Srpen 2011

Američané a holocaust

Stuart E. Eizenstat

Bezprostředně po válce celou Ameriku a západní Evropu šokovalo odhalení plné pravdy o nacistických táborech smrti osvobozených spojeneckými armádami postupujícími k Německu. Šlo o brutalitu tak nepochopitelnou, že sám generál Dwight D. Eisenhower provedl veřejnou prohlídku táborů a mohl podat osobní svědectví o tom, co se tam dělo. Tváře kost a kůže, těla jako hůlky v pruhovaných stejnokrojích, buldozery, které hrnuly hromady mrtvých do výkopů - když to lidé v Celých Spojených státech viděli ve filmových žurnálech, na určitou dobu to vzbudilo hrůzu. Norimberský proces s válečnými zločinci v roce 1945 odhalil podrobnosti hlavního plánu nacistů: zničit evropské židovstvo. Při soudním stíhání a usvědčování nacistických pohlavárů Spojenci zavedli nové pojetí zločinů proti lidskosti, jež neztratilo na síle ani po padesáti letech. Na konci čtyřicátých let však pozornost slábla: americká politika se začala zaměřovat na obnovu válkou rozdělené Evropy, na Marshallův plán a na studenou válku proti Sovětskému svazu. Spojenecký cíl potrestat bývalé nacisty a zakázat jim pracovat ve veřejných funkcích mizel za obzorem. Obrovského množství německých státních úředníků a soukromých osob včetně mnoha významných představitelů obchodu a financí, kteří podporovali Hitlerovy snahy, a přímo či nepřímo tudíž napomáhali holocaustu, se sotva dotkl. Aby Německo mohlo při obraně před sovětským komunismem stanout jako spojenec v první linii, muselo dojít k jeho obnově a k posílení jeho ekonomiky: válečné zločiny měly být splaceny členstvím v NATO a Evropském sdružení uhlí a oceli (z něhož později vznikla Evropská unie).

Nemělo by být žádným překvapením, že snaha pomoci 200 000 lidí, kteří vydrželi koncentrační tábory, i těm, kdo válku přežili někde v úkrytu, byla nedostatečná. Osud evropského židovstva byl dlouho v nejlepším případě až druhořadým zájmem. Před vypuknutím války vyslaly demokratické země Hitlerovi jasný signál, jaké jsou jejich priority: zdráhaly se poskytnout přístřeší Židům, kteří prchali před německými a rakouskými antisemitskými zákony. Jasně to ukázala jejich naprostá netečnost na mezinárodní konferenci, svolané v červenci 1938 do luxusního francouzského střediska zábav Evianu s cílem zvýšit kvóty přijímaných německých uprchlíků. Ve Spojených státech prezident Franklin D. Roosevelt odmítal diskusi o vážné situaci Židů ze strachu, že ztratí domácí podporu pro pomoc Británii a později pro samo válečné úsilí i pro tažení na obranu demokracie, které - jak se obával - by mohlo být zdiskreditováno jako „válka za Židy". Od Hitlerova nástupu k moci v roce 1933 po vstup Spojených státu do války v prosinci 1941 povolily imigrační kvóty vstup do Ameriky pouze 155 000 evropským uprchlíkem. Od poloviny roku 1942, kdy nacisticky smrtící stroj začal zvyšovat výkon, přišlo do konce války v Evropě v květnu 1945 do Spojených státu jen asi 20 000 Židů - v poměru k počtu obyvatel dokonce mnohem méně než do malého neutrálního Švýcarska, jež leželo v nebezpečné oblasti. Británie povolila asi 4000 uprchlíků odchod do Palestiny, Kanada nepřijala prakticky žádného.

