Srpen 2011

Z blízka a z daleka bez růžových brýlí 16

Luděk Frýbort

5. Do hor a do pouští

Caesar dělil Galii in partes tres, na tři díly, a totéž bych mohl podniknout já s Ománem. Má část severní, nejúživnější a nejobydlenější, má menší dílek ještě úživnějšího kraje u hranice s Jemenem, a mezi těmi dvěma leží díl třetí a nejrozlehlejší, bezvodá, mrtvá, monotónní, neřku-li otravná poušť. Začněme severem: jako páteř kraje se táhne vysoké, skalnaté horstvo Hadžár, na pohled sluncem na kost vypálené a životu nepřátelské, ale takový pohled by byl mylný; horský hřbet Hadžáru v sobě skrývá vodonosné vrstvy, živené občasnými dešti. Vzácný ten jev může cestovatel zažít v prosinci či v lednu, v kterýchžto měsících dokáže napršet kolikrát až pětadvacet milimetrů vody. Kde si vodonosná vrstva najde skulinu k povrchu, vytvoří se větší či menší pramen, ano i celé potůčky, většinou občasné, ale najde se i stálý. V místech tak požehnaných pak vyrostly datlové oázy, drobné osady i celá města. Největší a nejvýznamější z nich Nizwa, náš příští cíl a východiště průzkumů.

Jak rychle se svět mění! A stalo se potměšilostí dějin, že se s jistým zpožděním mění i svět islámský, který, když se to vezme od podlahy, by měl setrvávat ve věčné neměnnosti; sdělil přece Bůh lidstvu ústy svého Proroka veškerý a definitivní životní návod už před patnácti staletími, takže jaképak změny. Podnícen dobrodružnou četbou jsem už jako kluk toužil navštívit země Arabského poloostrova, Omán v to čítaje. Jenže než k tomu mohlo dojít, i u nás se dostali k slovu proroci  věčných a definitivních pravd, a nějaké courání světem v nich nebylo obsaženo. Možná jsem měl štěstí; dostat se do Nizwy tenkrát a ne až o půl století později, kdoví, jak by se to se mnou dopadlo. Jakýsi anglický badatel, který si návštěvu toho místa nenechal vymluvit, bezmála ten nápad zaplatil životem; ještě že ho od něj odradili jeho beduínští průvodci, sdělivše mu, že by v Nizwě nešlo o krk jen jemu – to by konečně nějak snesli – ale i jim, takže tam s ním ne a nepůjdou. Taková byla pověst obyvatel Nizwy, fanatiků pro pravdu Alláhovu. Dnes je to město přiměřeně moderní jako všechno v Ománu, s patřičnou porcí tradice, jako také leckde v Ománu, má jednu obchodní ulicí, jaká by mohla být i někde v jižnější Evropě, jeden hrad barvy hlíny, jejž zde nechal zřídit v 17. století místní vládce Sultan bin Saif al Yaruba na obranu proti beduínským nájezdníkům a z jehož hradeb je krásný rozhled k horám a do datlových hájů, a jeden súq, snad až příliš moderně přestavěný, čímž z něj orientální kouzlo nadobro vyprchalo. Zato je  možno z Nizwy podnikat výpravy do podhorských vsí, zčásti ještě stavěných postaru z jílu a slámy, a do malých pozemských rájů, jaké se vytvořily všude tam, kde se podzemní voda prodrala k povrchu.

Se zemskými ráji je to divná věc. Jsme-li v nám důvěrně známých končinách, klademe udělení toho titulu přísné podmínky: v zemském ráji na pohled musí šumět bory po skalinách, ale především vody hučet po lučinách, a to velmi hojně. Vodní ploška zvící volejbalového hřiště, orámovaná několika metry skrovné zeleni, by nás k výkřikům úžasu nepřiměla. Objevíme-li se však loužičku vody v krajině na kost vyprahlé, nic než kámen, šedý prach a suché trní, nemůžeme se té krásy vynabažit. Expedice k místům takových zázraků mají bohužel vesměs ten háček, že je k nim zapotřebí terénního vozu, přepych to nad poměry naši cestovatelské kasičky. Ale je i pár takových, kam se lze dostat i bez této finančně náročné rekvizity, kouzelná oáza Wádí bani Chálid (Údolí synů Chálidových, Alláh sám ví, kdo byl ten chlap) například. Chválou tohoto divu světa překypují nejen domorodá ústa, na něž bych konečně tolik nedal, ale doporučují jej jednohlasně i všemi kouty Ománu prohnaní cestovatelští zkušenci, co je tak cestou potkáváme, i vydáme se tam také.

A opravdu. V klínu pustých hor, obklopena temnou zelení datlových hájů, září v slunci kaskáda větších i menších jezírek a skalnatou průrvou zasahuje hluboko do horského zázemí. Jak by se nezatetelilo srdce vodomilovo! Vlastně jsem si kromě betonových bazénů v celé Arábii ještě nezaplaval, takže kalhoty dolů, a… Jenže je čtvrtek odpoledne, muslimský to víkend, a lidstva jako na pražském mostě, neboť Omán je říše skromně blahobytná, a blahobyt se všude projevuje tím, že lidé jezdí na výlety. Parkovišťátko u konce sjízdné cesty je zacpané na kilometr daleko a pořád ještě přijíždějí další a další zájemci o víkendové povyražení. Vystoupí, vyloží koše, bedny, mrazicí boxy s proviantem, dvacetilitrové láhve s vodou, k tomu koberce, zástěny proti slunci a co tak ještě patří k arabské představě pobytu v Boží přírodě, to všechno naloží na záda buď sobě nebo tím obtíží své černě zahalené manželky, a vlekou se stezičkou vzhůru, až usoudí, že terén je vhodný k táboření. Vše rozloží, usednou na koberce a jmou se hodovat.

Dobře. Nevyžaduji bezpodmínečně, abych byl v místech krajinné krásy sám jako ten Robinson. A víkendové hemžení může být příležitostí k všelijakým setkáním a seznámením, lidé bývají v ten čas uvolněnější, konečně jsem nepřišel do Ománu abych si užíval lyrického osamění, nýbrž bych tak říkaje nahlédl do duše národa. Je jí tady kolem, až zrak i sluch přechází, a ne nepříjemně: tady nás vezmou mezi sebe arabští mládenci a nabízejí nám cosi masitého na špejli, tam zase nás černě zahalené Arabky uctí banány… Potvrzuji si, jak nesmírně přátelští jsou to lidé, pravý opak toho, jaký obrázek si o nich udělala západní veřejnost po onom nešťastném 11. září. Zpěv a hluk se rozléhá ovšem nemalý, ale vyluzovaný vlastními hrdly, ne stiskem knoflíku nějakého elektronického rámusidla, i to je sympatické. Jenom… ó Vznešený, toho bo… všude, věru nenalézám v slovní zásobě jazyka českého příhodnější výraz pro ten apokalyptický nepořádek. Žluté, modré, růžové i jinak barevné chomáče plastikových sáčků, plastikové kelímky, lžičky, krabičky, láhve a lahvičky, pestré obaly, jak komu odpadly od ruky podle zásady: dojím – zahodím. K tomu ohlodaných kostí, rozlitého kečupu, rozházené rýže… to už není vzorně čistý Masqat, město sultánovo, to je třetí svět s celou svou bezohlednou netečností k přírodě. Měl jsem přijít do Wádí bani Chálid, dokud ještě Ománci nepřišli na chuť víkendovým piknikům. Nebo aspoň před vynálezem plastikových obalů. Naopak zase mohu být rád, že jsem přišel teď a ne až po deseti letech. Ještě mohu poplavávat v teplé vodě jazírka, s ošklivostí odhrnuje plastikový sajrajt. Za deset let… jak dlouho může trvat, než se jedno z nejkrásnějších míst zahrady Alláhovy zanese odpadky natolik, až se zoškliví i samotným Ománcům?

Náš první, rozvinutý svět si dělá starosti o hrozící klimatickou katastrofu, jakkoli zatím nikdo nevybádal (a ani se moc do bádání nehrne), jakou částí se na ní podílí moderní člověk se svými vynálezy a jakou příroda se svými sopečnými erupcemi, výrony metanu a jinými naděleními. Četl jsem v tom smyslu něco o padesátinásobném předstihu přírody před člověkem, nevím, mám-li tomu věřit. O příšerném zasajrajtění velké části světa odpadky s převahou umělohmotných však žádných pochyb není, kdo se chce přesvědčit, nechť sedne do letadla a vystoupí v kterékoliv tzv. rozvojové zemi. Někdy i v docela slušně zámožné zemi, jakou je například Omán. Vzpomínám si, jak jsem v jednom masqatském obchodním středisku kupoval meloun. Velký, kulatý, zelený. Spatřiv, že se jej mládenec u pokladny chystá vložit do modrého plastikového sáčku, povídám – děkuji, nepotřebuji sáček, vezmu si meloun takhle. Chci totiž chránit environment, víte, životní prostředí. Ten dobrý hoch z toho vyvodil, že se mi modrý sáček nelíbí, a jal se mi melouna cpát do růžového. Pámbu ví, jestli kdy slyšel o nějakém environmentu. A slyšel-li, dělá-li si z něj něco. Zatím mu ještě odpadky nesahají po bradu. Až budou sahat… však on to Alláh nějak zařídí. Je kříž s kulturami, jejichž pohled do budoucna nepřesahuje dnešní večeři. Je kříž i s takovými, jimž všechno zařídí Alláh či jiný odpovědný činitel.

Zde se našemu rozvinutému, starosti si dělajícímu světu naskýtá mohutné pole osvětové činnosti. Zde by byl cíl pro rozvojové miliardy. Jenže, to se ví, přišel by náš svět o svůj znejmilejší sport, o sypání popele na vlastní hlavu. Nelze bohužel nijak dokázat, že vrstvy sajrajtu v zemích třetího světa mají na svědomí třebas Američané, těm by psí hlava pasovala nejlíp. Je to pořád stejné, dnes jako ve století osmnáctém. Rozhořčovali se západní duchové nad transportem černých otroků do Ameriky, aniž by se setina jejich rozhořčení tkla řádění arabských otrokářů. Dnes jim mohou srdce utrhnout odtávající ledovce, ale že se pomalu stávají domorodou bezmyšlenkovitostí obrovské plochy světa neobyvatelnými, se jejich kritického ducha nedotýká. Leda by se i za to mohli horlivě omlouvat a odškodnění nabízet.

