Srpen 2011

Doporučení nebýt porotcem

Otto Ulč

Orlando na Floridě je populární vyhledávanou adresou návštěvníků jak tuzemských, tak zámořských: Disney World přece, obrovský areál k pobavení a poučení zájemců nejen útlého věku.

Poslední dobou končina též lákala ze zcela jiného důvodu, stala se mediálním magnetem, porovnatelným s justičním megadivadlem, soudem s O. J. Simpsonem, prokázaným, leč neodsouzeným vrahem (který se posléze přece jen ocitl za mřížemi - v Nevadě - kde dosud musí dlouhodobě dlít kvůli pofidérnímu prohřešku). Sdělovací prostředky tentokrát o překot sdělovaly o okolnostech vraždy holčičky Caylee Marie Anthony, dvouletého andílka, s nímž televize, za pomoci domácích filmových záběrů, seznamovala nejen americkou veřejnost. Centrem pozornosti a oprávněného podezření se stala mladistvá matka Casey Anthony, štíhlá pohledná bruneta, vesměs charakterizovaná jako sociopath, outwardly charming, pathologically lying, thoroughly self-centered, lacking in shame or guilt, promiscuous, exploitative and irresponsible. V červnu 2008 její dítě najednou zmizelo, matka ho nepostrádala, s milencem se věnovala radovánkám s popíjením, hudbou a tancem. Na otázku, kde že je její andílek, mlhavě cosi povídala o jakémsi baby-sitterovi, na jejíž vzhled, ba ani jméno si ale nepamatovala. Uplynul měsíc, 31 dnů, když její matka Cindy Anthony (třetí již jméno, začínající písmenem C) 13. července 2008 na policii hlásila: "Dnes jsem našla auto své dcery a uvnitř páchlo, jako by tam byla ležela mrtvola." Policejní psi skutečně v kufru vozu vyčenichali a odborníci potvrdili, že to bylo místo, kde delší dobu leželo tělo již v rozkladu.

Pátrání po fiktivní chůvě si vyžádalo spoustu času a peněz a k ničemu ovšem nevedlo. Po delší době, v přírodě, nedaleké džungli, došlo k nálezu ostatků malého dítěte, na ústech stále tape (lepící páska), u toho vlas, jehož DNA posloužil. k identifikaci hledané, matkou nepostrádané Caylee Marie. Podezření ovšem padlo na matku, jejíž výpovědi u policie se vzájemně popíraly. Vyrojily se všelijaké domněnky, že se dítě doma na zahradě v bazénu třeba utopilo a matka v panice mrtvolku odvezla a odhodila. Došlo k soudu, prokurátor se domáhal nejvyššího trestu, obviněná mlčela, její advokát Jose Baez uplatnil právo své klientky nevypovídat. Počínal si jako tým obhájců O. J. Simpsona, snažil se obvinit každého v okolí včetně jejího otce, jenž tuto obviněnou dceru Casey v dětství prý pohlavně zneužíval. Nikde ani nejmenší náznak oprávněnosti takových tvrzení a nikdo nepochyboval o vině této matičky. V prvním týdnu července 2011 porota vynesla své rozhodnutí: obviněnou osvobodila, aniž ji musela prohlašovat za nevinnou. Pouze se prý prokuratuře nepodařilo vinu prokázat beyond reasonable doubt - bez rozumných, přiměřených pochyb.

Tak jako naprostá většina zajímajicí se veřejnosti jsem byl znechucen. Nikoliv však překvapen. Po své milosrdně krátké kariéře okresního soudce v civilních záležitostech v západočeském pohraničí, ukončené ilegálním upláchnutím do náruče imperialistů, jsem se nemínil vracet k justici v jakékoli její podobě. Při návštěvách rodné země nezřídka dostávám otázku, co mi na Americe nejvíc vadí. Bez váhání vyhovuji a překvapuji tvrzením, že je to právní systém, fungování justice, její formalismus, přesvědčení, že jedinou hodnotnou metou je vítězství za každou cenu, i když pak právo a spravedlnost nezřídka mívají pramálo společného. Američtí juristé jsou však přesvědčeni, že jejich systém je ten nejlepší na světě. Tvrdí to i slovutní profesoři teoretici, například Franklin E. Zimrich z chicagské univerzity. Přitom lze jen zřídka potkat takto přesvědčeného experta, který by měl aspoň minimální ponětí, jak právo a výkon justice vypadá v jiných zemích. Americký soudní proces, ať už trestní či civilní, je založen na principu zvaném adversarial. Protivníci neusilují o hledání pravdy, viny či neviny, jde o konflikt, v němž se uplatní snaha využít a zneužít procedurální finesy. Podaří-li se mi přesvědčit porotu, aby vynesla osvobozující rozsudek v prospěch mého klienta, mnohonásobného vraha, má reputace poroste, jakož i sazby, které budu příště účtovat. A prokurátor na opačném konci kolbiště třeba bude manipulovat s důkazními prostředky, aby on zvítězil, jeho prestiž vzrostla a nezřídka pak došlo k odstartování politické kariéry i za cenu zničení života nevinnému člověku.

