Srpen 2011

Za horší potraviny si můžeme sami

Petr Havel

Nic není černobílé, zní jedna z nejpravdivějších pravd. Platí téměř vždy, tedy i v případě tezí o tom, že se v naší zemi konzumují nekvalitní, a navíc předražené potraviny. Kdyby tomu tak bylo, měla by jistě značná část populace nemalé zdravotní problémy a také by se nevyplatilo obcházet kontejnery s odpadky obsahující zbytky jídla, neboť by se každý snažil draze nakoupené potraviny pokud možno beze zbytku zkonzumovat. Na druhou stranu je skutečností, že ceny některých potravin jsou opravdu v naší zemi vyšší než v zemích s větší kupní silou obyvatelstva, třeba v Německu. Musíme ale srovnávat srovnatelné, například ceny obdobných výrobků při stejném nebo velmi podobném složení surovin. I v takovém případě bychom jistě našli na tuzemském trhu dražší výrobky než v jiných zemích, rozhodně by to ale nebylo principem. Vyplynulo to ostatně i z nedávného hojně diskutovaného testu Asociace slovenských spotřebitelů, který byl následně interpretován jako důkaz o šizených potravinách vyráběných pro východoevropské trhy. Nikdo ovšem neřekl, že čím totožnější bylo složení jednotlivých výrobků, tím menší byly rozdíly v jejich cenách.

Sama otázka nekvalitních, chcete-li, šizených potravin je přitom také diskutabilní. Zejména je-li kvalita posuzována laiky. Pro ilustraci opět příklad ze slovenského testu a teze o "nekvalitní izoglukóze" a "kvalitnější sacharóze", která je východoevropským zemím odepřena. Ve skutečnosti je právě izoglukóza dieteticky kvalitnější, neboť jde o polysacharid příbuzný například s vlákninou, který se do těla vstřebává pomaleji než jednoduché cukry typu sacharóza, což je pro tělo vhodnější. Zmíněná izoglukóza se běžně používá v USA, kde by konzumenti s výrobcem, pokud by měli pocit, že je šidí, brzy vyběhli.

Je ovšem pravdou, že tuzemský spotřebitel na rozdíl od jiných bohužel "více vydrží". Je to schizofrenní situace: spotřebitelé viní za drahé či nekvalitní potraviny výrobce nebo prodejce a hledají příčiny stavu, s nímž nesouhlasí, kdekoli jinde než u sebe. Na druhou stranu se u nás daleko méně, než by bylo vhodné, berou za svá spotřebitelská práva. Je přitom nabíledni, že nebude-li spotřebitel nějaký výrobek kupovat, bude jej muset výrobce nebo obchodník zlevnit nebo stáhnout z trhu. Právě spotřebitel tedy rozhoduje o kvalitě i ceně potravin. Bude-li ale většina lidí stále nakupovat to, co vnitřně považuje za nesprávné, bude se takové zboží prodávat dál.

Fakt, že je tuzemský spotřebitel ochoten si za kvalitnější potraviny více připlatit, dokazuje mimo jiné boom farmářských tržišť nebo třeba rostoucí spotřeba biopotravin. Dokazuje to ale i sílu vhodného marketingu, který spotřebitelům vyšší ceny odůvodní, i kdyby k tomu faktický důvod nebyl. Díky tomu mohou být některé potraviny u nás neodůvodnitelně drahé. Takové výrobky ale nejsou rozhodující částí ani potravinářského trhu, ani postoje spotřebitelů. Většina totiž, na rozdíl od výsledků průzkumů veřejného mínění, stále preferuje jako hlavní kritérium cenu. Jenže vyrobit velmi levný výrobek znamená vynechat některé dražší suroviny nebo snížit jejich obsah, použít levnější technologie - a tím snížit očekávanou kvalitu.

Musíme si tedy vybrat. Chceme-li vyšší kvalitu, musíme ji vyžadovat, kontrolovat a nakupovat - a připlatit si. V opačném případě můžeme žvýkat například vepřové kůže. Mimochodem - i látky v nich obsažené lidský organismus potřebuje...

(HN.IHNED.CZ)