Srpen 2011

Značně prosazované pravidlo s jednou výjimkou

Otto Ulč

Oním pravidlem je politicky korektní požadavek DIVERSITY - rozmanitosti, kýžené různosti, se zdůrazňováním práv, nikoliv však povinností, všemožných národnostních, rasových, náboženských, i jinačejších menšin, též podivínů, transvestitů, úchyláků. Onou jednou výjimkou je ovšem politická, ideologická orientace – zejména v americkém akademickém prostředí. Čím prestižnější učiliště, tím přísnější kriteria, požadavky totožných hodnot, kráčet v jednotné frontě, jíž je ovšem liberalismus ve své americké, hodně levicové podobě.

Ve čtvrtletníku The Insider (léto 2010), který vydává Heritage Foundation, se dočítám o zkušenosti několika nekonformních dívek na campusu výtečné University of Virginia v městě Charlottesville, v lahodném prostředí, jehož nejen quadrangle – čtvercové náměstíčko, navrhoval velikán Thomas Jefferson. Dotyčné zvídavé dívčiny, poté, co si ověřily realitu dominující jednomyslnosti vyžadovaného chápání světa, se opovážily emancipovat, poslušně se nepodřídily oficiálnímu feminismu. V roce 2004 založily svou vlastní organizaci s písmeny NeW (Network of enlightened Women). Začaly skrovným počínáním jako book club - debatovat o knihách společného zájmu (jako například o publikaci The Politically Incorrect Guide to Women, Sex and Feminism), ale již došlo k jejímu rozkošatění s dvěma tucty odboček na různých campusech země. Jejich celostátní sjezd – National Conference 2010 – se soustředil na zásadní příčiny, jež vedly k diskreditaci někdejších legitimních postulátů feminismu – oné radikální egalitární ideologie, popírající přece jenom dost podstatné rozdíly mezi mužským a ženským pokolením, druh uvažování, odmítající jejich rozdílnost jako formu rasismu. Popření vzájemného pouta mezi matkou a dítětem, s tvrzením, že tradiční rodinné prostředí je zdrojem násilí a případnou preferenci některých žen věnovat se v domácnosti péči o děti zatracovat jako neméně hanebný sexismus.

Na rozdíl od jiných zemí, v americkém univerzitním prostředí kariéra nemusí končit úderem dosaženého věku. Dobrovolně jsem přestal s kantořinou a jejími nepopiratelnými výhodami (spousta volného času, nezávislost, nevyhoditelnost), žel postupně ohryzávanými požadavky politické korektnosti. Hodně mi na nervy lezli početní akademičtí funkcionáři – teoretičtí revolucionáři, nemilosrdně zatracující systém, který jim zajišťoval tak pohodlnou existenci, a přitom horující po socialistické nirváně, o jejíž realitě neměli sebemenší ponětí. Neméně alergický jsem byl na aktivistky, jimž se časem dostalo zaslouženého označení „feminazi“. Intolerantní, zarputilé, nezřídka fyzicky pramálo atraktivní postavy, s očividnou nenávistí vůči všemu mužskému. Prosazovatelky předpisů, například nařizujících, aby po vstupu ženy do kanceláře muže dveře zůstaly otevřeny, evidentně za předpokladu, že v uzavřeném prostoru by hrozilo nebezpečí sexuálního harašení, že dotyčný samec by nezkrotil svůj chtíč a agresivně zaútočil. „Jakákoliv zmínka o vzhledu či oblečení je zakázána,“ stojí v našich předpisech (Binghamton University, New York). Takže v případě kolegyně, dostavivší se s novou kabelkou a já bych ze slušnosti její parádu pochválil, tím bych se dopustil závažného prohřešku. S takovými vyžadovanými změnami ovšem utrpí atmosféra na jakémkoliv pracovišti. Jak jsem si mohl snadno ověřit v prostředí, v němž jsem se pohyboval, tyto novoty byly nepříjemné naprosté většině žen. Feministky mi akutně připomínaly soudružky svazačky ze studentských let - podezíravé, stále ve střehu, buzerující, na brigády a na schůze nahánějící. A že jich nebylo zas tak moc? Kolik lidí mi má plivnout do polévky, aby přestala chutnat?

Jestliže učitelé ve své naprosté většině si téměř ani netroufnou pípnout, někteří žáci se ozvou. Ve školním časopise Binghamton Review (březen 2001), student Kyle Andrew napsal:„Měl jsem hroznou zkušenost s kurzem, jedním nejsměšnějším zde na campusu (HDEV 323), s titulem „Ženy, rasa, reprezentace“, který učila profesorka Gladys Jimenez Munoz, zaobirající se utopickými fantaziemi se světa liberálního myšlení. Byl jsem totálně umrtven prázdnotou myšlenek, prezentovaných ve třídě.“ Za prvé, vycházet z premisy, že muž běloch je veřejným nepřítelem číslo jedna. Za druhé, podrobit důkladné kritice tradiční rodinu - čili otce, matku, děti, žijící pohromadě. Za třetí, heterosexualita je předmětem posměchu a politování. Za čtvrté, základní hodnoty kapitalistického systému jsou odporné.

