Zaří 2011

Mašínové – hrdinové protikomunistického odboje, nebo vrazi?

James V. Jakoubek

POLYGON, číslo 6/1995, str. 7

Ve smyslu Czech-made zákonů.

V posledních měsících probíhá v České republice diskuse na téma „Kauza bratří mašínů“. Okurková sezóna dostala řízný ráz, kdejaký oficielní rozumbrada s vážnou tváří důležitě zvažuje, zdali bylo (či je) komukoliv dovoleno bránit se násilí, jestliže je pácháno komunistickým státem. Dle bolševicko-marxistického myšlení je „stát“ všemocný a nedotknutelný a oficiální názor je proto ten, že bratři Mašínové toto právo neměli. Je povzbudivé, soudě dle obsahu dopisů docházejících do redakcí novin, že většina pisatelů s „oficielním“ názorem nesouhlasí. Lid český považuje bratry za opravdové hrdiny, jimiž bezpochyby jsou.

Přebarvená komunistická moc, vládnoucí momentálně v Čechách, to nese s očividnou nelibostí. Máme přece právní stát, zdůrazňuje se z vládních míst. „... nezbývá nám tedy, než abychom respektovali takový výklad zákona, jak jej vykládají instituce k tomu oprávněné,“ nechal se na besedě pražského Centra nezávislé žurnalistiky slyšet šéf kanceláře presidenta republiky Luboš Dobrovský, kde bratři Mašínové přišli na přetřes. Výklad zákonů českých – toť zajímavá disciplína která se v soudobém Česku horlivě pěstuje. Zákony se vydávají, pak upravují, novelizují – a hlavně vykládají, neb samotný text je pokud možno co nejmlhavější, aby tomu rozuměly jen „instituce k tomu oprávněné“. Viz současné handrkování kolem obvinění z vlastizrady několika komunistických pohlavárů v souvislosti s invazí v roce 1968. Dodnes se tento internacionální zločin stydlivě nazívá „vstup vojsk“?! Obvinění z vlastizrady, jež podal Bendův Úřad pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu, městský zástupce Josef Kredba zrušil pro údajné procesní vady. Michal Stikar, vyšetřovatel vlastizrádců, podotkl, že byli konsultováni odborníci na trestní procedury a ti zjistili, že „tam žádné nedostatky nejsou“. Podrážděná reakce Josefa Kredby: „Nedostatky tam jsou a tím to končí...!“ Tentýž pán zároveň zrušil rozhodnutí zastavit trestní stíhání bratří Mašínů. Nejvyšší státní zástupce Libor Grygárek oznámil toto zrušení slovy: „Operuje se promlčením, které v daném případě naprosto nepřichází v úvahu.“ V Česku se totiž promlčení týká pouze skutečných zločinců, jak svědčí hory právních tvrzení ohledně jistého Picha-Tůmy, jehož za zločince označil dokonce i bývalý režim a odmítl ho rehabilitovat. To až samet tuto „nespravedlnost“ napravil.

Dne 9. července 1993 schválila poslanecká sněmovna zákon o protiprávnosti komunistického režimu, kde se v článku 3 praví: „Odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině ... projevovali odbojem nebo jinou činností ... byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty.“

Normální smrtelník by proto usoudil, že odboj bratrů Mašínů byl, dle zákona, hodný úcty. Ale ouja! Ono to není tak jednoduché. To se jen na oko předstírá, že komunistický režim neměl právo své odpůrce pronásledovat, věznit, natož vraždit. Skutečnost je jiná. Jak se z oficiálních institucí dovídáme, odpor proti komunistické tyranii byl sice záslužný a úctu hodný, ovšem potud, pokud byl tento odpor „přiměřený“, t.j. takový, který zločinecký režim příliš neobtěžoval. Tuto „přiměřenost“ dle všeho bratři Mašínové „překročili“.

