Srpen 2011

Od Baltu s větrem o závod

Pavel Urban

Pokusím se odpovědět na dvě otázky: Chystal se Stalin zaútočit na Evropu v létě 1941? Pokud by zaútočil, mohla by Rudá armáda dojít až k Atlantiku ?

Na první otázku odpovídám jednoznačně: ano. Neexistuje totiž jiné jen trochu přijatelné vysvětlení soustředění Rudé armády na jaře 1941. To vyžaduje podrobnější vysvětlení. Dejme tomu, že Stalin chtěl na jaře 1941 zajistit obranu země proti německému vpádu a zároveň tento vpád nevyprovokovat. Toto „dilema“ mělo jednoduché řešení, alespoň pokud jde o Rudou armádu. Stáhnout ji na západ; ale nikoli až k hranicím, ale do Stalinovy linie a prostoru za ní. Stalinova linie byla původně vybudována jako pohraniční opevnění. Po záboru Pobaltí, východního Polska a Besarábie se z ní stala linie týlová.

Co by to znamenalo ? Za prve, bylo by mnohem snadnější utajit rozsah soustředění. Úplné utajení by asi nebylo možné. Ale to by příliš nevadilo. Jen ať Hitler ví, že jsme na jeho útok připraveni v obranných pozicích. To za druhé. A za třetí, pokud by k útoku došlo, nebyla by Rudá armáda zaskočena. Zatímco by se útočník prodíral nepříliš průchodným terénem, obránci by na zaujetí bojových pozic měli času více než dost. Ještě lepší by samozřejmě bylo rozmístit do vyklízeného území menší, ale pohyblivé jednotky, jejichž úkolem by nebylo invazi zastavit, ale způsobit útočníkům největší ztráty. A partyzány, kteří by si posléze vzali na mušku německé týlové kolony. Kádry pro to Sovětský svaz měl, s tímto způsobem obrany se před válkou počítalo.

Skutečné soustředění Rudé armády v roce 1941 vypadalo jinak. Podívejme se do československého Vojenského zeměpisného (a historického) atlasu (Praha, Naše Vojsko 1965). Tady snad nehrozí falšování historie v sovětský neprospěch. Mapa znázorňující rozmístění vojsk v předvečer německého útoku (str. 326) je značně stručná. Omezuje se na sovětské pohraniční vojenské okruhy a německé skupiny armád. Naštěstí je na následující dvoustraně (328-329) velká mapa zachycující vojenské operace v prvních týdnech a měsících války. Připomínám, že tehdejší hranice měla trochu jiný průběh, než jak ji známe z poválečných map (a jaká je dnes). Byla členitější. Německé výběžky do sovětského území tvořily město Suwalki, severní ohyb Bugu a prostor jihovýchodně od Zamoscie. Tyto výběžky se staly východiskem hlavních útoků skupin armád Střed a Jih. Tomu také odpovídalo rozmístění německých sil, soustředěné právě do těchto výběžků. Sovětskou stranu hranice (bez Finska) chránilo podle výše uvedené mapy 11 armád rozdělených do 4 frontů. Všechny byly doslova nalepeny na státní hranici. Z toho 3. a 10. armáda se nacházela v Białystockém výběžku, který sahal až k Ostrolece. 6., 26. a 12. armáda se nacházely ve výběžku tvořeném řekou San. Pro útok na Varšavu a Krakov to bylo logické. Zároveň to ale znamenalo, že všechny vyjmenované armády byly obklíčeny ze tří stran ještě předtím, než první německý voják překročil hranice!

Takovéto rozmístění je logicky v rozporu jak se snahou nevyprovokovat Němce, tak s přípravou na obrannou válku. Stalin neměl formální vojenské vzdělání a dělal chyby. Ale zkušenosti s vedením vojenských operací měl. Z občanské války. Pokud by popsaným způsobem rozmístil své armády k obraně, a ne k útoku, pak by musel být naprostý idiot. Takový, vedle kterého by i Chruščovův Stalin vypadal jako génius.

Teoreticky by se dalo uvažovat i o plánu nechat Němce zaútočit jako první a pak jim vpadnout do týlu. Pro uplatnění takového plánu nastaly 22. června 1941 ideální podmínky. Leč nestalo se. Všichni pamětníci potvrzují, že Rudá armáda na všech stupních improvizovala. Jako jediné rozumné vysvětlení tedy zbývá příprava útoku. Žádné další mě nenapadá. Bez odpovídajícího vysvětlení popsaného soustředění sovětských sil v předvečer války je jakákoliv polemika s „romanticky výstřední teorií“ Viktora Suvorova nedostatečná. V dokumentech může být ledacos. Ledacos také může nebo nemusí být zveřejněno. O připravenosti Rudé armády na válku se dá diskutovat. Ale ani wehrmacht na jaře 1941 připraven na válku v Rusku nebyl. Přesto zaútočil a dokázal dojít nejprve k Moskvě a později do Stalingradu.

