Srpen 2011

Obrací se multikulturní karta?

Luděk Frýbort

Evropské politice, zdá se, došla témata. Zač se praly a hádaly předešlé generace, zde síly pokroku, tam reakce, pozvedne dnes už ze židle málokoho, tradiční pravolevé kočkování pozbylo zajímavosti, partaje jsou čím dál víc k nerozeznání, a jak by nebyly, když jim zbývá z celé ideologické nabídky už jen kvadratura kruhu, s níž by si neporadil ani tuplovaný Einstein: kde vzít prachy k dalšímu provozu dýchavičné státní mašiny. Občánkovi-trpiteli pro další daně do kapsy sahat, aby se naplnil levicový ideál životních jistot, už dost dobře nelze; přehodit však výhybku k zásadám pravicovým, dle nichž každý jest vlastního štěstí strůjcem a stát teprve poslední záchrannou instancí, s tím by také nikdo moc hlasů nenalovil… i vleče se všechno od voleb k volbám, od řečí k řečem, stále nudněji, stále stejněji. Mezitím, oficiální politikou zčásti nepozorováno, zčásti pohoršeně odmítáno, se objevilo téma nové a po čertech naléhavé: obhájení vlastního civilizačního způsobu v hodině více než dvanácté. Nezrodilo se v partajních sekretariátech, ani v intelektuálských salonech a síních univerzitních, nýbrž vyvřelo ze starostí a úzkostí prozíravější části veřejnosti; a bylo jen otázkou času, kdy vyplní vakuum po vyprázdněné politice. Jakž se už děje, nebo přinejmenším začíná dít. Téma přežití západní civilizace přestává být pokoutním koníčkem hloučku spiklenců, včera ještě bohorovní političtí profesionálové pochopili, že před nimi leží Rubikon, na jehož překročení mohou záviset jejich kariéry, i spěchají si ještě nahonem také ukrojit skývičku, než je předběhnou jiní. Zopakujme si krátce dosavadní vývoj řečeného tématu, abychom lépe pochopili současný stav a mohli s jistou mírou pravděpodobnosti soudit na budoucnost. Zatím se nezdá být valná.

Aniž tomu věnovala velkou pozornost, stala se Evropa dějištěm střetu civilizací, byť i trochu jiného, než jak jej narýsoval otec té myšlenky, Samuel Huntington. Neodehrává se po vojensku na hranicích civilizačních oblastí, nýbrž živelným přeléváním z jedné do druhé, ani se netýká bez rozdílu všech, nýbrž povýtce civilizace na jedné straně západní, na druhé islámu. Přelévání dospělo za blahovolného přihlížení ušlechtilých duchů značně daleko, takže i méně nadaný matematik snadno vypočte, kdy v jeho zemi převládne muslimský živel nad domácím, čímž bude střet prohrán a nastoleno právo vítězovo. Leda by se ovšem stal zázrak; zdá se, že volení zástupcové evropského lidu na něco takového čekají. Stále sílícímu dílu občanské veřejnosti se ale na zázrak čekat nechce a hledá, čím a jak by mohl být ten neblahý vývoj zastaven; a pokročil-li už příliš daleko, aspoň jak zabránit nejhoršímu. Až donedávna mělo v těch otázkách rozhodující a vlastně jediné slovo multikulturně laděné intelektuálstvo a jej poslušná, v bezmyšlenkovitém pohodlíčku zahnízděná kasta demokratů z povolání. Teď jako by se karta obracela. Neboť volení zástupcové lidu mohou vést řeči takové či onaké, ale vždy se dají do cvalu, zjistí-li, že se přízeň jejich oveček obrací nepředvídaným směrem. Kterým, ukažme si na příkladě.

