Srpen 2011

Musíme přiznávat i chyby

Ondřej Kundra, Jaroslav Spurný

S policejním prezidentem Petrem Lessym o důvěře v policii, neschopnosti vyšetřit korupci a o tom, proč policie nemůže být strážcem morálky. Jeho nečekaná volba do čela policie byla překvapením a stejně překvapivě zatím vystupuje i v nové funkci. Petr Lessy se razantně vzepřel neprůhlednému zastavení vyšetřování podezření z korupce exministra Drobila a slibuje, že pod ním už nebude docházet k politickému ovlivňování případů.

Mají dnes lidé důvod důvěřovat policii?

Spíš si myslím, že nemají důvod jí nedůvěřovat. Děláme pro to všechno – celý systém vzdělávání a řízení policistů směřuje k tomu, aby se naše důvěryhodnost před veřejností posilovala. Proto jsem zastáncem toho, abychom lidem sdělovali i to, co se nám nepovedlo. Jsem si vědom, že máme vnitřní problémy – chybí nám například střední generace policistů a na sofistikované případy, jako jsou korupční kauzy nebo počítačová kriminalita, potřebujeme specialisty, kterých je na trhu práce málo a vždycky je přeplatí soukromý sektor. Všechny policejní útvary jsou vzhledem k počtu lidí, kteří je tvoří, hodně přetížené. A záleží samozřejmě i na tom, že byť některé věci děláme velmi dobře, jsou mezi námi policisté, kteří mohou naši důvěryhodnost pokazit. Příkladem je policista z Varnsdorfu, který nelegálně pořizoval výpisy telefonátů některých politiků. Je to velmi těžké zneužití policejních pravomocí a zásek do důvěryhodnosti policie, který může mít konsekvence v právní úpravě a ztížení dalšího dokazování v jiných trestních kauzách, v nichž jiní policisté dělají to, co mají.

Američtí policisté si zakládají na tom, že zasahují stejně důrazně proti obyčejným i mocným lidem, jak se ukázalo na případu šéfa Mezinárodního měnového fondu Dominiquea Strausse-Kahna, který byl obviněn ze znásilnění. Dělá to i česká policie?

Nemám jediný signál, že bychom všem neměřili stejným metrem.

Proč potom policisté například nejsou už půl roku schopni ochránit zahradníka Reného Mandyse z Dolní Olešnice, kterého nechal několikrát surově zbít ruský podnikatel Alexej Zacharov, jenž chce získat jeho pozemek? Neztrácí policie důvěryhodnost i kvůli takovýmto excesům?

Teď k tomu případu nemám aktuální informace, ale když jsem si je zjišťoval v dubnu, kdy o tom Respekt psal, tak policie udělala všechno, co bylo třeba. Jestliže jde o vážné ohrožení člověka, je možné využít – a my to děláme – institut krátkodobé ochrany. Policie má instrumenty, jak v podobných případech konat.

To jistě má. Ale v tomto případě je podle našich informací dosud nevyužila.

Opakuji, že nemám aktuální informace, ale vím, že na začátku dubna policie s podnikatelem Zacharovem hovořila a že uvažovala i o krátkodobé ochraně pana Mandyse. Nechtěl bych ale, aby ve chvíli, kdy policie nemá potřebné informace a důkazy, někde řinčela zbraněmi a někoho zastrašovala.

Podobně nevýrazně jste postupovali proti pochodům extremistů, když například pokojnou bohoslužbu v Krupce, která se konala na protest proti podobným pochodům, policie dosti hrubě rozehnala.

Na to je těžké jednoznačně odpovědět. Pro nás jsou alfou a omegou zákony této republiky. Policie se často stává jakýmsi arbitrem, který posuzuje vyváženost mezi svobodou shromažďování a svobodou projevu. Navíc ten nový fenomén protestu formou bohoslužby byl zcela účelový a neměl s charakterem náboženského shromáždění nic společného. Tam šlo vlastně o obejití práva shromažďovacího.

Ti lidé chtěli náboženským shromážděním – a jeho součástí byla regulérní bohoslužba vedená knězem – dát najevo nesouhlas s pochodem extremistů a jejich projevy nesnášenlivosti. Proč je policie musela násilně rozehnat?

