbalo, a něco jsme zanedbali i my. Jistě, v podstatě by se na řeči pana Grospiče a paní Semelové, citované v dnešních LN, mělo pohlížet stejně jako na řeči neonacistů v Německu. To se zatím neděje a žádný zákaz KSČM to nespraví. Myslím ostatně, že zákazy nejsou správná cesta. Stačí, když bude jakási shoda ve veřejnosti, která povede k všeobecnému opovržení těmito lidmi. Ta u nás chybí, protože ve věci „komunismu“ nemáme jasno. Chápu, že v poražených zemích (Německo v druhé světové válce, Rusko v té studené) panovala po porážce jistá frustrace, která dala vznik velmi problematickým hnutím – na rozdíl od Německa udělalo Rusko ve zvládnutí porážky poměrně dost málo a frustrovaných je tam podstatně víc. Nechápu ovšem faktickou nostalgii za komunismem u nás – je to, jako kdyby se Holanďanům stýskalo po německé okupaci.

Karel Hvízdala kritizuje televizní debatní pořady o politice (hlavně Otázky Václava Moravce) kvůli tomu, že se tam hádají politici, kdežto na Západě bývají politici konfrontováni s politology a mediálními analytiky. Je mi líto, ale na základě vlastní zkušenosti mohu říci, že debaty mezi politiky a analytiky či komentátory nemají valný smysl. Trochu podobně, jako by neměly smysl debaty mezi autorem románu a jeho kritiky. Autor by byl postaven do nevýhodného postavení, protože do hodnocení svého vlastního díla nemá co mluvit. To samozřejmě nebere kritikovi právo na odsudek sebevíce drtivý: jen upozorňuji, že nemá valný smysl chtít na autorovi, aby se hájil, kritik se neobrací k autorovi, aby ho donutil až k pláči, ale k veřejnosti, a to by se mělo respektovat. Analogie neplatí samozřejmě ve všem všudy, ale to je problém všech analogií. Myslím si jen, že je třeba ji zohlednit.

Herec Vojtěch Dyk poskytl rozhovor magazínu LN, vyjádřil se tam i k dnešní politické situaci. Když jsem si to přečetl, trochu se mi zastesklo po době, kdy nás herci se svými politickými názory neseznamovali.

Sobota 9. července: V ČSSD prý úporně soupeří o vliv ve vedení strany předseda Bohuslav Sobotka a první místopředseda Michal Hašek. Moc by mne zajímalo, jaký je mezi nimi jiný rozdíl, než že jeden je předsedou a druhý by jím jen rád byl. V obou případech jde o někdejší blízké Paroubkovy spolupracovníky, učili se od expředsedy pilně a úspěšně. Neliší se nijak výrazně ani idejemi, ani vystupováním na veřejnosti. Jeden si dokáže představit menšinovou vládu ČSSD s podporou komunistů (já taky a je to představa úděsná), druhý je proti tomu, aby se KSČM podílela na vládě. Oba si tedy protiřečí pouze zdánlivě. Blaze tomu, kdo si mezi nimi umí vybrat.

Zatímco Petr Uhl je v Právu expertem na pravicovost, případně levicovost (tedy něco jako policejní pes, který dovede rozeznat čichem heroin od neškodného cukru), Martin Hekrdla zase podobným způsobem pozná, kdo k jaké církvi patří: pak např. Václav Klaus patří k Československé církvi husitské, protože to o něm napsala agentura APA a navštěvoval ho patriarcha Schwarz. Klaus se může zaklínat horem dolem, že členem církve není (v podstatě tomu věřím, když jsem tu psal, že v té církvi není nutné věřit v Boha, protože se k ní hlásí Klaus i Paroubek, myslel jsem to jako nadsázku). Ostatně něco jiného je se k nějaké církvi hlásit (ze zjevně politických důvodů), a něco jiného být jejím členem. Naši staromódní předkové tento rozdíl necítili, tak např. Karel Sladkovský musel ještě z politických důvodů k pravoslaví přímo přestoupit. Hlásit se je zjevně pohodlnější.

Odborový boss Jaroslav Zavadil zase (rovněž v Právu) silným hlasem vykládá, jak má vypadat správný boj proti korupci: musí za ni jít někdo do tepláků (s narážkou na Vondru a Drobila, velmi nepřímou ovšem). Hlavně jde o „přísný postih“. Zavírat, zavírat a zase zavírat, což jde jakási obdoba slavného leninského „učit se, učit se, učit se“ (ukázalo se posléze, že jde o to, učit se, jak zakroutit oponentům krkem, tedy vlastně taky „přísný postih“).