Tzv. Miranda Rule zaručuje právo k ničemu se nepřiznávat (self-incrimination). V New Yorku mladistvý Angel Claudio spáchal vraždu střelnou zbraní, přiznal se svému advokátovi Marku Hellerovi a ten mu doporučil, aby se k činu přiznal. Soudce Kenneth Browne ale něco takového nepřipustil a ve svém 47 stran dlouhém zdůvodnění zatratil advokáta Hellera pro jeho hrubé porušení profesionální povinnosti (serious incompetence). „Nikdy se klienta neptám, zda je vinen, to mě nezajímá. Snažím se vymyslet takovou obhajobu, které by porota uvěřila,“ prohlásil známý newyorský advokát Ronald J. Kuby, specialista na obhajobu ultralevicových revolucionářů. „Není povinností právníků přispět k tomu, aby rozsudek byl správný,“ souhlasí Stephen Gillers, profesor etiky práva. Právníci obhajují své právo mást. Tzv. Exclusionary Rule nařizuje, že sebemenší procedurální nepřesnost znemožňuje odsouzení sebevětšího zločince. Rovněž v New Yorku, trojnásobný vrah Guy Gregg vinou kancelářského překlepu byl poslán domů po zaplacení pokuty 75 dolarů. Tamtéž prchající zloděj nesl tolik kabelek, že jich několik upustil. Kdosi je zvedl a předal policii. Tato občanská iniciativa – t.j. předání ukradeného zboží bez zlodějova souhlasu – soudu postačila, aby vynesl osvobozující rozsudek. Takové „vylučující pravidlo“ neexistuje v žádné jiné zemi. O jeho zavedení uvažovali ve Velké Británii, Kanadě a Izraeli, ale včas si to rozmysleli.

Jen čtyři procenta pozemšťanů jsou Američané, ale sedmdesát procent všech právníků jsou rovněž Američané. Harmonie ve společnosti ovšem vůbec není v jejich zájmu. Záplavy absurdních požadavků umožňuje skutečnost, že v USA neplatí pravidlo loser pays - všude jinde ve světě uplatňovaná odpovědnost žalobce hradit náklady řízení a výlohy protistrany v případě prohry. Všechny snahy o uzákonění tohoto nejsamozřejmějšího principu, jenž by účinně odrazoval od podávání frivolních žalob, prozatím ztroskotaly zásluhou mocné lobby advokátů, kteří by tak přišli o přemnoho lukrativního byznysu. Takže nadále mají žalobci všechno gratis a žalovaná strana nikdy nemůže opravdu vyhrát – však každý, i stoprocentně vyhraný spor ji stojí čas, nervy a nemalé peníze. Takový advokát bývá nikoliv nepřesně přirovnáván k hotelovému zloději, který jde od dveří ke dveřím, až se mu podaří do některých vniknout. Praxe tzv. contingency fee mu zaručuje, že bude mít o práci postaráno. Je to totiž dohoda s klientem, že v případě prohry to klient bude mít zadarmo, nebude nic platit, nemůže tratit, kdežto v případě výhry se podělí, třeba půl na půl.

V Kalifornii bicyklista jel po soumraku bez světla a vrazil do automobilu. Zažaloval výrobce svého kola za nedostatečné upozornění, že za tmy bývá tma. V televizi jeho advokát Ken Berkowitz vehementně obhajoval správnost rozhodnutí poroty, jež jeho klientovi přiznala náhradu škody ve výši sedmi milionů dolarů. Výtečně v Kalifornii též dopadl člověk, který si šel zaplavat v Pacifiku a zranil se. Nezažaloval moře, ale přímořské město Beach City a porota ho obohatila šesti miliony dolarů z kapes daňových plátců. Právo na proces před porotou zaručuje šestý dodatek americké Ústavy. Velebeno jako důkaz humanistického pokroku, obyvatelstvu poskytující ochranu před svévolí a přílišného vlivu ze strany vládních úřadů a činitelů. Jenomže realita dost zdevalvovala původní optimistická očekávání. V procesech před porotou zazáří jedinci s talentem pro drama a šalbu. Zejména v některých státech, kde rozsudek poroty musí být jednomyslný, se naskýtá výtečná příležitost ovlivnit úplatkem nebo hrozbou újmy členu rodiny. Nemůže pak překvapovat žeň bizarních zprošťujících rozsudků. Nejednou jsem v televizi sledoval vychloubání gangstera, kolik takových verdiktů se mu podařilo zfixlovat.