Tento stát vymezil ve svém ústavním pořádku právo shromažďovací a žádnému člověku by v něm nemělo být bráněno, pokud dodržuje meze tohoto práva a meze práva svobody projevu. Problém je v tom, že ta takzvaná náboženská shromáždění – na jejichž vyhlašování zákon o právu shromažďovacím nedopadá – brání svobodám někoho jiného. Jako soukromá osoba si samozřejmě můžu myslet svoje – extremisté jsou mi z duše protivní –, ale pokud někdo brání právům druhého člověka, musí policie zasáhnout. Potíž je už v tom, že místní samosprávy pochody extremistů povolují anebo nevědí, jak jim zamezit.

Jde o nepřiměřenost toho zásahu proti bohoslužbě. Navíc policie je ze strany občanských sdružení kritizována, že nedostatečně monitoruje a postihuje projevy extremistů při jejich pochodech.

Policie se za poslední roky hodně poučila ze svých neúspěchů, a ty nechci popírat. Teď už jsou ale projevy extremismu bedlivě sledovány a posuzovány, máme skvělé znalce na problematiku extremismu i soudní znalce. Z poslední doby neznám žádný závažný případ, který by nám unikl. Z jakých informací vlastně vycházíte?

Těch informací je celá řada. Naposledy minulý týden František Kostlán z organizace Romea upozornil na do očí bijící příklad pochodu neonacistů v Novém Bydžově, pak v Krupce a Brně. Vyčítá policii, že nechala projevy rasistických extremistů bez trestu.

Není tomu tak. Na těchto shromážděních, pokud se nějaká osoba verbálním nebo jiným způsobem dopustí jakéhokoli projevu xenofobie, tak tito lidé jsou zadrženi a stíháni. K tomu vám mohu poskytnout i statistiku. Za letošní půlrok jsme zahájili trestní stíhání proti 78 osobám.

Extremismus je také problémem celé společnosti. V Novém Bydžově za tím konfliktem stálo i nešťastné chování místní samosprávy. Takže se nedivme, že to vyprovokovalo pochod extremistů a musela tam být přítomna i policie. Zejména pro Nový Bydžov platí, že pokud by se každý článek společnosti – od jednotlivých lidí až samosprávu – choval tak, jak má, tak by žádným extremistům pšenka nekvetla.

Policie v uplynulém období zasadila extremistům řadu těžkých ran. Jde však o to, že extremisté využívají právo shromažďovací až na samý okraj a my musíme čekat, až udělají chybný krok. Pokud jejich odpůrci svojí zbrklostí sami poruší zákon, může se pak zdát, že policie zasahuje proti nepravým.

Stále více se ukazuje, že zásadním problémem České republiky je korupce. Až na základě zjištění rakouských detektivů se čeští policisté dozvěděli, že Marek Dalík si měl říci ve věci pořízení transportérů Pandur o půlmiliardový úplatek. A švýcarská policie zase rozkryla vytunelování Mostecké uhelné společnosti včetně konkrétních úplatků pro lidi blízké bývalému premiéru Grossovi. Proč se v zahraničí vyšetřování korupce daří a v Česku ne?

Nemyslím, že jde o úspěšnost. Dnes je svět tak provázán, že když se ty obchody dějí přes hranice, jsme odkázáni na zahraniční pomoc. A to se v těch uvedených případech přirozeně stalo. V korupčních případech se také často velice špatně shánějí důkazy. Chybí tu klasický poškozený člověk, který by je mohl poskytnout – poškozen je totiž veřejný zájem. A kde není žalobce, není ani soudce a nám se to obtížně dokumentuje.

Zjišťoval jste si, proč česká policie nebyla schopna s případem Mostecké uhelné společnosti deset let pohnout, zatímco švýcarská to zvládla během tří let? A v případě pandurů zasáhla rakouská policie během několika dnů, zatímco české policii trvalo měsíc, než předvolala první lidi na výslech.

Nemapoval jsem si to a do historie těch případů se nechci vracet. Jsem rád, že se ty případy dál vyšetřují, že máme úzkou spolupráci se zahraničními partnery a v té věci se koná. Nevím, jaké právní výhody mohou mít Švýcaři nebo Rakušané, neznám ani klíčový důkaz, od něhož své vyšetřování odpíchli. Mnohdy totiž závisí na náhodě a jejím uchopení.

Nebojíte se ale, že když nezjistíte, proč došlo ke zpoždění českého vyšetřování, bude se takové selhání opakovat? V případě Rakušanů to bylo tak, že když vyšel článek o této kauze v Mladé frontě DNES, rakouští policisté se spojili s jeho autory, založili vyšetřovací tým a ihned začali s výslechy a shromažďováním důkazů. Česká policie začala konat až po měsíci.

