Zaří 2011

TETA SEDÍ A KOUKÁ PŘED SEBE (Za sklem ...)

(Jiřina Korčáková)

TETA SEDÍ a kouká před sebe. Sedím proti ní. Mlčím. Mlčím, protože nemám co říci. Mlčím, protože chci naslouchat. Dvě patra pod námi bouchly dveře. Teta se nadechla. Hledí na mne. Za dveřmi ticho. Dech myšlenky. Jeho rytmus. Její krok. Pauza trvá třicet schodů. Z patra do patra. Stoupá vzhůru. Schůdek za schůdkem. Za schodem schod ... Brání se.

VĚTA.

Slovo za slovem.

O patro výš.

Očkem tečky.

Hledí na mne.

Skrz dveře své cely.

Skrz dveře

Mé cely.

Hluboko v podzemí

Velká písmena

Připravena v řadě

Snaží se dosáhnout na špičky prstů slov.

Nevysloven.

Vždy připraven.

Dere se na svět

Otazník

Schoulený tam dole

Pod střechou

Třicet schodů

Syčí zmije

Nahoře ve sklepení

Třicet schodů

Myšlenka žije

Od velkého písmena až k malinkaté tečce

O jeden schod déle

O jeden nádech

Poslední schod. Krok nelze vzít zpět. Dýchá ozvěnou.

Tichým hlasem.

A o patro výš.

Je konec. Konec s mlčením. Už není o čem.

Nádech. Tečka. Polkni!

Tichým hlasem.

Teta promluvila.

Myslím na tvého bratra. Myslím na něj.

(I já na něj myslím. Pořád na něj myslím. Mezi námi je smrt a já jsem beze zbraně.)

Její hlas zaskřípal.

O patro výš.

Ponořena v myšlenkách teta hledí kamsi za mne.

Vrací se kamsi.

Sestupuje

Do přízemí

Vlastních očí.

V protisměru pohledu

Ponořena v myšlenkách.

Nevidí, neslyší.

(Byla tady sousedka.)

Dvě patra nad námi bouchly dveře.

Zabzučel výtah.

V každém patře klapne kladka, supí jako na kolejích vlak.

(Byla tady ... A mluvila ... A mluvila ... Jako když umíráš ...)

Už není o čem ... Teto!

Mlčení.

Už není o čem ...

Umírat ...

(Pořád na něj myslím.)

A to je vše?

Dotkni se mne.

Tichým hlasem.

Promluv.

Gestem.

Vystup ze svého ticha.

Za schodem smrt.

Teta sedí a kouká před sebe.

Pode mnou židle a za mnou ...

Zeď.

Teta kouká skrze mne.

Cizí oči.

Zavadili o můj pohled.

Co tam vidí?

Zeď.

A co ještě ...

Zeď.

Teta sedí.

A vidí.

Koho ...?

SMUTEK NA OBRAZE.

Jediné, co nezničil. Tvůrce. Malíř. Je mrtvý. Sám sebe zahubil. Prý ...Teta mlčí. Vše, co stvořil, chtěl si odnést s sebou. Lidé to aspoň říkají. Jediné plátno přežilo. Jediný obraz. Přítel příteli nepřítelem. Tvář. Svědectví zapsané v něžných křivkách ženy. (Byla tady ...) Byl tady. Prý ... Teta mlčí. A přítel hledá. Hledá tu tvář. Chce koupit to svědectví. Ale teta mlčí. Neprodá. Nechce se ho vzdát.

Tvůrce je mrtvý. A jeho dílo ... Mělo zmizet s ním. Mělo také odejít. Kdosi ví jak. Kdosi ví, proč vše, co stvořil, muselo zemřít spolu s ním.

Přítel. Hledá. Chce koupit tu tvář, tu stopu génia, jež skrze cáry vzpomínek myšlenkou promlouvá v mlčení té ženy. A teta hledí do očí obrazu a mlčí skrze plátno slz. Mlčí o něm, o tom, který jediný přežil orgie ničení. O životě, který skrze krásu, skrz myšlenku vetkanou do jemného plátna lidské tváře, unikl noži na pochodu smrti. Krásná, že? Ano, teto. Kdo je to? A teta mlčí.

