Srpen 2011

Mladí v Česku nosí oblečení, jako by se právě vrátili z hor

Libor Budinský

Na schůzku přijel na skútru, oblečený v elegantních šortkách a tričku vlastní výroby. „Když mi bylo 22, tak jsem z módy šílel, ale dnes už to tak neřeším. Vyhýbám se oblekům, nechodím nijak nažehlený, prostě tak na pohodu,“ komentuje svůj styl Jozef Sloboda, který je v Praze jediným, čistě mužským módním designérem. Polovinu jeho originálních kolekcí však již tradičně skoupí cizinci.

* E15: Jak se Češi oblékají ve srovnání s Evropou?

Je to obrovský rozdíl. Když přijedete do Barcelony nebo do Londýna, tak jsou lidé oblečeni jako ze žurnálu. Ale pozor, to není způsobeno tím, že by si stále nakupovali nejmódnější zboží, ale protože mají svůj styl. V Praze je to bída a většina lidí chodí stále hrozně špatně oblečená. Je tady nějak zakódováno, že se oblečení nepovažuje za důležité.

* E15: Nemáme to v krvi?

Je to prostě dáno. Zvyk nevyčnívat, neprovokovat. Já sám to podvědomě cítím a oblékám se v Praze tak, abych nebudil extra pozornost. V cizině si obléknu věci, které bych si v Česku normálně nevzal. Společnost je u nás prostě tak nastavená. Když je chlap příliš nastrojený, tak nutně budí pozornost. A všichni si o něm myslí, že je gay.

* E15: Nevyčnívat bylo jedno z hlavních hesel v éře komunismu, ale od té doby už uběhlo přes dvacet let. Oblékají se mladí lidé lépe?

Bohužel, ani mladí lidé nechodí dobře oblečení, nemají pro módu cit. Ale kde by se to naučili? Když na módu nedbají rodiče, nemá ani jejich potomek potřebu se nějak zvlášť strojit.

* E15: Jaké největší chyby pozorujete u mladé generace?

Největším průšvihem je extrémní nošení sportovního zboží. To se nikde v Evropě nevidí. Vždyť je to přece absurdní, nosit outdoorové oblečení do města, do kina, do kaváren. Ale tady je běžné, že si člověk koupí bundu na snowboard a pak ji nosí dnes a denně, od školy až po divadlo, prostě všude. Takže všichni vypadají, jako by se právě vrátili z hor.

* E15: A další prohřešky?

Určitě je to přehnaně zvýrazněná značkovost věcí, která už dávno neletí. Nějaké velké nápisy, to není hezké, ale přesto se to pořád nosí. Tendence výrobců je dnes oblečení prakticky nebrandovat, maximálně dát nějakou malou nášivku, ale nikdy ne velký nápis. O tom móda opravdu není.

* E15: Proč jste se zaměřil na muže a navrhujete a vyrábíte výhradně pánskou módu?

To je takový paradox, protože to vzniklo samo od sebe. Já jsem měl na začátku ateliér, kde jsem dělal jenom zakázkové věci. Pak jsem se rozhodl, že budu dělat vlastní kolekce, že si otevřu obchod a nabídnu vlastní značku Sloboda. Na začátku jsem připravil dámskou i pánskou kolekci, ale pánské kolekce se prodávaly mnohem lépe. Nijak jsem to neplánoval, v podstatě si řekli samotní zákazníci, co vlastně chtějí. Když jsem ušil tři pánské košile a tři dámské, tak pánské zmizely raz dva, zatímco dámské zůstaly na krámě.

* E15: Takže jste si vlastně nevybral vy, ale rozhodl za vás trh?

Určitě. Nabídka pro ženy byla relativně pestrá a široká, zatímco zajímavé kousky pro muže tu chyběly. A tak jsem po půl roce začal dělat výhradně pánské věci. Ale to neznamená, že se k ženám nechci jednou vrátit. Až značku pořádně vypiluji, až budeme známí a úspěšní, tak budu znovu přemýšlet o dámské kolekci. Ale zatím nechci tříštit své síly.

* E15: O jaké vaše produkty je největší zájem?

Nejvíc se prodávají trička. Buď je to tím, že je lidé nejvíc nosí, nebo že jsou u nás jako produkt nejlevnější. Ale pozor, to vůbec neznamená, že jsme drazí. Naopak. Vzhledem k tomu, že vyrábíme omezené autorské série, tedy zhruba 15 až 20 kusů, nejsou ceny nijak závratné. Trička stojí nějakých 1200 až 1500 korun, košile kolem dvou tisíc.

