Srpen 2011

Ticho v Jiříkově

Jiří Sobota

Šedesát let po příchodu do sudetské vesnice hledají Češi způsob, jak v ní žít.

Před samoobsluhou, na silnici ani mezi domy se nic nehýbe. Vzduch v poledním vedru houstne a obraz vypadá jako naložený v rosolu. Nad oprýskaným okálem ční zhuntovaná věž kostela, na ní visí nehybné ručičky hodin. Kostel zjevně mnoho let neslouží, na jeho omlácených dveřích je však zbrusu nová mříž. Mrtvolné ticho najednou protíná motor terénní čtyřkolky. Z auta vystupuje nevelký zarostlý čtyřicátník se šátkem okolo hlavy a o hlavu vyšší mladá žena v pracovním. Muž míří automatickým pohybem do obchodu a za okamžik se z něj vynoří s lahví piva a balíčkem cigaret. Žena nese v igeliťáku pár housek a rychle se loučí. „Kamarádka,“ popotahuje z cigarety Libor. Následuje ticho, které tady mezi kopci neruší vůbec nic. Žena již splynula s nehybnou vesnicí, auto s tajemným řidičem je dávno pryč. „Sázíme spolu stromky,“ pronese muž zase za pár chvil.

Schody obchodu, na kterých teď Libor sedí, jsou epicentrem Jiříkova, obce na Bruntálsku. Na dohled je pár střech, o dvě stovky metrů dál zašedlé krychle trojpodlažních bytovek jako vystřižených z průmyslového předměstí a do výše člověka obložené dřevem na zimu. Hned za nimi se v ostrém kontrastu začíná vlnit malebná krajina Nízkého Jeseníku – zelené pastviny, zelené lesy, modré mělké nebe a bílé mraky. Jiříkov je zapadákov uprostřed idyly. Vesnice na Hané, jen pár kilometrů pod ním, kvetou, pak se ale hladká asfaltka během několika serpentin rozpadne do děr a výmolů obklopených zónou opadávajících omítek a vraků škodovek zapomenutých mezi domy. V zimě je hranice ještě zřetelnější – suchou vozovku zprudka vystřídá sníh, u kus dál závěje. Jiříkov je na kraji všeho. Končí tu Moravskoslezský kraj, jehož průmyslové centrum spojuje s horskou vesnicí jenom ruka plánovačů správních celků. Končí tu Sudety a kdysi německá vesnice je v rukou lidí, kteří přišli ze všech koutů země. Nic tu do sebe nezapadá. Když vezla nedávno do Jiříkova jednoho starousedlíka sanitka z fakultní nemocnice v pětatřicet kilometrů vzdálené Olomouci, chtěla starého muže vysadit na křižovatce čtyři kilometry pod vesnicí – pokud nezaplatí ze svého vzdálenost ujetou na území sousedního kraje.

Jiříkov zná každý, kdo někdy viděl fotografie Jindřicha Štreita. Obec se skládá ze šesti menších vesnic (oficiálně místních částí) rozesetých mezi kopci ve vzdálenosti tří čtyř kilometrů od sebe. Celému shluku dominuje mohutný hrad Sovinec, který se tyčí nad stejnojmennou vesnicí o necelých dvaceti duších. Štreitovy černobílé fotky ze sedmdesátých let ukazují chudé lidi v teplákách nebo montérkách, drsnou krajinu, barbarství traktorů zaparkovaných ve zničených kostelech. Fotograf se kvůli jejich depresivní atmosféře dostal do křížku s oficiálním líčením komunistické idyly – v roce 1982 skončil ve vazbě kvůli organizování nelegální výstavy, dostal podmínku a přišel o práci ředitele místní školy. Jindřich Štreit, který má v obci stále svoji základnu, dnes ale paradoxně označuje období vzniku fotografií za „nejlepší časy“. Tehdy Jiříkov aspoň fungoval. Byly tu hospody, děti chodily do dvou škol, dospělí pracovali na statku, v lese a na pile. V obci byla lékařská ordinace.

To všechno je dávno pryč. Statek neexistuje a na jeho místě fungují dvě farmy, které chovají dobytek a nepotřebují žádné zaměstnance. Pila stojí. V obci dosáhla podle údajů pracovního úřadu v Rýmařově letos v zimě nezaměstnanost čtyřiceti pěti procent, což odpovídá údajům z palestinského Pásma Gazy po několikaleté blokádě hranic. S prací odešel i život. Školu zavřeli koncem devadesátých let. Doktor přijížděl nějakou dobu alespoň jednou týdně, potom jednou za čtrnáct dní a letos se definitivně stáhl do své ordinace v patnáct kilometrů vzdálené Břidličné. V šesti vesnicích uvízlo na ostrově kousek od středu Moravy něco přes tři sta obyvatel. Významná část z nich si neví rady a proměnila svůj život v jakýsi stav trvalé hibernace. Čas tady plyne ze dne na den, od piva k pivu, od dávek k dávkám.

