Srpen 2011

Komplikace s populací a kopulací

Otto Ulč

Před několika lety vyšel můj text s názvem Už jsou nás miliardy a stále údajně přibýváme. Započal jsem s dobou napoleonských válek, kdy, vzdor jatečním obřadům na bojištích, se lidstvu podařilo rozmnožit do počtu jedné miliardy. Trvalo pak 123 roků, než z jedné miliardy byly dvě, ale pak již jen 12 roků, aby těch miliard bylo pět. Nyní jich je bezmála sedm. Bezkonkurenčně vedou Čína (1,3 miliardy) a Indie (1,1 miliardy), dohromady tak tvořící třetinu veškeré světové populace. Primát Číny, nyní již s ochabující důkladností posazovanou politikou jednoho dítěte, ohrožuje Indie, i když tam preference pro chlapečky a infanticida holčiček nejsou nic neobvyklého. V této souvislosti neodolám se vytasit se vzpomínkou: V roce 1973 čili již před hrozně dlouhou dobou, jsem strávil dva měsíce v Indii jako člen skupiny vědátorů, bádajících o problémech modernizace v zemi. Došlo i k dlouhému interview s Indírou Gándhíovou, ministerskou předsedkyní v jedné z kanceláří v ústředním parlamentu Lok Sabha. Napřed jsme se upejpali, až ticho přerušil banální dotaz, kolik že má Indie obyvatel – trapnost sama, tak jsem to tehdy cítil. Ne však paní Indíra. Odpověděla, že vlastně si sama není jistá, zda těch milionů je 560 nebo 650 – rozdíl větší než je počet všeho obyvatelstva v naprosté většině států světa – ale že se zeptá příslušného ministra. A tam za okny v zahradách parlamentu pak došlo k jejímu zavraždění. Od té doby se populace v Indii téměř zdvojnásobila a demografové předvídají, že brzo předběhne Čínu.

První sčítání obyvatelstva se v Číně uskutečnilo v roce 327 před Kristem: obyvatel tehdy napočítali necelých šedesát milionů. Počet zůstal stabilní po dvě tisíciletí, ale pak se protrhl pytel. V devatenáctém století, po nedobrovolném pootevření západním vlivům, již napočítali 412 milionů. A v roce 1949, na počátku komunistické éry, po všech těch válečných masakrech si život zachovalo 540 milionů, jež nutno živit na omezeném prostoru zemědělsky použitelné půdy a za dost neomezeného množství přírodních katastrof. Mnozí vůdcové by se dovtípili, nikoliv však Mao Ce-tung. Ten populační kontrolu zatratil jako jednu z forem kapitalistického spiknutí, že to je záměr ochudit nejpočetnější zemi socialismu – vždyť v množství je síla. Když dědicové Maových nesmyslů uspořádali v roce 1982 (zrovna tehdy jsem poprvé do Číny přijel) nové sčítání, dosud největší v dějinách světa, dopočítali se k úděsné cifře 1,008.175.288 - oné téměř čtvrtině všeho lidstva. Deset let by trvalo, než by všichni Číňané normálním tempem propochodovali pekingskou branou Nebeského míru. A tempem každé druhé vteřiny se narodí další Číňánek. Rovněž se podstatně prodlužuje průměrná délka života. Jak poskytnout dorůstající generaci dost pracovních příležitostí, kde sehnat miliardové fondy na bytovou výstavbu? K radikálnímu kroku se přistoupilo v roce 1979: Deng Xiaopingovo politbyro vyhlásilo politiku jednoho dítěte na rodinu, se záměrem do sta roků zredukovat počet obyvatelstva na 700 milionů, čili téměř o jednu třetinu. Již se podařilo metodami méně než ohleduplnými zabránit zrození sta milionů dětiček, s dopadem, který se tehdy nepředvídal.