Dne 23. června roku tohoto byl amsterdamským soudem zproštěn žaloby z podněcování k nenávisti jistý Geert Wilders, dle jedněch islamofob a málem fašista, dle jiných, domnívajících se zastarale, že kritika je jednou z podmínek demokracie, kritik zahlcování Nizozemska islámem. Soud se vlekl dlouhých osmnáct měsíců, a na začátku bylo vše jasné: vyvrhel lidstva jménem Wilders se provinil neodpustitelně urážkou islámu a zaslouží si co nejpřísnějšího trestu. Týmž tónem se nesly výroky politiků i veškerého tisku, pes by býval od arcikacíře Wilderse kůrku nevzal. Jen v nizozemské veřejnosti něco jako by pobublávalo, ale nebyl na to brán ohled. Nyní, po půldruhém roce… hle, jaký obrat! Předsedající soudce ukončil řízení osvobozujícím výrokem: pan Wilders se o islámu vyjadřoval snad trochu hrubě, ale v rámci veřejné debaty přípustně; co se pak předmětu žaloby týče, podněcování k nenávisti se nedopustil, jelikož si nebral na mušku muslimy jako jednotlivce, nýbrž islám jakožto takový. Což se ještě před rokem nesmělo, ale najednou smí. Téhož názoru byl náhle zjihnuvší státní zástupce, notující si s Wildersovým obhájcem až podivno; i opustili všichni po ani ne dvaceti minutách místnost soudní, spokojeni, jak šťastně vyřídili tu nemilou šlamastyku. Nikterak šťastni ani spokojeni naproti tomu nebyli zástupci muslimských svazů v roli vedlejších žalobců. V zahajovacím řízení šlo všechno jako pod jejich komandem, nyní však dostali za uši. „Zřejmě si nedovedli představit,“ vyjádřil se k tomu jistý významný právník a pozorovatel procesu, „jak snadno se může soudní řízení obrátit proti nim. Bylo jejich cílem kritiku islámu umlčet, a místo toho se jim dostalo procesu, kde se v pozici obžalovaného ocitl sám islám.“ A dalo by se uvést ještě pár zábavných momentů z toho pozoruhodného zasedání, ale my se obraťme k okolnostem té náhlé změny.

Příčin je jistě víc a starších, bezprostřední důvod však lze vidět ve skutečnosti, že zatímco vyvrhele Wilderse po osmnáct měsíců soudili a soudili, dosáhla jím založená strana Partij voor de Vrijheid (Strana svobody) znamenitého volebního úspěchu, stavši se třetí nejsilnější politickou sílou Království nizozemského. Jelikož se bez její podpory neobešel sám vítěz voleb a nastávající premiér Mark Rutte, jest podobno pravdě, že on to byl, kdo diskrétně zatlačil u amsterdamského soudu; bylo by věru podivné, měl-li by úspěšný politik, na jehož souhlasu závisí páně Rutteho ministerské předsedování, místo v křesle vládním dřepět v kriminále. Mimoto a možná i především se smýšlení občanské většiny nevyjadřuje pouze volebním výsledkem; stejně závažným a možná závažnějším barometrem mohou být agenturní a časopisecké průzkumy. Vyplynulo z nich toto: zhruba sedmdesátiprocentní a stále stoupající podíl Nizozemců vidí v postupující islamizaci své země ohrožení svobody vlastní i svého potomstva; v témže poměru si nizozemská veřejnost od svých politiků žádá změnu až příliš benevolentních přistěhovaleckých zákonů, ve vztahu k islámu zejména. To už sotva lze odbýt ohrnutím pysku nad jakýmsi populismem; mají-li být populisty tři čtvrtiny veřejnosti, kde potom jsou nepopulisté? Z čeho berou svůj nárok soudit, který z postojů je přípustný a který ne? Komu má být nasloucháno a kdo zavržen, případně i do kriminálu? Platí ještě zásady demokracie, nebo už tady zase máme pravdu jedinou, sborem velekněží neomylných posvěcenou, již kdo nectí, zaslouží si… no, hranici kacířovu zatím ne, ale co není, může ještě být. Nikdo nedohlédne, kam a k čemu může dospět výlučnická pravda, dá-li se jednou na pochod. Jak mnohá zkušenost ukazuje, lépe je rozpoznat ji včas a nasadit jí uzdu. Demokratickou uzdu, kdyby byly nějaké námitky.

