Srpen 2011

Sláva a soumrak odborů aneb Co s posvátnou krávou

Luděk frýbort

Demokracie (neboli vláda lidu) spočívá na předpokladu, že se řečený lid v co nejvyšší míře na vládě podílí nebo o ni přinejmenším jeví zájem. Jenže opak se zdá být skutečností: milý lid na své vládnutí čím dál víc kašle. Volební účast klesá od voleb k volbám, jestli to takhle má jít dál… jaká vlastně je nejspodnější mez, pod níž jsou volby neplatné? Nebo je tomu tak, že kdyby se k volbám přištrachal jediný človíček a udělil svůj hlas dejme tomu Straně psů a koček, vytvořila by ona partaj vládu, na nic dalšího se neohlížejíc? A abych přešel k námětu tohoto článku: stala se prostředkem června skutkem ona gigantická, odborovými předáky dlouho ohlašovaná stávka, co se jí měly zúčastnit statisíce rozhněvaných pracujících, a ono tumáš, sehnala se jich ze všech koutů republiky s bídou tisícovka. No, není divu. Vliv odborů na veřejné mínění upadá, členstva jim - a nejen v zemích českých - valem ubývá, … je známo nejnižší procento odborářsky organizovaných zaměstnanců, od nějž dolů odbory pozbývají práva zasahovat do hospodářského života země? Nebo je tomu jako s tou vládou lidu? Kdyby z celé slávy zůstal jeden jediný odborářík, přesto bude mít v mzdových jednáních rozhodující slovo, bude mít právo zdržovat, překážet, vytvářet náladu záštiplného protivnictví, být druhou, nevolenou nohou levicové politiky ve dveřích demokracie? Inu, nepomysleli zakladatelé odborového hnutí kdysi v šeru předminulého století, že jednou může být jejich oveček jako muzikantů na funuse. Dnes tomu tak je a bylo by poctivé s tím začít počítat.

Zastaral a zfousatěl už drahně princip odborů, vyjádřený vytloukáním stále vyšších mezd z nezřízeně bohatých kapitalistů. Odborovým předákům dosud nedošlo, čeho si všimly evropské sociálně demokratické strany už před desítiletími: že Marxovy teze o zásadním antagonismu pracujících a zaměstnavatelů mohly mít něco do sebe v počátcích průmyslového věku, pro současnost ale jsou nářadím zcela nepoužitelným. Snad jim to ani dojít nemohlo; kdyby zanechali svého třídního bojovnictví, k čemu by tady ještě byli? Z čeho by brali své oprávnění k existenci, spočívající v halasném vymáhání toho, co by se bez jejich křiku snadno vyřešilo samo? Znovu jsme u toho: demokracie v dnešní vývojové fázi porodila privilegovanou kastu politiků z povolání, jimž jsou přání a zájmy obecného lidu vzdálené a dohromady už lhostejné. Stejně vzdálený a lhostejný, čemu se pořád divíme, je poměr občana k jeho politikům. Přesně totéž, jen s přídavkem zmíněné už fousatosti, se přihodilo odborovému hnutí: nechalo vzniknout privilegované kastě obránců zaměstnaneckých zájmů z povolání a výsledek je týž, ledaže odborářem býti člověku nenutno, kdežto občanem nutno. I nelze se divit, mohou-li být celé slavné odbory každému víceméně ukradené a sbubnují-li demonstraci, která měla otřást svědomím veřejnosti, pochoduje v jejích řadách tisícovka posledních Mohykánů, jimž se ostatní dílem vyšklebují, dílem si jich nevšímají. Neuzrála odborářská myšlenka k revizi? Nebylo by načase obrátit kalendář od devatenáctého století k jedenadvacátému, majícímu sakra jiné starosti než doba manufaktur a parostrojů?

Ač to ledakomu nechce jít do hlavy, není dnešní zaměstnanec hladovějící proletář Marxova času, ani není jeho šéf obézní pán v cylindru a s tlustým cigárem v hubě, počítající milionové zisky vydřené z krve a potu pracujícího lidu. Současný zaměstnanec předobře ví, že ho s majitelem firmy pojí společný osud: přijde-li na buben pan šéf, i on sám se může jít klouzat. Ta souvislost je zřejmější spíš v menších podnicích, kde jsou zaměstnanci v přímém osobním styku se svým chlebodárcem, znají a sdílejí jeho starosti, v důsledku čehož se přitažlivost odborové myšlenky vesměs rovná nule. V podnicích velkých ještě nějaká přetrvává, ale sláva to dávno už také žádná není. Přidáno na platě by ovšemže rád dostal každý; ale že by následkem přemrštěných požadavků mohl jít podnik ke dnu a zaměstnanec s ním, ví také každý. I jest soukromé podnikání obtížným terénem odborářských snah. Také že se veškeré stávkové aktivity a podobné žerty přenesly téměř už kompletně do sféry veřejných služeb… a poslyšte, jestliže bych jakožto občan a daňový plátce mohl mít jistý zbytek pochopení pro mzdové boje u takového Siemense nebo Fiata, tady přestává veškerá legrace. Líté pranice o groše do výplatního pytlíka už nejsou soukromou věcí vedení podniku a odborových rad, nýbrž se zajatcem odborů stala celá veřejnost. Když vy nám nepřidáte pět procent na mzdě a půl dne dovolené k tomu, tak my… zablokujeme nádraží a letiště… zabráníme odvozu odpadků… znehybníme městskou dopravu… nepustíme děti do školy…nemocnice, no dobře, jací už nejsme humanisté, těm ponecháme nouzový provoz …

