Srpen 2011

Schengen bez hranic a bez pohraničníků

Fidel Kuba

Včera (12. 07. 2011 - pozn. red. CS-magazínu) mě v televizních zprávách zaujala informace, že uplynulo rovných šedesát let od uzavření československých hranic ostnatým drátem a zřízení početné pohraniční stráže s rozkazem střílet na narušitele ze samopalů ostrými. Jinými slovy jsme si připomněli vznik železné opony na našem území, které bylo západní hranicí tábora socialismu, komunistického fantazírování o dokonalé společnosti a sovětského vazalství.

V archivních záběrech nějaký vysoce postavený pohraničník povídal, že to byla děsná fuška zkontrolovat na celnicích deset milionů lidí ročně. Navíc museli uvědomělí pohraničníci honit agenty cizích zpravodajských služeb a chytat nebo střílet zločince, kteří se provinili tím, že chtěli opustit Československo. Tito zrádci si nevážili toho, že mohou žít v zemi s druhým nejlepším společenským zřízením na světě hned po Sovětském svazu. Když si tak dnes svobodně jezdím schengenským prostorem a sleduji život obyčejných Poláků, Němců nebo Rakušanů, nějak si už nedokáži vzpomenout koho před kým ti pohraničníci vlastně hlídali. Proč jsme vlastně nesměli ani k bratrům do socialistického Polska bez písemného pozvání? Proč jsme museli přes hranice tajně pašovat i tu pitomou čokoládu? Proč tisíce mladých Čechů zbytečně ztratili dva roky života na čáře jen ve společnosti vlčáků a samopalů? Proč jsme desítky let střežili stovky kilometrů ostnatého drátu, který nakonec skončil někde ve sběru a nikomu dnes nechybí? Jaké nebezpečí nám hrozilo ze strany neutrálního Rakouska nebo demokratického a demilitarizovaného Německa? A kolik celý ten pohraničnický cirkus stál? A proč se k nám ti zpupní byrokrati na celnicích chovali nabubřele jak nějaká vrchnost? Byli přece placeni z našich daní, tak proč nám při každém překročení hranic dávali najevo svou nadřazenost?

Moje poslední vzpomínka na setkání s protivným prudícím pohraničníkem kupodivu nepochází z dob reálného socialismu, ale pár let před Schengenem, odhadem tak z roku 2003. Vyjeli jsme z Krnova do Polska na kolech rodinný výlet prohlédnout si pohraniční obce Bliszczyce a Branice. Nějak jsme nepřesně pochopili režim malých a velkých pohraničních přechodů, takže jsme si s sebou vzali jen pasy. V Krnově na ně pasováci koukli jedním okem a pustili nás dál. Problém nastal v Úvalně, kde po nás vypasený pohraničník chtěl občanský průkaz. Na legální pobyt v Polsku i v Česku nám pas bez problémů stačí, ale na přechod přes úvalenský most musíme mít občanku. Po tomto mostě smí přejít jen lidé, co mají trvalé bydliště v třicetikilometrovém pásmu od hranic. V pasech sice máme uvedeno, že jsme z okresu Bruntál, ale není tam bydliště. Krnované úvalenský most smějí překročit, ale Rýmařované už ne. A pas není žádný důkaz, že jsme opravdu z Krnova. Mohl by sice zavřít oči, protože most do Úvalna se nehlídá nonstop, ale podle předpisů nás musí vrátit do Polska. Že přes krnovský přechod máme domů dvanáct kilometrů a přes úvalenský jen šest? Že jsou s námi unavené děti, které už nemohou? Ale to ho přece nezajímá. Jeho posláním je chránit úvalenský most do roztrhání těla a do konce služby. Tak se nedivte, že jsem z toho Schengenu dodnes celý naměkko.

(http://bruntalsky.denik.cz)