Říjen 2011

AKTUÁLNE RIZIKÁ SÚPERIVOSTI NA SLOVENSKU, V EURÓPE A VO SVETE

22.7.2011 (Príspevok do Stálej konferencie Panslovanskej únie)

Súvekí historici v Európe i vo svete čoraz častejšie považujú dobu skončenia svetovej studenej vojny (1989) za skončenie novoveku a za začiatok postnovoveku. Nie som si istý či studená vojna celkom skončila, ale mäkké ukončenie rivality dvoch jadrových blokov celkom určite bolo antikatastrofickým činom a zaslúži si aby bolo predelom medzi novovekom a postnovovekom. Bohužiaľ súperivé maniery medzištátneho machiavelizmu nevymizli. Moderní politológovia a sociológovia ho nazývajú „sociálnym darvinizmom“. Práve depresívny vývoj sveta, Európy, EÚ, a Eurozóny nám pripomína, že jednak pravým dôvodom tohto depresívneho úpadkového vývoja je samotná rivalita (súperivosť) záujmov a že spätne zhoršovanie spoločenskej klímy ešte zosilňuje sklony k sebeckej rivalite. Ostáva neodškriepiteľným faktom, že v intervale posledných dvoch dekád zažilo ľudstvo nie len krízu a kolaps tzv. reálneho socializmu sovietskeho typu, ale už štvrtý rok zažíva krízu a kolaps tzv. reálneho konzumizmu. Celý globálny priestor na rozhraní novoveku a postnovoveku sa vyznačuje zrýchľujúcim rozvoľňovaním a preskupovaním veľmocenských sfér vplyvu . V rozpätí 2 dekád zanikol tzv. bipolárny svet , vznikol monopolárny svet jednej globálnej superveľmoci (USA) a vzápätí po kolapsoch hypotekárnych, derivátových a finančných trhov začal zanikať aj monopolárny svet a vznikom multipolárneho sveta začal sa zrýchlený presun ekonomických potenciálov z atlantickej do pacifickej sféry. Tento zrýchľujúci presun najprv ekonomických a neskôr i geopolitických ťažísk v podstate potvrdil už storočné ustupovanie Európy zo svetového líderského postavenia, avšak zároveň potvrdil aj začiatok amerického ustupovanie zo slávy monopolnej globálnej superveľmoci. USA síce priniesli svetu skúsenosť z republikánskej zástupnej demokracie, ale priamou demokraciou svet neobohatili. Skôr by sa dalo povedať, že počas občianskej vojny prehral americký štátny decentralizmus, lebo bohužiaľ s víťazstvom nad ohavným princípom otrokárstva bol porazený cenný princíp konfederatívnej decentralizácie moci. Je však nesporné, že Americký boj za nezávislosť na britskom kolonializme začal už o storočie prv a spolu s Francúzskou revolúciou prispel k zatláčaniu éry monarchistického absolutizmu. Načim však pospolu dodať, že maniery republikánskeho absolutizmu neboli o veľa humánnejšie. Jedine malá Švajčiarska konfederácia vyskúšala a stupňujúco praktikovala odbúranie absolutizmu, zavedením a zdokonaľovaním priamej demokracie (referenda) a dôsledným uplatňovaním tzv. dislokovanej inteligencie vo vládnutí (decentralizovaným vládnutím). Tým vlastne iba Švajčiarsko a čiastočne škandinávske štáty odskúšali pre ostatný svet zdokonaľovacie prvky decentralizovaného vládnutia. Totiž americké hegemoniálne praktiky už od 19. storočia či už voči Latinskej Amerike, Ázii, Európe a Afrike sa veru neveľmi odchyľovalii od minulých praktík veľmocenského machiavelizmu Francúzska, Británie, Nemecka, Ruska a Japonska. Bolo by avšak nespravodlivé keby sa neprihliadlo na veľké americké nóvum, ktoré do svetovej politiky vniesol Robert Woodrow Wilson, keď proklamoval pred koncom prvej svetovej vojny novú normu medzinárodného práva a to sebaurčujúce právo národov na vlastný štát. Proklamácia z roku 1917 bola vlastne prvým razantným krokom USA ako dominujúcej svetovej veľmoci. Urobili tak nie celkom nezištne lebo najprv nechali rivalizujúce vojnové mocnosti po dva roky sa vzájomne ničiť v krvavej zákopovej vojne a potom prišli s čerstvými silami na svetové bojiská. Americká stratégia spočívala v tom, že najprv proklamovali tzv. aktívnu neutralitu, ktorá im dovolila vyhnúť sa najurputnejším bojom v začiatočných fázach meraniach síl a zároveň im umožnila zúčastniť s najväčšou vehemenciou tzv. vojnovej konjunktúry. Najprv inkasovali rezervy bojujúcich strán tým že museli platiť v hotovosti a nákup si aj sami odviesť (známy zákon „cash and carry“) a potom si vynútili prístavné bázy (priamy prístup k námorným prekladiskám) a v podstate diktovali úverovo a cenové podmienky svojím spojencom. USA si tak vytvorili výhodnejšie podmienky pre tzv. povojnové odbytové trhy. Opakovali túto stratégiu vynechania prvých fáz vojnovej konfrontácie aj pred začatím druhej svetovej vojny a zároveň získali veľmi výhodnú nábehovú krivku na preladenie svojho hospodárstva na vojnové hospodárstvo. Treba povedať, že k takémuto správaniu ich viedla aj skutočnosť, že ani ich strategickí rivali (Nemci v Atlantiku a Japonci v Pacifiku) si nemohli vo vojnovom konflikte dovoliť priamo útočiť na „kontinentálne územie“ USA. Táto kontinentálna výhoda tvorí súčasť geopolitického kalkuluj USA. Ide o výhodu, ktorá prinášala nie len vojenskú strategickú výhodu, ale aj ekonomickú výhodu. Aj z prvej svetovej aj z druhej svetovej vojny vyšli USA ako najväčší veritelia (postarali sa o to aby mali trvalé kladné saldo z ekonomických vzťahov). Napríklad Británia musela sa vzdať úplnej väčšiny zásob drahých kovov, výhodné prenajať na celom svete všetky svoje námorné zásobovacie základne a uzavrieť dlhodobé úverové zmluvy. Napokon - ako zdôraznil W. Churchill vo svojich pamätiach urobili tak Briti so škrípajúcimi zubmi, ale vcelku vďační, lebo USA bolo nie len svetovou zbrojnicou, ale aj produkčným potenciálom pre amerických spojencov. Spojenecké zmluvy majú vždy tvrdé kalkulačné jadro pre toho kto je v hegemoniálnom postavení. Napokon aj zas spojenectvo sa platí. Nemožno zabúdať, že aj „rozvojová pomoc“ je biznis. Okrem toho určitá submisivita európskeho západu americkému západu po druhej svetovej vojne bola aj veľkým prínosom pre vojnou zbedačenú a podkapitalizovanú západnú Európu. Preto západoeurópska spoločnosť právom uvítal tzv. Marshallov plán, ktorý bol nie len ponukou rozvojového kapitálu pre zruinovanú Európu, ale zároveň aj vytváraním „obranného valu“ proti rozpínavosti stalinského komunizmu, aj zaručením odbytísk pre americkú produkciu , aj vytvorením obrovského psychologického kontraktu medzi západnými vládami o spôsobe súperenia so sovietskym blokom. Slovensko sa nesmelo podieľať na tejto kapitálovej infúzii z dvojakých dôvodov, : muselo sa vrátiť do provinčnej podriadenosti čechoslovakistickej idei a muselo sa podvoliť zaradeniu do sovietskeho bloku, hoci prvé demokratické voľby na Slovensku boli prozápadne orientované (na rozdiel od Česka, kde dominovala komunistická „východná“ orientácia). Tým, že aj Slovensko, aj Česko-Slovensko pripadlo do sovietskej zóny vplyvu tak sa podkapitalizovanosť slovenskej provincie i česko-slovenského vazala ešte prehĺbila. Takto Slovensko muselo odvádzať svoj vazalský podiel na zbrojné preteky počas studenej vojny. Toto štátne degradované Slovensko v čechoslovakistickej optike malo voči tzv. jednotnej československej ekonomike plánovite plniť predovšetkým úlohu dodávateľa polotovarov (prvovýroby) a rozvíjať bázu tzv. ťažkého inudstrializmu (bane, huty, ťažké strojárstvo a výrobu pre tzv. východný export). Slovensko zároveň tvorilo aj tzv. reprodukčnú biobanku, lebo do českého pohraničia po vysídlení Nemcov muselo poskytnúť masívny príspevok prisťahovalcov a teda Slovensko cez diskrétne kontingenty slovenských pracovných síl pre „pohraničie“ vlastne plnilo úlohu vytvárania ozajstných “čechoslovákov“, ktorí sa usadili v Česku a tam vytvorili rodiny a v podstate sa asimilovavali. Takto sa pol milióna ľudí zo Slovenska stali vypĺňačmi vákua v českom pohraničí. Tento príspevok Slovenského živlu nebol nikdy formálne deklarovaný a náležite ohodnotený. Tak či tak Wilsonova deklarácia je veľký americký príspevok k ochrane sebaurčujúceho práva národov. Hoci voči Slovensku sa sebaurčovacie právo národov na vlastný štát dva krát realizovalo len derivovane (1918, 1945), predsa tvorilo fundamentálny predpoklad pre završovanie slovenskej národnoštátnej emancipácie. Novodobé Slovensko v svojom kolektívnom vedomí nesie v sebe vďaku za tento prínos Ameriky. Najmä teraz, keď sme pochopili význam vplyvu evolučného princípu “diverzity (druhovej rozmanitosti)“ pre uchovanie vlastnej identity, tak o to viac si ceníme tento dlhodobý americký prínos. Totiž výskumom druhovej rozmanitosti svetová genetická veda ukázala , že nie len biodiverzita je podmienkou zdravej rozmanitosti života, ale , že aj ľudská rozmanitosť musí byť chránená cez rozmanitosť národov a to právom každého národa na štátne sebaurčenie. Dokonca celé štruktúrovanie ľudských spoločenstiev musí byť tvorené zdola nahor (subsidiárne, konfederatívne) a nie zhora nadol (federatívne). USA boli pôvodne subsidiárne organizované (konfederácia), iba spor o vylúčenie otrokárstva južných štátov prinútil prijať zovretejšiu (centralizovanejšiu) formu „americkej únie“. Práve sebeckej plytvavovosti a rozhadzovačnosti centrálnych elít všade vo svete nastoľuje naliehavú potrebu postupného odbúranie centralizmu a organizovanie ľudstva ako decentralizovanej štruktúry – tzv. dislokovanej inteligencie moci. Hegemonialistické atavizmy na celom svete vedú ku zadlžovaciemu kolapsu všetkých centralizmov. Antikatastrofické ukončenie studenej vojny zrušilo polarizáciu Európy na dva rivalizujúce bloky a tak sa aj Slovensko už neocitalo na konfrontačnej čiare súperiacich blokov. Prvý krok k postupnému vytesneniu hegemonializmu bol urobený v tom že Európa prestala byť priamo polarizovaná. Ale zotrvačnosť hegemonistických manier je obrovská. Aj vo svete, aj v Európe. Plazivé oživovanie napríklad bruselocentrizmu ukazujú, že národné štáty by mali ostražito strážiť princíp subsidiarity (usilovať o onú integráciu zdola nahor a nie zhora nadol) . Totiž práve ekonomické kolapsy ukázali, že európske štáty by sa mali vyhnúť rizikám radikálnych riešení. A centralizmus je radikálne a nezdravé riešenie. Aby bolo toto pravidlo správne pochopené, všetky európske národy by mali vítať subsidiárne sceľovanie Európy, ale zároveň by mali vzdorovať sklonu elít k centralizácii a k premene konfederatívneho európskeho zoskupenia do podoby „superštátu“. Bruselocentrizmus je centralizmus, ktorý ohrozuje decentralizovanú subsidiaritu. Preto najmä malé európske štáty, by mali lavírujúco hájiť Európu pred sebeckou časťou amerických radikálov, ktorí chcú mať Európu vzájomne súperiacu a rivalizujúcu, a zároveň by mali vzdorovať bruselocentrizmu a presadzovať konfederatívny princíp. Totiž bohužiaľ tendencie radikálov aj v USA sú také, že na jednej strane chcú mať spojenectvo s Európou, ale takou, ktorá neohrozí “večné“ prvenstvo USA. Po hegemónii bažiace kruhy na jednej strane u svojich súperov podnecujú rozvoľňovanie a vo svojom vnútri usilujú o zmonolitnenie moci i kompetencií. Napríklad tieňové elity sveta síce formálne podporujú „európske zjednocovanie“, ale podporujú odstredivé sily severnej, západnej, strednej, južnej a východnej Európy. Na príklad americký bankový dom Goldman Sachs vlastne poskytoval krytie rozhadzovačnej politiky v Grécku a podrýval rozpočtovú disciplínu v Európe. Hoc i sa ukázalo, že rejtingové a audítorské agentúry nesú významnú vinu zakrývanie špekulačných podvodov a tzv. kapitálových bublín, predsa naďalej vydávajú rejtingy a audity, ktoré podnecujú špekulačné psychózy a svojimi „produktmi“ vlastne ruinujú transakčnú dôveru a vedú „tichú vojnu“ proti konsolidácii tak ekonomík EÚ ako Eurozóny. Táto tichá diverzia prinútili rozpačité orgány EÚ, aby vzniesli obvinenia, že tzv. 3 určujúce audítorsko-rejtingové agentúry sú americké a teda svojimi rejtingami podnecujú panickú psychózu, čím vlastne ohrozujú stabilizáciu Eurozóny. Totiž pretože americký dolár je v pásme hrozby default (straty platobnej dôveryhodnosti), tak vlastne diverziou Eurozóny robí „odľahčovaciu službu“ americkým fiskálnym záujmom. Svetoví kurzoví špekulanti sa naučili „praktikám zdochlinárov“ a tešia sa už nie len na bankrot podnikohospodárskych systémov, ale aj národohospodárskych systémov. Tejto zločineckej diverzii treba zabrániť, aj preto, že napríklad zrútenie Eurozóny by urýchlilo zrútenie doláru. Totiž na tejto tichej „diverzii“ v rámci „menovej vojny“ parazitujú aj megašpekulanti zarábajúci na tzv. kurzových diferenciáloch. Tak sa vlastne vytvára paradoxná jednota politiky FED-u (rozrieďovanie doláru vydávaním nekrytých emisii za ktoré nakupujú inak ťažko predateľné americké dlhopisy). Pozaďové elity prešli od špekulačného podnikania s tzv. dlhými peniazmi ( dlhodobý investičný kapitál) na obchodovanie s bankrotujúcimi štátnymi ekonomikami a teda prešli na špekulácie so štátnymi dlhopismi. Tento „biznis“ poskytuje enormné superzisky, ale zároveň hrozí, že panické nálady zneistených držiteľov kapitálov môžu vyvolať totálne zrútenie svetovej ekonomiky. Musíme si zdôrazňujúco pripomenúť že egoistická rivalita a súperivosť je to nebezpečnejšia o čo je väčšia. Riziko globalizáciou narastá. Vôbec celý sklon vládnucich elít ku globalizmu nie je nič inšie ako sklon ku gigantizmu (veľkostnej nadmernosti). Pripomíname dnešným „gigantom“, že evolúcia už od druhohôr postupne vylučovala gigantizmy z portfolia vitálnych druhov. Čím sa im to páči, alebo nie ale tvoria vlastne atavistické fosílie a tak treba s nimi aj zachádzať. Patria do múzejných zbierok. Slovenská ekonomika je príliš malá, aby dokázala byť aktívnym hráčom v tomto „bankrotárskom pokri veľkojašterov“, avšak musí cez lokálne „záchranné akcie“ minimalizovať svoje straty. USA síce pomohli povojnovou kapitálovou intervenciou zblíženie rozkmotrených európskych štátov, ale iba do tej miery, akou poskytovali odbytiská pre voľný americký kapitál. Od konca studenej vojny. Zotrvačné uzurpačné správanie sa veľmocenských i štátnych elít je trvalým rizikom aj do budúcnosti. Je nesporné, že ak ponecháme riešenie spomínaných rizík cynickým elitám tak ohrozíme aj seba aj ich. Globalizátorskí felčiari poznajú len jednu medicínu, jedinú terapiu – púšťania žilou. Práve preto, že ekonomický vývoj bol neregulovaný, tak si radikálni neoliberáli a neokonzervatívci vytvorili priestor pre eskaláciu chamtivej špekulácie a teda pre bezlimitné lúpenie. Dokonca bez zverejneného plánu (ak za plán nepovažujeme programy svetovlády presadzované Bilderberskou skupinou) sa zbližujú globalizačné predstavy tak západných bohatých etablovaných elít, ako predstavy „východných“ zbohatlíckych oligarchov. Spoločne ovládajú mediálny trh a škandály okolo Murdochových médií v Británii odhaľujú, že sa odvracajú od demokracie k plutokracii, ktorá operuje aj na legálnych aj na ilegálnych trhoch. Riziká rastú doslova zo dňa na deň. Všetky vrcholné elity sa začínajú navzájom podobať ako „vajce vajcu“ a dištančné značky „pravica“, „ľavica“ a „stred“ sú už len smiešnymi ťažko zamaskovateľnej nahoty moci. Pozaďové elity ignorujú každý princíp morálnych zábran a cez média, cez tzv. terciárny sektor a cez skorumpovanú auditorsko-rejtingovú sieť rozohrávajú „posledné dejstvo“ výbehového modelu konzumizmu. Vznikla temná aliancia „tunelárov“. Pod heslom globalizácie neregulovaného trhu vlastne vytunelovali väčšinu reálnych ekonomík, a nechali prasknúť obrovskú špekulačnú bublinu „tzv. ceninovej ekonomiky“. Prasknutá bublina sa ukázala ako skutočná čierna diera strát (dlhov).. V atmosfére paniky (1997-1999) túto gigantickú čiernu dieru dlhov mocenské elity ponúkli „znárodniť“ a prinútili verejné financie aby prebratím týchto strát uchránili obrovský profit špekulantov, ktorí organizovali ako pyramidálne orgie na derivátových trhoch. Pravdepodobne verejné financie museli prevziať súkromné dlhy, aby zabránili totálnemu chaosu, ale mali trvať na tom, že verejný sektor sanovaním bánk a podnikov musí obnoviť trhovo konformné podieľanie sa verejného kapitálu na obnovovaní zdevastovaných ekonomík. Bohužiaľ pozaďové elity sveta odsabotovali možnosť vypracovať paradigmy nového združeného podnikania verejných i súkromných vlastníkov na báze transparencie, ekvivalencie a tvrdého zatláčania špekulácie. Teraz nejde o to “oplakávať premárnenú príležitosť“, ale o lokálne pacifikovanie lokálnych kolapsov (ohnísk epidemickej kontaminácie“ „peňazovodov“ a „tovarovodov“). Totiž svetové elity“ skonsolidovali svoje pozície“ a preorientovali sa na spomínaný „biznis mrchožrútstva“, t.j. na „bazárový nákup“ krachujúcich firiem cez rôzne podoby konkurzov. Musíme sa zbaviť naivity, že hegemóni a ašpiranti hegemónie sa zbavia svojich uzurpačných atavizmov. Len rastúca nevyhnutnosť premení kolapsových hriešnikov na kajúcnikov. Správacie atavizmy „pravekých bojovníkov a lovcov“ sú hlboko zakorenené v ľudskej psychike. Neregulovaný trh vybudil tento atavizmus do „vratného rozkvetu“ tým, že vytvoril spomínanú temnú alianciu neokonzervatívcov a neoliberálov. Totiž veľká väčšina mocenských i ekonomických elít trpí syndrómom bujnenie tohto atavizmu a zachrániť nás môže len lokálne vzdorovanie vo forme vytváranie malých enkláv „novej udržateľnej ekonomiky“. Dá sa to len naliehaním, aby boli povolené „lokálne experimenty“, ktoré zas subsidiárne (zdola nahor) v praxi zavedú „nový poznatkový a lokálne obsluhujúci priemysel“ – hoci napríklad pod názvom revitalizačných parkov“, ktoré vyvolajú „nový lokálny dopyt“ a „nový lokálny odbyt. Takéto enklávy by existovali ako paralelné zárodky nového vedľa starého a v nich by sa revitalizovali aj kladnejšie správacie vzory založené na kooperatívnej symbióze a solidarite. Zatláčanie atavizmov totiž nemožno „vyoperovaním temných predispozícií k uzurpácii“, ale ich neutralizovaním v ľudskom podvedomí a revitalizáciou spomínaných svetlých správacích predispozícií ku koordinovanej kooperácii. Umenie bude spočívať v tom, aby sme sa znova naučili vytvárať tak priestor pre chránenie verejného záujmu („spoločných kritérií“), ako aj vytvárať priestor pre lokálnu iniciatívu a podnikavosť. Treba vytesňovať predstavu, že podnikavosť je chytrosť pri „prekabátení zákazníka“. Nemôžeme dovoliť ani lupičom, aby sa odievali do „ovčieho rúcha podnikateľov“, a nemôžeme ani dovoliť „ukomplexovaným anarchistom“, aby sa odievali do rúcha „dobrodejov“ a „osloboditeľov“ od lokálnej iniciatívy“!

Bohužiaľ správacie archetypy štátov a veľmocí (ich etablovaných elít) veľmi radi siahajú za poučkou Rímskych dobyvateľov, ktorá trónila v hlavách ich vojenských stratégov a znela : „divide et impera“ – opisne povedané: „podnecujúc hašterivosť, súperivosť a rivalitu a tým rozdeľ súpera a tak ho postupne opanuj“. Podobnú poučku nezávisle od starých Rimanov v približne rovnakom čase vyhútali aj čínski cisári pri opakovanom rozkmotrovaní vazalských kráľovstiev a novom inštalovaní úslužnejších kráľov či miestodržiteľov. Ide zrejme o univerzálnu poučku pre hegemónov, lebo sa jej po stáročia držali aj britské a francúzske vladárstva. Britský štátnik Disraeli túto poučku aktualizoval na britské pravidlo pre vykonávateľov moci. Znelo tak, že „Británia nemá stálych nepriateľov a stálych priateľov, ale má stále britské záujmy“. Napokon aj americká politika v Latinskej Amerike bola založená na diskrétnej koordinácii lokálnych „latifundistov“ ( tzv. komprádorskej vrstvy zemepánov), ktorej jeden predstaviteľ totalitne vládol za tichej podpory amerických firiem, ktoré dostali „právo“ na nekontrolovaného exploatovania latinskoamerických zdrojov. V tých pomeroch pracovné sily boli buď v nevoľnom, alebo otrockom stave. Opakovaním tzv. plukovníckych pučov si americké firmy zabezpečili poddajnosť domácich vládcov. Napokon odtajnené archívy z obdobia studenej vojny ukázali, že západné spravodajské služby využívali tzv. extrémnu menšinu na organizovanie v celej Európe tajných „záložných armád“, kde sa školili radikálni dobrodruhovia aj z krajného tábora pravicových radikálov (napríklad nacistických revanšistov), aj z krajného tábora ultraľavicových anarchistov. Práve tak odtajnené archívy ukázali, že sa ľavicoví radikáli zo Západu boli školení v tajných strediskách komunistického bloku. To všetko sa ospravedlňovalo prípravou, ak sa studená vojna zmení na horúcu. Táto prax neúprosne viedla aj v tzv. rozvojovom svete k spájaniu sa „nespokojencov“ a „povstalcov“ s „drogovými barónmi“ a s tzv. „provinčnými kmotrami mafií“. Celý moderný organizovaný politický terorizmus má svoje korene v studenej vojne. Takto sa týmito sprisahaneckými praktikami kontaminovali všetky svetadiely a preto teraz „legálny svet“ ťažko čelí „ilegálnemu svetu“. Totiž legálny svet je nie len kontaminovaný, ale aj „prerastený“ ilegálnym svetom a to tak na úrovni elít, celebrít, či tvorivých talentov, ako aj na úrovni plebsu a tzv. sociálnych stroskotancov. Týmito „kontaminátmi“ a „správacími atavizmami“ trpí nebezpečná časť vládnucich elít veľmocí (ani USA, ani Činu nevynímajúc). Preto napríklad otraseným veľmociam prišli vhod otrasy ekonomík EÚ. Totiž reprezentačná špička EÚ neprozreteľne deklarovala v Lisabone v r. 2000, že rozširovaním EÚ o ďalšie štáty si kladie za cieľ byť nie len najmohutnejším potenciálom sveta, ale aj byť prvá v hlavných ukazovateľoch efektivity a produktivity. To nutne viedlo strategických plánovačov v USA, Číne, Indii a Brazílii aby vnímali EÚ ako „vyzývateľa“ a teda ako súpera. Tak sa stalo, že exekutívy USA prestali mať záujme na stabilizačnom úspechu EÚ, prestali mať záujem na stabilite Eura a Eurozóny. Havarovaný a znehodnotený dolár je však naďalej rezervnou menou, tak má skôr záujem, aby sa k defaultu rýchlejšie dopracovalo Euro ako dolár. Štáty americkej únie vo svetle explózie federálnych dlhov sami bojujú proti federálnemu zadlžovaniu a budú sa právom usilovať o prestavbu únie zo superštátu na konfederatívny princíp subsidiarity (decentralizácie). V USA síce radikálni federalisti pestujú zaklínacie tabu voči myšlienke konfederácie, lebo ju zaťažili psychologickou hypotékou (mytológiou), že pojem konfederácie je spojený s princípom predlžovania otrokárstva, ale to je naozaj „hlboké nedorozumenie“. Konfederačný princíp bráni sklonu k zmonolitneniu a k centralizácii štátnej moci. Konfederalizmus už z princípu vyžaduje dialóg vnútri súručenstva štátov. Preto aj „bruselocentrizmus“ kopíruje washingtonských jastrabov, keď chce EÚ pretvoriť zo súručenstva štátov na superštát a chce z kroka na krok presúvať kompetencie do Bruselu. Teraz to zdôvodňuje potrebou centralizácie rozpočtov a boja proti zadlžovaniu. Avšak dlhy, podvody, krachy spôsobili predovšetkým federalisti a centralisti na oboch stranách Atlantiku. Predsa nebudeme zverovať radikálnym jastrabom, (ktorí svojou uzurpačnou praxou vyvolali kolapsy trhov) ešte väčšie kompetencie. Treba úprimne povedať, že aj Čína rieši svoje zaostávanie tvrdým federalizmom, ale zatiaľ jej expanzia má „len“ ekonomickú podobu a nemôžeme uprieť umnosť čínskeho postupu, ktorý vlastne podporuje skrytý konfederalizmus, lebo cestou centrálnych rozhodnutí buduje dislokovanú sieť „autonómnych Hongkongov“ („mimoriadnych oblastí“). Preto treba vidieť rozdiel medzi čínskymi politickými elitami, (ktoré síce uponáhľane a často ekologický necitlivo budujú reálnu ekonomiku cez autonómne centra lokálnej iniciatívy), a západnými politickými elitami, ktoré demontujú reálnu ekonomiku a vytvárajú bubliny kontaminovanej ceninovej ekonomiky. Aj samotné západné štáty nie sú všetky rovnako kontaminované uzurpačnými atavizmami. Celkom určite treba priaznivejšie posudzovať napríklad správanie sa škandinávskych štátov, alebo Kanady. Avšak komplexnosť pohľadu vyžaduje zapodievať sa aj terajším vývojom Ruska. Rusko je deformované nie len dedičstvom boľševickej diktatúry, ale aj zotrvačnosťou cárskeho absolutizmu. Ruské politické elity sa po kolapse Sovietskeho zväzu pochopiteľne veľmi ťažko zbavujú totalitných manier najmä z éry stalinizmu. Avšak čiernobiely obraz z našich médií skresľuje. Netreba zabúdať, že kolaps centralizovaného sovietskeho impéria a jeho vysilenej ekonomiky i jeho ťarbavého dirigizmu bol vystavený uragánu prepojenia globálnych špekulantov s nomenklatúrnymi prebehlíkmi z totality. Došlo k profesionalizácii zločinu a vytvoreniu mafióznych prepojení. Došlo k nekontrolovanému vývozu ruských cenín, drahých kovov, a pamiatkových predmetov. Treba však uznať, že sa súčasnej exekutíve darí brzdiť vplyv oligarchov a že napriek úžasnému odlivu mozgov vzniká nová generácia kvalifikovaných ľudí Ruska , ktorí sa vedia nie len „brodiť“ starým blatom matičky Rusy, ale vedia aj zobúdzať emancipačnú vôľu a pragmatizmus v mladších generáciách Ruska. Je taktiež ideologickým omylom vnímať "putinovské" a "medvedevovské" elity len ako „malých stalinov“. Treba férovo konštatovať, že do praxe Ruskej federácie boli navrubované aj „štepy“ konfederatívneho decentralizmu. Mohutná loď „Matičky Rusy“ síce má ešte stále svoje trhliny ale terajšie vládnuce elity ukázali obozretnosť, keď jednak vytvorili Fond budúcnosti do ktorého odvádzajú časť výnosov z predaja produkcie uhľovodíkových palív a vzácnych nerastov i surovín, a jednak splatili obrovský zahraničný štátny dlh voči tzv. parížskemu konzorciu západných veriteľov. Je kopu mudrlantova u nás aj na Západe, ktorým sa stále málí úsilie ruských elít. Ale naše a najmä západné elity vedia len dlhy tvoriť a boli by hodnovernejší, keby dokázali to čo Rusko, splatiť staré ruské dlhy voči Západu. Ruská exekutíva sa zbavila „mlynského kameňa západných dlhov“ a uchránila Rusko pred nabaľovaním úrokov z nezaplatených dlhov. To je pozoruhodný výkon. Ruská federácia nosí v sebe tak hypotéku „ruského imperiálneho šovinizmu“, ako zvyšky sektárskeho odporu hlavne kaukazských etník, ktoré sú podnecované a financované zvonku. Tak či tak ruská federácia sa konfederalizuje. Rusko bude musieť pristúpiť k postupnému budovaniu vzorových enkláv kladnej deviácie, v ktorej sa budú dekontaminovať aj vládnuce menšiny, aj talentové menšiny a aj ovládaný a napodobňujúci plebs. Umiernenejší predstavitelia EÚ na šťastie hľadajú nové symbiózne a kooperatívne modus vivendi medzi Ruskom a EÚ. K tomu však treba, aby sa aj poľské aj ruské elity nenechali huckať proti sebe domácimi i zahraničnými podpaľačmi večitej rivality. Tak isto aj v strednej Európe musíme vytesniť a neutralizovať fúzionistické, asimilačné a revizionistické maniery, lebo budúcnosť je len v paralelnej partnerskej koexistencii národných štátov a to bez ohrozovania ich územnej integrity a celistvosti. V podstate maturitnú skúšku humanistickej dospelosti budú musieť skladať všetky vládnuce elity, lebo rizika rozpadových kolapsov a chaotického boja všetkých proti všetkým visia nad všetkými kontinentmi, nad všetkými veľmocami a nad všetkými štátmi. Pacifisti všetkých odtieňov sú presvedčení, že USA sa síce bude musieť stiahnuť z pozície svetového žandára a budú sa musieť venovať vnútornej renovácii a to pravdepodobne solidárnejšou a konfederatívnejšou formou. Je v humanistickom záujme USA, aby mala na druhej strane Atlantiku zdravú a subsidiárne stmelenú konfederatívnu Európu, ktorá rozšíri pásmo udržateľnej prosperity v Európe a v Rusku a tak postupne presvedčí kontinentálnu Čínu, aby nezmenila svoju exportnú expanziu do mocenskej expanzie, ale aby hľadala koexistenčné modus vivendi tak s Euráziou, ako s Amerikou, Austráliou a Afrikou. Naopak ostatný svet musí sa chcieť učiť aj čínskej skúsenosti a to najmä čínskemu konfuciánskemu ideálu partnerskej harmónie verejného a súkromného záujmu. Nezabudnime, že vďačíme Prozreteľnosti a duchom predkov za to, že sa v Číne na miesto sektárskeho radikála Mao Tse-tunga, (ktorý pohrdol konfucianizmom a zaľúbil sa do modernistickej marxistickej agresivity), našiel sa jasnozrivý pragmatik Teng-Siao-pheng , ktorý sa vrátil ku konfuciánskej harmónii verejných i súkromných síl. Veď z tohto altruistického prostredia je výrok staročínskeho stratéga, že „víťazná vojna je iba tá, ktorá nikdy nezačala“.