Měl jsem možnost se s panem Ctiradem Mašínem osobně setkat. Požádal jsem ho o rozhovor pro POLYGON a položil mu několik otázek:

*** Mohl byste krátce popsat vaši odbojovou činnost?

CM – Naše činnost začala vrcholit v roce 1951, v době, kdy bolševická hrůzovláda byla v plném proudu. Náš odboj byl reakcí na komunistické řádění, které otevřeně začalo v únoru 1948. Justiční vraždy dr. Milady Horákové, generála Píky a vraždy z „pilnosti“ provedené např. Pichem-Tůmou, byly na denním pořádku. Lidé mizeli po tisících ve vězeních a lágrech, jejich rodiny byly bez zpráv o zatčených po celé měsíce. Na ty, co se snažili uniknout ven, čekala hranice kde byli stříleni jako divoká zvěř. Nikdo si nebyl jist, kdy a proč přijde na řadu. Náš cíl byl: narušit komunistické hospodářství a hlavně rozvrátit morálku oportunistů, pilíř to každé diktatury, kteří se davově hlásili do řad komunistů. Mezinárodní situace se zdála slibná. Provokace a útoky komunistů se stupňovaly po celém světě a vše nasvědčovalo, že se demokracie bydou muset začít bránit.

*** Vámi popsaná situace se podstatně liší od názoru oficiálního, tehdy i dnes. Např. Luboš Dobrovský, šéf presidentské kanceláře, který bez pochyb projevuje i stanovisko presidenta, na besedě s novináři prohlásil, že „tehdejší režim byl významně podporován veřejností a nebyl s nikým ve válce“, což je m.j. důvod, proč jste i dnes v Česku mimo zákon. Chcete tento názor komentovat?

CM – Komunisté na celém světě byli ve válečném stavu se všemi slušnými lidmi již od chvíle vydání „Komunistického Manifestu“. U nás veškerá diskuse ustala Únorem 1948. Gottwaldovo heslo, „Kdo nejde s námi jde proti nám!“ (podle stejného grázla, Hitlera) bylo vyhlášením totálního třídního boje. Lidé byli vyhazováni ze zaměstnání i z domovů. Kdo se ohradil, byl smeten. Jak byl komunistický režim „podporován veřejností“, o tom se lze dočíst např. ve „Svědectví o puči“ od Oty Hory. Fakt je ten, že se v roce 1948 komunisté obávali totální prohry ve volbách a proto preventivně přikročili k otevřenému násilí. Byl jsem v únorových „revolučních“ dnech v Praze a nikdy nezapomenu na Václavák, lemovaný příslušníky t.zv. Lidových milic. Pan Dobrovský buď vědomně lže a nebo je beznadějný nevědomec. Tak nebo tak, takový člověk v Kanceláři presidenta republiky nemá co pohledávat. Je ale možné, že přísloví „Vrána k vráně sedá“ má co činit s jeho přítomností na Hradě.

*** Otázka, jež padla na setkání Opus Bonum, katolické společnosti, letos v Teplé: „Měli bratři Mašínové právo o své újmě vyhlásit válku režimu a zdvihnout proti němu zbraň?“ Názor oficiálních míst sametu je totiž ten, že Mašínové sami o své vůli rozhodli o způsobu boje proti systému. Je to i váš názor?

CM – Jak jsem již řekl, naše činnost byla reakcí na komunistický teror. My jsme si třídní boj nevymysleli, ten nám byl vnucen. Mezinárodní zákony říkají, že každý občan má POVINNOST postavit se na odpor nezákonému útlaku. Pokud jde o maličkost, že jsme nedostali od nějakého veřejného činitele k tomu povel, což je pro některé lidi velice důležité, tak musím přiznat, že je to pravda. Rozhodli jsme se opravdu sami, že nastal čas bojovat proti komunistickým zločincům. Když jsme začali, bylo už provedeno kolem dvou set justičních vražd a nespočet dalších, oficiálně nikde nehlášených – ve vyšetřovacích vazbách, ve vězeních a lágrech. Bylo jasné, že povel k boji odnikud nepřijde. Žádný stát, pokud je mi známo, nestanovuje přesná pravidla za jakých podmínek se mohou občané ohradit proti vládě se zbraní v ruce. Takto se bránit je povšechně zakázané a stíháno nejpřísnějšími tresty. Rozhodnutí tohoto typu záleží na mnoha bezprostředních okolnostech a vypracovat všeobecný scénář, který by mohl být případně uzákoněn, nelze. Také to není v demokraciích nutné. Demokratické státy mají ve svých ústavách a zákonech zabudován mechanismus, který umožňuje občanu domoci se práv bez užití zbraně. Doporučuji prostudovat Ústavu Spojených států amerických. Je více než dvěstě let stará je stále aktuální. Aktuální zůstane do soudního dne, neb je založena na zdravých principech a zdravém rozumu. Situace je podstatně jiná v diktaturách, kde mechanismus obrany občana neexistuje. Tam má „občan“ jen jedno právo: držet hubu a krok!