Po nějakém čase jsou datlové oázy, hory s jejich propastmi i hliněné vesnice prozkoumány a nadešla chvíle pustit se napříč Ománem k jihu, do druhé obydlené části té rozsáhlé země. Abych uvedl srovnání: blíží se Omán rozlohou spojenému Německu, obyvatelstva je v něm však sotva tolik jako v Albánii. V půjčovně nás sice nabádali, abychom si vzali automobil jen pro okolí Masqatu, pak odletěli letadlem na jih a půjčili si jiný, ale ona i ta zoufalá tisícikilometrová jednotvárnost patří k obrazu země, i rozhodli jsme se ji absolvovat. Pročež mohu vydat takovýto popis: velmi slušná, dobře asfaltovaná silnice rovná jako když střihne, vítr přes ni převívá závoje písku, vlevo poušť, vpravo poušť, plochá, šedá, jednou za deset minut prohrčí kolem tu náklaďák, tu autobus na lince Masqat – Salaláh. Moje příručka varuje před kolizí s velbloudem, ale vyskytl se hned na začátku jen jeden, on ani velbloud není takový blázen, aby se bez účelu potloukal tou truchlivou nekonečností, a účel vymizel s kupeckými karavanami. V rozestupu tří set kilometrů zívají prázdnotou a zanedbáním dva vládní hostince, kde se pocestný může ubytovat, když má té otravy dost, a uprostřed mezi nimi pouštní městečko Haimá, kde se může krom toho ubytování i najíst. Je to docela zajímavá zkušenost.

Jak jsem už někde uvedl, hospody a jídelny jsou v celém Ománu doménou Indů, ale tady je jedna arabská, i vstoupíme. Nad neuvěřitelně pobryndanými stoly se sklánějí šoféři náklaďáků a sytí se, hnětouce v dlani pravé ruky z rýže sousta (levá je nečistá, čemuž se při neexistenci toaletního papíru nelze divit) a vpravujíce je zčásti do úst, zčásti rozhazujíce po stole, pod stůl i kolem stolu. Starý vandrovník jsem, ale takový svinčík jsem ještě neviděl, jaký dovede vyprodukovat hodující Arab. Inu, když si nemůže nic přidržet levou rukou… Obsluhující mládenec, vida vstupovat bledé tváře, ukáže na závěs s nápisem arabským i anglickým: Family room, rodinná místnost. Tam že budeme obslouženi. V rodinách totiž bývají ženské, a nehodí se, aby se žena vystavovala zrakům mužů, byť i zahalená. Nezahalená teprve. Místnůstky za závěsem jsou běžným vybavením ománských restaurací, rozdíl je v tom, že v Indem vedené hospodě mizí ve Family roomu výhradně arabští ženatci se svými odženštěnými postavami v černém, kdežto v arabské musíme za závěs i my. Což nakonec není tak špatné, aspoň unikneme pohledu na šoférské hody.

A zase to jde dál, poušť, poušť, jen tón šedi je místy světlejší, místy tmavší podle toho, jakou geologickou formací právě projíždíme. Když v tom, oku nevěřím… jakým kouzlem jsme se ocitli v zimní krajině? Sněhobílá pláň, jen si nasadit běžky, tak, rukavice, čepici na uši a hurá… než otevřu dveře a do klimatizovaného vozu velne čtyřicetistupňové horko. Jat profesionální zvědavostí vystoupím, vezmu do hrsti kus toho čehosi bílého, líznu… sádra. Sádrovcová poušť. Hle, přece jen nová zkušenost. Snad stála za tu dvoudenní nudu. Mimoto se někde tady poblíž, to jest nějakých sto kilometrů napříč pouští, nalézá Ubar, dávné středisko jihoarabské civilizace a jedno z  míst, ucházejících se o titul sídla královny ze Sáby. Dnes tam prý není k vidění nic, leda díra do země, jak ji po sobě zůstavili archeologové, a malé muzeum s pár vykopávkami. Pro nás beztak nepřichází v úvahu, když nemáme to terénní vozidlo. A to už se tisíc pouštních kilometrů chýlí ke konci, na obzoru se vynořilo město Thumrait, a v dáli za ním pás hnědavých hor. Tam už se prostírá jiný kraj, jenž si před dávnými věky pro své bohatství a úrodnost vysloužil jméno Arabia felix, Šťastná Arábie.

6. Země myrrhy a kadidla

Zmíněný kraj nese jméno Dhofar a proslul po celé Arábii tím, že v něm pršívá. Ne pořád; jen během léta v osmi týdnech sezóny zvané charíf. Tehdy přešlehne z Indie cíp tropického monzúnu, zarazí se o hradbu dhofarských hor a vypustí ze sebe dlouhý, úlevný déšť. Země se zazelená, suchá wádí se naplní vodou, a kdo v celé Arábii čtyři kola nějakého vehiklu má, každý si jede té nádhery užít. Na zeleném pažitu a pod bouřícím vodopádem rozprostřou výletníci koberce, usadí se na ně uprostřed svých rodin, vybalí koše a brašny s jídlem a s pocitem štěstí debužírují, nepovažujíce dešťovou slotu za nepříjemnost, před níž je třeba se schovat, nýbrž za předstupeň ráje. Neboť vskutku, druhé takové příležitosti se dočkají až v ráji, bude-li jim dopřán. Což všechno podávám jen z druhé ruky, jelikož kdybych si sám chtěl dopřát rozkoší charífu, musel bych k tomu přijmout i padesátistupňovou výheň v Masqatu a jinde, a i když uznávám, že pohled na zelenající se Arábii může mít něco do sebe, takový milovník moknutí přece jenom nejsem.

Centrem Dhofaru a po Masqatu druhým největším ománským městem je Salaláh. Vcelku příjemný, pravoúhle stavěný, takže se v něm pocestný snadno vyzná (to v arabských městech nemusí být vždy zaručeno), nic zvlášť pozoruhodného však neobsahující. Zvlášť nic starobylého; opravdu bych rád věděl, co zde stávalo, než osvícený sultán Qabús uvedl zemi do moderního času. Nedlouhý pruh pláží by tu byl, ale ne zrovna nejčistší jako všechny veřejné pláže v tom koutě světa, dobrý leda k tomu, aby na něm místní kluci hráli fotbal. To už spíš stojí za pozornost kukuřičná pole na opačném okraji města, krávy, pasoucí se na zavlažované zeleni, to se jinde v Ománu a zřejmě ani v celé Arábii neuvidí. Ještě si zajdu do lékárny ve snaze najít konečně nějaký prášek, z nějž by si mé chřipkové breberky nedělaly legraci, pak se jde spát. Chřipkové breberky totiž dospěly ve svém snažení do stadia silně zapáchajícího zápalem plic, a já bych arabský špitál poznal zevnitř značně nerad. Vůbec jsem na stará kolena nějak choulostivější, nemohu se vydat do vzdálenějších zemí, abych tam neulovil chřipku.

A spát se jde zase do Youth hostelu aneb Bajt aš Šabáb, kteréhožto zařízení si Omán také dva kousky pořídil, nepochopiv zcela jeho účel. Objednal jsem noclehy v domnění, že tak ušetříme nějaký groš za drahé hotely, avšak ouvej. Kdepak nějaká baťůžkářská nocležna, kdepak skromný příbytek pro chudé študáky a spořivé starce, na kraji města stojí stavení jako panský zámek, poskytující komfort dobře čtyřhvězdičkový za cenu rovněž dosti čtyřhvězdičkovou. Což uvádím pro informaci případného zájemce, který by si také myslel, že se uskrovní v nárocích na luxus a tak ušetří. Haha.

Ráno vstanu, odhrnu záclonu – koukej, povídám manželce, svítí slunce, bude hezky. Pohlédla na mne málem vražedně. Slunce, nepřítel života, tak už jsme se poarabili. Ale jednou jsme se na tu vojnu dali, takže co dál: podívat se, odkud to starověká Arabia felix získávala své bohatství. Že vývozem kadidla, to už vím; teď bych ještě rád viděl, jak vypadají a kde rostou kadidlové stromy, učenecky Boswelia sacra. Prý na úbočích Dhofaru, především v jeho západní, k Jemenu přilehlé části, zní informace. Jak se bezmála opuštěná silnice vine do hor, míjí vyschlá wádí i skalnaté hřebeny, skutečně všude roztroušeně z kamení trčí pokřivené stromy s červenavou kůrou a plochou korunou drobných, tuhých lístků. Kůra se jednou za čas odrbe a z ran vytéká bílá, lepkavá substance, která se na slunci usuší a zapálena vydává známou kostelní vůni. K mání je v kterémkoliv stánku salaláhského súqu, za riál sáček. A to ještě na nás asi pěkně vydělal. Za těch úvah se objeví policejní stanice, čtyřbarevný ománský prapor, závora a ostnaté dráty, jemenská hranice je tady. Nemajíce potřebných dokladů se obrátíme zpátky.

Dvojí je mi záhadné: kadidlo tedy, jak se zdá, není nic zvlášť drahocenného, za riál pytlík… jak Arabia felix při těch cenách došla své exkluzivity? Praví se, že obyvatelé jižního Ománu byli za časů kadidlové slávy nejbohatší lidé celého známého světa; že by ty bílé či nažloutlé drobky tenkrát platily víc? A hlavně – kde se jich tolik nabralo? Dle starověkých údajů se vyvážely z území dnešního Dhofaru tři tisíce tun kadidla ročně, což se mi nechce zdát. Tři tisíce tun, pane, to by bylo nějakých drobků… leda by osázeli kadidlovníky celý Dhofar s odstupem dvou metrů a kůru z nich odrbávali obden. Ale to by si nejspíš nedaly líbit. Rovněž nevím, kde vzali tři králové tu drzost nabídnout Ježíškovi pytlík kadidla za padesát kaček a ještě si u toho myslet kdovíco. Že je s ním nevyhodil!

