Zaří 2011

My to musíme vyhrát!

MY TO MUSÍME VYHRÁT!

MY TO MUSÍME …

Jiřina Korčáková

VLAK JEDE ... JEDE VLAK ...

DĚŤÁTKO! CHTĚLA BYS KOŤÁTKO? Mokrá koule je slepá, čísi ruka ti ji podává jen tak, schoulenou v dlani, dýchá, cítí, žije, na vlnách těla jako loď se pohupuje, MALIČKÉ SRDCE ... Srdce ... To je ... Co ...? Ty nevíš? Zvíře! Zvířátko! Koťátko na hraní, sametové, hebké ... DOMOV PŘECI! Chtěla bys?

TETA SEDÍ

A KOUKÁ PŘED SEBE

A JÁ SEDÍM NAPROTI.

Kolem nás běží les. Myslím na něj, na svého bratra, na toho, co pije a na toho, co přežil, na toho, co umřel, na toho, co odešel ... Chtěla bys koťátko? Chtěla bys koťátko? Koťátko! MALIČKÉ SRDCE. Zvíře! Zvířátko! Domov na hraní, sametový, hebký. Nikdy už se nevrátí. Pitomej, pitomej ... (Už zase má záchvat ... kde jsi! Na scénu Ofélie ...!) Vlak jede a trať se propadá, můj bratr v pekle svírá pěsti (dolary marky, dolary marky ...)! Neustále u výslechu … My to musíme vyhrát!

A máma nechce brečet.

Oči má suché. Rty rudé krví. Do masa rozkousané.

TOLIK JSEM JÍ UBLÍŽILA!

Teto, pomoz!

Co mám dělat?

Světelná reklama vyplázla jazyk, majáček zablikal, modré slunce skutečnosti, taková je realita, je to tak, otřel se o nás vexlák. My to musíme vyhrát, my to musíme vyhrát ... Chtěla bys ještě? MALIČKÉ SRDCE ... PROČ NETLUČEŠ! Přidej se k nám! Sám nejsi nic! NESMÍŠ! NESMÍŠ! Na krbu prázdno. Na dně šálku trocha vody. Můj bratr na zemi. Nesnaží se vstát. Chtěla bys dolary? Koťátko! Na hlavě pytel, kolem krku provaz, mašinka pochoduje, nesmíš, nesmíš, nemysli na náklad (kluci musí vědět ...), dvě koruny, tři koruny, čtyři nebo pět, marky nebo franky (nepatřím k nim, K ČEMU TO ... KLIDNĚ SE S NIMI POPERU, JÁ SE JICH NEBOJÍM ...) Nesmíš! Nesmíš! Nemysli už na to teto, i když všechno bolí, je to jenom tělo, takový je svět. Jednou všechno odejde. Na zemi střepy, ze zdi zírá světlá skvrna ... Kam se to koukáš, je tam něco? Domov! Domov přeci a trocha toho tepla. Tady visel obraz. Kdo chtěl, ten se v něm viděl. Kdo nechtěl, ten se v něm viděl také, na zemi střepy, PRO MĚ JE MRTVÝ, ŘÍKÁ TETA A KOUKÁ. KOUKÁ PŘED SEBE .... JEDNOU ... (jednou nesmíš cukr, podruhé nesmíš sůl, nesmíš sladit, nesmíš solit, slabé, silné, hořké nesmíš a nesmíš ani kyselé, ne, nesmíš dorty, nesmíš pít, čokoládu nesmíš, horké nesmíš, vlažné nesmíš, nesmíš ani studené, alkohol, bublinky, citrony, pomeranče, stejně nejsou k dostání, nesmíš, nesmíš, nesmíš si nic okořenit, a můžeš vůbec jíst?

NESMÍŠ ANO, NESMÍŠ NE.

