Srpen 2011
Ministerstvo vnitra vydalo další rozhodnutí o odmítnutí registrace
sudetoněmeckého krajanského sdružení
Ministerstvo vnitra znovu rozhodlo, že Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanské sdružení, nesmí v České republice vyvíjet činnost. Odůvodnění jedenáctistránkového dokumentu, která je přiložena k této tiskové zprávě, uvádí, že „ve zpochybňování přijetí a platnosti dekretů presidenta republiky Edvarda Beneše ministerstvo s odkazem na příslušné nálezy Ústavního soudu spatřuje, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, zpochybňování principu právní jistoty jako jedné ze základních náležitostí demokratických právních systémů.“ Protože k registraci sdružení došlo automaticky po zrušení minulého rozhodnutí soudem, je nové rozhodnutí po právní stránce tzv. nicotné. Krajanské sdružení se mu přesto brání podáním dvou dalších správních žalob, které bude opět projednávat Městský soud v Praze. I tyto žaloby jsou přiloženy. „Velký problém pro nás představuje, že sdružení zatím nemůže nabýt do svého vlastnictví pozemky, které bychom potřebovali, abychom mohli na místech největších poválečných masakrů postavit pomníky, jak zamýšlíme,“ říká člen předsednictva Tomáš Pecina. Dodává: „Spor o registraci si táhne už dva roky a naše činnost je jím ztěžována. Argumentace ministerstva,že tzv. Benešovy dekrety jsou svého druhu posvátným základem českého právního řádu, je naprosto neudržitelná a v podmínkách moderní evropské demokracie prostě směšná: tyto právní předpisy jsou především trvalou ostudou této země, určitě ne něčím, k čemu bychom se mohli s hrdostí hlásit.“
V Žebráku dne 30. června 2011
(www.sudetstinemci.cz/cs)
SUDETONĚMECKÉ KRAJANSKÉ SDRUŽENÍ
V ČECHÁCH, NA MORAVĚ A VE SLEZSKU
OBČANSKÉ SDRUŽENÍ
Městský soud v Praze
Hybernská 1006/18
111 21 Praha 1
Sp. zn.: (nepředchází)
Žalobce:Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanské sdružení
Bratří Nejedlých 355, 267 53 Žebrák, IČ: (nebylo přiděleno)
Zastoupen:Tomášem Pecinou, členem předsednictva
Slezská 56, 120 00 Praha 2, DS: whehjsc
Žalovaný:Ministerstvo vnitra České republiky
Nad štolou 936/3, 170 34 Praha 7
Správní žaloba
o vyslovení nicotnosti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru všeobecné správy, oddělení volebního a sdružování, ze dne 28. 6. 2011, č. j. MV-58402-37/VS-2009,
podaná ve smyslu ustanovení § 65 et seq. soudního řádu správního (dále jen „SŘS“)
Elektronicky
Soudní poplatek: žádost o osvobození v textu žaloby
Přílohy: dle textu; podle seznamu
I.
1. Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. 11 Ca 298/2009-78, bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2009, č. j. MV-58402-7/VS-2009, o odmítnutí registrace žalobce jako občanského sdružení.
2. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru všeobecné správy, oddělení volebního a sdružování, ze dne 28. 6. 2011, č. j. MV-58402-37/VS-2009 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
bylo opětovně rozhodnuto o odmítnutí žalobcovy registrace.
3. Protože podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SdrZ“), je den právní moci rozsudku dnem registrace občanského sdružení, nelze než dovodit, než že další odmítavé rozhodnutí žalovaného odporuje
právní zásadě ne bis in idem, resp. bylo vydáno v rozporu s překážkou rei iudicata, a je proto na místě navrhnout soudu, aby v souladu s ustanovením § 77 odst. 2 správního řádu a § 76 odst. 2 SŘS vyslovil jeho nicotnost.
Důkaz:
rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru všeobecné správy, oddělení volebního a sdružování, ze dne 28. 6. 2011, č. j. MV-58402-37/VS-2009 – v příloze
II.
4. Podle ustanovení § 8 odst. 4 SdrZ soud zruší rozhodnutí ministerstva o odmítnutí registrace,
jestliže nebyly dány důvody k odmítnutí registrace. Den právní moci takového rozhodnutí soudu je dnem registrace sdružení. Na žádost zmocněnce přípravného výboru mu ministerstvo zašle jedno vyhotovení stanov, na němž vyznačí den registrace.