Policista z ostrahy Poslanecké sněmovny donášel ministru vnitra Johnovi o schůzkách někdejšího předsedy poslaneckého klubu ODS Tluchoře s Kristýnou Kočí. Dochoval se „minimálně (!) jeden e-mail“ s policistovým hlášením. Mluvčí policejního prezídia k tomu prohlásila: „Nepodařilo se nám stoprocentně prokázat, že porušil zákon. Proto jsme s ním nemohli ani zahájit kázeňské řízení.“ Tomu nerozumím, kdyby porušil zákon, museli by s ním zahájit trestní řízení. A směji členové ostrahy PS donášet ministru vnitra na poslance a informovat ho o jejich soukromých nebo i politických aktivitách?

Podle MfD jsou portugalské transportéry Pandur stejně vybavené jako české, přesto byly třikrát levnější. Redakce MfD má totiž kromě české smlouvy o nákupu Pandurů k dispozici „utajenou smlouvu mezi portugalskou vládou a rakouskou zbrojovkou Steyr.“ Ministr Vondra, jak se říkalo už za totáče, „byl donucen přiznat“, že vláda tuto smlouvu nemá. Jistě, pokud by tu utajenou smlouvu měla, znamenalo tom, že ji nechala ukrást. Vláda je na tom ve srovnání s novinami blbě. Nemůže si to dovolit.

Pondělí 11. července: Někdejší náměstek ministra obrany Barták obvinil v souvislosti s kauzou Pandury MF Dnes, že „populistickým způsobem, nepodloženým názorem jakéhokoliv odborníka, srovnává výbavu českých a portugalských pandurů“ (připomínám, že ty portugalské byly třikrát levnější než ty, co koupila ČR). „Článek staví na … údajně supertajném dokumentu portugalského ministerstva obrany, který, jako v předchozích kauzách, s největší pravděpodobností nikdo neuvidí.“ MF Dnes by měla dokument dát k dispozici. Pokud to udělat nemůže, neměla o té věci vůbec psát. (Necítím přitom důvod pochybovat o tom, že redaktoři MFD dokument, resp. jeho kopii, opravdu mají).

Lukáš Jelínek v Právu píše jakousi chválu na TOP09: „S TOP09 můžeme nesouhlasit, může nám být klidně i z duše protivná, leč nelze pominout, že si stále drží svou úroveň – bez skandálů a veletočů… s ohledem na stav země a veřejného mínění má TOP09 nejlépe našlápnuto k tomu, aby se po příštích volbách stala lídrem opozičního tábora.“ Jednak si myslím, že TOP09 není nic jiného než poněkud nafouklá US-DEU, která časem splaskne. ODS má z pravostředých stran nejblíž ke skutečné politické straně, a pokud se jí podaří překonat současnou krizi a emancipovat se od Klause (což bude těžké) může spoluvytvářet záruku politické plurality v ČR. TOP09 toho podle mého názoru nebude nikdy schopná, je to účelová konstrukce „pravice konsekventní“ a zároveň „pravice s lidskou tváří“. Dokonce podezírám pana Jelínka, že to dobře ví, a že s tím kalkuluje, TOP09 nemá vůbec na to, aby byla ČSSD silným a v podstatě důstojným politickým oponentem a dřív nebo později se rozvalí. Ale ČSSD potřebuje mít silného a důstojného politického oponenta (stejně jako to potřebuje ODS).

Bezpečnostní analytik Miloš Balabán tamtéž pohřbívá USA. Jeho terminologie je pozoruhodná: „Poprvé od kolapsu světové socialistické soustavy(!) začíná krizí oslabený liberálně kapitalistický model ekonomiky čelit ideologické výzvě, kterou představuje státem řízený kapitalismus v čínském podání… Číně, hledící si v prvé řadě posilování vlastní ekonomické síly, tak možná stačí jen přihlížet, jak kvůli přecenění vlastních sil pokračuje úpadek americké moci.“ Možná se pan analytik raduje poněkud předčasně, stejně jako se radovali jeho předchůdci v pohřbívání amerického imperialismu v letech 1945-1989. Každopádně se jeho řeči poslouchají stejně libě jako jejich řeči. „Světová socialistická soustava“ (autor má patrně na mysli ruskou komunistickou koloniální říši) sice naneštěstí zkolabovala, ale čínský státem řízený kapitalismus ji pomstí. To je myslím, něco, čemu je třeba za všech okolností zabránit. Je hezké, že to pan Balabán tak pěkně předestřel.