Druhá otázka: Mohla by Rudá armáda dojít až k Atlantiku? Ti, kteří zpochybňují kvality Rudé armády obvykle poukazují na „zimní válku“ s Finskem. Přitom ale přehlíží, že Rudá armáda tuto válku vyhrála. Na vedlejších frontách byla sice poražena, ale na hlavním bojišti, Karelské šíji, prorazila Mannerheimovu linii a přinutila Finy ke kapitulaci, byť nikoli bezpodmínečné. Za cenu obrovských ztrát. Těm by se ale patrně nevyhnula ani nejlepší armáda světa, pokud by měla útočit takovýmto terénem a za takovéhoto počasí proti domácímu protivníkovi, odhodlanému bránit se zuby nehty. Na druhou stranu je evidentní, že Rudá armáda v roce 1941 nedosahovala a ani nemohla dosahovat kvalit Rudé armády z let 1944 a 1945. Bez ohledu na proběhlé čistky byl přerod z elitní na masovou armádu příliš rychlý, než aby bylo možné vychovat dostatek důstojníků odpovídajících kvalit. Nelze popřít, že „nový stalinský člověk“ v uniformě vojína, poručíka, plukovníka i generála v létě 1941 selhal. Znamená to, že pokud Rudá armáda nebyla připravena na obranu, nemohla být tím spíše připravena na útok?

Útok není nějakou „vyšší“ formou obrany, která předpokládá zvládnutí formy nižší. Útočit je obecně těžší, než se bránit. To ale platí pouze tehdy, pokud jsme na obranu připraveni. Pokud včas rozmístíme (nebo můžeme rozmístit) jednotky do obranných postavení a jejich vojákům vydáme jasné rozkazy : držet toto postavení za každou cenu. Nebo je udržet po určitou dobu a pak ustoupit tam a tam. Nebo vést ústupový boj na zdrženou. Rozkazy, které jsou nejen jasné, ale také nepřímo připravují vojáka na to, že jeho boj bude smysluplný i ve zdánlivě beznadějné situaci. Kdo na obranu připraven není, ten potřebuje velmi dobrou armádu. S vojáky, kteří si dokáží poradit i v nepředvídaných situacích bez vyššího velení. Aniž by ono „poradit si“ znamenalo prostě utéci.

Pokud útočíte, postupujete a máte v rukou iniciativu, je to jiné. Vítězící a postupující armáda se obvykle nehroutí ani tedy, pokud ji tvoří špatně vycvičení nehrdinové. Euforie z vítězství má elektrizující účinek, kterému dokáží čelit jen přesvědčení pacifisté nebo lidé, kteří svým přesvědčením stojí na straně nepřítele. Tato euforie samozřejmě nenahradí chybějící vysílačky ani nenaučí důstojníky manévrovat. Výrazně ale zvyšuje naději, že to vojáci nevzdají při první místní krizi. Armáda, která by se po nečekaném útoku rozpadla, se tak může stát strašlivým strojem, pokud zaútočí jako první podle jasných rozkazů.

Sovětské ztráty při úderu proti Německu by byly pravděpodobně strašlivé. Ale s tím se počítalo. Na mnoha místech by improvizovaná německá obrana útočníky patrně zastavila. Jenže Polsko v létě není zimní Karélie, kde stačí zablokovat těch několik cest a kde může rota zkušených lyžařů znamenat víc, než prapor těžkých tanků. Obránci nemohou být všude. Někteří útočníci najdou volnou cestu a vjedou do otevřeného prostoru. V této chvíli by měli němečtí generálové zavelet k protiútoku a sovětské útočné hroty odříznout. Ale čím? Zálohy jsou vázány v obraně, byť zatím úspěšné, a hlavní německé síly jsou vysunuté na východ, do útočných postavení analogických těm sovětským. Němcům by tak nezbývalo, než ustupovat skrz území již obsazené nepřítelem. Se všemi z toho plynoucími důsledky.

Ani takovýto úspěch by neumožnil Rudé armádě projít na jeden zátah celou Evropou. První sovětský úder by se mohl zastavit třeba těsně před Berlínem. Jednak z logistických důvodů, jednak kvůli nutnosti zničit německé síly na baltském pobřeží. (Za předpokladu, že by německé jednotky ve Východním Prusku udržely linii a útočníky vyčerpaly.) Německo by tak konečně dostalo chvíli oddechu.