Lze zřejmě jen tvrdit, že americká vláda nevěděla, co se děje. V září 1943 vydal Světový židovský kongres knihu Hitler's Ten-Year War on Jews (Hitlerova desetiletá válka proti Židům), která dokládala, že bylo zavražděno již 3 030 050 Židů a že ztráty na majetku evropských Židů kromě majetku obecního činí 6,317 miliardy dolarů. Prakticky jediný vysoký americký vládní představitel, který se zajímal o vážnou situaci evropských Židů, byl ministr financí Henry Morgenthau ml., sám Žid. Nečinnost ministerstva zahraničí ho konsternovala natolik, že si nechal vypracovat vlastní zprávu o americké politice vůči evropským Židům. Jeho podřízení mu ji předali 13. ledna 1944 a její původní název zněl Report to the Secretary on the Acquiescence of This Government in the Murder of Jews (Zpráva ministrovi o tichém souhlasu této vlády s vražděním Židů). Zpráva vinila ministerstvo zahraničí z toho, že se záchraně Židů vlastně staví do cesty, a to zejména svou politikou aktivního odpírání vstupních víz, zavedenou náměstkem ministra zahraničí W. Breckenridgem Longem. Long se obával zejména toho, že příliv nevhodných cizinců by jaksi po skvrnil americkou rasu, ale na veřejnosti se obvykle opíral o argument, pod nějž se podepisovali téměř všichni vládní představitelé: že vlivem masového přijímání židovských uprchlíků by do země mohli proklouznout nebezpeční němečtí agenti. Když Morgenthau 16. ledna předkládal svou zprávu Rooseveltovi, z diplomatických důvodů nesla méně pobuřující název: Personal Report to the President (Osobní zpráva prezidentovi). Morgenthau se však neodvážil nechat její kopii v Bílém domě z obavy, že by zpráva prosákla ven ave volebním roce Roosevelta politicky poškodila.

Roosevelt, který kandidoval počtvrté, což nemělo obdoby, si konečně uvědomil politická nebezpečí pokračujícího nicnedělání - především možnost ztráty podpory židovské populace v klíčových státech - a uposlechl Morgenthauovy rady ustanovit Válečnou radu pro uprchlíky; ke snaze zachraňovat uprchlíky došlo s velkým zpožděním, až v posledních měsících války. Rada mimo jiné pomohla švédskému diplomatovi Raoulu Wallenbergovi zachránit některé maďarské Židy.

Židé, kteří přežili, se po válce stali nežádoucími osobami. Vyčerpaná, finančně zruinovaná Británie, jež zoufale potřebovala přístup k arabské ropě, blokovala jejich snahy emigrovat do Palestiny. Nova labouristická vláda Clementa Attieeho zamítla žádost prezidenta Trumana, aby jako humanitární gesto povolila vstup do Palestiny 100 000 uprchlíkům, a v letech 1946-1949 držela 52 000 lidi, kteří přežili holocaust a chtěli se dostat do Palestiny, až rok pod ostrahou ve špinavých táborech na Kypru.

Ty přeživší, kteří se rozhodli pro návrat do svých předválečných domovů a dožadovali se navrácení svých domů a majetku, čekal tvrdý šok. Například v Polsku a Litvě byly domovy deportovaných Židů obsazeny lidmi, již neměli nejmenší úmysl je opustit. Polští a litevští nacionalisté dokonce několik navrátilců zavraždili. Ve vesnici Eisiskes poblíž litevského Vilniusu bylo zavražděna pět přeživších Židů. V jejich kapsách se našly cedulky: Takový bude osud všech Židů, kteří přežili. Na velikonoční sobotu 21. dubna 1946 zastřelili příslušníci bývalé podzemní polské domobrany na předměstí Noweho Targu pět Židů přišlých z Osvětimi, Buchenwaldu a Mauthausenu.

Statisíce uprchlíků bez státní příslušnosti se nemohly vrátit domů; beznadějně se potulovaly sem a tam, neměly kam jít. Zjistily, že vítězná spojenecká vojska na ně nejsou vůbec připravena. V Itálii, Rakousku a Německu bylo zřízeno dvaadvacet táborů pro lidi bez domova. Nejvíce utečenců bylo soustředěno v americké zóně v jižním Německu, obsazeném Třetí armádou pod velením generála George S. Pattona ml. Tento odvahou proslulý velitel obrněných divizí, jehož jednotky osvobozovaly koncentrační tábory, nařídil táborovým strážím, aby uprchlíky hlídaly, jako by šlo o vězně. Patnáctého září 1945 si Patton zapsal do deníku: „Ostatní jsou přesvědčeni, že bezdomovec je lidská bytost, což není, a platí to především o Židech, kteří jsou níž než zvířata... polozvířecí druh, jemuž chybí jakákoli kulturní a společenská kultivovanost naší doby." S Když 17. září 1945 spolu s nejvyšším velitelem spojeneckých sil Dwightem D. Eisenhowerem navštívil jeden z utečeneckých táborů, vyděsil ho prohlášením, že chce blízké německé město proměnit „v koncentrační tábor pro ty zatracené Židy".

