Srpen 2011

Jak je to s právem na politickou stávku?

Václav Žák

Jak je to obvyklé v ústavních záležitostech, je i interpretace práva na stávku kulturně a dějinně podmíněná. V Německu jsou politické stávky považovány za nelegitimní. Krátké politické demonstrace se považují za součást základního práva na svobodu projevu. Ale německý Základní zákon (ústava) omezuje působnost odborů a tím i právo na stávku na oblast „zajištění a podpory pracovních a hospodářských podmínek“. Základní zákon předpokládá jiné nástroje – svobodnou soutěž politických stran, parlament, atd. Proto pokud by stávka směřovala např. na svrhnutí vlády, mohli by se organizátoři ocitnout před trestním tribunálem s obviněním, že se dopustili nátlaku na ústavní orgán. Ovšem i kdyby nebyli obviněni z trestného činu, pak stávka, která se vymyká ústavnímu vymezení působnosti odborů v boji za práva pracujících (v němčině skutečně Arbeitskampf), může vést k tomu, že se po stávkujících budou vymáhat náhrady škody. Je třeba ovšem dodat, že německé zákony, které upravují vrchnostenské rozhodování vlády, jsou prošpikovány konzultačními povinnostmi. Rechtzeitig zu hören, tedy včas vyslechnout dotčené – patří k alfě a omeze vládního rozhodování. V Německu se to navíc nebere formálně: vzhledem k tomu, že zájmy ve společnosti mají obvykle adekvátní reprezentaci, je vládnutí sice obtížné, ovšem prakticky nevede k potřebě politické stávky proti vládě. Za stran, zastoupených ve Spolkovém sněmu, prosazuje dnes právo na politickou stávku pouze strana Die Linke, tedy strana vzniklá z východoněmecké postkomunistické SED (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands).

Ve Francii a Itálii je situace úplně jiná. Právo stávkovat nesouvisí s odborovou organizací, ústava ji garantuje – podobně jako u nás - jako individuální právo a uznává ji jako vyjádření politických názorů proti parlamentu a vládě. Jinými slovy, ve Francii je stávka jakousi formou politického dialogu veřejnosti s vládou. Jeví se to jako logický důsledek vrchnostenského přístupu k vládnutí, který není moderován trvalou konzultací s veřejností.

Tak jako zemětřesení bývají důsledkem napětí vyvolaného posuny litosférických desek, velké stávky obvykle svědčí o mocenských posunech ve společenských formacích. Klasickou ukázkou je generální stávka z listopadu 1989. Komunistická strana ztratila schopnost vést společnost a mezinárodní poměry dovolily veřejnosti dát to najevo. V současné české situaci existuje – jako obvykle – v úpravě práva na stávku legislativní nejasno. Právo na stávku je součástí článku 27 Listiny. Na první pohled by se mohlo zdát, že Listina zaujímá podobný přístup jako v Německu, tedy že stávka je vyhrazena jen odborům na ochranu „hospodářských a sociálních zájmů“. V odstavci (3) se píše: Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu a bezpečnost státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých. Jenže odstavec (4) říká: Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů. To se dá interpretovat jako francouzský přístup k pojetí stávky jako individuálního práva. Prostě nejasno. Zákonné omezení podle článku 3 představuje zákon o kolektivním vyjednávání. Zákonné omezení podle článku 4 neexistuje dodnes a odbory dávaly každé vládě dostatečně srozumitelně najevo, že o jeho existenci vůbec nestojí.

Nelze se pak divit, že když se někdo obrátí na soudy, vznikne z toho konflikt, ať soud rozhodne, jak chce. V případě stávky podle odst. 4 soud nemůže vyvodit, že bez podmínek stanovených zákonem právo na „politickou“ stávku neexistuje. Tím se už kdysi zabýval Ústavní soud. Městský soud si proto jako berličkou vypomohl zákonem o kolektivním vyjednávání, který se ovšem týká pouze odstavce 3, a snažil se aspoň o zajištění času na přípravu pro řešení důsledků stávky. Sklidil si za způsob, jakým to udělal – tj. posláním justiční stráže do Strakovy akademie – po právu spršku kritiky. Takhle hazardovat s nezávislostí justice se nemá a předseda Městského soudu v Praze by z toho měl vyvodit závěry.

Smutný vývoj. Země potřebuje inteligentní reformy jako sůl. Vláda rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci se ukazuje jako nejpokrytečtější vláda v nejnovějších dějinách. Nejde přitom jenom o předstíranou ochotu k dialogu se sociálními partnery a opozicí, ale o to, že zcela zprofanovala jakýkoliv zápas s korupcí. Podnikatel Babiš napsal veřejně v internetové diskusi, že se kradlo i v devadesátých letech, ale po příchodu pánu Janouška a Dalíka se k částkám připsaly tři nuly. Stojí za to si toho všimnout, on ví, o čem mluví. Není divu, že Německá obchodní komora v poctivosti veřejných zakázek zařadila Českou republiku na poslední místo v EU až za Rumunsko. Jestliže korupci ročně ztrácíme víc, než kolik vláda ušetří na škrtech platů ve státní správě, jestliže klíčové reformy prokazatelně prospívají pouze definovatelným finančním skupinám, jestliže téměř každé opatření vlády prostor pro korupci zvyšuje, místo aby ho snižovalo, nelze se divit, že roste volání po konci této vlády. Vláda s desetiprocentní důvěrou by to měla zvážit.

Dovolte poznámku pod čarou. Česká televize dává stávku dopraváků do souvislosti v přístupem Ronalda Reagana ke stávce leteckých dispečerů. V podtextu je cítit sympatie. Ovšem nedává informaci úplnou. Letečtí dispečeři se ve své pracovní smlouvě zavázali, že nebudou stávkovat. Proto měli lepší platové podmínky než jiní federální zaměstnanci. Když je inflace znehodnotila, dali se do stávky. Když se toto neřekne, tedy že Reagan, bývalý odborář, stál proti skupině porušující svoje závazky, a obdivuje se jeho tvrdý zákrok proti stávkujícím, falšuje se kontext. Vede to pouze k eskalaci konfliktu. Nemyslím, že to televize dělá schválně. Spíš nemají tušení, o co tehdy v USA šlo. Škoda.

(ČRo6)