Srpen 2011

Oblíbený jako Dán

Silvie Lauder

Alexandr Vondra a generálové hledají české místo v kymácejícím se NATO.

Je to už tak nezakrývané, že to ani v prázdninovém shonu nelze přehlédnout: v těchto měsících se hraje vysoká hra o naši bezpečnost. Američané totiž mají stále méně chuti platit za evropské spojence jejich díl výdajů na společnou obranu a většina Evropanů nemá chuť platit za ni vůbec. Důsledkem může být, že se Češi zase jednou ocitnou napospas mocným globálním větrům. Ale tentokrát si už nepůjde stýskat zdejším tradičním „o nás bez nás“. Držíme prst na spoušti stejně jako všichni ostatní členové NATO.

Brutální Gates

Mírně šokující byla za daných okolností forma. „Byl přímo brutálně otevřený,“ říká ministr obrany Alexandr Vondra. Myslí tím nedávný projev, ve kterém americký ministr obrany Robert Gates před svým odchodem z funkce varoval před narůstající nechutí Američanů financovat alianční rozpočet z celých tří čtvrtin a stát v čele hlavních misí Severoatlantické aliance, když drtivá většina evropských členů NATO nedává najevo chuť investovat do obrany ani se více angažovat. Pokud se nic nezmění, varoval Gates v řeči, o níž referoval i tento list, má před sebou Aliance temnou budoucnost.

Vysvětlení, proč tahle „brutální otevřenost“ nevyvolala větší poprask, je prosté: cvičeným uším profesionálů zněl její obsah povědomě. Ani čeští diplomaté, politici či vojáci neslyšeli – nejen z Gatesových úst – podobné varování poprvé. Stále častěji a otevřeněji o něm mluví i další klíčoví představitelé západního spojenectví, kupříkladu šéf NATO Rasmussen. „O překvapení nemůže být řeč, je to realita, kterou známe, o níž se mluví delší dobu,“ říká ke Gatesově temné věštbě velvyslanec při NATO Martin Povejšil. A navzdory tomu, že Česká republika – jak se hned v Bruselu kuloárním průzkumem mezi spojenci ujišťovali čeští diplomaté – nepatří mezi hlavní adresáty Gatesových výtek, dělá obsah řeči zdejším politikům i vojákům vrásky na čele. Protože s Gatesem většinou souhlasí. „Má pravdu – USA po všech stránkách Alianci drží,“ sděluje náčelník generálního štábu Vlastimil Picek. „Nůžky mezi Spojenými státy a Evropou se rozevírají a je tu riziko, že se rozevřou příliš. A když to nastane, pak máme problém,“ doplňuje ho ministr Vondra. Protože, dodává, je to „právě spojenectví mezi Amerikou a Evropou, co dává nám všem sílu“.

O to, zda se Gatesovy hrozby vyplní či v jaké podobě, se vedou spory. Optimisté připomínají, že Američané si na lakotu a nezájem Evropanů stěžují prakticky od vzniku Aliance a nikdy své hrozby nenaplnili, pesimisté ovšem naopak upozorňují, že válkami a finanční krizí vyčerpané Spojení státy jsou ve zcela nové situaci. Nicméně závěr, že pokud se Gatesovo varování naplní, tak se Evropa a s ní v první řadě země jako Česko ocitnou v potížích, ovšem nezpochybňuje skoro nikdo. Existuje totiž podezření hraničící s jistotou, že Evropané nejsou bez amerického vůdcovství a zdrojů schopni postarat se o svoji vlastní bezpečnost.

