Zaří 2011

PLOD ZRAJE A ZRADA JDE A JDE

Jiřina Korčáková

PLOD ZRAJE ...

Teta sedí, oči upřené kamsi daleko skrze mne … Za mým ramenem se drolí skála. Vlak houká … Vlak jede … Kámen po kameni se drolí, padá, řítí se k zemi a teta sedí oči upřené … V mámině břiše zraje plod … Uzavřen ve vězení … kope … a tluče kolem sebe malinkými patičkami … kolem jeho krčku minulost bobtná, syčí, polyká jed … Rudý had šine se vpřed po kolejích jeho těla. Ven! Na svobodu! Na ztracené vartě vlk cení zuby. Vlak supí. Vrčí motor mezi skleničkami. Táta! Táta! Na pasece divoká kleč. Vlak jede. Teta nakloněna vpřed, za očima ticho, sleduje mezery mezi pražci a nehlasně pohybuje rty. Skála se drolí, kámen za kamenem vlak jede, vzduch stojí a na jeho hladině olej tiše přede, teta zírá přímo před sebe, mezi skleničkami mlčí slova, lokomotiva padá vpřed a za ní jako vagony se oddělují kola. Na pasece divoká kleč. Budoucnost! Plod lásky, bože, láska … Jaká byla! V mámině lůně buší do stěn vězení a volá … Proč mne tu držíte … A teta sedí oči upřené kamsi daleko, utopena sama v sobě touží po odvetě, na kom a jak! Pomstít se za zkažený život, co všechno ztratila, skála se drolí, vlak jede, teta hledí před sebe a kolem černých panenek se rozvlnila kola … kola se točí … rudá kola … kolo za kolem plují prostorem svinutá do klubíčka a v jejich středu svítá. Dítě! Máma těžce polyká. Nechci ho. Nenávidím ho! O jedno už jsem přišla. To stačí. Na ztracené vartě vlk zuby cení, kašlu na lásku, v mateřském lůně táta buší do stěn vězení, rudý had útočí, proč mne tu držíte! Utiš se srdce moje, právě jsem pohřbila tvého bratra. Nechci už další trápení. Budoucnost! Jsi šeredná, tlustá, neforemná koule. Hnusíš se mi. Nechci tě. A CO MÁM DĚLAT? CHCI VEN! VEN! Dusím se. Nenávidím to všechno tady, tady kolem se rodí zrada, její oči září jako červánky, VYHOĎTE JÍ!

A ONA JDE. JDE. Za městem šumí les. Řeka v slzách propadá se do oleje. Černá ploutev v korunách stromů. OBROVITÝ MRAK. Její obraz zavlnil se a ona jde. Za mým ramenem pevná hmota skály. MLČÍ. BUDU TADY VŠUDE KOLEM. HOUKÁ VLAK. NEZASTAVÍM VÁS!. ALE BUDU. Ve vašich očích, ve vašich ústech, ve vašem těle … les čeká … číhá motorová pila … ZÁVORA KLESÁ.

TOLIK JSEM JÍ UBLÍŽILA …

PROVAZ!

PROVAZ! Teta sedí a kouká před sebe a ona jde a jde … lékař si rejžákem drhne obě ruce … telátko nechce ven … PŘIPRAVTE PROVAZY A POZOR NA KOPÝTKA! Proč se nechceš zachránit, máš kam jít ... bratr kope kolem sebe, pomoz mi prosím, provaz pod krkem … JSI NATEKLÁ KOULE, OPUCHLÁ BEČKA PLNÁ VZTEKLÝCH ŽAB ...! BESTIE!

A ona jde a jde a klesá na kolena. Nemohu opustit tento svět! Všude kolem je moje krev, mé sny, lodě plavící se v jezerech tvých očí, přimhouřených ve smíchu, vytřeštěných v pláči, dlouhá nit řeky, lesklá srst vlka, modrá noc zářící v oknech mého domu, v zrcadlech hvězd, hřebenem rosy načechraná … Kam! Proč!

