Srpen 2011

Sověti měli v ČSSR jaderné střely

Ondřej Stratilík

"Nevěděli jsme, že tu Sověti mají jaderné náboje," říká pro LN Jaroslav Šedivý, který jako Dienstbierův poradce dojednával odchod okupantů z Československa. Krátce po pádu železné opony v únoru roku 1990 tehdejší ministr zahraničí Jiří Dienstbier podepsal se svým sovětským protějškem Eduardem Ševarnadzem dohodu o odchodu sovětských vojsk z území Československa. Na odsun vojsk dohlížela speciální komise, kterou vedl Michael Kocáb. Poslední sovětští vojáci opustili republiku v polovině roku 1991.

LN Pokud by záviselo jen na Sovětech, kdy by od nás odešli?

Říkali deset a potřebovali minimálně pět let. Záviselo to na počtu vlaků, které mohly každý den z Československa odjet. Dali jsme to do novin a dopravní odboráři se zavázali, že za hranice přetáhnou víc vlaků.

LN Na to Sověti zareagovali jak?

Opáčili, že nemají dost nákladových ramp, s čímž by jim ale zase pomohli čeští vojáci. V tu chvíli náměstek ministra zahraničí Ivan Aboimov řekl, že takhle to nejde, protože tu mají 1700 dělostřeleckých jaderných nábojů. To jsme nevěděli.

LN To nevěděl asi nikdo.

Byl to šok. Vždyť Gorbačov už v roce 1985 říkal, že stahuje všechny jaderné zbraně z Evropy. Pak mi Sověti vysvětlili, že na mysli měl strategické, u nás byly jen dělostřelecké. Ale ruské kanóny s dostřelem 200 kilometrů a víc, které tu byly, jsou pomalu jako strategická raketa.

LN Tušili jste aspoň, kolik okupantů v Československu pobývá?

Oficiální číslo nebylo, oni tvrdili, že 75 tisíc. V Bruselu jsem se pak spřátelil s ruským velvyslancem, který mi řekl, že v Československu vždycky bylo mezi 70 a 100 tisíci Rusů. To nevěděli ani naši vojáci.

LN Kdy jste si uvědomili, že v jednáních začínáte mít nad Rusy navrch?

Byl to druhý nebo třetí den odpoledne. A já si najednou říkám, oni měknou. Šťouchl mě i Luboš Dobrovský. Z původně ostrého tónu, kdy zjistili, že takhle to nezvládnou, přecházeli do fáze vyjednávání.

LN Báli jste se, že kdyby se Moskva naštvala, může vypnout kohoutky ropovodů?

Na to jsme vůbec nehleděli. Jediný problém představovala vídeňská jednání mezi NATO a Varšavskou smlouvou. Obě strany se domluvily, že stáhnou pět procent svých sil z Evropy. Sověti se proto báli, že masivní odsun z Československa by oslabil jejich vídeňskou pozici. To nám bylo jedno.

LN Obavy jste neměli z ničeho?

Z Londýna nám přišla depeše, že britská vláda je zděšená, co že to chceme, že takhle potopíme Gorbačova. Takový signál jsme dostali i od Američanů – nedělejte něco, co by ho mohlo ohrozit.

LN Zkoušeli vás Rusové obměkčit tím, že své vojáky nemají doma kde ubytovat?

Otevřeně nám to řekli při druhém kole jednání v Moskvě, kde už se řešilo, co za co. Aboimov si nás vzal bokem a řekl, že pro ně to není věc obrany, ale humanitární otázka. Říkal, že nemají kde ubytovat 17 tisíc důstojnických rodin a nejsou ani volné kasárny pro vojíny. Na to jsem mu opáčil, že pro nás to byla humanitární otázka celých dvacet let.

První polistopadový ministr zahraničí Jiří Dienstbier si dnes jednaosmdesátiletého Jaroslava Šedivého v prosinci 1989 přivedl do resortu jako svého poradce. Spolu s náměstkem ministra Evženem Vackem, Lubošem Dobrovským a generálem Rudolfem Ducháčkem vedl Šedivý za českou stranu na přelomu let 1989 a 1990 jednání o odsunu sovětských okupačních vojsk. Poté se stal velvyslancem ve Francii a v dalších zemích, v letech 1997 až 1998 byl ministrem zahraničí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)