Co ale dál ? Stáhnout vojska ze západní Evropy? Ta ještě představovala určitou sílu. Domobrana, pro kterou nejsou zbraně? Dobrovolníci z okupovaných států? Dát je dohromady, to přece jen chvíli potrvá. Spojenci? Finové, Slováci – to je trochu málo. Rumuni, Maďaři (už ve válce jsou), Italové, Chorvati… jeden lepší, než druhý. Neutrálové by patrně zůstali neutrály. Zbytky francouzské armády z neokupované zóny? Pokud by ji Pétain nasadil, je otázka, jak by po boku Němců bojovala. Stačilo by tohle všechno k protiútoku? Japonsko? To už mělo se Stalinem smlouvu o neútočení. Ale i kdyby ji nedodrželo, dočasnou ztrátu východní Sibiře by si Sovětský svaz mohl dovolit. Tím spíš, že by na své straně měl USA, které by mu zablokovaly přísun životně důležitých surovin. (To byl také důvod k válce, ovšem nikoli proti SSSR). Británie? Ta byla ve válce s Německem a Churchill se do ní snažil dostat i Stalina. Pokud by se to povedlo, jistě by mu odpustil, že to s ním předem nekonzultoval. Přejít na stranu Německa nebo aspoň uzavřít příměří Churchill nemohl, i kdyby chtěl. Na to byl Hitler pro britskou veřejnost už příliš velký nepřítel.

Proti narychlo poslepované německé obraně by vyrůstaly nové a nové sovětské armády vzniklé z mobilizace. Jejich bojová hodnota by byla možná ještě pochybnější než u jednotek, které prošly předválečným výcvikem. Ale kvantita by tento nedostatek kompenzovala. Několik týdnů přípravy, pak další úder, další ztráty, Rudá armáda na Rýně, severní Francie zaplavená parašutisty podporovanými komunistickým odbojem... Odsud by se Stalin mohl rozpřáhnout k třetímu úderu a „osvobodit“ Francii. Pak už by žádné spojence nepotřeboval. Nebo, pokud by byla Rudá armáda přece jen příliš vyčerpaná, mohl uzavřít mír a spokojit se s Evropou na východ od Francie a případně Itálie. Na rok nebo na pět let, podle okolností. Takovouto volnost jednání Hitler neměl. Ten mohl jen všechno vyhrát nebo všechno prohrát.

Zbývá ještě jedna otázka: Proč se Rusové (a mnozí další) tak brání připustit, že se Stalin chystal v roce 1941 zaútočit na Německo? Podle Suvorovova Ledoborce jde o snahu dokázat oprávněnost Velké vlastenecké války ze sovětské strany. Ale proč ? V srpnu 1945 zaútočila Rudá armáda na Japonsko a během několika dnů zničila kuantungskou armádu. Byl to podobně zákeřný útok, jako byl ten Hitlerův o čtyři roky dříve. S tím rozdílem, že smlouva o neútočení byla včas vypovězena. Na druhou stranu nacistické Německo v roce 1941 představovalo pro SSSR reálnou hrozbu, zatímco Japonsko v létě 1945 už další válku evidentně začínat nehodlalo. Nezdá se, že by to někdo mimo Japonsko Stalinovi nebo Rusku příliš vyčítal. Ani samotným Rusům toto morální pochybení příliš nevadí. Velké vítězství je velké vítězství, detaily jdou stranou. Naopak první fáze Velké vlastenecké války znamenala vlnu ostudných porážek. Porážky má málokdo rád. (Jednou z výjimek jsou Češi, kteří si v nich přímo libují.) Zvláště národy, které se dosud nevyrovnaly se svými imperiálními tradicemi. Nelze-li porážky zamlčet či jinak pominout, pak je důležité mít své straně morální převahu. Abychom zvítězili aspoň takto. Vítězům trochu toho křiváctví odpustíme. (Pochopitelně jen vítězům vlastním.) Ale morálně pochybná porážka je nepřijatelná. Tím spíš, že Sovětský svaz a jeho obyvatelé za ni zaplatili vskutku strašlivě. Takováto „obrana“ ovšem není zadarmo. Rusové díky ní vypadají jako stádo tupců, kteří uměli hrdinsky umírat, ale nic víc. To sice vyhovuje západnímu pocitu nadřazenosti (a českým mindrákům), Rusy i další národy tehdejšího SSSR to ale příliš nepovznáší. A nečiní „jejich“ válku zrovna atraktivní pro širší veřejnost.