Srpen 2011

Publicistická činnost Josefa Klimenta

Lukáš Beer

Dne 27. února 1947 shledal Národní soud vinným bývalého Háchova politického sekretáře, doc. dr. Josefa Klimenta a odsoudil jej k doživotnímu vězení, pozbytí „občanských ctí navždy“ a konfiskaci veškerého majetku. K odsouzení k trestu smrti, jak to požadoval národní prokurátor, tedy nakonec nedošlo. Jak uvádí Michal Musil ve své studii z roku 1995 (Příběh Háchova politického sekretáře), jednalo se v tomto případě o nejvyšší trest vynesený v okruhu obžalovaných z protektorátní správy.

Přibližně roku 1928 se Josef Kliment poprvé setkává s Emilem Háchou, tehdy prvním prezidentem Nejvyššího správního soudu, kde Kliment od května 1928 získal místo sekretáře. Kliment si od poloviny 20. let zvyšoval svůj příjem častým publikováním. Po válce viděl národní prokurátor již v raných textech Josefa Klimenta údajně fašizující sklony. Tak například článek ve Studentských obzorech v roce 1924 měl obsahovat „reakční a fašizující glorifikace dr. Kramáře“, což byl „otec české reakce a fašizujících elementů“. Od té chvíle byl prý celý Klimentův veřejný život přípravou na to, aby v něm fašismus a nacionální socialismus nalezl „nejvýraznějšího a věci fašismu nejoddanějšího představitele z řad české inteligence“. Jako příklad Klimentovy inklinace k fašismu uvedl národní prokurátor i jeho účast na jedné Henleinově manifestaci v České Lípě, avšak „opomněl“ přitom doplnit, že Kliment tuto manifestaci navštívil společně s Hubertem Ripkou a dr. Zdenkěm Chytilem (vydavatel Demokratického středu), který dokonce v posledních dnech války zemřel v Terezíně. Obžaloba se po válce chytila i souvisejícího novinového článku Josefa Klimenta („Pro lepší poměr úřadů k občanstvu“), ve kterém se mělo útočit na tehdejší ministerstvo zahraničních věcí.

Před II. světovou válkou Kliment publikoval v Národní politice, Národních listech a v Demokratickém středu. Kritizoval zde tehdejší československý stranický systém. V jedné přednášce, kterou v roce 1933 vedl pod názvem „Demokracie a stát stran“, označoval Československo za „korporativní stát, jenž spočívá na korporacích žijících mimo zákon“. Za tyto korporace Kliment považoval politické strany, s nimiž podle něj zákonodárce v ústavě nepočítal a které zákonem zdaleka neupravil. Josef Kliment se proto vyslovoval pro zákaz tzv. reversu, jehož prostřednictvím mohly politické strany kdykoliv odvolávat poslance na své kandidátní listině. Kliment se dále domníval, že ve správné demokracii nemá platit „hlas lidu, hlas boží“, ale věřil spíše v hlas vybraných, osvícených lidí.

Již v období studií se Kliment zajímal intenzivně o právní historii. V letech 1921-1922 napsal za svého pobytu v Paříži studii o normanském zvykovém právu. V roce 1938 publikoval knihu pro mládež Sto dvacet dní s poselstvím krále Jiřího. Klimentovy předmnichovské články byly Národním soudem a obžalobou po válce zahrnuty do odůvodnění rozsudku. V těchto textech se autor vyslovoval pro smírné řešení česko-německého problému. Zvýšením vlivu německého obyvatelstva v oblastech státní správy by podle jeho názoru nepřivedlo oslabení státu, ale naopak jeho posílení. Jak ve své studii uvádí Michal Musil, obhajoval Kliment oprávnění Runcimanovy mise s odůvodněním, že Československo přijalo po první světové válce závazky vůči menšinám, které vyplývají z mezinárodních dohod. Tím se prý Československo v otázce menšin do jisté míry vzdala své plné suverenity v této záležitosti a velmoci mají právo jejich plnění kontrolovat.

Zvolení Emila Háchy za prezidenta druhé republiky přijal Josef Kliment s radostí. I on odjel pak osudového 14. března 1939 zvláštním vlakem do Berlína, nezúčastnil se však samotného jednání a z oken budovy československého velvyslanectví pozoroval noční přesuny vojenské techniky. 16. března byl Kliment na Pražském hradě přítomen uvítání Adolfa Hitlera prezidentem Háchou.

O tři dny později, 19. března, vychází v Národní politice Klimentův článek Obnovuje se svatá říše římská (viz odkazy nad tímto článkem) – text, který se po válce stal jedním z ústředních bodů obžaloby. V této souvislosti je však nutno podotknout, že tematikou „Svaté říše římské národa německého“ se Kliment zabýval již při své habilitaci a samotný článek uveřejněný v Národní politice není v zásadním protikladu ke Klimentovým názorům a teoriím vyjadřovaným ještě před zřízení protektorátu. Již daleko předtím tvrdil, že spojení českého státu s říší bylo volnější a že římský císař představoval ve středověkém myšlení nejvyšší hlavu světa a nikoli „normálního“ panovníka. Ještě před březnem 1939 interpretoval Kliment vzájemný poměr druhé republiky a Německa jako obnovení starého právního svazku, přičemž zdůrazňoval význam českého krále - říšského kurfiřta v rámci středověké římské říše. Kliment tento text (Obnovuje se svatá říše římská) vždy hájil tím, že tím prý chtěl Němcům zdůraznit autonomní postavení českého státu uvnitř nadnárodní svaté říše. Za protektorátu dokonce tvrdil v jednom svém článku v Přítomnosti (1944), že „příklad nadnárodní a nadstátní“ říše je „zavazující pro oba národy“. V prosinci 1944 se ve článku publikovaném v posledně jmenovaném časopise přikláněl k Háchově vizi autonomie, podle níž „s vítězným mírem přijde také k plnému uplatnění zásada, že Protektorát Čechy a Morava se spravuje jako svébytná jednotka svými vlastními orgány.“

Co se týče tematicky jinak zaměřených textů, tak např. na adresu londýnského exilu Kliment tvrdil, že ztrátu suverenity ve starém slova smyslu předpokládají i některé emigrantské kruhy. Zatímco však jeho teorie svaté říše předpokládala spojení s Německem, exil prý uvažuje o Východě.