Libor a jeho kamarádka pracují, ale načerno. Tak to tady prostě chodí. Podobně to dělají třeba Radek s Edou, kteří sedí krátce po poledni pro změnu na verandě prázdné hradní restaurace v Sovinci. Oba již mají na účtence slušný plůtek a Edovy oči mezitím odplavaly hodně daleko. Chlapi pijí „na leasing“, jak se tady říká nákupům a konzumaci na dluh. Na stole leží marlborky a Radek vypráví, proč se rozhodl ve svém rodišti skončit s prací. Oficiálně vydělával v posledních letech v lese zhruba 8000 Kč čistého, což otec pěti dětí prostě odmítá. Před půl rokem tedy přešel na v kraji rozšířenější systém – jako Libor i on kombinuje podporu a sociální dávky s prací bez papírů. Tu tady v okolí zjevně poskytuje leckdo, kdo potřebuje s něčím pomoct. Sazby tady zná každý: 50 Kč na hodinu. Mizivý příjem stačí na základní životní úkony. Libor přijel dnes „z práce“ před dvanáctou a podle svých slov už nic na programu nemá: bude pít pivo, sedět na sluníčku... a tak. Radek už tímhle způsobem funguje půl roku, teď ale začíná pálit mosty, protože mu příbuzní pomohli sehnat místo v lese ve třicet kilometrů vzdálené Mohelnici. Sympatický chlap přiznává, že má strach, že se na něj nelegální práce provalí. Pokud bude Radek následovat příběh velké části schopnějších místních, promění časem dojíždění za prací v trvalý odchod do nížiny směrem k Olomouci.

Po pár dnech strávených na Jiříkovsku je problém místních docela srozumitelný. Zaprvé tu stejné pracovní možnosti jako dřív prostě nejsou. Zadruhé, tvrdé jádro místních nezaměstnaných nemá co nabídnout. „Většinou mají základní školu, ještě před pěti lety jsme tady měli jediného člověka, který měl maturitu,“ tvrdí starosta Bohumil Hrnčíř. Čísla z úřadu práce v Rýmařově to potvrzují: více než polovina z místních žadatelů o práci má základní vzdělání, zbytek chodil do učení. K maturitě to nedotáhla ani desetina současných uchazečů o zaměstnání. Když ale úřad práce přiloží seznam nabízených míst, je v dojezdové vzdálenosti šedesáti minut nabídek nevyžadujících alespoň maturitu nebo důkladnou praxi v pro místní zemědělce exotických oborech jako šafránu. Zatřetí, výdělky jsou i v těch několika málo případech tak mizerné (začíná se někde okolo deseti tisíc hrubého), že se každodenní drkocání za prací nevyplatí, pokud člověk nebere účast v pracovním procesu výslovně jako otázku cti. Jiříkov prostě upadá. Dnes je téměř nemožné si představit, že tu kdysi pulzoval život. Po válce odtud Češi vyhnali 1260 Němců, tedy prakticky všechny obyvatele. Dnes je na Jiříkovsku hustota zabydlení devět lidí na kilometr čtvereční, v kontrastu ke 130 pro celou Českou republiku. Tak malý počet většinou chudých lidí neutáhne žádné služby a obec se v začarovaném kruhu propadá stále hlouběji. Paní Jaroslava Neumannová, majitelka posledního obchodu v okolí, měří propad počtem prodaných chlebů. Ještě před šesti lety to prý bylo tak dvacet bochníků denně. Dnes se jejich počet svezl na pět až šest, i tady se ovšem musí využívat zmíněný „leasing“. „Nedávno jsem přišla o dva důchodce,“ líčí rozpad svých příjmů vlídná obchodnice, která zřejmě jako poslední spojuje svou obživu s chodem vesnice – v poledne zamkne krám a večer na pár hodin otevře pivní výčep.

Kastelán hradu Sovinec Pavel Zástěra vysvětluje, že tady až do války kombinace zemědělství, těžby rud, práce v lese a drobných řemesel dokázala zabezpečit něco, co se blížilo chudé, ale soběstačné existenci. Po válce několik vln Čechů osídlilo jen zlomek usedlostí po Němcích, takže nějakou dobu stačilo především rabovat přebytky. Po komunistickém převratu se místní ekonomika začlenila do celostátně plánovaného kolosu a otázka firemního zisku nebyla na pořadu dne. S koncem komunismu však nastala zkáza. Místní lidé během několika generací nepoznali nic jiného než jednoduchou, ale slušně placenou práci, k níž stát dodával veškeré služby. „Za komunistů jsem nevěděla, kam dřív skočit. Teď jsem žebrák,“ říká v přítmí obchodu anonymní starší žena, jež své dny podle všeho tráví především nehybným pohledem z oken bytovky. V jejím světě slovo „rozhodnutí“ nemá místo. „Něco vám povím,“ dotahuje svou bezmoc k absurdnímu vyvrcholení. „Kdyby NĚKDO zorganizoval převrat, my bychom šli!“