My občania Slovenskej republiky sme malí a periférne i silou bezvýznamní, ale už svojou tisícročia trvajúcou kontinuitou identity môžeme oslovovať pokojamilovných a sebakritických Američanov, Britov, Francúzov, Nemcov a ostatných Európanov, že vo svete jadrových zbraní treba povzbudzovať nie „lokálne konflikty“, alebo „preventívne údery“, ale lokálne enklávy harmonickej kooperácie (to sa všetci môžeme učiť od Číňanov). Novodobé poznanie významu „genetickej“ diverzity (rozmanitosti) pre prežívanie globálnej i európskej univerzality nás oprávňuje brániť slovenskú štátnu identitu, lebo aj ona je významnou podmienkou prežívania európskej univerzality. Zároveň musíme presviedčať aj našich susedných ašpirátorov pohlcovania, že „mäkkú“ technológiu partnerstva neuprednostňujeme preto, že sme zbabelí, ale preto, že chceme pomáhať pri pestovaní humanistického sebakultivovania v nás i v našich susedoch v duchu našich kresťanských tradícií. Napokon našou domácou úlohou je aby sme kultivovali tzv. mäkké technológie moci, aby sme budovali lokálne „parky vedomostného industrializmu“ a aby sme stabilizovali sebareprodukčné Slovensko i strednú Európu a tak pomáhali zachovať „zónu udržateľnej stability.“ To zníži naše i susedské riziká súperivosti a priblíži budúcu koexistenčnú harmóniu. Z hľadiska tzv. behaviorálnej genetiky (fyletiky) by bolo účelné, aby sme všetky budúce ozdravovacie projekty organizovali ako enklávy „mimoriadnych oblastí“ a tak sa naučili čínskej metóde osadiť kvalitatívnu ozdravovaciu zmenu najprv v lokálnej ohraničenosti. Celoplošné reformy boli vždy viac tortúrou ako uzdravovaním. Času na otáľanie nám nezvyšuje. Pripomíname že v tak sofistikovane prepojenom svete ako je dnešný, nieto rivalizujúcich víťazov, iba rivalizujúcich porazených. Riziká sú pre všetkých príliš veľké. Úzkosť z rizík, ktoré stoja tak pred Slovenskom, ako pred Európou a pred svetom by nemali ochromiť našu zdokonaľujúcu snahu, ale by mali mobilizovať naše odhodlanie ku osvedčenej humanistickej (a teda v našom prípade každopádnej kresťanskej) kultivácii.

Prof. Agustín Marián Húska

Toto blúznenie A. M. Húsku si zaslúži krátky hodnotiaci komentár ako pripomenutie jeho pôsobenia ešte za socializmu v UEOS s budúcim policajným generálom Ladislavom Pittnerom. Obaja sa mimoriadne angažovali v zločineckých politických organizáciách HZDS, KDH a SDKÚ na rozložení funkčného a najvyspelejšieho štátu socialistickej sústavy ČSFR. Výsledkom je strata ekonomickej a hospodárskej suverenity v oboch nastupníckych štátoch Slovenska a Čiech.

Práve A. M. Húska je prvotným nositeľom rozkradnutia NÁRODNÉHO MAJETKU, keď ako prvý minister privatizácie vytvoril podmienky netransparentného zmocnenia sa ho rôznymi hochštaplérmi (Majskí, Lexovia, PENTA, JaT, P. Vajda, Póor, Čarnogurských klan, Široký, Z. Kollár ... a ďalšími s kvavými paprčami) pod honosným názvom „slovenská kapitálotvorná vrstva“. Už viac ako 10 rokov vypisuje nezmysly vo svojich knižných pamfletoch, (za ktoré zrejme dostal profesúru) v ktorých narieka, že mu to bolo naordinované neoliberalistami zo západu. Tým len potvrdzuje, že už vtedy bol dementný a nesvojprávny. Je smutné a poľutovaniahodné, že mu ešte stále dávajú priestor niektoré médiá a organizácie, ktoré práve tým deklarujú, že nie sú nezávislé, objektívne a proslovenské.

Aj napriek pokročilému veku by mohol byť A. M. Húska užitočný pre verejnosť, ak by postrehol reálie analyzované a zdokumentované odborníkmi z Čiech (v priložených materiáloch):

„Zpráva“ o rozkrádaní českého národního majetku v 90. Letech 20. století

Cizincům patří 70 procent největších firem a polovina ekonomiky

Hospdaření zločinných komunistů

Nemocný kapitalismus

Mezinárodní měnový fond jako mrtvý brouk

Banky, nebo lichva ?

Zdivočelá země

Demokracie nebo demokratura ? 1. a 2. část

Z uvedného je zrejmé, že aj Augustín Marian Húska bol súčasťou československej skupiny likvidátorov hospodárskych potenciálov nastupníckych štátov po ČSFR. A to užitočné, čo by mohol ešte vykonať by bolo to, že by za Slovensko vypracoval správu koľko percent firiem (bývalých národných podnikov) vlastnia cudzinci a koľko kapitálu odchádza zo Slovenska do krvavých neoliberalistických papŕč.

Doteraz určité porovnateľné analýzy s českými spracovali iba Doc. Peter Staněk a RNDr. Karol Ondriáš DrSc., podľa ktorého cca 66 % vytvoreného HDP a zisku opúšťa navždy Slovensko. Na to je jednoduchá odpoveď, keď z 34 % príjmov do štátneho rozpočtu (oproti pôvodným 100 % do roku 1989) žiadna vláda nedokáže plniť elementárne funkcie v zabezpečovaní spoločenských potrieb v školstve, zdravotníctve a udržateľnosť životných funkcií obyvateľov, okrem marginálnej skupiny zbohatlíkov a gaunerov, ktorých úspešne vygeneroval aj Augustín Marian Húska.

"ZPRÁVA"o rozkrádání českého národního majetku v 90. letech 20. století

Následující zpráva si neklade za cíl být úplná a vyčerpávající. Je velmi pravděpodobné, že řada trestných činů a "tunelů" z jejího spektra úplně unikla či je zachycena jen částečně či okrajově.

Přesto se však snaží zdokumentovat zločiny a krádeže národního majetku, které proběhly v

devadesátých letech, to vše především na základě pravdivých či obecně známých skutečností a faktů, jejichž relevanci a pravdivost si může kdokoli ověřit. Jejím účelem je jak zdokumentovat a zachytit spáchané zločiny, tak obvinit jejich pachatele. Z drtivé většiny jsou to bývalí komunisté, agenti StB či KGB.

GENEZE

Neudržitelnost komunistického režimu na konci 80. let 20. století přinutila celý tehdejší

bolševický establishment jednat. Byl vyslán signál do kontrolovaných disidentských kruhů k zahájení "revolučních" kroků. Je zajímavé, že většina důležitých osob, které později obsadily vysoké státní funkce či tunelovaly banky, se rekrutovala z Československé akademie věd (ČSAV), a to vesměs z Prognostického ústavu. V této instituci plné vysokých komunistů působily jména jako Komárek, Klaus, Zeman, Češka, Dyba, Dlouhý, Ransdorf, Salzmann, Ježek, Klausová a další. Představovaly jak kádrovou rezervu pro nový režim, tak kádrový nomenklaturní rezervoár režimu starého. Sám šéf Prognostického ústavu, přesvědčený komunista, přítel Che Guevary a místopředseda vlády ČSFR v roce 1990 Valtr Komárek ho označil za "školu revoluce".

Tato revoluce si, jak známo, získala přízvisko "sametová", a to vzhledem k jejímu

bezkonfliktnímu a téměř konsensuálnímu charakteru. Už to naznačuje, že se nejednalo o revoluci v pravém slova smyslu, ale o programové předání moci, resp. o udržení moci v rukách komunistických kádrů. Již první kroky Občanského fóra v čele s Václavem Havlem naznačily, že vůbec nejde o žádnou revoluci, ale jen o změnu systému režimu. Bohužel ve vyvolané euforii a v naději na zbavení se komunistického jha, se vyškoleným bolševickým "revolucionářům" z Prognostického ústavu (spolu s Havlovými disidenty a zmanipulovanými studenty) podařilo změnit režim a ponechat komunisty fakticky u moci.

Symbolickým a zároveň tragickým vyjádřením tohoto faktu byla instalace Mariána Čalfy, v té době ještě aktivního agenta KGB, do křesla předsedy vlády dne 10.12. 1989, kde setrval až do 2.7. 1992. Za komunistické éry působil Čalfa v ČTK, poté byl jmenován předsedou Legislativní rady vlády ČSSR a vyzkoušel i post komunistického ministra. Václav Havel si jej vybral za nejbližšího spolupracovníka.

KUPÓNOVÁ PRIVATIZACE

Úvodem jednu kouzelnou větu, kde světově uznávaný ekonom působící ve Světové bance, Dr.

David Ellerman v souvislosti s kupónovou privatizací označil Václava Klause za "tržního bolševika" a architekta "finančního pirátství". Čtenářům zajímajícím se o ekonomii lze doporučit článek Dr. Ellermana z roku 2001 pod názvem "Lessons from Eastern Europe´s Voucher Privatization".

Nutno přiznat, že nápad kupónové privatizace byl geniálně rafinovaný. Dát lidem pocit, že něco získávají a následně se legálně zmocnit majetku, který zůstal po komunistech.

Za architekty (alespoň oficiální) kupónové privatizace (ač za něj ve své autobiografii Václav

Kalus prohlásil Dušana Třísku) lze považovat:

1. DUŠANA TŘÍSKU, nar. 14. 4. 1946

2. Tomáše Ježka, nar. 15. 3. 1940

3. Václava Klause, nar. 19. 6. 1941

U jejího zrodu se rovněž nějakou dobu pohyboval Jan Švejnar. Pro odlišné názory na chaotický postup privatizace spolupráci přerušil. (článek Jana Švejnara "Václav Klaus nemluví pravdu" ZDE) Odsunut byl i Valtr Komárek, který kupónovou privatizaci později označil jako "krádež století".

Tomáš Ježek v rozhovoru v Lidových novinách 14. 8. 2010: LN Viníte za nedokonalost

legislativy investičních fondů někoho konkrétního? "No jistě, to je jednoznačné. Byli to ti tři lidé z federálního ministerstva financí: Václav Klaus a jeho náměstkové Dušan Tříska a Vladimír Rudlovčák. Naše lidi odháněli a byli hrozně nedůtkliví, aby jim do toho nikdo nemluvil. Na nižších patrech ministerstva se vědělo, že je to špatně." LN Neříkal jste si pak, že jste třeba měl někde víc zatlačit?

"Tohle se dělo v květnu 1992 a já v červnu po volbách na ministerstvu končil. Pořád jsem spoléhal na to, že to udělají dobře. Celou dobu jsem jim věřil." LN Nemáte rád slovo tunel, proč? "Já radši říkám krádež. Tunel už je eufemismus. Je to normální zlodějna." Dušan Tříska Dne 4.10. 2001 odpověděl Dušan Tříska, jeden z nejbližších přátel Václava Klause a bývalý agent StB s krycím jménem Dušan (svazek č. 7704), v Rádiu Svobodná Evropa na otázku, zda se nestydí za své otcovství projektu kupónové privatizace, slovy: "Hlásím se k němu samozřejmě hrdě a myslím si, že jsem schopen doložit, že jsem hrdý a mám na co." Nechme tedy hovořit fakta, ať víme, na co je pan Tříska tak hrdý.

Vzhledem k přímé participaci Aleše Třísky, bratra Dušana Třísky na největších finančních

zpronevěrách a krádežích, a dále s ohledem na blízký vztah Václava Klause k dalším podvodníkům, lze důvodně předpokládat, že projekt kupónové privatizace byl účelově připraven a nastaven tak, aby umožnil beztrestné zcizení národního majetku.

Kupónová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992 1994. Celková hodnota jmění podniků privatizovaných kupónovou metodou činila 679 miliard korun v cenové hladině ke dni zahájení první vlny. Mediální masáž a propagace byla silná, bylo dosaženo nevídané aktivity a odezvy od občanů, především v zrcadle toho, že za své peníze dostávali v drtivé většině bezcenné papírové knížky. Účast v první vlně byla 77 % všech oprávněných občanů a v druhé vlně 74 % občanů.

První vlny se účastnilo celkem 264 investičních fondů, kterým občané držitelé investičních

kupónů svěřili celkem 71,8 % všech investičních bodů investovaných pro první vlnu. To bylo z hlediska architektů kupónové privatizace, resp. osob ovládajících tyto investiční fondy nejvýhodnější, neboť tím občané ztratili nad svými kupony jakoukoli kontrolu. Kontrolní mechanismy nad fondy nebyly pro vytrvalý odpor Kaluse, Třísky a spol. nikdy skutečně legislativně nastaveny.

Ve druhé vlně ucítili příležitost i další dravci a účastnilo se již 353 investičních fondů, kterým

občané držitelé investičních kupónů svěřili tentokrát jen 64 % všech investičních bodů investovaných pro druhou vlnu. Tímto způsobem získávaly investiční fondy faktickou kontrolu nad privatizovanými podniky a jejich majetkem.

Na majetek zprivatizovaný kupónovou privatizací čekal dvojí osud. V prvním případě byl ihned zpronevěřen a rozkraden. Zde se jeví slovo "krást" jako absolutně nejvýstižnější, na rozdíl od jakýchkoli ekonomických či právních termínu. Princip byl jednoduchý a recept všude stejný. Nevýhodné obchody, zadlužování, systematické vyvádění aktiv a vytváření pasiv, tj. Proslulé české "tunelování", vše vesměs v režii sehraného a zkušeného týmu agentů StB.

Budeme-li se, v zájmu vyvarování se obvinění z konfabulace a konstrukce, držet odborné

ekonomické literatury, konkrétně publikace Kotrba J., Kočenda, E., and Hanousek, J.: The Governance of Privatization Funds: Experiences of the Czech Republic, Poland and Slovenia. Edward Elgar, London, 1999, dojdeme k číslu až 21% z privatizačních fondů na trhu. Ve skutečnosti to však bylo nepochybně více.

Ve druhém případě byl majetek dále spravován a do vedoucích míst "zprivatizovaných"

podniků byli dosazeni, popř. se vrátili exponenti komunistického režimu. V těchto případech nebyly podniky "tunelovány" bezprostředně, ale postupně nebo v případě potřeby, tzn. Nutnosti vytvoření finančních aktiv. Ač se to retrospektivně zdá neuvěřitelné, faktem je, že celá kupónová privatizace byla spuštěna bez jakékoli právní regulace privatizačních fondů, která by šla nad rámec obecného práva.

Komise pro cenné papíry připravila přehled investičních fondů a podílových fondů, u nichž byla zjištěna majetková újma z titulu nezákonného jednání. Z investičních fondů a společností se podle propočtů KCP v průběhu 90. let až do 30.6. 2002 ztratil majetek za zhruba 50 miliard korun. Je to však velmi slabý odhad, který zahrnuje jen prokazatelně zcizený majetek prokázanou trestnou činností. Skutečná výše se pohybuje ve stovkách miliard.

Následuje přehled některých významných příkladů proslulého tzv. "tunelování".

Generální ředitel Motoinvestu Pavel Tykač a ředitel finanční skupiny Motoinvestu Jan Dienstl.

MOTOINVEST

Motoinvest byl založen 18. listopadu 1991 s absolutně neprůhlednou vlastnickou strukturou

fyzických osob, které spojovaly obchodní aktivity spojené s kupónovou privatizací. Mezi jeho hlavní aktéry, tedy alespoň známé a veřejně činné, kteří však zřejmě o ničem fakticky nerozhodovali, lze zařadit Pavla Tykače a Jana Dienstla, mezi šedé eminence a mozky potom zejména Aleše Třísku (zde vyvstává otázka, nakolik byl jen zástupcem svého bratra Dušana Třísky) a především Svatopluka Potáče.

Zastavme se nejdříve u těchto velmi zajímavých osob.

Pavel "Drobní akcionáři plačte" Tykač, (skutečný slogan jeho reklamní kampaně) byl a je

bezpochyby velmi vlivnou osobností české ekonomiky. Svůj slogan Tykač skutečně splnil, a lidé, kteří mu svěřili své peníze, popř. pracovali v podnicích vytunelovaných jeho skupinou, skutečně plakali.

Jeho jméno se pojí s desítkami firem. Jeho politické kontakty byly vynikající, což ilustruje jeho účast na narozeninách Václava Klause a pozvání od něj do Komise pro dohled nad kapitálovým trhem (aneb jak udělat kozla zahradníkem) nebo post poradce ministra financí Ivo Svobody (ČSSD) v roce 1999, později odsouzeného za podvod a zvýhodňování věřitele na pět let vězení.

Jan Dienstl, pravá ruka a nejbližší spolupracovník Pavla Tykače.

Aleš Tříska, agent StB s krycím jménem "Aleš", bratr architekta kupónové privatizace a agenta StB Dušana Třísky, zřejmě v jeho snaze udržet kontrolu nad operacemi člen představenstva Motoinvest a.s.. Je vysoce pravděpodobné, že byl jen prodlouženou rukou svého bratra Dušana Třísky.

Svatopluk Potáč, bývalý člen ÚV KSČ a předseda Státní banky československé v letech 1971 1981 a 1988 1989, místopředseda Štrougalovy vlády a předseda Státní plánovací komise působil v Motoinvestu jako poradce. Jeho obrovské kontakty a znalost komunistického i nekomunistického prostředí zakládají důvodnou presumpci, že byl jedním z hlavních "mozků" Motoinvestu.

Je velmi obtížné obsáhnout celý rozsah činnosti skupiny Motoinvest. Při svých operacích se aktéři snažili vše maximálně zneprůhlednit a zamést stopy. Soustřeďme se tedy alespoň na největší podvody a zpronevěry uskutečněné skupinou kolem Pavla Tykače. Ve svém zenitu spravoval Motoinvest prostřednictvím majetkových podílů v různých společnostech jmění ve výši asi 80 miliard korun.

KLÍČOVÉ OPERACE FINANČNÍ SKUPINY MOTOINVEST

CS FONDY Tykačovo jméno se pojí i s kauzou vytunelovaných CS Fondů, v kterých přišli akcionáři o 1,3 miliardy korun. Peníze zmizely v roce 1997 těsně poté, co Motoinvest fondy prodal a jejich akcionáře vůbec neinformoval. Následovaly rychlé změny majitelů ve snaze zahladit stopy. Celkově se však jednalo o poměrně nepřipravenou transakci, která bez náležitého obchodně právního krytí naplňovala jasně skutkovou podstatu trestného činu, přičemž pikantní je, že vyvedení předmětného 1,3 miliardy korun do zahraničí schválil tehdejší šéf Analytického odboru ministerstva financí, bývalý vysoký činitel KSČ a ministr financí Ivan Kočárník. Vyvedení 1,3 miliardy bylo zrealizovány přes ovládanou Plzeňskou banku, kterou Motoinvest vzápětí řádně přeúvěroval a opustil.

OVLÁDNUTÍ A VYTUNELOVÁNÍ AGROBANKY

Tato kauza by si svou rozsáhlostí zasloužila několik stran textu, soustředíme se však na participaci právě Tykače a Motoinvestu. Banka vznikla v roce 1990 a byla pátou největší bankou v zemi. Na přelomu roku 1995 a 1996 odkoupila skupina Motoinvest a ovládané fondy balík akcií od IPB včetně podílu v Agrobance, kterou tímto ovládla. Motoinvest to oficiálně nikdy nepřiznal. Centrální banka nikdy neuznala Motoinvest za věrohodného investora. V září 1996 uvalila ČNB nucenou správu na Agrobanku. Skupina Motoinvest tím ztratila hlavní finanční zdroj. Tykač tehdy narychlo opustil republiku a po dvou dnech se vrátil. Náklady centrální banky na řešení krize AGB se odhadují na 50 miliard korun. Stát ji formou garancí a odkoupení špatných aktiv sanoval cca 50 miliardami korun.

Zdravou oddluženou část Agrobanky (tj. provedená sanace ČNB ve výši 19,7 mld + garance za špatné úvěry až do r. 2008) v roce 1998 odprodal za pouhé půl miliardy korun (!) firmě General Electric.

Druhá část skončila v likvidaci. Za prodejem zdravé části Agrobanky za směšnou cenu stál její nucený správce Jiří Klumpar, který se později stal členem představenstva právě GE Capital banky. V lednu 2000 byl obviněn z trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku se škodou cca 25 miliard korun. Celkové náklady a sanace za vyřešení krize Agrobanky jsou odhadovány na min. 50 miliard korun.

PLZEŇSKÁ BANKA

V roce 1996 získala skupina Motoinvest více než 90 % podíl v Plzeňské bance, zřejmě ke krytí svých finančních operací, které si tak mola uskutečňovat ve vlastní bance, přičemž typickým případem této operace je kauza CS Fondů. Plzeňskou banku získal Motoinvest nákupem akcií na základě komisionářských smluv uzavřených mezi Motoinvestem a později vytunelovanou Agrobankou Praha.

Po provedení operací za účelem vyvedení aktiv převedl Motoinvest akcie zpět na Agrobanku Praha, v té době již v problémech a určenou k likvidaci, která postupně nabyla i zbývající podíl na bance. Od září 2000 již byla jediným akcionářem banky Agrobanka v likvidaci. Zadlužený vlastnil předluženého.

Kolik bylo celkově z banky vyvedeno peněz, nebylo nikdy zveřejněno. Z dostupných informací a vzhledem k regionálnímu charakteru bankovního ústavu lze hovořit o sumě mezi deseti a dvaceti miliardami korun.

ČESKÁ SPOŘITELNA

V květnu 1996 skupoval Motoinvest s podporou v té době již ovládané AGB akcie spořitelny a snažil se prosadit své zástupce do dozorčí rady. Scénář měl být zřejmě podobný jako u Agrobanky, s tím rozdílem, že škody pro banku a zisk pro Motoinvest mohly být několikanásobně vyšší. Na zásah "bankovní čtyřky" a nátlak guvernéra Tošovského se mu to nepodařilo, neboť sféry vlivu byly již rozděleny a právo pumpovat Českou spořitelnu měla v té době skupina okolo Livie Klausové a Jaroslava Klapala.

Skupina MOTOINVEST oficiálně ukončila své aktivity po pádu Agrobanky. Bylo to pro ní velké sousto, které sice ještě dokázala spolknout (i když sám Tykač si nebyl jistý souhlasem mocných a radši na dva dny zmizel z republiky), poté však přenechala místo dalším. Podařilo se to snadno, měli vyděláno a také cítili, že pro ně přestalo již být místo. Střízlivé odhady výše aktiv ukradených Motoinvestem se pohybují okolo 200 miliard korun, do čehož jsou započítány i operace v menších podnicích. Bezpochyby patřil Motoinvest a osoby okolo něj k jedné z nejefektivnějších a nejziskovějších tunelářských skupin v ČR 90. let.

Byl jsem svědkem krádeže století... 2. DÍL

6. listopadu 2010 v 15:37 | Aťan | ČESKÁ HISTORIE I SOUČASNOST "napřeskáčku"

1. díl ZDE

Motto: "V devadesátých letech se tunelovala naše minulost, následně až do teď se tunelovala naše přítomnost a teď prostřednictvím důchodové reformy se tuneluje už naše budoucnost."

MUDr. František Koukolík, DrSc.:

"Je nutné se duševně namáhat. Sehnat si dost relevantních informací, zvážit je, porovnat je a podle toho se nějakým způsobem rozhodnout. Pravděpodobně bude vhodné založit zcela nové politické síly, které budou mít lépe propracovaný systém kontroly mocenských mechanismů a poněkud jasněji v hlavě co chtějí a co nechtějí."

