|
|
Zaří 2011  ZA SKLEM(Věta je vyslovená myšlenka)Věnováno Panu Milanu Paumerovi, Pánům Ctiradu a Josefu Mašínovi Generálu Mašínovi a celé jeho rodině Panu Otovi Rambouskovi a jeho rodině A paní LL STRNULE NEHYBNÁ (Jiřina Korčáková) STRNULE NEHYBNá krajina těla. Krajina z vosku. Věžička kostela nad jezerem úst a kolem vládne TICHO. USTRNULÝ RUCH PANICKÉ HRŮZY. BABIČKO! Je tu někdo ...? Pohyb. Bez dechu. Zadržený kdesi v půli mého oka. Cvaknutí vypínače. Nic. Petrolejka prská, bliká (zas a znova, dolej petrolej), nádech ... NEVYŘČENÁ SLOVA ... OBŘI V ÚSTECH TRPASLÍKA. JEJICH TVÁŘE BĚLAJÍ SE JAKO ZUBY. VE SKLENICI MĚSÍC ... Ubývá, mizí, rozplývá se v rezavé kruhy. Tam dole na ulici mezi hračkami malý a velký vůz v rachotu popelnic dává si sprchu, omývá svá kola v kalužích tam dole na ulici na mokré zemi ... myšlenky se hemží mezi přikrývkami ... teče voda mezi stoly pivnic, mezi panenkami, na kapotu popelář ťuká, kyne světu jeho prst, větev za oknem, mravenčí kolotání tlumené kobercem pobledlých úst, vyděšných očí naprázdno polykajících kapku za kapkou, pohár za pohárem, viděl jsem, žil jsem a odcházím s odpadky věčný, vděčný ve svém osamění stávám se kyvadlem, jsem člověkem, hniji, netopýři piští, červi ve mně ryjí, moje oči ... pochodují v rachotu popelnic a popelář bubnuje na kapotu jako déšť skrze slzy, skrze kapky potu, skrze sliny, skrze tělní tekutiny ... chvějí se ve vzduchu, padají k zemi jako sníh studené, jak zimní probuzení, jak rosa na mrtvém ... NA ŠEDIVÉM HORIZONTU OBŘI. ZJEŽENÁ SRST VLKA. Střechy domů. Strom. Zpěv šeptajících kroků na šedivém horizontu ... škrábe na sklo, skřípe zuby a hle ... RUKA. TAK TĚŽKÁ. TAK TĚLESNÁ ... JEJÍ TVRDÝ STISK ... Doznívající výkřik dveří. Prázdné místo v oprýskaném rámu mlhavého jitra skrz záclony ze slz šeptá: "VSTÁVEJ!" OTVÍRÁM SE. JSEM TRUHLICE NA ZEMI ... Dýchající kus dřeva jako houba potem nasycený po těžké noci ... "Je ráno?" Nepůjdu do školy! Můj bratr křičí ... ne, brečí a panenky na židli se smějí, co je jí? Copak vím? HORIZONT JE NEKONEČNÝ ... PLÁČ ZA DVEŘMI. BABIČKO! BABIČKO... (Něco tu schází. Červánky?) OČI! Dvě temné propasti. Studnice doteků naplněné myšlenkami pod těžkými víčky snů. NAD OKOVY ZAKLAPLO VÍKO. TŘPYT ROZBITÝCH ZRCADEL. A DÁL? Jen truhla na zemi. Obyčejná truhla. Dveře se zavírají. NEPŘEKÁŽEJ TADY! Bojíš se? Čeho? Tma umí člověka zaplavit jako moře. TMA JE ČERNÁ LIŠKA. V hebkém kožichu tmy se člověk ztrácí jako blecha, jako malinkatá bleška ... VLK! DRAVÉ ZUBY! SLUNCE! BÍLÉ SVĚTLO ŽÁROVKY za hrubou tabulí z matného skla. Tam kdesi na druhé straně dveří, za rozšklebenými okny, s očima dokořán už svítá nový den a já tu stojím v temné předsíni, kolem mne kroky ... Nepřekážej ...! Nepřekážej! OBŘI! JEJICH STÍNY. TAM ZA TĚMI DVEŘMI ... Dveře jsou otevřené! Kdo ...? Já ... Dotkla jsem se dlaní té drsné plochy před sebou. Tvořilo ji zrnité pole skleněných krystalů a předlouhá puklina jeho středu. Klikatá řeka ostrých hran ve skleněném těle mizí do ztracena. Já ... Chtěla jsem nahlédnout. Chtěla jsem ... PRYČ! TAM ZA TĚMI DVEŘMI LEŽÍ SMRT Závaží z vosku na bílé posteli Prst na ústech A stíny Bledé stíny tančí na špičkách SVŮJ TANEC PRACHU SVŮJ TANEC STRACHU TANEC ÚCTY Proč šeptají a odvracejí tvář Bledé stíny