A už se nizozemský impuls šíří, v dalších a dalších zemích Evropy vznikají na témže nebo více či méně obměněném základě politické strany, dosahují větších či menších, ale bez výjimky rostoucích úspěchů. Toho se zaleknuvše mění představitelé tradičních partají svá včerejší stanoviska a dopouštějí se výroků, jež by jim ještě před nedávnem vynesly vyloučení z partaje, a hle, prochází jim to. Jiná věc je, že se do diskuze vkrádají izolacionistické tóny: v menších evropských zemích, ale také například ve Francii se nové strany stávají tribunou požadavků omezení úlohy EU nebo dokonce vystoupení z tohoto až příliš nadnárodního celku… no, diviti se netřeba. Stejně jako jednotlivé vlády, i bruselská gremia vycházejí bez velkého zamyšlení z politicky korektních dogmat; a znepokojený občan shledává, že čeho by se při troše rozumu a soustředěné vůle dalo dosáhnout na úrovni národní, bude obtížno prosadit v této olbřímí organizaci. I to se ale může rychle změnit: stane-li se obrana civilizačních hodnot nepřeslechnutelným tématem národních parlamentů, i v bruselsko-štrasburském zápecí bude obtížné jej nedbat. V tom případě by mohla být spojená Evropa silnější hrází proti islámské invazi než jednotlivé země a zemičky, a dejž jen Bůh, aby se tak stalo, než bude pozdě.

Ono už, vymněme mhu z očí svých, pozdě je. Co mohlo být ještě před tuctem let poměrně snadno vyřízeno, stává se předmětem zápolení úporného, možná - kdoví, k čemu dospěje čas - i krvavého; nezavírejme oči ani nad takovouto alternativou. Leda bychom se rozhodli odevzdat vládu věcí svých do rukou protivníka předem a dobrovolně, jaký už odedávna je recept mírotvorců. Jak by pak mohlo vypadat pokračování… třeba budou početně převládnuvší muslimové na naše potomečky hodní. Třeba je nebudou nutit k přijetí, řekněme, maličko kuriózních obyčejů své víry. Nebo je k tomu všemi myslitelnými i nemyslitelnými prostředky nutit budou. Do budoucnosti nikdo brejle nemá, jen jednoho je třeba se vystříhat jako ďábel svěcené vody: vybrat si ze všech alternativ tu nejpříjemnější a ji pak stanovit vodítkem svých úvah. Nic nedopadá hůř než tato pošetilost.

Než vraťme se ještě jednou k začátku: Západ se nestřetá po hungtinovsku jen tak s jakoukoli civilizací. Nic tragického by se nestalo, kdyby se do jeho zemí stěhovali a v nich se rozmnožovali thajští či korejští buddhisté, japonští šintoisté, čínští taoisté a vyznavači učení Konfuciova, a třeba i pohané z nejčernější Afriky, pokud by byli ochotní žít z plodů vlastní práce a ne na účet sociálního úřadu, což je ale téma jiného povídání. Zeměpisný původ, tradice i sám jazyk neznamenají tak mnoho. K výměně těchto prvků došlo v naší kulturní oblasti během dějin vícekrát; pozměnilo ji to, k úpadku ale nepřivedlo. S islámem je to jiné. Islám není náboženství jako každé jiné, leda snad drobátko divoké, nevyzrálé, no bóže, to se časem srovná, jak nás těší ti, kteří o učení Prorokově starého kozla vědí, nýbrž hlavně a především systém společenský, právní a politický, imperativní životní návod, podrobný, ohledu neznající, celosvětově platný, jemuž neukřivdíme, nazveme-li jej totalitním. Co z toho plyne: má-li se islám integrovat do Evropy, musel by se vzdát článků své víry s obyčejem západním neladících, což ale lze jen stěží očekávat. Má-li se Evropa integrovat do islámu, musí se také ledačeho vzdát. Rozdíl je v tom, že se západní civilizace bez islámského přínosu snadno obejde, obráceně to však neplatí. Zanikne-li Západ, stane-li se obětí své vlastní ústupné neprozíravosti, znamená to v posledním důsledku i konec civilizace islámské, kterážto, abychom parafrázovali slova starodávné proletářské písně, čeho užívá, z plodů západního ducha vyplývá. Je to ale hořké zadostiučinění, lépe je nedat k takovým koncům dojít. Cosi započalo, jakýsi vítr se zdá obracet, nepolevujme, hleďme si svého zájmu, jako si jej hledí i všichni ostatní. Proč bychom si to právo měli odpírat zrovna my, lidé Západu, civilizace nejvyspělejší, byť ji i občas popadaly záchvaty sebezničujícího bláznovství.