Podíváme-li se na historii posledních 70ti let vidíme, že komunista se neobtěžuje takovými buržoasními nesmysly jako je dodržování zákonů a smluv. Ten na jejich dodržování trvá jen tehdy, když mu to vyhovuje. My jsme nejen měli právo o své újmě odpovědet na vyhlášení války režimu, byla to naše povinnost. Nikdo jiný ji nesplnil, Benešem počínaje. Toto právo nám pochopitelne bude upíráno stoupenci krvavého režimu, kteří jsou toho názoru, že jediný „jim přijatelný“ způsob odporu byl nanejvýše odpor pasivní. Svobodný svět, jmenovitě USA, naštěstí tento názor nesdílel, proto nás odmítl komunistům – přes jejich opakovanou žádost – vydat. Kdybychom byli čekali na oficiální vyhlášení války komunistům v ČSR, čekali bychom dodnes. V republice bylo tisíce lidí, dychtících se vypořádat s gangstery u moci, kteří by byli bojovali, kdyby někdo dal k boji povel. Tito lidé si nebyli schopni dát povel sami a tak komunisti vyhráli bez boje. Poznal jsem ve vězení stovky statečných, kteří byli identifikováni komunisty jako potenciální nepřátelé, a proto preventivně internováni. Většina těchto lidí byla zatčena dřív, než vůbec něco proti režimu udělali.

Pokus je mi známo, zmíněná konference Opus Bonum zaslala ministru spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. Praví se v ní, že bratři Mašínové bojovali se zbraní v ruce proti komunistickému režimu, který je dle zákona č. 198/93 Sb. Zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Proto ode dne přijetí tohoto zákona se de-facto naším dalším stíháním tento zákon porušuje. K tomu jen historický, věcný dodatek: Thomas Jefferson před více než dvěma sty lety napsal, že demokracie může existovat jen tam, kde jsou slušní lidé. Ať se tedy každý náš kritik zamyslí především sám nad sebou.

*** Zmíněný pan Dobrovský se též nechal slyšet, cituji: „Bratři Mašínové by byli tehdy s největší pravděpodobností trestně stíháni, což budeme muset respektovat do doby, než dojde k jiné interpretaci či změně stávajícího zákona. Jsme přece právní stát!“ Pan Dobrovský si tedy není zcela jist, jestli byste tehdy, kdyby vás byli dopadli, byli trestně stíháni. Dle jeho představ by vám snad tehdy dali korunu na zmrzlinu a poslali vás domů, abyste to už nikdy nedělali. Co vy na to?

(Ctirad Mašín se srdečně rozesmál a odpověděl) – Ten pan Dobrovský se zdá být velmi vtipný člověk. Co na tom hradě vlastně dělá? Dvorního šaška? Ale vážně! Pan šéf presidentské kanceláře dle všeho asi neví, že na nás v Německu pořádali hon. Celkem 25.000 policistů a vojáků, jak německých tak sovětských, se této štvanice zúčastnilo. Dva z naší skupiny, Václav Švéda a Zbyněk Janata, byli zajati, Švéda těžce postřelen, a vydáni do ČSR. Komunisti s nimi uspořádali monstrproces a oběsili je. Sestavili tehdy pro „soud“ skupinu lidí z nichž polovina se ani neznala. Z našeho strýce Ctibora Nováka udělali hlavního spiklence a zavraždili ho. Také naše matka, ač nevinná, skončila v hromadném hrobě na ďáblickém hřbitově. Kdyby náš otec přežil válku, byl by bez pochyb jedním z prvních koho by se komunisti snažili zlikvidovat. Ona úvaha páně Dobrovského nestojí za komentář.

*** V roce 1987 otiskl časopis ZÁPAD (2/87) váš rozhovor s Otou Rambouskem. V něm jste graficky popsal některé případy o kterých se dnes vede akademická debata, kupř. přepadení vaší skupiny policejní jednotkou na nádraží v Uckro. S vámi se v zápase muž proti muži utkal nějaký komisař. Když vás škrtil, podařilo se vám ho zastřelit. Zakončujete tuto episodu slovy: „Bylo jich proti nám deset a měli tři mrtvé.“ Tehdy se jistý disident k tomuto a dalším popisům incidentů vyjádřil v dopise redakci Západu: „Mráz mi přecházel po zádech když se na stránkách Západu můj dávný spolužák z Poděbrad kasal tím, kolik lidí zabil.“ Chcete se k tomuto komentáři onoho disidenta vyjádřit?

CM – Ten bývalý disident, dnešní president, se předvedl hned na dvou pochybných frontách.

