Srpen 2011

Belgický příklad aneb Fantazírování o životě bez vlády

Luděk Frýbort

Potácí se království belgické, jak známo, vinou jakýchsi tahanic mezi tamními Vlámy a Valony už déle než rok v bezvládí. Zaostává sice v té disciplině za královstvím českým, které to za dob posthusitských vydrželo v bezvládném stavu plných osmnáct let, ale pro čas moderní a svět demokratický je to patrně rekord. Mám k Belgii určitý osobní vztah - žije a působí v oné zemi redaktorka poloexilového časopisu Nový Polygon, jehož občasným přispívatelem mám čest být – i otázal jsem se oné dámy, když jsme spolu posledně telefonovali:

„Tak co? Máte už vládu?“

„Nemáme,“ pravila ta paní.

„A chybí vám?“

„Vůbec nám nechybí. S vládou nebo bez vlády, život jde dál a vcelku pořád stejně.“

Nu ano. Vlády není, ale belgická mašinka jede vesele dál. Partaje, to se ví, se hádají a noviny lamentují, jako by se hroutila klenba nebeská, poddaný lid však žije po svém a vládu nepostrádá. Země české sice vládu mají, ale zase takovou, že by se nestala žádná zvláštní škoda, kdyby ji pohltil jícen pekelný, nejsou-li účelem vládnutí věčné hádky, hejbání škatulat, jedním druhému a druhým prvnímu psích hlav sázení a jiný folklor. Jako v té Belgii, též o království českém lze předpokládat, že i bez vládního dohledu by tramvaje jezdily, pekárny pekly, lékaři by léčili, ouřadové ouřadovali a flákači se flákali. Působí totiž na provoz všedního dne nespočetné množství drobných automatismů, jak se vytvářely během tisíců let lidského usilování, a zajišťují vcelku uspokojivé vrtění světského kolovrátku, i když na něj nedohlíží žádný vysokomyslný centrální orgán. Ledaže, nutno podotknout, není-li vlády, nemá kdo provádět smělé reformy a látat rozpočtové díry, což ale, jak patrno ze zkušenosti s přemnoha reformami i děr látáním, nemusí být nijak na škodu.

Vše v celek shrnuto, nemůžeme-li my poddaní mít dobrou, funkční vládu, k čemu nám je špatná, svou úlohu neplnící? Nelze-li se dohodnout na reformě, aby byla něčím víc než plácnutím do vody, nebylo by jednodušší si veškeré reformy ušetřit a ponechat zmíněné automatismy, ať se činí, jak dovedou? Bylo by to dokonce možná i lepší: je reforma věc umělá, kdežto společenské, hospodářské a jiné automatismy se utvářely přirozenou cestou samy; a dějiny nesčíslněkrát potvrdily, oč úspěšnější ředitel věcí lidských je přírodní princip než v čísi osvícené lbi vylíhlý výmysl. K záležitostem finančním jest pak zdrávo pouštět jakoukoliv vládu obezřetněji než děti k sirkám; nelze-li ji prásknout přes marnotratnou ruku hned, jakmile začne sahat po sekyře k zatnutí dalších a ještě dalších miliardových dluhů, bylo by účelnější setrvat ve stavu zadluženém, ale vyrabovanou státní kasu už dál nerabujícím. Jinak řečeno přizpůsobit požadavky možnostem a ne naopak, jak je odvěkým zvykem všech vlád.

A dalo by se ještě hodnou chvíli týmž způsobem pokračovat, ale rozsah tohoto článku jest omezen. Připouštím, že zní poněkud střeleně, co jsem právě napsal, ale ona i politika království českého těchto časů se jeví být dosti střelenou a není valné naděje, že by mohlo následovat něco jiného nebo dokonce lepšího. Dvaadvacet let ukázalo, čeho je schopen postkomunismus s lidskou tváří, a víc už toho sotva bude, i kdyby vládu sestavilo sedmero chórův andělských. Snad tedy není takovým rouháním zabývat se představou tak neslýchanou, jakou je existence občanské společnosti, nepodřízené komandu neschopné, ne-li parazitické vlády. Vzácná, nicméně tu a tam se vyskytující mezidobí v dějinách národů, českého nevyjímaje, potvrzují, že taková eventualita je možná. Pokusme se tedy bez nároku na metál neomylnosti postoupit v té představě ještě o krůček dál.

Veškerá moc ve státě vychází z lidu, snaží se nám namluvit různé ústavy, ale skutečnost usvědčuje tu vznešenou větu z nepravdy: veškerá moc nevychází z žádného lidu, nýbrž z partají. Partaje pak dávno už nejsou dobrovolná občanská sdružení, v nichž se diskutovávalo o nejvhodnějším způsobu řízení společnosti, nýbrž party soukromníků s vlastními zájmy, do jejichž hrnců nemá neprivilegovaná pakáž co nakukovat. Ve stejném smyslu partaje vytvářejí vládu; jelikož k tomu obvykle síla jedné party soukromníků nestačí, musí se takových spolu spřáhnout dvě či více. Výsledkem pak je hon za příležitostmi, co jich pobyt ve vládních sférách skýtá, na nejnižším stupni politické kvality i osobní morálky. Opět vše v celek shrnuto, čím omezenější moc partají, tím solidnější, méně zkorumpovaná a soukromými zájmy prolezlá správa věcí veřejných (sám ďábel nakukal jedné obzvlášť vypečené partě, aby se pokřtila tímto jménem).