V „dopisech redakci“ v LN odpovídá tiskový mluvčí Správy NP a CHKO Šumava na kritiku Vladimíra Justa ohledně renovovaného pomníčku zastřeleného důstojníka PS. Je mi líto, ale dokáže být sprostý nejméně osmkrát víc než je norma pana Justa. „Je to ve skutečnosti právě Just, kdo ducha padesátých let přivolává: svou urválkovskou metodou v níž nejprve ukáže prstem na viníka, v mžiku jej poplive a stejně rychle odsoudí.“ Just napsal článek do novin, článek kritický, to se pořád ještě smí, Urválek byl prokurátor a nadílel skutečné oprátky. Předpokládal jsem, že Správa NP bude prokazovat, že s věcí nemá nic společného. To se stalo a bylo by to bohatě stačilo. Mluvčí se ovšem navíc ještě, člověk by skoro řekl mimo úvazek, zastává městského úřadu v Sušici, který nechal pomníček rekonstruovat, protože je to „kamenná vzpomínka na poručíka,kterého zastřelil jeho mladší kolega, jenž následně utekl na německou stranu hranice“ (utíkat na německou stranu hranice byl tenkrát zločin, kvůli tomu, aby se neutíkalo, tu byla PS, teď to už ovšem zločin není), a „je zařazena v oficiální evidenci válečných hrobů“. Pana mluvčího nenapadne, že by na zařazení pomníčku mezi válečné hroby mohlo být něco v nepořádku. Tenkrát žádná válka nebyla (o tom pan mluvčí neví?), nikdo s námi neválčil a komunistický režim válčil jen se svými vlastními obyvateli, kterým se nelíbil, takže někteří chtěli „utéci do Německa“. Čili, minimálně jakási zdrženlivost v této věci ze strany „poctivých sušických úředníků“ by byla na místě.

A další čtenářský dopis v LN. Tentokrát je na paškále Jan Rejžek kvůli jeho kritice knížky Michala Pullmanna Konec experimentu. Zde se autora zastává jeho maminka. Nelíbí se jí „publicisté, kteří v rámci péče o demokracii filtrují informace, vnucují názor, obviňují, soudí a veřejně popravují“. Milá paní, každý publicista vnucuje názor, obviňuje a soudí, to se dnes už dvacet jedna let smí, zato nikdo nikoho nepopravuje, to se zase smělo předtím. Jistě, to že autorův tatínek sloužil v letech 1980-86 v RVHP v Moskvě, není žádný věcný argument proti knížce ani proti autorovi. Za své tatínky neneseme zodpovědnost. Jenom bych si odvážil nesměle špitnout, že fakt, že někdo pracoval za minulého režimu v Moskvě v RVHP, není žádný důvod k jeho chvále a ke chvále jeho kolegů. Zdá se, že se dnes najednou zvedá jakási hrdost na minulost – na péesáky, na pracovníky koloniální správy ruského komunistického impéria v Moskvě, dokonce na lidi spolupracující s StB (viz ohnivá obhajoba prof. Bártka z pera ředitele Ústavu makromolekulární chemie prof. Hořejšího v dnešní MfD, text je natolik neuvěřitelný, že se k němu určitě ještě vrátím). Zdá se, že neúspěchy dnešní rozhádané vlády a hospodářská krize (která se naší země nijak tragicky nedotkla) u nás vzbuzují atmosféru trochu srovnatelnou s tou druhé republiky.

Úterý 12. července: událostí dne je odborářský „happening“, zorganizovaný zdravotnickými odbory a podpořený oběma velkými odborovými organizacemi. Organizátoři dobře věděli, proč mluvili o happeningu – happening se má k demonstraci jako v astronomické terminologii hnědý trpaslík k bílému obru. Zúčastnil se blíže neupřesněný počet odborářů mezi pěti sty a sedmi sty, organizátoři skromně počítali s osmi sty, takže to moc nepřepískli. Na druhé straně, paní předsedkyně zdravotnických odborů věděla o čem mluví, když předem slibovala, že akce bude spíše komorní: Co účastníkům chybělo na počtu, nahradila síla řevu a jadrný obsah, např. ministra zdravotnictví, který mezi ně přišel, poslali do prdele. Tedy komornost jako Brno.

Zdá se, že ČR hodlá v rámci vnitropolitických tahanic zablokovat vstup Chorvatska do EU. Prezident Klaus si loni vymínil výjimku z Lisabonské smlouvy (jde o Listinu práv a svobod, prezident si vyžádal, že pro ČR nebude platit, zdůvodnil to poněkud stupidně obavami z případných majetkových restitucí sudetských Němců, skutečný problém bude spíš ve vymezení sociálních práv, proč to neřekl?). Koalice hodlá předložit obě věci (přijetí Chorvatska i českou výjimku) parlamentu k hlasování současně, ČSSD je zásadně proti výjimce a žádá, aby se o nich hlasovalo odděleně. Pokud ji vláda nevyhoví, má sílu návrh v Senátu zablokovat (k odhlasování je prý navíc zapotřebí ústavní většina, ale v Senátu má s komunisty většinu prostou) tím by zablokovala i přijetí Chorvatska do EU. Zablokovat přijetí Chorvatska považuji za politický zločin, stane-li se tak, bude za to odpovídat svorně vláda i opozice. Pak by měla celá PS jet za trest na týden někam k Jadranu, bylo by to nepochybně ještě větší dobrodružství než diskutovat s „odboráři“.

Předsedou poslaneckého klubu Věcí veřejných se po Karolině Peake stal Vít Bárta. Tím získal významné politické postavení a jakousi kontrolu nad jediným politickým kapitálem, jímž strana v současné době disponuje: totiž nad 21 poslaneckými hlasy.