Za prvé - ukázal, že mu na nějaké té maličkosti valně nezáleží. Nikdy jsme my dva splužáky nebyli. Jak také, on je o několik let mladší.

Za druhé – ukázalo se již tehdy, v roce 1987, na které straně stojí. Těžko se může vymlouvat, že nevěděl, co totalita páchá. Jeho skutečné sympatie se potvrdily, když odmítl nechat zrušit komunistickou stranu po puči proti Gorbačovovi v bývalém SSSR. Tam tak tehdy učinili. Neměl-li k tomu pravomoc, mohl to alespoň žádat. Dodnes potvrzuje svoje sympatie omlouváním zločinů totality a odváděním pozornosti od aktuálních právních problémů. Samet, ten je jen pro bývalé komunisty, pro jejich oběti pak stále klacek. Proto dnes Česko má, i přes zákon o protiprávnosti komunistického režimu, dokonce dvě komunistické strany! To též vysvětluje, proč výročí přepadení republiky hordami z Východu, 21. srpen, přešel v České republice takřka bez povšimnutí. Ono se tenkrát vlasně nic hodno zaznamenání nestalo...

*** Jste stíháni – jo a ne – za zločiny: Sabotáž. Několikanásobná vražda. Pokus o vraždu. Zběhnutí. Vyzvědačství. Rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Velezradu. ... Je toho požehnaně. Bendův úřad vaše stíhání doporučil zastavit, ale Josef Kredba doporučení zrušil. Tentýž činitel ve stejný den zrušil návrh na vyšetřování pro velezradu vysokých funkcionářů KSČ a StB, kteří spolupracovali s okupačními jednotkami během okupace v roce 1968. Chcete komentovat?

CM – Toto dopadlo nádherně, pan Benda je genius, jestli je to on kdo to tak načasoval. Není možno si představit lepší důkaz, že se jede dál dle totalitních zákonů než toto! Je zřejmé, že na nové zákony se nedbá, že jde jen o výsledky které si vedení přeje mít i za cenu překrucování zákonů stávajících, jmenovitě zákona 198/93.

*** Když před několika měsíci přijel president Havel do Chicaga, byly pozvány delegace českých komunit z USA, včetně clevelandského Krajanského výboru. Slyšel jsem, že vám, přesto že jste byl členem předsednictva, předsednice Míla Hyvnarová oznámila, že se vy setkání s Havlem zúčastnit nemůžete, údajně na žádost US Secret service. Mluvil jsem o tom s paní Hyvnarovou která se k tomu vyjádřila krajně odmítavě. Chcete k tomu něco říci?

CM – US Secret service s tímto rozhodnutím neměla vůbec nic společného. Měl jsem tehdy zájem do Chicaga zajet a s oslavencem si podebatovat. Neuspěl jsem, poněvadž jsem neprošel „prověrkou“. Zjistil jsem pak, že „kádrovákem“ pro Clevelad byla paní Hyvnarová, která dostala z Čech úkol rozdat pozvánky jen spolehlivým lidem, přátelsky nakloněným dnešní politické elitě v ČR. Tato procedura byla v platnosti také pro jiná města. To pro mě nebylo nic nového. Již dříve byli zde na návštěvách čeští poslanci a na setkání s nimi jsem pozván nebyl, ač jsem byl členem předsednictva Krajanského výboru, údajně proto, že jsem „příliš radikální“. To mi bylo potvrzeno samotnou panií Hyvnarovou když se mě snažila přemluvit, abych zrušil svoji resignaci na členství v předsednictvu – což je zase jiná historie, ilustrující spíše poměry v clevelandském exilu.

*** Ota Rambousek napsal o vás a vaší skupině knihu. Údajně měl s jejím vydáním spoustu potíží. Víte o tom něco?

CM – Kniha měla vyjít ještě za totality v Kanadě, u Škvoreckých, v 68 Publishers. Z technických důvodů musela být omezena na maximálně 150 stran. Určité věci musely být vynechány a upraveny, poněvadž lidé, kterých se to týkalo, žili ještě pod totalitou a byli proto v nebezpečí odvety ze strany komunistů. Vše bylo zkráceno na maximální minimum. Materiálu je na několik set stran, když se patřičně proberou všechny okolnostu a vedlejší události, aby jim čtenář porozuměl. Nicméně, dle soudu těch co knihu četli, Ota Rambousek odvedl výbornou práci. Problémy nastaly hned jak Ota dal rukopis z ruky. Vydavatel Škvorecký, který byl zprvu velice nadšen, si náhle uvědomil, že je to celé t.zv. „příliš horké“ a začal věc brzdit. Slibované termíny vydání nebylly dodrženy. Ota se o vydání pokusil i jinde, bylo ale jasné, že si nikdo nechce s tímto případem pálit prsty. Pak přišel samet a všichni „odbojáři“ si oddychli. Kniha nakonec vyšla v Praze pod názvem „Jenom ne strach“, kde ji také případní zájemci mohou dostat.