K doplnění uvádím, že v témže kraji roste i myrrha, druhý z královských darů, na takovém trnitém křoví, latinským názvem Camiphora myrrha. Z něj se získávají rovněž jakési drobky a placičky zaschlé mízy, jenže červenavé. Ale v súqu ji buď nevedou nebo jsem ji mezi vším tím haraburdím přehlédl.

Jsou však i jiné pamětihodnosti v okolí města Salaláhu: například náhrobky a mauzolea muslimských světců a proroků. Většinou nesou jména slavných vykladačů muslimského zákona, která mi mnoho neříkají, ale jedno je mi povědomé: prorok Ajúb. Kdyby někdo hned nevěděl, o koho jde, oznamuji, že je to Job, ano, ten, co se o jeho neúchylnou bohabojnost vsázel Jehova se Satanem, nechávaje na toho trpělivého chudáka sesílat všelijaké pohromy. Už jako klukovi v hodinách evangelického náboženství mi to bylo divné; býval bych od spravedlivého Hospodina takovou podlost nečekal. Ale zbožný Job to všechno vydržel a za odměnu teď smí ležet v bílém mausoleu na kopci vysoko nad Salaláhem, náhrobek zakrytý kobercem v zelené barvě Prorokově. Náhrobek i koberec jsou takové jaksi nepřiměřeně protáhlé, musel být ten Job dost dlouhý pán.

Jenže mi nějak nesouhlasí zeměpis. Jak známo z písma, žil a trpěl Job sázkami těch dvou v zemi Uz. Kde se země Uz rozkládala, není přesně známo, dle biblických badatelů nejspíš někde v povodí Eufratu. A najednou si milý Job umře v jižním Ománu. No, třeba tam kvůli tomu odjel na velbloudovi, to ještě je představitelné, i když obtížně. O něco záhadnější je proces, jímž se přeměnil zbožný žid Job v muslimského proroka Ajúba, hodného pohřbení v extra osobním mauzoleu. Ona to sice není žádná složitost, přestoupit na islám, stačí jen vyslovit formuli lá Illáh `ilá-llláhi wa Muhammadu rasúlu-llláhi, není boha kromě Alláha a Muhammad je prorok Boží, ale Job by se musel – počítám – dožít zhruba tisíce let, aby překlenul časový rozdíl mezi svou pozemskou existencí a zrozením islámu. Divné. Spíš je to všechno jinak a Job alias Ajúb je jen jedna z mnoha muslimských výpůjček z panteonů cizích věr. Potřebujeme nějakého ukázkově bohabojného, nástrahám samého Satana vzdorujícího vyznavače, ó věřící, aby bylo koho chybujícím muslimům dávat za příklad… nu což. Otevřme Starý zákon… třeba tadyhle, kniha Job, vida, tam se někdo takový vyskytuje. Udělejme z něj muslima a bude vyřízeno.

Je pozoruhodné, jak málo originální náboženství je islám. Pročtěme se koránem: nesčetněkrát v něm najdeme známé biblické příběhy, jenže jaksi uspěchané, ze souvislostí vytržené a povrchně podané, jako by chtěl být Prorok se svatou knihou hodně rychle hotov a své dílo odflákl. Jinak už jen dosti dětinská líčení rajských slastí, jichž si budou užívat ti, kdož uvěřili, a hrůzyplná líčení pekelných muk, čekajících na ty, kdož neuvěřili. Víc toho není, leda útržky eticko-právních nařízení, v nichž lze rozpoznat původ z beduínského zvykového kodexu, ty jediné asi budou z celého koránu opravdu původní. Nechci kritizovat islám příliš ostře, vím, jak jsou muslimové na kritiku hákliví, ale aspoň podivit se snad mohu. Čím to, že věrouka tak, dejme tomu, obsahově mělká a nadto neoriginální, dokázala přesvědčit takové masy lidí od Atlantiku až po ostrovy Sundské? Ještě dnes jim dodávat jistotu nadřazenosti a vědomí předurčenosti ke konečnému ovládnutí celé planety? Je tomu tak, že moudrost starých židovských knih i jejich novozákonního doplňku není žádána? Že je příliš hluboká pro človíčka prostého myšlení a prostých zájmů, a prostých človíčků je na světě většina? To by pak bylo v náboženství jako v politice… ale dost už, aby na mě taky někdo nevyhlásil fatwu. Kde došly argumenty, začíná urážlivost. Odpočívej v pokoji, muslimský proroku Ajúbe.

Mezitím se nám kolem auta shromáždili velbloudi, malé velblouďátko zalezlo až pod samý chladič a nechce se dát vyrušit ani nastartováním, některé velbloudice mají na vemínku přivázanou jakousi podprsenku, to aby si velblouďátka odvykla chodit na mlíčko a raději se poohlédla po nějakém výživném trní. Tak zavelbloudovanou krajinu jako je Dhofar nenajdeš v celém Ománu a snad na celém velbloudím světě. Je to neustálý zdroj fotogenických motivů, velbloudi na pochodu, velbloud válející se v prachu, všechny čtyři vzhůru, velbloudi tisknoucí se ve stínu jediného stromu široko daleko, osamělý velbloud na vrcholu návrší, kolem nic než kamenitý obzor a sálající nebe… jak lépe vyjádřit velebnou pustotu té země? Ani roztroušené, bezvýrazné vesničky nedávají tušit, že by se kolem rozkládala nějaká Arabia felix, kraj úrody a bohatství. Přelouskám arabský nápis na plechové tabulce, poutník se nesmí spoléhat, že všude najde dvojjazyčné směrovky… nějaká Madína al Haq, už na cestě k městečku Taqah a tedy k moři. Konečně jsme se vypletli z těch pustých hor.

Nad městečkem Taqah ční hrad, i zanechám svou vedrem umořenou družku pod kopcem a jdu se podívat. Ukáže se, ze hrad obsahuje mnoho klenutých místností a komor, ocimbuřovaných ochozů a strážních věží, našinec by podle toho soudil na středověký původ, ale to by se zmýlil; hrady toho typu se stavívaly v osmnáctém až devatenáctém století pro ochranu před piráty ze strany moře a loupeživými beduíny z vnitrozemí. Jinak toho na hradě moc pozoruhodného není… ano, až na vrátnici, v níž sedí dva zřízenci. „As-salamu ‘alaikum,“ dám slušné pozdravení a sahám pro peněženku. Ale nic, vstup je volný. Tak proč tam ti dva dřepí? Turista, jak se zdá, přijde beztak jednou za uherský ramadán, a nějakou mzdu jistě pobírají, i když asi ne omračující. Ekonomický smysl toho opatření by mohl být nejasný, kdybych se na základě jiných zkušeností nedotušil svého. Jistě má Omán ministerstvo nebo přinejmenším vysoký úřad pro rozvoj a podporu turistiky, to dnes ani jinak nejde. Na úřadě sedí mnoho dobře placených pánů, mezi nimi šéf sekce historických památek. Má svůj rozpočet, který musí utratit děj se co děj, protože jinak by mu pan sultán příště přidělil méně, i to je na celém světě stejné. Dá tedy najmout zřízenců, rozsází je po hradech, nařídí jim vybírat vstupné ve výši jednoho riálu tam, kde autobus občas vyklopí pár turistů, kde žádní nejsou k očekávání, upustí od této zbytečnosti. Za riál nebo zadarmo, náklady na údržbu hradu beztak nepokryje. Zato ale jsou vytvořena pracovní místa. Také to je všude stejné. Vytvořili jsme tolik a tolik tisíc pracovních míst, buší se chlubně v hruď političtí činitelé, rozházevše přidělené kvóty za mzdy zřízencům, kteří by jakéhokoliv sultána vyšli levněji, kdyby zůstali doma a touž mzdu jim doručoval pošťák. Jenom… prázdný hrad, v komůrce u vchodu dvě otravující se figury, žádnou činnost ani nepředstírající, to se nenajde ani v sociálním cítěním prodchnuté Evropě, za tím se musí do Ománu. Tak se vytvářejí pracovní místa, nedovtipové! Tisíce, miliony pracovních míst! Je přece každému řádnému socialistovi známo, že mezi prací a vytvořenou hodnotou není pražádná spojitost!

Rovněž bezplatná je návštěva četných pramenů, vyvěrajících v okolí Salaláhu i během bezdešťného období, a všechny začínaji na ’Ain. Jak také jinak, značí to slovo studna nebo také oko, svědectví toho, jak okouzlení museli být staří Arabové pohledem na lesknoucí se plošku vody v okolní poušti. A ono je to opravdu hezké, někde ve skalnaté úžlabině vyvěrá pramínek, systém struh a kanálků z něj rozvádí vodu do zahrad a datlových hájů, teď zrovna se u jedné takové stružky nahrnulo k napití stádečko koz, i pěkná tůňka k zaplavání se místy najde. Kolem ’Ain Razat se dokonce vytvořil příjemný park, špacíruje v něm uniformovanec s kvérem a dává pozor… Alláh ví na co. Také asi jeden takový služebník neužitečný, co pro něj někdo vytvořil pracovní místo, jelikož jsou v rozpočtu prachy a musejí se rozházet.

A to už je pomalu čas se loučit s Dhofarem, zemí myrrhy a kadidla. Stojíme mezi ruinami starověkého přístavu Chaúr Rawrí, pod námi skalisky sevřená zátoka, a můj vnitřní zrak si vybavuje představu korábů, plachty napnuté, vyplouvajících k břehům Indie, Egypta, Persie a jiných míst známého i neznámého světa. A kde námořní cesty končí, ke karavanním překladištím, aby se vzácný náklad dostal i do kostelů nevěřícího Říma a kdoví, i jakési Prahy, o jejíž existenci zbožný muslim ničeho neví, ale kupec ano. Neníť globalizace až vynálezem našeho času.