Ve své knížce Čech částečným Číňanem (Academia, 2004) se tématem poněkud zabývám. Zejména na venkově se tam děvčátku říká „tisíc uncí zlata“, jenže v případě zrozeného chlapečka je to „deset tisíc uncí zlata“. Když ale smíme mít jen jedno dítě a ona ta má porodila holku a hrozí představa vymřít po meči, co pak? Buď tedy odhodit dítě, nebo manželku odpovědnou za manko devíti tisíc uncí zlata, a začít znovu. Je zrození děvčete dostatečným důvodem k rozvodu? Znovu se začínaly v čínských novinách objevovat zprávy o utopených či jen odhozených novorozeňatech ženského pohlaví. Kdosi odložil u dveří stranického sekretariátu pytel s osmi udušenými holčičkami. V novinách rozmázli případ ženy, která porodila dceru, manžel ji zmlátil a jeho otec, stranický funkcionář, přihlížel a souhlasil.

Rostoucí počet těhotných žen začínal naléhat na lékaře, aby zjistil pohlaví plodu, aby se tak mohlo rozhodnout, zda dojde nebo nedojde k potratu. Když to takhle půjde dál, za dvacet let nenajdou mládenci nevěsty, předpověděl mládežnický časopis a tristní prognóza se věru naplnila. Chybí teď mnohé miliony děvčat a zájemci o získání celoživotní partnerky, ať už jakékoliv, aby si pomáhali všelijak. Častý a též nákladný způsob je objednávkou u gangsterů, specializujících se na poskytování takové služby. Vyhlédnou si oběť, zpravidla ve vesnici ve vzdálené provincii, unesou ji a dodají zákazníkovi. Chudinka se s osudem buď smíří, a v případě, že se jí podaří dostat zpět domů, vítána zpravidla nebude, zůstane na ni stigma s pověstí své předchozí použitosti. Pokud se jí rurální puritáni ještě někdy dotknou, žádný se s ní neožení, manžela podle své volby nenajde. Vláda se snaží přesvědčovat národ, že dívky jsou neméně hodnotné. Všiml jsem si velkých plakátů: rodina – otec, matka, v pozadí rakety a astronauti, v náručí holčička a nad vším nápis JEDNO DÍTĚ JE ŠŤASTNÉ DÍTĚ. Též ochuzené dítě, jakož i rodina a čínský jazyk. Jestliže se podaří restriktivní politiku důkladně prosadit, pojmy bratr, sestra, bratranec, sestřenice, strýc, teta též vymřou. Vyprávěla mi čínštiny znalá rodina mého amerického kolegy: za ruku vedli jednoho potomka, druhého měli na zádech v sedačce. S pochodujícím klučinou se dalo do řečí místní dítě: „To je tvoje maminka? A kdepak je maminka druhého chlapečka?“

Co se stane s dvojčaty a vícerčaty, jak stát potrestá příliš plodnou matku? Prý se jí přiznává polehčující okolnost, tedy žádné drastické zásahy, připomínající dilema ve Styronově Sofiině volbě. S pozvolným povolováním šroubů přibývá hlasitějších projevů nelibosti ke stále prosazovanému limitu jednoho potomka do rodiny, i když už s menší vervou postihu provinivších se zploditelů. Na příslušníky národnostních menšin se restrikce nevztahují a rovněž jim uniká celý Hongkong: sice už víc než deset let součást veliké vlasti, ale stále s některými tolerovanými zvláštnostmi. Tamější, tolik zdatné kapitalistické počínání přitahuje závistivé zájemce, turismus kypí, zejména značně těhotné turistky, tam pak vyčkávající beztrestný porod. V Číně víc než jednomu potomkovi v rodině se dostává nevlídného označení „černé děti“, jakoby snad inspirace, odvozená od fenoménu „černý obchod“. Jejich existenci stát trestá pořádnou pokutou ve výši pěti- až desetinásobného ročního platu. Většina dlužníků nemá tolik peněz k dispozici, s následkem, že vykonavatelé vůle vrchnosti se proměňují v exekutory, konfiskující cokoliv dosažitelné ze skrovného majetku. V zemi nyní lze slyšet zvěsti, že snad dojde k vyhlášení amnestie.

