Zaří 2011

Hrách na zeď nářků

Ano, jak to tak vypadá, u této zdi můžeme zatím jen plakat, vzlykat, naříkat... smutkem nad neochotou či neschopností některých zaznamenat a reflektovat argument. Zrovna tahle zeď v tom vůbec není sama, ale o to teď neběží.

Přečetl jsem si text Karla Hvížďaly „Čeští fašisté za první republiky a dnes“ (Neviditelný pes, 24. srpna 2011). Píše se tam, mimo jiné, v závěru: „...nezbaví-li se tato vláda Ladislava Bátory, pak jsou všichni její členové včetně premiéra v očích veřejnosti aktivisté pohrobků Národní obrany...“

Je snad pan Bátora konzervativec (jak o něm s nepřehlédnutelným gustem a zhusta píší naše mainstreamová média už bezmála půl roku jen proto, že to on sám o sobě tvrdí a Václav Klaus přitakal)? Není. Je snad fašistou? Patrně ne. Je samozřejmě podstatně obtížnější se případně zamyslet nad tím, kým pan Bátora tedy je. Opatrně se domnívám, že blízko pravdy je Bohumil Doležal ve svém článku „Boj o Bátoru“ (Neviditelný pes, 22. srpna 2011), když o příslušných kruzích píše: „Neformální uskupení, ovládané směsicí ekonomického liberalismu a národního socialismu v těch nejhorších českých tradicích.“. Je fašismus či nacismus pravicové či dokonce konzervativní hnutí? Ani náhodou. Přitom všechny zmíněné bludy se slévají v předmětném Autorově textu. Nebudu opakovat podrobnou argumentaci a dovolím si jen odkázat na své dva celkem nedávné články: „Když se dva perou, třetí pláče“ a „Lež ze Stalinovy dílny“. A pro jistotu i sem zopakuji: má pan Bátora co pohledávat na vysokém postu ve státní správě? Pochopitelně nemá. Dovolím si však k tomu parafrázovat: Nezbaví-li se tato vláda (laskavý čtenář nechť si sám z těch stovek jmen vybere a dosadí libovolného exkomunistu vysoce postaveného v naší současné státní správě...), pak jsou všichni její členové včetně premiéra v očích veřejnosti aktivisté pohrobků Komunistické strany Československa. Bez tohoto dodatku jde o ztrátu smyslu pro proporce.

A ještě jedna teze v textu pana Hvížďaly je silně zarážející. Autor píše: „Podíváme-li se v širším kontextu na naši současnou neutěšenou politickou situaci, můžeme konstatovat, že jisté paralely s první republikou jsou nepřehlédnutelné. Po hospodářské krizi... Tyto změny vedly ke zcela zásadní relativizaci dosavadních hodnot. ... Něco podobného zažíváme i dnes: po krizi v roce 2008 došlo rovněž k akceleraci rozkladu pevné hierarchie hodnot, na které byla postavena západní Evropa...“. Předně jsem překvapen. Vždyť Autor ve svém jiném článku „Politici, politika a bratři Mašínové“ (Neviditelný pes, 11. srpna 2010) píše v jasně souhlasném kontextu tuto tezi: „Možná, že existuje pravda, ale nikdy ji nebudeme znát. Proto musíme stále hledat jen nové a lepší odpovědi, tvrdil donedávna třeba Ralf Dahrendorf.“, která je jasně relativistická. Zejména mě však zaujalo tvrzení, že u nás (implicitně, ale tak je pararela jasně konstruována) došlo po roce 2008 k akceleraci rozkladu pevné hierarchie hodnot, na které byla postavena západní Evropa. Aby takové tvrzení dávalo nějaký smysl, musí Autor předpokládat, že do roku 2008 byla u nás pevná hierarchie hodnot, na které byla postavena západní Evropa, jakž takž v pořádku (resp. její rozklad se děl jaksi snesitelným tempem...). Ale to je přeci zjevný omyl a to hned dvakrát: za prvé, „pevná hierarchie hodnot“ je obecně předmětem socialistického a liberálního útoku již mnoho desetiletí či staletí. Rád bych se mýlil, ale zmíněné dlouhotrvající systematické tažení šlo v zásadě od vítězsví k vítězství, a tedy takováto dnešní zmínka o „pevné hierarchii hodnot“ svědčí minimálně o fatální ztrátě citu pro vnímání reality. A za druhé, vezmeme-li to partikulárně, je nemístné hovořit dnes takto u nás, po komunistické devastaci čehokoli co jen okrajově zavánělo tradičními normami a v době kontinuálně navazujícího postkomunismu. Kromě toho se nemůžu zbavit dojmu, že každý, kdo se jen opatrně pokusí naznačit blahodárnost případné inspirace „pevnou hierarchií hodnot“, si od myslitelů podobných panu Hvížďalovi vyslouží nějakou tu pěknou nálepku, přičemž by bylo lze případně vypozorovat i jakousi jinou, byť ne zcela pevnou hierarchii – jak se podle ní stupňuje přídavné jméno „konzervativní“? Konzervativní, tmářský, fašistický...

Jan Kubalčík

www.konzervativnistrana.cz

1