To už není vcelku pominutelné handrkování o pár šupů, které beztak hned pozítří pohltí inflace, nýbrž bezohledné, nejhlubšího středověku hodné lupičství. Vezme-li zakuklený gauner za rukojmí náhodné návštěvníky banky, podléhá trestu. Rozhodne-li se odborové bafuňářstvo vzít za rukojmí statisíce lidí, nepustit je do práce a z práce domů, zkazit jim dovolenou, zavalit města hnijícími odpadky, trestu nepodléhá, nýbrž jedná v souladu s platnými zákony. Nebyl by pomalu čas, aby takovou zákonnost vzal čert? Mzdové tahanice, když už bez nich někdo nemůže být, ať se odehrávají mezi těmi, jichž se týkají; vydírání pomocí rukojmích ať je ale nazváno pravým jménem a zbaveno ochrany zákona. Jsouť zaměstnanci veřejné správy placení z daňových prostředků; bylo by tudíž nejen logické, nýbrž i morální, aby jejich příjmy odpovídaly stavu veřejných financí. Překypují-li veřejné pokladny, mohou růst i platy služebníků státu. Jsou-li plné leda dluhů a uschlého myšího trusu, nadešel čas uskrovnění. Vše jiné je sobecké sahání do kapes občanu daně platícímu, moderní forma lupičství.

Mělo by být zřejmé, ale asi není, že nejprve je třeba vytvořit hodnoty, až poté přemýšlet, jak mají být spravedlivě, sociálně etc. rozděleny, z kteréžto zákonitosti se nevymyká ani odměna za vykonanou práci. Vypočíst její růst či nerůst, k tomu není zapotřebí odborů, to dokáže chatrně vzdělaný mzdový účetní. Ba, když tak o tom přemýšlím, dokázal bych to možná i já sám, jakkoli jsem býval ve škole učněm věd matematických dosti nevalným. Násobilku ale ještě umím a počítat s procenty také; poskytněte mi číselné údaje zisků a ztrát, aktiv a dluhů, daňového zatížení, pár flaštiček solidnějšího vína k tomu, abych měl při té otravné práci čím osvěžit ochabující mysl, a já vám vytvořím tabulky mzdových pohybů ne plošných, ať firma prosperuje nebo se potácí na pokraji bankrotu, ale použitelnou pro každý podnik v jeho specielní situaci, chronicky prodělečnou firmu jménem Stát z toho nevyjímaje. A co nadto jest, nerozumné, nespravedlivé, mnohdy i zlodějské jest.

Neocitá se hospodářství západního světa v takové situaci poprvé. Už v průběhu dřívějších věků se střídala období vzestupu a stagnace; vyloučíme-li následky válek a morů, nelze přehlédnout, že hospodářský rozvoj vesměs souvisel s uvolněním svěrací kazajky ochranářských regulí, stagnace či úpadek s jejím přitažením. Ve středověku bývaly brzdou rozvoje cechy; teprve když vinou své znehybnělosti upadly do bezvýznamu, uvolnila se cesta průmyslovému věku. Nejbouřlivější ekonomický rozvoj zažila Evropa v onom zhruba třicetiletí po skončení napoleonských válek; tehdy byl položen základ vší dodnes užívané dopravní soustavy, řemeslná produkce přerostla v průmyslovou, schopnou zajistit nejen dostatek, nýbrž i nadbytek spotřebních statků, z Evropy vymizela bída v její osudově nevyhnutelné podobě, skromný blahobyt se stal z výjimky pravidlem. Pak najednou – co to –křivka vzestupu se začíná zplošťovat… inu, dal se do díla Marx a jiní myslitelé sociální rovnosti. Vznikly odborové svazy, vzavší si za úkol ochranu pracujících před vydřidušskými zaměstnavateli. A tak dále, až do dnů dnešních.

Co bude dál, suď Bůh. Možná zajdou odbory na úbytě jako kdysi cechy, a ekonomická křivka se začne zvedat. Nebo si podrží nedotknutelnost posvátné krávy a křivka bude zvolna, avšak nezadržitelně sestupovat k stagnaci a od stagnace k úpadku. A jiného výběru není.