5. Toto ustanovení vykládá žalovaný tak, že soud má při rozhodování o správní žalobě proti rozhodnutí o odmítnutí registrace občanského sdružení volnost v tom, zda vydá rozsudek podle ustanovení § 8 odst. 4 SdrZ, anebo „prostý“ zrušující rozsudek, po němž bude žalovaný o návrhu na registraci rozhodovat znovu.
6. Takový závěr však není udržitelný, neboť není slučitelný ani s gramatickým, ani s logickým,
a ani s teleologickým a historickým výkladem příslušného ustanovení. Jestliže snad bylo toto ustanovení dosud vykládáno odchylně i samotným Městským soudem v Praze, případně v době před účinností SŘS Vrchním soudem v Praze, nelze než uzavřít, že takový výklad byl nesprávný a je na místě jej opustit.
III.
7. Gramatickým a logickým výkladem první věty ustanovení § 8 odst. 4 SdrZ je třeba dovodit,
že soud rozhodnutí ministerstva zruší, pokud nebyly dány důvody k odmítnutí registrace. Jestliže soud předchozí správní rozhodnutí zrušil, vyplývá z toho, že takové důvody dány nebyly, nikoli toliko, že rozhodnutí bylo nezákonné a je na místě, aby žalovaný vydal rozhodnutí
nové. Pro výklad proponovaný žalovaným neposkytuje tedy prostor ani samotná textace předmětného ustanovení zákona.
8. K témuž závěru vede i teleologický a historický výklad. V době, kdy byl přijat SdrZ, neexistovalo komplexní správní soudnictví, proto zákonodárce musel podmínky a náležitosti soudního přezkumu vtělit přímo do textu zákona. Z toho, jak formuloval ustanovení § 8 odst. 4 SdrZ, je zřejmé, že usiloval nejen o to, aby rozhodnutí o odmítnutí registrace bylo přezkoumatelné soudem, ale aby tento přezkum byl rychlý: soud tu tedy působí nikoli jako kasační instance, nýbrž jako instance revisní, která svým rozsudkem napadené rozhodnutí buď potvrdí, anebo, je-li nesprávné, zruší, a v tom případě se nastoluje fikce registrace občanského sdružení právní mocí rozsudku.
IV.
9. Ustanovení § 8 odst. 4 SdrZ je analogické dalším obdobným ustanovením v zákonech přijatých počátkem 90. let (např. ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 84/1990 Sb. o právu shromažďovacím;
dále jen „ShromZ“). Nepřímá novelisace těchto předpisů provedená ustanovením
§ 129 odst. 1 SŘS změnila formu opravného prostředku uplatňovaného u soudu proti rozhodnutím správních orgánů, nikoli však účinky soudního rozsudku.
10. Příslušný předpis tak zůstal i vůči SŘS lex specialis a nelze dovozovat, že by nově soud mohl vedle rozsudku s bezprostředním účinkem podle SdrZ, příp. ShromZ, vydat i jiný druh rozsudku, jímž věc pouze vrátí správnímu orgánu a ten znovu rozhodne. Každý zrušovací rozsudek tak má ty speciální účinky, které jsou mu zvláštním předpisem přiznány, a to i v případě, že by samotný soud byl jiného názoru a tento svůj názor v odůvodnění rozsudku vyslovil.
11. Kam vede výklad opačný, plasticky ilustruje žalovaným citovaný judikát Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006, č. j. 9 Ca 189/2005-97: v judikované věci trvalo – v posledku pro občanské sdružení úspěšné – registrační řízení více než deset let, což je v naprostém rozporu se zásadami, jež vyplývají z čl. 20 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
V.
12. Čl. 4 odst. 4 Listiny stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
13. Výklad ustanovení § 8 odst. 4 SdrZ provedený žalovaným evidentně směřuje k rozšíření
jeho pravomoci bránit občanům ve sdružování a zároveň se vymanit ze soudní kontroly tím, že žalovaný bude opakovaně vydávat nezákonná rozhodnutí o odmítnutí registrace. To jistě nebylo úmyslem zákonodárce, když ten stanovil, že rozhodnutí o odmítnutí registrace bude přezkoumáváno soudem jako odvolací instancí sui generis a že soudní rozsudek má ipso facto bez dalšího účinky registrace.
VI.
14. Žalobce má tedy za to, že k jeho registraci jako občanského sdružení došlo právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. 11 Ca 298/2009-78, a další odmítavé rozhodnutí žalovaného je za těchto okolností nicotné.
VII.
15. Subsidiárně se žalobce zabýval též otázkou své aktivní žalobní legitimace v tomto řízení. Fikcí registrace přestal jeho přípravný výbor existovat a jeho členové tedy nemohou být žalobci v řízení o vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí; ti by mohli být případně nejvýš osobami zúčastněnými na řízení ve smyslu ustanovení § 34 SŘS.