Alexandr Mitrofanov přirovnává v Právu dnešní politickou situaci k té v roce 1989: „Vypadá to podobně jako v létě 1989, kdy většina čekala, v co vyústí kvas v jiných zemích, a k masovým protestům došlo až ve chvíli, kdy ona většina pochopila, že se to už může, ba pro správnou občanskou angažovanost přímo vyžaduje.“ Jednak je to srovnání samo (dnešní situace a situace v roce 1989 před listopadem) nehorázné, a jednak to, co píše, je vůči české veřejnosti urážlivé. Ve skutečnosti se veřejná nespokojenost v roce 1989 od počátku roku projevovala dost silně (a nejde jen o tzv. Palachův týden), lidé se probouzeli z normalizačního spánku. Taky bagatelizovat masové demonstrace z listopadu 1989 takovýmhle způsobem mi připadá dost odpudivé, i když docela chápu, že se panu Mitrofanovi moc nelíbily.

Petr Kamberský kárá v LN soudce (a soudkyně) za jejich odpor k novele zákona o rodině, která jim ukládá rozhodovat v případě rozváděných rodičů primárně ve prospěch střídavé péče o děti (pokud oba rodiče o děti usilují a jsou schopni se o potomstvo postarat). Přirovnává to k tomu, jako kdyby byli u raženi paragrafem 185 trestního zákona, který za znásilnění definuje půlroční až šestiletou sazbu. Přirovnání je nepřesné, sedělo by to, kdyby § 185 soudcům navíc nařizoval, aby preferovali horní hranici sazby.

Středa 13. července: podle agentury SANEP by ve volbách do PS nyní sice vyhrála opozice (tj. ČSSD a komunisté dohromady by obsadili 109 mandátů), ale pozice vládních stran, přesněji řečeno ODS a TOP09, se stabilizovaly (obě velmi mírně získaly). VV jsou ovšem beznadějně pod 5 % (3,4 %), zato by se do Sněmovny s 5,3 % probojovali lidovci. Agentura provádí průzkum na internetu a její výsledky se (zřejmě i vzhledem k této metodě) odlišují od zavedených institucí (např. STEM, CVVM, Factum Invenio). Nicméně na stabilizaci preferencí dvou větších vládních stran může něco být, Věci veřejné se svou ofenzívou vyčerpaly, je klid a v parlamentu koalice pohodlně prohlasovává své reformy. Klid je nepochybně jen dočasný, volba Víta Bárty do klíčové funkce předsedy parlamentního klubu VV (parlamentní klub je jediným, ale významným trumfem v ruce této zvláštní organizace) věští, že se bohužel stabilizovaly i VV a chystají další akce. V rozhovoru pro Právo Bárta ohlásil, že chce „nastartovat na to, co bychom mohli pokládat za rošťárnu koaličních partnerů“ (totiž vypuštění mezigenerační solidarity z důchodové reformy). Postará se tedy o to, aby bylo zase brzy veselo. V souvislosti s volbou Bárty do nové funkce prohlásil předseda ČSSD Sobotka: „Potvrzuje to náš předpoklad, že VV nejsou vnitřně demokratická politická strana a že pan Bárta je ve skutečnosti majitelem této strany, která je možná zčásti firmou a možná z části sektou.“ Řekl bych, že pan předseda Sobotka má pravdu – možná, samozřejmě. A taky možná nejsou VV vůbec žádnou politickou stranou, což ovšem z výroku pana předsedy (zase možná) vyplývá.

Odboráři tedy uspořádali happening. Je zajímavé, že zatímco v intelektuálním pojetí znamená happening různých žertovných scének, v tomto jadrně lidovém prostředí spočívá v tom, že se ministři, jsou li přítomní, stanou terčem hromadného prdelování a hajzlování. V Buranově, tam je veselo.

Čtvrtek 14. července: zatím poslední vládní krize byla zakončena tím, že dočasně stabilizovaná vládní koalice v PS převálcovala opozici a protlačila do druhého čtení zdravotní a důchodovou reformu i novelu zákoníku práce. Přitom zároveň nabídla ČSSD jednání o důchodové reformě (na podstatě trvá, v některých dalších věcech je ochotna ustoupit). ČSSD se ohradila, že debata a parlamentní válcování probíhá současně, na té výhradě bohužel něco je. Sociální demokraté teď vyhrožují, že až se dostanou k moci, reformu předělají (pro spravedlnost je třeba dodat, že téhle výhrůžky používají méně než Paroubek, ten něco podobného sliboval po každém prohraném hlasování).

Ministr školství Dobeš hodlá jmenovat svého poradce Ladislava Bátoru personálním ředitelem. Bude tedy zabezpečovat chod ministerstva po „kádrové stránce“ (za totáče se kádrová oddělení posléze taky jmenovala „osobní“). Když chtěl před časem ministr jmenovat pana Bátoru rovnou náměstkem, zakročil premiér Nečas kvůli Bátorově někdejší kandidatuře do PS za Národní stranu. Dá se čekat, že ministerstvo školství bude do budoucna zajištěno hradně (Klaus Bátoru podporuje) a národovecky. VV je to jistě fuk, jejich mocenské ambice to nijak neohrozí, řekl bych, že se rády přizpůsobí.