* E15: Jak při tak malém množství odhadnete, kolik se toho prodá a kolik potřebujete vyrobit?

To je sázka do loterie, která nemá žádná pravidla. Nebo jsem je ještě neodhalil. U některého designu nám zůstanou nejmenší velikosti, u jiného zase ty největší. Například ušijeme mikinu, která jde v malých velikostech perfektně na odbyt, a klidně bychom prodali o dvacet kusů více, než máme, ale ve velkých velikostech nám zůstane na krámě. A když prodané věci zkusíme přidělat, jejich prodej se najednou zastaví. Někdy je to opravdu záhada.

* E15: Jaký je o vás zájem ze strany módních časopisů?

Zájem zatím je a to mě těší. Když máte v jedné fashion story společně oblečení Hugo Boss, Calvin Klein a Sloboda, tak je to příjemné. Ale v Česku je stále málo originálních návrhářů butikového typu, působí jich tu tak deset patnáct a všichni se věnují především dámské módě.

* E15: Kde hledáte inspiraci pro své modely?

Všude, na ulici, ve filmech, ráno, večer. Ale pozor, já musím módu také prodat a to je zásadní. Nemohu navrhnout nějakou bláznivou kolekci, ale musím myslet na lidi, kteří si to přijdou koupit. To je hlavní omezení, které jako návrhář při přípravě svých kolekcí mám. Takže vlastně rozhoduje zákazník. Tím, co si koupí, mi dává jasně najevo, co si u počítače, kde dneska navrhuji, mohu a nemohu dovolit. A velkou roli hraje také to, že žijeme v Praze, která je mnohem konzervativnější. Kdybych měl obchod v Londýně či v Barceloně, tak si mohu dovolit dělat mnohem odvážnější věci. Ale já se musím přizpůsobit tomu, kde žiji a kde prodávám.

* E15: Je známo, že třeba Italové si na módu hodně potrpí? Čím to je?

Jižanské národy žijí přítomností. Každý den si chtějí užít, hezky se obléknout, pobavit se. U nás se chce člověk spíše zajistit a našetřit peníze, zatímco Italové se chtějí bavit a móda je především zábava.

* E15: A co vy osobně? Chováte se spíše jako Ital, nebo jako Čech?

Když mi bylo 22, tak jsem z módy šílel, ale dnes už to tak neřeším. Vždyť mě vidíte, přijel jsem na skútru, mám tričko, kraťasy. Neumím si představit, že bych měl být nějak nažehlený. Prakticky se úplně vyhýbám oblekům a chodím na pohodu.

* E15: Nosíte sám sebe?

Z 50 procent nosím vlastní věci, ale samozřejmě si rád koupím něco hezkého. Já osobně mám rád britskou módu. Fred Perry dělá pěkné věci, položené někde mezi sportovním a klasickým stylem. Naopak třeba John Galliano mi neříká vůbec nic a nedovedu si představit, že bych někdy nosil jeho věci. To je šaškárna, třeba když si představíte jeho pánské kolekce. Nemají žádné praktické využití. Na druhé straně mít styl je vlastně strašně jednoduché. Stačí zajímavý opasek, zajímavý účes a hned máte šmrnc. Proč dávat 300 tisíc za nějaký bláznivý výstřelek.

* E15: Jak lze charakterizovat vaši značku?

Rukopis musí vidět úplně každý. Moje věci stojí někde mezi volným časem a lehkou elegancí. Nikdy to nesklouzne k úplné klasice ani do sportovních věcí. To má praktickou výhodu v tom, že košile či trička si můžete vzít klidně k džínám i ke společenským kalhotám. A také doufám, že můj styl je nadčasový.

* E15: Na začátku měly vaše kolekce nálepku oblečení pro gaye. Platí to ještě dnes?

Dnes už to neplatí a většinový zákazník gay určitě není. Na druhé straně pokud někdo dělá líbivé pánské oblečení, zákonitě gaye přitahovat musí, protože ti dávají na oblékání určitě větší důraz. To se týká všech značek, které dělají výrazně střihové a barevné věci, protože gayové se rádi hezky oblékají. A i když naše značka cíleně gay značkou není, jsem rád, že u nás nakupují. Hlavně na začátku nám gay komunita pomohla a dostala nás hodně nahoru. Když máte oslovit většinovou populaci, potřebujete velké finanční prostředky. Zatímco my jsme jen lehce inzerovali v gay klubech a fungovalo to dobře. Ale ve světě je naprosto běžné, že značky inzerují v gay časopisech, zatímco u nás to lidé vnímali spíše negativně.

* E15: Cílená inzerce v gay klubech? To v módě funguje?