16. V souladu s ustanovením § 71 odst. 1 písm. b) SŘS žalobce tyto osoby ve své žalobě uvádí. Jsou jimi:
1.Wolfgang Habermann
Lubník 59, 563 01 Lanškroun
2.Tomáš Pecina
Slezská 56, 120 00 Praha 2, DS: whehjsc
3.Jan Šinágl
Bratří Nejedlých 335, 267 53 Žebrák, DS: qqufvh3
VIII.
17. Napadené rozhodnutí bylo bývalému zmocněnci přípravného výboru žalobce doručeno dne 28. 6. 2011, tato žaloba je proto podávána ve dvouměsíční lhůtě ve smyslu ustanovení § 72 odst 1 SŘS.
18. Neboť žalovaný má sídlo v obvodu Městského soudu v Praze, v souladu s ustanovením § 7 odst. 1 a 2 SŘS je k jejímu projednání příslušný tento krajský soud.
19. Jak vyplývá z ustanovení čl. 8 odst. 7 stanov žalobce, jednat za něj jsou oprávněni všichni členové předsednictva, a to samostatně a bez omezení. Proto podání této žaloby nevyžaduje
ze strany žalobce žádný další zmocňovací nebo aprobační úkon. Členy předsednictva se přitom podle ustanovení čl. 8 odst. 8 stanov stali všichni členové přípravného výboru žalobce.
Důkaz:
stanovy žalobce ze dne 11. 8. 2009 předložené k registraci – v příloze
IX.
20. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby soud po projednání jeho žaloby vydal tento
rozsudek:
1.Vyslovuje se nicotnost rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru všeobecné správy, oddělení volebního a sdružování, ze dne 28. 6. 2011, č. j. MV-58402-37/VS-2009.
2.Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení, jak budou určeny soudem, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
X.
21. Protože žalobce je občanským sdružením, jemuž je žalovaným protiprávně odpíráno osvědčení o registraci a tím i upírána způsobilost k právním úkonům, nemá fakticky možnost hospodařit s vlastním majetkem a nemůže si proto ani opatřit finanční prostředky potřebné k zaplacení soudního poplatku.
22. Proto žalobce žádá, aby mu soud v tomto řízení přiznal úplné osvobození od soudních
poplatků.
23. K tomu žalobce podpůrně uvádí, že za identické situace mu bylo osvobození od soudních
poplatků přiznáno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2011, č. j. 5 A 125/2011-15.
Důkaz:
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2011, č. j. 5 A 125/2011-15 – v příloze
V Praze dne 29. června 2011
Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanské sdružení
Seznam příloh:
1.rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru všeobecné správy, oddělení volebního a sdružování, ze dne 28. 6. 2011, č. j. MV-58402-37/VS-2009
2.stanovy žalobce ze dne 11. 8. 2009 předložené k registraci
3.usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2011, č. j. 5 A 125/2011-15
T O M Á Š P E C I N A
S L E Z S K Á 5 6 • 1 2 0 0 0 P RAHA 2 • Č E S K Á R E P U B L I K A
T E L . 7 2 4 0 2 9 0 8 3 , 2 2 2 2 1 1 7 8 4 • F A X 2 2 2 2 1 1 7 8 5
E - MA I L t o m a s@p e c i n a . c z • DS w h e h j s c
Městský soud v Praze
Hybernská 1006/18
111 21 Praha 1
Sp. zn.: (nepředchází)
Žalobci:
1. Wolfgang Habermann
Lubník 59, 563 01 Lanškroun
2. Tomáš Pecina
Slezská 56, 120 00 Praha 2, DS: whehjsc
3. Jan Šinágl
Bratří Nejedlých 335, 267 53 Žebrák, DS: qqufvh3
Zastoupeni:Tomášem Pecinou
Slezská 56, 120 00 Praha 2, DS: whehjsc
Žalovaný: Ministerstvo vnitra České republiky
Nad štolou 936/3
170 34 Praha 7
Správní žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru všeobecné správy, oddělení volebního a sdružování, ze dne 28. 6. 2011,č. j. MV-58402-37/VS-2009,
podaná ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů (dále jen „SdrZ“), ve znění ustanovení § 129 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „SŘS“)
Elektronicky
Soudní poplatek: 2 000 Kč; k výzvě soudu
Přílohy: dle textu; podle seznamu
Podáno dne: 29. 6. 2011
Doručeno dne: 29. 6. 2011
I.