Dnešní „Salon“ práva přináší otřesný rozhovor s Petrem Pithartem, t.č. místopředsedou Senátu. Pořizovatel, Zbyněk Vlasák, seznamuje veřejnost se svými názory („Po převratu jsou nám servírovány umělé obrazy“, rozuměj normalizace, „na těch obrazech se podílely i polistopadové elity, které se rekrutovaly prostředí disentu a exilu a které vnímaly většinovou společnost velmi zjednodušeně“, „u nás v devadesátých letech došlo k zásadnímu rozpojení s minulostí“, „zrodila se vlna antikomunismu, která vynesla Václava Klause k moci“). Petr Pithart ochotně kývá a ještě to rozvíjí. Na prvních dvou Vlasákových tezích by mohlo něco být, kdyby poté nenásledovaly další dvě, z nichž plyne, že budeme rehabilitovat „socialismus“, a v rámci něho zjevně i normalizaci. Petr Pithart je dobrý lakmusový papírek, chytá vždycky politický vítr, od doby, kdy byl komunistou s lidskou tváří, přes OH a posléze KDU-ČSL po převratu nyní zjevně zpátky. Budeme tedy částečně rehabilitovat i Husáka, nebylo tehdy přece všechno špatné. Tahle ideová atmosféra mi trochu připomíná druhou republiku, jenže tu není široko daleko žádný Hitler a nepotkal nás žádný Mnichov. Máme jen dosti nemožnou vládní koalici. Je to důvod k takovému návratu do minulosti? Pithart ostatně není sám, podobný duch sálá i z článku prof. Hořejšího z MfD, o němž tu byla řeč, i z polemiky mluvčího Národního parku Šumava s Vladimírem Justem v LN. Myslím, že takovým pokusům je třeba se vzepřít.

MfD provedla v Poslanecké sněmovně anketu na téma „budete hlasovat pro nebo proti vydání Víta Bárty k trestnímu stíhání ve věci úplatků kolegům“: 116 poslanců odpovědělo „pro“, ostatní jsou buď proti (velmi málo), nebo ještě neví, nebo se vůbec nevyjádřili. Premiér Nečas (stejně jako dost poslanců ODS) dosud není rozhodnut, je v tom jistá upřímnost, ještě neví, co bude dělat, až ho VV zase skřípnou hrozbou vystoupení z koalice. Opozice bude nejspíš celá pro, VV jak by smet s výjimkou poslance Josefa Novotného, který je pro – a to jistě ze zásadních důvodů, pan poslanec je neřízená střela a chtít na něm, aby se řídil stranickými zájmy, je jako pokoušet se osedlat mustanga (nemyslím to v tomto případě jako chválu, jsem zásadním odpůrcem neřízených střel v politice, i když podle mého názoru by pan Bárta měl být vydán). TOP09 chce učinit rozhodnutí o závazném hlasování pro vydání (aby se profilovali). Hle, další konflikt na obzoru, TOOP09 bude jazýčkem na vahách, vydrží tuhle zkoušku zásadovosti?

Naši rakouští sousedé mají problém se svou státní hymnou. Melodie (mimořádně hezká) bývá připisována W. A. Mozartovi (o toto autorství se ovšem vede spor), slova vznikla až v roce 1946. A se slovy je problém, čtvrtý verš zní Heimat bist du großer Söhne (jsi vlastí velkých synů) a právě on se stal kamenem úrazu. V rámci politické korektnosti se politici ÖVP i SPÖ zabývají její demaskulinizací. Nyní se spolu se zelenými a s opozičním Svazem pro budoucnost Rakouska dohodli na tom, že syny by měli nahradit dcery a synové a navíc by ve třetí strofě měly být odmužštěny Brüderchöre (bratrské chóry). Všechno bodu ještě konzultovat s odborníky. Ježíši Kriste!

Pátek 15. července: Klid zbraní mezi Věcmi veřejnými a zbytkem koalice (který ostatně není příliš jednotný, TOP09 a ODS trápí chuť jít si navzájem po krku) se chýlí ke konci. Řež vznikne kvůli „škrtům“. Oficiálně kvůli škrtům an sich, věcně kvůli škrtům v resortu dopravy a školství, které obhospodařují VV. Véčkařská ministerstva nechtějí být zjevně z vícero důvodů odříznuta od rozpočtového penězovodu. Zároveň VV hrozí, že když koaliční partneři ustoupí od dohody ohledně sazby DPH (dohoda zní 17,5 %, Kalousek má chuť zvýšit ji na 19 %), otevřou debatu o zavedení progresivní daně z příjmu a o zvýšení daně pro firmy. Útočí tentokrát Karolina Peake, Bárta v polostínu hraje umírněného, což je bezpochyby součást strategie, kterou on sám vymyslel. Je to dosti průhledné, dost na to, aby se ODS a TOP09 VV rychle zbavila i za tu cenu, že budou muset do opozice. VV v posledních dnech demonstrovaly, jak hladce se budou prosazovat reformy, když budou koaliční partneři hezky poslouchat. Asi to zabralo. To je nesnesitelná situace.