*** Když jste takový zločinec, že i dnes vás české demokratické právo stíhá za aktivní odboj proti komunismu, doporučil byste současné české vládě, aby znovu požádala USA o vaše vydání?

CM – Samozřejmě, že ano. Rozhodně by to měla učinit. Doufáme, že to také udělají, jsou přece „právní stát“, nemýlím-li se.

*** Jaké rozhodnutí českého soudu ve vaší věci byste považoval za přijatelné?

CM – Jakékoliv rozhodnutí v rámci komunistických zákonů je zásadně nepřijatelné, ilegální a z hlediska mravního neobhajitelné. Musím tedy říci, že za současné situace vlastně žádné.

*** Za jakých okolností byste byl ochoten jet či přijet do Čech?

CM – Když by byli funkcionáři komunistické strany a další pachatelé zločinů za mřížemi, v což se dosud ovšem nedá doufat. Taková situace by mohla nastat jen tehdy, kdyby došlo k diametrální změně zákonů a zrušení rozhodnutí, jimiž byly komunistické zločiny promlčeny. Stačí připomenout, co se stalo Pavlu Wonkovi, Petrovi Placákovi a Petrovi Cibulkovi. Nestojím o to jim znovu dát, po tolika letech, další možnost vyřídit si se mnou staré účty. Na porozumění a pomoc od mého „spolužáka z Poděbrad“ abych užil jeho slov, bych se nerad spoléhal.

Děkuji za poskytnutý rozhovor.

****************************************************************

Post scriptum:

Krátce po našem rozhovoru se případ bratrů Mašínů in the Czech Republic tak nějak dokodrcal ke konci. 42 let byli Mašínové stíháni pro hromadu hrdelních zločinů. Jejich vydání Československo třikrát žádalo Spojené státy a když žádosti vyhověno nebylo, pokusilo se o únos Josefa Mašína ze Spolkové republiky Německo. A když ÚDV navrhl jejich stíhání zastavit, městský státní zástupce Kredba toto rozhodnutí zrušil. Vrchní státní zástupce Grygárek oficielně prohlásil, že návrh byl nezákonný, soukromě k tomu dodal, že objeví-li se Mašínové v Česku, půjdou sedět až budou černí! (Milan Paumer, spoluobviněný s bratry Mašíny, který ČR po Velké sametové čtyřikrát navštívil, tomuto představiteli „právního státu“ ČR nijak nevadil). Náhle týž Josef Kredba, jenž vehementně proti návrhu zastavení trestního stíhání Mašínů protestoval, dne 30. srpna 1995 oznámil lidu, že – cituji: „...bratři Mašínové nebyli nikdy v posici obviněných... (?!?) ... a i kdyby byli, tak na jejich činy je stanovena 20ti letá promlčecí lhůta, která vypršela již dvakrát.“ Tak, a je to...!!

Spojil jsem se znovu s panem Ctiradem Mašínem a zeptal se ho, co na tento právnický kotrmelec Czech-made zákonů, kterým „Případ Mašíni“ v ČR končí, říká. Pravil:

Je to Šalomounovo řešení typu „Vlk se nažral a koza zůstala celá“. Čeští oportunisté s bolševiky si mohou oddychnout. „Jeden krok vzad, dva vpřed,“ poučoval Lenin. Toto je zcela v souladu se zákonem o protiprávnosti komunistického režimu, kde v § 6 je nenápadná větička o „přiměřenosti“ odporu proti totalitě – mistrovská to formulace expertů v desinformaci. Ona „přiměřenost“ totiž nikde definovaná není a je proto ponechána výkladu oněm „institucím k tomu oprávněným“. Debata kolem případu by neměla ustat, neboť vůbec nejde o „dva Mašíny“, základní problém zůstal. Stát má ústavu s většinou ex-totalitních zákonů, kterou navíc vláda s parlamentem odmítá plnit – viz hádky kolem senátu. Premiér ledabyle utrousí, že senát není potřeba a jen málokdo se pozastaví nad tím, že tím porušuje základní zákon státu. Ústava je totiž sbírka pravidel, na kterých stojí celý právní řád. Je proto nutné, aby tato pravidla byla dodržována především vládou. Není-li tomu tak, vše stojí na písku.