Bratr se dusí, provaz pod krkem, pomoz mi prosím … nechci se vrátit … ne … chceš … právě jsem ho pohřbila, pohřbila jsem tvého bratra, nemůžeš ho nahradit, byla by to zrada … a ona jde a jde, krev teče, řeka přes kamení klopýtá a šermíři na hradě si brousí meče.

PŘIPRAVTE PROVAZY! A můj bratr, ten druhý, hlavu vyvrácenou z pantů, slinami buší na dveře. Lékař si rejžákem drhne obě ruce, já nic já muzikant, ty žádný dům nemáš, už ne, přestaň už bušit hradním pánům do oken, nenávidím tě, křičí ten první zazděný v pevnosti a modré nebe v očích země černá.

Odejdu ještě dnes, směje se první rytíř, ona mi dává mír a klid a temná půlnoc do propasti shozená, uvězněná za slepými okny zdí, se ptá … Ona? Kdo je to ona? BUDOUCNOST? A telátku svázali kopýtka do uzlíčku, miláčku … přede, přede kožich noci, vlněný šál v řeku začarován, uvázán na mašličku, PO HLADINĚ PŘEHRADY NAŠLAPUJE MĚKCE, co chceš, kočí, práskni do koní, čepuj bratře! Chlupy mezi skleničkami a holé vřeteno v ústech luny se točí, ty přece nemáš žádný dům, už ne, žijeme v kleci, v divokém zmatku, před branami chrámu vlk vrčí, ostříhán, ukřižován na kolovrátku pochodujících slepých očí… miláčku, ty přeci … JÁ NESPÍM! TOČÍM SE, POŘÁD SE TOČÍM!

TOLIK JSEM JÍ UBLÍŽILA!

BABIČKO, KDE JSI?

A ona jde a jde … po moři běží dlouhá vlna, dlouhá jak polibek, dva milenci se objímají a z pěny na hřebeni klikatá řada bodáků postupuje vpřed ... v mrazivém mlčení jejich čela pronikají železnými pláty těla, stopy v písku tiše hynou a milenci ruku v ruce dávají se na útěk. První rytíř padá k zemi, jeho šat stříbrným plamenem prohořívá do kamení rozpálený do běla, srdce z ledu tluče kolem, pěna taje a vlna za vlnou jde a jde, bere s sebou rytíře, valí se skrz jeho srdce, skrze ústa uzavřená do železa, po čepeli jeho meče valí se vlna na ty dva, stůjte přece, zastavte se! A oni běží, ruku v ruce, vichřice a syrový vztek kvílí spolu ve skalách, svatební kytice válí se na zemi, květ vedle květu nastoupeny v řad a první rytíř volá ... Proklínám vás! Zastavte se! VŽDYŤ JDE DO VÁLKY! To křičím já … já ale přeci ještě nejsem … ještě nejsem na světě a ona jde a jde … dlouhá vlna, krajkový šál, věnec skal, vzorně vyrovnán vrchol k vrcholu, v ledovém objetí se snoubí, pyšně shlíží tam dolů na ty dva, na jejich ústa hladová a čistá, na zběsilý úprk těl ... na hořící čepel meče, železné rty obrněnce, který štěknul, nejsi, ty nejsi moje dcera, nikdy, už nikdy, už nikdy se sem nevracej …

ODEŠEL ... Teta hledí před sebe … byla válka, já nesměla říci: stůj! Nesměla jsem ho zadržet a náhle se zasměje … zůstal můj, ZA TEMNÝCH DIVOKÝCH NOCÍ JEŠTĚ DNES MNE NAVŠTĚVUJE, ZA TEMNÝCH DIVOKÝCH NOCÍ … Teta má oči planoucí a křehké, plaché světlo za oponou přimhouřených řas, citlivé a zranitelné, prchá, když otec … když můj otec … když její otec … když hradní pán … pohleď, jen pohleď na opuštěný břeh, daleko na severu svatební kytice, prokletá, nenáviděná, na špici ledovce pluje, vyštvaná ze svého vlastního srdce …

BABIČKO! MODRAVÝ TŘPYT HAVRANÍCH VLASŮ MÉHO OTCE OZDOBÍ ZÁŘIVÝ LEDOVÝ KVĚT … TVÁ CHLADNÁ DUŠE … to já … to se rodím já … další černá ovce uvězněná sama v sobě, v mrazivém spojení drolících se skal …

KOMU JSEM VLASTNĚ UBLÍŽILA?