pod očima JEJICH SLZY Stopy tvých úst V prach se vpíjejí Jako jejich těla KRUHY ČASU Hebký vánek na řasách Na mých řasách Ozvěna zmrzlých kroků Jako vrata z pantů vyvrácená Skřípe Bolest Její žár Vysmívá se jinovatce mého NEVÍM NECHÁPU Stříbro taje U okraje tvého oka Na tvé lůžko V jezero smrti V úzké hrdlo proměněna Tíseň Po slabikách kane SLZA SLOVA Mlč! Je mrtvá ... Jdi pryč! ÚZKOST ... ! Krátký předěl vprostřed věty ... Nádech ... JE MRTVÁ. Je mrtvá. Je ... Vstoupila jsem. Nikdo si mne nevšímal. TAK TO JE ONA. Vypadá, jako když spí. Jako když ... Tiká. Vzlyk. Prázdnota. To nic. To nic není, jen ... TAJEMSTVÍ A vzduch je tak ... bolavý, tak hmotný. Lidské kroky daly by se krájet. Na pokrývce leží kniha. Je otevřená ... VOSKOVÁ TVÁŘ TRČÍ ZE SNA Mírná. Klidná. Nos jako dýka do písku zabořená. Magnet. Tam za očima, v komoře mého čela, tabule z lesklého kovu. Neviditelné hodiny na zdi. Vteřina Kámen. Do vosku se propadá. První, druhá ... První, druhý ... Úder Strachu. Úder síly. Stisk nehybného slova. Nikdo jej nevidí. Teď. Teď se pohne. Vlna Plamen. Za oknem. Zmítající se, v kruhu chycena, v kruzích zmnožená duše světla strhává mne k sobě. Nenech mne odejít. Vezmi mne s sebou. HODINY. BIJÍ. Mrtvé ... Ticho. VYKŘIKLA JSEM. "Ty jsi tady? Co tu děláš! Nepřekážej ... Nekoukej tam! Ty musíš do školy a ty ... Odveďte ji někdo ...!" "NE ... NE!" TEMNO. SYROVÉ A OPUŠTĚNÉ TEMNO V PŘEDSÍNI a hrubý povrch zavíraných dveří. Napřažena do prázdna v marném gestu s nicotou se měří moje paže. To nic ... Paže ve tmě, natažená jako hodiny, v temném kruhu se brání, ze tmy útočí, šermuje proti tomu tvému NENÍ. TO NIC NENÍ. JENOM UMŘELA. Nic víc. To je jen ... Jednou to pochopíš. Jednou. Až začne škola, vlastně ... “Já nechci do školy!” Musíš! Dnes je den jako každý jiný! (A za dveřmi zatím tiká ona. Spí? Kdy se probudí? Proč brečí máma ...?) “PROSÍM!” Cože? (Nechápu!) DEJ UŽ S TÍM POKOJ, MLUVÍŠ POŘÁD DOKOLA! ŘEKLA JSEM MUSÍŠ! A ty do školky ...! “Vezmeš ji s sebou ...!” PODIVNé RáNO. I otec málem koktá. Chce něco říci, neví kam s očima ... (Jednou všechno pochopíš, moje milá, jednou všechno pochopíš ...) Jednou. Ovšem. Zatím pouze míjíš slepé oči výkladních skříní, chodníky ještě spí, okna jsou mrtvá a ty víš, jednou všechno pochopíš, naplněna tichem pochoduješ mezi staženými roletami, vedle tebe tvoje sestra počítá stromy, pokroucené holé kmeny při obrubách chodníků, tak jsi je ještě nikdy neviděla, podemleté krajnice a rozbité kostky dlažby se kutálejí mezi nimi a sestra počítá a zadržuje dech a snaží se, aby neplakala. Dnes je přeci den jako každý jiný. Koloběh spánku. Někdy je ho málo, někdy příliš. Nekonečná vteřina probuzení. Pro tebe začíná ve školce a na ni ještě čeká ... Měli jsme ji rádi! (Klec na chodbě, ve dveřích dozor, stupínek ke katedře a tabule napůl smazána.) Škola. To je také cesta. Směr. Sblížení duše a těla. CO JE TO DUŠE? PSST ...! To nic není! Nic. (Chlapec s prakem. Možná. Co je to "pochopit"?) POCHOPIT... Stmívá se a potom přijde déšť. Bouře. Krupobití. Obrovské kusy černého uhlí vystřeleny vzhůru ušpiní oblohu, špinavé cáry roztrhaných mraků, oblaka mouru na haldách, útočící prach ... Ano, i takové může být ráno! Opilec přišpendlený ke své láhvi jako motýl. Klaun s červeným