7. Svérázné obyčeje arabského lidu a závěrečná ponaučení

Apatykářské prášky zabraly a chřipka se neochotně dává na ústup, ale potřeboval bych si někde pár dní odpočinout, a moje družka, která ji schytala ode mne, také. Mapa ukazuje cestou zpátky do Masqatu, ne zrovna nejpříměji, ale přece jen, jakési místo jménem Al-Aškara, to by mohlo ono. Leží na břehu Arabského moře, mají tam být krásné pláže, k nimž se prý kvůli vysokým vlnám sjíždí mezinárodní surfařstvo. Což bych ani mít nemusel, stačilo by mi sem tam si pěkně zaplavat, pro osvěžení v té pochřipkové malátnosti a také, že svět vypadá z úrovně mořské hladiny zase trochu jinak než vestoje na souši. Dokonce skrze surfování vznikl v Al-Aškaře druhý z ománských Youth hostelů, zařízení to, k němuž jsem začal být ostražitý, ale konečně…

Mohu tedy vydat svědectví, že Al-Aškara je nevzhledná díra, snad nejošklivější v celém Ománu, blátivá ulice plná vody z prasklého potrubí, jež nikoho nenapadlo spravit. Proč taky hned spravovat, když odsolovače poskytují vody habaděj. Zato Youth hostel je ještě božíhodovější než v čtyřhvězdičkovém Salaláhu, nabízeje k ubytování luxusní suity rozměrů, že by i VIP persona na státní návštěvě mohla být spokojená. Něco skromnějšího v nabídce není; drahá terénní auta na parkovišti dávají tušit, pro koho byl hostel vyprojektován a kam jsme to zase omylem vlezli. Moře se však nachází na předpokládaném místě, i ty pláže, jenom… ó Alláhu!

Už je to zase tady: červenohnědá břečka jako v již zmíněném emirátském letovisku, navrch k tomu na pláž vyplavené leklé ryby, chuchvalce jakési podezřelé pěny se kutálejí větrem po vodě i po písku, lehoučké, ale trvanlivé. Ať mi zase někdo říká, že jsou dílem nějakých řas. A smradu, smradu hniloby z těch ryb a ještě z něčeho jiného, neurčitelného. To se ví, v recepci zase - seasonal occurence, sir, pár dnů a bude po ní. Račte se zatím koupat v bazénu. Inu ráčíme, co jiného zbývá. Večer však hnilobný puch polevil, snad že se obrátil vítr, sebereme se tedy a jdeme se podívat na pláž, jestli by třeba jen… Ohlášené surfaře není nikde vidět, to asi zpráva zaměnila vysněný projekt za skutečnost, zato stojí na pláži silná terénní auta, u nich mezi chcíplými rybami, vyplavenými sandály a jiným nadělením na kobercích rozložené arabské rodiny, a hodují, co si do nich vejde. Nebo i nevejde, stádo slepic by se kolem každé hodující rodiny napást mohlo. Jelikož také náš božíhodový hostel slouží téměř výhradně rodinnému hodování, jak lze soudit podle služebnictva běhajícího s plnými podnosy na pokoje a s prázdnými zase ven, cítím, že nadešel čas popsat obyčeje arabského lidu, spojené s trávením volného času. Velké rozmanitosti v nich není.

Už jsem někde uvedl, že Arab rád jezdí trávit volné chvíle někam k vodě – jest pohled na vodu jednou z rozkoší ráje – ale s výjimkou kluků nejvýš patnáctiletých do ní palec nestrčí. Jest nehodno zralého muže se máchat ve vodě. Nekáže tak žádná ze súr koránu, nýbrž zakořeněná představa, co slouží respektu a prestiži a čím by muž ze sebe udělal dětinu. Je však víc příkazů, jimž se musí podřídit Arab a muslim, a ty už svůj původ v koránu mají. Omezují ho natolik, že mu nakonec zbývá z životních radostí jen dvojí: zmíněné už hodování a klábosení.

Ani s hodováním to není zvlášť slavné, jak je znát z jídelních mís a z odpadků rozházených kolem. Jest Alláhovi odporný vepř, živočich nečistý, čímž je z jídelního lístku předem vyloučeno vepřové. Původ toho nehledejme v náchylnosti vepřového k rychlému rozladu, jak to nařízení vysvětlují osvícenější muslimové, nýbrž v pravěkém pohrdání pastevce zemědělcem, alegoricky zobrazeném již v biblickém sporu Abela s Kainem. Jen usedlý zemědělec totiž může pěstovat prasata; jelikož hrdější, bojovnější nomád opovrhuje sedlákem ryjícím se v hlíně, padla část jeho opovržení i na nebohého čuníka. Chovu hovězího dobytka a ovcí zase nevyhovují přírodní podmínky Arábie, takže jako jediný zdroj masité stravy nakonec zbývá koza. I hoduje plážový Arab sice vydatně, ale víceméně pořád stejně: kopec rýže, byť i všelijak okořeněné, omandlované a orozinkované, a k tomu kozí žebro s kouskem masa. Samoobsluhy už sice poskytují i hovězí, ale konzumují je vesměs Indové a jiná přivandrovalá čeládka; Arab je člověk tradice a sytí se tím, čím se sytívali už jeho beduínští předkové. Važme si, křesťané, našeho Pánbíčka, který se nám nemíchá do toho, co jíme.

Kopec rýže by se dal spolykat, kdyby bylo něco pořádného k zapití, například doušek piva. Jenže hněv, jímž Alláh stíhá prasata, není nic proti tomu, jak je háklivý na alkohol. Pobádáme-li v koránu, ukáže se, že by to vlastně nemuselo být tak divoké; Prorok vyslovil námitku jen k vínu, a to ještě postupně: …získáváte stravu výtečnou a nápoj opojný, praví zprvu pochvalně o vinných hroznech. Když mu chodili věřící k modlitbám namazaní, zakázal nejdřív pít víno před modlitbou, a jelikož to nebylo nic platné, nakonec i tak všeobecně a vůbec. O pivu nebo o štapmrličce kořalky pro lepší trávení však nestojí v koránu nic, to si přidali lidé, jako obvykle horlivější než sám Bůh.

Něco zakázat je ovšem snadnější než hledat oboustranně schůdnou cestu, to ví každý byrokrat. Jenže s každým zákazem se ztratí možná něco škodlivého, ale zároveň i něco nevinného, život obohacujícího. Muslimský lid zůstal zákazem alkoholu ochuzen… ne o možnost zlinýrovat se pod obraz Páně, to je pro zkušeného vínapitele nechtěný a nepříjemný úraz, jemuž se snadno vyhne. Muslim ale je chudší o přátelské posezení u skleničky, o družné veselí, od nějž se lidé rozcházejí ne nohama pletouce, blábolíce a bubliny u nosu majíce, ale v dobré pohodě a s čistou myslí. I v tomto bodě mi připadá náš tolerantní Pánbíček moudřejší než zakazovačný Alláh.

Také je mi nápadné, že na výletních místech nevidím nikoho ležet a číst si v knížce, jak tomu bývá u nás. Tím se dostávám k třetímu manku muslimského živobytí: je připraveno o rozkoš z nejlibějších, jíž je pěkné počteníčko. Proč také se prolouskávat knížkami, když všechno podstatné je už dáno v koránu? Neví se určitě, zda historka tradovaná o dobytí Alexandrie roku 642 odpovídá dějinné skutečnosti; spíš ne. Způsobu, jímž islám nahlíží na předmět zvaný kniha však odpovídá dosti dobře. Tehdy prý vyslal vítězný vojevůdce ’Amr ibn al-As k chalífovi Umárovi posla s dotazem, jak má naložit s alexandrijskou knihovnou. Moudrý vládce odpověděl takto: „Obsahují-li ty knihy totéž co korán, jsou zbytečné. Je-li v nich něco jiného, jsou škodlivé. V každém případě spálit!“

Je to výraznější ilustrace rozdílu mezi islámským a západním přístupem k životu, než by se mohlo zdát. Západní člověk koná, dopouští se omylů, učí se z nich a tím postupuje výš na žebříčku vývoje. Muslim ze strachu, aby se nedopustil omylu, raději nekoná, nýbrž ponechává všechno tak, jak mu bylo zjeveno před půldruha tisíciletím. Ze strachu, aby někdo neulpěl mlsným pohledem na jeho manželce, ji raději nechává belhat se životem jako nevzhledný pytel brambor. Ze strachu, aby se v knížce nedočetl něčeho, co by zkomplikovalo jeho jednoduchý pohled na svět, ji raději nevezme do ruky. A protože ji nevezme do ruky, zaostává, nůžky rozdílu mezi dynamickou civilizací Západu a ustrnulým světem islámu se rozvírají. Je islám náboženstvím strachu, jak ostatně dokládají i odstavce koránu, sugestivně líčící hrůzy pekla. Co s tím naděláme my nevěřící… snad jen neprovokovat, konfliktům se vyhýbat, když to jde. Někdy to i nejde, a měli bychom tu skutečnost vzít bez všech omluvných kliček na vědomí.

A ještě je tu ochuzení čtvrté a možná nejžalostnější: ono zmíněné klábosení ve společnosti, z níž jsou vyloučeny ženy. Islám hned každý cíp ženské sukně spojuje se sexuálními svody, ale my nevěřící víme, jak pěkné je posedět, kluci a holky pospolu, jak i rozhovor je vtipnější a náměty rozmanitější, a třebaže pro nás mužské má přítomnost paní a dívek vždy jistý sexuální podtón, není tomu tak, že by hned musel každého popadnout neovládnutelný chtíč. Mám zaplať pánbůh hromádku dobrých přátel, ale také dobré přítelkyně, ne k nějakým hříšnostem, ale k milému popovídání. Nechtěl bych postrádat ani jednu z obou složek, život by mi seschl jako arabská poušť. Muslimům ale seschl. Žena zdegradovaná na mužský majetek, žena za clonou černého hávu na paty, žena připomínající pytel brambor na pochodu, neboť ukázat i něco málo z půvabu ženských křivek je pobuřující, žena odsouzená do ústraní domácnosti, z nějž vychází jen za nákupy a nejnutnějšími pochůzkami… třeba je to povznášející pocit, někoho vlastnit. Nemít partnerku, nýbrž poddaného, být aspoň nad někým pánem, i když jen maličkým, domácím. Ale nám s tím dejte svátek, synové Prorokovi. Ani nevíte, oč je váš život ubožejší, jednotvárnější, nudnější.

