Srpen 2011

Ta naše povaha česká… (a reformy)

Vít Klíma

Česká povaha

Je věru zvláštní ten český lid!

Chtěl volnost, samostatnost mít.

Pokud ji neměl, jak horoval!

Když Bůh mu teď svobody dopřává,

hle – česky cítit přestává.

Cizincům otrocky v prach se koří,

že člověk hněvem a hanbou hoří!

Teď nesvornost v našich řadách řádí,

boj nectně strana se stranou svádí.

Korupce v české duši hlodá,

za zlato bratr bratra prodá.

Zda čest, zda ctnost, zda láska je svatá?

Každý ji koupí, kdo má dost zlata.

Neznámý autor

Názory na to, jak dělat reformy se v českém tisku přemnožily, jak za mého mládí mandelinka bramborová. Ekonomičtí „analytici“ a „politologové“ se předhánějí v tom, kde všude se v zahraničí inspirovat. Jedni navrhují Německo, druzí Izrael, třetí Čínu, čtvrtí Švýcarsko, pátí Skandinávii... Češi nejsou ani Izraelci, ani Němci či Švýcaři, natož Číňané, nebo Skandinávci. Musíme si najít vlastní cestu, která odpovídá naší, české povaze. A jací my Češi vlastně jsme?Jak by měly vypadat typicky české reformy? Hledajíce odpověď na tuto otázku, pojďme se nejprve projít moderní českou historií.

Prvorepublikové Československo

Relativní úspěch prvorepublikového Československa byl postaven na mixu Čechů, židů a Němců. Židé dodávali inteligenci a kapitál, Němci organizaci a pracovitost a Češi levnou, ale šikovnou pracovní sílu. Možná měla před rychlou privatizací polistopadovou elitu varovat skutečnost, že se čeští podnikatelé za první republiky, až na malé výjimky typu Baťa, v mezinárodní konkurenci prakticky neprosadili.

Protektorát: Češi se zbavují židovské konkurence

Pod rouškou „arizace“ chtěli Češi nejprve židovskou konkurenci omezit. České profesní komory lékařů, advokátů, notářů a inženýrů v memorandu psaném již v roce 1938 (!) navrhly vládě omezit počet židů ve svobodných povoláních na takové procento, které by odpovídalo jejich zastoupení ve společnosti. Pro budoucnost nemělo být přípustné, aby povolání lékařská, právnická a technická byla židy vykonávána vůbec. Ovšem i to bylo málo, a tak v druhé etapě arizace Češi a Slováci „zabavují“ i židovský majetek. Oskarový film „Obchod na korze“ je jen výmluvným svědectvím tehdejší doby.

Vyhnání Němců a zabavení německého majetku

S jídlem roste chuť, a tak Češi na základě Benešových dekretů zabavují po skončení II. světové války majetek tehdejších sudetských Němců. Ze II. světové války Češi vyšli, takřka bez výstřelu, mnohem bohatší než před ní a zároveň se zbavili německé a židovské konkurence. Češi se poprvé od doby pobělohorské, ve vlastní zemi, stali dominantní ekonomickou i politickou silou.

Ta naše povaha česká…

Dovolte mi z historického exkurzu malou odbočku. O národním charakteru nejlépe vypovídají hrdinové pohádek, v nichž se koncentruje archaický ideál představy národa o sobě samém. V českém podání je hlavním pohádkovým hrdinou jednoznačně hloupý Honza na peci - líný, nikde nebyl, nemá znalosti ani sílu a vítězí vychytralostí, kterou bychom dnes spíše nazvali vyčůraností. A ne, že bychom dnes vyčůraní nebyli. Způsob, jak se pokoušíme očůrat kde koho, vlastní státem počínaje a EU konče, je naprosto fascinující. Ale zpět k historii.

Česká šlechta bylo v pobělohorské době buď popravena, nebo nucena opustit zemi. I později z Čech odcházejí schopní a tvůrčí lidé do Saska, Pruska, Vídně a později i do Ameriky. Doma je neměl kdo nahradit. Dlouhodobá ztráta elit způsobila, že Češi postupně ztratili schopnost vládnout sami sobě. Na území dnešní ČR zůstali tak jen nevolníci a jejich málo vzdělaní potomci, z nichž se vyvinuli dnešní Češi. Čeští nevolníci z generace na generaci zdokonalovali svoji schopnost přežít jakýkoliv režim, hlavně, když si mohou něco přikrást. Abych nekřivdil, v minulosti i současnosti se najdou i světlé výjimky.