Demokratický systém se musí bránit stvůrám typu Stalina a Gottwalda. Dovolá-li se občan práva legální cestou, nemusí sahat ke zbrani. Udržet asociální živly, jako jsou komunisté, v patřičných mezích je problematické i ve státech které stojí na pevných základech jako USA, ale téměř nemožné v systému který byl jimi samými vytvořen. Jsem-li správně informován, u kolébky ústavy jak poúnorové tak i té z roku 1993 stál komunista Jičínský – není pak nutno se šírit, zač asi výsledek stojí. K tomu přistupují sdělovací prostředky, které jsou povětšině zvyklé pochlebovat těm, co jsou právě u moci. Nemyslím, že návrat do 50tých let je reálný i z hlediska komunistů, existují ale odrůdy diktatur kterých je možno dosáhnout není-li obranný systém dosti silný. Historie sice jasně prokázala, že soc-kom systémy nemohou konkurovat demokraciím, čili z dlouhodobého hlediska je výhled dobrý, diktatury eventuelně padnou. Jde ale o to, jak dlouho se na tento pád bude čekat a jestli je vůle se toho dočkat. Byla publikována řada článků vystihující spojení případu Mašínů s nedokonalým právním řádem. Kritika stávajících zákonů je chválihodná, nikde ale ani slova o tom, jak sjednat nápravu. Mluví se o tom, že tato náprava je nutná, bude prý však trvat léta ne-li generace, než se jí dosáhne. Proč?

*** Nyni kritizujete kritiky.

CM – Východisko vidím v řešení dvou základních problémů současně – ekonomie a právního řádu, obojí založené na morálce. Bude nutno přesvědčit voliče, že jen na této bázi je možno budovat demokratický stát. Mluví a píše o tom např. dr. Milan Hulík. Z veřejného života pak bude nezbytné vykázat elementy které tento vývoj brzdí. A které mají zájem na pokračování „právní kontinuity“ z dob totality. Z korespondence kterou dostávávm je patrno, že v ČR je dostatek inteligentních lidí kteří jsou schopni odvést daleko lepší práci než pragmatická garnitura u vesla. Též bude zapotřebí provést čistku v soudním aparátu. I ty nejlepší zákony nebudou mnoho platné, zůstanou-li na klíčových postech lidé, kteří s nimi nesouhlasí – ti najdou způsob, jak sabotovat. Soudci typu Klára nebo Horváthové nemají v demokratickém právním systému místo. Věřím, že eventuálně mladí lidé, nezatížení indoktrinací komunismem, budou schopni vyřešit stávající problémy. Praxe t.zv. socialistického práva – nebo jak se ta snůška nebezpečného nesmyslu nazývá – je pro nastupujícího demokratického právníka a soudce jen přítěží.

*** To co navrhujete je totální změna jak personální, tak filosofická stávajícího právního systému. Myslíte, že je to reálné?

CM – Jsem si jist, že je to uskutečnitelné. Je to zákonité – chtějí přece „do Evropy“ a bez zásadních změn to nepůjde. Netvrdím, že to bude snadné a přes noc.Unikátní chvíle po Listopadu se promarnila. Čím dříve se ale začne, tím lépe. Blíží se volby. Vyhrají-li opět lidé pochybného zaměření, vše se oddálí a bude tím těžší, čím déle se nynější režim udrží. Blok levičáků je dost silný, jsou z minula zvyklí táhnout ukázněně za jeden provaz, proto nejdůležitější pro přítomnost je tyto ničivé parazity neutralizovat. Tito „budovatelé“ nikdy nic řádného nevybudovali ani nevytvořili. Všude, kde se dostali k moci, vše jen zdevastovali a rozvrátili. „Každý stát má takovou vládu, jakou si zaslouží“, konstatoval filosof. Takovou, jakou si zvolí, dodávám já. Uvidíme, jaká vláda vyjde z nadcházejících voleb. Jaká bude, záleží jen a jenom na voličích.

*** V tomto s vámi bude zajisté souhlasit i ten nejzatvrzeleší komunista. Necháme se tedy překvapit – a děkuji za dodatek.

James V. Jakoubek

Lakewood, Ohio,

12. září 1995.

1