Velmi dobře. Když jsme dali třicet tisíc do gay inzerce, tak se nám to hned vrátilo ve vyšších prodejích. Když jsme dali stejnou částku do normální inzerce, tak to zafungovalo spíše jako podpora image, ale prodeje se nijak rapidně nezvedly.

* E15: Nezkoušel jste sázet na celebrity?

Spojovat se s nějakým slavným jménem je dvousečná zbraň, protože ho někdo může vnímat pozitivně, ale další zase negativně. Nabídek jsem měl řadu, hlavně z bulvárních časopisů. Taková ta klasika, pošleme vám tam toho a toho, on si tam bude jakože nakupovat, my to vyfotíme a otiskneme. Ale mně se to nelíbí, a proto se tomu vyhýbám. Zákazník musí značku vnímat mnohem hlouběji, než přes nějakou celebritu. Navíc máme velké prodeje u cizinců, před krizí až padesát procent a těm jsou české celebrity ukradené.

* E15: Jak se díváte na rozvoj módního byznysu v Česku. Dlouho se nic nedělo, až v posledních letech na Starém Městě přibývá butiků a Pařížská se etablovala jako ulice módy?

Je dobře, že už jsou vidět místní návrháři, ale obecně je na českém trhu daleko horší sortiment, než v západní Evropě. Až to vypadá, jako by se sem svezly zbytky kolekcí ze světa a tady se je snažili doprodat, často ovšem ještě dráž než venku.

* E15: V Praze je stále spousta módního zboží předražená, oproti Londýnu či New Yorku jsou ceny vyšší často o nějakých třicet čtyřicet procent. Tušíte, proč tomu tak je?

Zástupci značek tvrdí, že náš trh je menší, a proto mají vyšší náklady, ale já tomu nevěřím. Pokud tady má firma deset prodejen, tak to je dost, aby se fixní náklady rozpustily. Je to celé hra. Když jsou za to lidé ochotni platit, tak dají vyšší ceny, pokud by jim prodeje klesaly, budou muset zlevnit. Naopak mnohé módní řetězce už mají srovnatelné ceny a prodávají za částky, které jsou naopak až neuvěřitelně nízké. Já za jejich koncovou cenu často neseženu ani materiál.

* E15: Od začátku jste pracoval výhradně s tuzemskými látkami. Jak to vypadá v tomto segmentu dnes?

Naprosto tragicky. Když jsme začínali, tak bylo 95 procent látek, ze kterých jsme šili, českého původu. Bohužel, za posledních pět let většina z našich dodavatelů zkrachovala. Takže teď už máme z Česka jen košiloviny, ale i tam je situace vážná. Ještě před pár lety byly na trhu tři textilky, které vyráběly košilovinu, dnes už je jen jedna. A cena látky se kvůli rapidnímu zdražení bavlny zdvojnásobila. Proto nechápu, jak někdo může vyrobit košili za pár eur, jak se tím chlubí řetězce, které šijí v Číně. Ale holt naše švadlena si může dovolit hypotéku, zatímco ta čínská si asi vydělá jen na hrstku rýže.

* E15: Před krizí jste měl dvě prodejny, ale jednu jste musel zavřít a zůstal vám jen obchod v Rytířské. Už nastal čas k novému nadechnutí?

Cítím, že ano, ale ještě nevím, jak to budu řešit. Sice už pokukuji po volných obchodech v centru, ale ideální by asi bylo, kdyby se našel nějaký investor, který by do mé značky vstoupil a přinesl nějaké peníze na další rozvoj. Rozhodně však nechci prodávat v cizích obchodech, to jsem si jednou vyzkoušel v jednom obchodním domě, a zkušenost to nebyla dobrá. Vůbec se o mou značku nestarali, všechno oblečení tam bylo zmuchlané, rozházené, takže jsem jim další kolekci už nedal. Takhle by se moje jméno jenom devalvovalo.

* E15: Pařížská vás neláká?

Lákala by. A myslím si, že z hlediska kvality bych tam obstál. Ale nájmy jsou skutečně obrovské. Nedávno jsem se dozvěděl, že by tam byl k dispozici obchod 150 metrů čtverečních za 700 tisíc měsíčně plus odstupné. To je šílená cena, několikrát dražší, než kolik platíme v Rytířské. Na to prostě nemám.

Jozef Sloboda (34). Vystudoval obchodní akademii. Navrhování oblečení bylo původně pouze jeho koníčkem, který se ovšem změnil v trvalou profesi. Vedle módního návrhářství se zabývá designem a interiéry. V současné době má obchod v Rytířské, kde prodává kolekce své značky Jozef Sloboda.