nosem. Opice tančí na jeho hlavě oblečena do snu a haleká na prahu dalšího těla, na čele neón, myšlenko, kde jsi! Holka, pojď sem! Mám ji jak z praku, chci pít a žít a zapomenout, jásat s každým novým dnem, s každým novým životem, dokud nepřijde někdo, něco, třeba ... třeba ... (A můj táta po kolena v kalu brodí se blátem domovních dveří, zírá na klec výtahu, ulice je mokrý, deštěm nablýskaný plochý stůl, dlažba je neústupná, uzavřená problémům, silnice z noci do noci, na jejím konci past, svítání, nikdo ti nevěří, klec spletená z drátů, košík ve tmě zavěšen, průsvitný, jak pára stoupá k nebi, do prvního patra a ještě výš, až na střechu, na vrchol strachu a pod ním šachta ... Duše! Psst! Černá louže. Na její ploše zrcadlí se mrakodrap, obraz touhy, nese v sobě celý můj život tahle malá louže, v zimě, když mrzne, strašně to klouže ... Mlč! Nevyčítej! Nemluv! Nedívej se na mě! Nedýchej! No tak! Jak to, že tu nejsi! Ona buší na dveře, slyšíš, teď nechci být sám, teď ne, střetnout se s ní mezi dveřmi, probouzející se nový den, v polospánku přistižen stále ještě v obnošeném černém fraku ... (Víš ty vůbec, co to je?) V prázdné lóži, nad prázdným orchestrem, v prázdných ulicích, ode zdi ke zdi tancovat čtverylku jen se svou opicí ... (Jen když je vlastní!) Tak ať! To přeci není nic než noc, nic než noc a já spím, stále ještě nebo už zase, před sebou prázdnou sklenici a vysoko nade mnou rudé okno otvírá se, na podušce slovo ... úsměv ... Plachý škleb mění se v obra, v černý mrak, v klikatý blesk ... Plod tvých myšlenek na tvých rtech přistižen, na rudých okenicích sráží se jako pára a do vesmíru vystřelen, rozložen na součástky bloudí kdesi nahoře, nepatrný bod, rudý špendlík, hvězda, tvoje dítě, nový svět, v klubku krvavých nití zamotaný poklad, černé krupobití, fialový neón, KROKY NA SCHODECH ... Bouře jako výbuch sopky odchází, když všechno spálila. Tati. A kde jsem já? ANO, TMA UMí čLOVěKA ZAPLAVIT JAKO MOřE. Tma je černá liška. V hebkém kožichu tmy se člověk ztrácí jako blecha, jako malinkatá bleška ... VLK JEHO SRST Můj válečný oř ... (Chtěla bych tě pohladit. Každou pěšinku na tvém těle!) V JEHO OKU JISKŘÍ BÍLÝ DEN Mé bitevní pole Zahrada mých snů Světlá skvrna skříně, cesta ... Vypadni už z tý předsíně ...! Táta dneska nejde do fabriky? Cože? Ukaž zuby ...! Dravé ryby v akváriu cení na mne v hladovém usměvu svůj chrup ... KAŽDÝ JEHO CHLUP Je pro blechu oporou Čím víc tím líp Miluji les A prales A louku u potoka Co na tom Že jsem obyčejná veš? NESMĚJTE SE Když Stojíte Na stanici Tramvaje RUDÁ HVĚZDA NAD HLAVOU A Pod vaší botou Světlo Taje Na sněhu noci ONA PRCHÁ! A na cestu vám svítí ... Na cestu vám svítí ... Měsíc? Uťatá ruka ... SLUNCE PENÍZEK SLOVA A ŠTVANÉ ZVÍŘE ZLATÁ PAMPELIŠKA Z nebe se kutálí dolů do trávy ... Do nebe trčí nalomený stvol ... A strach, temný a bezhlavý, jak útěk PŘED NIČÍM. TO NIC. NIC VÍC. PROMÍTÁŠ SE NA OBLOZE ... OHNUTÝ HŘBET PÁTEŘ BEZ TĚLA Jsi akvárium Oko kočky ŠKOLA V kříšťálové lavici Sněhurka spí U černé tabule Princ Rozkročen Dřevěným pravítkem Snaží se dosáhnout Kamsi Do tmy Probuď se MYŠLENKO Nic nevíš Má milá Nikdy se nic nedozvíš Odcházíš Umíráš V první třídě nebudeš už nic Dřevěné pravítko JEDNOU TO POCHOPÍŠ (Tolik jsem jí ublížila ...) Zpátky |