Já ten případ opravdu konkrétně neznám a ani mi to nepřísluší. Na vině ale mohla být řada byrokratických překážek – například předběžná povinnost hlásit jakékoli korupční případy vedení útvaru, a to ihned ve chvíli, kdy se o nich dotyčný detektiv poprvé dověděl. (Šlo o jistou formu předběžné cenzury, která byla zavedena za policejního ředitele Martinů na návrh jeho náměstka Jiřího Houby – pozn. aut.) Několik málo lidí tak mělo kompletní přehled o všem a rozhodovalo, co se bude či nebude vyšetřovat. Toto opatření už jsme ale po mém nástupu zrušili. Složité je však i rozhodování příslušného policejního oddělení, jestli a jak se případ bude šetřit a jestli se bude zakládat speciální vyšetřovací tým. Každopádně ale opakuji, že chci, aby se ty případy došetřily a abychom se ve spolupráci se státním zastupitelstvím dostali dál.

Potřebovali byste nějaké speciální právní normy, které by vám usnadnily práci, jako je třeba ochrana takzvaných whistleblowerů – lidí, kteří nahlašují korupci – aby se nebáli mluvit?

Myslím, že ani ne. O ochraně a speciálním přístupu ke klíčovým svědkům samozřejmě diskutujeme, ale nemyslím, že by to bylo v tento okamžik to úplně nejdůležitější. Větší problém máme s únikem informací. A také bychom potřebovali více klidu na práci – je třeba, aby politici přestali komentovat různé korupční kauzy a dívali se na ně jako na každou jinou kriminalitu. A detektivové by měli vědět, že nadřízení za ně dají vždycky ruku do ohně. Dnes a denně jsou totiž vystaveni tlaku bílých límečků a jejich advokátů a z minulosti víme, že se mohou stát cílem různých vykonstruovaných obvinění a dehonestačních kampaní, což potom paralyzuje jejich práci. Tohle chci změnit. Chci, aby jakýkoli policista už nikdy neměl pocit, že byl ponechán na holičkách.

Jestliže tedy máte ke své práci dobré podmínky, proč nejste na rozdíl od Rakušanů úspěšní? Viníci pak mají možnost domluvit se na společném postupu, opatřit si alibi, připravit se na výslech. Rychlost je mnohdy rozhodující. Proč v tomhle směru nevidíme větší snahu?

Vždycky to tak není, někdy je třeba nejprve zajistit důkazy, aby se výslech mohl vést cíleně. Nechci, aby policie byla strůjcem různých mediálních haló efektů. Záleží mi na konečném výsledku.

Na kauze pandurů se ale ukazuje, že když se případ vleče, jeho vyšetřování se protahuje a možnost vyšetřit ho klesá. V této kauze došlo například k provalení klíčového svědka Stephana Szücse, kterého teď viníci mohou zastrašit.

Tato věc mě samozřejmě velmi mrzí. K únikům by v žádném případě nemělo docházet.

Před pár týdny jste se ohradil proti zastavení vyšetřování korupce bývalého ministra Drobila, které policistům nařídila státní žalobkyně Šárka Pokorná. Z jakých informací jste vycházel, že jste zaujal tak razantní postoj?

V té době jsem byl na své zahraniční dovolené a všechno jsem řešil jen se svými nejbližšími kolegy – zejména s ředitelem protikorupční jednotky panem Martincem a se svým náměstkem panem Červíčkem. Dostal jsem informace, že městské státní zastupitelství vydalo tiskovou zprávu, která se nezakládala na pravdě. V podstatě řeklo, že policie se shodla s rozhodnutím státní zástupkyně a odložila vyšetřování tohoto případu. Já jsem však měl informace, že důkazní materiály jsou v takovém stavu, že by bylo třeba pokračovat ve vyšetřování. Proto jsem uvedl tiskovou zprávu státního zastupitelství na správnou míru.

Konkrétní důkazy vám vaši podřízení nesdělili?

Ne, ale pokud mi to řekne šéf útvaru, který to má vyšetřovat, tak nemám důvod mu nedůvěřovat.

Vaše vystoupení okamžitě jako zcela nemístné kritizoval premiér Nečas a zároveň vám vytkl, že jste v době stávky odborářů byl na dovolené. Jak podobné projevy politiků zasahují do vaší práce?

Osobně mě slova pana premiéra dosti zamrzela, ale nebudu to už komentovat. Nevím, zda jsem to měl brát jako jakýsi vzkaz. Jestli ano, tak jsem vůči tomu imunní.

Jak bude policie v případě poslance Drobila dále postupovat?