I do těchto extrémů dovedlo zaputovat hnutí, které v šedesátých letech započalo se zcela legitimními požadavky rovnoprávnosti: stejné podmínky na vzdělání, stejný plat pro ženy za stejně vykonávanou práci, postup v kariéře, osvobození od pokrytectví. Autor Richard Epstein v knize Forbidden Fruit charakterizoval feminismus jako „nejmocnější sociální hnutí naší doby, zasahující každý aspekt života“. Pramatkou hnutí se stala Betty Friedanová knihou The Feminine Mystique (1963). Mezi jejími pokračovatelkami proslula jména Gloria Steinem, Germaine Greer, Kate Millet, též Jane Fonda. Postupně však přestala být cílem pouhá rovnoprávnost pohlaví, nýbrž tvrzení, že žena je vždy obětí (victim status), že mateřství je žalář, do něhož ženy uvrhli žlázami posedlí utlačovatelé. V roce 1971 Robin Morgan, zakladatelka vlivného časopisu Ms., definovala manželství jako instituci s otrokářskými praktikami. Socioložka Jessie Bernard na státní univerzitě v Pennsylvánii tvrdila, že manželství je něco v podstatě tak destruktivního, že je z toho ženám na zvracení v přeneseném i doslovném slova smyslu.

Za znásilnění se časem dalo považovat cokoliv: „Každá soulož, jakkoliv dobrovolná není dobrovolná, ale je znásilněním. Všichni muži jsou násilníci,“ tvrdí Marylin French v knize The Woman´s Room. Ve vehemenci se jí vyrovná Catharine MacKinnon, univerzitní profesorka práva. V knize Only Words definuje znásilnění jako stav, k němuž dojde, kdykoliv se žena cítí nedobře. (Když se recenzent o knize vyjádřil nepříznivě, jeho kritiku odsoudila rovněž jako znásilnění.)

Od požadavku rovnoprávnosti pohlaví se přistoupilo k nároku na poměrné zastoupení ve všemožných povoláních, včetně práce u požárníků, kde podmínkou přijetí býval – ale již není – důkaz schopnosti unést šedesátikilové tělo. Významným feministickým požadavkem bylo docílení rovnosti žen v branných silách. Od roku 1973 jejich počet ve vojenských uniformách vzrostl čtyřnásobně - zhruba na 200 tisíc čili na 11 % z celkového počtu 1,5 milionu. Pravidla zakazující intimní styk mezi pohlavími jsou dodržována se stejnou důkladností, s jakou se Američané vyhýbali alkoholu v dobách prohibice. Když rovnoprávnost, tak do všech ničivých důsledků. Harvardova univerzita průzkumem žen v uniformě zjistila, že sice 70 % respondentek souhlasilo s rovnoprávným bojovým nasazením, ale jen 11 % by takovou příležitost vítalo.

Když ale vypukly aféry kolem Clintonova nepokojného poklopce, vlivná feministická organizace NOW (National Organization of Women) zatratila Moniku Lewinskou jako dravce (predator). Háklivé puritánky se otočily na obrtlíku. „Muž je muž je muž,“ záležitost odmávla Geraldine Ferraro, bývalá neúspěšná kandidátka na viceprezidentský úřad. Další významné funkcionářky naznačily, že s tak pěkným chlapem – Clintonem, šampionem feministických požadavků - by si taky daly říci. Jinými slovy, pokrytectví tu zazářilo v plné kráse.

Feminismus začal vadnout ztrátou smyslu své další existence, též dosažením svých legitimních požadavků a diskreditací zaviněnou nesmyslným radikalismem. Christina Hoff Sommers, profesorka filozofie, v knize Who Stole Feminism jako viníky označila neurotické intelektuálky, řádící pod firmou tzv. ženských studií (Women´s Studies). Kathie Roiphe, studentka univerzity v Princetonu, v knize The Morning After: Sex, Fear and Feminism on Campus podrobila důkladné kritice trend neopuritánství, pokoušející se z žen, teď už konečně emancipovaných, znovu udělat křehoučká, jakýmkoliv nesmyslem zranitelná stvoření (infantilization of women). Camille Paglia, známá publicistka a graduantka z naší univerzity, se slovy „superfeministická ideologie se zbláznila“ rovněž odmítá onu prudérii mířící k úchylnému feministickému ideálu policejního státu.

Významná instituce Wharton business school ve své studii The Paradox of Declining Female Happiness se zabývá podivností fenoménu, že za posledních 35 let, se získáním nejen zákonných změn, odstraněním předchozích existenčních překážek, získáním vlivu a v nejednom případě i moci v různých sférách počínání, mezi ženami pocit štěstí začal chřadnout.

Již zmíněná autorka Hoff Sommers ve svém projevu na oné 2010 národní konferenci organizace NeW se zabývala příčinami, proč že mnohé se ve feministickém hnutí nepovedlo. Jednak viní ony ultraradikální egalitární fantazie, popírající důležité rozdíly mezi pohlavími. Rovněž premisa stejné příležitosti přece neznamená absolutní existenční totožnost (sameness). Feministická posedlost onou victim mentality, zásadně se považovat za oběť, a priori zbavuje ženu odpovědnosti za vlastní počínání. Ženy získávají většinu (60 %) všech bakalářských titulů. Feministky však protestují proti diskriminaci s poukazem na svůj nedostatečný podíl ve vědách, inženýrství, matematice. Sommers odpovídá poukazem na převážnou roli žen v učitelských a zdravotnických povoláních a naopak na zdaleka menší procento vězněných žen – kriminálních živlů nebo pracovnic v oboru odvozu odpadků – popelářů či spíš popelářek. Uzavírá se slovy, že bude třeba, aby mainstream women (což bych přeložil slovy „normální ženy“) zachránily feminismus od feministek

Holly Carter,mladičká ředitelka (Executive Director) NeW, přišla s iniciativou s názvem Gentlemen‘s Showcase - nominací mužů považovaných za chivalrous, počínajících si doslova „rytířsky“, ohleduplně, ženám dát přednost ve dveřích, aniž by dostali vynadáno s obviněním z úmyslného padoušského ponižování, k znovupotvrzení tvrdošíjné premisy, že to jsou hanební utlačovatelé a ženy jejich obětmi.

Iniciativa na mnohých campusech populární, stovky nominací již podány.