Srpen 2011

Stát krade a lže

Miroslav Václavek

"Objevy lékařské vědy musejí být dědictvím všech. To je jasné. Proti nemocem je nutno bojovat, jestli postihnou nejchudšího či nejbohatšího člověka - prostě na základě toho, že nemoci jsou nepřítel; a je nutno proti nim bojovat tak, jak hasičská četa poskytne svou plnou pomoc nejskromnější chaloupce stejně jako nejdůležitějšímu paláci. Naší politikou je vytvořit státní zdravotnictví, abychom zajistili, aby všichni v zemi, bez ohledu na prostředky, věk, pohlaví či povolání, měli tytéž příležitosti mít prospěch z nejlepší a nejmodernější lékařské vědy a spojených zdravotnických služeb." Winston Churchill, březen 1944.

Pohled na dnešní stav České republiky je značně tristní. Stát neustále se ohlížející kamsi dozadu k minulosti soustátí československého imperialismu sahajícího od Šumavy k rusínským poloninám a Rumunsku, neví kudy kam. Respektive to nevědí ti, kteří jej vedou. Nemají ani vizi ani ideje, kde by je taky vzali! Nevědí, kam a proč jít, a jakým způsobem toho dosáhnout. Jsou profesionálně slepí, neboť pokud by nebyli, pak by mnozí z vrcholových mocipánů skončili v šedé štruksové uniformě některého z nápravných ústavů. Lepí tedy lež na lež aby tak zakryli svoji zoufalou impotenci pokud o řešení skutečných problémů jde. Ty lze přitom popsat velmi jednoduše. Je to nikoliv korupce a krádeže veřejného majetku, ale drancování a rabování, kterého jsme svědky. Média přetékají kausami falešných doktorátů a inženýrských titulů, jakožto krádeží astronomických sum i zneužívání moci, abychom se tamtéž dozvěděli o tom, že vyšetřování bylo zastaveno. Nebo, že se zloději či gangsteru v porovnání s nímž by Al Capone byl nekňubou, dostalo prezidentské milosti.

Není se tudíž příliš čemu divit, že veřejné finance jsou napjaté, cesty rozbité, nemocnice ošuntělé a penze hladové. Podstatná část toho co stát ukradne daňovému poplatníkovi z jeho hubené mzdy, se totiž rozptýlí na ta správná konta vyvolených, i když se jedná o padesát procent toho co takový nebožák vydělá. Neboť takzvané odvody nejsou ničím jiným než daní. I když cudně skrytou. Jelikož je ale nutno onen nenasytný moloch partajně kriminálních potřeb nějak nakrmit, bylo nutno vytvořit lež další. A to tu, že občan jemuž se dostává pravidelně té milosti, že jej panstvo občas nechá vhodit volební lístek do urny, je vinen. Je vinen věkem, kdy se stává nepotřebným a bláhově se domnívá, že se mu dostane slušné existence v době svého odpočinku. Nebo tehdy kdy onemocní a není práce schopen. Takové úsilí o znárodnění dluhu nasekaného mocensko zločineckými korporacemi je u nás nazýváno reformami. Mohutně vedenou mediální kampaň útočící dezinformacemi na mysl občanů této země je možno přirovnat k dělostřelecké přípravě v bitvě u Verdunu. Hluk je to takový, že je slyšet pouze palba jak útočníka, tak obránce a v něm zákonitě nemůže být slyšet hlas rozumu. Přitom tomu bychom potřebovali naslouchat úplně nejvíce. Jestli se vládnoucí garnitura a vlastně i jejich oponenti snaží namluvit, že na vině napjatých státních financí je nadužívání slastí sociálního státu občanem, tak není větší lži než právě této. Neboť stačí pohlédnout na to, jak státní aparát bytní a stává se tak rakovinným nádorem beroucím tělu státu sílu a život vůbec. K tomu nejlépe poslouží nahlédnout na počty úředníků nalézajících se na území našeho státu jak šel čas.

Rok 1869: 35 000

Rok 1900: 75 000

Rok 1930: 150 000

Rok 2011: 250 000

Přičemž odhady na počet lidí celkem, kteří jsou zaměstnanci této zemičky jsou 1 100 000 duší.

Tedy nikoliv demografie a prodlužující se délka lidského života a zvyšující se počet lidí v penzi jsou příčinou finančních obtíží této země, nýbrž bezuzdný klientelismus a masová tvorba trafik s platy, které se nalézají v režimu přísného utajení. Kdyby vešlo ve veřejnou známost to jaké částky si přidělují různí nažehlení panáci a jejich spolupracovníci a souložnice maskované asistentskými nebo tlumočnickými přídomky na vizitkách, byla by z toho defenestrace číslo tři.

Nutně se zároveň tedy při pohledu na tento Augiášův chlév nabízí řešení. Pokud jde o počet úředníků, měli bychom se navrátit do roku 1869, i když i tento počet lze považovat v dnešní digitální době za předimenzovaný a ulevit tak státu na straně má dáti, aniž by bylo potřeba ještě více ždímat daňové subjekty k tomu aby se finanční poměry stabilizovaly, pokud by přímo nebyly přebytkové. Jelikož kde není úřední moci, není zároveň ani korupce. O ostatních státních zaměstnancích o jejichž existenci se mnohdy dovídáme pouze prostřednictvím demonstrací za ještě lepší prebendy nemluvě.

O tom, jak smyčky byrokracie dusí ekonomiku, se není potřeba příliš zmiňovat. Zkuste si jen tak pro zajímavost například založit společnost s ručením omezením a pak svádět každodenní boje s chapadly této chobotnice šacující kapsy podnikatele jako zločince nebo hledající hnidy, které by tato hloupá a neomezená moc mohla sankcionovat.

Pokud zmiňuji v úvodu výsostně pravicového politika Winstona Churchilla, který stál u zrodu všeobecného sociálního a zdravotního pojištění ve Velké Británii, chci tím rovněž sdělit, že ti jež se v naší zemi pravicí nazývají nemají s tímto druhem politické vize nic společného. Protože skutečně pravicový politik není asociální otrokář pošilhávající po formě čínského kapitalismu s feudálními společenskými poměry stojícími na obecném útlaku, bezpráví a všudypřítomné korupci, nýbrž odpovědný a slušný člověk, který má na srdci ten nejobecnější prospěch lidu, kterému slouží, včetně ochrany jeho práv.

Dokud ovšem v této zemi bude platit „nebát se a nakrást“, neboť vyvolení se opravdu bát nemusí, policie, justice a politická moc je bude nikoliv stíhat, ale chránit, bude nejen stav státních financí tristní a neutěšený. Ale za to si můžeme jen sami. Protože my jsme stát. Nikoliv oni.