Zatím jsem jednal na základě zmíněných obecných skutečností s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem. Domlouvali jsme se, jak v budoucnosti zamezit tomu, aby docházelo k tak rozporuplným postojům zastupitelství a policie.

Rozhodně platí, že pokud zastupitelství příště bude chtít zastavit tak důležitý případ, půjde o písemné, a ne ústní sdělení, jak k tomu v této věci došlo. Pavel Zeman se vyjádřil, že si vyžádá dotyčný spis k dohledové prověrce. Pokud dá policii povolení dál vyšetřovat, budeme případ samozřejmě dál šetřit.

Mluvil jste s Pavlem Zemanem i o tom, co je třeba obecně udělat pro to, aby se v Česku zvýšil počet objasnění korupčních případů?

Ano, scházíme se pravidelně. Rozhodně podporuji jeho nápad na zřízení specializovaného odboru v rámci Nejvyššího státního zastupitelství na vyšetřování korupce a závažné hospodářské kriminality. Dnes je totiž situace taková, že zatímco tento útvar funguje v rámci policie, v soustavě státního zastupitelství není. Chybí nám tak jasný partner, který by se na tuhle sofistikovanou kriminalitu specializoval. Proto doufám, že se tahle změna prosadí.

Toužil jste vždycky být policistou?

Určitě ne. Vzhledem k tomu, z jaké rodiny pocházím – dědeček byl živnostník, čalouník – by asi naši před rokem 1989 nebyli spokojení, kdybych řekl, že chci být příslušníkem Sboru národní bezpečnosti.

K policii jste ale nakonec – v roce 1990 – přece jen nastoupil. Co vás na tom zlákalo?

Moji dobří kamarádi z Prostějova, kde jsem bydlel a vyrůstal, se v té době stali dopraváky. Mluvili jsme společně o tom, jak je ta práce zajímavá, to mě zaujalo.

Patřil jsem k takovým těm lidem, kteří vzhledem k rodinným tradicím, jež jsme měli, věřili v otevřenost společnosti, euforii změny. Rozhodně by ale ode mě bylo klišé, kdybych tvrdil, že jsem vždycky chtěl být policistou a chtěl pomáhat a chránit. Popravdě mě hodně motivovaly i koníčky, které jsem měl a mám: auta, motorky, hlavně u dopravní policie s nimi člověk přijde do styku. K tomu mě to táhlo, tam jsem se viděl.

U policie jste jednadvacet let. Jak konkrétně se za tu dobu proměnila?

Z toho represivního molocha, který představovala v osmdesátých letech, kdy hájila zejména zájmy státu, se z ní začíná stávat sbor, který je spíše zaměřen na službu veřejnosti, tak jak jsme zvyklí na západ od našich hranic. U nás byl dřív polda ztělesněním rigidní struktury v podobě pendreku a reprezentantem režimu státního donucení. Generace policistů sedmdesátých a osmdesátých let byla celý život vedena k tomu, aby přišli do restaurace, tam zkontrolovali co nejvíce osob a donesli co nejvíce pokut. Stále tam byl důraz na represi, represi, represi. Málokdy si uvědomovali, že pro nás je mnohem výhodnější, aby se ten zločin vůbec nestal, abychom omezovali podmínky pro páchání kriminality, než abychom si hráli jen s těmi následky, kolik osob jsme chytili a tak dále. Na to rozhodně navazovat nechceme, mně je blízká prvorepubliková tradice četnického sboru a hrdě se k tomu hlásím. To znamená hrdost na to povolání, které je celoživotní, jemuž musíte obětovat srdce. I díky generační obměně sboru, kdy více než polovina lidí k nám nastoupila po roce 1989, se tahle atmosféra stále mění. Samozřejmě i já chci, aby bylo co nejvíc pachatelů trestných činů zjištěno, ale v žádném případě to pro mne není to vrcholné hodnotící kritérium.

A co by mělo být tím hodnotícím kritériem?

Usiluji, aby policie – a to asi vyvolá obrovskou diskusi – u těch bagatelních provinění působila spíše v evidenční roli. Jestli si někdo nechá peněženku na parkovišti v odemknutém autě před obchodním domem, tak policie nebude dělat všechno jako při objasňování vraždy. Každý je přece odpovědný za svůj majetek a měl by ho nějak chránit. Možná budu nepopulární, protože se tak za mého působení statisticky zvýší trestná činnost, ale já nechci nic jiného, než aby se snížila latence této trestné činnosti. Takže pro měneje mnohem pozitivnějším trendem, aby lidé trestné činy policii oznamovali více, než je tomu dnes, a to i za cenu statisticky vyšší neobjasněnosti.