Jiří Pehe píše v Právu o „zásadním konfliktu mezi globálním kapitalismu a demokracií, jehož jsme svědky od pádu bipolárního světa.“ To je vyprávění tak trochu z jiné planety: na zeměkouli nepadl bipolární svět, ale prohnilé ruské bolševické impérium. Druhá věta by chtěla malinko upravit, jde o střet globálního kapitalismu (ještě lépe globálního imperialismu) s lidovou demokracií, lidovou demokracii bude nutné teprve stvořit, resp. napůl stvořit, napůl obnovit. Nejlepší podmínky pro její vznik jsou v ČR – příznivé podmínky zahrnují plné břicho (když je břicho prázdné, mají lidé přízemnější starosti), velké roupy a bezmocnou, neschopnou vládu. To vše je u nás splněno.

V hrůze před tím,že pohraničí se zmocní zrádní sudeťáci, blokovala ČR prodej státní zemědělské půdy tak dlouho, až – pokud tomu dobře rozumím – skoro žádná nezbyla. Řekl bych, že takové uvolnění nemá samo o sobě už žádný valný smysl, což ostatně bylo účelem toho zdržení.

Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen napsal osobní dopis premiéru Nečasovi, v němž se pozastavuje nad neustálým snižováním výdajů na obranu v ČR (Nejsme ostatně sami, Slovensko a Maďarsko jsou na tom prý ještě hůř). Česká historická zkušenost praví, že bránit se nemá valný smysl, jsou s tím spojeny poměrně velké obtíže (a někdy to vůbec nejde, což je ovšem pravda). Už se těším, až nám zůstane ministerstvo obrany s nulovými příjmy a výdeji, tj. čistě virtuální útvar. Ideální by bylo, kdyby příjmy byly, ale z USA. USA by měly financovat naši obranu, my bychom ji jinak nepřipravovali, protože o ni nestojíme. A z amerických dotací by se pak dalo čerpat i pro jiné resorty. Američané ovšem mají dosti bolestnou zkušenost se spojenci, kteří příliš nestojí o to, se bránit (Vietnam), a je otázka, zda nás zase „nenechají ve štychu“. K tomu poslednímu na vysvětlenou: když jsem tu dal k dispozici dopis amerického velvyslance Steinhardta po únorovém puči v r. 1948, který se k obranyschopnosti české společnosti vyjadřuje velmi skepticky, dostal jsem pár čtenářských dopisů, v nichž autoři vyjadřují přesvědčení, že Američané jsou spojenci na baterky, protože nás nechtějí bránit a nakonec nás zradí jako v minulosti (!). Všeobecná představa o tom, jak nás musí Američané zachránit, byla v první polovině padesátých let rozšířena mezi dětmi, byl jsem tehdy dítě, ale nepochybně ji sdíleli i dospělí a věřím, že ji dnes sdílejí i indolentní pisatelé těch čtenářských dopisů (tím vlastně potvrzují Steinhardrův drtivý úsudek o české společnosti). Představa vypadala takto: Američané na nás shodí bomby s plynem pomerančové vůně. Všichni usneme, a až se probudíme, bude svoboda. Ostatně, nestalo se v roce 1989 v jistém slova smyslu něco podobného? Nestaňte se černými pasažéry, volá poněkud pateticky pan Rasmussen. Odpovědět bychom měli „sorry, už se dávno stalo“ (jen nevím, neplatí-li to náhodou pro celou Evropu včetně např. Dánska).

Karolina Peake obviňuje v LN Petra Zídka, že zlehčuje slušnost (v článku, který se týkal jí a Věcí veřejných). Pan Zídek ovšem nezlehčoval slušnost, jen napsal, že slušnost není žádný politický program.

Sobota 16. července: Ministr Kalousek má už definitivně pověst násilníka. Poté, co málem zahnal na útěk a ušlapal před svým ministerstvem bezbranné odboráře, pustil se do Věcí veřejných (jde o zvýšení sazby DPH na 19 procent, kterému loni v prosinci zabránil tandem Klaus – Bárta). V současné chvíli je, soudě podle slov Karoliny Peake, ministrovo násilí v vůči VV v počátečním stadiu, Kalousek zatím „strašně tlačí“. Dělá to ze zlomyslnosti - např. podloudně vypustil z návrhu důchodové reformy mezigenerační solidaritu. Nebylo by ale lepší vypustit z koalice VV a odejít do opozice?