Možná že ten nedostatek spraví muslimovi vyhlídka na ráj: Tam krásné dívky budou velkých očí černých, v stanech střežené, jichž nedotkla se ruka muže ni džina žádného… slibuje mu súra Nezvratné události i četné další. S dívkami velkých očí černých se bude muslim v ráji neustále oddávat obcování tělesnému; je-li pamatováno i na dámy s nějakými chlapci velkých očí kdovíjakých, jichž nedotkla se ruka ženy ni džínice žádné, o tom korán nepraví nic. Chodí to jaksi jednostranně v tom muslimském nebi. Když se muslimské duše pohlaví mužského vyřádí s rajskými dívkami, pak na lehátkách, jež zlatem vypletena jsou, jeden proti druhému odpočívat budou… s číšemi, konvicemi a poháry nápoje čirého… s ovocem, jež volně si vyberou… No, dejme tomu, i když chovám podezření, že nápojem čirým zase budou nějaké sladké bublinky. Jenže také …tam nebude tlachání žádného, nýbrž jen slova „Mír, mír s vámi!“ Jejej, jejej! Tlachání, druhá nebo snad dokonce první z nejmilejších rozkoší muslimových na jeho pozemské cestě, i tu mu chce Alláh zatrhnout? Poslouchat v jednom kuse jen mír, mír s vámi, a to celou věčnost, to musí být, řeknu vám, k… ech, k uzoufání.

Připomněl se mi slovenský fórek z normalizačních časů: komise přijímá do strany občana romské národnosti, a přísný předseda ho nabádá: „Počul som, cigán, že priveľa slopeš. Nič také, komunista nesmie byť voľaký ožran, len sodovku budeš piť, rozumieš?“ „Rozumiem, pán súdruh. Odteraz len sodovku piť budem.“ „A hovorí sa, že za ženskými beháš. Nič také ako zálety, len so svojou starkou spávať budeš!“ „Hej, hej, súdruh predseda. Len s mojou starkou spávať budem.“ „Neutiekaj, to ešte nie je všetko. Keď treba bude, za stranu aj život položíš!“ „Položím, veru že položím. Čo s takým životom.“ Čo s takým rájom, aplikoval bych pointu toho fóru na zákony islámu. K životu pozemskému bych pak podotkl toto: zákony islámu, zakazujíce věřícímu vepřovou se zelím, hlt piva, pohárek vína pro radost, a nakonec i pohled na ženskou bytost s výjimkou vlastní nevybrané, rodinnou radou přidělené, mu zároveň zakazují i polovinu životní zkušenosti. A kdo si zakazuje zkušenost, nedosáhne moudrosti, ani kdyby se naučil nazpaměť všechny súry koránu od první k poslední a zase zpátky.

Napadá mě však při psaní těchto řádek, že možná maluji islámskou společnost v příliš temných barvách; že by se o ní dalo povědět i leccos pěkného, uznalého. Napravím tu nevyváženost, ale prosím milého čtenáře o poshovění, že tak učiním až v závěru této kapitoly.

Jelikož jsme se pohledů na vyprahlé kopce a kozy ohlodávající suché trní už nasytili, probíhá cesta příbřežní silnicí dosti jednotvárně. Není na ní nic než v dlouhých rozestupech rozseté vsi betonových domků, tu a tam stejně nevýrazná mešita… a ne, přece jen něco víc. V každé obci lze zřít dvojici budov, že by v nich mohla sídlit divize infanterie nebo aspoň ministerstvo obrany. Člověk se až diví: k čemu jsou těm zaprášeným vesnicím tak obrovité baráky? Nejsou to však ministerstva, nýbrž budovy školní, pěkně po muslimském zvyku jedna pro chlapečky, druhá pro holčičky, aby se obě pohlaví nedej Alláh už v dětském věku nějak hříšně nemísila. Islámský Orient, pravda, jeví mnohem vyšší rozmnožovací zdatnost než v tom ohledu lenivý Západ, ale přece jen tolik děcek ve vesnici žít nemůže. Arabský sklon k megalomanii? Naděje, že děcek ještě přibude, nový šik vyznavačů Prorokových? Nebo jen obvyklá rozhazovačnost, co bychom si nepostavili barák jako ministerstvo, když na to dá erár prachy? Kdožví. Sám na to nepřijdu a koho se zeptat není.

Mysem Ras al Hadd se arabský poloostrov přibližuje k šedesátému poledníku a je tak jeho nejzazším východním výběžkem. Proslul tím, že na jeho pláže připlouvají z oceánu obří želvy, aby nakladly vejce, ale jelikož želvy zrovna nemají sezónu a protože je pozorování beztak povoleno jen organizovaným výpravám, odpustíme si tu zajímavost. Zato se prostírá kus dál široká laguna, a v ní už žádná seasonal occurance, jak jsem se po těch zkušenostech bál, ale vodička čistá, teploučká, a pláž bez plastikových pytlíků a dalšího inventáře té kategorie, ba, hotový ráj. Ráj jest podmíněn tím, že pláž náleží resortu Turtle beach, a kdo se na ní chce válet, musí zaplatit čtyři riály neboli kolem dvou stovek českých. Terénní auta s osádkou arabských rodin ovšem přijíždějí také, rozbalí své zásoby a rýže jim od úst jen tak lítá, ale do resortu se neodvažují; že by jim bylo líto čtyř riálů? Nebo spíš že se chtějí uchránit pohledů na hambatě obnažené Evropanky? Je zvláštní, že ománské ani emirátské resorty domácí publikum jaksi nelákají, jakkoli by mohly vyhovovat jeho prestižním sklonům, raději postavily svou existenci na občasných hostech z krajů nevěřících. Jestli v tom není ta hambatost, nevím už, co je toho příčinou. Ale poplaváníčko v laguně je příjemné, opodál zakotvená dhau neboli dřevěná plachetnice, jaké se vydávaly do světa za časů námořníka Sindbáda, skýtá fotogenický pohled, a jen se večer trochu divím, že mi je jaksi šoufl; inu, uhnal jsem si menší úžeh, třebaže jsem poplavával s kloboučkem na své poloplešaté lebce. Kolik dnes mohlo být stupňů? Čtyřicet? Ještě víc? Nebo… už k těm padesáti, kdy se taví šavle v pochvách? Prý je to tím, že letos přišlo léto o dva týdny dřív, referují domorodci. Ománské léto nastává, když… inu, když skončí ta třicetistupňová zima.

To už k závěru našeho ománského putování zbývá jen kousek, ale ještě než vnikneme do bělostných ulic Masqatu, není na škodu se zastavit v Súru. Je to město na ománské poměry střední velikosti, má jednu obchodní třídu s obvyklým sortimentem autosalonů, prodejen ledniček a takového zboží, jakož i stejně obvyklých indických vývařoven. Mimoto už jen dlouhou, rovněž velmi obvykle zasviněnou pláž, ano, a dávnou tradici lodního stavitelství. Ještě dnes se prý v Súru staví tradiční dhau bez použití železa, jen s dřevěnými čepy a svlaky. No, budiž. Žádnou rozestavěnou dhau jsem sice neviděl, jen jednu velice parádní, vystavenou v námořním muzeu, ale třeba jsem jen nebyl na tom správném místě. Nicméně se poblíž nalézá Qalhat, dnes nijak inspirativní městečko, avšak za starých, slavných časů křižovatka námořních cest, již navštívil jak sám Marco Polo, tak i arabský cestovatel a zeměpisec Ibn Batúta. Také lodivod Ahmad bin Masdžíd odtud pocházel, průvodce portugalského objevitele Vasco da Gamy na jeho cestě kolem Mysu dobré naděje do Indie, což mu političtí korektoři nemohou zapomenout; napomáhal trouba Ahmed připravovat cestu portugalskému kolonialismu. Bájeslovný námořník Sindbád… ne, ten byl také z Ománu, ale z jiného místa, ze Soháru. Jestli ještě nebude tma, můžeme z něj něco spatřit pozítří, až tamtudy pojedeme nočním autobusem do Dubaje.

Hlavně jsem ale v Súru potkal tvora, o němž jsem poslední dobou mnoho slýchal a četl, nikdy však z očí do očí nepohlédl: islámského konvertitu. Přisedl si k nám hospodě vyhřezlé do ulice, jak tak v tom koutě světa bývají, a snad že se cítil osaměle, dal se do hovoru. Ukázalo se, že je Američan, věku už ne zrovna mladého, a názorů, jež by bylo možno označit za levičácké, kdyby nebylo rozporu mezi marxistickým ateismem a příslušnosti k islámu, stíhajícímu bezbožnictví na Zemi přísnými tresty a po smrti hrůzami pekelnými. „Jsem muslim,“ prohlásil nikoli bez zálibné pýchy ten muž. Zúčastnil se prý pouti do svatých míst Mekky a Madíny, a teď se zastavil i tady.