Jak ale chcete překonat tu nedůvěru ze strany veřejnosti, o níž jsme mluvili na začátku a která to dnes znemožňuje?

Chci odstraňovat zejména administrativní překážky, které tomu dnes brání. Vezměte si například systém fungování policie v Brně. Když se před časem rozhodli večer a v sobotu a neděli uzavřít obvodní oddělení v rámci Brna a vytvořili jedno velké nahlašovací centrum, lidé si logicky kladli otázku, stojí nám za to jet tam odněkud z periferie? A často nestálo. Proto jsem nařídil, že takové experimenty musí v rámci České republiky skončit. Občané musí mít pocit, že policista je mu nablízku.

Slovenský policejní prezident Jaroslav Spišiak, jak nedávno uvedli LN, po nástupu do funkce řekl: „Zakázal jsem podřízeným, aby se zúčastňovali společenských akcí, aby pěstovali nákladná hobby jako golf, jachty, drahý rybolov. Policista nemá žít společenským životem, jeho životem je služba. ... Nesmí si ani vypít na oslavě, protože nikdy neví, kdy bude akce a bude muset zakročit.“ Proč jsme dosud něco podobného neslyšeli od vás?

Máme etický kodex, kde je upravena řada věcí, tam stojí, jak se má policista chovat mimo službu. V těchto dnech navíc sestavuji jako svůj poradní orgán novou etickou komisi, protože neberu etický kodex jako uzavřenou záležitost. Já však nemám potřebu tomu sboru dávat nějaké vzkazy, říkat jim, že nemají chodit na některé akce, jako je golf a podobně… To bych tady musel mít nějaký seznam zakázaných sportů.

Nejde o seznam, ale spíš o definici, jak má policista fungovat ve společnosti. Souhlasíte s Jaroslavem Spišiakem?

V principu samozřejmě ano, ale nepovažuji za vhodné někomu zakazovat účastnit se společenských akcí. Policista by se měl zkrátka chovat vzhledem ke svému povolání a vždy by měl zvažovat, zda není nebo se v budoucnu nemůže dostat do střetu zájmů. Platí definice, že policie není strážcem morálky, ale nemůže se chovat nemorálně.

Jak vám mohou policisté a veřejnost věřit, že skutečně usilujete o přeměnu policie v důvěryhodnou instituci, když jste svým náměstkem jmenoval Vladislava Husáka, muže, který přímo zasahoval do některých vyšetřovaných případů, stýkal se s lobbistou Šloufem, aktérem diskreditační kampaně Olovo, kauzy Savoy, Srba a podobných?

Z toho, co tady uvádíte o panu náměstku Husákovi, se nikdy nic neprokázalo. Věnovala se tomu i Inspekce ministra vnitra a nic nezjistila.

Husákovu pozici jste mohl nabídnout dalším dvaceti lidem, kteří ale na rozdíl od něj nejsou obtěžkáni takovými podezřeními. V čem je pro vás natolik nepostradatelný?

Podívejte se, kdyby u pana náměstka Husáka bylo cokoli prokázáno, tak by na tomto místě nebyl. Já ho dlouhá léta znám jako naprostého profesionála. Byl jsem s ním při bezpečnostních opatřeních v rámci summitu NATO, vím, že to je zkušený, erudovaný velitel. Jeho klady, odbornost zcela převážily nad věcmi, které nikdy nebyly prokázány. Žijeme v právním státě, ctím presumpci neviny.

Po Vladislavu Husákovi zůstala v kanceláři policejního prezidenta sbírka pivních půllitrů, po Oldřichu Martinů diplomy ze zahraničních cest. Co tu najdeme po vás?

Já bych byl raději, aby tady po mně zůstala pověst člověka, který to myslel s policií vážně a o kousíček, o tu pomyslnou píď, ji posunul někam dál. Možná to bude znít jako klišé, ale tak to cítím. Určitě nejde o to, že bych chtěl něco věšet tady po těch zdech.

PETR LESSY (46) nastoupil k policii v roce 1990, vystudoval práva na Policejní akademii ČR. Sloužil ve Frýdku-Místku, na krajském policejním ředitelství v Ostravě a jako náměstek ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje pro vnější službu. V letech 2006 až 2010 zasedal jako nestraník za ODS v zastupitelstvu obce Palkovice. Dne 24. ledna 2011 ho tehdejší ministr vnitra Radek John jmenoval policejním prezidentem.

(Respekt, www.respekt.cz)