Ačkoli naprostá většina amerického armádního personálu zacházela s utečenci důstojně, podmínky v utečeneckých táborech byly tak žalostné, že prezident Truman požádal amerického zástupce v Mezivládní komisi pro uprchlíky Earla G. Harrisona, aby situaci prošetřil. Harrison vypracoval sžíravou zprávu, v níž Trumanovi sděloval: Dnešní situace vypadá tak, že s Židy zacházíme stejně jako nacisté; až na to, že je nevyhlazujeme. Velké množství Židů v koncentračních táborech dnes místo jednotek SS střeží naši vojáci. Člověk si může položit otázku, zda si německý národ, který to vidí, nemyslí, že kopírujeme politiku nacistů, nebo nad ní alespoň přimhuřujeme oko.

Pokud jde o majetek za války odcizený, uloupený nebo zabavený nacisty, těsně po válce a na konci čtyřicátých let se objevily snahy vrátit ho do zemí, odkud byl odvezen, a pak, bude-li to možné, ho vrátit původním vlastníkům. Na postupimské konferenci v červenci a srpnu 1945, kde se spojenečtí vůdci poprvé rozhodovali o osudu poraženého Německa, pověřili Spojeneckou kontrolní radu, aby se postarala o veškerý cizí majetek v německých rukou. Značná část tohoto majetku byla ve Švýcarsku. V listopadu 1945 rada oficiálně oznámila, že přebírá kontrolu nad veškerým německým majetkem v zahraničí, aby si ho neutrální zevně nemohly nárokovat jako splátky německých válečných dluhů. Jedinou výjimkou bylo zlato, jež Němci ukořistili v dobytých zemích.

Koncem roku 1945 se v Paříži konala spojenecká konference o reparacích a z uloupeného zlata, poschovávaného po celém Německu, byl založen zlatý fond pod správou Spojených států, Británie a Francie. V září 1946 tyto tři spojenecké země ustavily Tripartitní zlatou komisi se sídlem v Bruselu. Pozoruhodným projevem štědrosti zemí, které na svých bedrech nesly náklady vítězství nad Německem, bylo, že Spojenci do fondu vložili 337 tun Němci uloupeného zlata, aby mohlo být vráceno původním vlastníkům. Země, z nichž bylo zlato odvezeno, dostaly od Tripartitní zlaté komise zpět asi 65 procent uloupeného zlata. Individuální oběti nedostaly nic.

Jednání Spojenců s neutrálními zeměmi - především se Švýcarskem - o navrácení Němci uloupeného zlata a o likvidaci jejich aktiv ve prospěch uprchlíků nikdy neměla nejvyšší prioritu. Vlekla se celé roky a jejich výsledkem bylo navrácení pouhého zlomku původního majetku. Víc než nedostatečné byly i restituční programy navracení uloupeného majetku rodinám, kterým byl zabaven; v západní Evropě pozvolna usínaly a skončily úplně, když mezi západní a východní Evropou spadla železná opona a komunistické vlády znárodnily veškerý soukromý majetek.

Koncem čtyřicátých let už byl pokus vyhladit evropské Židy v povědomí veřejnosti potlačen nebo byl - jako v případě Deníku Anne Frankové - přikrašlován do podoby příběhu naděje, jemuž chyběl morální náboj. Mnoho autorů mělo s vydáváním svých prací o holocaustu problémy. Elieho Wiesela nikdo neznal, protože od čiré hrůzy pamětí a esejů tohoto člověka, který přežil Osvětim, se lidé odvraceli. Raul Hilberg, dnes jeden z nejpřednějších světových odborníků na holocaust, se usilovně snažil najít vydavatele pro své monumentální výzkumné dílo The Destruction of the European Jews (Zkáza evropských Židů) po celou řadu let. V roce 1962 nedostal rabín Irving „Jic" Greenberg povolení přednášet o holocaustu dokonce ani na Yeshiva University (v USA!), a musel proto celý přednáškový kurz nazvat Totalitarismus a ideologie ve 20. století.