Češi mají i velice vyvinutý smysl pro rovnost. Stavovské pocity nadřazenosti jak je známe z okolních zemí doma nenajdeme. Rovnost je zdrojem i východiskem českého demokratismu. Má pramálo společného s demokratismem švýcarským či severským majícím kořeny v sebevědomí ozbrojených svobodných sedláků. Český demokrat je v zásadě nevolník shlížející se skeptickou nedůvěrou k panskému zámku, s nímž nechce mít nic společného a od něhož nic dobrého neočekává. Český smysl pro rovnost znamená rovnost mezi nízko postavenými.

Češi a socialismus

České nátuře socialismus vyhovoval. Češi si v relativně svobodných poválečných volbách v roce 1946 zvolili komunisty zejména proto, že jim slibovali rovnostářskou společnost. Češi následně znárodňovali a znárodňovali, a to tak důkladně, až nezbyl ani ten nejmenší živnostník. Mašírující řady milicionářů v osmačtyřicátém i následné estébáctví a okresní papalášství byly smutným dokladem českého křupanství, plného závistné chuti bývalých nevolníků vymalovat to těm nahoře, těm na zámku.

Rok 1989: „Češi nekraďte!“, aneb česká cesta ke kapitalismu

Po symbolickém přestřižení hraničních drátů se Češi vrhli za nákupy do Rakouska. Téměř okamžitě se v tamních obchodních domech objevily nápis: „Češi nekraďte“. Tento nápis jakoby předznamenal celý mafiánský polistopadový vývoj ČR. Kapitalismus jen beze zbytku naplnil heslo: „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Výstižný je v tomto smyslu výrok Karla Schwarzenberga, kdy srovnával majetek svého rodu a politika ODS známého pod přízviskem „kníže z Hluboké“. Volně parafrázováno řekl: „za 20 let kapitalismu nashromáždil stejný majetek, jako můj rod za dlouhých 300 let.“ Co více k české cestě ke kapitalismu dodat!

Občanská společnost, reformy a hloupý český Honza

Beru v úvahu dlouhodobou emigraci českých elit i neustále se snižující úroveň vzdělávací soustavy, ale i přesto přese všechno si myslím, že průměrný český občan má vyšší vzdělání, než příslovečný hloupý Honza. Měl by pochopit, že kdyby se podařilo odstranit korupci, pak by to státu ušetřilo ročně 64 miliard Kč na výdajích (údaj NERV). Připočteme-li k této částce odhadovanou ztrátu na daních ve výši 80–100 mld. Kč ročně, v důsledku stěhování českých firem do daňových rájů a dalších 20 mld. Kč v důsledku Švarc-systému, státní rozpočet by se mohl v současnosti topit v hlubokém přebytku a nebylo by třeba žádných „reforem“. Doufám jen, že občanská společnost ze sebe nechá dělat dlouhodobě vola. Vede-li někdo Čechy „do Řecka“, pak jsou to právě minulí i současní vládní politici! Čím dříve se jich zbavíme, tím lépe pro nás.

Jsou řešením předčasné volby?

Jednoznačně nejsou. Sociálně demokratické vlády v Evropě dnes škrtají sociální výdaje stejně usilovně jako ty pravicové. V čem je problém? Pravice má dnes tři křídla: krajně pravicové, které v podmínkách ČR reprezentuje TOP 09, středové (ODS a bývalí lidovci) a levicové, reprezentované právě ČSSD. Hlavně z tohoto důvodu je pro ČSSD přirozenějším partnerem jakákoliv středopravá strana, nežli nekapitalistická levice. ČSSD nekapitalistickou cestu vývoje vůbec nenabízí.

Němci o Češích: jsou to „cyklisté“

„Ohnuté hřbety, brblají, ale šlapou jak se jim řekne“, pochvalují si nás Němci. A tak se ptám: „není čas konečně z kola sestoupit, narovnat záda a vzít do rukou hůl?“. Nenastal čas přestat proti vrchnosti jen (typicky nevolnicky) brblat (Pehe, Štern, Bělohradský), ale znovu v sobě oživit bojovné husitské geny, kdy jsme byli schopni, byť špatně vyzbrojeni, zpráskat půlku Evropy? Vždyť soudobý kapitalismus, nesoucí v sobě velké majetkové rozdíly, je rovnostářským Čechům naprosto cizí!