No, nechci se nikomu pošklebovat, však i já, kdyby si na mne v mém telecím věku nějakých sedmnácti let došlápl šikovný imám, také jsem se bez velkého přemlouvání mohl stát konvertitou. Jenže, jak říkám, to jsem byl kluk. Celý žhavý do všeho arabského a islámského, i arabsky jsem se učil, ač jsem jinak ve škole učení moc nedal, k tomu romantický, naivní, na leccos chytlavý, zvlášť když to vonělo dálkami. Tenhle strejc…

„A poslyšte,“ povídám, hledě na jeho buržoazní zevnějšek, „vy jste se už jako muslim narodil? Z muslimských rodičů?“

Vypadal, že ho ta otázka zaskočila. „Ne, to ne, na islám jsem přestoupil, až když…“ Nějak po tom „když“ nechtělo následovat nic dalšího, ale už jsem chytil nit, už jsem tušil své.

„Takže vás asi přesvědčila myšlenka?“

„Jistě. Myšlenka islámu.“

„Prosím vás, a která?“ soukal jsem pomalu past. „Já se totiž v těch věcech dost vyznám, víte. Korán mám přečtený na přeskáčku nejspíš celý a některé pasáže bych dovedl i citovat. Hledal jsem v něm něco, co by mě aspoň zaujalo, když ne přesvědčilo, ale nic jsem nenašel. Pomozte mi: ukažte mi jediný verš, nad kterým bych si mohl říci, vida, to je mi nové, nad tím se musím zamyslet.“

Konverita chvíli koukal, čelo vraštil, načež bez odpovědi přešel na politická témata: jakého jsme to měli v Německu skvělého kancléře, toho Schrödera, ale ta Merkel také není úplně nejhorší, ze všeho nejhlavnější však je, že u nich v Americe už nevládne ten zločinec Bush, nýbrž moudrý a mírumilovný Obama. Uslyšev mou mínku, že Schröder nebyl ani tak skvělý kancléř, jako spíš Putinův tajtrlík, a že nesmýšlím ani tak zle o Bushovi, ani neomdlévám obdivem k Obamovi, nasadil zdvořilý úsměv a s přáním šťastné cesty se odporoučel, zanechav po sobě hrst nezodpovězených otázek.

Pomineme-li sedmnáctileté pytlíky, jimž je jedinou pohnutkou úpěnlivá touha se něčím interesantním odlišit, čím to, že najít v sobě sympatii k hluboce konzervativnímu islámu – mnohdy i k jeho násilnickým formám – činí nejméně potíží právě lidem na levé straně politického spektra? Jsou si něčím blízké nauky Marxova a Muhammadova? Jestli ano, čím? Snad svou nekompromisní imperativností - taková je pravda, tak byla jednou provždy určena, nikdo se v ní nemá co šťourat, a basta fidli?

Snad, možná. Ale čím to, že nauka tak mělká, nic než řídký, útržkovitý odvar starších učení křesťanství a judaismu a kromě toho už jen do únavy se opakující variace pekelných hrůz a rajských slastí (pro pány), dovede zaujmout a snad i přesvědčit bezesporu inteligentního člověka? Vím ovšem a na požádání vysvětlím, že inteligence a rozum jsou dvě rozdílné kvality, ale přesto. Nechci-li přijmout vysvětlení, že konverze je u dospělého jedince buď výrazem módního pokrytectví nebo prodloužené puberty, musím mít za to, že chyba je ve mně; že jsou v islámu určité hlubiny, jichž já nedohlédám. Něco mě zrovna napadá… no, ještě se k tomu vrátím.

Především ale: ze zkušenosti světa i mé vlastní exilové existence mi vyplynulo zjištění, že civilizační příslušnost je nezaměnitelná. Že je to naše kůže, z níž se nevysvlékneme, ani kdybychom se o to kdovíjak snažili. Člověk se může narodit v Kobylisích a skončit svůj životní běh v Kropáčově Vrutici, ba dokonce se narodit jako Čech a skončit, dejme tomu, jako Australan; nelze mu však žít jako příslušník západní civilizace, a najednou ze sebe udělat Číňana. Zkusí-li to, bude z čínské masy trapně a nevěrohodně vyčnívat. Z islámské také. Jde o víc než o zapojení v náboženském, jazykovém, státním, národním či jakém ještě chceme svazku; to všechno můžeme snadněji nebo obtížněji odložit a nahradit něčím jiným. Nevytrhneme ale kořeny, rostlé po tisíciletí. Nevytřepeme si z krve geny, které tam naskládala nespočítatelná řada předchozích generací. Islám, jak už jsem někde napsal, je víc než jedno z mnoha náboženství. Je i víc než světový názor. Je to závazný životní návod, jehož pravidla se vyvinula rovněž tisíciletími života nomádského pastevce. Přejít skutečně na islám znamená vyměnit si geny. To nejde. A najednou tu proti mě sedí člověk, Američan, syn západních rodičů a potomek evropských přistěhovalců, a vykládá mi, že on to dokázal: vyměnil si geny. Asi přece jen pokrytec. Módní trouba. Na všech stranách se teď mluví o islámu, tak ze sebe udělal mohamedána. Až mu přeletí kolem nosu něco jiného, třeba zase ze sebe udělá toho Číňana.

Jenže kdoví, jestli právě takovíto lidé jednou neovládnou svět. Islám je jednoduché náboženství. Žádná hlubokomyslná filozofie, žádná moudrost věků, žádné tajemství, přístupné pouze zasvěcencům, žádná symbolika, nad jejímž významem můžeš celý život hloubat a přece se jej nedohloubáš, jen prostý příkaz: v tohle věřit budeš, v tamto nebudeš, tohle dělat budeš, tamto nebudeš, nebo hrom a peklo! Až se západní člověk, jenž ve své většině také není zvlášť hlubokomyslný, nasytí své překypující svobody, až na něj dopadnou následky jejího chápání jako práva jednat svévolně a nezodpovědně, až zjistí, že opustiv víru v křesťanského Boha nic za ni nedostal náhradou, až ho začne dusit chaos, jejž odmítnutím tisíciletého řádu rozpoutal, dost možná zatouží po životě jednoduchém, s pevnými pravidly, po tvrdé ruce a kázni jako řemen. Tehdy může přijít čas pokrytců, kteří mu nabídnou srozumitelný, trochu do západna přibarvený islám. A protože jiné nabídky nebude, přijme jej. Ať jsou ti mohamedáni jací jsou, aspoň tady udělali pořádek, bude říkat. Aspoň člověk ví, čeho se má držet. Slyšel jsem totiž už takové věty po  hlubokém zklamání roku osmašedesátého. Netvrdím, že to tak musí přijít znovu, ale ani bych tu možnost nevylučoval. To by ovšem byl konec. Jak pro Západ, tak pro islám.

Dál už není v Súru moc co dělat, divokou nádherou proslulá Wádí Tiwi a Wádí Ša‘b jsou obyčejným autem nepřístupná a táhnout tam celý den v žáru slunce je nad naše ochablé síly, takže co zbývá než se vrátit do Masqatu o den dřív. Je to úleva. Odpočineme si a odpoledne si vyjdeme ještě jednou na procházku, museli jsme objet celý Omán, abychom zjistili, že masqatská čtvrť Matrah je ze všeho nejhezčí. „Že se nám ale dneska pěkně ochladilo,“ praví žena, stojíc na chodníku.

Taky se mi to zdá, opravdu, je docela příjemně. Pomalu se šineme k digitálnímu ukazateli teploty… pětatřicet stupňů. Běda! A tomu už říkáme ochlazení! Jak muselo být včera? Předevčírem u té koupací zátoky? Pětačtyřicet? Ještě víc? Tavily už se šavle v pochvách, nebo to teprve přijde? A kdoví, třeba i na to bychom si zvykli. Je pozoruhodné, jaký je člověk adaptabilní živočich, tak či onak. Až se vrátíme domů, budeme dozajista hekat vedrem při sedmadvaceti stupních toho, čemu se u nás v Hannoveru říká vrcholné léto.

Ještě zbývá vyřešit, co si počneme se zítřkem. S autem se k odevzdání máme dostavit až pozítří, a jen tak ten den proprocházkovat by byla škoda, byť i v příjemném Masqatu. Do zábradlí nábřežní promedády jsou však zapuštěny mramorové desky s lepty všelijakých ománských krás a zajímavostí… tohle jsme viděli… to také… koukej, tady je nějaký hrad… N-ch-l, luštím tři arabská písmenka (samohlásky arabštinu nezajímají)… Nachal. Není tak daleko a vypadá zajímavě. Vydáme se tam? Ještě naposledy nasát atmosféru Ománu?

A ono je to opravdu zajímavé. Dokonce krásné, asi nejpůvabnější scenerie, co jich Omán poskytuje. Hradba rozeklaných hor, na úpatí temná zeleň rozlehlé datlové oázy, jak jí daly vzniknout silné vodní prameny, uprostřed na skalnatém návrší hrad jako hrom. Velký, členitý, impozantní, hradby, bašty, brány, věže, cimbuří. Jako obvykle, našinec by jej umístil někam do středověku, ale zdání klame; hrad dal postavit imám Sajíd bin Sultan v roce 1834. Nebo spíš zdání neklame, jen se středověk v Ománu drobátko protáhl. To nakonec není na škodu, protože v hradních komnatách zůstalo originální vybavení, a je poutavé postát nad ním a představovat si tehdejší život. Vybavení sestává hlavně z podušek, rozmístěných kolem stěn, protože stolů, židlí a jiných zbytečností ještě nepříliš dávno v muslimském Orientu nebylo; dřevo bylo vzácné, avšak vlny a velbloudí srsti do polštářů byla hojnost. Usednu také na jeden, uvážu si z manželčina šátku turban – ale umím jen překládaný, indický, ne omotávaný arabský – vezmu z poličky mohutnou knihu, pochopitelně korán, a dělám muslimského učence. Vypadám na fotce docela hodnověrně, jen bych potřeboval takové ty sultánské střevíce se zobcovitou špičkou, v sandálech od Bati to není ono. Jiné místnosti, komory a komůrky zase sloužily za sklady datlí. V případě obležení byly pytle s datlemi jednak nevyčerpatelným zdrojem potravy, jednak obranným zařízením. Z navrstvených pytlů vytékala hustá, medovitá šťáva, na ochozech se ve velkých kotlích vařila a poté se zvláštními otvory lila na hlavy obléhatelů. U nás se užívalo téže metody, jenže se užívalo vřelé smůly. Je jistě snadnější i praktičtější načepovat pytel datlí než běhat po lese a oškrabovat z borovic smůlu.