Václav Klaus si pozval na Hrad předsedu ČSSD Sobotku (přesněji řečeno nabídl mu schůzku, Sobotka tentokrát pozvání velkoryse přijal). Řeč bude o aktuální politické situaci. Chce Klaus poté, co mu nevyšla hra s Bártou, zkusit další figurku na šachovnici v partii, kde se hraje s ODS a o ODS?

Prestiž a vliv USA ve světě klesá, píše v Právu Alexandr Mitrofanov. Taky EU na tom není dobře, potácí se v krizi. ČSSD zatím stavěla na EU, ODS na USA. Obě strany ztrácí své opěrné pilíře. Protože utržení obou kotev naší společnosti by evokovalo „pocit nahého v trní“, který měl v minulosti neblahé následky, nabízí se jiné schéma chování: „Snažit se být užitečný jak na Západě, tak na Východě, ale zároveň uvnitř země zajistit předvídatelnost pro partnery nebo spíše patrony.“ Zde je třeba podotknout, že to byl politický koncept dr. Edvarda Beneše, který se taky strašidelně neosvědčil. Pan Mitrofanov je realista, podotýká, že takovou změnu by musel udělat vládce silné ruky. To by tak ještě scházelo. Zatím není důvod pohřbívat ani EU, ani USA, dějiny demokracií jsou jedna krize za druhou. Je však třeba se vyvarovat Východu, a to v první řadě Ruska, které se po krachu bolševického experimentu otřepalo a už má zase roupy. A vláda silné ruky, kterou pan Mitrofanov samozřejmě jen předpovídá, ne že by po ní volal (to by ostatně dnes ještě ani nešlo), mi připomíná jednu silnou ruku, kterou jsem zažil, totiž dr. Gustava Husáka. V Česku by se v budoucnu určitě našel někdo podobný. Jeden tu už ostatně byl, Jiří Paroubek, ovšem byl o dost méně schopný a inteligentní než dr. Husák.

Na zpravodajství Práva o (zatím ještě chystaném, bude dnes) pohřbu Otto Habsburka se podílel i zjevně služebně nejstarší spolupracovník Práva Jan Kovařík (spolupracuje od počátku sedmdesátých let). A hned se to pozná. Rakouští intelektuálové i část médií prý bedlivě komentují nachystanou pohřební pompu, která podle nich příliš čpí nostalgií po c. a k. monarchii, místo toho, aby se země kriticky vyrovnala s císařstvím. Proč by se měla země kriticky vyrovnávat s císařstvím zrovna při téhle příležitosti, tj. při pohřbu? Patří k jejím dějinám, zrovna tak jako k našim dějinám patří slavná minulost zemí Koruny české. Kritické vyrovnání s minulostí není záležitost pouličních parád, ale věc diskuse, v níž slovo (v Rakousku) naštěstí nedostanou jen Kovaříkové. Spíš bychom se měli opravdu kriticky (tj. ne s prskavou nenávistí) vyrovnat s touto minulostí my, zvlášť když teď se zrovna v Právu zvedají hlasy, že i ta normalizace měla své světlé stránky (viz např. způsob, jak byl veden rozhovor s Petrem Pithartem v Salonu, Pithart se zbaběle přizpůsobil).

„Kdo špehoval (poslankyni) Kočí se už nedozvíme, někdo smazal záznam z kamer“ (rozuměj z bezpečnostních kamer). Myslím, že je to v celé té aféře ta úplně nejnepodstatnější věc. Paní poslankyni někdo nainstaloval nefunkční odposlouchávadlo. Nedovedu si nějak představit, že by to byli profíci z ABL.

A teď ještě jedna potěšitelná zpráva z Rakouska ve věci přeorání spolkové hymny. Podle průzkumu je sedmdesát procent Rakušanů proti, a šedesát osm procent nesouhlasí s tím, že by se měla znovu otextovat celá hymna. 85 % lidí (i většina žen) téma přitom označilo za „méně důležité“. Což je, přepsáno do hovorové řeči, „vaše starosti na naše hlavy“. Kdyby dnes někdo psal text hymny, patrně by tam „syny a dcery“ napsal, ale pokud Rakušané sáhnou k reformě, měl by to být signál k předělání celé řady dalších hymen. Např. by se měly eliminovat nejdivočejší verše Marseillaisy (ty mimořádně krvežíznivé), Holanďané by měli něco udělat s tou svou (je monologem jednoho, byť významného, panovníka). Atd. Tím by se spustila děsivá lavina pitomostí. Jsou v minulosti věci, se kterými je třeba se smířit, protože nejsou, jak říkával jeden slavný český spisovatel a posléze politik, „nic proti ničemu“. Autorka zprávy v MfD se domnívá, že text hymny je „zastaralý“. To je v pořádku. Texty hymen mají být zastaralé.

