Srpen 2011

NATO bylo připraveno bránit Berlín jadernými zbraněmi

Lubomír Světnička

NATO po půlstoletí oficiálně zveřejnilo čtyři stovky přísně tajných dokumentů z let 1961 až 1968, které dokreslují, jakou netušenou roli sovětská blokáda Západního Berlína jako symbolické "brány do svobodného světa" i strategického místa pro výzvědné služby vlastně sehrála. Z dokumentů mimo jiné vyplývá, že Aliance byla připravena demonstračně použít atomové zbraně.

Zdál se to být jen malý kousek "svobodného světa". Obklopen nepřátelským územím ovládaným Sovětským svazem však o to cennější a důležitější. Když 13. srpna 1961 Sověti zablokovali cesty do Západního Berlína a město i osudy jeho obyvatel náhle rozdělila zeď, studená válka mezi Východem a Západem mohla propuknout naplno. A to včetně hrozby jaderných zbraní. Podle historika Gregoryho Pedlowa z hlavního aliančního velitelství SHAPE totiž události v Berlíně přímo vedly k "urychlenému budování jednotek, základen a muničních skladů NATO a přípravě plánů pro případný střet se Sovětským svazem".

Volný pohyb mezi takzvaným Východním a Západním Berlínem vedl v padesátých letech k masivnímu odchodu východoněmeckého obyvatelstva na Západ. Uvádí se, že přes "bránu ke svobodě" odešlo přes 2,5 milionu lidí. Ze začátku jen podnikatelé a živnostníci, později i vysokoškolsky vzdělaní odborníci a studenti. A to už představovalo pro "budovatele" ohrožení samotné podstaty nového státu. Komunistický vůdce NDR Walter Ulbricht proto nabádal Moskvu, aby zakročila a třeba i silou. Sovětský předseda vlády Nikita Chruščov proto v listopadu 1958 poslal západním velmocem ultimátum, ve kterém vyhrožoval, že pokud spojenci do šesti měsíců z Berlína neodejdou, uzavře Sovětský svaz s NDR jednostrannou mírovou smlouvu. Tím by zaniklo oprávnění západních mocností k pobytu v Berlíně, správa celého města by připadla pod východoněmecký režim a město by bylo fakticky včleněno do NDR.

Na jaře 1959 Británie, Francie a USA vytvářejí přísně tajnou skupinu nazvanou Live Oak. Ta měla připravit plány pro pozemní i vzdušné operace, které by zajistily volný přístup spojencům do Západního Berlína a také poodhalit záměry, které Moskva s Berlínem vlastně má. V září 1960 trojice mocností představila ostatním spojencům závěry tajné skupiny s tím, že otázka Západního Berlína se přímo dotýká NATO jako celku. Severoatlantická rada, nevyšší orgán tehdy patnáctičlenné Aliance států, pak pověřila své vojenské orgány, aby připravily detailní plány, jak Berlín "zachránit". Z odtajněných dokumentů z jednání rady i korespondence vyplývá, že spojenci byli připraveni nejen na pozemní a vzdušné operace k zajištění zásobování odříznuté části města. Schválené vojenské plány počítaly i s rozsáhlou námořní akcí po celém světě a dokonce s odstrašujícím použitím jaderných zbraní.

Když v červnu 1961 nový americký prezident John F. Kennedy odmítl udělat z Berlína "svobodné město" a vydat jej napospas Sovětům, Chruščov přitvrdil a pohrozil blokádou Západního Berlína, kterou už spojenci jednou zakusili. "Spojené státy jsou rozhodnuty ve spolupráci se svými spojenci udržet svobodu obyvatel Západního Berlína a obhájit spojenecké pozice ve městě, na jejichž setrvání svoboda ve velké míře závisí," uvádí se dopise americké delegace při NATO generálnímu tajemníkovi ze 7. června 1961.