Jednou nesmíš na lyže, jednou na školu v přírodě, pak na turnaj v šachu, volejbal, fotbal, a nesmíš hrát hokej, nesmíš na koně ... bez lékařského potvrzení čím můžeš být ... nesmíš hrát, trénovat, tancovat, zpívat, prát se, ani milovat. A můžeš vůbec potvrzení? Potají dřeš, trénuješ, hraješ, jdeš nahoru a ... Nesmíš! Nesmíš! Lékař tě nemá rád. A mohu aspoň zaštěkat? Skončíš na lavičce náhradníků ... a nakonec jsi k ničemu, jen každému překážíš, protože nesmíš. Nesmíš! Ty ne! Odevšad tě vyhodí ... ne, ty nejsi politický, pouze jsi zmrzačen, jsi nemocen, jsi mimo, vyřazen, špatně jsi se narodil a tak se chceš pomstít a děláš všechno, co nesmíš.) Nesmíš! Pozor zlý pes (kluci musí vědět ...). Neštěká. Na zemi střepy, PRO MĚ JE MRTVÝ, ŘÍKÁ TETA A KOUKÁ. KOUKÁ PŘED SEBE ... JEDNOU ... Musíš zapomenout. Jednou ano. Musíš přežít. Devět. Deset. Měsíců. Let ... Jak dlouho vlastně je ten maličký pohřbený v zemi, kam zmizela urna, jak dlouho vlastně je na krbu prázdno ... VZPOMÍNÁŠ SI JEŠTĚ? ŽIJE, PIJE, EXISTUJE, PROSTĚ JE, TEN, KTERÝ PŘEŽIL. Jak dlouho vlastně nosíme po kapsách zraňující střepy z rozbitého zrcadla. Modrá koule skutečnosti září. V očích strach. Polámaná mašinka v našich vzpomínkách (přišel trenér a řekl, promiň, ale co s tebou, řekl promiň, u nás se musí hrát, ale ty nesmíš, nesmíš, promiň řekl a kamarádi se začali smát). My to musíme vyhrát, my to musíme vyhrát ... ZAPOMENOUT, ŘÍKÁ TETA A KOUKÁ DO ZDI, JAK DLOUHO VLASTNĚ JE TAHLE ZEĎ PRÁZDNÁ ... Rozmlácená výkladní skříň, skleněné dveře v restauraci, toalety na policii, telefon, zvonek u dveří, bušení srdce, sousedky před domem a za dveřmi uniforma. Co se děje! Nic. To jsem jenom já. Jsem ten, koho nevidíš. Ta, kterou neslyšíš.

NESMÍŠ! NESMÍŠ! PROMLUVIT! Deset tisíc, dvacet tisíc, třicet tisíc telegrafních sloupů rozděluje prostor za sklem. Vrhají na nás své nekonečné stíny. Sedíme ve vlaku, teta čmárá prstem po zdi, její ruka prostupuje hmotou, počítá cihly za oknem a ve vedlejším kupé soused nadává a nadává a cloumá přitom celým plotem. Pitomej, pitomej ... Svět je povadlá krajina, vexlák na odchodu, opuštěný kříž u vchodu. Mašinka jede. Dvě koruny, tři koruny na zemi leží, na hlavě čapku, šašek a král sedí vedle tebe a usmívá se na tvoji matku. Kyvadlo ukrajuje víc a více času, není už místa na vzpomínky, nemysli už na to teto, pro mě je mrtvý, říká teta a kouká, kouká před sebe. Vlak houká. Máš kde bydlet? Víš, jak dál? Zapomenout. Chtěla bys. Nesmíš! Nesmíš! Na obzoru slunce. Vychází. Zachází. Na kolejích klid. Pro mě je mrtvý, říká teta a kouká. Pořád kouká. Kouká před sebe. Proti ní sedím já. Rychlost stoupá. Osm. Devět. Deset let dopředu vidět, co přijde, budoucnost, ano, naše sny jdou v řadě za sebou, vagon za vagonem sunou se po kolejích připoutány k sobě a semafor salutuje. Budoucnost! (Právě! Najít tak nějakou zkratku, nemuset čekat na ostatní.) Myslet jenom na tu svou. Jenom na ni! Všechno hodit za hlavu, pustit přes palubu ... Ženu, děti, přátele, svou matku, jejich srdce ... Duše. Jdou. Jedou. Plují. Pochodují ... Spí ... A ty ... Nesmíš! Nesmíš promluvit!

ČERNÁ PLOUTEV V NAŠICH STOPÁCH,

DVACET TISÍC, TŘICET TISÍC,

ODPADKY STRAŠLIVĚ ŘVOU ...

Já taky! Já taky!

Jedu, pluji, pochoduji, spím ...

A jím ...

A nesmím! Nesmím!

Nesmím to hodit za hlavu!

Máš povinnosti k sobě samé, co jiného můžeš dělat! Aha! Slza se rozprskla o hladinu polévky jako ropná skvrna. Černá ploutev vztekle prská. Prasklo to. Všechno to prasklo. (Pro mě je mrtvý, říká teta ...) Je to jako prasklý vřed.

ODKUD TO SAKRA VÍ?

Matka soptí.

Bratr leží na zemi.

Čestná stráž na hradě v zpomaleném rytmu posunuje nohy.

První druhá první druhá ...

ŘEKLY JÍ TO SOUSEDKY!

Bratr se propadá.

Propadám se za ním.

JAK RUČIČKY OD HODIN.

Viděly ho. Koho! Kdo! Zlobí se na tebe! Na mě ...!

ČESTNÁ STRÁŽ SALUTUJE.

Opilý vexlák z dálky pokřikuje:

DOLARY, MARKY, DOLARY, MARKY.

A TAK POŘÁD DOKOLA

Majáček bliká.

Zaparkoval pod stromem.

Na záchodě můj bratr sražen na kolena, všude kolem střepy, krev.

Spolužáci jej tlačí k zemi.

Na chodbě třídní hlídkuje.

TAKHLE VYPADÁ HISTORIE.

Všude klid, hlásí školní lékař.

U nás v kupé se kácí les.

Bzučí motorová pila.

Dolary, marky, dolary, marky ...

Tvrdá měna.

Dějepis.

Černá ploutev v našich stopách.

ŽERE A ŽERE ...