V porovnání se situací v Číně, potěšující je probíhající změna hodnot v Jižní Koreji, jak podrobně informovaly The New York Times (23. 12. 2007) v článku Jižní Korea, kde dřív hoši kralovali, dochází k přehodnocování děvčat. Také tam tradičně, jako ve všech patriarchálních společnostech, si rodičové přáli mužské potomky, též jako investici pro vlastní stáří, aby se silní, svalnatí, polní práce zvládající synové o ně postarali. Jenže v sedmdesátých letech dvacátého století došlo k rozmachu industriální revoluce a mnohonásobné přeměně společnosti. Životní úroveň chvalitebně rostla, přibývaly a přebývaly peníze na investice a úspory ve stáří, ochabovala nutnost závislosti na synech, k rodině beztoho méně lnoucích než jak si počínají vlastní dcery. HOLČIČKA DO RODINY JIŽ NĚKDE PŘESTÁVÁ BÝT NEŠTĚSTÍM. Zaměstnanost žen a tím i ekonomická emancipace, spolu se sebevědomím, vzrostly. V roce 1981 pouze jedna z deseti se dostala na univerzitní studia. Teď už je jich většina (60 %). V parlamentu se za poslední čtyři roky počet zákonodárkyň zdvojnásobil. Pokračující proces zrovnoprávnění zasadil v roce 1990 pořádnou ránu konfuciánské tradici zrušením výlučného práva mužů dědit rodinný majetek. Studie Korejského ústavu zdraví a sociálních záležitostí na základě průzkumu 5400 vdaných žen v roce 2006 zjistil, že pouhých 10 procent pokládalo za svou povinnost porodit syna – notný to pokles v porovnání s 40 procenty zjištěnými v roce 1991. V říjnu 2007 Světová banka zveřejnila výsledky průzkumu, potvrzujícího, že Jižní Korea se stala první asijskou zemí, v níž populační nepoměr ve prospěch novorozenců mužského pohlaví se zastavil a začíná se vyrovnávat. Zatímco nedávno nepoměr byl 100 : 116,5, v roce 2006 se docílilo snížení na 107,4. Poklesl počet potratů, k nimž vedlo zjištění, že očekávaným přírůstkem do rodiny by byla holčička. V roce 1987 vláda vydala zákaz lékařům, aby poskytovali takové informace. Současně popularizovala slogan „Jedna dobře vychovaná dcera má hodnotu deseti synů“. Článek v NYT začíná zmínkou o ženě, kdysi mladé matce tří synů, což tehdy vyvolalo závistivé dotazy, jak se jí něco tak náramného mohlo povést. Nyní, po letech, kdy získala vedoucí pozici v mediálním průmyslu, se svěřuje s projevy soustrasti, jíž se jí dostává, poněvadž nikdy neměla dceru.

Demografové se radují a jejich kolegové v sousedních zemích, zejména v Číně, bedlivě sledují pokračující kýženou změnu. Tam totiž nepoměr, jak v roce 2005 zjistila studie OSN (United Nations Population Fund), se udržoval na žalostné výši 100 : 120.