Konkrétní ukázku nakonec vidíme v posledních týdnech, a to v Libyi. Jde o konflikt v bezprostřední blízkosti starého kontinentu, navíc s přímými dopady na Evropu a život jejích obyvatel – nejde jen o uprchlíky, ale i další spory, které kvůli běžencům mezi evropskými zeměmi doutnají. Přesto se Evropa v Libyi nijak zvlášť nepředvedla. Američané, od počátku jasně vlažní k představě třetí války, kterou by vedli a financovali, přenechali hlavní tíhu na evropských spojencích, z nichž někteří patří k nejbohatším zemím světa. Po slibném začátku nicméně hlavní evropští tahouni zásahu narážejí na limity svých armád a rozpočtů. Norsko nedávno oznámilo, že stahuje svoje stíhačky, protože není schopno je nasazovat dlouhodobě. Dánové to plánují udělat počátkem září. Britští vojenští představitelé veřejně – a také proti všem zvyklostem – varují, že pokud se libyjská operace dál potáhne, nebudou mít na ni za pár týdnů prostředky. Tohle neslavné vedení boje za své zájmy není k vidění poprvé: podobně Evropa spoléhala na USA i v okamžiku, kdy měla válku doslova za humny. „Během balkánské krize v Kosovu na konci minulého století poskytli Američané asi 80 procent všech použitých prostředků,“ připomíná analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Tomáš Karásek. „A od té doby se toho zase tolik nezměnilo.“

Bez americké „chůvy“ ovšem starý kontinent čekají značně nejisté časy. V budoucnu totiž může řešit nejrůznější bezpečnostní problémy, jejichž dopad dnes ještě ani nemusíme dohlédnout. „V žádném případě to není tak, že Evropě nic nehrozí,“ říká Vlastimil Picek. „Rizika není dobré podceňovat.“ Z arabského jara se – jak vidno právě v Libyi – může stát řádně horké léto. Jako výbušné experti stále hodnotí tradiční regiony na dohled Evropy, například Kavkaz. Další bezpečnostní rizika pak nejsou z kategorie „konvenčních vojenských“, ale jde kupříkladu o energetickou bezpečnost či terorismus. Velkou kapitolou je Rusko. Na jedné straně není v Evropě ani v Americe už příliš vnímáno jako „tradiční“ vojenské nebezpečí (řečeno slovy amerického komentátora Fareeda Zakarii: „Rusko je problém, ale není to smrtelná hrozba“), na straně druhé ovšem, jak nedávno připomněl týdeník The Economist, na rozdíl do Evropanů Rusové výdaje na obranu zvyšují. Jen letos plánují utratit trojnásobek toho, co všichni noví členové NATO ze střední a východní Evropy dohromady (63 miliard dolarů). Předloni navíc uspořádali vojenské cvičení, při němž simulovali invazi a okupaci pobaltských zemí či jaderný útok na Polsko.

Severoatlantická aliance na tyto ruské výhrůžné hrátky reagovala sestavením plánu pro případ, že by se cvičení změnilo v realitu. Nicméně mezi západními členy NATO roste frustrace z východních spojenců, kteří se dožadují ochrany, ale sami pro ni moc nedělají. A Češi si to uvědomují. „Nelze spoléhat na to, že když přestaneme vydávat peníze na obranu, tak spojenci budou nadšení z vyhlídky bránit nás v případě našeho napadení vlastně místo nás samotných,“ vysvětluje poradce ministra obrany Jan Havránek.

Alternativa

Otázka tedy je, jaké má Česko za této situace možnosti. Vedle Aliance existuje prakticky jen jedna „kolektivní“ alternativa, a to evropská spolupráce mimo struktury NATO. A to buď napříč EU, nebo v podobě užší spolupráce jednotlivých zemí (ve vojenském slangu „sdružování a sdílení schopností“), přičemž obě možnosti mají aktuálně vysoce lákavý bonus – ušetřilo by se. Mimoalianční alternativu Češi pěstují účastí v misích EU či v tzv. battlegroups, což jsou bojové jednotky v záloze připravené k vyslání do zahraničí, v jejichž obsazení se země střídají. Češi tak v druhé polovině roku 2009 „drželi stráž“ se Slováky (v jednotce bylo 2200 českých a 400 slovenských vojáků) a další battlegroup s českou účastí by měla přijít v první polovině příštího roku, kdy budou sloužit společně s Němci, Rakušany, Iry a Chorvaty. A na vytvoření společné Visegrádské bojové skupiny se Češi nedávno dohodli s Poláky, Slováky a Maďary. Také o „sdružování a sdílení“ schopností se Češi snaží – jednají kupříkladu o společném výcviku pilotů či o společném sdílení vzdušného prostoru se Slovenskem.