Za jeden z nejtěžších „důkazů zrady“ Josefa Klimenta považovala prokuratura v roce 1947 udělení ceny Nadace hlavního města Prahy na paměť Reinharda Heydricha jeho osobě dne 4. června 1943. Po válce Kliment k tomu vypovídal: „Této ceremonii jsem se podrobil na základě rozhodnutí dr. Háchy, jenž dobře viděl nebezpečí z opaku pro celé postavení jeho kanceláře.“ Retribučnímu soudu předložil doklady, že celou částku – tj. 100.000 korun – složil u notáře a nikdy nepoužil. Josef Kliment po válce vyzdvihoval údajnou skutečnost, že se netěšil velké sympatii a dobré pověsti u Němců. Naproti tomu K. H. Frank řadil Klimenta po válce ve své výpovědi učiněné ve vězení rozhodně k lidem, na něž bylo možné se obrátit, ačkoliv sice nepatřil mezi výrazně spolehlivé spolupracovníky.

Ve svých pamětech Josef Kliment přiznával svou představu, podle které konec okupace proběhne stejně jako předávání moci roku 1918: „Při posuzování druhé světové války jsem se dopustil velké osudové chyby, které zůstala ušetřena hlavně generace mladší, nepamatující již Rakousko. Stále jsem viděl události této druhé světové války očima převratu z roku 1918… Vše se ovšem odehrálo pod mnohem větším tlakem a s daleko krutějšími oběťmi… Ničím novým se nezdály ani rozhorlené vzájemné výhrůžky mezi vedením domácím a zahraničním, naopak se zdálo, že za prvé světové války byly tyto výhrůžky již od začátku rozhorlenější.“ 5. května 1945 ráno dal Josef Kliment příkaz k likvidaci německých symbolů v Nejvyšším správním soudu. Den po obsazení Prahy, 10. května 1945, začal Josef Kliment normálně úřadovat ve správním soudu. Na druhý den dostal rozkaz, aby se dostavil na pražské policejní ředitelství, což učinil. Ve vězení zůstal až do roku 1960.

Michal Musil si ve své studii všímá, že soudu s Josefem Klimentem se nejobšírněji věnoval tisk Československé strany národně socialistické (Svobodné slovo, Svobodný zítřek). Vycházely tu články, které poměrně ostře útočily nejen na osobu Klimenta, ale také na bývalého státního prezidenta Háchu. Komentáře navíc ostře atakovaly i Klimentovu obhajobu a označovaly její postup za „bezostyšnou drzost“, která „samá o sobě zaslouží potrestání“. Zdá se tedy, že čeští národní socialisté měli mimořádný zájem na tvrdém rozsudku. Proč? Prokop Drtina a s ním i strana, k níž patřil, tj. národní socialisté, se totiž v létě 1946 (proces s Klimentem byl zahájen až o několik měsíců později) dostali pod tlak části veřejného mínění, když obhajovali (podle komunistů a části nekomunistické veřejnosti) příliš mírný rozsudek s některými členy protektorátní vlády. Mohla by to kromě toho figurovat i skutečnost, že Edvard Beneš udržoval za války kontakt s Emilem Háchou a to mělo být zameteno pod kobereček. Kliment nebyl za první republiky zrovna příliš probenešovský a nezasvěcená veřejnost znala pouze Klimentovy publicistické texty z období protektorátu, které vyznívaly jako „pronacistické“. Tudíž byl i vhodnou obětí.

Až 29. května 1960 byl Klimentovi na základě amnestie prominut zbytek trestu a byla mu navrácena čestná občanská práva. Od roku 1961 pracoval jako skladový dělník v družstevním strojírenském podniku, později se bez úspěchu pokoušel o pracovní místa odpovídající jeho schopnostem a vzdělání. Po celá 60. léta se snažil publikovat, ale do srpna 1968 mu vyšly pouze krátké texty či dopisy podepsané zkratkou jména nebo iniciálami (v roce 1961 otiskly Zemědělské noviny jeho zprávu podepsanou zkratkou pod názvem Film usvědčuje revanšisty). Teprve v listopadu 1968 vyšel v časopise Politika jeho dopis signovaný plným jménem, v němž obhajoval protektorátní reprezentaci. Kliment napsal také historické práce "do šuplíku", jako například Jiřího krále zápas o renesanci světa, Hvězdy a jedy – Scénický obraz z počátku české renesance. Začátkem 70. let dokončil své paměti U obětovaného prezidenta. Kliment zde obhajoval postup svůj i Emila Háchy. Doc. dr. Josef Kliment zemřel v zapomenutí 4. října 1978.

Zdroj:

Musil, Michal: Příběh Háchova politického sekretáře. Josef Kliment před Národním soudem roku 1947. Soudobé dějiny II/4, str. 529-544, Praha 1995

(http://nassmer.blogspot.com)