HARVARDSKÉ FONDY

Harvardské fondy mají na rozdíl od jiných fondů několik specifik. Představovaly marketingový motor kupónové privatizace, který nahnal k registračním místům pod dojmem slibu "zisku desetinásobku" miliony lidí, způsobily jedny z největších škod z tunelování národního majetku a jsou symbolem podvodu kupónové privatizace. V jejich čele po celou dobu stála jediná výrazná osoba, Viktor Kožený, avšak vzhledem k obsáhlosti operací prováděných "harvardskou skupinou" je vysoce nepravděpodobné, že by sám Kožený byl opravdu jediným řídícím mozkem. Jeho umístění do čela byl spíše jen chytrý marketingový tah, neboť na osobu bezúhonného podnikatele západního střihu a se západním vzděláním se nachytá nejvíce důvěřivých lidí. Mnohem pravděpodobnější se jeví teorie, kterou vyslovil mj. i Karel Staněk, představitel Ochranného sdružení malých akcionářů Harvardských fondů, že Viktor Kožený byl jen "bílým koněm agentů StB a KGB". Personální obsazení okolo Koženého to výslovně potvrzuje.

VIKTOR KOŽENÝ, v roce 1979 emigroval spolu s rodiči do Mnichova, a poté již sám v roce 1982 odchází do USA. Zde začíná studovat Harvardskou univerzitu, kde jako Čech neuniká pozornosti zde tehdy působícímu agentu StB a KGB Karlu Köcherovi, pozdějšímu kolegovi Václava Klause a Miloše Zemana z Prognostického ústavu, spoluzakladatele Občanského Fóra a jedné z klíčových šedých eminencí tzv. sametové revoluce; a také Juraje Širokého, agenta StB majícího na starost nábor nových rekrutů. Je otázkou, nakolik jejich tehdejší styky vyústily v přímý vázací akt pro KGB (StB), nebo zda byly kontakty nastoleny v méně formální úrovni. V roce 1989 má Kožený v Bostonu a New Yorku problémy s policií (údajné zneužívání kradených kreditních karet) a odchází do Anglie, odkud poté putuje do tehdejšího Československa. Pohyboval se velmi blízko významných osobností jako Čermák, Klaus, Čalfa aj. Karel Köcher, Juraj Široký a Boris Ostrý Mezi jeho nejbližší spolupracovníky patřil a stále patří Boris Vostrý, bývalý vysoký důstojník StB s údajnou hodností plukovníka. Jeho svazek byl však, stejně jako ostatní svazky vysokých důstojníků StB, včas skartován. Z dostupných informací, mj. i z jeho životopisu lze zjistit, že od roku 1971 pracoval na ministerstvu vnitra, od roku 1981 ve funkcích zástupce náčelníka technické správy federálního ministerstva vnitra, poté zástupce náčelníka VI. Správy SNB. Je nepochybné, že se jedná o špičkového komunistického bezpečnostního kádra. Zůstává otázkou, nakolik Harvardské operace přímo řídil, popř. řídil i Koženého, se kterým působil v řadě firem již od roku 1990.

Harvardské fondy zakládal spolu s Viktorem Koženým jeho děd František Stehlík, dvojnásobný agent StB po krycím jménem "Franta", č. svazku 2242. Byl členem prvního představenstva HARVARD CAPITAL and CONSULTING a.s. a poté vystřídal řadu funkcí v rámci celé struktury Harvardských fondů.

Významnou roli hraje bezpochyby již výše zmíněný Juraj Široký, agent StB s krycím jménem "Bellan", č. svazku 196592, který působil přímo na hlavní správě rozvědky StB, která měla na starost operace v zahraničí. Figuroval v celkem šesti společnostech přímo či nepřímo napojených na harvardské fondy. Velmi aktivní zejména na Slovensku, kde figuruje asi ve dvaceti společnostech.

Tato nejznámější česká tunelářská kauza je extrémně složitá, neboť pachatelé založili desítky

nejrůznějších právnických osob, přes které aktiva převáděli, a proto by seriózní pokus o rozkrytí této struktury zabral stovky stran textu. Pod slibem tzv. "zisku desetinásobku", tzn. zaručení investorům, že jim hodnota jejich kupónových knížek bude desetinásobně přeplacena, získala harvardská skupina kontrolu nad majetkem v hodnotě min. 60 miliard korun, v odhadní ceně roku 1994. Nutno zdůraznit, že tato účetní hodnota neodpovídá hodnotě tržní, což znamená, že skutečná reálná hodnota aktiv získaných Harvardem se mohla pohybovat ve stovkách miliard. Ve svém zenitu, tj. v roce 1994 kontrolovala harvardská skupina asi padesát nejlukrativnějších českých podniků. Václav Klaus tehdy na adresu Koženého směřoval další ze svých nesmrtelných výroků: "Jen více takových podnikatelů!" V témže roce začíná systematický tunel směřující do kyperských společností, které dále aktiva převádějí do neblaze proslulé Daventree Ltd.

Po útěku Koženého do Irska, v důsledku aféry Wallis, která byla výsledkem mocenských sporů tehdejších mocných neobolševických kádrů, tunel dále úspěšně probíhá v režii Borise Vostrého. V roce 1996 jsou již téměř dotunelované harvardské fondy (resp. jejich mateřská společnost) rychle transformovány na Harvardský průmyslový holding a.s., která vzápětí své veškeré zbylé jmění vkládá do Daventree Ltd., za to obdrží bezcenné akcie. Harvardský průmyslový holding a.s. jde vzápětí do likvidace, Boris Vostrý je jmenován likvidátorem a začínají se mazat stopy. Vyvádění majetku v řádech desítek miliard korun pochopitelně nemůže uniknout tehdejšímu ministerstvu financí, BIS ani vládě.

Neděje se však vůbec nic. Zřejmě pro získání času a navození naděje pro akcionáře k získání alespoň nějakých peněz je Harvardský průmyslový holding a.s. v roce 1998 (tedy téměř 4 roky po jeho faktickém vykradení!) prodán jedné z Koženého firem. Kožený platí dvěma směnkami v hodnotě 10 miliard korun, které nikdy neuhradí. Teprve v roce 1999 vydává soud na návrh akcionářů rozhodnutí, kde Borise Vostrého odvolává z funkce likvidátora společnosti Harvardský průmyslový holding a.s. Vostrý se odvolává a obstrukcemi se dočasně udrží ve funkci. Stihne ještě svolat valnou hromadu a jmenovat nového likvidátora Michala Pacovského, další osobu ve službách harvardské skupiny. Teprve poté se po složitých soudních sporech a právních bitvách daří jmenovat likvidátorem osobu bez zjevného napojení na Koženého skupinu. Následuje definitivní bezradnost a bezmocnost všech, kteří vložili do harvardských fondů své peníze. Teprve v roce 2003 byli Kožený s Vostrým oficiálně obviněni z podvodu, aby měli dostatek času na útěk, Kožený na Bahamské ostrovy a Vostrý do středoamerického Belize.

Tunel se uzavřel. Celkové škody spáchané harvardskou skupinou jdou bezpochyby nad sto miliard korun, přičemž tuto sumu lze považovat ještě za velmi střízlivý odhad.

BANKY

V první polovině 90. let vzniklo přes 50 bank, z toho 18 z nich skončilo v konkurzu či v

likvidaci. Z dalších pěti zůstaly jen akciové společnosti bez bankovní licence.

Použití termínu "tunelování", pro cílené a organizované vyvádění financí z bank s úmyslem je

nevrátit, není přesné, neboť vystihuje jen jeden používaný způsob. Vhodnější se jeví pojem

"pumpování", neboť banky byly doslova pumpovány, řada z nich až k bankrotu. Banky sloužily jako pumpa peněz, kam si vyvolení mohli kdykoli přijít a "napumpovat". Základním způsobem "pumpování" bylo ztrátové úvěrovaní a cílené tunelování managementem, obojí umožněné slabou legislativou a nečinností policie, potažmo orgánů moci výkonné. Ztrátové úvěrování bylo navíc velmi podporováno tehdejší vládou, která držela u moci tehdejší "kapitány průmyslu".

K vypumpovaným bankám vláda přistupovala v zásadě dvěma způsoby. Nechala je padnout

(Banka Bohemia, Plzeňská banka, Kreditní banka Plzeň aj.) nebo je nákladně sanovala v řádech desítek či stovek miliard (IPB, Česká spořitelna, Komerční banka). Státní pomoc měla různou formu odkup klasifikovaných úvěrů, garance, navýšení základního kapitálu nebo typicky převedení nedobytných pohledávek na Konsolidační agenturu.

MEZI OSOBY POSKYTUJÍCÍ STÁTNÍ KRYTÍ NERUŠENÉMU ROZKRÁDÁNÍ BANK patří především:

VÁCLAV KLAUS, předseda vlády do roku 1997. Ve své autobiografii píše: "Nejvíce jsem o ekonomii v 70. letech diskutoval s Vlado Rudlovčákem, ... a v letech osmdesátých s Dušanem Třískou, hlavním otcem naší kupónové privatizace... do užšího kroužku kolem semináře patřili K. Dyba, T. Ježek, ...J. Stráský, V. Dlouhý, I. Kočárník.... Na seminářích vystupovali i Richard Salzmann, Miloš Zeman a další...." Jak vidno, všechny větší akce se připravují roky.

Ivan Kočárník, Jan Klak, Tomáš Ježek, Roman Češka a Jiří Skalický

Ivan Kočárník, v osmdesátých letech 20.století jako vysoce postavený člen KSČ, ředitel odboru tehdejšího ministerstva financí, v letech 1992 1997 místopředseda vlády a ministr financí.

Jan Klak, náměstek ministra financí, po skončení funkce se jako statutární orgán přímo podílel na pumpování Komerční banky.

Tomáš Ježek, předseda Výkonného výboru FNM, člen KSČ od svých 18 let.

Roman Češka, náměstek ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci, předseda

výkonného výboru FNM od poloviny roku 1994 prosinec 1998.

Jiří Skalický, předseda Prezidia FNM a ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci červen 1992 červen 1996.

JOSEF TOŠOVSKÝ jeho kariéra je typickou kariérou bolševika. Během nejtvrdší normalizace v roce 1973 vstoupil do KSČ, osobní přítel Svatopluka Potáče a dalších nejvyšších komunistických kádrů. Z nejvyšších funkcí ve Státní bance Československé (mj. post zástupce předsedy SBČS) jmenován v roce 1988 ředitelem Živnostenské banky v Londýně. V prosinci 1989 konsensem komunistů a Havla jmenován předsedou tehdejší SBČS, ve funkci až do rozpadu federace, od ledna 1993 až do 1997 guvernérem ČNB. Na přelomu let 1997/1998 krátce předsedou vlády ČR, poté až do roku 2000 znovu guvernér ČNB. Tošovský představuje klíčovou postavu, která z titulu své funkce kryla nerušené pumpování bank. Josef Tošovský

Celková suma, kterou bylo třeba naplnit vypumpované a rozkradené banky, se odhaduje až k JEDNOMU BILIONU KORUN!!! Tady začal neuvěřitelný propad české ekonomiky, zachraňovaný nízkými platy zaměstnanců a placením nesmyslných předražených poplatků za cokoliv.

Probíhalo trestuhodné rozhazování financí získaných z privatizace, záměrně se předražovaly a

předražují státní zakázky. Proto chybí finance na tisíce důležitých věcí (namátkou důchody počínaje a např. dírami na silnici konče). Bezostyšným okrádáním daňových poplatníků se stát dodnes vyhýbá bankrotu. Ovšem management státních i soukromých firem svůj plat navyšoval a navyšují do nebeských výšin.

Sanaci bank a legalizaci jejich pumpování vždy tvrdě prosazoval Václav Klaus, který za

dobu své vlády zabránil jakémukoli pokusu o zpřísnění podmínek pro poskytování úvěrů ze strany polostátních bank. Typickou operací při pumpování byl úvěr od banky, jeho nesplácení, převedení úvěru na státní konsolidační banku a následně jeho prodej jako nevymahatelné pohledávky za zlomek výše jistiny úvěru. Dlužník si tedy půjčil např. miliardu, nic nesplatil a následně si přes spřátelenou společnost koupil od Konsolidační banky pohledávku vůči sobě za několik desítek milionů.

Dodnes v České republice probíhá "akciové loupežnictví" ZDE

Cena zlata na světových trzích nepřetržitě roste už skoro jedenáct let. Kdyby Česká národní banka pod vedením Josefa Tošovského neprodala bezmála 56 tun žlutého kovu v letech 1997 a 1998, ale až v roce 2010, mohla Česká republika na této transakci při zohlednění vývoje kurzu koruny vůči dolaru vydělat o 27 miliard korun víc.

Podívejme se na největší vypumpované banky:

AGROBANKA

Její kauza byla zmíněna již výše v souvislosti se skupinou MOTOINVEST.

ČESKÁ SPOŘITELNA

Začneme velmi zajímavou a trefnou citací detektiva Úřadu finanční kriminality a ochrany

státu, který se v roce 2003 nechal slyšet v novinách, že: "Vyšetřovat třeba tunelování České

spořitelny je o hubu. Dotýká se příbuzných nejvyšších politických špiček. A tak litujeme každého, kdo to dostane na stůl."

Česká spořitelna začala být pumpována již od svého vzniku v roce 1991. První hloubkový audit banky v roce 1995 objevuje obrovské díry v hospodaření a ministr financí Ivan Kočárník podepisuje urychleně státní garanci pro spořitelnu ve výši 4,1 miliardy korun. Zároveň jsou ztrátové úvěry převáděné na Konsolidační banku a bilance banky se takto, alespoň provizorně, "čistí".

Další krize přichází v roce 1998, kdy se spořitelna jako držitel největšího objemu primárních

vkladů v zemi ve výši cca 300 miliard korun ocitla na okraji propasti. Poté, co vláda obdrží varující zprávu společnosti KMPG o ztrátě banky přesahující její aktiva, je nucena rychle jednat a uhasit hrozící požár. Pád největší banky v zemi by zemi destabilizoval. Do spořitelny jsou doslova pumpovány desítky miliard, čímž je částečně stabilizována a ze strachu, že další vypumpování by již nebylo finančně únosné, je hledán strategický partner. Ten je nakonec nalezen v rakouské Erste bank, která získává kontrolní balík akcií.

Ztrátové úvěry přivedly banku na sklonku devadesátých let do stavu, kdy bylo nutno státní

pomoci ve výši asi 60 miliard korun (zpráva ČTK ze dne 17.12. 1998). Politicky motivované úvěry krachujícím podnikům zcela zdevastovaly její portfolio a hrozil krach. Miloš Zeman nazval kupodivu výstižně ve svém projevu před PSP ČR dne 8.3. 2000 Českou spořitelnu "finančním ústavem, zevnitř rozežraném červotočem jako staré dřevo".

Z vedení České spořitelny jsou stíháni již od září roku 2002 mj. bývalý generální ředitel

banky Jaroslav Klapal a členové představenstva Josef Kotrba, Rudolf Hanus a Kamil Ziegler. Jsou obvinění z trestného činu porušovaní povinností při správě cizího majetku a zkreslování údajů o stavu hospodaření, který měli spáchat tím, že poskytli úvěr 970 milionů v září 1997 zjevně krachující leasingové společnosti Corfin. Několik měsíců poté byla tato pohledávka klasifikována jako nevymahatelná a prodána za jednu korunu soukromé firmě spřízněné s obviněnými. Klasická "pumpařská" transakce. Vyšetřování případu se však vleče a zřejmě nebude nikdy dotažen do konce, neboť v případě jeho skutečného vyšetřování hrozí trestní postih Livii Klausové a Josefu Kotrbovi.

DŮLEŽITÉ OSOBY:

Livia Klausová, manželka Václava Klause. Členka dozorčí rady banky, která schvalovala všechny významné operace v letech 1993 2000.

Úzké provázání banky s ODS dokazuje i angažmá Evžena Tošenovského, v dozorčí radě banky v období největšího pumpování, tj. v letech 1996 1999, nebo poslance ODS Martina Kocourka, jako člena dozorčí rady banky v letech 1996 1998.

Josef Kotrba, bývalý člen KSČ a ODA, manžel Petry Buzkové, ministryně vlády za ČSSD. Člen představenstva v letech 1997 1999, tedy v době, kdy se pumpovalo nejvíce.

Evžen Tošenovský, Martin Kocourek, Josef Kotrba a Kamil Ziegler.

Kamil Ziegler, před rokem 1989 působil ve Státní bance československé, člen KSČ. V roce 1999 se poté, co odešel z vypumpované České spořitelny, stal generálním ředitelem státní Konsolidační banky, kam byly ztrátové úvěry vyváděny. Cíl byl jednoduchý zajistit, že úvěry nebudou od dlužníků vymáhány a tyto pohledávky budou jako "nevymahatelné" odprodány za zlomek původní hodnoty, typicky třeba subjektům spřízněným s dlužníky. V roce 2004 na otázku, kdo je jeho profesním vzorem, pravdivě a trefně odpověděl: "Je jím Richard Salzmann. Naučil mě nesmírnou spoustu věcí. Uměl lidi nadchnout, dát jim vizi. Navíc byl vzdělaný, inteligentní, skvělý rétor, v bankovnictví se velmi orientoval. Vrátil mu noblesu a prestiž. Škoda, že neodešel o dva roky dříve." O Richardu Salzmannovi bude řeč níže. Ziegler se od něj skutečně měl co učit, za jeho éry bylo z Komerční banky ukradeno ještě o mnoho miliard více.

Vladimír Kotlář, člen představenstva banky od roku 1991 1999 a Rudolf Hanus, člen

představenstva 1994 1999. Tito dva agenti StB jsou úmyslně uváděni dohromady, neboť jejich společné krycí jméno "Mirek" a působení v rezidentuře v Českých Budějovicích naznačují jejich blízký vztah. Hanus byl od roku 1993 1999 jedním jednatelů společnosti ČNTS, servisní firmy televize NOVA. Jeho jméno figuruje (spolu s tehdejším generálním ředitelem spořitelny Klapalem) pod smlouvami z roku 1996 s firmou Ronalda Laudera, která si u České spořitelny půjčovala finance v řádu miliard. Tyto úvěry CME pochopitelně nesplatila a údajně je splácí dodnes.

Jaroslav Klapal, generální ředitel a předseda představenstva 1994 1999. Bývalý vysoký

komunista obsazený do funkce generálního ředitele zřejmě nebyl tím, kdo skutečně rozhodoval, kolik se vypumpuje a kam. Byl spíše vybraný k tomu, aby byl první na ráně.

IPB

IPB vznikla roce 1993 sloučením Investiční banky (je zajímavé, že vznik Investiční banky v roce 1990 byl předem již za komunismu plánován, jak vyplývá z interních dokumentů Státní banky Československé z února 1989) a Poštovní banky. IPB se brzo dostala mezi tři nejsilnější banky v zemi.

Postupně docházelo k navyšování základního kapitálu, tzv. "nafukování bubliny" a důkladnému pumpování ve formě úvěrů a vyvádění aktiv na dceřinné společnosti. Významnou destinací peněz pumpovaných z IPB byly firmy Václava Junka, agenta StB a člena posledního předlistopadového ÚV KSČ, zejm. Chemapol Group a společnosti, ve kterých figuroval jako statutární orgán či většinový vlastník Antonín Charouz. Miliardy končily také v impériu Lubomíra Soudka, agenta StB, evidenční číslo 24939, krycí jméno GORDON, ovládajícího mj. Škodu Plzeň.

Václav Junek, Antonín Charouz a Lubomír Soudek Prostřednictvím IPB byla financována i ODS, první půjčku ve výši 55 milionů v roce 1992 brzo následovaly další, bezpočet večírků, konferencí a "Žofínů" ani nepočítaje. IPB financovala i vydání knihy Václava Klause "Dopočítávání do jedné".

První ohrožení nerušeného pumpování znamenal rok 1995, kdy se do IPB vypravili kontroloři NKÚ, aby prověřili, proč banka neplatí daně. Dluh banky tehdy činil cca 173 milionů korun. Z banky byli nekompromisně vyhozeni a premiér Klaus tehdy osobně a v doprovodu tehdejšího vicepremiéra Kalvody navštívili NKÚ, aby jeho vedení náležitě "umravnili" a odkázali do patřičných mezí. Tento daňový dluh později IPB ministerstvo financí v čele s Kočárníkem odpustilo.

Menší problém nastal i v roce 1997, kdy auditorská společnost Coopers & Lybrand odmítla vydat pozitivní auditorskou zprávu s odkazem na neprůhledné účetnictví a nestabilitu banky. Pumpování proto kryla nějakou dobu auditorská společnost Ernst & Young, který vydávala bance výroky "bez výhrad", a to často v rekordní době.

Na jaře 1997 odmítlo vedení IPB poskytnout úvěry zjevně krachujícím firmám, zřejmě s ohledem na blížící se politické změny (pád Klausovy vlády v roce 1997) a hrozící odpovědnost. 30.4. 1997 jsou Tesař s Procházkou zatčeni a putují do vazby. Brzo zřejmě dostanou rozum, jsou propuštěni a zůstávají ve funkcích.

V roce 1998 se v IPB objevuje strategický partner Nomura, zřejmě na objednávku, aby maskoval skutečnost, že banka je na pokraji pádu. Nomáda brzo převádí svůj podíl na společnost Saluka Investments, s heslem "čím neprůhlednější, tím lépe".

Konec se však blížil. Stomiliardové manko už nešlo krýt a bylo nutno poslat banku do

nucené správy. Stalo se tak v červnu 2000 a pro mediální efekt "zakročujeme tvrdě a nikdo neunikne potrestání" obsadilo centrálu IPB po zuby ozbrojená zásahová jednotka URNA. Banku během dvou dnů koupila ČSOB a stát jí zaručil veškeré ztráty.

Ještě před uvalením nucené správy se podařilo managementu banky vyvést veškerá likvidní aktiva do tzv. offshore fondů na Kajmanské ostrovy (přičemž společným portfoliem byly fondy Triton), na který se nucený správce ani český stát "nedostane". Šlo o řadu fondů, které využívají legální nedobytnosti právního prostředí Kajmanských ostrovů. Celkovou výši aktiv vyvedených na Kajmany lze odvodit z rozhodnutí vlády ČR, která 21.7. 2003 rozhodla, že Konsolidační agentura zaplatí ČSOB v rámci státních garancí celkem 49,3 miliardy korun jako náhradu za majetky ukradené do fondů Triton. Podle státních odhadů by krize IPB a související státní záruky měly přijít daňové poplatníky až na 160 miliard korun.

PERSONÁLNÍ POZADÍ VYPUMPOVÁNÍ IPB:

Miroslav Tuček, agent StB, ev. č. 1864001, krycí jméno "KRÁL národohospodář".

Komunistický ekonom a dlouhodobý prorektor VŠE Praha za bolševismu, v 70. letech dokonce ekonomický poradce prezidenta. Před rokem 1989 zakotvil v Prognostickém ústavu, líhni kádrů, které připravovaly předání moci. V letech 1992 2000, tj. až do pádu banky působil ve funkci člena dozorčí rady banky. Měl zásadní vliv na všechny "pumpařské operace". Jeden z mozků vykrádání IPB.

Jiří Weigl, prodloužená ruka Klause v bance, který dohlížel, aby bylo pumpováno správným

směrem a výhradně se souhlasem mocných. Člen dozorčí rady banky 1993 1998. V současné době působí ve funkci vedoucího Kanceláře prezidenta republiky.

Libuše Benešová, místopředsedkyně ODS a předsedkyně Senátu zastávala v letech 1996 1998 funkci člena dozorčí rady. Jejím úkolem bylo hájit zájmy ODS v bance, zejména úvěrování společností spojených s ODS.

Libor Procházka, několikrát byl trestně stíhán, tři týdny dokonce i vazebně, vždy bylo však

trestní stíhání zastaveno. V představenstvu banky působil v letech 1992 2000.

Aladár Blaas, pravá ruka Libora Procházky a náměstek v IPB. Trestně stíhán, na intervenci

ministra vnitra obvinění staženo.

Jan Klacek, místopředseda stínové vlády ČSSD 1996 1998, ve stejném období i člen

představenstva IPB. Od roku 1998 až do pádu banky generálním ředitelem IPB.

Jiří Tesař, autor ekonomického programu ČSSD, generální ředitel, předseda představenstva IPB 1992 1998 a člen dozorčí rady 1997 2000.

Jiří Weigl, Libuše Benešová, Libor Procházka, Aladár Blaas, Jan Klacek a Jiří Tesař

IPB nebyla klasicky vypumpována, jako ostatní banky, ale doslova "přepumpována", což

způsobilo trochu jiný scénář, než bylo obvyklé sanování a státní pomoc. Bylo nutno jí převést na jinou banku, spolu s absolutními státními garancemi, které znamenají, že státní výdaje budou ještě vyšší. Výše ukradených peněz se může pohybovat v řádech okolo 300, 400 miliard korun, Konsolidační agentura odkoupila nejhůře klasifikované dluhy za 170 miliard, záruky státu vůči ČSOB jsou neomezené (odhady státu se zatím pohybují okolo 100 miliard), takže konečný účet může být ještě vyšší.

KOMERČNÍ BANKA

Komerční banka vznikla vyčleněním z bývalé státní SBČS a v roce 1992 se transformovala v

akciovou společnost. Ve stejnou dobu se zde objevuje klíčová osoba vykrádání banky, Richard Salzmann.

Kam peníze z Komerční banky nejvíce mizely?

Mezi největší společnosti, kam byly pumpovány finance z Komerční banky, patří firmy (skupina ČS/Satrapa) okolo agenta StB, svazek č. 25447, Františka Chvalovského. Celková suma se pohybuje kolem tří miliard.

Více než jednu miliardu vypumpoval z banky Petr Smetka, přes svou společnost HSYSTEM.

Jedno z největších rozkrádání banky bylo realizováno přes společnosti izraelského státního

občana Alona Baraca, nar. 11.8.1960 (v českých médiích většinou nepřesně uváděný jako Barak Alon, pod tímto jménem také občas vystupoval) a jeho holding B.C.L. Trading. Vykrádání banky zahájené v roce 1996 ve formě dokumentárních akreditivů nebylo však Baracovou první operací v Komerční bance, počátkem 90.let ji připravil přes svou firmu Tessos Praha o asi dvě miliardy korun. V průběhu let 1996 1999 poskytla Komerční banka Baracovi úvěry ve výši přes osm miliard korun. I přes trestní oznámení na něj z roku 1999 nebyl Barac nikdy v Čechách stíhán a státní zastupitelství v Praze si na něj netrouflo vydat ani zatykač. Podobné podvody jako v Čechách měl Barac na svědomí i v Maďarsku, kde pumpoval státní banku Postabank. Maďarské úřady Baraca dokonce na krátkou dobu zadržely, poté byl propuštěn. Žalobě čelil pouze ve Vídni v Rakousku, ale i tam spravedlnosti unikl vzhledem k náhlé nemoci soudce.

16. února 2000 schválila Zemanova vláda pomoc Komerční bance pohybující se na pokraji krachu. V rámci sanace stát převzal její špatné úvěry ve výši asi 65 miliard Kč, které byly později podle zaběhnutého scénáře převedeny do Konsolidační agentury. Komerční banku poté převzala francouzská Societé Generale. Dne 20.7. 2001 potom Miloš Zeman, tehdejší premiér ČR publikoval článek, ve kterém uvedl "Myslím si, že privatizací Komerční banky končí tunelování velkých bank v Čechách".

PERSONÁLNÍ POZADÍ:

Na prvním místě nelze neuvést Richarda Salzmanna, generálního ředitele banky od roku 1992 - 1998. Do roku 2000 byl senátorem za ODS. Osobní přítel Václava Klause, Ivana Kočárníka, Tomáše Ježka, Dušana Třísky atd. Je ironíí, že celá 90. léta byl Salzmann prezentován jako vzor bankéře a byl o něm dokonce natočen díl cyklu GEN (Galerie Elity Národa). Osobně schvaloval největší pumpařské operace.