Nekapitalistická cesta vývoje - II. pokus

Z prvního pokusu o nekapitalistickou cestu vývoje si Češi mohou vzít tři hlavní ponaučení:

1. Nemá smysl znárodnit vše, ale jen klíčové podniky pro fungování státu a ostatní ponechat v soukromém vlastnictví s orientací na trh;

2. K vládnutí nepotřebujeme žádnou politickou stranu. Stačí, když se voleb bude moci zúčastnit kterýkoli občan, shromáždí-li ústavou předepsaný počet hlasů ke své kandidatuře;

3. Vlastní stát si nelze rozkrádat. Jinak žádná prosperitu očekávat nelze;

4. Ke zvýšení konkurenceschopnosti české společnosti je třeba vrátit se k mezinárodnímu národnostnímu mixu typickému pro I. republiku. Musíme se konečně zbavit mýtu, jací jsme my Češi jsme čupr holky a kluci (rozuměj kabrňáci) a kde jsme mohli být, nebýt proradných cizáků. Zlolajnými, nepřejícími a zrádnými cizáky se to v naší historii jen hemží: šlechta, katolická církev, Němci, židi, Rusové a nejnověji i EU. Češi, aby obstáli ve světové konkurenci, v ní musí už od kolébky vyrůstat. Nastolit rovnostářský typ společnosti znamená zcela překopat stávající politický i ekonomický systém. Jak, o tom další dva články, které vyjdou na podzim.

České typické vlastnosti – udavačství, neúcta k právu, rozkrádání majetku…

Laskavý čtenář se oprávněně zeptá, proč až na podzim? Politický a ekonomický systém se musí - aby „padl“ - šít Čechům na míru. A teď babo raď: Češi by dali teoreticky přednost rovnostářskému státu, ale ze zkušenosti víme, že například tam, kde si lze „líznout ze státního“, si řada z nás skutečně „lízne“, že tam, kde lze někoho očůrat, tak ho očůráme. S láskou a úctou vzpomínám na svého neformálního učitele práva Vojtěcha Cepla. Jeho ideálem byl nastolení vlády práva, a ne koltů. Ideál je to přitažlivý, ale jak jej realizovat, když Češi jsou mistři ve hledání kliček a mezer v právu a předpisech, které mohou využít ve svůj prospěch, ať už na účet jiných, vlastního státu, či nejnověji EU? Co si myslet o vládě, která v polovině hry mění pravidla (stavební spoření, solární energie). Úcta k zákonu veškerá žádná. S vládou práva úzce souvisí i úcta k vlastnímu státu, jeho pravidlům a majetku. Tento nešvar má své kořeny v rakouské monarchii. V roce 1863 na popud říšského poslance Františka Palackého se přestali čeští poslanci zúčastňovat práce vídeňského parlamentu (Říšské rady) a vydrželi to dlouhých 16 let. Pak se divili, že mají jen pramalý vliv na politické dění. Opozice vůči monarchii jako státnímu celku měla další nepříznivý účinek: neochotu Čechů přebírat odpovědnost za společný stát. Nebyli ochotni přebírat spoluodpovědnost za rakousko-uherskou říši, pokud nebylo českým přáním okamžitě vyhověno, ať už byla splnitelná nebo nikoliv. Státní reglement bojkotovali. Vypěstované neúcty ke státu se nezbavili ani za první republiky a naopak ji posílili za bolševické éry, aby přetrvala dodnes. V souvislosti s přístupem k vlastnímu, byť bolševickému státu, k obecnímu, společnému, národnímu majetku, vzniklo typické české přísloví: "kdo neokrádá stát, okrádá rodinu".

S neúctou k právu a vlastnímu státu souvisí i další česká nectnost - zneužívání moci. Nevolník, když se dostane k moci, „třídně zešílí“ a chce napodobovat život šlechty“. Chce svůj zámek, luxusní jachtu, auto, oblečení, vilu v Itálii, chodit na golf a děti nechat studovat na prestižních školách. Samozřejmě, že to nemůže ze svého platu utáhnout, takže začíná krást (rozuměj brát úplatky za cokoliv). Aby zůstal beztrestný, musí vzniknout justiční mafie, které jeho trestnou činnost „pokryje“. Ze zkušenosti víme, že „dostat do tepláků“ někoho, kdo je u moci, je takřka nemožné! Jak donutit Čechy, aby respektovali právo, svůj vlastní rovnostářský stát, jeho pravidla, nerozkradli jeho majetek a nezneužívali mocenského postavení? Husité se s tím, kdo porušoval jejich pravidla, nijak párali. Prostě jej ihned popravili. Tomu by v rovnostářské společnosti odpovídal silný policejní stát postavený na udavačství. Češi totiž historicky vyvinuli ke kontrole rovnostářství vlastní specifický mechanismus – udavačství. Můžeme-li věřit údajům Gestapa, pak Češi na fašisty okupovaných územích sami na sebe podali nejvíce udání na jednoho obyvatele z celé Evropy! Udávali se nejen kvůli příslovečné „sousedově koze navíc“, ale třeba i kvůli hezké švagrové. Stejně úspěšná jako Gestapo byla díky českému udavačství i pozdější StB. Postavit na českém udavačství celý kontrolní systém? Bylo by to fér vůči těm, kteří jsou slušní, nekradou a zákony se snaží dodržovat? Poradí mi některý z laskavých čtenářů, kde v rovnostářském státě najít onu správnou míru represe, aby ji i ti slušní akceptovali?