1. Návrhem, jenž byl žalovanému doručen dne 12. 8. 2009, žalobci požádali o registraci občanského sdružení s názvem „Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanské sdružení“ a se sídlem na adrese Nejedlých 335, 267 53 Žebrák (dále jen „spolek“). V tomto návrhu žalobci zároveň ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 in fine SdrZ zmocnili druhého navrhovatele, pana Tomáše Pecinu, aby v této věci jednal jejich jménem jako jejich zmocněnec.
2. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru všeobecné správy, oddělení volebního a sdružování, ze dne 28. 6. 2011, č. j. MV-58402-37/VS-2009 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
byl návrh na registraci spolku podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. c) SdrZ opakovaně odmítnut.
3. Žalobci mají za to, že napadené rozhodnutí je nicotné, když k registraci občanského sdružení došlo již právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, č. j. 11 Ca 298/2009-78 (cf. § 8 odst. 4 SdrZ), z důvodu opatrnosti však napadené rozhodnutí, které pokládají za nezákonné i po věcné stránce, napadají rovněž v souladu s ustanovením § 8 odst. 3 SdrZ, ve znění nepřímé novelisace provedené ustanovením § 129 odst. 1 SŘS, rovněž správní žalobou.
4. Vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí se spolek domáhá zvláštní žalobou, jež byla u Městského soudu v Praze podána dne 29. 6. 2011; proto se tohoto výroku žalobci zvlášť v této žalobě nedomáhají, majíce za to, že v případě nicotnosti rozhodnutí by nebyli k podání takové žaloby aktivně legitimováni oni, nýbrž – řádně vzniklý a v době podání žaloby již existující
– spolek. To přirozeně nebrání soudu, aby nicotnost napadeného rozhodnutí vyslovil i v tomto řízení z úřední povinnosti.
Důkaz:
rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru všeobecné správy, oddělení volebního a sdružování, ze dne 28. 6. 2011, č. j. MV-58402-37/VS-2009 – v příloze
žaloba ze dne 29. 6. 2011 – v příloze
II.
5. Napadené rozhodnutí dovodilo, že spolek je nedovolený, podle ustanovení § 4 písm. a) a b) SdrZ.
6. Podle ustanovení § 4 písm. a) SdrZ nejsou dovolena taková občanská sdružení, jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporovat násilí, anebo jinak porušovat
ústavu a zákony.
7. Podle ustanovení § 4 písm. b) SdrZ nejsou dovolena sdružení, jež sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony.
8. Registraci sdružení, které je nedovolené ve smyslu ustanovení § 4 SdrZ, žalovaný v souladu
s ustanovením § 8 odst. 1 písm. c) SdrZ odmítne.
III.
9. Žalovaný uvádí na str. 3 napadeného rozhodnutí, že vzal v úvahu názor Městského soudu v Praze, který ve spojitosti s názvem Sudetoněmecké krajanské sdružení v odůvodnění rozsudku konstatoval, že „již samotný název vyvolává zcela logickou paralelu s činností subjektů označených jako sudetoněmecké, které vyvíjely činnost směřující k rozbití Československé
republiky“. Na základě toho a se zohledněním dalších úvah, dále rekapitulovaných, je tento název „ministerstvem hodnocen jako věcná vada stanov“.
10. Na podporu tohoto tvrzení žalovaný dále cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 7 As 40/2010-851, a rozsudek ze dne 15. 7. 2010, č. j. [7] As 51/2010-632, kdy soud dovodil nedovolenost sdružení rovněž na základě nevhodně zvoleného názvu.
11. Tato argumentace je však naprosto nepřiléhavá, neboť v obou těchto případech šlo o zamýšlená občanská sdružení, jejichž název byl zavádějící a klamný, když v prvém případě (občanské sdružení Komise pro kapitálový trh) se spolek mohl mínit vydávat za státní orgán, ve druhém (New CENTRALBANK-ING, o. s.) pak za subjekt oprávněný poskytovat bankovní služby. Bez ohledu na to, že žalobci výklad SdrZ provedený Nejvyšším správním soudem pokládají za nadměrně restriktivní a neztotožňují se s ním (zmocněnec přípravného výboru se o prvém citovaném judikátu shodou okolností vyslovil velmi kriticky na svém právnickém blogu Paragraphos3, na rozhodovanou věc tyto judikáty nedopadají, protože proponovaný název Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanské sdružení,
evidentně není ani zavádějící, ani klamavý.
12. Existence zahraničních občanských sdružení pojmenovaných (v překladu) podobně, je pak zcela bez právního významu, neboť ustanovení § 6 odst. 4 SdrZ hovoří expressis verbis o názvu právnické osoby, která již vyvíjí činnost na území České republiky, názvu orgánu veřejné moci České republiky, názvu mezinárodní organisace, jejího orgánu nebo její instituce a názvu Evropské unie a jejích orgánů, nikoli tedy o cizozemském občanském sdružení, které na území České republiky svou činnost nevyvíjí. Extensivní výklad tohoto omezení, jak ho provádí v napadeném rozhodnutí žalovaný, by znamenal, že by byly nepřípustné i názvy velmi široké třídy občanských sdružení, kolidující s obdobně pojmenovanými spolky v zahraničí: pars pro toto, Českomoravský fotbalový svaz.
13. Na okraj k tomu žalobci uvádějí, že podle údajů obchodního rejstříku není eponymní německé sdružení společníkem obchodní společnosti SKS – Informační středisko Praha s. r. o. (dále jen „SKS“); tím jsou Sudetendeutsche Verlags-Gesellschaft mit beschränkter Haftung, tedy německá obchodní společnost, a fysická osoba, PhDr. Rudolf Kučera. Nelze tedy mít za to, že by toto německé občanské sdružení bylo na českém území činné ani prostřednictvím SKS.
IV.
14. Za zcela chybný argument napadeného rozhodnutí žalobci pokládají to, co je uvedeno na str. 4, totiž že (v případě německého a rakouského sudetoněmeckého krajanského sdružení)
„jde o spolky, jejichž aktivity jsou v rámci České republiky vnímány v nezanedbatelné míře i negativně, a to v kontextu historických událostí, k nimž došlo v pohraničních oblastech po roce 1938 při jejich odtržení od Československa a začlenění do Německé říše, jakož i
1 na http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2010/0040_7As__1000_0c989ed1_9182_4274_b0ef_56f81b8858d6_prevedeno.pdf
2 na http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2010/0051_7As__1000_2997d3ec_6ce2_4635_a5ee_7f89b6edb26d_prevedeno.pdf
3 na http://paragraphos.pecina.cz/2010/08/pravo-tvorime-my-soudci-nss.html
s nároky dosud uplatňovanými jmenovanými sudetoněmeckými spolky vůči České republice“. V době, kdy byla registrována SKS, jak uvádí žalovaný, se „na Úřad vlády České republiky, ministra vnitra i na ministerstvo obrátili představitelé různých zájmových sdružení, zejména Českého svazu bojovníků za svobodu a jeho základních organisačních jednotek, Klubu občanů vyhnaných v roce 1938 z pohraničí i jednotliví občané, mezi nimi např. i pamětnice tragických událostí v Lidicích. V desítkách těchto protestů vyjadřovali pisatelé nesouhlas s činností Sudetendeutsche
Landsmannschaft Bundesverband e. V. v České republice, v níž nespatřovali snahu o rozvíjení dobrých sousedských vztahů, ale dlouhodobě cílený krok ke zvyšování požadavků
vůči našemu státu a požadavků směřujících proti poválečnému uspořádání ve střední Evropě“.
15. K tomu žalobci nemohou než konstatovat, že společenský dialog, a to často i vyostřený,
je běžnou součástí toho, co bývá zvykem nazývat „demokratickým provozem“: jeho absence je neklamným znakem, že v dané společnosti nevládne demokracie, nýbrž diktatura.
16. Žalobci jsou si velmi dobře vědomi, že cíle činnosti jimi založeného spolku budou předmětem
ostré polemiky a nejsou a ani v blízké době bezpochyby nebudou určitou částí společnosti
sdíleny. To je však jedním z důvodů, proč spolek založili: aby tyto resentimenty pomohli tlumit a aby poskytli platformu k vyjádření těch názorů, které jsou opačné a jejichž zastoupení ve společnosti v posledních letech prudce vzrůstá.
17. Argumentaci napadeného rozhodnutí v tomto směru je proto třeba zcela odmítnout s tím, že její podstata odráží nedemokratické, totalitní představy o fungování veřejné debaty a společenského dialogu. Žalovaný by si měl uvědomit, že je ústředním správním úřadem demokratické
země, a neměl by argumentovat způsobem, který dává vzpomenout na demagogické protiněmecké kampaně realisované režimem, jenž v této zemi vládl do r. 1989.
V.
18. Na str. 5 napadeného rozhodnutí žalovaný dovozuje, že „již samotný název občanského
sdružení může být značnou většinou společnosti vnímán jako urážlivý a provokativní, způsobilý zasáhnout cítění jak osob majících události v paměti na základě vlastních negativních
zkušeností, tak všech demokraticky smýšlejících osob. V kontextu s níže uvedenými aktivitami
by mohl vznik takového občanského sdružení vést k vyvolávání negativních reakcí veřejnosti, a namísto proklamovaného porozumění by naopak mohl nenávist a nesnášenlivost ve společnosti rozněcovat ve smyslu § 4 písm. a) SdrZ“.
19. To je však sylogismus, který nezbývá než rázně odmítnout: adjektivum „sudetoněmecký“
je neutrální popisný termín, a žalobci odmítají, že by měli být jakkoli spojováni s nedemokratickými historickými subjekty, které totéž popisné označení užívaly ve svém názvu4. Za kuriosní žalobci pokládají, jestliže žalovaný má výhrady proti jejich spolku a přitom ničeho nenamítá proti existenci politické strany, která má ve svém názvu výraz „komunistická“,
když není pochyb o tom, že toto označení vyvolává u části obyvatelstva ještě silnější resentiment a přitom nejde rozhodně o adjektivum hodnotově neutrální a popisné jako v případě adjektiva „sudetoněmecký“, nýbrž o zřejmé přihlášení se ke zločinné a zavrženíhodné
ideologii, tedy o situaci zcela ekvivalentní tomu, jako kdyby se některý subjekt (hypotheticky) pojmenoval Neonacistická strana Čech a Moravy nebo Sdružení českých fašistů. Je patrné, že ministerstvo zde uplatňuje dvojí metr, což může být dáno i tím, že sami
4 cf. též proklamaci spolku na adrese http://www.sudetsti-nemci.cz/cs/mission, konkrétně pasáž: „Odmítáme násilné a zotročující totalitní ideologie, odsuzujeme nacismus stejně jako komunismus. Nemůže být proto ani řeči o tom, že bychom chtěli navázat na cokoli z toho, co tyto hrůzné ideologie v naší zemi způsobily. Je směšné, jestliže nás české státní orgány označují za extremisty – je-li extremismem slušnost, tolerance a úcta k tradici, pak ovšem jsme extremisty a s hrdostí se k tomu hlásíme.“
jeho pracovníci, kteří se na přípravě napadeného rozhodnutí podíleli, mají komunistickou minulost.
20. Žalobci uzavírají, že označení „sudetoněmecký“ je popisné a nadto není dost dobře nahraditelné jiným ekvivalentním termínem: nejde tedy o situaci, kdy by pro určitý pojem byly použitelné dva různé, politicky zbarvené termíny, příkladmo „odsun“ v. „vyhnání“ nebo „spravedlivá
odplata“ v. „genocidium“. Námitky proti proponovanému názvu spolku uváděné žalovaným
v napadeném rozhodnutí jsou tudíž liché, žalobci nemají, jak by svůj spolek jinak konsistentně s jeho účelem a cíli nazvali.
VI.
21. Kuriosní je další argument žalovaného, odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 1923, publikované in Boh. A 2259/19235.
22. Tehdy nedovolený spolek s názvem „Deutschböhmen-Tschechovien“ si vytkl za cíl „podporu historického bádání o průběhu jazykové hranice v Čechách, aby bylo lze přezkoumati,
zda požadavek Palackého po rozdělení Čech na »Deutschböhmen« a »Tschechovien« jest historicky odůvodněn“.
23. Ve svém rozhodnutí soud uvedl, že „žalovaný úřad vycházel z notoricky známé skutečnosti,
že název, jejž si nově zakládaný spolek za svůj zvolil, není ničím jiným než heslem oné známé činnosti, kterouž už dávno před převratem vyvíjela určitá část obyvatelstva tehdejšího království českého za tím účelem, aby roztrhla toto království české ve dva správní celky a tak znemožnila snahy českého obyvatelstva pro státoprávním uznání království českého v jeho hranicích historických. Jest samozřejmé a nebylo tedy třeba dokazovati, že činnost taková, jež za dob Rakouska byla pouhou činností českému národu nepřátelskou, stala se utvořením samostatného státu čsl. činností protistátní a tím i činností ohrožující veřejný pokoj a řád.“
24. Nejvyšší správní soud stížnost proto zamítl a právnímu zástupci navrhovatele uložil s odkazem na ustanovení § 41 zákona č. 36/1876 ř. z., o nejvyšším správním soudě (dále jen „ZNSS“), pokutu pro svévoli.
25. Tento judikát však není použitelný, jednak pro svou na první pohled patrnou obsoletnost,
jednak z toho důvodu, že spolku Deutschböhmen-Tschechovien jsou vytýkány separatistické
snahy, což rozhodně není případ Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanského sdružení, které naopak usiluje o reintegraci sudetoněmeckého
obyvatelstva do České republiky, v rámci jejího stávajícího území a státního uspořádání, a v to v přesvědčení, že tento počin bude ku prospěchu obou národů (cf. čl. 3 odst. 2 stanov spolku).
26. Stranou pozornosti nemůže konečně zůstat ani otázka pokuty pro svévoli, uložené právnímu zástupci navrhovatele. Podle ustanovení § 41 odst. 1 ZNSS, ve znění účinném v době vydání judikátu, správní soud má právo, uložiti stranám a dle okolností jich zástupcům, kteří proti jasnému znění zákona se prou aneb jinak zřejmě svévolným spůsobem vedou stížnosti, pokuty peněžité 5 až i 1.000 zl. Pokuty peněžité jdou do pokladnice chudých toho místa, v kterém stížnostvedoucí má své řádné bydlení.
27. Žalobci tímto vyjadřují vděčnost zákonodárci, že toto ustanovení ZNSS do SŘS nerecipoval
a umožnil jim tak uplatňovat svá práva u soudu bez risika, že toto jednání bude posouzeno
jako svévolné, resp. zpupné, a jako takové bude stiženo sankcí. Již bez ironie žalobci
5 též in SJS 14842/22, ASPI ID: JUD17218CZ
dodávají, že i tato marginálie dokládá, jak ošidné je vycházet v otázkách politických práv z téměř 90 let staré judikatury.
28. Diskuse o tom, zda by citovaný prvorepublikový judikát mohl či nemohl obstát i v dnešních podmínkách svobody vědeckého bádání, by vyžadovala hlubší historický exkurs do problematiky Palackého federalistické koncepce a pro účely této žaloby by patrně byla nadbytečná.
VII.
29. Lze tedy shrnout, že žalovaný neuvedl žádný relevantní důvod, proč by názvem spolku měla být naplněna hypothesa ustanovení § 4 písm. a) SdrZ, jak žalovaný tvrdí. Jeho tvrzení, že by jím mohla být vyvolána u určité části populace nelibost, příp. pohoršení, svědčí toliko o tom, že žalovaný naprosto nerozumí demokracii a přípustnému modu operandi jednotlivých účastníků demokratické veřejné debaty.
VIII.
30. Po rekapitulaci stanov spolku se žalovaný zmiňuje o otázce práva sudetských Němců na vlast, jehož prosazování není explicite ve stanovách obsaženo, ale k němuž se žalobci přihlásili v řízení o předchozí správní žalobě.
31. K tomu je potřebné uvést, že domovské právo, Heimatsrecht, často doslovně překládané
jako „právo na vlast“, je právní institut zakotvený na území dnešní České republiky prvně v r. 1804 tzv. konskripčním patentem. Jednalo se o vztah mezi fysickou osobou a obcí, zhruba odpovídající dnešnímu občanství obce, avšak na rozdíl od současného stavu, kdy jde o svazek vznikající a zanikající automaticky a svázaný s místem trvalého pobytu občana, domovské právo bylo lze nabýt toliko způsoby vyjmenovaný v zákoně, přičemž samotná změna místa pobytu s sebou vznik nového a zánik starého domovského práva nenesla. Dlužno dodat, že s domovským právem byly na rozdíl od dnešního stavu spojeny určité výsady, např. v oblasti obcí poskytovaných sociálních a zdravotních služeb. Institut domovského práva zanikl v Československu v r. 1948, kdy byl nastolen současné úpravě obdobný stav.
32. Jestliže tedy bývalí občané Československé republiky, kteří byli po 2. světové válce zbaveni státního občanství a vyhnáni, požadují navrácení domovského práva (Heimatsrecht), domáhají se fakticky uznání svého obecního občanství, jež jim bylo spolu s občanstvím státním rovněž odebráno, a tím i formální deklarace toho, že jejich právní vztah k domovské obci trvá.
33. Vzhledem k relativní složitosti této právní problematiky spolek nemá požadavek navrácení
domovského práva („práva na vlast“) přímo uveden ve svých stanovách, avšak v intencích toho, co bylo uvedeno a vysvětleno shora, jej pokládá za oprávněný a podporuje jej.
IX.
34. Výklad žalovaného, proč jsou proponované cíle sdružení nedovolené, stejně jako v případě předchozího rozhodnutí postrádá vysvětlení, které konkrétní právní právní normy hodlá spolek porušovat a jakým způsobem. Toto vymezení nelze nahradit domněle ústavněprávním,
fakticky však velmi povrchním a zjednodušeným, výkladem o principu proporcionality
a o tom, že spolčovací právo lze za určitých okolností omezit.
35. Žalovaný na str. 10 napadeného rozhodnutí uvádí:
„Pokud by skutečným základním cílem zamýšleného Sudetoněmeckého krajanského sdružení byla podpora porozumění mezi národy, zejména porozumění mezi Čechy a Němci, odpovídalo
by mu i určení názvu občanského sdružení, jakož i orientace jeho aktivit v čl. 3 stanov. Ve volbě názvu a cílech činnosti vyjádřených ve stanovách Sudetoněmeckého krajanského sdružení však ministerstvo nespatřuje záměr dosáhnout proklamovaného cíle, ale naopak záměr, kdy přípravný výbor využívá realizaci sdružovacího práva podle zákona č. 83/1990 Sb., a to ať jsou jeho důvody jakékoli, aby dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího.“
36. Takový závěr však nemá sebemenšího podkladu v předchozí argumentaci napadeného rozhodnutí, a představuje skandální pretensi státní moci do ústavně zaručeného práva fysických
osob na sdružování; ministerstvo vnitra zde otevřeně deklaruje, že je ochotno umožnit činnost pouze takovým občanským sdružením, jejichž deklarované cíle a způsoby jejich dosahování
budou odpovídat jeho vlastním představám. To je však v demokratické společnosti nepřípustné a žalovaný si zde počíná zjevně ultra vires.
37. Nezbývá tedy než uzavřít, že v části, kde žalovaný dovozuje nedovolenost spolku z důvodu podle ustanovení § 4 písm. b) SdrZ, je napadené rozhodnutí (opětovně) nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
X.
38. Závěrem žalobci – a to zcela identicky jako ve své předchozí žalobě – uvádějí, že jejich cílem, jak vyplývá i z čl. 3 navrhovaných stanov, je obnova pokojného soužití Čechů a Němců na území České republiky, které bude prospěšné oběma národům. Tento názor je legitimní, není v rozporu se žádnou právní normou tvořící součást českého právního řádu a není důvodu, proč by k jeho prosazování nemohly být využity dostupné instituty spolčovacího práva.
39. Napadené rozhodnutí je proto za situace, kdy k odmítnutí návrhu na registrace nebyl zákonný důvod, na místě zrušit.
XI.
40. Podle ustanovení § 8 odst. 3 SdrZ mohou proti rozhodnutí o odmítnutí registrace členové přípravného výboru podat do 60 dnů ode dne, kdy rozhodnutí bylo jejich zmocněnci doručeno, opravný prostředek k nejvyššímu soudu republiky.
41. Toto ustanovení bylo nepřímo novelisováno ustanovením § 129 odst. 1 SŘS, podle něhož ve věcech správního soudnictví, v nichž zvláštní zákon svěřuje soudu rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu, ve znění účinném k 31. prosinci 2002, lze ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona podat ve lhůtě třiceti dnů od doručení rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinak, žalobu podle části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona, jsou-li splněny podmínky tam stanovené.
42. Z toho vyplývá, že proti napadenému rozhodnutí je přípustná žaloba ve správním soudnictví,
k jejímuž podání je stanovena lhůta 60 dnů ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno zmocněnci přípravného výboru.
43. Zmocněnci žalobců bylo napadené rozhodnutí doručeno dne 28. 6. 2011, tato žaloba je tedy podávána v takto stanovené lhůtě.
44. Neboť žalovaný má sídlo v obvodu Městského soudu v Praze, v souladu s ustanovením § 7 odst. 1 a 2 SŘS je k jejímu projednání příslušný tento krajský soud.
XII.
45. Z výše uvedených důvodů žalobci navrhují, aby soud po projednání jejich žaloby vydal tento
rozsudek:
1.Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru všeobecné správy, oddělení volebního
a sdružování, ze dne 28. 6. 2011, č. j. MV-58402-37/VS-2009, se zrušuje.
2.Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení, jak budou určeny soudem, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich společného zmocněnce.
V Praze dne 29. června 2011
Wolfgang Habermann
Tomáš Pecina
Jan Šinágl
Seznam příloh:
1.rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru všeobecné správy, oddělení volebního asdružování, ze dne 28. 6. 2011, č. j. MV-58402-37/VS-2009
2.žaloba ze dne 29. 6. 2011
Zpátky