Jan Klak, člen dozorčí rady banky 1995 1997.

Karel Dyba, člen dozorčí rady banky 1997 1998, tj. v době největšího pumpování do Alonovy BCL Trading. Bývalý ministr hospodářství za ODS. Člen KSČ od 22 let, za komunismu kariéra v ČSAV, zakotvil v Prognostickém ústavu.

Josef Kotrba, člen dozorčí rady 1995 1997, více o něm viz. výše kauzu České spořitelny

Jan Stráský, v dozorčí radě 1998 1999, jeho úkolem bylo krýt předchozí velké vykrádání banky, bývalý předseda federální vlády v roce 1992, pozdější ministr zdravotnictví a dopravy (ODS). Bývalý vysoký funkcionář KSČ, vstoupil do ní ve svých 18 letech.

BANKA BOHEMIA

Banka Bohemia je typovým příkladem, jak si nomenklaturní kádři bolševického režimu založili banku, kterou vykradli a jejich dluhy uhradil stát. Byla založena v roce 1991 a již tři roky nato, v roce 1994 na ní byla uvalena nucená správa a skončila v likvidaci. Ztrátu banky ve výši 17 miliard korun zaplatil stát. Banka byla vypumpována dosti primitivně a bez jakýchkoli krycích operací, miliardy tekly přímo na konta Adamcových a Čadkových firem a končily v zahraničí. Management banky si byl zřejmě tak jistý svými konexemi na vládu a orgány činné v trestním řízení, že se krycí operace při vykrádání jevily jako nadbytečné. Po uvalení nucené správy na banku a prohlášení konkursu se stal jejím správcem bývalý komunistický ministr financí Jiří Nikodým, který dohlédl na to, aby pád banky vyšuměl do ztracena a ztratily se důležité dokumenty, mj. řada úvěrových smluv.

Zbylá aktiva banky v řádech stovek milionů korun potom Nikodým pod cenou prodával firmám spřízněným s Adamcem.

HLAVNÍ POSTAVY VYKRADENÍ BANKY BOHEMIA:

Jiří Čadek, podplukovník StB působící v rozvědce a poté v odboru ochrany stranických a

vládních činitelů. Vzhledem k nepokrytému vykrádání banky do jeho firem byl formálně stíhán, policie mu však dala dostatek času, aby po zahájení stíhání odjel na Floridu. Kriminalista, který měl přístup k jeho spisu na policii, řekl k jeho nerušenému odjezdu do zahraničí: "Vyšetřovatelé dokonce ani nenahlásili na hranice blokaci jeho jména, což se běžně dělá." Během jeho pobytu na Floridě zrušil parlament paragraf trestního zákona, podle kterého byl stíhán, mohl se tedy bezstarostně vrátit z příjemné floridské dovolené. Dnes Čadek dále podniká a vlastní několik firem. O pádu banky řekl pro tisk 7.7. 2004 s příslovečnou bolševickou drzostí: "Neudělal jsem nic nezákonného. Úřady proti Bance Bohemia postupovaly nesprávně a tím zavinily její pád."

Ladislav Adamec, syn posledního bolševického premiéra Ladislava Adamce. Bývalý člen

dozorčí rady banky Bohemia, dnes nerušeně podniká a vlastní desítky firem. Jeden z neznámých českých miliardářů.

Této české "elitě" naprosto vyhovuje široká apolitická veřejnost, která s politikou a politiky nechce mít nic společného. Proto "elita" může trestat ty, kteří mají odvahu se těmto praktikám postavit. Ještě stále není dost lidí typu Libora Michálka, nebo generála Miroslava Krejčíka.

(pozn.: "Zpráva" je postupně doplňována a upřesňována tak, jak jsou relevantní nové informace)

Použil jsem převážně zdroj: Darnyho svět 1. díl 2. díl 3. díl

Tato "Z

Správa" koluje po internetu asi od roku 2005 v různých grafických a stylistických

úpravách. Svým osudem připomíná tajně šířené Prohlášení Charty 77 před rokem 1989, a tak se vracíme zpátky do dob "Edice Petlice". Váš podpis pod touto "Zprávou" není nutný, ale jako nutnost se stále více ukazuje co největší informovanost občanů. Nevědomost či lhostejnost se nám historicky opravdu nikdy nevyplatila. Využijme dosud svobodný internet, facebook, a p...

ÚSTAVNÍ SOUD ČR

Ústavní soud "smázl" důkazy 80 procent hospodářských kauz. Několika nálezy totiž prý znemožnil, aby se u soudu použily důkazy, jež zabavili policisté při prohlídkách kanceláří a firemních sídel. U pražského vrchního státního zastupitelství, které se specializuje na nejzávaznější hospodářské delikty v zemi, se to týká 80 procent všech případů, které řeší. Předsedou Ústavního soudu v r. 1993 2003 byl JUDr. Zdeněk Kessler, od roku 2003 tuto funkci zastává JUDr. Pavel Rychetský.

Cizincům patří 70 procent největších firem a polovina ekonomiky Výprodej národního majetku za babku je rozhodující příčinou zadluženosti České republiky a devastace průmyslu Václav Věrtelář 9.6.2011

V době velké ekonomické krize se daleko názorněji ukazuje, že zbrklý a levný výprodej národního majetku »za babku« je největší příčinou problémů českého hospodářství - zadlužování, nezaměstnanosti i propadu ekonomiky. Příchod zahraničního kapitálu byl vítán se slávou, zahraniční »strategičtí partneři« byli podporováni dotacemi, dostávali daňové prázdniny a podobně. Výsledkem této politiky je skutečnost, že podstatná, převažující část ekonomiky je dnes v rukou zahraničního kapitálu, dividendy a zisky plynou do zahraničí (podle některých informací v posledních letech je to ve formě dividend ročně kolem 150 miliard korun), o osudu tuzemských podniků se rozhoduje v zahraničí. Stále více se v tomto smyslu dostáváme do pozice polokoloniální země. Zahraniční kapitál šel k nám proto, aby u nás levně kupoval podniky i pracovní, vysoce kvalifikovanou sílu. Sloužilo k tomu i vysoké znehodnocení koruny již počátkem devadesátých let. Průměrné mzdy u nás jsou i v současnosti na třetinové až čtvrtinové úrovni mezd v západních zemích Evropské unie. Kdo vládne českým firmám V minulých dnech zveřejnily Hospodářské noviny údaje o tom, kdo reálně stojí za 150 největšími firmami v České republice. Sedmdesát procent je v rukou zahraničního kapitálu. Češi ovládají pouze 30 procent firem, stejně jako Němci. Jak je tomu v nejdůležitějších odvětvích? V bankovnictví není ani jedna banka v českých rukou. Rakousko ovládá 98 procent kapitálu v bankách. Je to především Česká spořitelna, Raiffeisenbank, Volksbank. Podobně je to u pojišťoven, kde Rakousko ovládá 86 procent. V automobilovém průmyslu rozhoduje Německo o 93 procentech. V první dvacítce největších firem autoprůmyslu je jen jedna v českých rukou. Ve stavebnictví má 83 procent Švédsko, především je to firma Skanska. Chemický průmysl ovládají Poláci. Je to Unipetrol, Synthos Kralupy, Paramo. V maloobchodě kralují Němci: Kaufland, Makro, Penny Market, Lidl, Globus atd. Ve výše neuvedených odvětvích průmyslu má nejsilnější pozici Tchaj-wan, asi 80 procent. Jinak je to Německo, Japonsko, Indie, Rusko. V telekomunikacích má nejsilnější pozici Španělsko - 97 procent. Česká republika si udržela silné pozice v dopravě a poště - 95 procent. V potravinách a alkoholu má ČR 72 procent. Ale i zde Prazdroj vlastní Jižní Afrika a cukrovary Francie a Německo. V energetice mají Češi 51 procent. Je to především ČEZ. Podobné je to v těžbě, kde český kapitál ovládá 63 procent. Cizincům patří polovina Václaváku Značná část nevýrobních, tedy bytových a různých komerčních fondů již rovněž patří cizincům. Známý je příklad Rusů v Karlových Varech. Řadu činžovních domů vlastní Italové v Holešovicích a v Praze 6. Pozoruhodný osud má centrum Prahy - Václavské náměstí. Čechům patří již jen polovina Václaváku. Například, z 63 domů u sochy svatého Václava pouze sedm patří pražskému magistrátu. Ostatní vlastní cizinci a zahraniční realitní kanceláře často prostřednictvím českých firem (před několika lety cizinci nemohli v ČR kupovat nemovitosti). Nejaktivnější jsou na Václaváku rakouské realitní kanceláře, ale i byznysmeni z Velké Británie, USA, Irska a Německa. Například budovu Melantrichu vlastní oficiálně česká akciová společnost La Salle. Výroční zpráva však ukazuje, že společnost ovládá Američan Irwing Alan Smoker. Například známý Dům módy vlastní akciovka Vestreal – USA. Tak by bylo možné pokračovat. Situace je hrozivá To, že více než polovina české ekonomiky je přímo v rukou zahraničních vlastníků, fyzických osob i firem, je pro budoucnost velkým nebezpečím. V případě krize na situaci doplatí především podniky u nás. Jsou již příklady přednostního snižování výroby, její přestěhování na východ, do ještě levnějších zemí (zejména z hlediska pracovních sil). Zásadním problémem je, že u nás ani jedna banka není v českých rukou. Ani v jedné bance nemá významný podíl stát a nemůže tak aktivně zasahovat do vývoje finanční, a tím i ekonomické situace společnosti. Velkou chybou byl prodej České spořitelny, stát tak nemůže garantovat úspory občanů. Celou tuto situaci by vláda měla urychleně analyzovat a učinit opatření na podporu českých podniků a podnikatelů. Bez toho bude zejména domácí průmysl dále devastován.

Článek byl zřejmě napsán 26.10.2010 a patrně se stal nejpublikovanějším článkem na českém internetu. Zadáním přesného znění titulku do Google se objevilo 1180 výskytů. To znamená, že článek je na 1180 serverech. Škoda, že kromě plácání se na nic jiného nezmůžeme.

Na Slovensku je situácia ešte hrozivejšia, keďže Mikloš s  Dzurindom, Fígeľom a karieristom kardinálom Tomkom v rámci prístupových rokovaní o vstupe Slovenska do EÚ a NATO mimoriadne servilne odovzdali energetiku do krvavých papŕč západu a tým uskutočnili úplný ekonomický rozvrat v štáte, o ktorom sa vyjadrujú zásadne ako o krajine (country) – kolónii (región bývalého štátu).

Jediným hodnoverným vyjadrením zrealizovaného ekonomického rozvratu je vyhodnotenie RNDr. Karola Ondriáša DrSc., vedeckého pracovníka SAV, v ktorom poukázal aj na to, že viac ako 66 % vytvoreného HDP a zisku sú odvádzané z republiky. Vo forme dividend je to viac ako 1 miliarda Slovenských korún denne (za rok viac ako 12 miliard eur). Takýto ekonomický zázrak nedokázal vytvoriť na Slovensku ani Adolf Hitler v čase II. svetovej vojny, keď všetok výrobný potenciál bol výlučne majetkom Slovenského štátu. Ani ZSSR po porážke fašizmu sa nestal vlastníkom výrobného potenciálu a finančnej sústavy, štátneho kapitálu v  ČSSR. Takéto rozparcelovanie a zašantročenie Slovenska presadili aj proti vôli obyvateľstva najmä menovaní neoliberáli a slobodomurári z východu.

Priamo úmerne takémuto devastačnému riadeniu štátu zodpovedá degradácia vzdelanosti, znižovanie dostupnosti zdravotnej starostlivosti, nárast nezamestnanosti a z toho vyplývajúcej zločinnosti. Permanentný rast zadlženosti štátu a znižovanie životnej úrovne obyvateľstva, na čom sa podieľali všetky podlé vlády po roku 1989.

Hospodaření zločinných komunistů

František Nevařil

V Britských listech probíhá zajímavá a užitečná diskuse o možných limitech svobody slova v demokracii. Na první pohled je vše jasné – žádné by být neměly. Trestat se nesmí názory, ale jen činy. Ale aniž bych chtěl tento závažný princip relativizovat, nabízí se mně současně i řada pochybností. Nelze přece dovolit beztrestně veřejně vyjadřovat třeba průkazné lži a pomluvy, vyzrazovat obchodní nebo státní tajemství, nebo okolnosti narušující vyšetřování trestných činů. Ani nabádat k porušování platných zákonů, což ovšem nesmí omezit jejich kritiku. Pochybnosti mám už ale například také o zákazech typu „podněcování rasové nebo třídní nenávisti“ a podobně, což mně silně připomíná odsuzované zákazy „hanobení socialistického zřízení“.

Nejsem si vůbec jistý, pokud by šlo o výzvy k občanské neposlušnosti. A za zcela nejasné a snadno zneužitelné považuji odmítání veřejných, často velice nezávislých avšak obecně „nepřijatelných“ vyjádření a diskuzí o rasismu, extremismu či nacionalismu. V této oblasti už totiž působí mnoho obecně přijatých klišé a do hry bohužel vstoupily i nejrůznější jednostranné státní, etnické a náboženské zájmy. Tady už zákazy hraničí i se zastrašováním. Takových neoprávněných omezování svobody slova je ovšem v naší „demokracii“ mnohem víc. V našich podmínkách k nim patří třeba zatím nenapsaný zákaz pouhého sdělování čehokoliv pozitivního, čeho se v nedávné minulosti v Československu dopustil minulý komunistický režim neboli „totáč“. Takové informace nepatří do hlavního proudu. Naopak přípustná je jen a jen jeho důsledná kritika. Velice žádané je proto odhalování dalších a dalších jeho zločinů, nepravostí a neschopnosti. Platí tu jediná předem zadáná pravda, totiž že byl ekonomicky zcela neúspěšný a zločinný, a že z těchto důvodů definitivně ztroskotal. Účinně tu působí nenapsaný ale funkční pokyn jak se o tom má mluvit, psát i tvořit historie

Tady se nechci odvolávat na řadu dosavadních a většinou ututlávaných průzkumů, podle nichž třeba více než polovina lidí a pamětníků v České republice i na Slovensku nyní naopak uznává, že se jim tehdy žilo lépe. Chci ale uvést pár základních a myslím velice důležitých a průkazných faktů o této době, které se k občanům pořád nedostávají a které by ale měli znát. Především pokud jde o nejsouhrnnější výsledky hospodaření režimu v letech 1948 až 1989. Obecně je dnes přijímán až vnucován princip, podle něhož mírou schopností, úspěšnosti a prospěšnosti jednotlivců je růst jejich osobního bohatství, jejich majetku. Což ovšem potom platí i pro stát, tedy i pro bývalé Československo.

Takže jak to ve skutečnosti bylo. Faktem je, že při nástupu „totáče“ mělo Československo souhrnný majetek ve výši odpovídající asi 400 mld. Kč. Samozřejmě bez hodnoty pozemků, kulturního a historického dědictví (památek i jejich mobiliáře) a armádní výzbroje. Do konce roku 1989 tento majetek čili národní jmění vzrostl na zhruba 3 biliony Kč, tedy více než 7,5 krát (z toho v České republice 5,8 x, a na Slovensku 11,4 x), a to při pětinásobném zvýšení úrovně osobní spotřeby obyvatelstva. K tomu by bylo třeba ještě připočítat dalších asi za 200 mld. moderní armádní výzbroje (měli jsme třeba více než 400 bojových letadel). To vše je počítáno ve srovnatelných cenách (r. 1989) a po odpočtu opotřebení výrobních fondů. Tedy tyto hodnoty vyjadřují skutečný fyzický růst a stav celkového národního majetku. Reálně existující a využívané stavby, budovy, stroje a zařízení, žádné fiktivní burzovní bubliny. Z toho na veřejnoprávní (státní a komunální) vlastnictví v r. 1947 připadalo zhruba 55 až 58 %, v r. 1989 pak zhruba 65 až 70 %. Zbytek byl družstevním a hlavně osobním majetkem (většinou šlo o soukromé obytné domy).

Toto národní jmění bylo stoprocentně v domácím vlastnictví, takže celý jeho růst byl pořízen výhradně a beze zbytku z výsledků vnitřní práce občanů. Pokud zahraniční vlastníci v těch dobách uplatnili pod záštitou svých států nároky za poválečné znárodnění jejich majetků, všechny tyto požadavky byly mezitím na základě mezistátních smluv plně vypořádány (včetně Německa, Rakouska i USA).

V té souvislosti je nutno odmítnout několik zcela zásadních běžně tradovaných „nepravd“, zejména, že komunisté

- tento majetek získali hlavně znárodněním. Ve skutečnosti toto proběhlo převážně v předchozím demokratickém období let 1945 až 1947. Po únoru 1948 proběhlo jen dodatečné znárodnění většinou zastaralých a často dokonce předlužených krcálků drobných podnikatelů a řemeslníků v obchodě, stavebnictví a službách (podobný majetek zemědělců přešel postupně do Jednotných zemědělských družstev a byl přeměněn na jejich osobní podíly), přičemž celková hodnota takto „ukradeného majetku“ nepřesáhla určitě 24 až 25 mld. Kč, resp. jen o něco víc než šest a půl procenta tehdejšího souhrnného národního jmění;

- zanechali za sebou dluhy. Koncem roku 1989 však nejenže neexistoval žádný veřejnoprávní dliuh, ale naopak polistopadový režim převzal finanční aktiva ve výši asi 85 mld. Kč. K tomu navíc asi 107 tun měnového zlata. Pokud šlo o tzv. hrubý zahraniční dluh, ten nepřesáhl výši 500 US dolarů na obyvatele, přičemž ale i tak byla celková devizová pozice státu aktivní asi 23 mld. Kč;

- zanechali znehodnocené podnikové úvěry. Bylo to ale právě naopak, protože koncem r. 1989 čs. ekonomika měla jen asi za 700 mil. Kčs úvěrů nesplácených ve lhůtě (tj. dubiozních, dnes by se řeklo „klasifikovaných“ úvěrů), což reprezentovalo jen asi 0,13 % z jejich celkového objemu. To bylo více než zanedbatelné. Neexistovala žádné mezipodniková zadluženost (nedodržení termínů splatnosti vzájemných pohledávek); .

- podniky údajně nefungovaly a nebyly efektivní.. V naprostém rozporu s tímto tvrzením je ale fakt, že čs. národní hospodářství v r. 1989 vykázalo asi 150 mld. Kč zisku, čili nevídanou rentabilitu v průměrné výši 9,6 % (v ČR 10,7 %, v SR 7,1 %) z hodnoty základního kapitálu. V rámci toho banky a pojišťovny dosáhly 24,3 mld. Kčs zisku. Bez těchto dlouhodobých výnosů by samozřejmě nebyl uváděný vzrůst hodnoty národního majetku vůbec možný.

Z toho plyne, že tak zatracované a odmítané společenské (státní a komunální) vlastnictví produkčního majetku a centrální plánování přes všechny svoje chyby a nesmysly bylo v bývalém Československu ekonomicky vysoce úspěšné. Zejména pokud jeho výsledky porovnáme s výsledky obdivovaného kapitalismu restaurovaného v České republice po roce 1989.

Předem nutno podotknout, že současná statistika je na srovnatelné údaje velice chudá a daleko nespolehlivější než její někdejší „komunistická“ data. (poslední údaje ČSÚ jsou k dispozici za r. 2006, tedy za 17 let vlády kapitalismu), zejména pokud jde o fakta týkající se majetků. Proto se tu nelze bohužel obejít ani bez odborných odhadů. V prvé řadě to platí už pro přepočet výchozích hodnot (r. 1989) na současné ceny, které vzhledem k výrazné inflaci v průběhu těchto let se do konce r. 2006 zvýšily nejméně na pětinásobek. Každý si může konečně sám zhruba spočítat, jak se v tomto období zvýšily ceny bytů, domů, dálnic apodobně, které tvoří základ ocenění hodnoty národního majetku.

Navíc už lze srovnávat pouze vývoj v České republice. Na ni v r. 1989 připadalo z čs. národního jmění asi 2,1 bilion Kč, tedy v dnešních cenách nejméně okolo 10,5 bil. Kč (přepočteno 5 x). Skutečný čistý věcně zhruba srovnatelný majetek tzv. domácích rezidentů koncem r. 2006 dosáhl výše 13,1 bil. Kč (po odpočtu jeho zadlužení) a byl podle toho vyšší asi o 1/4. Za 17 let kapitalistického hospodaření je takový přírůstek ve srovnání s „totáčem“ rozhodně velice malý až nepodstatný, pohybující se dokonce v rámci možné statistické chyby. Hlavně však vůbec nevypovídá o skutečném stavu domácího národního majetku, protože k rezidentům už dávno patří mnoho v ČR „usedlých“ či zaregistrovaných cizích firem a cizinců. Lze tedy vlastně říci jen to, že jde o výši majetků na území České republiky. Z dostupných údajů však nelze zjistit, jaký podíl z tohoto majetku majetku nyní připadá na domácí občany a instituce. Protože ale v české ekonomice a o ní rozhodují dnes zcela převážně zahraniční vlastníci (viz dále) odůvodněně předpokládám, že jeho nynější výše je mnohem mnohem nižší, než byla jeho původní výše zmíněná „komunistická“ hodnota.

Lze jen usuzovat, že dnes by bylo nutno odečíst při nejmenším výši zahraničních přímých a portfoliových investic ve výši 2,4 bil. Kč, což už by uváděnou současnou hodnotu domácího majetku snížilo na reálnějších 10,7 bil. Kč. Ani to však zdaleka neodpovídá skutečnosti. Spolehlivější by snad bylo odečíst poctivě propočtenou hodnotu mezitím privatizovaného společenského majetku zahraničním majitelům, takový údaj však není dostupný. V každém případě ale je nesporné, že skutečně národní jmění ČR se za tuto dobu zřejmě nejen nezvýšilo, ale dokonce s velkou pravděpodobností významně pokleslo; že bylo mezitím ve významné míře prohospodařeno.

A už zcela propadlo hospodaření veřejnoprávní - státu a komunálních orgánů (krajů, obcí), neboli podle dnešní terminologie vládních institucí. Tehdejší výše takového majetku reprezentovala v ČR nejméně 1,4 bil. Kč (65 %) z celku, což by dnes odpovídalo zhruba 7 bil. Kč. Místo toho mají údajně celkový majetek (po odpočtu dluhů) jen ve výši 4,8 bil. Kč. A to už zahrnuje i dříve neevidované a nezapočtené hodnoty části pozemků, cenností, nehmotných aktiv a podobně. Z toho plyne, že už do konce roku 2006 stát a jeho orgány nejméně za 2,2 bil. Kč původního společenského majetku prošustrovaly. Nehledě k dalším škodám vzniklých ze ztrát značné části mobiliáře a pokračujícího znehodnocení našich památek, prodejů nebo předání části státních a komunálních pozemků a likvidace mohutné armádní výbroje. Protože od té doby zahraniční i domácí dluhy „vládních institucí“ dále a pořád rychleji rostou, situace se mezitím nesporně dále zhoršila a tyto ztráty se do dneška ještě dál výrazně zvýšily.

Odedávna platila klasická zásada, že dobrým hospodářem je ten, kdo nastupujícím generacím předával víc, než sám na začátku získal. Je zřejmé, že za období rovnající se už skoro polovině doby „totáče“ nový kapitalistický režim, opírající se o soukromé vlastnictví a volnou ruku trhu, prohospodařil, co mohl. Soukromí vlastníci i zahraniční kapitalisté tedy ekonomicky ve srovnání s předchozím režimem ke všeobecnému překvapení zcela zklamali.. Nejen, že převzatý národní majetek byl převážně v procesu restitucí a hlavně privatizací prošustrován a rozkraden, ale po převratu prodělala a prodělává česká ekonomika soustavný rozvrat. Zejména to prokazuje fakt, že

- národní hospodářství už dávno převážně ovládají zahraniční vlastníci. Mají v rukou skoro celý bankovní a pojišťovací sektor, zhruba 2/3 obchodních činností a nejméně ze 45 až 60 % i celý výrobní sektor. Rozhodují nejméně o polovině zaměstnanců, 75 % vývozů a až 90 % dovozů, jakož i o našich vlastních úsporách. V r. 2007 bylo do ciziny odvedeno na ziscích, dividendách a za práci nerezidentů přes 360 mld. Kč (pravda, část z toho byla zpětně v ČR reinvestována, aby jim přinesla ještě další výnosy);

- došlo k mimořádnému nárůstu zahraničních dluhů.. Jen do konce r. 2007 vzrostly na 1,3 bil. Kč, tedy asi na 6.600 US dolarů na obyvatele (proti r. 1989 více než 13 x). K tomu je ale třeba navíc připočítat i výši přímých i portfoliových zahraničních investic, které nejsou ničím jiným než specifickým vnějším dluhem krytým věcným majetkem (podniků, bank) patřícím na našem území cizím vlastníkům. Tato specifická zadluženost v tomtéž období a to z ničeho vyrostla na skoro 2,4 bil. Kč. Dohromady jde tedy o celkový dluh ve výši 3,7 bil. Kč, tedy 18.200 USD na obyvatele. Oproti období konce „komunistického marasmu“ to reprezentuje zvýšení v USD zhruba na 35 ti násobek (v korunách dokonce na 47 násobek) a zakládá nám na pěkný ekonomický průšvih, možná už v blízké budoucnosti. Na jednoho obyvatele včetně kojenců tak připadá budoucí závazek vůči cizině odpovídající nejméně 350 tis. Kč (čtyřčlenná rodina tedy podle toho dluží "venku" 1,4 mil. Kč);

- stát a lokální orgány (kraje, okresy, obce) nyní místo převzatých finančních rezerv, které by měly dnes hodnotu asi 425 mld. Kč, resp. pokud jde o podíl připadající na ČR okolo 280 mld. Kč, jsou dnes vysoce a asi už i neúnosně zadluženy a růst těchto dluhů se také ještě pořád zrychluje. Je reálné očekávat, že do konce r. 2009 se zvýší dluh státu zhruba na nějakých 1,2 bil. Kč, ne-li víc. Připočteme-li k tomu dluhy komunální a také nevypořádanou ztrátu České národní banky, která už sama přesahuje 200 mld. Kč, tak už půjde dohromady až o 1,6 bil. korun. To znamená, že jen na hotovostech bylo takto prohospodařeno za dvě desetiletí celkem skoro 1,9 bil. Kč, což se rovná téměř 200 tisícům na obyvatele (počítáno včetně kojenců). Za tuto nominální cenu se v osmdesátých letech dal postavit rodinný domek. Navíc jsme také přišli o skoro všechno měnové zlato. K tomu není co dodat;

- došlo k ohromné ztrátě efektivnosti národního hospodářství. Podle podmínek r. 1989 by dnes měla česká ekonomika ročně vykazovat nejméně 700 až 800 mld. Kč zisku. Místo toho se od r. 1994 propadla do celkové ztráty a až do r. 2000 se situace nezlepšila. Další údaje už (proto?) nejsou publikovány. Výsledky dnešních bank, byť docílené lichvářskými až vyděračskými metodami (např. předraženými poplatky, které dříve v podstatě vůbec neexistovaly) naznačují, že v tomto směru k zásadnímu obratu ani v posledních letech nedošlo. Podle informace z jejich kruhů údajně totiž budou mít v r. 2009 banky 30 až 50 mld. Kč zisku. Ve srovnání s výsledkem r. 1989 by ale měly v současných cenách docílit nejméně 110 až 115 mld. Kč (včetně pojišťoven). Přitom banky jsou považovány za jakési vlajkové lodi výnosnosti kapitálu. Takže zřejmě nic moc…;

- také naše produkční a obchodní podniky a živnostníci se dostali do značných potíží, a to ještě před nástupem současné hluboké krize. Propadá se zejména průmyslová a stavební jakož i zemědělská výroba, došlo už k likvidaci celých dříve vyspělých odvětví (kožedělný, obuvnický, textilní, oděvní, sklářský i cukrovarnický průmysl, těžké strojírenství, zemědělství atd.). Jsou předlužené vůči bankám, navíc se mluví o narůstu mezipodnikové zadluženosti (pozdního splácení pohledávek) ve výši přesahující 300 mld. Kč. Neplatí také vždy řádně a včas daně a zákonná pojištění, a minimálně tak dluží dalších 150 mld. Kč. Banky proto vykazují prudký růst dubiozních (klasifikovaných) úvěrů, dosahující už nyní rizikové výše 300 až 400 mld. Kč, z nichž naprostá většina se rovněž vztahuje k podnikové sféře. Všude hromadně řádí insolvence, konkurzy, bankroty;

- ještě hůře je na tom obyvatelstvo - občané, daňoví poplatníci, voliči, „pracující lid“. Dostali se do situací, které přes 40 let nepoznali. Nezaměstnanost se rychle znovu blíží k půlmilionové hranici. Tisícovky (jen?) lidí pracují aniž by dostávaly plat. Máme desetitisíce bezdomovců a miliony „socek“. Několik set tisíc dětí žije (úředně) v chudobě. Dříve zcela neznámé zadlužení domácností má už přesáhnout bilion korun. Už v minulém roce došlo k více než 400 tisícům exekucí, letos to už má být asi 500 tisíc. Přepočteme-li si to na průměrnou domácnost, tak se týkají takřka 15 % naší populace. Pokračující inflace a deformované úrokové sazby z depozit přináší všem soustavné znehodnocování jejich úspor. Jde v podstatě o trvalou, i když „skrytou“ kapitalistickou peněžní reformu, která reálně okradla obyvatelstvo ČR a SR jen do konce r. 1992 zhruba o 200 mld. Kč a tyto ztráty ještě pořád narůstají. S ironií lze konstatovat, že proklínaná měnová reforma z roku 1953 lidi tehdy obrala asi o 17 mld. Kč, což v přepočtu reprezentuje zhruba 100 mld. dnešních korun. Tedy jenom tak polovinu toho, co na hodnotě úspor bylo ztraceno za pouhé první tři roky kapitalismu.