Kvůli Berlínu se 3. června 1961 v hudebním salónku na americkém velvyslanectví ve Vídní potkávají nový americký americký prezident John F. Kennedy a Nikita Chruščov. Oba nechtějí ustoupit, i když vědí, že následky v případě vojenské konfrontace mohou být katastrofické. Traduje se, že Kennedy tehdy při rozhovoru položil Chruščovovi otázku: "Rád bych se zeptal, jestli lze ultimátu rozumět tak, že náš přístup do Západního Berlína bude uzavřen?" "Dobře jste rozuměl, pane prezidente. My nechceme žádnou válku, ale když nás k ní budete nutit, tak válka bude," odpověděl prý Chruščov. Kennedy na to odvětil: "To vypadá v tomto roce na velmi chladnou zimu." V noci 13. srpna 1961 sovětská vojska a východoněmečtí pohraničníci uzavřeli všechny přístupy do Západního Berlína, který obklíčili nejprve ostnatým drátem a pak vysokou betonovou zdí. Krize vrcholila. Zdálo se, že Sověti mají Západ v "hrsti", když se spojenci kvůli neustále hrozbě třetí světové války "zmohli" jen na oficiální odsouzení rychlé srpnové akce a Američané do města poslali pouhých 1 500 vojáků.

Odtajněný archív NATO ale ukazuje, že spojenci okamžitě zvýšili bojovou pohotovost svých jednotek a zrychlili přípravy na hrozící válku. V roce 1962 přijala Aliance celý katalog vojenských plánů, které neváhala na záchranu Berlína využít, pokud selžou diplomatická jednání. "Všechny jednotky pro M-Day (označení jednotek určených pro mobilizaci v rámci NATO) by měly posílit na 90 procent své bojové síly, což představuje velký nárůst ve srovnání s aktuálním stavem. To znamená, že buď budou přeřazeny (další jednotky) pod NATO z jednotlivých národních armád, nebo posíleny zálohy a prodloužena branná služba," doporučil generálnímu tajemníkovi NATO bezprostředně po sovětské akci vrchní velitel aliančních sil Lauris Norstad. V řadě dalších dokumentů jsou detailně popsány početní stavy jednotlivých členských států, plány dokončení aliančních základen i naléhavé urgence například na pořízení bezpečnějších šifrovacích přístrojů a radiostanic. Ke kompletním plánům mělo přístup jen několik desítek lidí s označením jako need-to-know (ti, kteří mají vědět) - členové Severoatlantické rady, nejvyšší spojenečtí velitelé a představitelé aliančních států.

Vojenští plánovači NATO vytvořili celý soubor vzájemně propojených a prolínajících se variant, jak by Aliance jako celek, pokud by k tomu politici svolili, měla v Berlíně zasáhnout. Viditelné vojenské operace ale měly přijít na řadu až poté, co by neuspěla diplomacie. Pohotovostní plány byly označeny jako BERCON (Berlin Contingency) a seřazeny podle rostoucí razance. Například ve vzduchu chtěli spojenci podle plánu BERCON ALPHA maximálně využít stíhací letectvo k doprovodu dopravních a nákladních letounů v koridorech do Berlína. Stíhači by měli povoleno střílet na nepřátelské letouny a protiletadlové baterie jen tehdy, pokud by sovětští letci zaútočili na dopravní stroje. Varianta s kódem ALPHA ONE X-RAY zase počítala s tím, že by se spojenecké přepadové stíhačky dostaly hluboko nad východoněmecké území a demonstrovaly, že dokáží bez problému proniknout i nad přísně střežené území. Další varianty jako YANKEE, ZULU a "nejtvrdší" ALPHA TWO už počítaly s regulérní leteckou bitvou, včetně masivních úderů na vybraná letiště a protiletadlovou obranu a v krajním případě i v satelitních zemích sféry sovětského vlivu, tedy i v tehdejším Československu. Na moři zase chtěli spojenci zatlačit na Sovětský svaz tím, že válečné lodě budou doslova stínovat po celém světě sovětská obchodní plavidla i lodě zemí Východního bloku, případně jim blokovat některé přístavy, průplavy a průlivy. Jako hlavní odstrašující prostředek měly v krajním případě sloužit operace s označením BERCON BRAVO - demonstrativní použití jaderných zbraní. "Série opatření se skládá z jaderných demonstrací, které by měli komunisty ujistit, že Aliance je na jaderné akce připravena," uvádí se v plánech. Mělo jít o maximálně pět "slabších" jaderných úderů. V první variantě BRAVO ONE měly jaderné zbraně vybuchnout ve vybraných oblastech a nejlépe v blízkosti vojenských komplexů tak, aby nezpůsobily žádné vážné škody, ale byly "vidět". Varianta BRAVO TWO už počítala s přímým leteckým útokem jadernými zbraněmi na vojenské cíle, jako letiště a základny daleko od hustě obydlených oblastí. Soubor pozemních operací, označovaných jako BERCON CHARLIE, zahrnoval v "nejslabší verzi" průnik jedné divize s podporou letectva na východoněmecké území na ose Helmstedt-Berlín. V dalších variantách už měly dvě spojenecké divize obsadit a udržet území východně od Eisenachu až po linii Duderstadt-Borbis-Wanfried. V dalších variantách měly zase až čtyři divize obsadit dálnici do Berlína z Helmstedtu až po Labe.