Jenže je tam několik ale. Bojové skupiny jsou obecně vnímány jako nepříliš masivní síla, která může pomoci při spíše nekomplikovaných akcích ve světě, ovšem ne při složitějších a nákladnějších zásazích typu Libye či obraně. Na to by mohla být společná evropská armáda, která by mohla disponovat značným počtem vojáků (dnes jich mají evropské státy v součtu dva miliony), a díky Francii a Británii dokonce i jadernými zbraněmi. „Funkčně vzato by to bylo nejlepší řešení,“ tvrdí Tomáš Karásek z AMO. „Jenže politicky je to naprosto neprůchodné. Mezi evropskými politiky převládá pocit, že by to stálo nesmírné množství energie a u voličů doma by jim to naopak uškodilo.“ A česká politická reprezentace není výjimkou – myšlence společných evropských sil jsou sice sociální demokraté jasně více nakloněni než ODS, obě strany a s nimi všechny relevantní partaje však dávají jasně přednost Severoatlantické alianci.

Propojování národních armád do menších skupin má lepší naděje. Za klíčový průlom je v tomto směru považována nedávná vojenská dohoda mezi Británií a Francií. Nicméně ani tudy cesta nevede úplně hladce. Třeba o visegrádské bojové skupině se mluvilo pět let a vzniknout má až za dalších šest let. A naše jednání se Slovenskem – čili zemí ve všech směrech blízkou, s níž nás pojí léta strávená ve společném státě a s níž jsme navíc do roku 1993 sdíleli armádu – se vleče tři čtvrtě roku a nezdá se, že bude hned tak uzavřeno. „Zjišťujeme, že to nejde tak jednoduše zrealizovat,“ říká úředník obeznámený s jednáním. „Spolupráce v tak strategické oblasti jako je obrana se nedohodne ze dne na den. Každá země má jiné požadavky, je v jiné fázi.“ A navíc to značně komplikuje právě nasazení vojáků v zahraničí. Například: pokud bude několik zemí sdílet třeba stíhačky, co se bude dít, když se jeden ze států rozhodne je poskytnout k zásahu v cizině, ale jeho partneři s tím nebudou souhlasit?

NATO, jedině NATO

Pohled Česka se tak stále stáčí zejména k Severoatlantické alianci. Právě NATO je totiž podle expertů i politiků stále naší hlavní a nenahraditelnou bezpečnostní zárukou. Liší se ovšem v tom, jak konkrétně bychom měli o tuto svoji hlavní záruku pečovat. Vojáci – nikoli překvapivě – i část politiků vidí cestu ve zvyšování armádních výdajů. „Jako voják bych byl samozřejmě raději, kdybychom zvýšili rozpočet na obranu,“ potvrzuje náčelník generálního štábu. „Nevidím jiné řešení než více investovat do obrany,“ souhlasí místopředseda sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost Jan Vidím (ODS).

Zní to jako jednoduché řešení, ale je momentálně značně nereálné a rizikové. Jednak je téměř jisté, že výdaje se zvyšovat nebudou – podle Vondry minimálně dva následující roky. (Nijak tím nevyčníváme – není známo, že by některá z evropských zemí po Gatesově varování armádní škrty přehodnotila.) Ale ani nasypání peněz do armádní kasičky automaticky neznamená lepší výkon. V analýze stavu české armády Bílé knize jsme se totiž nedávno dozvěděli, že při korupčních zakázkách za posledních deset let „vyletělo oknem“ až devadesát miliard korun. A navíc ani s Aliancí dohodnutá dvě procenta HDP ještě nemusejí nic znamenat – limit neplní kupříkladu šestimilionové Dánsko, přestože je mezi aliančními spojenci všeobecně respektováno. Proto analytici i ministr obrany mluví o tom, že Česko má teď „dánský“ cíl: za méně peněz více muziky. Pomoci by tomu měla opatření navržená v Bílé knize. „Musíme spořit,“ říká Vondra. „Ale snažíme se to dělat a budeme v tom pokračovat tak, abychom neničili bojeschopnost armády, ať už při plnění spojeneckých závazků nebo při její domácí roli.“ První krok – návrh na vyřazení prostředníků u vojenských obchodů – už vláda schválila a leží teď ve sněmovně.

(Respekt, www.respekt.cz)