Zásluhou výtečné britské publikace The Economist (18. 9. 2010) jsem se seznámil s třemi písmeny TFR (total fertility rates), jimiž vyjadřovat počet dětí zplozených ženou během jejího života. Jestliže jsme dřív s chmurami sledovali rapidně přibývající množství pozemšťanů, jako by předpovědi malthusiánských hororů se již stávaly realitou, situace se již podstatně mění, přelidnění nehrozí nejen v onom tzv. prvním světě, ale i v Asii, mezi tamějšími robustně si počínajícími „malými tygry“ s jednou s nejvyšších produktivit na světě a současně i s nejnižší fertilitou. Tygr Singapur, šampion gigant v celosvětovém hospodářském soutěžení, poslouží příkladem. Tamější sen, ideál, je definován pěti písmeny C – cash, car, credit-card, condominium, country-club membership neboli peníze, kreditní karty, automobil, hodnotné bydlení, členství v privátním klubu. Součástí onoho ideálu ale není šesté písmeno C – children neboli dětičky, potomstvo. Důkladný to kotrmelec nejen hodnot, preferencí jak v národě, tak v uvažování vládců. Původní, od roku 1966 šedesátých let prosazovanou kampaň limitu dvou dětí do rodiny (stop at two) doprovázela odměna 10 000 dolarů za každou dobrovolnou sterilaci. Úspěch se dostavil, za deset let, v roce 1976, pokles fertility dosáhl kýžený cil 2,1 – jenže dál se snižoval nežádoucím směrem, což v roce 1983 způsobilo pořádnou změnu vládní linie. Původní požadavek „dva je dost“ pak nahradil v mediích tuze zdůrazňovaný apel „Mějte tři nebo víc dětí, pokud můžete“, k tomu nejen daňové výhody, ale i tzv. baby bonus, finanční pomlázka – 9000 dolarů za druhé a 18 000 dolarů za třetí robátko. Lee Kuan Yew, otec vlasti, nikterak se netající svým politicky nekorektním přesvědčením o vrozené inteligenci potomstva, energicky apeloval na vzdělané ženy mít víc dětí, kritizoval „problém asijského muže“, jenž vždy dává přednost ženě s nižším vzděláním.

Singapuřané jsou národ proslulý svou poddajností, přizpůsobivostí, ochotou respektovat jakkoliv nevítané příkazy vrchnosti. Během jedné generace odvykli žvýkací gumě, zvykli si na zdvořilé, ohleduplné chování, dokonce i bez reptání přijali oficiálně preferovanou mandarínskou verzi čínštiny. Tak znamenitá poslušnost multietnického národa, ale s jednou výjimkou: nadále je odolný vůči apelům mít víc dětí. Onen TFR, v roce 1980 pouhých 1,74, do roku 2004 ještě víc poklesl až na nynější (2010) minimum 1,1.

Týž problém sdílejí i ostatní tygříci - Jižní Korea, Taiwan, Hongkong. Tamější nejvyšší vládní funkcionář Donald Tsang prohlásil, že rodiny by měly mít tři děti (tam v čínském světě s všeobecně povoleným maximem přece jen jednoho potomka), leč jejich TFR byl v roce 2005 na ubohoučké úrovni 0,97 a nijak zvlášť významně se nezlepšil. V Jižní Koreji dokonce vyhlásili speciální pětiletku k podpoře čilejšího rozmnožování. Cílem TFR je dosáhnout 1,7 v roce 2030. Ani v jednom případě vládní apely neuspěly. Trend je zřetelný: s rostoucí materiální prosperitou, rostoucí urbanizací, vyšší vzdělaností žen rodit se bude míň dětí. V průmyslově vyvinutých zemích se plodnost za poslední půl století zmenšila o celou jednu polovinu. V Jižní Koreji za dvě desetiletí, od začátku šedesátých let, fertilita poklesla o dvě třetiny. Na Taiwanu TFR poklesl z 6,5 v roce 1956 na pouhých 1,7 v roce 1986. V roce 2009 tabulka TFR: Jižní Korea – 1,15, Hongkong 1,04, Taiwan 1,03 (s předpovědí 0,94 pro 2010). Výsledkem ovšem je stárnoucí obyvatestvo, ubývání procenta jeho ekonomicky činných občanů, rostoucí tlak na státní pokladnu.

Bez vzrůstu porodnosti řešením je imigrace z chudých končin, se svou porcí jiných problémů. V Singapuru jednu třetinu obyvatelstva tvoří přistěhovalci. Představme si intenzitu bolehlavu, něco takového se stát v českých podmínkách.