Propad samozřejmě neznamená, že by Jiříkov a okolí byly neobyvatelné. Daří se tu lidem, které láká drsný život. Třeba farmáři Naděžda a Ladislav Šedých sem dorazili z údolí hned počátkem devadesátých let nejdřív chalupařit a pak si tu postupně pronajali a nakoupili pastviny. Když manželé usazení v kožené sedačce popisují, jak rozjížděli chov krav téměř z ničeho, srší jim z očí jiskry. „Měli jsme zahradu a na ní pěstovali kdeco, a když nebylo co jíst, skoro doslova jsem hodil srpem a co jsem trefil, manželka uvařila,“ burácí dobromyslně mohutný Ladislav, kterému však při popisu kvality masa z vlastnoručně odchovaných telátek hlas měkne nelíčenou něhou. Šedých jsou evidentně zemití, silní a nesentimentální. „Když chceme vnoučata, musíme se přičinit,“ ukazuje Ladislav jenom napůl žertem na rozestavěný dům, který má do zapadákova přilákat syna. „A tamti?“ mávne rukou směrem k obchodu, „jsou shnilí, že byste do nich zabořil prsty. Nemám se špatně, a přesto, podívejte: tady mám dodnes zahradu, kde si pěstuju věci do kuchyně, abych to nemusel kupovat. A oni? Nemají peníze, ale něco podobného je ani nenapadne.“ Farmáři vědí, že zemědělství, které dříve zaměstnávalo desítky místních, se nemůže vrátit. To by bylo možné jenom v případě, že by farmy zásobovaly zase jenom lokální trh, jako tomu bývalo dříve. Když ale musí konkurovat globalizované nabídce v supermarketech, mohou dělat jen to, na co dostanou dotace – bez nich by v horských podmínkách neobstáli ani proti farmářům z Hané, o produktech z jihu Evropy nebo zbytku světa ani nemluvě.

Pár stovek metrů odtud je na rozsáhlém pozemku království řezbáře Jiřího Halouzky. I tento zapálený katolík sem přišel po revoluci z nížin a zjevně miluje všechno velké. V jeho dílnách vznikl největší vyřezávaný betlém na světě, řezbář se chlubí, že je držitelem osmi českých a jednoho světového rekordu ve velikosti děl ze dřeva. Mezi sochami andělů, draků, velbloudů i mnichů jsou tu a tam zařazeny fotografie autora v rozměrech odpovídajících skutečnosti. Řezbář Halouzka tvrdí, že pracuje sedm dní v týdnu tři sta šedesát dní v roce („pět dní přece jenom počítejme na odpočinek“), a když se návštěvník po jeho hájemství plném rozpracovaných soch a pilin rozhlédne, nemá důvod mu nevěřit. Způsob obživy nemá mnoho společného s chodem obce. Řemeslník prodává sochy do jiných koutů Česka i světa nebo láká do své galerie turisty přijíždějící na hrad – na plakáty zvoucí do Pradědovy galerie narazíte při cestách autem u silnic po celém okolí. Podobně jako farmáři Šedých pan Halouzka od nikoho nic nečeká a ke své práci rozhodně nepotřebuje zástupy pomocníků. „Jsem katolík, což ovšem vůbec neznamená, že se mám spolehnout na někoho nad sebou,“ vysvětluje naléhavě. „Bůh je v nás, věřit v něj vlastně znamená věřit v sebe sama.“ Kastelán Pavel Zástěra vidí budoucnost Jiříkova v podobě dalších, pokud možno mladých lidí, kteří přijdou dobrovolně právě za tím, co kraj nabízí – svobodnou, ale složitou existenci uprostřed vylidněné krajiny. Ne snad, že by měl příkladů na rozdávání, uprostřed všeobecného rozvratu ale přímo pod hradem v Sovinci stojí zbrusu nový kamenný dům Tomáše a Moniky Holíčkových. Tomáš je umělecký kovář a kameník, dům postavil sám a to, co v jeho dílně vyková, prodává po celé republice. Monika je zahradní architektka a před mateřskou dojížděla za prací do Rýmařova – čtvrt hodiny cesty autem za dobrého počasí, tři čtvrtě hodiny řídkými autobusovými spoji, když je povětří pod psa. A to je často. Pár s malými dětmi potřebuje ke spojení se světem dvě auta a internet. Ví, že bude svou existenci muset vždy spojovat s kontakty mimo vesnici, která už nikdy nenabídne ani práci, ani služby, jež pro sebe a své ratolesti potřebují. „V létě je to romantika, v zimě na psychiatrii. Ale chceme tady zůstat, je to síla. Teď se sem má přistěhovat mladý doktorský pár z Olomouce. No ještě dvě tři podobné rodiny a bude to tady docela prima, ne?“ těší se pan Holíček. A rovnou zkoumá, jestli by návštěvník neměl zájem o jeden moc hezký pozemek kousek odtud.

(Respekt, www.respekt.cz)