A ZRADA JDE A JDE ...

OČI DOKOŘÁN … TÉMĚŘ VYTŘEŠTĚNÉ … teta zírá na koleje a nevidí vlak … je válka! Tak … ano, ukaž si na nepřítele … NEBUDU ZA NĚJ BOJOVAT … jsi můj otrok, musíš jít … musíš zabít třeba i vlastní matku (tvoji matku, moji matku, všechny matky na světě) … JSEM VÁLKA! TO JÁ JSEM VÁLKA! Nebudu se bít (zbabělče!) za tvoje právo ponížit … zabiju tě … využiji zmatku, odejdu … kam? Proč? Vždyť CHYTÍ TĚ! Vrátím se s tvojí hlavou na štítě … jako svobodný, SVOBODNÝ BUDU BOJOVAT … KAT UŽ ČEKÁ … SYČÍ PLYN ... A ONA JDE A JDE … VEDENA OSTNATÝM DRÁTEM… zasažena bleskem … odsouzena razítkem … zahalena bílým plátnem … v křečích klesá k zemi, v slzách se rodí zas a znovu … zas a znovu v kole sama v sobě propadá se … otisk tváře na rozsudku … na drátech visí ... z jedovatých ostnů pije … rozedraná ústa polykají lež … každý osten jako nůž … trn za trnem ručkuje kolem své vlastní hlavy před sebou tlačí růženec modrý, rudý, fialový, černý inkoust zdobí její čelo bílé jako papír smlouvy dosud nenapsané, dávno již však podepsané krví … a ona jde a jde a před ní ďábel tlačí vůz po okraj naplněný slovy, slovy, slovy a kolem rostou továrny a stromy, stromy mrtvé a továrny až příliš živé, hladové a nenasytné, stromy rovné, zkroucené i zlomené, potrava pro oheň, pro ďábla, co běhá kolem a močí na ně jako pes, na jejich těla dávno již odsouzená nakrmit celý les továren na smrt, továren na život, továren na lásku, na nenávist, na závist, továren na myšlenky i bezmyšlenky, továren na nic a na moc a na bezmoc a ona jde a jde a za ní … a za nimi … a za námi jako dlouhá nit vybuchuje dynamit a nad čarou obzoru v krvavém moři bílý otisk lodi výstřelem z děla volá o pomoc. NA HRANICI MOCI TOHLE VŠECHNO HOŘÍ … TOHLE VŠECHNO … MY … NÁŠ SVĚT … OPUCHLÁ KOULE PLNÁ MYŠLENEK NA LÁSKU, NA VÁLKU, NA ŽIVOT I NA SMRT … slepý výkřik pravdy … mumie boha … konzervována v ledu … květina bolesti … rozkoš zla … bestie snu … NOČNÍ MŮRA. STRACHU …! ZA TEMNÝCH DIVOKÝCH NOCÍ JEŠTĚ DNES MNE NAVŠTĚVUJE, ZA TEMNÝCH DIVOKÝCH NOCÍ … Všichni moji blízcí v dlouhém procesí jdou a jdou a vedou mne ve svém středu, babičko! Kam! Proč! Nevěřím. Mám hlad. Mám hlad. A oni jdou a jdou, zrozeni v jedu, zrozeni v jedné zemi, oběť i její vrah, za kolébku svých otců provdaní, oženění, zajatci svých osudů, jdou cestou necestou, přes minová pole, skrz ostnatý drát a všichni mají hlad jako já! Jako ty! Jako tenkrát ... Na Sibiři ... Ne! Nevěřím! Že je vedou do vězení … ? Naši bratři ...! Jsme svobodní lidé! Se zbraní v ruce! Prý ... Odejdi! Teta hledí do zdi … a pohybuje rty … a dráty bzučí … a dráty bzučí … ODEJDI! KAM?

ANO. KAM.

A KOMU JSEM VLASTNĚ UBLÍŽILA?

Je to jen …

OBCHOD

Něco za něco …

Plechová roleta k zemi padá jak uťatá hlava …