Duše? Vzpomínka na ni? Na koho ...? Byla darována. Byla zachráněna. Ztracena. Hledána. Nalezena. Nikdy nepoznala svého kupce. Byla milována. Byla ...

Odešel bez rozloučení. Tvůrce. A zdá se, že ona ví. Jednou takhle odejdeme všichni. Byli jsme tady.

A to je vše? Prázdnota se vrací domů. Samota. Strach. Jak se bránit! Snažím se. Jak se vyznat v cizích myšlenkách? Kudy! Kudy na to! Jak pochopit! Na co se ptát! Porozumět vám! A teta mlčí.

On byl ten lepší. Odešel. Počátek. Myšlenka. Cesta. Čím jsem já! Všechno stvořil on. A on si to také odnesl s sebou. To všechno. Všechno mi vzal. Stále na cestě. Stále s námi. Opustil nás. A opouští nás zas a zas. Každý den. Hledím na obraz. Zůstala jenom její tvář. Její tvář. A já. Pravda o mně. Kdo jsem! Tvůrce. Jsem jeho dílo! Stvořitel! Všechno stvořil jako první. On! Jako první. Stále s námi. Opouští nás. Zůstáváme stát. Bezradní. Na cestě ... Kam? A teta ... Promluvila.

TVOJE MATKA

"Tvoje matka to nikdy nepřiznala, ale jednou ... JEDNOU SE PROZRADILA. ROZPLAKALA SE ..."

UBLÍŽILA JSEM JÍ ...

Řekla to! Potom už nikdy, ale tenkrát to řekla! Teta sedí a kouká před sebe. Sedím proti ní. JSEM SAMA SOBě CIZí. V mé hlavě jede traktor, jede pomalu a usmívá se ... obrázek z dětské knížky, malovaná mašinka s lidskýma očima, s lidskými ústy, co je mi po ní, mašinka z dětství, všichni jsme kdysi bývali dětmi a chlapeček mává, paní učitelko, a babička běží, v očích má děs. Mašinka zmizela. MůJ BRATR LEží NA ZEMI. JE MRTVý. Místo něj tu sedím já ...

Tvoje matka to nikdy nepřiznala, ale ... Jednou to řekla. Vlastně tě ... Nechtěli. Přišla jsi místo něj. (Místo něj?) Místo ní. (Místo ní ...? No tak! Nebuď jako papoušek!) Ty jsi ona.

Kdo ona? Já JSEM Já! (Ne, nejsem papoušek.) Paní učitelka odkládá květiny do umývadla. BÝT POUHÝM JÁ, TO NESTAČÍ. OBÝVÁME PŘÍLIŠ VELKÉ TĚLO. NEMŮŽEŠ V NĚM ŽÍT SAMA. Kde je ta váza? (U nás. Na krbu. Ještě včera ... Tady byla!)

Dívám se tam, kde už nic není. Jen čisté světlo. Předchůdce obrazu. Tady měl stát. Uzavřen v oceli. Vzpínat se k nebesům, tam kde na něj čekal strop. Železný krunýř. Měl být z bronzu. Putující hrob. Urna.

Povadlé květy umírajících růží přetékají přes okraj erárního umývadla, rudé hlavičky zašlapané v prach. POPEL MÉHO BRATŘÍČKA NESMĚL LEŽET V ZEMI. NEBYLO MÍSTO. BYL JEŠTĚ MALIČKÝ. Vyhnali ho. (Proč? Vy to víte?)

Nikdo mi to nevěří, jenže ... ano, dobře se pamatuji. O patnáct let později na krbu stále ještě stála urna. Urna s jeho popelem. Putovala po příbuzných a odevšad ji vyhodili. Nikde pro ni nebylo místo. Všude bylo místo pouze pro vlastní. Ale my jsme i mezi vlastními byli cizí.