Uvažovali jsme v předešlých odstavcích o možnosti nemít žádnou vládu, ale to jsme zapřahali koně od ocasu: nemít žádné partaje, měl by znít primární požadavek. Vím, že se těmito teoriemi odvažuji na čím dál tenčí led, ale když už jsem s tím začal… Nic není věčné na tom světě, točil se už před partajemi a bude se točit i po nich, jde o to jak. Neboť navzdory své všemoci jsou závislé na občanově zájmu a podpoře; a že to s nimi jde z dosti strmého kopce už teď, je znát na všech stranách. Volební účasti klesají, politika se stala předmětem pohrdání celá a partajní obzvláště, i prodejce ojetých automobilů požívá v občanstvu větší důvěry než volený zástupce lidu, partajní systém se vypotřeboval a selhává, je otázkou času, prohraje-li svůj nevalný kredit definitivně dřív nebo až později. Je tedy snad dovoleno zapřemýšlet, jak by mohla fungovat správa věcí veřejných poté. Nelze-li ve všem napodobit Švýcarsko s jeho tradicí přímé demokracie – k tomu by bylo zapotřebí týchž staletí a týchž podmínek, jimiž prošla jmenovaná země – nějaké formě demokracie zastupitelské se budoucnost nejspíš nevyhne. Půl kroku švýcarským směrem by se ale udělat dalo: nevolit partaje a teprve jejich prostřednictvím občanovy zástupce, nýbrž zmíněné zástupce bez této okliky. Jak by se to dalo provést… nu, třeba takto: v prvním, navrhovacím kole by oprávnění voliči jmenovali význačné, osvědčené, bezúhonné, důvěry požívající a důvěry hodné osobnosti veřejného života. V kole druhém by pak po vyloučení fotbalistů, hereček, zpěváků a podobných figur proběhl vlastní výběr do zákonodárného shromáždění. Stačilo by jedno a odtučnělé, nevím, k čemu v parlamentech celého světa musí dřepět ty mnohasethlavé sbory pánů a dam, když by jich k témuž a pravděpodobně lepšímu výsledku stačilo čtyřicet.

Nepopírám, že tomu projektu stojí v cestě některá úskalí. Není jisto, zda by nejkvalitnější osobnosti o tu čest také stály, vykonávat vedle své vědecké či jaké ještě činnosti i funkci zákonodárce. Je-li však zákonodárcovství zprofesionalizováno, jak ukazuje příklad mnoha západních zemí, nenajdeme v parlamentech pomalu nikoho než samé učitele, úředníky a jiné státní zaměstnance pod penzí, mající v případě neúspěchu návrat na původní židli zaručený a léty strávenými ve vyšších patrech politiky jim nic neuteče. Vyplývá z toho politická funkce aspoň zčásti v podobě čestného úřadu, což zase láká nejrůznější lidstva spasitele a jiné magory, jimž hmotné uskrovnění nevadí, hlavně že se, jak se tak pokrokově říká, realizují. Ale vše potřebuje svůj vývoj, tedy i forma veřejné správy; a snad by se volič časem naučil už předem rozpoznat, který z kandidátů je člověk moudrý, skromný a obětavý, a kdo po výsluní vysokého úřadu bažící jelítko.

Jako veliký výdobytek demokracie a všech občanských práv futrál bývá slaveno rovné a všeobecné volební právo, zkušenost celého století však ukazuje, že se stalo příčinou úpadku. Proč… inu, nejen zákonodárci, také voliči by měli představovat jakýsi výběr, nemá-li být demokracie synonymem pro vládu průměru až podprůměru. V minulosti sloužíval tomu účelu majetkový, rodinný či podobný cenzus, je však představitelná i jiná cesta, přesněji cesty dvě. Právo volby nechť je přiznáno osobám daně v určité výši platícím, sebe a svou rodinu z výtěžku vlastní práce živícím. Není velkého rozumu v zásadě všeobecnosti, do níž se vejde i ten, kdo na společnosti pouze parazituje. Volební věk by pak měl být spíš posunut k vyšší zralosti nežli snižován a snižován, jak se kdovíproč stalo módou dneška; účelem voleb není osobní potěšení či pocit důležitosti školáčků, nýbrž zodpovědná služba budoucnosti. Pakli by ovšem někdo ve školáčcích neviděl snadnou, dobře ovlivnitelnou kořist; doufejme ale, že by zánikem partajní všemoci i tento druh lovu vzal za své. Cesta druhá, ač to možná někomu zní podezřele, spočívá v prodejnosti volebního práva. Nešlo by o nic většího, než že každý, kdo zatouží přispět svým hlasem ku zdaru společné věci, by byl povinen zapravit částku, řekněme, ve výši ceny pěti piv. Tak by se oddělilo zrno od plev, tak by se ukázalo, komu jeho demokratické právo stojí za pět piv a kdo se na něm uráčí jen tak přiživit, když je to zadarmo.

Nu, nechám už fantazírování. Ne že by se v něm nedalo ještě hodnou chvíli pokračovat; a ne že by se cesta pozitivního vývoje obešla bez kusu tvořivé fantazie, arciť oproštěné od bláznovství minulosti. Nebylo účelem tohoto článku podávat návrhy budoucího uspořádání věcí veřejných, jen hodit slovo do pranice; a budu vděčen za každou připomínku, nesouhlasných nevyjímaje. Zároveň podotýkám a důtklivě připomínám: vše, co jsme si v předešlých odstavcích pověděli, platí za podmínky, že si Západ s celou demokracií, partajní či nepartajní, neuřeže větev pod vlastní pošetilou, kapitulantskou prdelkou v obrátky nabírajícím civilizačním střetu. Také to je ale námět velmi dlouhého povídáni, jež bych si raději nechal na jindy.