V průběhu roku 1962 se napětí ohledně Berlína postupně "vytrácelo" díky intenzivní americké diplomatické kampani. Chruščov nakonec ultimátům ustoupil a jednostrannou mírovou smlouvu o poválečném vypořádání s NDR neuzavřel. Hlavně se ale na mezinárodní scéně vynořila daleko "nebezpečnější" hrozba. To když v říjnu prezident Kennedy dostal na stůl snímky rozmístěných sovětských raket středního doletu na Kubě. Propuká Karibská krize, během které dělí svět od atomové války skutečně jen malý krůček. Rozdělený Berlín se ale na dlouhá desetiletí stává symbolem studené války a rozdělení světa na Západ a Východ. Plány tajné skupiny Live Oak a NATO přitom zůstávaly s úpravami platné až do znovusjednocení Německa v roce 1990.

První poválečná krize

Po válce je Německo rozděleno mezi vítězné mocnosti - USA, Francii, Británii a Sovětský svaz do čtyř okupačních zón. Metropole Berlín pak do čtyř sektorů. První Berlínská krize se odehrála v letech 1948 - 1949. Stalin se snažil zabránit sjednocení západních zón blokádou Berlína. Spojenci v čele s USA proto vytvořil letecký most a odříznuté město takto více jak rok zásobovali obyvatele veškerým zbožím. Až v únoru 1949 Moskva uznala, že je blokáda neúčinná a přistoupila na jednání. V květnu 1949 byla blokáda zrušena a o několik dní později je na území západních okupačních zón založena Německá spolková republika. V říjnu 1949 je v reakci na vznik SRN založena Německá demokratická republika (NDR) a sovětský sektor Berlína se stává jejím hlavním městem. V roce 1955 je Německá spolková republika přijata do NATO.

Berlínská zeď

Zprávy o možném uzavření vstupu do Západního Berlína vyvolaly na jaře 1961 u Němců novou vlnu odchodů na Západ. Během prvních šesti měsíců odešlo přes Západní Berlín až 200 tisíc lidí. Po půlnoci 13. srpna 1961 zahájila sovětská armáda a východoněmecké úřady rozsáhlou operaci, která fakticky rozdělila Berlín na dvě části. Byla zastavena veškerá doprava ve směru do Západního Berlína, přerušeno telefonické spojení, sovětští vojáci, východoněmecká policie, pohraničníci i podnikové milice obsadili pomezní ulice. Na "hranici" začala růst stěna z ostnatého drátu. Během několika měsíců za ostnatým drátem vznikla až 3,6 metrů vysoká zeď z betonových kvádrů a panelů. V domech sousedících s hranicí byla zatlučena okna na Západ. Později byly celé ulice v hraniční zóně vysídleny a vchody a okna zazděny, aby nikdo nemohl "uprchnout". Každých několik set metrů stála strážní věž. Zeď měla celkovou délku 165 km (45 km s hranicí Západního Berlína, 120 kilometrů čítala hranice mezi Západním Berlínem a Braniborskem. Celých 28 let stěna rozdělovala město, až do 9. listopadu 1989. Za tu dobu u ní při útěku na Západ zahynulo podle různých zdrojů 100 až 260 uprchlíků, 3 tisíce lidí bylo při pokusu o její zdolání zatčeno.

(natoaktual.cz)