Na rozdíl od Velké Británie, kolébky anglosaského zvykového práva, se na opačném břehu Atlantiku zrodila jeho prapodivná americká varianta. Podle sdělení Nejvyššího soudu, americký proces zásluhou dovolených procedurálních průtahů si v průměru vyžádá desetkrát víc času a nespočetněkrát víc nákladů. Rovněž na rozdíl od Velké Británie americký systém dovoluje porotní procesy v občanskoprávních sporech. Výsledkem jsou přečetná absurdní rozhodnutí.

Publicista Ben Shapiro v článku, v jehož názvu je otázka, zda se poroty zbavit (Should We Abolish the Jury System? Townhall.com, 6. 7. 2011 - v souvislosti s justičním fiaskem v Orlandu) poznamenává, že sloužit jako porotce je sice občanskou povinností, ale představa strávit touhle funkcí ne den, ale týden, mnohé týdny, ba i měsíce je pobídkou se této čestné občanské povinnosti z všemožných důvodů vyhnout, že to pak skončí s dvanácti jedinci, natolik nechytrými (autor Shapiro užil adjektiva stupid), jimž se to nepovedlo a oni tou porotou pak jsou.

Můj univerzitní kolega v oboru přírodních věd, velký vědec, mi referoval o své zkušenosti v takového porotní dvanátce. Měla rozhodovat o náročném komplikovaném sporu týkajícím se vlastnických práv ve farmaceutickém průmyslu. Advokáti se hádali, předkládali obtížně pochopitelné podrobnosti, proces se vlekl měsíc, jak něco takového mohli kompetentně zvládnout tvorové, někteří jen se základním vzděláním?

Krátce poté jsem obdržel úřední obsílku s vyrozuměním, že ze seznamu voličů a daňových plátců jsem byl náhodně vybrán k výkonu právě této občanské povinnosti, a abych tedy vyplnil dotazník. Zaškrtl jsem YES na otázky o občanství USA, trvalé adrese na okrese Broome, své zletilosti a schopnosti vládnout anglickým jazykem. Na další otázku o předchozí trestní činnosti, zda jsem byl odsouzen za spáchání zločinu (felony) jsem odpověděl NO, ač odsouzen jsem byl v ČSSR (ilegální úprk z republiky, § 95, tr.z. 1950), ale v pozdější ČSFR byl rehabilitován – a je to beztoho dávno a někde jinde daleko. Na opačné straně formuláře jsem kromě jiného napsal: „Je mým upřímným přesvědčením, že porotní systém, tak jak stále funguje ve Spojených státech, mé adoptivní vlasti, je škodlivým anarchronismem, deformujícím snahu po dosahování spravedlnosti. K zrušení této absurdity už mělo dávno dojít. Toto je mé upřímné přesvědčení, jež rozšiřuji ve svých publikacích.“ Odesláno na adresu Christopher J. Esworthy, Commissioner of Jurors, Courthouse PO Box 1766, Binghamton NY 13902-1766.

Předpoklad, že mě vyškrtnou ze seznamu kandidátů, se nesplnil. Nová obsílka, jež mě přiměla jít to řešit in persona. Vlídně jsem byl přijat, zmínil jsem se, že jsem kdysi kdesi rovněž vysedával v taláru. Takovým zdůrazněním jsem se chtěl vyzout z občanské povinnosti, svěřované osobám, právničinou nepostiženým. Leč neuspěl jsem. Dostalo se mi ujištění, že tvor právě s takovou mou zkušeností bude vítán. Nadále jsem se nevzdával a spustil litanii přesahující délku zde shora vychrlené kritiky. Mého účelu dosaženo. Úředník Esworthy s povzdychem přikývl a se slovy, že s takovými názory bych ostatní porotce tainted (poskvrnil), neblaze je mohl ovlivnit, permanentně mě ze seznamu vyzmizíkoval.

Končím s doporučením, které v roce 1995 uveřejnily Listy pod názvem „Užitečná opatrnost před cizími vzory“. Podílel jsem se v ČR na přípravách otevření jedné z právnických fakult a při té příležitosti se snažil sabotoval asistenci amerických poradců, kteří o evropské právní tradici neměli ani ponětí. V pražských novinách jsem se dočetl o vystoupení prominentních zámořských juristů. Na právnické fakultě Karlovy univerzity předvedli, jak vypadá proces před porotou. „Naši právníci, advokáti i studenti mohli sledovat proces s vysokou právní kulturou…“ referovaly Lidové noviny. Zpět do Orlanda: kam teď půjde neodsouzená matka vražedkyně? Že by ke svému tatínkovi, jehož obvinila z pederastie? Nepochybně se pustí do bohatnutí prodejem exkluzivních práv médiím, za ovšem oprávněné obavy, že někdo nadále rozlícený ji zbije a třeba i zabije. Nebo se třeba povede zopakování nynější nepříjemnosti O. J. Simpsona, že i tuto ženu by dlouhodobě uvěznili kvůli nějaké prkotině.