Jak se tak vžívám do ománského středověku, ozve se mnohohlasý hlahol a do hradu vtrhne tlupa uniformované mládeže, přesněji kluků. Šátky, odborky na rukávech, na čepicích znamení lilie… skauti! I jihne srdce mé, protože skauting, dva tři roky legální a další nepřesně určitelná desítiletí tajnosnubný, býval náplní mého dětství, jinošství, a svým způsobem i věku mužného. Vděčím mu za mnohé: našel jsem v něj nejlepší a nejstálejší kamarády, naučil mě citlivému vztahu k přírodě, a uchránil mě pubertálních frajeřin, kouření zejména. Ledaže skauting míval dvě podoby: pochodem v chod, v zástup nastoupit… jedním slovem vojáčkování. O to jsem nestál. Druhá byla podoba přírodní, zálesácká, o niž jsem stál a ještě stojím velice. Jaký může být ománský skauting? Asi spíš vojáčkovací, protože přírody se v té pouštní zemi velké nedohledáš. Dám řeč s vedoucími, vypadají, že jsou mým zájmem potěšení, jen když jim podám po skautsku levou ruku – no, umějí to, i malík pod dlaň zastrčí, jak to má být. Ale neradi. Skautský obyčej se pere s orientálním, a nezdá se, že by vítězil. Levá ruka, podobně jako podrážka boty, pes, vepř a mnoho jiného v muslimském světě, je nečistá, ale to asi nebude hlavní důvod. Spíš že je třeba mnoha nečistých věcí, aby bylo čím opovrhovat, neboť takový je islám. Přesto to bylo hezké setkání. Kluci skauti dokončili prohlídku a hrnou se z hradu ven… ó, mládí moje!

A ještě jeden poučný zážitek s autobusem a s kluky, byť i ne skautskými. Připravujeme na plácku před hotelem auto k odevzdání, když vtom přihrčí školní autobus. Chlapecká třída jakási. Zrovna držím v ruce velký sáček mentolových cukrátek, co jsem si koupil k potírání chřipkového kašle – moc platný mi nebyl – co s ním? Je víc než z poloviny plný, i jdu k autobusu a podám do dveří prvnímu z kluků. Tumáte, rozdělte si to mezi sebou.

Servali se jako koně. Autobus se jen tak otřásá, cukrátka lítají povětřím, větší kluci si je cpou do kapes, menší sbírají po asfaltu… co se tu přede mnou odehrává? Zvykl jsem si už na Ománce kavalírsky velkorysé, důstojně zdvořilé, ohleduplné… byla to jen slupka? Je tomu tak, že klukovská duše si ještě nestačila slupku vytvořit, a ukázala mi Araba, jaký je? Tomu bych nerad věřil, či spíš, pokládám to za příliš povrchní vysvětlení. Neplýtval bych chválou na evropskou mládež, ale přece jen by se v takovém případě zachovala jinak, solidárněji. Má něco, co těmhle harantům chybí? Nebo naopak postrádá čehosi, čeho mají malí Arabové nadbytek? Odmalička pěstované mužnosti například, jsi muž, musíš se jako muž chovat, prosadit se, nedat se, i když se jedná o pitomá cukrátka? Nebo je v tom… ano, to bude možná ono. Arab a muslim má přesně rozvržené společenské zóny. Nejdřív přijde… ne jedinec jako u nás. Vlastní užší rodina. Sourozenci, rodiče, prarodiče, vše opět rozděleno na privilegovanou část mužskou a podřadnější ženskou. Po ní širší rodina, zahrnující strýce, bratrance, zetě a jiné takové. Poté rod, potažmo rodový klan. Nakonec umma, světové společenství muslimů. Uvnitř těchto kategorií platí odstupňovaná solidarita. Co je mimo ně, je nezajímavé, nehodnotné, popřípadě škodlivé až nepřátelské. Až potud vše jasno.

Jenže kam zařadit školní třídu? Rodinný svazek to není, ani širší, ani užší, jen nazdařbůh poslátaná sbírka kluků či holek. Nevím, zda by se i holčičky porvaly o cukrátka, ale kluci rozhodně velké pouto solidarity nepociťují, a dají to najevo tím, co jim bylo vštípeno, projevem mužnosti. Nedat se. Nacpat si do kapes, co se tam vejde, slabí ať lezou po asfaltu a sbírají zbytky. Nevím, jestli jsem těmito řádky plně vystihl skutečnost; snad by mi někdo poskytl lepší zdůvodnění. Jen, přísahám při vousu Prorokově, už nikdy nebudu arabským klukům nic dávat k rozdělení, kdybych k tomu ještě někdy měl příležitost, což nejspíš nehrozí.

Motor hučí a tma rychle padá na krajinu, sedíme v nočním autobusu do Dubaje a loučíme se s Ománem. Blíží se světla většího města, neony, reklamy, supermarkety, to bude Sohar, co se odtud vydával na své dobrodružné plavby námořník Sindbád, pak dlouho nic, až zase nějaký světelný shluk, aha, hranice. Ó Alláhu! Země arabské, bratrské, ale těch okolků, obřadností, zmatků, pasů zkoumání a štemplování, tlačenic u přepážek, ještě se čeká na nějakou paní, půl hodiny, hodinu, a ona si odjela s příbuznými nějakým autem, neuznavši za nutné to sdělit řidiči… kde jsi, Evropo? Kde jsi, ó Schengene, jemuž tak mnozí zlořečí v království českém, za omezení své suverenity jej majíce, ale takovéhohle tajtrlíkování nás ušetřil? Konečně se kola roztočila a jsme zase na pár posledních hodin ve Spojených arabských emirátech. Projeví se ta skutečnost tím, že míjíme nekonečné řady ožárovkovaných a jinak osvětlených krámků, bud a stánků, snad pro nákupů lačné Ománce, šatstvo, nábytek, koberce, auta, zase a zase koberce, tolika koberců je třeba arabskému lidu? Nakonec krámy řídnou a končí, jen světla ne, bohaté jsou Emiráty, oleje do elektráren skoro zadarmo mají, co by si neposvítily. Na silnice, na staveniště, na kdejakou hromadu písku, od obzoru k obzoru se rozprostírají světla, a září, září, září. Je to až obludné. Vědí ještě ti bohatí Emirátníci, jak vypadá noc? Tmavá, tichá, tajemná, okouzlující? Ona lajla, po níž se jmenují krásné dívky? Necítí se o něco chudší? Všeho s mírou, i s osvětlením. Ale Emiráty míry neznají, a nejen v něm.

A světla se ještě zahustila, celé světelné moře, kam až oko dohlédne, před námi je Dubaj. Takže sbohem, Arábie, sbohem, kolébko islámu, už se asi neuvidíme. Ještě si budu muset polámat hlavu nad tím, jak na tebe mám vzpomínat. Podnětů jsi mi dala dost.

Rady a porady případným následovníkům si tentokrát odpustím, pozorný čtenář si jistě už z předešlých stránek vybral, co má či nemá od obou popisovaných zemí čekat, jak se v nich má, může nebo také nemusí chovat, na co si dát pozor a které obavy naopak hodit za hlavu. Místo toho se chci sám ještě jednou probrat svými dojmy. Potkala mě totiž zkušenost – především v Ománu – s kterou jsem nepočítal. Utvořil jsem si svou představu Araba a muslima, obávám se, že až příliš ovlivněnou civilizačním střetem, vyvrcholivším událostmi 11. září 2001, a ona se mi rozplynula nebo přinejmenším pozměnila, a ne k horšímu.

Konkrétně řečeno, tak milé, hodné, přátelské, velkodušné, tolerantní, přitom úzkostlivě poctivé a čestné lidi, jako jsou Ománci, aby člověk s lucernou v poledne pohledal. Ani oné příslovečné arabské drzosti a dotěrnosti, jaká cestovateli otravuje život v Maroku nebo v jiných zemích severní Afriky, tady není, nikdo za pocestným neběhá, mister, mister, very cheap, one dollar only, neosopuje se a nenadává, když neudělal kšeft. Příroda a krajina tedy nic moc, aspoň pro toho, koho neuvádí ve vytržení pohled na prašné pláně, ale lidé zlatí. Jak se to, u všech džinů, rýmuje s autoritativní a přitom myšlenkově mělkou naukou islámu, již vyznávají a již jsem tolikrát a vydatně kritizoval? Jak se s ní mohou spokojit? Nekříží se jim v duši něco, vrozená vlídnost povahy, a nevelmi vlídná pravidla jejich víry? Nechybí jim něco?

Nevím, jestli chybí, tak hluboko jsem jim do duší nenahlédl. Zato vím dosti dobře, co chybí nám. Co muslimové mají a z čeho bychom si mohli skývičku odkrojit, kdyby bylo jak. Pevný řád, v němž každý ví, kam patří. Rodinnou soudržnost, u nás už dávno rozvolněnou. Nepochybnou autoritu. Poslušnost. Úctu k stáří. Život sešněrovaný, ale přehledný, na rozdíl od našeho světa, v němž člověk někdy neví kudy kam. A víru. Ne zvlášť hlubokomyslnou sice, ale aspoň nějakou. Většina lidí potřebuje ukotvení ve víře, aby nebyli jako kůň bez opratí.

Také Západ má své nezpochybnitelné hodnoty. Svobodnou vůli svobodného jednotlivce. Zatažení opratí až ve chvíli, kdy se ze svobody stává zločinná zvůle, a někdy ani to ne. Možnost a snad povinnost kritiky, i principů nejposvátnějších. Snášenlivost, občas i s tím, co si jí nezaslouží. Pohled vpřed, schopnost vývoje na rozdíl od islámské ustrnulosti. Princip demokracie, jejíž současnou podobu bych nepřeceňoval, ale snad ještě neztratila schopnost vrátit se odkud vyšla, k samostatnému rozhodování svobodného člověka. A tak dále, seznam si doplniž každý sám.