Vlády pravice i sociální demokracie byly, pokud jde o ekonomiku iniciativní jen ve snaze co nejvíce podniků zprivatizovat a výnosného společenského majetku se zbavit a jak se zadlužit. Snažili se lidem vnutit představu podle pořekadla, že „blaze tomu kdo nic nemá, nestará se, kam co schová“. Měli bychom si však naopak všímat toho, jak se domácí zbohatlíci, zahraniční vyžírci, různí mnohdy pochybní restituenti, katolická církev i potomci bývalé šlechty o tento majetek rvali a rvou. Takže to všechno dopadlo, jak to dopadlo. To prokazuje, že tato cesta byla a je pochybná, škodlivá ne-li vlastizrádná.

Nedá mně to nemyslet při tom na mladou generaci, z jejíž strany se někdy ozývají hlasy odmítající tzv. mandatorní výdaje a platný sociální systém, přesněji řečeno výplatu sociálních důchodů jako nepřiměřeného luxusu, jako nadměrnou solidaritu, v jejímž rámci si mladí musí nespravedlivě platit ze svého ty staré! Když ale ono je to právě opačně. Senioři totiž nejsou viníky ale obětmi dnešních potíží kapitalismu. Protože ten bývalý značný společenský produkční majetek o němž je v této stati řeč vznikl výhradně a jen z domácí práce našich občanů narozených zhruba do šedesátých let minulého století, kteří mezitím jsou už mrtví nebo v důchodu. Ten by jim totiž bez problémů zaručil daleko vyšší úroveň penzí a životní úrovně než jim poskytuje dnešní „milosrdný“ kapitalistický stát. Ve skutečnosti právě z tohoto majetku v podstatě i oni v devadesátých letech žili, než se přešlo na současné „žití na dluh“ s dosud neznámým koncem. Tito mladí si jen lžou do vlastních kapes…

x x x

To co se u nás stalo, bych ilustrativně přirovnal k hypotetické situaci, v níž nastupující dědická generace po našem známém multimiliardáři Kellnerovi za 20 let by dokázala nejen promrhat převzatý majetek, ale navíc ještě upadnout do mnohamiliardových dluhů.

Takže závěrem musím jen konstatovat vlastní údiv, jak v České republice (zřejmě také na Slovensku) ve srovnání s oním „komunistickým“ šlendriánem kapitalismus ekonomicky tak totálně a rychle propadl. Jak se dokázal tak důkladně zprofanovat. Podotýkám, že hluboko před nástupem dnešní všeobecné hospodářské krize, která nás ještě dál jistě v mnohém hořce překvapí. Propadl tak i jeho nositel, který nám dosud tak obětavě pomáhal a radil, to je onen vyspělý a sofistikovaný Západ.

Všechny výše uváděné informace a propočty nebyly a nejsou žádná tajnost. Předkládaná faktografická analýza se opírá o publikované údaje a statistiky. Může si to tedy zjistit a ověřit každý, stačí jen chtít a snad i umět. Samozřejmě bych uvítal, kdyby někdo měl k dispozici přesnější čísla, i pokud by moje zde uváděné názory upravily nebo i měnily, ovšem po pravdě.

Ale abych se vrátil ke svobodě slova. Protože o těchto „nepřijatelných“ věcech se veřejnost nedovídá, což pokládám za markantní příklad funkčnosti naší utajené demokratické cenzury, nemůže o nich ani uvažovat. Takových „tabu“ a záměrných zkreslování poválečné historie je jistě mnohem víc. Tady jsem se letmo a možná zjednodušeně dotknul jen jednoho z nich, který pokládám za jakousi špičku ledovce.

Nemocný kapitalismus

František Nevařil 21.9.2009

Někdy v devadesátých letech známý americký politický analytik Michal Parenti prohlásil, že „náš (západní) strach, že by komunismus jednoho dne mohl pohltit většinu světa zastírá fakt, že antikomunismus – to je kapitalismus – to už udělal“. Všichni tuto pravdu, to je naprostou světovládu současného globálního kapitalismu a imperialismu cítíme v kostech. Je nejen bohatým ale po rozpadu SSSR i vítězným systémem, který proto také plně odpovídá za všechno dobré a hlavně špatné co se na planetě děje. Pozoruhodné je, že „neviditelně“ vládnoucích kapitalistů reprezentujících ho v praxi je ve světě nepatrná menšina. Jejich počet lze odhadnout podle počtu dolarových milionářů (USD), kterých bylo v r. 2007 údajně jen 10,7 milionů, v tom dolarových miliardářů jen něco přes 1000. To představuje jen o něco více než jednu promile světové populace. Takže realitě vcelku odpovídá notoricky známé rčení o "horních deseti tisících" (v zemi s 10 mil. obyvatel). Reálně pak k rozhodujícím "vládcům světa" lze počítat asi 225 nejbohatších dolarových miliardářů (především z USA), kteří vlastnili osobní majetek rovnající se skoro polovině ročních příjmů veškeré lidí planety, přičemž tři nejbohatší z nich mají dokonce údajně větší soukromý majetek než 600 mil. lidí v chudých zemích. Početnější je druhá třída zahrnující jejich nejrůznější pomahače a lokaje (mají k dispozici politiky, manažery, nejrůznější "kněze" a mnichy, novináře, propagandisty, společenské "vědce", historiky a dokumentaristy, četné příslušníky "kulturní fronty", šéfy justice, policie a armád, dokonce i odborářské bossy atd.). S velkou rezervou ale ani jejich počet nebude globálně přesahovat tříprocentní podíl lidstva, spíše je nižší. Pokud na jejich domácnost budeme počítat průměrně až se 4 členy, pak všichni tito vyvolení a privilegovaní dohromady představují nejvýše 12 % světové populace (resp. asi 6 až 10 % všech potencionálních voličů). A to všechno dohromady reprezentuje onu „hmotně zainteresovanou“ světovou vládu, jejíž tvrdé jádro tvoří už zmíněná hrstka milionářů a miliardářů, která s námi všemi ostatními „občany“ tak dokáže mávat jako s hadrem.

Po staletí už probíhá dosud neuzavřený intelektuální, sociální i politický spor, zda tento kapitalistický řád je trvalý, zda nemá být či nebude nahrazen (ať už nějakou revolucí nebo bez ní) něčím dokonalejším. Něčím co by většině lidstva přineslo a zabezpečilo vyšší kvalitu životů. Zatím se zdá, že jeho současná moc přes všechny opakující se malé i významné krize není ničím podstatným narušena. Přece ale jenom současně v jeho rámci probíhají a zesilují se fundamentální a z jeho vlastní podstaty vyplývající společenské procesy, které jeho mocenské postavení při nejmenším dlouhodobě oslabují a podlamují. Zkusme se na některé (snad ty hlavní) blíže podívat.

1. V prvé řadě jde o vývoj v USA. Tato světová zatím unipolární supervelmoc prochází po desetiletí soustavným ekonomickým i společenským úpadkem. To je pro kapitalismus mimořádně důležité, protože právě ona představuje světovou centrálu a záštitu globálního kapitalismu, je jakousi jeho výkonným generálním ředitelstvím. V jejím čele sice formálně stojí prezident USA, ve skutečnosti však především banky (přesněji řečeno peněžní instituce všeho druhu) a bankéři, současně většinou i velcí burziáni, v nichž je koncentrován největší soukromý kapitál a jejichž prostřednictvím rozhodují oni nejbohatší.

Tato země za 2. světové války nesmírně zbohatla a na tom založila i svoji poválečnou nadvládu. Pokud pokládáme za jádro politiky ekonomiku, a to je určitě oprávněné (viz politickou podřízenost vlád všeho druhu důsledkům současné hospodářské krize), pak ale od té doby s určitými výkyvy prochází trvalým ekonomickým (mocenským?) úpadkem. Pokud po válce produkovala zhruba 40 % světového HDP, dnes je to jenom asi jedna pětina (z toho převážně ve službách, a významnou část dokonce virtuálně přímo v bankách a na burzách). Pokud byla největším světovým věřitelem, dnes je největším světovým dlužníkem s dluhem rostoucím už zhruba o bilion ročně. Vyjádřeno známým středoevropským žargonem je „plajte“. Pokud tehdy americký dolar byl fakticky tvrdou měnou, tak mezitím se stal v podstatě bezcenným a vysoce rizikovým papírem, či spíše pouhým účetním záznamem. Ukažme si to na ceně zlata, které bychom pořád měli brát jako klasickou reálnou míru hodnot. Po válce stála trojská unce zlata 35 USD a dnes už se pohybuje okolo 1000 USD. Tzn., že reálná kupní síla (hodnota) dolaru mezitím klesla na pouhá 3 až 4 % původní. Jde přitom o hlavní světovou rezervní měnu, s níž si ovšem dnes nikdo neví rady a už dávno se jí bojí. Její jedinou faktickou oporou už v USA dávno není ekonomika ale jejich armáda. Postavení dolaru se už opírá jen o „bodáky“. Na jak dlouho?

Přesto všechno pořád nominálně vykazují jednu z nejvyšších hodnot HDP (hrubého domácího produktu) na hlavu, nyní se pohybující kolem 40 tis. USD ročně. To všechno je ale vysoce pochybné, pokud bereme v úvahu výše zmíněné znehodnocení této měny (samozřejmě totéž nutno brát v úvahu i při hodnocení HDP druhých států pokud je vyjádřeno v USD přepočtených běžným tržním kurzem měn). Je to sice velice hypotetická úvaha, ale ukazuje se, že pokud bychom tuto hodnotu přepočetli na reálnou hodnotu ve vztahu k vývoji ceny zlata, pak proti r. 1948 do současnosti vlastně HDP na obyvatele USA se doopravdy zvýšil jen nepodstatně, o nějakých 20 až 30 %. To by si určitě zasluhovalo prověřit, ale i takový hrubý údaj určitě stojí za pozornost.

USA si prostě dávno žijí nad poměry. Jejich dluhy narůstají proto, že jim trvale převažuje dovoz zboží a služeb nad vývozem, přičemž navíc se v zájmu získání mimořádných zisků v zahraničí pořád pokračují i ve vývozu produkčního kapitálu (přímých i portfoliových investic). A kromě toho všeho musí vydržovat svých více než 700 zahraničních vojenských základen na cizích územích. To všechno vedlo k tomu, že dnes se už jedná jen o „obra na hliněných nohou“, nadměrně závislého na čínských penězích, arabské ropě, mexických pracovnících a dokonce i na černoších v armádě a námořnictvu. Mnoho zcela základních věcí tu přitom řádně nefunguje. Připomeňme si známé příklady, třeba kalifornskou energetiku (dnes dokonce celý insolventní kalifornský stát), hurikán Katrina a New Orleans, padající dálniční mosty a zchátralá infrastruktura vůbec, nespolehlivé raketoplány atd. Vysoká kriminalita svědčí o bezradnosti bezpečnostních orgánů, nízká úroveň předraženého zdravotnictví pro velkou část populace je světovou ostudou. Vlastně platí, že spolehlivě (zatím) fungují jen odvětví více méně regulovaná a usměrňovaná státem, tedy zbrojní výroba, popř. zemědělská a potravinářská produkce. Ostatní z velké části balancují na pokraji hroucení, což platí takřka doslovně nejen pro americký automobilový průmysl ale dokonce i pro hlavní oporu ekonomiky, tedy pro banky a pojišťovny. A to ještě zde neklademe na váhu důsledky dnešní mimořádně všeobecné hluboké hospodářské i společenské krize (jen eufemicky nazývané hypoteční či burzovní), které se teprve budou hromadit a projevovat.

Je to stát až nevysvětlitelných paradoxů. Jak je totiž možné, že k tomu všemu dochází v zemi, která aspoň donedávna byla pokládána za nejbohatší a nejproduktivnější ve světě, v níž je koncentrováno nejvíce dolarových miliardářů a milionářů. Kde jsou největší banky a burzy s nejlepším know-how, nejlepší(?) vysoké školy, kde se snaží (mají snažit) vzdělávat nejinteligentnější lidé z celého světa, která má nejvíce nositelů Nobelových cen (především pak za ekonomii), nejvíce vynálezů a patentů a nejlepší vědu, nejmocnější armádu a nejlepší zbraně, která poučuje dennodenně celý svět ….

2. Kapitalismus spočívá na penězích, na kapitálu. Už dávno ne na penězích opírajících se o zlato či jiné drahé kovy, ale jen o peníze papírové. Ani to už vlastně neplatí, protože z největší části jde jen o peníze účetní. Výše a regulace peněžní emise už nejsou v rukou států, ale tzv. nezávislých centrálních bank. Aspoň dříve tomu tak bylo. Mezitím se situace vyvinula tak, že peníze „vyrábí“ pouhým účetním zápisem převážně komerční banky ve vlastní působnosti, a dokonce vznikají přímo na různých burzách. V podstatě každým zvýšením příslušných burzovních indexů zvyšujících běžnou cenu a „hodnotu“ obchodovaných cenných papírů všeho druhu.

Po desetiletí narůstají ve světě globální i lokální latentní finanční a měnové krize, které se staly běžnou součástí dnešní ekonomiky. Jejich základem je skutečnost, že globální množství peněz v oběhu je nepřiměřeně vysoké. Je už dávno naprosto odtržené od hospodářské reality, od hmotné produkce a fyzické hodnoty majetku. Jejich objektivní funkcí nemůže být přece nic jiného než platební, tedy obsluha oběhu zboží a služeb a poskytování úvěrů dlužnickým subjektům na bázi úspor druhých věřitelských subjektů. Rozhodně už ale nemohou plnit funkci věrohodného pokladu, tu může zabezpečit jen zlato a jiné drahé kovy.

Kolik by jich proto v dnešním světě při řádném fungování ekonomik mělo (mohlo) celkem být nám pomůže ukázat hrubá ilustrativní úvaha opírající se o základní dostupná hrubá čísla. Prvním předpokladem je, že průměrná platební lhůta za dodávky by neměla překračovat jeden měsíc (tak v ČSSR do r. 1989 běžně platilo, že dodavatelé v místě své peníze dostali do týdne, na území státu do 14 dnů, a ze zahraničí do měsíce). Odhadneme-li výši ročního celosvětového HDP na 65 bilionů USD a s přihlédnutím k tomu, že se obchoduje v cenách zahrnujících kromě nově vytvořené hodnoty i spotřebu surovin, materiálů a služeb, lze skutečný primární tržní obrat ocenit tak asi 150 biliony USD. Použijeme-li přitom jako maximální přiměřenou (průměrnou) lhůtu splatnosti jeden měsíc, pak 1/12 tohoto obratu reprezentuje asi 12 bilionů USD, s nadměrnou tolerancí řekněme 15 bilionů USD.

Takže asi nejvýše tolik by mělo obíhat ve světě papírových (a účetních) peněz, pokud by měla globální i lokální ekonomiky fungovat jak náleží, plynule a bez otřesů, bez fingovaných hodnot. Tomu je ale dnešní svět na hony vzdálen. Kolik jich doopravdy je nevím. Ale jsou informace, že jen hodnota nejrůznějších a jak se už jednoznačně prokázalo vysoce pochybných peněžních derivátů (což by mělo být jen zcela okrajové, pokud vůbec) se pohybuje okolo 600 bilionů USD. Dokonce některé prameny z USA uvádí výši okolo 1000 bilionů USD. Už to nižší číslo odpovídá skoro 10-ti násobku ročního HDP celého světa. K tomu určitě nutno přičíst další stovky miliard USD dalších peněz – hotovostního oběživa, úspor a úvěrů, hodnoty obchodovaných cenných papírů (mimo zmíněné deriváty).

Přitom faktická souhrnná hodnota veškerého fyzického majetku světa vytvořeného lidskou prací, tedy staveb, budov, strojů, zařízení, zásob surovin i zboží atd. se může pohybovat mezi 300 až 400 biliony USD. Z toho jednoznačně plyne, že globálně existuje a působí nadměrné a nežádoucí ničím věcným nekryté množství peněz. Místo potřebných nejvýše 150 bilionů USD v oběhu tu máme počítáno s velkou rezervou dohromady (včetně oněch derivátů) tak 1500 až 2000 bilionů USD. V této mase virtuálního bohatství se snadno ztratí i bilionové ztráty, které jak známo utrpěli vlastníci – tentokrát i ti největší boháči – v průběhu nynější hluboké krize. Ty dnešní peníze vlastně nemají ani vypovídací hodnotu. Zásadně deformují údaje o reálném stavu hospodářství států i lidí, zakládají tendence (příčiny) k inflacím a hyperinflacím, znehodnocování úspor, deformacím měnových kurzů, ztrátě věrohodnosti ekonomických kalkulací atd.atd. Na jedné straně jsou jako kapitál koncentrovaný v rukou těch nejbohatších nástrojem k ovládání vlastních i cizích států a celých sociálních tříd jejichž příslušníci (občané, voliči) musí naproti tomu zápasit o každý dolar či korunu, na druhé straně jsou vlastně bezcenné (což platí právě hlavně pro rezervní měny, resp. USD), jsou pouhou makro dezinformací. A jako takové jsou nezbytně i základní příčinou živelnosti a nerovnoměrnosti vývoje (výkyvů), celkové lability a otřesů ekonomik států, podniků i lidí v čase, jejich nerovnováh a nestability.

Právě důsledkem této situace jsou existující a narůstající rozpočtové schodky a dluhy, deficity i nevyužitelné přebytky platebních bilancí států, nadměrné zadlužení až insolvence podniků i obyvatelstva, jakož i burzovní bubliny a propady. Tyto dnešní převážně virtuální „peníze“ nejsou jen zdrojem faktických i potencionálních debaklů celých států, ale souběžně také zdrojem zisků finančního sektoru (bankéřů a burziánů), který právě z tohoto „ničeho“ dokáže nadělat ony skutečně mimořádně velké prachy. To všechno se souhrnně projevuje jako synergický efekt finančními a měnovými krizemi, jejichž hloubka a síla se po desetiletí stále zintenzivňuje. Do fáze, kdy se to všechno stane neúnosným, kdy se zhroutí měny, především rezervní měny, kdy se budou finančně hroutit celé státy. Zdá se, že tento moment není daleko…

3. Jeden z hlavních diskutovaných rozporů mezi pravicovými a levicovými (přesněji řečeno v evropských poměrech zejména sociálně demokratickými) politiky jsou otázky přerozdělování příjmů. V praxi jde o to, zda ti „úspěšnější“ mají či nemají být postihovány až trestáni vyššími nebo progresivními přímými daněmi, zda mají být prostřednictvím veřejnoprávních rozpočtů jejich příjmy používány k různým formám dotování sociálně slabých spoluobčanů všeho druhu. Jsou to jistě závažné problémy, pokud však jde o příjmy nikoliv ten rozhodující. Ten spočívá v primárním rozdělování důchodů, v tom kolik kdo dostává za svou práci přímo.

Ono je to s příjmy lidí složitější a hlavně kamuflovanější, než se zdá na první pohled. Především řada z nich se takto vůbec neeviduje a neposuzuje, přestože existují jejich konkrétní příjemci. Platí to třeba pro bezplatné poskytování nejrůznějších naturálních náhrad a benefitů poskytovaných politikům či manažerům, pro obdobné výdaje skrývané v nákladech podniků jejich vlastníkům nebo spoluvlastníkům (v praxi jde o náklady na plné nebo aspoň částečné vydržování celých domácností na luxusní úrovni, takže takovým rodinám nebo jednotlivcům výdaje na vlastní životní náklady v podstatě odpadají), a hlavně pak pro přírůstky majetků v důsledku růstu cen nemovitostí, komodit či cenných papírů na burzách.. To nelze podceňovat, neboť celkově tyto podíly představují významné a přitom veřejnosti zcela neznámé „procentní“ výnosy nad rámec úředně vykazovaných a podchycených příjmů, které se navíc koncentrují výhradně v rukou výše zmíněné početně omezené špičky kapitalistických vlastníků a jejich pomahačů.

Příjmy statisticky vykazované se pak rozlišují na příjmy majetkové (z vlastnictví, podniku, kapitálu) a na příjmy pracovní. Nehodlám tu řešit druhý zásadní spor ekonomické teorie, totiž zda vlastnictví produkčních prostředků (kapitál) může či nemůže být sám o sobě tvůrcem hodnot, a tedy zda příjmy z něho plynoucí jsou sociálně oprávněné. Berme jako fakt, že tyto příjmy tu zcela samozřejmě existují. Závažné ekonomické důsledky však působí podíly těchto dvou skupin příjmů a trendy jejich vývoje. Jednoduše řečeno to, že příjmy z vlastnictví jsou v kapitalismu křiklavě nehorázné a nadměrné ve vztahu k malému počtu jejich příjemců a ještě k tomu v průběhu let se jejich podíl stále zvyšuje. Víme, že rozhodující stamiliardové masy ekonomicky činných lidí ve světě jsou zaměstnanci, patří k nim dokonce z velké části i už zmínění pomahači kapitalistů. Přitom podíl mezd a odměn za práci na na celkových příjmech v polovině osmdesátých let např. v Evropské unii činil jen 57 % a po roce 2000 ještě dále klesl na 51 % (v USA v téže době ze 65 % klesl na 61 %).

Dále víme, že i v rámci příjmů za práci značně nadpřiměřený podíl bere a dále zvyšuje okrajová část privilegovaných zaměstnanců, oněch manažerů a dalších pomahačů. Z toho všeho plyne rámcový závěr, že příjmy za práci naprosté většiny obyvatelstva, tedy běžných zaměstnanců se pohybují alespoň v tzv. západních zemích jen asi okolo poloviny z celkových vykazovaných příjmů a tento podíl má stále klesající tendenci. Pokud jsme předpokládali, že ti nejbohatší používající jejich celou druhou polovinu (bez dalších nevykazovaných příjmů) představující nejvýše 3 % populace je zřejmé, že je nehodlají a ani nemohou využívat jako krytí své běžné poptávky po zboží a službách na trhu. Musí nezbytně převážnou část z nich odkládat ve formě jakéhosi „pokladu“, tedy k růstu vlastního majetku reprezentovaného pořizováním pozemků a jiných nemovitostí, cenných papírů všeho druhu (pravda možná i bezcenných nebo nadhodnocených), různých sbírek uměleckých předmětů či starožitností, luxusních a předražených „značkových“ produktů, nevyužívaných tryskáčů a jachet atd. atd. Jejich souhrnným znakem je, že jejich cena není úměrná množství na nich vynakládané práce a tedy její potřeby. Buď jde vlastně jen o překupování věcí už dávno vyrobených nebo vůbec nevyráběných (pozemky a přírodní zdroje), nebo kde potřebu lidské práce nahrazuje ve značné míře pouhá cena značky. Kromě toho všechny takové operace probíhají často se značným časovým odkladem použití takto běžně „nevyužitelných“ příjmů vládnoucích.

K čemu to pak „globálně“ (lokálně?) vede, je zřejmé. Existující nebo možná souhrnná nabídka zboží a služeb na trhu musí nezbytně dříve či později převyšovat reálnou poptávku po nich. Totiž ti co mají velké peníze je v takové míře zdaleka nepotřebují a masy těch, co je potřebují, na ně naopak nemají. Vznikají a dále se rozvírají nůžky mezi souhrnem nabídky a poptávky, vzniká a narůstá deficit celkové poptávky. To je příčinou masivní latentní nerovnováhy souhrnné nabídky a poptávky, resp. zásadní deformace (podhodnocení) poptávky pracujících a na tomto základě pak také primární příčinou „krizí z nadbytku výroby“, vzniku a růstu masové nezaměstnanosti, i existence armády nezaměstnaných se všemi z toho plynoucími nežádoucími sociálními dopady. Současný a zostřující se způsob primárního antiekvivalentního rozdělování výsledků práce už snad překročil únosnou a dokonce sebezáchovnou mez. Je naprosto zřejmé, že tento chamtivý kapitalistický (podnikatelský) princip je nejen nehorázně sociálně nespravedlivý, ale současně je vlastně i náloží pod celým tímto systémem, protože v sobě koncentruje a posiluje sociální antagonismy a tím i společenské napětí směřující k možnému výbuchu. Přitom tento rozpor nelze řešit ani zvyšováním nejrůznějších nepřímých daní a dalším omezováním masové poptávky běžných spotřebitelů, ani zvyšováním množství peněz a jejich rozdáváním prostřednictvím rozpočtů ani inflačními procesy, to je jen kontraproduktivním přiléváním oleje do ohně. Kdy a kde se tento negativní vývoj zastaví, pokud vůbec?

4. Úspěch kapitalistů a podnikatelů je ve významné míře založen na levné práci zaměstnanců (popř. i subdodavatelů). Čím je její cena (mzda, plat) nižší, tím více zbude konkrétnímu vlastníku produkčního majetku - podnikateli, kapitalistovi, ba celému státu v němž je takové „velké“ vlastnictví koncentrováno. Ať už se tomu říká vykořisťování, parasitismus nebo vysávání druhých. Klasicky takto kapitalismus využíval a využívá lidi doma ve vlastních zemích. Dokonce i nyní tu cítíme tlak na zostřování využitelnosti živé práce, když ne přímým snižováním mezd a platů tak určitě jejich zaostáváním za růstem její produktivity a dokonce významným zvyšováním její intenzity (co jiného je tzv. „zeštíhlování“ podniků?).

Dnešní nejvyspělejší a také nejbohatší země, možno říci „západní“, však své bohatství takto od dob kolonizátorů získávali hlavně v cizích zemích, v zahraničí. Bez jakýchkoliv ohledů. Dříve především přímými nestydatými loupežemi i využíváním otroctví (příklad USA). To už ale ustoupilo do pozadí a dnes převažují metody jiné, mnohem decentnější a dokonce pro postižené využívané země a jejich obyvatele „prospěšné“. Zisky z levné zahraniční práce přináší jak známo zejména „dovoz“ levných pracovních sil zvenčí, což současně vytváří konkurenční a tedy nátlakový nástroj vůči požadavkům domácích zaměstnanců; vývoz kapitálu do cizích zemí, kde potom místní pracovníci produkují levné zboží prodávané potom všude jinde ve světě za běžné tržní ceny (takto získané mimořádné zisky pak shrabují domácí centrály kapitalistických vlastníků); podhodnocené kurzy domácích měn „zaostalých levných“ zemí, na jejichž základě je veškerá exportovaná domácí práce prodávána často hluboko pod cenou.