A přeci jsme platili hrob, do kterého naši mrtví měli zakázaný přístup. Tam hluboko v propasti času, na cestě do šáreckého údolí, pohřbila má matka svého otce, babička svého manžela, nechali nás platit za tu zemi, brali si od nás daň a vyhnali jejich syna, jejich vnuka, mého bratra. Jeho duše věčný poutník, rozsypána v popelu dláždí cestu křížovou. A přeci jej zabili. Sotva překročil hranici tří let. A přeci jej vyhnali na tu dlouhou pouť. A PŘECI ČEKAL, UVĚZNĚN V KOVU, AŽ UMŘELA BABIČKA A VZALA SI JEJ S SEBOU. Babičku všichni milovali.

Když umřela, přišlo se s ní rozloučit tolik lidí, že se všichni ani nevešli do obřadní síně. A tak zůstali stát venku a tam se s ní rozloučili a nám pak dovolili, abychom ji pohřbili a spolu s ní pohřbili i mého bratra, syna, vnuka, pravnuka, něžného poutníka s neposlušnými vlásky a jiskřivýma očima, slunce zářící z průzračného kamene studánky, studny, hluboké jámy, propasti skály, na kterou naplili. Mramorový prach. OBÝVÁME PŘÍLIŠ VELKÉ TĚLO. NEMŮŽEŠ V NĚM ŽÍT SAMA. ČISTÉ SVĚTLO AŤ VSTOUPÍ. OTEVŘI OBRAZ.

Na bělostném plátně mokvá skvrna. Skrz její hrany proniká strach jako krev, zde je rám prasklý, volá na mě: Já jsem já. Jsem tady! Na cestě. Uvláčen. Sežehnut. Bolestí. Ohněm. Ve studeném kovu uvězněn. Kolem hrdla železného utaženu černou pásku na věčnou památku odchodu mého, zůstávám. S vámi. Umírám zas a znova. Krvavý koberec položen přes cestu. Věčně tři a půl, věčně 15:30, s vámi projíždím každou křižovatku. Zde nikdy nezestárnu. Věčně 15:30, věčně tři a půl. Zde není stáří. Ani smrt. Zde není žádných nadměrných metrů. Přebytečných lidí. Zbytečných statků. Zde je čisto, ano, tak. Žádná bolest tady není, ani žízeň, ani hlad. Chabá útěcha pro truchlící matku. Smysl všeho umrtven. Pod černým závojem. Život jde dál.

Jednou jsem se zeptala otce: To je tvůj pohár? Ty jsi vyhrál nějaký závod? MLČ!

Blíží se vysvědčení. Květiny v novinách. Budoucnost v igelitu. Růže v barvě pionýrského šátku. A pohled paní učitelky. Cizí a tvrdý. Už je pohřbený, už ... dávno. Urna zmizela. Stalo se to dávno, nemysli už na to teto. Otevři svůj diář. DNES JE DNES.

ROZDĚLENA KROKEM PRAŽCŮ. V RYTMU SRDCE ZRAZENÉHO. MÝM OKEM PROPLOUVÁ TVÁŘ. TVÁŘ JAKO NIT. TVÁŘ, KTEROU NEZNÁM. ROZDĚLENA KROKEM PRAŽCŮ.

Urna, kterou protéká krev

Po kapkách odměřuje čas

Na krbu prázdno. Na dně šálku trocha vody. Vypiji ji. S vámi. Věčně tři a půl. Věčně 15:30.

Blikající světlo svíčky. Nezhasínej! Ne!

Věčné ... Věčné ... Nesmrtelné ...

URNA ZMIZELA.

Propadla se do země.

Konečně.

Tak se to patří.

UBLÍŽILA JSEM JÍ.

Ano!

Ano, mámo!

A když už jsi to vyslovila …

Opiš stokrát do sešitu …

Máš ráda myši?

ANO.

Bojíš se?

Proč?

ANO NEBO NE?

NE!

CHYBA!

ANO!

A máš ráda kočky?

ANO!

Bojíš se mě? Nesměj se!

Hmm … NE!

CHYBA!

My to musíme vyhrát!

MY TO MUSÍME VYHRÁT!

MY TO MUSÍME …

Zpátky