Každá civilizace si vytvořila hodnoty, jaké jí vyhovují a jaké vyplynuly z jejího pradávného základu. Jsou to hodnoty nepřenosné; pokusy naočkovat je cizím civilizacím se dály a ještě dějí, ale nikdy se nesetkaly se zdarem. To Západ po tolika zkušenostech už pomalu ví. Vnášet demokracii tam, kde se nezrodila, je pošetilé a končí bez výjimky v lepším případě šaškárnou, v horším katastrofou. Podporovat vývoj tam, kde je pravidlem život ze dne na den, je plýtvání prostředky. Územní rozpínavost na úkor kdekoho je atavismus, jejž se Západ už, Bohu budiž sláva, zbavil. Stejně tak štětivého, netýkavého, nad druhé se povyšujícího vlastenectví, se až na výjimečně dubové hlavičky zbavil. To všechno je pozitivní, to všechno nám uspořilo trápení a zbytečné oběti. Ale nemůžeme očekávat, že nás v tom někdo napodobí. Dobrovolně ne, a nedobrovolně už vůbec ne.

Islám se představy o vnucení svého civilizačního způsobu jiným dosud nezbavil, a jak všechno vypadá, hned tak nezbaví. Nemůže a nesmí; šíření náboženského i společenského řádu, jak je vyjádřen koránem, kde to jde po dobrém, kde nejde po zlém, je podmínka, s níž stojí a padá. Přitom… já vím, že si teď hraji s iluzemi. A že v úvahách jako tato je slůvko kdyby marné, nejmarnější ze všech. Ale přece jen: co kdybychom, my na Západě, pověděli muslimům – pohleďte, nejsme tak daleko od sebe, jak se může zdát. Lišíme se od sebe určitými, a zdůrazněme že nenapodobitelnými hodnotami. Vy máte svůj řád, v němž všechno běží jak má; v našem řádu sice ledacos neběží jak má, zato je vývojeschopný. Spokojme se s tím. My i vy. Bude po tahanicích, a na tom nám snad záleží. Oběma.

Jenže, abych se vrátil na půdu reality, má islám k takovému poznání ještě daleko. Ne že by k němu nemohl dospět; ale za cenu obrovského průšvihu. No, dost už. Mé stopy v písku arabské pouště zavál vítr, i leccos jiného ještě zavěje. Fí mán-illáh, souputníci naši po Zemi, zůstávejtež v přízni Boží.

Závěr aneb Ještě jednou o Komenském a brýlích mámení

Vlastně měla mít poslední kapitola ještě pokračování, ale už k němu nedošlo. Čert tomu chtěl, že se do mne dala nějaká chřipka - asi že člověk na stará kolena ztrácí odolnost proti cizokrajným breberkám - a místo na Kavkaz, jak bylo plánováno, jsem ze své cesty po Arabském poloostrově letěl domů se vykurýrovat. Teď už nechápu, co se mi zvrtlo v hlavě; chřipka byla na ústupu, viklavé nohy a pořád ještě krátký dech bych nějak ovládl, a mohlo to být zajímavé. Velezajímavé; dost možná nejzajímavější kapitola celé knížky. Gruzie krátce po převálcování ruskou válečnou mašinou, Arménie, země plná památek prastaré kultury, první na celém světě, jejíž oficiální doktrínou se stalo křesťanství, snad i výlet do nikterak bezpečného sice, zato nad jiné inspirativního Náhorního Karabachu… Škoda. Zvlášť proto škoda, že mi odpadla příležitost zase k jednomu srovnání: co napáchala desítiletí života v komunistickém chomoutu s lidskými charaktery těch zemí. Jak už jsem někde napsal, ideologický chomout zacloumal charaktery všech národů pod moskevským komandem, ale s každým trochu jinak; i bylo by poučné porovnat v tom ohledu třeba Gruzínce se stavem myslí ve vlastech českých. No, nedohoním to už, nedohoním. Co dělat, když mi bylo dopřáno vzít poutnickou hůl pořádně do ruky až v dosti pokročilém věku. Bůh vás zatrať, bolševici, i vašimi zářnými zítřky.

Jenže, napadá mě zrovna… býval bych vůbec schopen procházet labyrintem světa bez růžových brýlí mámení na nose, nebýt předchozí zkušenosti s dotčenými zítřky, jež uskutečněny se pokaždé projeví jako kriminál, blázinec a chudobinec v jednom? Dovedl bych se zbavit dotěrných průvodců Všudybuda s Mámilem, co jimi svého poutníka vybavil Komenský? Praví se ovšem v jeho díle, že ti dva nasadili poutníkovi brylle křivě jaksi, takže mi plně na oči nedoléhaly; a já hlavy přizdvihna a zraku podnesa, čistě přirozeně na věc hleděti sem mohl. Ale já nevím. Brylle mámení nikdy nesedí úplně těsně, ani za časů dnešních ne; a není nic nesnadného zraku podnes a bídné motaniny pokolení svého uhlédat. Jenže je asi třeba mít s nimi už předem jakousi zkušenost. Komenského, učitele národů, přivedl k skepsi osud vyhnance v hrůzách třicetileté války; mě, jeho nedostatečného žáka, týchž třicet let života v roli pokusného králíka komunistického experimentu. Kdoví, zda bys, Jene Ámosi, napsal svůj Labyrint světa, nemít té hořké zkušenosti; a já… sám nevím. Asi bych si býval naložil poutnický raneček o třicet let dřív, což by bylo krásné. Ale bloudil bych s ním labyrintem světa jako Mámilův poslušný osel, raduje se, jak pěkně mi růžové brylle přiléhají a jak správně a spravedlivě jimi všechno vidím, což by bylo hloupé. A notně zbytečné, to také. Běhají dnes takových oslů celé regimenty, brylle mámení k nosu pevně přitištěné, vnucujíce každému ať chce nebo nechce svůj pohled na svět ne jaký je, ale jaký by dle jejich osvíceného názoru měl správně být. Pánbůh totiž, vrták jeden starý, stvořil svůj svět špatně; a oni jsou zde od toho, aby jej po něm předělali na správno. Vlastně bych měl bolševikovi děkovat, že mi poskytl tak názorné poučení. Bez něj bych asi i já běhal světem, vrtě se podle korouhvičky právě panujících mód. Nikdo nemá přeceňovat svůj bystrozrak: bez předchozích zkušeností bývá napůl slepý, a kdyby jen napůl.

Bylyť pak brylle ty z skla Domnění vykroužleny,“ dí Jan Amos, a rámcové, v nichž byly ufasované, byli z rohu, jenž Zvyk slove. V tom jediném bych se odvážil svému mistru zaodporovat. Zvyk nemusí být nic negativního, jsou-li jím zkušenosti dlouhé řady generací, přetvořivší se v nepsaný kodex lidského konání; asi ne náhodou vkročil svět na cestu úpadku právě tehdy, když začalo být módou se kodexu vyšklebovat, měšťáckou konvencí jej nazývat. Nech Zvyk na pokoji, Jene Ámosi, on se sám měnívá, dozrál-li k tomu čas. Jiné už je Domnění; z něj jsou brylle mámení vykroužleny asi opravdu. Z domnění že všechno víme, všechno umíme, i radit světu jak má vypadat a Pánubohu jak jej měl správně stvořit, aby se nám líbil. Z labyrintu světa se zdají vést krásné, jako když střihne přímé cestičky ku štěstí a jasu, nakonec se však vždycky ukáže, že vedou zase jen k nějakému průšvihu, obvykle horšímu předešlého. To proto, že nezkušený, zato vysoce sebejistý opravce planety se neobtěžuje podívat, jaký svět opravdu je, než začne vrtat do jeho základů.

Komenského poutník ukončil své bloudění Labyrintem v zoufalství a rezignaci. Nenalézal z něj jinou cestu než do domu srdce svého, v němž člověk přebývá jen sám se svým Bohem, uzavřev pevně dveře před šílenstvím nepodařeného světa. K takovým závěrům bych dospěl nerad, jakkoli sám tuším, že se domov srdce mého začíná kývat pod soustředěným náporem módního bláznovství až k spadnutí. Domov náš, toť Západ s jeho nenahraditelnými hodnotami, jakkoli nad nimi mnozí ohrnují nosy; a bláznovství nese brylle politické korektnosti, skrze něž věc černá bílá a bílá černá, mrzutá krásná a krásná mrzutá se jeví. Nechme tedy všech bryllí, skel a fasování, bratři poutníci, a chodíce světem zkoumejme nejdřív, co asi měl Pánbůh za lubem, když jej tvořil takový, jaký je. Až to vyzkoumáme, můžeme začít s jeho napravováním, odvážíme-li se toho ještě. Jakožto vandrácký dědek a pamětník chci ale upozornit na kámen úrazu: pochopit dění světa v jeho souvislostech, spatřit už předem přicházet budoucí malér bývá obtížno tomu, kdo neudělal zkušenost s malérem předešlým. A bylo by načase; je cosi jako lhůta dvaceti let, po jejímž uplynutí se varovné zkušenosti zapomínají nebo je nad nimi máváno rukou, staří démoni se v pozměněném převleku opět vracejí a hladoví upíři nadzvedávají víka sarkofágů. Píši tuto knížku nejen abych si zavzpomínal, nejen abych mladšího čtenáře pobavil historkami z různých světa konců, ale především abych mu nabídl svou zkušenost s výsledky spásných plánů ve skutek uvedených, když už ke svému štěstí - nebo smůle, jak se to vezme – neudělal vlastní.

Neboť… slyšíte? Cosi zaskřípalo, nějaký sarkofág jako by se otvíral… nečekejme, co z něj vyleze! Dvacet let, dvacet let, bije orloj dějin… je čas odhodit brýle mámení, popatřit na obrázek světa, jaký bez růžového lakování opravdu je, a jednat podle toho.

KONEC