Např. v současných podmínkách bychom v ČR zhruba za 1000 Kč domácí produkce měli dostávat zhruba řekněme 60 až 65 Eur, dostáváme však jen okolo 35 až 40 Eur. Z toho plyne automaticky a bez výjimky ztráta 20 až 30 Eur, takže takto nevyhnutelně na všech exportních transakcích přicházíme nenávratně nejméně o 30 % hodnoty domácí práce. A ve vztahu k některým dalším státům s daleko více podhodnocenými měnami je to ještě mnohem horší (příklad Ukrajiny nebo Ruska). Tuto oprátku si ovšem často pletou postižené země do značné míry dobrovolně(?) samy v zájmu podpory svého „exportu“, ačkoliv to je dlouhodobě sebevražedná politika. Co jim přináší krátkodobě výhody, nemůže vydržet napořád. Stačí si všimnout, že měny tzv. vyspělých zemí takové odchylky mezi sebou neznají, a že jejich kurzy se pohybují v podstatě kolem reálných parit kupních sil.

Ale tyto možnosti se už do budoucna nezdají nevyčerpatelné. Na obzoru je totiž přece jen postupné vyrovnávání ekonomické úrovně takto zaostalých a využívaných zemí, tedy jejich postupné přibližování se k úrovni těch vyspělejších (viz případy Japonska a tzv. asijských tygrů). Pokud k tomu bude docházet a to je do značné míry předvídatelné u řady zemí (např. ve střední a východní Evropě), bude se cena jejich práce doma zvyšovat a jejich měny se budou buď sjednocovat, nebo alespoň přibližovat k reálným paritám. Úměrně tomu všechny tyto dosavadní ekonomické „výhody“ pro bohaté země a jejich kapitalisty se budou snižovat až odpadávat. Pracovníci zůstanou doma když venku na tom nevydělají, vývoz kapitálu přestane mít smysl, když venku musí podnikatelé platit to, co doma (navíc vzniká problém i pokud jde o zdroje tohoto kapitálu, zejména v USA), a při vyrovnání kurzů měn přestane být import zboží a služeb z „levných zemí“ sám o sobě mimořádně zajímavý a využívaný. Potom bude platit zásada „co si doma neuděláš tak nemáš…“

Navíc lze v souvislosti s vyčerpáváním neobnovitelných (nejen energetických) zdrojů očekávat nástup významného růstu cen komodit, kterých se právě v dnes bohatých zemích už nedostává a nevyhnutelně musí být importovány. To přinese významnou změnu v dosavadním rozdělování zisků s tím, že začnou mnohem více vydělávat země dosud zpravidla zaostalejší, pokud mají energetické a jiné suroviny (např. Rusko) nebo dokonce jen dostatek vhodné zemědělské půdy a vody. A víc za ně budou platit země s jejich deficitem, většinou ty dnes nejvyspělejší. To v každém případě znamená specifický významný podnět pro snižování rozdílů v ekonomické úrovni řady zemí, k vyrovnávání jejich životní úrovně i ceny práce.

V kombinaci s narůstající ztrátou věrohodnosti stávajících rezervních měn (hlavně USD) je takový vývoj reálný a pravděpodobný, alespoň pokud jde o značnou část zaostávajících zemí dennodenně dosud přinášejících na svůj vlastní úkor zmíněné ekonomické výhody (zisky) bohatým západním kapitalistům a zemím, kteří je zatím takřka bez omezení využívají. Zatím totiž právě ony byly a jsou hlavním zdrojem jejich ekonomického růstu. Pokud ale bude tento zdroj omezován je třeba předpokládat, že „bohatí“ budou postupně přicházet ročně o biliony dolarů dosavadních bezpracných zisků a je otázka zda to pro ně nebude znamenat ztrátu smrtelnou. Neboť právě privilegium jejich ekonomické výlučnosti až dosud je pro ně nezbytnou živou vodou i zdrojem politické moci. Je proto paradoxní, že jinak globálně žádoucí ekonomické vyrovnávání zemí je pro kapitalismus vlastně významnou hrozbou.

5. Kapitalismus se sám označuje jako „tržní ekonomika“. Ve skutečnosti však – alespoň dle klasických kriterií – trh soustavně deformuje, dnes už globálně tím (nejen) jak podvazuje souhrnnou poptávku. Už bylo uvedeno, že už doma podráží a snižuje žádoucí poptávku lidí, především zaměstnanců ze středních tříd. Ve druhé řadě však takto podrážel a podráží poptávku celých států a dokonce skupin států. Dochází k tomu v důsledku nejrůznějších metod jejich ekonomického „vykostění“. Takových příkladů zná historie celou řadu už z koloniálních dob. Platí to třeba pro Čínu, která ještě na sklonku 19. století byla poměrně stabilizovanou a vyspělou zemí a za krátkou dobu ji agrese hlavně evropských zemí stačily poničit tak, že se stala jejich naprosto bezvýznamným přívěskem a tedy i chudákem, který si od nich toho už moc nemohl koupit i kdyby chtěl. Podobný osud však postihl také Indii, africké země či jihovýchodní Asii.

Ani v moderních časech se chamtivý kapitalismus a kapitalisté nedokáží chovat jinak. Ještě máme před očima nedávné sjednocení SRN a NDR, které stačilo velice rychle východoněmecké oblasti ekonomicky zdecimovat, protože se jim nedostalo prostoru k zachování a rozvoji vlastní relativně vyspělé produkce a už dlouho musí žít na dotacích, které jim musí dávat západní oblasti, které to přirozeně nelibě nesou. Konečně totéž platí pro celý bývalý blok Rady vzájemné hospodářské pomoci, včetně Ruska a bývalých republik SSSR, které v rámci západními poradci naordinovaných privatizací, devalvací měn a uvolnění dovozů a vývozu kapitálu (atd.) v podstatě přišly skoro o všechno (tady ovšem nepřichází v úvahu žádné náhradní dotace). Pro západ to znamenalo mimořádnou hospodářskou injekci, která mu mezitím už přinesla biliony dolarů. Ale zato má dnes na svých východních hranicích zadlužené chudáky, kteří už narazili nebo brzy narazí na hranice možnosti dalších úvěrů a stanou se více méně insolventní. Jako potenciální dobří zákazníci budou potom zřejmě ztraceni a budou považováni spíše za přítěž, stejně tak jako jí už po léta jsou desítky tzv. nejméně vyspělých zemí rozvojového(?) světa (známé jako skupina LDC). A vlastně ani latinská Amerika na tom dnes není moc lépe; i tady se situace vyvinula tak, že v důsledku dlouholeté spolupráce s Mezinárodním měnovým fondem ve většině států už splátky půjček a úroků převyšují výši dovozů kapitálu. Dostaly se tak do „věčného“ kolotoče vytloukání klínu klínem, neustálého hledání nových půjček aby mohly být spláceny předchozí úvěry a běžné úroky.

Takže po likvidaci a vysání RVHP už dnes kapitalismus nemá žádné nové perspektivní trhy na obzoru. A na druhé straně přetrvávají a snad se i rozrůstají oblasti světové chudoby, kde musí lidé žít za oněch příslovečných pár dolarů denně. Možná, že do tohoto pásma budou brzy sklouzávat i některé zubožené státy bývalého sovětského bloku.

Takže to, co krátkodobě přináší velké zisky, znamená dlouhodobě ztrátu významných trhů, a tedy zákonitě podvázání možností rozvoje a růstu bohatých kapitalistů a jejich zemí. Přitom se takto polarizují hospodářské a společenské poměry „vyspělých a zaostalých států“. Něco na tom tržním hospodářství jak vidno principiálně neklape. To je začarovaný kruh., který nenasytný kapitalismus není schopen uzavřít. Jak se zdá už zřejmě nebude mít na světě nové významné trhy pro „vyžírání“, při nejmenším ne v dohledné budoucnosti. To znamená, že kapitalismus už pro své šíření nemá žádný nový geografický prostor.

x x x

To ovšem nejsou jeho všechny slabiny a rizika. Určitě k nim patří i skutečnost, že současné prostředky moderní informační techniky ohrožují dosud v podstatě jednotnou frontu kapitalistické propagandy a maří tak její účinnost a působení na vymývání mozků. Narůstají také nová významná konkurenční centra vládnoucím USA a západním zemím, s nimiž musí počítat a dělit se s nimi o moc. Hlavně v Číně (Asii) a možná i v Rusku. Kromě toho ve světě nejen existují ale pořád narůstají zásadní globální problémy, které současný společenský systém sám do značné míry vytvořil a s nimiž si neví rady. Zatím před nimi pořád jen zavírá oči a odsouvá do budoucnosti, čímž se možnosti jejich účinného řešení den od dne snižují. Máme tu na mysli změnu klimatu, znečištění planety, vyčerpání neobnovitelných zdrojů, přelidnění planety, jaderná rizika a podobně. Zabývat se jimi by mělo být daleko důležitější než hrdinně kopat do mrtvoly komunismu.

Kapitalismus lidi dělní na privilegované a ty ostatní, a to podle nespravedlivých a velice často přímo nepoctivých kriterií. Jeho hříchy jsou nesčetné, protože jde o systém neštítící se ničeho. Zlodějský a prolhaný, nepřiměřeně poškozující přírodu, podněcující vandalismus i kriminalitu, hrozebný a agresivní ve vztahu k zemím, které by snad nechtěli tančit jak on píská atd. Vytváří propastné sociální rozdíly, zakládá organizovaný zločin, brutalitu, narkomanii a podobné vymoženosti jeho „civilizace“. Sám se ovšem vydává za nezbytný zdroj a ochránce svobody a lidských práv. Za strážce demokracie doma i ve světě. Ve skutečnosti je to ale systém hluboce antidemokratický. Pokud si odmyslíme existenci tzv. svobodných voleb, které mezitím degradovaly na masivní reklamní kampaně (viz slogan, podle něhož „kdyby měly volby nějaký význam byly by už dávno zrušeny“) pak toho ve skutečnosti většině populace (masám středních tříd) mnoho reálného neposkytuje. Proboha jak je možné mluvit o nějaké demokracii v podmínkách, kdy údajně 6 % lidí světa ovládá 58 % jeho majetku (v USA 1 % obyvatel ovládá 95 % domácího majetku)? A velký majetek demokracii v praxi ruší, protože je prostředkem k ovládání a využívání lidí (pracujících, občanů a voličů) a ne k jejich svobodě. Vždyť nikdo se ani nesnaží popírat, že v kapitalismu opravdovou (jedinou?) zárukou svobody a nezávislosti je jen a jen dostatek či vlastně nadbytek peněz…

Zmíněné slabiny lze považovat za jakési destrukční náboje položené a tikající pod celým systémem. Řada světových intelektuálů a kritiků si to už dávno uvědomila (viz např. z těch nejznámějších Chomsky, Stiglitz, Krugman, Wallerstein, Greer, Moore, Faber). A konec konců to platí pro většinu světové populace vůbec, u níž se to projevuje (i když možná povrchně) nárůstem antiamerikanismu a antisionismu. Dnešní globální kapitalismus je viditelně chronicky nemocný, ale už dávno to není chřipka ale spíše metastázující rakovina. Jak z toho všeho ven, co můžeme čekat? Dojde tu k prohloubení demokracie nebo k fašizaci společnosti?

Rozhodující slovo jak se zdá bude mít především vývoj v samotných USA. Pořád jde o supervelmoc, i když už dávno ztratila oprávnění být v něčem vzorem. Alespoň pro nejbližší dobu. O jejich situaci už byla zmínka. Začátek jejich uzdravování by se musel opírat o reálná ekonomická řešení. Především by musely nastoupit ohromné věcné úspory všeho druhu, v rozsahu alespoň jednoho bilionu dolarů ročně, což by stejně stačilo jen na zastavení dalšího růstu dluhů. To se jak se zdá nepřichází v úvahu, nikdo si ani nechce představit výsledné sociální nebo vojensko-politické důsledky. Pokud jde o druhou cestu směřující k mimořádnému ohromnému zvýšení efektivnosti ekonomiky a růstu jeho produkce (nikoliv ovšem jen ve službách nebo dokonce jen v „bankách“) lze konstatovat, že na to už tento stát nemá. Může se jistě pokusit, ale v tomto směru už promeškal svoji dobu.

Zbývá jim jen specifická ale nejreálnější „třetí cesta“, to je loupeže majetků u druhých. Především k ní zřejmě dojde tak jako tak na základě výrazného znehodnocení dolaru, které je tak říkajíc „na stole“. Věřitelé pláčou na výdělkem, pokud si to ovšem nechají líbit. Ale asi jim nic jiného nezbude. Ani to však stačit nebude. Bude muset jít o získání nových reálných zdrojů, jak už to světu ukázala nedávná agrese v Iráku. Na tapetě je teď jako hlavní především Rusko. Jistě mezitím budou probíhat nejrůznější rituální gesta a „vzájemná jednání“ s nejrůznějšími kompromisy, ale konečný cíl pořád zůstává. Nelze mu přece nechat tak ohromné zásoby energetických a dalších surovin a zdrojů, když jim samým se jich nedostává. Navíc je nutno vyřadit jeho pořád významný jaderný potenciál, který by je mohl ohrozit.

K dispozici je přece rozpracovaná strategie prvního jaderného úderu, pokud se jim hrozbu odvety podaří na bázi supermoderních vojenských technologii vyřadit nebo minimalizovat. Reálnější možná ale bude tak říkajíc využít k jeho rozbití a pohlcení spolek „ochotných“ států z bývalého sovětského bloku, především těch nejhorlivějších ze střední Evropy a Pobaltí. Ti jak se zdá budou ochotni položit na oltář velkého bratra své vlastní země i jeho obyvatele a byla by hloupost to s nimi ruku v ruce nepřipravovat. Takže střední a východní Evropa nemají daleko k tomu, aby se opakovaně staly světovým válčištěm. USA nakonec mohou zůstat jakoby stranou, nakonec poskytnou jen nějakou tu záminku a samozřejmě zbraně a nutnou podporu. Evropská unie si přitom také přiloží své polínko. Samozřejmě nevíme jak se vyvine situace u jiných důležitých hráčů, nejen Číny ale třeba i latinské Ameriky. V každém případě čekají Rusko v nejbližších letech horké chvíle, pokud bude ochotno a schopno své území, lidi a zdroje ochránit. Zdá se, že se vrátila nejistá situace třicátých let minulého století ohlašující nástup nových Mnichovů či nějaké velké války. Může tomu tak být i nemusí. V každém případě platí, že v zoufalé situaci mohou nejen lidé ale i státy dělat zoufalé věci, například kdyby nedokázaly unést ztrátu světové nadvlády.

Mezinárodní měnový fond jako mrtvý brouk?

František Nevařil 25.9.2008

Světem otřásá krize USA. Skromně se o ní říká, že je to krize hypoteční. Ve skutečnosti je to ale krize daleko hlubší a dlouhodobější. Je to krize vzniklá z masivního předlužení, jak vnitřního tak zahraničního. Z toho jak Spojené státy už celá desetiletí žily a žijí na dluh a nad své poměry. Týká se tu všech: státu, lokálních orgánů, bank, podniků i obyvatelstva. Je to projev jejich ekonomického úpadku a ústupu ze slávy. Situace je např. už hrozivá pro celý automobilový průmysl, někdejší páteř americké ekonomiky, a zřejmě i pro stavebnictví podminované rizikovými hypotékami. V takových případech v desítkách států vždy s velkou razancí zasahoval Mezinárodní měnový fond, který dokázal dávat velice autoritativní doporučení co a jak má ta či ona země a její vláda dělat. V posledních .desetiletích třeba státům bývalého sovětského bloku (včetně ČR), Argentině nebo Mexiku. A byly to tvrdé až drastické rady, které bolely. Tak třeba obyvatelé Argentiny (nejen) se z nich nevzpamatovali dodnes.

Ale dnes, kdy jde daleko o víc, kdy se stav národního hospodářství USA dotýká nejen jich samých ale určitě, a to výrazně, třeba celé Evropské unie, Číny, Latinské Ameriky atd., je „ticho po pěšině“. Mezinárodní měnový fond zřejmě nemá co dodat. Je to s podivem, protože jiným by určitě dokázal spolehlivě poradit. V duchu jeho tradičních postupů vůči řadě slabých „banánových republik“ by určitě bylo na místě zejména:

1. Výrazně devalvovat americký dolar (USD). Nikdo dnes si není jistý, jakou má vlastní reálnou hodnotu, ale jak se zdá, takové euro by už mělo stát aspoň dva (ne-li tři) USD;

2. Pokud USD má i v budoucnu sloužit jako důvěryhodná rezervní měna, pak je nutno obnovit jeho vazbu (směnitelnost) na zlato, zrušenou v r. 1970;

3. V zájmu podpory domácích úspor, omezování inflačních tendencí a vstupu nezbytného zahraničního kapitálu výrazně zvýšit úrokové míry;

4. Prosadit výrazné škrty rozpočtových výdajů (na armádu, tajné služby, veřejnou správu, diplomacii, zahraniční „pomoc“ a základny, různé dotace včetně těch záchranných atd.), minimálně o 200 až 300 mld. USD ročně;

5. Významně posílit rozpočtové příjmy podstatným zvýšením sazeb a hlavně jejich progrese u daní z příjmů, nejen těch pracovních, ale především příjmů z majetků (kapitálů) všeho druhu;

6. Reorganizovat veřejnou správu tak, aby směřovala k efektivnímu „malému“ státu, což předpokládá zrušení ne desetitisíců, ale statisíců úřednických pracovních míst.;

7. Podporovat reprivatizaci skomírajících domácích bank a podniků do rukou solventního zahraničního (japonského, arabského, čínského) kapitálu;

8. Zrušit právní ochranu státu podnikatelským subjektům a kapitálům umístěným v nejrůznějších „daňových rájích“;

9. Pro zvýšení důvěryhodnosti USD jako rezervní měny odstranit křiklavý měnový hazard spojený se spekulativními obchody a emisemi typu hedgových fondů, derivátů, hypotečních listů apod. Tady nestačí nějaká regulace, ale už dávno je nutný jejich jednoznačný zákaz a eliminace těchto „trhů“ vůbec;

10. USA musí přebrat plnou odpovědnost za vlastní emisní a měnovou politiku zřízením řádné státní centrální banky jako všude jinde. Vzít ji tak z rukou dosavadního FEDu (Federálního rezervního systému), který je vlastně majetkem konsorcia několika soukromých bankovních subjektů (jedním z nich je i nyní zkrachovalá Lehman Brothers);

Nutno konstatovat, že až dosud známá opatření, pokud vůbec byla přijata, situaci rozhodně řešit nemohou a nebudou. Naopak ještě tuto krizi prohloubí. Neboť místo podstatných zmíněných věcných kroků hlavní zahraniční centrální banky (ECB, japonská, britská, kanadská, švýcarská) pod tlakem zřejmé „mezinárodní“ paniky a Spojených států v nápadné tichosti jim jen nalily další peníze a to odhadem už za 650 až 700 mld. USD (navíc v USA domácí měnová politika byla rovněž zcela kontraproduktivně uvolněna). Není jasné, odkud se tyto peníze vzaly (zejména pokud jde o Evropskou unii a její ECB), kdo o tom rozhodl, a zda Spojené státy mají a budou mít vůbec schopnost je vrátit. To není „léčba“, to je podávání morfia před smrtí, v daném případě před ekonomickým kolapsem.

A co na to Mezinárodní měnový fond? Už dávno „před výbuchem“ měly na místě rejdit jeho poradci a auditoři, už dávno měli mít v ruce nezbytné analýzy, podklady i návrhy. Místo toho jenom šéf jejich Rady guvernérů jakoby po straně a to až ex post utrousí, že „krize zatím ještě pořád neskončila“. A to má být všechno? Co si počít s takovou institucí, která za nic neručí. Proč vůbec má kterýkoliv stát být jejim členem a platit jí vysoké příspěvky?

Banky, nebo lichva?

František Nevařil 19.11.2008

Faktických, věrohodných a publikovaných srovnání skutečných výsledků naší ekonomiky v době "zločinného" komunismu a "svobodného" kapitalismu pořád není dost, přesněji řečeno nejsou žádné. Místo toho máme pořád na stole jen neurčité bláboly a zatracování "totality" jako samozřejmého zla o němž se ve slušné společnosti nepochybuje. Právě proto je nutno konkretní skutečnosti vyhrabávat a porovnávat. V tomto případě půjde o působení a hospodaření bank či peněžnictví, tedy odvětví, které je do určité míry pokládáno za páteř národního hospodářství státu.

1. V roce 1989 jsme měli v ČR jen 6 domácích bank, 1 domácí banku v zahraničí a 1 pojišťovnu. Z toho jen nová Agrobanka byla soukromá (v domácím vlastnictví), ostatní ústavy byly výhradně státní. V bankách pracovalo 19.511 a v pojišťovně pak 6.485 zaměstnanců. Průměrné mzdy v tomto odvětví odpovídaly zhruba celostátnímu průměru ve státním a družstevním sektoru národního hospodářství. Celkově toto odvětví vykázalo 22,736 mld. Kčs zisku (18 % z celkového zisku NH v ČR). Banky nedostávaly a nepotřebovaly sebemenší rozpočtové dotace a sanace. Vklady měly stoprocentní státní záruky, které nemusely být nikdy porušeny.

Zisk plynul především z depozitních a úvěrových obchodů, protože poplatky za bankovní služby - především pro obyvatelstvo - v podstatě neexistovaly. Přitom byly dlouhodobě stanoveny a používány pevné sazby z neterminovaných vkladů ve výši 2 %, z terminovaných vkladů 4 %, ze životního pojištění pak 6 % - při roční inflaci okolo 1 %. Průměrná sazba z úvěrů naproti tomu dosahovala jenom 5,7 %, z toho ze spotřebních úvěrů pro obyvatelstvo 3,4 % (v tom např. novomanželské půjčky na pořízení bytu jen 1 %). Podniky platily 6,4 % z investičních úvěrů a 6,1 % z provozních úvěrů (družstva jen 4,8 %, a bytová družstva dokonce jen 1 %). Tzn., že průměrné úrokové rozpětí (bankovní výnos) činilo celostátně nejvýše 2,7 až 3 %. Všechny poskytnuté úvěry byly bonitní a tedy plně návratné, protože úvěry nesplacené ve lhůtě ke konci roku 1989 dosahovaly za celou ČSSR jen 700 mil. Kčs (tj. pouhých 0,14 % z celkového rozsahu poskytnutých úvěrů).

Peněžnictví tehdy obsluhovalo stejný - a spíše ještě větší - počet obyvatelstva jakož i "fyzický" rozsah (výkon) národního hospodářství jako dnes. Přitom domácí mezibankovní platby (převody) byly běžně prováděny a zúčtovány nejvýše do dvou dnů, a také zúčtování se zahraničím bylo operativní a plynulé. Bankovní výpisy byly přehledné a okamžité. Byla zaručena stoprocentní jistota vkladů, jakož i jejich anonymita. Naše banky tehdy prokazatelně nebyly pračkami "špinavých peněz".

2. Poslední podobné údaje máme za rok 2000. Jak známo mezitím došlo až k nepříčetné inflaci peněžních institucí. Takže díky tomu jsme už tehdy měli 40 bank, kromě ČNB, Konsolidační banky a Záruční a rozvojové banky soukromé, a to převážně (95 % výše bankovních aktiv) už v zahraničním vlastnictví. Z toho už bylo 10 bank v likvidaci a 6 v konkurzním řízení. Nad rámec toho tu máme nově desítky kampeliček, leasingových společností a stovky nejrůznějších investičních fondů; dále 76 pojišťovacích společností. Suma sumárum statistika udává existenci celkem 2.211 finančních a peněžních institucí, kromě dalších desetitísíců fyzických osob pracujících mimo jejich rámec v tomto odvětví.

Celkem tu pracovalo přes 86 tisíc osob (v samotných bankách z toho 53,6 tisíc). Jejich průměrné měsíční mzdy dosahovaly 25.457 Kč a representovaly 190 % průměrných mezd (v rámci toho jak známo mzdy generálních ředitelů největších bank a pojišťoven se pohybovaly mezi 300 až 500 tis. měsíčně, nehledě k jejich dalším čtrnáctým a patnáctým platům a desetitísícům různých prebend, tj. dalších hražených osobně reprezentačních výdajů). Sítě bank a pojišťoven jsou duplicitní až triplicitní a jsou tedy skoro na každém rohu. Jen hrubý pohled na jejich vybavení ukazuje na zbytečný a drahý luxus až přepych, na nadměrný rozsah neúčelně využívané a opakovaně obměňované všelijaké moderní výpočetní a další kancelářské techniky atd.atd. Pokud vezmeme v úvahu, že rozsah jejich funkcí pro obyvatelstvo a národní hospodářství v podstatě (kromě nadbytečných a parazitních překrývajících se "služeb pro služby") se při nejmenším nezvýšil, pak jejich reálná produktivita práce (měřeno počtem pracovníků) klesla na pouhou čtvrtinu původní úrovně, přičemž celkové náklady provozu se zvýšily na desetinásobky. Pokud bychom to navíc měřili poměrem výše reálných vkladů a úvěrů (po jejich přepočtu na srovnatelné ceny), byl by tento pokles ještě výraznější, a zřejmě by dosahoval zhruba jedné desetiny až 15 % původních výkonů na pracovníka.

Přitom průměrné úrokové sazby z vkladů dosáhly jen 3,4 % (u vkladů v cizí měně jen 3,07 %), z toho u terminovaných vkladů 4,25 %, při roční inflaci okolo 3,9 %. Navíc z těchto úroků vkladatelé platili 15 % daň, která dříve vůbec neexistovala. Průměrná úroková sazba z úvěrů podle statistiky se udává ve výši 7,16 %; jiné údaje však uvádí (za rok 2001 kdy úroky z vkladů ještě dále klesly), že úroky (pro fyzické osoby) z hypotečních úvěrů se sice pohybovaly mezi 6,5 až 10 %, ale ze spotřebitelských úvěrů už mezi 10 až 15 %, z kontokorentních úvěrů mezi 11 až 19 %, z hotovostních úvěrů mezi 13 až 19 %, a z kreditních platebních karet snad ve výši 25 a dokonce až 30%. To už representuje úrokovou "marži" dosahující dost běžně 15 až 20 %.

Navíc jak známo, banky tvrdě zvýšily a dále zvyšují poplatky za své "služby" spojené s jejich obchody, dříve jak známo většinou bezplatné. A o kvalitě těchto služeb má veřejnost dost informací a vlastních špatných zkušeností. Platby jsou přitom prováděny zdlouhavě a opožděně bez možnosti dovolání se nápravy, dochází k defraudacím a krádežím "vkladů", výpisy má každá banka jinak koncipované a většinou nesrozumitelné; z bank se zkrátka staly byrokratické instituce chovajících se někdy vůči klientům hůře než státní a komunální úřady (hlavně že se mění jejich loga, reklamní slogany, vnitřní postupy apod.). Snaží se nám stále vtloukat do hlavy, že mají na prvním místě zájem klientů, ve skutečnosti ale všechno co podnikají se děje převážně proti nim - hlavně vkladatelům - proti jejich zájmům.

Hodnota vkladů a tím spíše investic v jiných instrumentech (akciích, dluhopisech, podílových listech) není už dávno zaručena, nebo je zaručena státem jen do určité míry - desítky miliard ztrát vzniklé mezitím z tohoto důvodu občanům jsou notoricky známé a není ani třeba je připomínat. Anonymita vkladů je nebo brzy už bude v rámci rozvoje "svobod a lidských práv" zrušena, a přitom všem se banky čím dál více a jistě oprávněně posuzují jako pračky "špinavých" mafiánských a zločineckých peněz. Bonita poskytovaných úvěrů se zcela zhroutila, banky nebyly schopny zajistit návratnost výrazné části svých úvěrů, o čemž nejvíce svědčí údaj o částkách, kterými je už musel stát za ztráty z toho vzniklé sanovat (viz dále). Otázkou zůstává, kolik z toho bankovní pracovníci, zejména jejich odpovědní šéfové s patřičnými pravomocemi "shrábli" za jejich poskytnutí, resp. za "obdarování" takových povedených klientů do vlastních kapes. A při všech těchto "požehnaných" podmínkách vykázaly za rok 1999 banky zisk jen ve výši 9,4 mld. Kč (po všech těch mohutných zdraženích a zhoršeních služeb to banky v roce 2001 dotáhly na 17,2 mld. Kč zisku - dle Hospodářských noviny z 3.4.2002), investiční fondy a leasing jen 1,3 mld. Kč, a pojišťovny jen 2,6 mld. Kč. Celkem tedy 13,3 mld. Kč, což v cenách roku 1989 představuje tak asi 3 mld. Kč, tedy pouhých 13 až 14 % původní úrovně z roku 1989; to je ještě výhra, protože před rokem 1998 vykazovalo peněžnictví dokonce souhrnné ztráty. A to nemáme k dispozici žádný přehled o výsledcích, resp. ztrátách nejrůznějšícíh jiných dceřinných společností bank a pojišťoven.

3. Takže banky a vlastně celé peněžnictví dnes mají v rukách za babku nejrůznější soukromí privatizátoři a vlastníci, kteří jsou navíc v podstatě jen zahraniční. Takže už sami nemůžeme rozhodovat nejen o naší výrobě a obchodě, ale ani o tom, jak se naše vlastní uložené peníze použijí, pro koho a za jakých podmínek. A co nám všem to až dosud přineslo? Uveďme si rámcový přehled dopadů dosavadního polistopadového hospodaření tohoto sektoru, které je jednoznačně masovým okrádáním

a/ státu, resp. jeho občanů jako daňových poplatníků. Až dosud bylo bankám prostřednictvím Konsolidační banky a její finanční skupiny, resp. z rozpočtových prostředků zaplaceno za ztráty z "rizikových (pochybných)" úvěrů celkem asi 480 mld. Kč (v tom započteno asi 100 mld. Kč za "úspěšně" hospodařící a do zahraničí prodanou Poštovní a investiční banku). A to nemusí být zdaleka konec pokud přihlédneme k výši státem dosud poskytnutých záruk pohybujících se v řádu dalších stovek miliard Kč;

b/ vkladatelů, kteří nejen nedostanou za jimi propůjčovaný "kapitál" žádný reálný úrokový výnos, ale navíc byly a jsou jejich úspory znehodnocovány vysokým a v podstatě trvalým předstihem míry inflace před mírou příslušných "úrokových" sazeb. Jen v letech 1990 až 1992 tak jednorázově přišli nejméně o 205 mld. Kčs; tato ztráta pak přetrvávala po celá devadesátá léta (navíc prohloubená o dodatečně zavedenou daň), a dokonce ještě v roce 2001 tato ztráta činila okolo 2 % z nominální hodnoty vkladů, tj. asi 25 mld. Kč, aniž bychom tu počítali byť s tím nejnižším předpokládaným výnosem z takto akumulovaného kapitálu;

c/ dlužníků, na základě neodůvodněných a nadměrných úrokových marží (rozpětí) bank mezi úrokovými sazbami placenými vkladatelům a placenými za poskytované úvěry všeho druhu. Pokud tuto nadměrnou "výnosovou" sazbu odhadneme jen na 10 % (a to je zřejmé podhodnocení), pak to za pouhý rok reprezentovalo lichvářské "obrání" klientů nejméně o 130 až 150 mld. Kč.

Jaký bude další vývoj si nikdo netroufá odhadovat. Očekávání, že bankovní systém se už stabilizoval a další zásadní problémy už nevzniknou by bylo zřejmě přehnaným očekáváním. Není k tomu totiž věcný důvod a pořád ještě převažují spíše negativa než trvalé pozitivní trendy. Rozhodně pouhá "privatizace" a předání bank zahraničním vlastníkům v tomto směru nedává žádné solidní záruky, jak je zřejmé z labilní situace v tomto odvětví projevující se dnes i v mnoha dalších tzv. "vyspělých" státech.

4. Shrneme-li, pak na základě uváděných faktů lze zcela odpovědně prohlásit naše polistopadové bankovnictví (peněžnictví) za zločinecký sektor ekonomiky, za jakousi žumpu národního hospodářství ČR. Kdyby měla existovat spravedlnost, pak jejich vedoucí pracovníci - současní i ti minulí - by měli být za svůj "přínos" spojený až s provokačně vysokými platy a bonusy pohnáni k trestní odpovědnosti a povinným náhradám vzniklých škod, včetně zabavení veškerého rodinného majetku; dokonce i kdyby k tomu došlo jen z pouhé neschopnosti. Bohužel místo toho dostávají jen další a další prebendy, ať už ve formě zlatých padáků nebo senátorských křesel (viz případ Salzman).

Paradoxní je, že rozsah národohospodářských škod a okrádání působených našimi bankami roste úměrně procesu jejich převádění do soukromého vlastnictví a zejména pak do zahraničního vlastnictví. Nutno konstatovat, že tito přitom dostali banky už očištěné od všech problémových závazků - to na sebe převzal stát a jeho občané - a to za "hubičku" (vždyť i ta znovu prodaná katastrofická IPB už byla dávno předtím vlastněna a řízena japonskou Nomurou).

To potvrzují i údaje z posledních měsíců. Ty ukazují, že např. pokud v 1. čtvrtletí 1999 úroky z terminovaných vkladů se pohybovaly okolo 6,75 % (z neterminovaných vkladů 2,06 %) a z poskytovaných krátkodobých úvěrů ve výši 10,95 %, koncem roku 2001 úroky z terminovaných vkladů už klesly na 3,39 % (z neterminovaných vkladů na 1.64 %) ale při růstu sazeb úroků z krátkodobých úvěrů na 13,39 % - bankovní marže dokázaly v tak krátkém období banky ve svůj prospěch zvýšit ze 4,21 % na 10 % a to navíc při několikanásobném zvýšení poplatků za bankovní služby (jediným aktivním činem se v téže době stalo vyhazování českých zaměstnanců, k němuž v poslední době došlo). To ukazuje skutečnou či spíše pomyslnou "vysokou" úroveň know-how a odbornosti zahraničních vlastníků a manažerů (okrádat naši šéfové přece uměli také, ale přece jen si netroufali na tolik). A hlavně celé to ukazuje, že v tomto odvětví dávno nejde o podnikání ale o úředně sankciovanou a dokonce podněcovanou lichvu...

Neboť jak ukazují fakta, vývoj ekonomiky jednostranné změny (zvyšování či snižování) centrální klíčové "vkladové" úrokové sazby v podstatě neovlivní. Viz příklad USA, kde ji FED v roce 2001 je snižoval 11 x, aniž by se tu ekonomický pokles jen zastavil. A naše ČNB? Ta ji rovněž v minulém roce zřejmě i pod silným politickým nátlakem snižovala, ale výnos z toho nemělo národní hospodářství ale jen samotné banky, jak je zřejmé z výše zmíněných čísel. A vkladatelé samozřejmě výrazně prodělali, což negativně ovlivnilo i vývoj domácích úspor, což na druhé staně nezbytně stimuluje a urychluje růst zahraničního zadlužování země.

5. Nad celým tímto odvětvím bdí a zabezpečuje zákonný bankovní dohled Česká národní banka (dohled nad družstevními kampeličkami pak vykonává samostatný Úřad pro dohled nad družstevními záložnami, nad kapitálovým trhem Komise pro cenné papíry, nad pojišťovnictvím Ministerstvo financí), donedávna v čele s J. Tošovským (tuto funkci převzal bezprostředně po listopadu 1989), a pod patronací prezidenta V. Havla, který si do toho nedal a nedá od nějaké vlády či jiných státních orgánů mluvit. Zlé jazyky tvrdí, že to nebylo zadarmo (viz případ nezákonných ale za to nadměrně výhodných osobních vkladů v ČNB). To jsou tedy hlavní viníci stavu, kdy banky se staly hlavním parazitem ČR. Nelze než konstatovat, že jen jeho (jejich) vinou se banky staly nejhorším odvětvím už tak upadající ekonomiky ČR. To jim nikdo nemůže odpárat!

Proti období "zlého komunismu" tu došlo k naprostému ekonomickému krachu a propadu (a to nemluvíme o hříších tohoto odvětví a ČNB v oblasti úpadku měnových kurzů, zahraničního zadlužování atd.). Pokles produktivity (ekonomické efektivnosti) je nepředstavitelný a snad nezměřitelný. Kapitalistická "konkurence" se vůbec neuplatnila, vůbec nefungovala a nefunguje. Samozřejmě ani jinde ve světě to není až tak moc jiné, jen tu nemají tu konkretní možnosti srovnání jaká se naskýtá nám. Takže - z bank se stali pouzí vydřiduši, místo hesla "náš zákazník náš pán" tu začalo platit a pořád platí "náš zákazník naše kořist".

ČNB postupovala od samého začátku jako šílenec, jako neodpovědný amatér - vydávala bankovní licence jako na běžícím pásu v situaci, kdy tu nebyli ani odborníci a tím méně kapitál. Kdy zcela zanedbávala svoji zákonnou povinnost výkonu bankovního dohledu. Rychle se tak z toho dříve vysoce rentabilního a fungujícího odvětví stalo smetiště a centrální národohospodářská zlodějna. Takže i v této oblasti hospodářství tak zcela prokazatelně bylo vyvráceno i lživé heslo, podle něhož "nejhorším vlastníkem je stát" - prokázalo se totiž, že nejhorším vlastníkem je naopak kapitalistický vlastník (IPB Praha - ale nejen ona - je tu nejmarkantnějším příkladem), resp. pokud je takovým stát tak ne jakýkoliv, ale konkretně "špatný" stát kapitalistický.

Zdivočelá země

(opožděný příspěvek k oslavám 20. výročí Velké Listopadové Sametové Revoluce) František Nevařil 2.2.2010

Varování: Tento článek je oslavou minulého, socialistického režimu. Upozornil jsem autora, že článek je nevyvážený, že socialistický řad, jak si ho pamatuji, nebyl procházkou růžovým sadem. Připomněl jsem mu prázdné obchody, šedivé, rozpadající se domy, zdevastované životní prostředí a nemožnost vycestovat za hranice. Odpověděl, že ví, že článek je nevyvážený, ale že je to reakce na nevyváženost článků v masmédiích, kde dnes bývá minulý režim napadán a hanoben naprosto neúměrně.

Pokud tedy dokážete odfiltrovat jistý ideologický náboj, je to zajímavý text plný zajímavých čísel. Autorovi muselo dát práci tohle sepsat. Editor.

Už dvě desetiletí žijeme v režimu restaurovaného kapitalismu, už 20. let žijeme v objetí a pod vlivem barbarské kapitalistické propagandy. Její vlajkovou lodí v republice je především naše veřejnoprávní antičeská televize. Ta spolu s tiskem, rozhlasem, kazatelnami a nejrůznějšími umělci, dokumentaristy a historiky na nás až zuřivě útočí ze všech koutů od rána do noci, není před ní úniku (připomínám, že komunisty  mediální boj s imperialismem přestal bavit zhruba do 10 let). Je to propaganda zastrašování a odstrašování ve stylu „kdo není s námi je proti nám.“ Byla dokonce transformována na společenskovědní disciplinu... Je to ubohé a je otázka zda je to ještě účinné.

Její cíle jsou při nejmenším tři. Pro nás doma je nutno odsoudit a poplivat minulý komunismus (rozumím zde tím období vlády KSČ) jako zločinný a neefektivní systém a co nejvíce tak už preventivně zabránit snahám o konkretní srovnávání současnosti s ním. Globálně pak se jeví čím dále více nutné snažit se odrazovat lidi (občany, voliče, daňové poplatníky) od jakéhokoliv pomyšlení na nějaký socialismus či komunismus. Zřejmě nepřestal být ani dnes hlavním ideovým protivníkem a reálným nebezpečím pro kapitalismus. Je vidět, že jsou z něho pořád vážné obavy (viz varovný příklad pořád rychle rostoucí a mohutnící „komunistické“ Číny). Za třetí v našich specifických podmínkách je doplňujícím úkolem – zdaleka nikoliv nevýznamným – podrobit nás jako „komunismem“ zcela znehodnocený a zločinný český národ revanšistickým a restitučním zájmům Německa a katolické církve.

Je to k neuvěření ale s postupem doby nejenže neutuchá ale naopak pořád se zintenzivňuje. Ještě po polovině století nám počet antikomunistických odbojářů a nejrůznějších ukřivděných narůstá jako počet partyzánů po 2. světové válce. Někdy se dokonce zdá, že nejvíce svých hříchů komunisté spáchali až po r. 1989. Vznikla nám rozsáhlá škála obětí a hrdinů protikomunistického odboje. Od nejrůznějších blábolivých tzv. zakazovaných uměleckých „celebritiček“ až po sprosté vrahy Mašínovy. Jejich dennodenně předkládané jednostranné výpovědi (fabulace?) jsou takové věrohodné důkazy, jako když se ptáte vězňů v kriminálech, zdali jsou tam po právu. Samozřejmě se dovíte, že každý z nich je nevinný jako Kájinek. V praxi se tomu posměšně říká „orální historie“, v jejímž rámci mají jednostranné výpovědi nejrůznějších postižených a ukřivděných často stejnou cenu jako kdybyste se ptali lidí před kostelem zda věří v Boha.

Jde vysloveně o podněcování a kultivaci hysterické nenávisti až za hrob. Všechno bylo jenom špatné a zločinné. Demokracie, humanita a vůbec na co si vzpomenete bylo pošlapáno a zašlapáno. Otravují a indoktrinují se tím dokonce už i duše dětí v mateřských školách. Pokud ovšem ale nemá být dospělý člověk za úplného blbce tak určitě vidí a cítí, že tato propagandistická kritika komunismu si zaslouží aspoň minimální oponenturu a konfrontaci s fakty (důkazy). Neboť už dávno nazrálo jiné hlavní téma než „co tu bylo před listopadem a v listopadu“, totiž téma „k čemu došlo po listopadu 1989“. Jde totiž současně o hodnocení 20 let budování kapitalismu, což se jistě neobejde bez srovnání s předchozím komunismem. To se musí stát jeho základní metodou. Vycházím přitom z toho, že oba tyto režimy (komunistický i kapitalistický) byly a jsou legitimní, oba vznikly stejně, totiž převratem pod nátlakem ulice (jakž takž) v rámci platné Ústavy a samozřejmě doprovázeno usměrněním vývoje ze zahraničí. Nepochybně i na základě falešných slibů nositelů těchto „revolucí“. .

Je však notoricky známo že pojetí dějin může být různé, podle toho kdo je vykládá. Hodnocení může být a také je jen relativní. Vždyť např. pro čtvrtinu lidí světa je „terorista“ Usáma bin Ládin hrdina non plus ultra a budou mu určitě stavěny pomníky (pokud by to islám dovolil). V naší dnešní situaci v zásadě může jít z  hlediska sociálního o rozdílný pohled antikomunistický nebo antikapitalistický, z doplňujícího národního hlediska o pak o pohled více méně český nebo německý. Zatím pro nás v ČR ovšem platí politicky a mediálně výhradně antikomunisticko proněmecké (antičeské) podání.

Takže k tomuto významného dějinnému jubileu si dopřejme privátní pokus o komplexnější hodnocení na základě vzájemného srovnání dosažených výsledků, tentokráte ovšem z jiného soudku. Postavme tak proti sobě co nám daný režim skutečně dal a vzal, jeho klady i zápory, jak zlepšil nebo zhoršil kvalitu našeho života. Přitom by bylo správné vzít v úvahu jak to špatné tak i to dobré a prospěšné obou srovnávaných systémů. Lidé přece nevolali v r. 1989 po nějaké nové filosofii, lustracích ani hrabání se v různých seznamech, ale chtěli aby se jim lépe žilo. Nejen materiálně, i když tato stránka v jejich představách určitě hrála významnou roli. To byl hlavní požadavek převratu, vůči němu je nutno srovnávat tehdy a dnes. Když říkám nám, myslím tím podle obecného principu demokracie lid, to je většinu občanů – voličů. Má to totiž být nejen vláda lidu ale i vláda pro lid. A takovou většinou určitě nemohou být ať už jakkoliv definované elity (jen), ale střední třídy (zaměstnanci, živnostníici, družstevníci, dělníci), které výrazně početně ve společnosti převažují. Vždyť reprezentují nejméně 4/5 naší společnosti. Doba proto už dávno naléhavě volá po nějaké nové ChartěXX, bohužel se k ní zřejmě neschyluje. .

Takže veškeré hodnocení lze shrnout do jediné otázky, a sice je to co dnes máme pro lidi lepší nebo horší? Za druhé už je nutné sundat rukavičky a při hodnocení se držet jen reality, srovnávat to co už tu skutečně bylo s tím co tu máme dnes. S pominutím prázdných byť vznešených slov a pohádek o polistopadovém nastolení lidských práv a svobod, demokracie, pravdy a lásky a o konci politických zločinů. S pominutím sebechvály zakladatelů současného režimu, jejich obdivovatelů a poskoků. Je nutno přitvrdit, protože jen diplomatická kritika je zbytečným luxusem, možná se už skoro rovná kolaboraci. Máme dokonce právo pokusit se o podání této nedávné historie jednostranným provokativním(?) černobílým stylem hypotetického „Ústavu pro studium oligarchického kapitalismu“ – pokud by tady nějaký byl - s tím rozdílem proti dnešním manýrům, že nebude využíváno lží. Že nepůjde (jen) o orální výstupy „osobností a přímých svědků“, ale o možnou rámcovou generalizaci nebo alespoň ilustraci na základě kvantifikace hromadných jevů z dostupných faktů. Ovšem s tím, že o totalitním komunismu se bude docela záměrně mluvit hlavně jen dobře, a o barbarském kapitalismu hlavně jen špatně (a že toho bylo a je). Tedy také jen černobíle ale s použitím jiného metru. Proč to nezkusit a nevyužít zaručené právo na svobodu slova i protistranou mající na tuto dobu odlišné názory? Koneckonců i to lze využít jako metodu podněcující (provokující) inteligentní lidi k zamyšlení nad stávajícími propagandisticko historickými stereotypy a klišé.

„Komunistické“ Československo

Jde o 41 let následujících po únoru 1948, kdy začala neomezená vláda KSČ. Bývá charakterizováno několika vývojovými fázemi. Od počátečního tvrdého stalinismu trvajícího zhruba do roku 1953 (resp. 1956), následovaného obdobím politického a kulturního uvolnění či tzv. „tání“ . To bylo rázně zastaveno vpádem sovětských vojsk v srpnu 1968 a na něho navazující „normalizací“. Po smrti Brežněva a jeho pohrobků zhruba od r. 1985 nastoupilo poslední období jakési politické únavy a marasmu zakončené snahami o obnovu zásadních ekonomických a společenských reforem a závěrečným předáním moci v listopadu 1989.

Za tuto dobu vzrostl počet obyvatel Československa o 3300 tis. obyvatel (z toho v ČR o 1471 tis.), bylo vybudováno 2330 tis. pracovních míst (v ČR 1360 tis.), tvorba zdrojů (národního důchodu) se zvýšila 7,2 krát, osobní spotřeba zboží a placených služeb obyvatelstva (bez neplacených služeb zdravotnictví, školství, kultury apod.) vzrostla 4,9 krát, to je na jednoho obyvatele 3,8 x.. Průměrný věk se zvýšil u mužů ze 61,5 roku na 68 let, u žen z 66,1 na 75,3 let (v ČR). Počet studujících vysokoškoláků se zvýšil z 51 tis. na 169 tis. osob (3,3 x)..

Fyzická hodnota majetku (národního bohatství) se proti r.1948 (a to proti základu už zvýšenému o dodatečná byť nepodstatná "znárodnění" provedená po tomto roce) byla rozmnožena 7 až 8 x a to výhradně z vlastních vnitřních zdrojů, tedy jen z domácí práce, takže tu nebyl žádný majetek v zahraničním vlastnictví. Všechny zahraniční závazky vzniklé ze znárodnění „cizích“ majetků po r. 1945 byly mezitím smluvně vypořádány (včetně Německa, Rakouska či USA). Koruna (Kčs) se vůči zahraničí zpevnila o 60 % (USD stál původně 36 Kčs a do r. 1989 jeho tržní cena klesla na 15 Kčs). Ročně se jen v ČR rodilo asi 130 tis. dětí, měli jsme 372 tis. volných trvale neobydlených bytů. Nebyli u nás nezaměstnaní, lidé bez výplat, bezdomovci ani žebráci, narkomani nebyli početní a byli v zásadě pod dohledem, kriminalita byla zhruba na úrovni jedné třetiny té současné (ročně asi 200 vražd, z toho v ČR asi 130). Veřejné rozpočty byly až do r. 1987 aktivní či vyrovnané, teprve potom se začal projevovat mírný deficit.

Pro ilustraci třeba uvést, že přes více než tisíciletou českou a slovenskou historii žilo v r. 1989 už 60 % obyvatelstva v moderních bytech nově postavených v komunistickém období. Nebo že jen za necelá dvě poslední desetiletí stát stačil vybudovat v podstatě novou energetiku – byly postaveny a provozovány dvě jaderné elektrárny, dvě další byly ve vysokém stupni rozestavěnosti, a ještě pro dvě další byly vybrány nové lokality. Navíc bylo před dokončením vodní a energetické dílo Gabčíkovo Nagymaros. Byly vybudovány tisíce kilometrů ropovodů, plynovodů a produktovodů (včetně zásobníků), rekonstruována síť vedení vysokého napětí a propojena se Západem (totéž platí pro propojení plynovodu i ropovodu Adria) a také bylo zahájeno odsiřování tepelných elektráren. To zajistilo zemi energetickou bezpečnost na dalších 25 až 35 let. V téže době bylo v dopravě postaveno nové pražské mezinárodní letiště, více než 550 km dálnic a v Praze bylo vybudováno na vysoké technické a kvalitativní úrovni metro (přitom ve velice obtížných podmínek městského centra) s  3/4 současného počtu stanic, včetně díla Nuselského mostu. Byly postaveny tisíce objektů nejen nových výrobních staveb a hal, ale také škol, školek, jeslí, zdravotnických zařízení, kulturních institucí (viz třeba i zásadní rekonstrukce Národního divadla (včetně Stavovského divadla), Rudolfina, Obecního domu či sportovišť. Co by proti tomu byla oprava Barrandova a Lucerny, které chátrají už dvacet let – pouhá prkotina. Kolektivizované zemědělství v kombinaci s přidruženou výrobou se stalo evropským vzorem (bohužel nevyužitým), zabezpečilo nám trvalou potravinovou soběstačnost a bezpečnost a umožnilo komplexní rekonstrukci venkova. Někdejší (převažující) bídní zemědělci už v osmdesátých letech patřili k nejlépe placeným skupinám pracujících. Atd.atd.

Česká republika tehdy "ze svého" každoročně darovala okolo 35 mld. Kčs (dnešních asi 175 mld. Kč) Slovensku, které bylo v této době vybudováno takřka od základu (zejména jižní a východní Slovensko i Bratislava) a stalo se nejrychleji rostoucím zemí Evropy. Pokud se hodnota majetku v ČR tehdy zvýšila 5,8 x, tak ve SR to bylo 11,4 x. Navíc kryla celé devizové saldo ČSSR (tj. i schodek za Slovensko) ve volných měnách svým vývozem.

Ceny byly dlouhodobě v podstatě stabilní (od měnové reformy v r. 1953 do r. 1989 vzrostly asi o 35 %) takže vklady obyvatelstva (278 mld. Kčs koncem r. 1989, resp. v dnešních cenách asi 1,4 bilionu Kč) byly trvale zhodnocovány o 2 %, u terminovaných vkladů o 4 % a až o 6 % nezdaněných úroků u životního pojištění ročně. Obyvatelstvo bylo v podstatě bez dluhů. I když se nám dneska propaganda snaží namluvit něco jiného, banky neměly žádné rizikové úvěry (resp. úvěry nesplacené ve lhůtě činily jen asi 700 mil. Kčs, což je zcela zanedbatelné), stát a lidospráva nejenže neměly žádné dluhy ale naopak tu byly k dispozici státní finanční rezervy ve výši 85 mld. Kč a 107 tun měnového zlata. Zahraniční dluh činil jen asi 500 USD - tedy asi 7500 Kčs - na hlavu (vznikal hlavně v důsledku pasivního salda slovenské ekonomiky). Měli jsme dokonale funkční a také dokonale technicky vybavenou armádu - měla např. k dispozici asi 450 moderních bojových letadel (převážně nadzvukových) a 200 helikopter (z toho 25 těžkých Mil Mi-24).

Komunismus nám zanechal i rozsáhlý trh RVHP s více než 400 mil. obyvatel - spotřebitelů, kde jsme zajišťovali vysoce výhodně zhruba 2/3 našeho vývozu. Mimo jiné co bychom už dneska od té doby mohli s určitostí mít navíc. Snad. milion nových bytů, jaderná elektrárna Temelín a to všechny čtyři generátory o původní celkové kapacitě (4000 MW) by byla dostavěna v r. 1992/3. Byl rozběhnut program odsiřování či omezení provozu tepelných elektráren v severních Čechách, bylo rozhodnuto o proinvestování zhruba 200 mld. Kčs (což v cenách 1989 representuje dnešních nejméně bilion Kč) do r. 2000 do odvětví dopravy (rekonstrukce železnice, pokračování výstavby metra i dálnic), a spojů (hlavně do telekomunikací). Byl už založen dlouhodobý a radikální program ozdravování životního prostředí

Ekonomickou úrovní se ČSR ve výchozím roce 1948 pohybovala na 17. až 18. místě mezi státy světa. Pokud pomineme mimořádné důvody postupného extrémního zbohatnutí řady ropných států, pak si toto pořadí v zásadě zachovala až do konce osmdesátých let, i když nám už na paty více než dříve šlapala nejen řada dříve okrajových ekonomik západní Evropy, ale tehdy třeba i Maďarsko (ze zemí RVHP nás ekonomickou úrovní předstihovala jen bývalá NDR). Je pravda, že při přepočtu hrubého domácího produktu reálným kurzem okolo 10 Kčs za USD jsme na konci tohoto období nominálně representovali na obyvatele bohužel jen asi 1/3 úrovně Rakouska. To však samozřejmě odvisí právě od použité "reálné" parity kurzů měn - pokud bychom např. provedli korekcí zpětnou aproximací propočtů provedených Eurostatem (Statistickým úřadem Evropské unie) podle nichž USD v roce 1996 a to předchozí sedmileté české hyperinflaci pořád ještě odpovídal paritě necelých 12 Kč - pak bychom se pokud jde o samotnou ČR rakouské úrovni už tehdy dokonce blížili. A konečně kdybychom po celou dobu z českých prostředků nekryli zmíněné výdaje Slovenska (za celé poválečné období to představuje českou "ztrátu" nejméně 100 mld. USD), pak v téže době by ČR bezesporu patřila mezi ty nejbohatší země na světě.

Kapitalistická Česká republika

Začátkem roku 1993 se mezinárodně respektované Československo rozpadlo na dva samostatné a nevýznamné státy, které pak v roce 1999 vstoupily do NATO a v r. 2004 do Evropské unie. Dále tedy bude v podstatě pojednáváno a to velice telegraficky jen o vývoji a situaci v České republice. Nutno konstatovat, že od roku 1990 zde rázem všechno šlo od desíti k pěti. V důsledku prudkého poklesu porodnosti, udržované stejně do značné míry jen rodinami etnických menšin, se předchozí demografický růst zastavil a projevují se naopak tendence k (zatím mírnému) poklesu populace. Pokud ještě pokračoval růst průměrného věku tak jen v důsledku přetrvávání vlivu životních podmínek založených minulým komunismem.