V Německu samotném nepadlo v letech 1945-1951 o holocaustu ani slovo. Když se v roce 1951 Izrael rozhodl začít jednat se Spolkovou republikou Německo o reparacích (východoněmečtí komunisté veškerou odpovědnost odmítli), prolomil tím zeď ticha mezi oběma zeměmi. Pro obě vlády představoval začátek vyjednávání zlom. V Izraeli bylo mnoho lidi, kteří byli pro vyjednávání přímo se západním Německem. Izraelskou ekonomiku napínala k prasknutí absorpce přílivu imigrantů z Evropy a arabských států, budování moderní infrastruktury a posilování armády proti okolním arabským zemím, jež chtěly Izrael zničit. Mnoho Izraelců bylo rovněž přesvědčeno, že Německo má morální závazek, poprvé veřejně definovaný roku 1941 Nahumem Goldmannem, který tehdy stál v čele Světového židovského kongresu: „Lze pochybovat o tom, že my, Židé, budeme mít po válce právo na mezinárodní pomoc evropskému židovstvu? Má-li Německo platit reparace, my jsme první, kdo na ně má nárok. Našlo se však také mnoho Izraelců, především z konzervativní strany Likud, jimž myšlenka na reparace připadala nechutná.

Válečné rány byly příliš čerstvé a Izrael doufal, že se přímému vyjednávání s Německem vyhne. Když ale Spojenci odmítli žádost ministerského předsedy Davida Ben Guriona, aby se jménem Izraele ujali vyjednáváni, pustil se do toho sám. Aby to nevypadalo, že se jedná o přímé rozhovory, izraelská vláda v říjnu 1951 pomohla vytvořit Conference on Jewish Material Claims Against Germany (Konferenci pro židovské materiální nároky vůči Německu, známou jako Jewish Claims Conference - JCC), jejímiž členy bylo třiadvacet židovských organizací. Zdvihl se proti tomu zuřivý odpor, do jehož čela se postavil Menachem Begin, vůdce opoziční strany Likud. Begin, který před příchodem do Izraele bojoval proti nacistům jako člen Svobodné polské armády a v táborech smrti ztratil mnoho příbuzných, se v knesetu, zákonodárném sboru Izraele, rozzlobeně ptal: „Kdo kdy slyšel o někom z vražděných, kdo si jde k vrahovi pro odškodné?" Ben Guriona nazval chuligánem a řekl: ,Jsou věci, které jsou dražší než život. A jsou věci, které jsou horší než smrt." Před knesetem probíhaly bouřlivě protestní akce. Návrh byl schválen až 8. ledna 1952 poměrem hlasů 61 : 50.

Citlivě vyvážit praktické, politické a morální zájmy musel podobně jako Ben Gurion i západoněmecký kancléř Konrad Adenauer. Poté, co čtyřicet sedm zemí oznámilo konec válečného stavu s Německem, aniž by německá vláda oficiálně přijala odpovědnost za holocaust, založili Eric Luth a Rudolph Kustermeier roku 1951 nezávisle na vládě skupinu nazvanou Mír s Izraelem, jejímž cílem bylo domáhat se reparací pro Izrael. Adenauer také věděl, že má-li se Německo vrátit do společenství národů, musí se podívat do tváře své minulosti. Za znovupřijetí muselo zaplatit restitucemi. Americký zmocněnec pro Německo John J. McCloy, který za druhé světové války jako náměstek ministra obrany odmítal výzvy k bombardování železničních tratí do Osvětimi, řekl v roce 1949 německému lidu: „Ujišťuji vás, že udělám vše, co je v mé moci, abych vám pomohl rychle odstartovat a vydobýt si důstojné a důležité místo v rodině národů, zároveň však nezapomenu na Dachau a Bergen-Belsen."

Dvacátého sedmého září 1951 Adenauer prolomil oficiální ticho prohlášením: „Jménem německého lidu byly spáchány nevýslovné zločiny, jež volají po morálním i finančním odškodnění." Z toho vycházejí lucemburské dohody z roku 1952 mezi Spolkovou republikou Německo na straně jedné a Izraelem a Jewish Claims Conference na straně druhé. Na základě těchto a dalších dohod, které vešly ve známost jako spolkové zákony o odškodnění, zaplatilo Německo 100 miliard marek - více než 60 miliard dolarů - lidem, kteří přežili holocaust a nyní byli roztroušeni po celém světě. Němci byli přesvědčeni, že tyto reparace by měly uzavřít kapitolu jejich zodpovědnosti za Hitlerovo „konečné řešení".

(Ukázka z knihy Stuart E. Eizenstat: Nedokonalá spravedlnost, Prostor, Praha 2005)