Jiří Kubík v rozhovoru s poslankyní Kaslovou (TOP09) političce decentně vyčítá, že si nechá vyplácet mateřský příspěvek. Tomu nerozumím. Pan Kubík je stoupenec táborských kádí, kam každý vrhne vše, co momentálně nezbytně nepotřebuje k životu? Pokud má někdo ze zákona nárok na mateřský příspěvek, má ho brát. Předvádět dobročinnost (což paní Kaslová, pokud tomu rozumím, dělá), je nemístný ústupek českému krkounství.

Pondělí 18. července: Deník Právo uspořádal na serveru Novinky.cz internetovou anketu, jíž se zúčastnilo skoro 30 tisíc čtenářů. Týká toho, jak lidé v ČR vycházejí se svými příjmy. 68 % respondentů údajně neušetří z měsíčního příjmu nic, u 13 % nepřesahují měsíční úspory 2500 Kč, jen 9 % spoří nad 7500 Kč. 26 % má problémy se splácením pravidelných měsíčních složenek, půjček a hypoték. Ta čísla je ovšem třeba brát s určitou rezervou, za prvé jde o to, co lidé uvádějí, což ještě neznamená, že tomu tak opravdu je; za druhé, okruh respondentů je předurčen tím, že jde o čtenáře Novinek. A konečně, pokud jde o půjčky a hypotéky, jsou zjevně věci, na které si člověk ve velké většině případů půjčit musí (byt, auto), ale jsou případy, kdy je půjčování projev jakési rozmařilosti (nejen u nás se stalo módou peníze napřed utratit a teprve potom vydělat, což se vždycky nepovede).

V Právu se věnují „duchovnímu hnutí“ s názvem Poetrie, jehož šéfem je člověk, který si říká „guru Jára“. Zdá se, že jeho duchovní iniciativy spočívají v „sexuální léčbě“ zájemkyň o duchovní obrodu (paní poslankyně Kočí by to nazvala jinak, já si to nemohu dovolit), v tom mu napomáhají oddané „lektorky“. Sexuální léčbu doprovázejí studia východních filozofií, astrologie a jóga. O vykutálené náboženství se intenzivně zajímá Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Nemohu si pomoci, mně ta duchovní iniciativa, nevím proč, nesmírně připomíná Věci veřejné (mimochodem, ten guru se v občanském životě jmenuje Dobeš).

Proti slavnostnímu pohřbu Otty Habsburka protestovala u vídeňské Opery desítka „aktivistů“, kteří kritizovali „oficiality pohřbu“ a protestovali proti „falšování dějin“: Domnívají se snad, že Otto Habsburg neumřel, nebo ho považují ze neexistujícího od samotného počátku? V zásadě ovšem jde o happening, jako když ho vyšije.

Na paškál si bere (rovněž v Právu) Vladimír Plesník Hanse-Dietricha Genschera. Způsobil prý rozpad bývalé Jugoslávie tím, že když chorvatský a slovinský parlament v roce 1991 jednaly o nezávislosti, zatelefonoval jugoslávskému ministru zahraničí a apeloval na něj ať udělá „vše, co je v jeho silách, aby zabránil vojenskému řešení“. Zjevně tedy vojenské řešení bylo tehdy to pravé. To je opravdu hezké. Autor se přitom dovolává takových autorit, jako je Slobodan Miloševič. Ve skutečnosti by k osamostatnění Chorvatska a Slovinska došlo tak jako tak, jen by to bylo ještě o něco krvavější. Jugoslávie byla daleko různorodější a daleko méně životný útvar než někdejší Československo.

V LN si zase Martin Weiss pochvaluje, jak dal prezident Havel zahulit Němcům za to, že chtěli udělit jakousi cenu Putinovi. Bohužel prý už nemáme nikoho, kdo by mohl svou autoritou působit proti německému odporu k jaderné energii a k německým sklonům ekonomicky se sbližovat s Ruskem a Čínou. Německá averze k jaderné energii mi připadá nepochopitelná a hnutá, oceňování Putina nenáležité (přičemž to, že byl důstojníkem KGB, není to úplně nejpodstatnější). Jenže proboha, co jste čekali, milí čeští politici (a žurnalisté, tedy aspoň někteří)? Že si z Německa po roce 1990 uděláte právem vítězů druhé světové války protektorát. Byla to šílená politika, Západ na ni shlížel shovívavě, a teď to vše přináší své plody. Němci se přes vaše hlavy domlouvají s Rusy a Číňany, a v Česku se zdvihá hněvivé skučení. Moc mne zajímá, kdy se začnete proti téhle německé hrozbě paktovat s Rusy. Němcům to vadit nebude. Mně sice ano, a možná i pár dalším lidem v ČR, ale jako obvykle to odneseme s vámi.

V LN vyšel taky (v rubrice Úhel pohledu) článek Jiřího Paroubka o české politice vůči Afghánistánu. Téma není zajímavé, zajímavá je jiná věc: ten člověk je plný neukojitelného, neuhasitelného vzteku. A naštěstí taky bezmocného. Paroubkova muka. Vzhledem k tomu, že jeho politická kariéra je zjevně už hluboko za zenitem, je na to docela příjemný pohled.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky