Srpen 2011

Dědictví DSK

Kateřina Šafaříková

Byl to muž, který se měl stát „příslibem zářivější budoucnosti Francie“, jak napsal šéfredaktor týdeníku Le Point v jednom komentáři. Brilantní ekonom, matematik, šachista. Charismatický rétor s měkkým, hlubokým hlasem, s nímž si veřejnost spojovala návrat důstojnosti do francouzské politiky po upovídané Sarkozyho éře. Také proto dlouho vycházel z průzkumů jako favorit prezidentských voleb ve Francii v příštím roce. Teď je z něho člověk vyšetřovaný kvůli sexuálnímu násilí a důstojnost v očích Francouzů – stejně jako šanci na Elysejský palác – zřejmě definitivně ztratil. Přes­to aféra Dominiqua Strauss-Kahna nepřestává hýbat Francií a už teď se mluví o tom, že něco v zemi jednou provždy změnil.

Francouzi prošli ve sledu několika týdnů dvěma pořádnými šoky. První nastal, když v polovině května sledovali záběry, jak populárního politika a v té době šéfa Mezinárodního měnového fondu – v poutech, neoholeného a v pomačkaném saku – přivážejí newyorští policisté od výslechu. Pokojská v luxusním manhattanském hotelu Sofitel ho obvinila z pokusu o znásilnění. Druhý šok přišel na počátku tohoto měsíce, kdy Dominiqua Strauss-Kahna, známého pod zkratkou DSK, zachytily fotokamery, jak vstupuje po boku své ženy, s úsměvem a už bez pout, do jedné newyorské restaurace. Výpověď oběti totiž doznala závažných trhlin. Dvaatřicetiletá Nafissatou Diallová podala vyšetřovatelům jinou verzi událostí onoho květnového dopoledne v pokoji číslo 2806, než jakou dokumentovala její zaměstnanecká magnetická karta, z níž lze vyčíst pohyb po prostorách hotelu. Co je však ještě závažnější, detektivové usvědčili imigrantku z Guineje ze série lží: lhala už ve své žádosti o azyl ve Spojených státech, lhala, když kvůli menším daním nahlásila, že má dvě nezaopatřené děti, ačkoli má jen jedno, lhala, když se deklarovala jako matka v sociální tísni, a přitom je na její jméno v různých státech USA vedeno několik bankovních účtů s obnosem okolo sto tisíc dolarů, a lhala, že má jen jeden mobil, a vlastní přitom další čtyři. Z jednoho čísla, nenahlášeného vyšetřovatelům, volala den po dramatu v Sofitelu svému příteli, toho času ve vězení v Arizoně kvůli překupnictví drog – proto arizonská policie napíchla muži telefon – a řekla mu: „Ten týpek má hodně peněz. Neboj se, vím, co dělám.“

To všechno znedůvěryhodnilo výpověď mladé ženy, vedlo k propuštění Strauss-Kahna z domácího vězení a ke spekulacím, že případ bude odložen, a to ještě před 18. červencem, kdy je plánováno soudní přelíčení. Newyorský prokurátor Cyrus Vance nicméně na sklonku minulého týdne prohlásil, že vyšetřování kauzy, stejně jako stíhání politika, pokračuje.

Ve Francii se mezitím rozběhla vzrušená debata, jestli se DSK může vrátit do veřejného života a případně i jako prezidentský uchazeč. Jeho domovská Socialistická strana mu formálně nechává otevřené dveře: limit pro podání kandidatury do stranických primárek vyprší 13. července a hlavní představitelé strany řekli, že pokud Strauss-Kahn požádá o prodloužení termínu do uzavření procesu v Americe, nebudou proti. Zatím o nic takového nepožádal. Neformálně ho ale většina straníků odepsala, ne však kvůli této aféře. Naopak. Zdálo se, že Strauss-Kahnovi hrálo pobouření Francouzů nad jeho ponížením v Americe do karet. Četné komentáře ve francouzských novinách odsuzovaly „uličku hanby“, kterou musel DSK projít v poutech a před kamerami bezpočtu médií, kritiku si vysloužila i náhlá tiskovka advokáta Guinejky, během níž barvitě líčil, kde všude měla Strauss-Kahnovo sperma.

Zlom ale přišel v okamžiku, kdy doma ve Francii najednou podala trestní oznámení na DSK dvaatřicetiletá novinářka Tristane Banonová a také za pokus o znásilnění. Ačkoli mnozí nad jejím příběhem pozvedli obočí, protože událost se měla stát před osmi lety, a navíc Tristanin právník vystoupil nejprve před média a až poté se odebral na policii, vzkaz nejrůznějších politologů Socialistické straně byl jasný: Tento člověk těžko může být prezidentem. Odstřihněte se od něj co nejrychleji, pokud nechcete, aby kampaň vašeho kandidáta strhla debata o Strauss-Kahnově morálce. Tento scénář už ostatně hrozí. Těsně před víkendem zahájila pařížská prokuratura předběžné šetření případu Tristane Banonové, a protože francouzská justice pracuje pomaleji než americká, věc nemusí být až do voleb na jaře příštího roku uzavřena. Stávající šéfka socialistů a prezidentská kandidátka Martine Aubryová už okusila, jak může její kampaň vypadat: když snad posté během cesty po francouzských regionech dostala otázku jen na DSK, neudržela se a skoro plačtivě řekla: „Nemůžeme se bavit o politice, prosím?“

„Aféra DSK“ má však i jiné důsledky než jen konec muže, který měl reálné šance porazit v prezidentském klání Nicolase Sarkozyho. Veřejné mínění bylo krátce po dramatickém obratu v americké žalobě vůči Strauss-Kahnovi vstřícné: síly těch, kteří si přáli a kteří si nepřáli jeho návrat do politiky, byly víceméně vyrovnané. S otevřením „francouzské“ kauzy Tristane Banonové ale podpora DSK výrazně klesla. Největší její úbytek byl zaznamenán mezi ženami, ačkoli právě ženský elektorát vždy tvořil pevnou základnu popularity DSK. Paralelně s tím zaznamenala francouzská linka důvěry, na které mohou ženy anonymně ohlásit znásilnění, třetinový nárůst počtu telefonátů a mnohé ženské aktivistky v novinových komentářích ke Strauss-Kahnovi začaly používat obraty „éra před“ a „éra po“ DSK. Na razantní závěr je ještě brzy, nicméně vše nasvědčuje tomu, že obě kauzy Strauss-Kahna dodaly odvahu Francouzkám hlásit sexuální násilí a mluvit o něm i v případě, že je ve hře veřejný činitel. Tato věc byla ve Francii dlouho tabu, soukromí politiků se prostě neprobíralo. Tristane Banonová je toho učebnicovým příkladem: když o obtěžování ze strany DSK řekla své matce, ta ji přesvědčila, ať policii nic nehlásí. Tristanina matka, komunální politička Anne Mansouretová, konfrontována nyní s tímto faktem, odpověděla: „Nikde se o podobných věcech nemluvilo, nepsalo. Jako by znásilnění ve francouzské politice neexistovalo. Neměla jsem se čeho chytit.“ První nenápadnou trhlinu do mlčení o soukromí politiků udělal francouzský tisk, když otiskl fotografii Mitterrandovy nemanželské dcery na jeho pohřbu, další Sarkozy, který jako první francouzský prezident začal veřejně mluvit o rozpadu svého manželství a poté o svém vztahu s Carlou Bruniovou. S Dominiquem Strauss-Kahnem, zdá se, hradba mlčení definitivně padá.

(Respekt, www.respekt.cz)