Naši občané a voliči se na obnovu kapitalismu a současné poměry nedívají příznivě. Prokazuje to řada dosud prováděných průzkumů, jejichž výsledky jsou ovšem pečlivě ututlávány. Je však z nich zřejmé, že i když pamětníků stále rychle ubývá více než polovině lidí v ČR se v minulém komunismu žilo lépe (na Slovensku je to dokonce skoro 2/3). Tyto závěry jsou většinou odbývány s tím, že jde jen o jakousi nostalgii, že lidé rychle zapomínají, nebo že tyto názory zastávají hlupáci a nevzdělanci. Tuto argumentaci je však nutno obrátit, pokud jsou pořád a opakovaně projevovány a to vzdor tak intenzivní propagandě a dvacetiletému gumování mozků i obyčejnému lidskému strachu z možných postihů. Jde naopak o projev otevření očí, dosud zcela nepotlačené občanské odvahy a samostatného nezmanipulovaného či nedostatečně zmanipulovaného myšlení. Ještě pořád se z našich občanů nestalo poslušné a tupé stádo jako tomu bylo třeba v hitlerovském Německu.

Hospodaření v kapitalismu

Vyzvonili jsme si na náměstích obyčejný reálný kapitalismus. Po jeho restauraci však bezprostředně nastoupil hospodářský rozvrat a všeobecný úpadek eufemisticky nazývaný ekonomickou reformou a přechodem k tržní ekonomice. Ještě do konce r. 1992 došlo ke krachu projevujícím se v poklesu národního důchodu o 31 %. Ekonomika pak laborovala po celá devadesátá léta a k významnějšímu oživení došlo až po r. 2000, aby už v r. 2008/9 znovu upadla do hluboké krize. Přes usilovné machinace prováděné ČSÚ se ukazuje, že současný HDP - přičemž tento ukazatel je sám o sobě vysoce sporný (zahrnuje i hodnotu a růst amortizace, neproduktivních výdajů na veřejnou správu nebo bankovních služeb) - reálně dosud výrazněji nepřekročil úroveň r. 1989. Základní hmotná produkce zahrnující hlavně odvětví zemědělství, průmyslu, stavebnictví a nákladní dopravy se ale dnes dokonce pohybuje asi jen na 50 až 55 % původní úrovně. Národní hospodářství tehdy vykázalo celkový zisk ve výši 126 mld. Kč, z toho v bankách 23 mld. Kč (v dnešních cenách to odpovídá výši zhruba 630 mld. Kč a 115 mld. Kč). Přešlo pak do ztráty trvající až do konce devadesátých let s tím, že od té doby se tyto údaje ze statistiky raději vůbec ztratily. Původní výši zisků nedosahují ani banky, přes své dříve neexistující nehorázné poplatky a lichvářské metody vůbec. Je až ostudný náš celkový ústup ze světových ekonomických pozic, neboť HDP na hlavu v ČR v r. 2008 (20.760 USD) znamená její propad na 38. místo světového žebříčku.

Po zohlednění výrazného propadu z let 1990 až 1992 a prokazatelné manipulace naší statistiky při podhodnocování dlouhodobé inflace stagnovala přirozeně i hmotná životní úroveň obyvatelstva. V rámci toho však došlo k výrazné sociální diferenciaci v příjmech a majetku,  obdobné nyní u nás „populárním“ latinoamerickým extrémům bídy a chudoby. Protože dnes se honoruje a vydělává majetek (peníze dělají peníze) a nikoliv práce. Takže nám vzniklo několik nejzasloužilejších mnohomiliardářů a více než 15 tisíc dolarových milionářů (odpovídá nejméně 16 mil. Kč) a na druhé době zbývající masa „socek“. Pokud se dnes průměrný hrubý příjem pohybuje okolo 23 tis. Kč měsíčně, údajně prý snad 180 tis. lidí vykazuje přes 2 mil. Kč ročně, přičemž naopak 4 mil. a tedy převažující část pracujících na průměrnou mzdu vůbec nedosáhne. K vyloženě hladovým mzdám se dopracovali hlavně dnešní zemědělci a pracovníci v obchodě. Naproti tomu parazitující bankéři, makléři aspol. se stali nejlépe placenou kategorií.

„Úspěšní“ až křiklavě zbohatli aniž by sami ostatním něco přinesli, ale naopak obrali je o všechno – nejen o hmotné bohatství. Vidíme kolem sebe, že inteligentní, slušní a pracovití lidé to mají ještě obtížnější než dříve. Takže pokud většina z nich uvádí, že dříve se jim žilo lépe, je to jen nepotlačený projev jejich zdravého rozumu, který projevují i když kolem nich od rána do noci ze všech koutů běsní hysterické antikomunistické bláboly co by propagandistická démonizace někdejšího pekla. Jsou její strůjci ti nejmorálnější a nejinteligentnější nebo ti nejservilnější anebo dokonce nejhloupější?

Kouzla a věcná podstata naší geniální polistopadové kapitalistické „šokové terapie“ nespočívala v nějakých nových metodách ale v bezprostředním přechodu na žití z majetkové podstaty vytvořené předchozími generacemi ztělesněné v převzatém komunistickém dědictví. Konkretně z výprodejů a rozkrádání národního majetku cestou privatizací a restitucí. Za druhé v návaznosti na to už na úkor žití v budoucnosti, když hlavně po r. 2000 se naše existence udržuje jen děláním a hromaděním dalších a dalších dluhů. Státu a veřejné správy, podniků i obyvatelstva.

Hodnota národního majetku (bez pozemků, památek, vojenské výzbroje) převzatého po komunistech a to už pouze jen za Českou republiku odpovídala v dnešním ocenění než 10 až 11 bil. Kč, a z toho patřilo veřejnému sektoru (státu, krajům, okresům, obcím) asi 7 bil. Kč. Zbytek patřil domácím občanům a družstvům. Nejenže k jeho zhodnocení (růstu, zvýšení) za poslední dvě desetiletí v podstatě nedošlo, naopak zejména produkční a bankovní podniky byly prodány převážně za babku novým vlastníkům, převážně zahraničním „kolonizátorům“, a částečně jinak prošustrován či poničen (týká se to více než 80 % produkčního majetku). Takže v tomto období veřejný sektor „ztratil“ a utratil díky novým politikům a hospodářům při nejmenším za 2,5 bil. Kč z majetku podniků a institucí s jejich budovami, stavbami, technologiemi, inventářem a zásobami. Památky zchátraly (dnes se údajně rozpadá přes 700 památkových objektů) a jejich mobiliář rozkraden (příklad budiž třeba chebský klášter, resp. jeho ruiny, dříve udržovaný v pořádku proklínaným vojskem Pohraniční stráže), dnešní armáda je bez významnější výzbroje. Dokonce se už „vyprodaly“ i statisíce hektarů pozemků. Za to ale máme stovky „brownfields“, tedy zpustošených areálů po bývalých továrních a družstevních objektech. Jen do konce devadesátých let bylo ztraceno přes 700 tis. pracovních míst (za stejnou dobu komunisté jich v ČSSR naopak 400 tis. nových vybudovali).

Místo toho vznikly a stále rychleji narůstají dříve neznámé dluhy. Veřejnoprávní dluh už dosáhl 1,16 bilionu Kč, kromě dalších dříve daných záruk ve výši skoro 200 mld. Kč, které přijdou brzy také na řadu. Česká národní banka má nevypořádanou ztrátu ve výši přesahující 200 mld. Kč, a navíc přišla o měnové zlato jehož hodnota by dnes přesahovala 35 mld. Kč. Pokud to všechno sečteme, tak suma sumárum český stát, jeho místní orgány a „moudrá“ a zcela nezávislá ČNB od r. 1989 prošustrovaly na ztraceném národním majetku (včetně převzatých rezerv a zlata) a při nově vzniklých dluzích nejméně 4 až 5 bil. Kč (a to je opatrný a podle mého soudu velmi podhodnocený odhad).

Dluhy obyvatelstva jen u bankovních institucí se už rovněž pohybují okolo bilionu Kč (kromě dalších desítek až stovek miliard u splátkových organizací, leasingových společností a různých lichvářů). Prudce se zvyšují tzv. klasifikované bankovní úvěry, tedy takové u nichž jsou problémy s jejich splácením a kde budou zřejmě nutné významné odpisy (celkem za 300 až 400 mld. Kč?). Existuje více než 100 miliardová mezipodniková zadluženost. V zahraničí subjekty ČR (stát, banky, podniky, obyvatelstvo) už v r. 2007 dlužily přes 1,3 bil. Kč (v 1. pololetí 2009 už mezitím vzrostl na 1,47 bil. Kč) - proti r. 1989 to je 16 tinásobek, a pokud započteme i tzv. zahraniční přímé a portfoliové investice v hodnotě dalších 2,4 bil. Kč pak už jde dohromady o 45 ti násobek. Na jednoho obyvatele včetně kojenců tak v zahraničí šlo o dluh okolo 355 tis. Kč (letos se tato částka už přiblížila 400 tis. Kč). Kdo to za nás jednou asi zaplatí, zejména když už nemáme žádný významný „prodejný“ majetek?

V tomto období nebyly „zašlapány“ jen tak nějaké konkretní projekty, ale celá výrobní odvětví (zejména textilní, konfekční a kožedělná výroba, sklářský a keramický průmysl, výroba hudebních nástrojů, těžké strojírenství, letecký průmysl a zbrojní výroba), celé světoznámé továrny a podnikové i výrobkové značky (namátkou Škoda Plzeň, ČKD, Tatra Kopřivnice, TOS, LIAZ, Aero Vodochody, Elitex, Zbrojovka, Zetor, Svit atd.atd.). Lukrativní vodovody, kanalizace, teplárny, rozvodné sítě atd. jsou rovněž převážně v cizích rukou. Poničeno bylo zemědělství, které dodýchává. Potravinová bezpečnost byla promarněna. Totéž se vlastně týká i české vědy, především exaktních oborů základního výzkumu, jejichž finanční zajištění bylo osekáno až na kost (navíc znehodnocené společenské vědy slouží jen jako apologetika kapitalistické ideologie nebo deformace historie). Za to máme desítky zlodějských bank, různých pochybných „fondů“ a pojišťoven a monokulturní a vysoce rizikový automobilový průmysl. Doufejme, že i o těchto tragických faktech budou napsány nebo natočeny dokumenty, ukazující na politické viníky zániku kdysi prosperující české ekonomiky.

Nová investiční výstavba byla sice mnohem dražší ale fyzickým rozsahem velice omezená. Přibyly nám hlavně stovky nových jednoduchých lehkých budov a staveb supermarketů, hotelů, čerpacích stanic, bank, skladů či kancelářských budov. V tom základním a nejnákladnějším, tedy v energetice byla horko těžko s velkým zpožděním a výrazným zdražením dostavěna jasderná elektrárna Temelín, ovšem jen s polovinou původně plánované kapacity, a komplikovaná původně neplánovanou a velmi poruchovou americkou technologií. Navíc byly převážně odsířeny tepelné elektrány a budovány drahé a nevýhodné větrné a solární zdroje. Není jasné zda a jak byly vůbec udržovány naše ropovody, plynovody a produktovody. ČEZ vkládá velké peníze do nákupů zdrojů v zahraničí a doma byla mezitím energetická bezpečnost do značné míry promarněna. Je správné, že byly renovovány fasády a střechy desetitisíců obytných domů, avšak to ani zdaleka nemohlo vykompenzovat celkovou ztrátu výstavby 500 až 600 tis. nových bytů. Nájemní cenově dostupné byty se nestavěly vůbec. Místo králíkáren v panelácích máme podnikatelské baroko čili paneláky na ležato. Rozptýlená výstavba nových dálnic a rychlostních silnic pokračovala hlemýždím tempem (totéž platí pro stavby železničního koridoru), a je zaplacena zanedbáním údržby tisíců kilometrů stávajících silnic a dálnic či mostů. Konečně totéž platí i pro výstavbu pražského metra, zcela zbytečně poničeného „velkou vodou“ v důsledku elementárního zanedbání jeho ochrany. Chodníky jsou v podstatě ve stavu v jakém byly zanechány v r. 1989 s tím, že mezitím dál pokračovalo hlavně jejich látání. Rychle skončila předchozí mohutná renovace a výstavba venkova, který od té doby znovu rychle chudne (návrat do období 1. republiky?). To všechno se skrývá za „lesklou fasádou“ nových luxusních obchodů a strakaté reklamy na všech sloupích a plochách, kterou nás nový režim obdarovává. Budování a obnova nových potřebných produkčních kapacit a služeb pro lidi do značné míry skončilo u těchto potěmkinovských fasád a reklamy. Co komunisté významného postavili (doly, hutě, přehrady, těžké strojírenství, chemické závody atd.), to bohužel kapitalisté nechali často jen chátrat a ničit.

Z toho co tu bylo uvedeno je nezpochybnitelné, že i to (zbytečně) mizerné komunistické hospodaření nejenže nebylo selháním ale přineslo Československu v obtížných podmínkách ekonomický zázrak, zatím co ten záviděníhodný polistopadový kapitalismus v  České republice ve srovnání s tím zcela bezdůvodně zkrachoval. Místo velkého majetku a národního bohatství máme velké dluhy. Měly by se proto přepsat současné učebnice ekonomie, podle nichž je soukromé vlastnictví produkčních prostředků a neviditelná ruka trhu zaručeně efektivnější než společenské vlastnictví a řízení socialistickým státem (tím vůbec neříkám, že jejich možnosti byly správně využívány, podle mého soudu spíše naopak. Nepochopitelné je, že i přesto…). Pravý opak se totiž v našich poměrech ukázal pravdou.

Kapitalistické (a)sociální zločiny

Předchozí adresné justiční zločiny a různá šikana byly od samého začátku obnovy restaurovaného kapitalismu nahraženy anonymními (a)sociálními zločiny. Nejsou podloženy rozsudky ani jinými průkaznými kroky veřejnoprávních orgánů. Nemají proto adresného viníka, platí totiž že za svou životní situaci si může výhradně jen každý sám. Jsou jednoduše založeny radikální změnou hodnotové a morální orientace nového systému směrem k podněcování individualistické chamtivosti, a samozřejmě i asociální politikou státu, flagrantně porušující proklamovaná lidská hospodářská a sociální práva, zejména práva na práci a na bydlení. Takže nový režim má také své specifické oběti a křivdy, které předchozí „totalitní“ společnost neznala, které tedy jsou nerozlučně vázány jen na něj. Svým dopadem na naše lidi však představovaly a představují stejná neštěstí jak někdejší zločiny justiční tak i ony současné sociální.

* v prvé řadě jde o zbytečné mrtvé. .Nové společenské podmínky totiž radikálně zvýšily brutalitu zločinů a počet vražd, což se prakticky skokově projevilo už od roku 1990 a trvá v podstatě dosud. Z předchozích průměrných asi 200 až na polistopadových asi 400 (ČR a SR dohromady), tj. víc až o 200 vražd ročně (což je samo o sobě o 50 mrtvých víc než byl počet justičních vražd za celých 40 let komunismu). To za "dané" období může dělat asi 4000 ztracených lidských životů, což jistě osobně pro oběti a jejich pozůstalé není ztráta nějak moc odlišná od oněch "justičních". K tomu třeba přičíst každoročních 10 až 15 umrzlých či uhořelých bozdomovců, a nejméně tolik sebevražd ze sociálních důvodů zaviněných ztrátou práce nebo v důsledku postižení nejrůznějšími majetkovými podvody nebo spekulacemi. To dohromady dělá dalších 400 až 600 mrtvých obětí. Z toho údajně asi 16 – 18 lidí zemřelo tím nejhroznějším způsobem, to je sebeupálením;

* vznikla, dlouhodobě trvá a ještě pořád roste masová nezaměstnanost. To je pro postižené něco jako pobyt v pracovním táboře „na ruby“ a už vůbec se nedá srovnat s případným krátkodobým zařazením mladých mužů do Pomocných technických praporů armády (mimochodech se žoldem vyšším než dostávali ostatní vojáci prezenční služby). Přináší jim opakovaný pobyt ve frontách na Úřadech práce, žebrání u potencionálních zaměstnavatelů, ztrátu kvalifikace, existenční nejistotu, strach o budoucnost vlastní i rodiny, životní stresy a vůbec společenské ponížení a ztrátu lidské důstojnosti. Často i rodinný rozvrat a trvalý sociální pád. To všechno zásadně narušuje psychiku člověka. Pokud v tomto období její výše v jednotlivých letech v podstatě neklesla pod 300 tisíc nezaměstnaných pracujících (nejde o průměrné ale spíše o podhodnocené minimum), celkem už tak bylo ztraceno nejméně 6 milionů let „pracovních životů“ našich řádných občanů a voličů;

* máme prý už okolo 100 tisíc bezdomovců a žebráků, a jejich počet každoročně asi o další desetinu stoupá. Ztracených lidských existencí, jejichž cesta zpátky do normálních sociálních podmínek je věšinou nereálná. Mají to zkrátka už „na pořád“ až do sklonku života. Pro představu to představuje obyvatelstvo takových měst jako Olomouc nebo Liberec. Co proti tomu bylo dočasné vystěhování rodin a jejich nucené přemístění mimo domovskou obec (většinou do pohraničí), byť to nesporně byla nepřijatelná hrozná a zbytečná šikana;

* většina našeho obyvatelstva nejen relativně ale už ve značné míře i absolutně chudne a má z toho velké existenční problémy. Zjevně se to významně projevuje ve velkém  počtu a rychlém narůstání majetkových exekucí. Kdysi to byla věc v podstatě neznámá, v roce 2009 se však už jejich počet údajně zvýšil na 700 tisíc. Většinou se to týká jednotlivců a jejich rodin. Pokud to propočítáme na celé domácnosti, tak už v tomto posledním roce postihly takřka pětinu naší populace. V praxi na tom má velkou vinu i zpožďování výplat za práci, nebo vůbec jejich definitivní ztráta v souvislosti s nejrůznějšími krachy podniků a zaměstnanatelů. To se každým rokem týká desetitisíců poctivých pracujících;

* nové panstvo se postaralo o masové vyřazení potencionální pracovní a politické konkurence tím, že provedlo masové čistky ve veřejné správě, justici, diplomacii, policii, armádě, mediích, vedení podniků a dokonce i ve školství a zdravotnictví. V daleko větším rozsahu než tomu bylo po únoru roku 1948. Navíc si to dlouhodobě pojistilo lustračním zákonem postihujícím více než sto tisíc lidí (bývalých funkcionářů KSČ, pracovníků a agentů státní bezpečnosti, lidových milicionářů), platným už dvě desetiletí.. To je jednoznačná hromadná diskriminace uplatněná bezohledně v rozporu se všemi platnými principy politických práv a svobod občanů;

* stali jsme se přeborníky pokud jde o četnost a rozsah korupce. V Evropské unii jsme nyní řazeni na první – nejhorší místo. V tomto směru v „porevolučním období“ došlo k uplnému výbuchu. Místo někdejších „flašek“ se dnes úplatky hlavně státním i komunálním politikům a vysokým úředníkům pohybují v milionech či v desítkách milionů. Mnozí z jejich příjemců si už přišli na slušný kapitálek, jak viditelně prokazují i jejich nové rezidence či reprezentační auta. Patří zkrátka mezi ony „úspěšné“, kterým režim fandí. Odhaduje se, že se dnes tyto mimořádné příjmy z korupce u nás pohybují okolo 200 miliard korun ročně (za nějakých pět let to je už celý bilion, tedy částka blížící se výši celkového veřejného dluhu), což už představuje slušný počinek, aby jejich příjemci byli tzv. „za vodou“. Zatímco dříve se v ČSSR celková hodnota takových a podobných příjmů pohybovala mezi 1 až 2 % z hrubého domácího produktu, dnes jde o desetinásobek, tedy o 10 až 20 procentní podíl. (přitom zde pomíjíme ohromné nepotrestané majetkové zločiny spojené s restitucemi a privatizací, které proběhly v rozporu s ústavou, mimo jiné přímo s dosud platnými ústavními konfiskačními a znárodňovacími „Benešovými dekrety“);

* v rozporu s mezinárodním právem jsme se stali i mezinárodními zločinci. Náš stát, tedy Česká republika, se prostřednictvím naší účasti v NATO a ve spojenectví s USA stal přímým účastníkem hanebných zahraničních agresí a okupací v Kuvajtu, bývalé Jugoslavii (Bosně, Kosovu) a nyní i v Afghánistánu. Zradili jsme především Srbsko, národ nám z nejbližších. Jako bychom se znovu stali moderními účastníky Mnichova, ovšem tentokrát na straně útočníka. To je ostudná skvrna na  tisícileté historii českého národa, které se už nezbavíme.

Získali jsme i další nežádoucí evropská prvenství. „Lukrativní“ dovoz zahraničních odpadků na naše území zamořil naše životní prostředí černými skládkami všeho možného a umožnil nám stát se významným smetištěm Evropy. Rozvoj erotických služeb a hazardu nás řadí na nejčestnější místo hlavního bordelu a kasina v EU. V míře nám dříve nepředstavitelné a zcela nesouměřitelné se rozmohlo otravné a nebezpečné vandalství všeho druhu, sprejeři, hráčské a jiné patologické závislosti, narkomani a obchod s drogami. Skokem narostla kriminalita a její brutalita, co jsme dříve znali jen z amerických krváků se nyní denně odehrává před našima očima na našich ulicích. Máme u nás doma zločinecké mafie. Přepady bank, pouliční střílení, nájemní vrazi atd.atd. se stali běžnou součástí našeho života. Lidé, zejména ženy a senioři, se hlavně ve městech odůvodněně večer bojí vycházet ven. Kde jsou ty totalitní časy, kdy se činžovní domy ani na noc vůbec nemusely zamykat….

Komunistická veřejná bezpečnost několikrát zmlátila své vlastní občany včetně děti, jak dobře víme třeba z nesčetněkrát opakovaných záběrů listopadové demonstrace. Dnes ale máme policistů (včetně městské policie, agentů BIS apod.) a pracovníků bezpečnostních agentur zhruba jednou tolik, a také nejednají v rukavičkách. Nejsou sice žádné statistiky, ale pokud si vzpomeneme na pendrekování účastníků demonstrací hlava nehlava nejen např. proti jednání MMF nebo NATO, ale třeba i republikánů a různých anarchistů, skutečných i pochybných extremistů či docela obyčejných technařů a squatterů nezdá se, že by toho bylo míň. Spíše bylo a je ještě častější a ráznější.

Došlo i ke zprimitivnění a zhrubnutí naší kultury(?) a zábavy. Tady lze vývoj velmi zjednodušeně ilustrovat tím, jak na této scéně cesta vedla od takových osobností, jakými byli třeba Nezval, Seifert, Kundera či Hrabal až k dnešnímu Vieweghovi a Pawlovské. Tvůrcům už tak ani nejde už o umění ale spíše o placení hypoték. Satira na současnost se zcela vytratila, dokonce i ta komunální. Bylo by zřejmě potřeba zase nějaké to současné Ucho. Zase máme zakázané nebo nepřípustné umělce, písničky, trezorové filmy a seriály. . Ve školách se už zase vykládá něco jiného než žáci a studenti slyší doma v rodinách. Je to důsledkem toho, že současná propaganda byla pasována takřka na společenskovědní obor, mající skoro stejnou váhu jako např. Darwinova teorie přirozeného výběru. Údajný útlak náboženství a církví byl vystřídán opět jednostranným vymýcením a zatracením marxismu a vědeckého socialismu (co slibovaná ideologická a názorová pluralita?). A že už nemáme cenzuru? Jak to, když je jí podroben i předlistopadový a listopadový bard Karel. Kryl. Dějiny se dnes nezkoumají ale vyrábí (mimo jiné to všechno představuje docela významné podněty pro náš Ústav soudobých dějin ČSAV). Ale to všechno by si zasluhovalo samostatný rozbor.

Mimochodem milí spoluobčané a daňoví poplatníci mělo by vás všechny zajímat, že jen takové nové společné náklady jakými jsou příspěvky placené NATO (a za NATO), přímé a nepřímé platy Evropské unii, úroky placené z veřejnoprávních dluhů, odvody zisků „domácích“ podniků do zahraničí a konečně výše zmíněné výnosy velké korupce dávají suma sumárum dohromady nějakých 500 mld. Kč ročně, a to je odhad jen na spodní hranici (srovnejte to s našimi rozpočtovými deficity a vidíte z čeho vznikají). Co jsou proti tomu ty zlořečené mandatorní sociální výdaje. Není divu, že se na takové pastvě chce dnes přiživit i taková ctnostná instituce jakou je třeba katolická církev. A to všechny určitě musíme dříve či později zaplatit my, přičemž vinu tu určitě nenesou komunisté, ale vládnoucí „nové struktury“. Vůbec je třeba si uvědomit, že za všechny zmiňované hříchy nelze vinit komunisty, nejde o žádné přežitky jejich minulosti jak se nám s oblibou vnucuje, protože jde takřka výhradně o polistopadový import takových manýrů a ctností z „vyspělého“ Západu jako integrální součásti kapitalismu.

Co k tomu dodat…

To co bylo zkratkovitě uvedeno o naší současné nemravné kapitalistické společnosti a jejich zločinech, křivdách a hříších není zdaleka úplné. Dostatečně však vypovídá o tom, jak to vlastně s naší demokracií vypadá v praxi. Je nejvýše na čase „setřít pel její nevinnosti“, odkrývat že jde vlastně o pouhou oligarchii, která kvalitě života většiny občanů mnoho navíc nepřinesla, pokud vůbec něco. Že jde především jen o propagandistický a oblbovací fíkový list. Přestat s otravným blábolením a pohádkami o pravdě a lásce, o nově získaných lidských právech a svobodách. Otevřeně analyzovat, zda v souladu s ústavou je skutečně demokracií pro lidi, nebo jen pro „některé“ lidi. Protože kdyby to co máme už měla být skutečně demokracie, nemělo by smysl se o ni vůbec rvát.

Ve společnosti vládne tíživý strach. Namlouvá se nám, že za totáče lidi s režimem kolaborovali za kus žvance a svůj „klídek“. Do jaké míry je to pravda je věcí subjektivního názoru. Ale i dnes panuje jakýsi mrtvolný klid a pasivita, až apatie. To všechno však vyplývá z všeobecné nedůvěry k politice a politikům, a také ze všeobecného strachu, který nás všechny svírá. Lidé se oprávněně bojí o práci (to se týká údajně dvou třetin populace), v některých místech na jedno uvolněné pracovní místo snad čeká až 70 zájemců. Navíc vandalů, zlodějů a jiných kriminálníků, velkých i malých podvodníků, růstu cen a znehodnocování úspor, existenčních potíží všeho druhu včetně možnosti ztráty bydlení atd.atd. Bojí se plantážnických manýrů a hulvátství manažerů a zaměstnavatelů, které z našich pracujících dělají moderní polootroky, jak například ukázal známý případ současné robotárny - nošovické automobilky. Ale to jen špička ledovce. Máme tu navíc rozbujelý švarc systém, rozmáhající se nejisté zaměstnávání na dobu určitou i četné podivné agentury obchodující s odíranými zahraničními (zatím jen?) dělníky také skoro jako s otroky. Kam jsme se to za těch pár let dostali, když současné fabriky a stavby fungují v zájmu ždímání vyšších zisků (většinou pro zahraniční majitele) pro pracovníky čím dál víc jako moderní pracovní tábory?

V tomto článku se neříká v podstatě nic co by nebylo nebo nemohlo být známo, je jen shrnutím toho „o čem se nemluví“. Všechno je totiž jinak než se nám k věření předkládá. Kde jsou dnes opravdoví umělci a producenti, kteří by si troufli vytvořit remake děl typu „Zdivočelá země II“ ? Kteří by ukázali na drsnou realitu dnešního života a vyhlídky tzv. obyčejných lidí v dnešní kapitalistické pseudodemokracii? Kdo na ní vydělal a kdo prodělal? Fakt je, že pro většinu lidí přinesl zhoršení kvality jejich životů. Setkáváme se už docela běžně s názory, které na takové stíny naší současnosti kriticky ukazují., přesto se však zpravidla doplňuje, že to co máme dnes je pořád lepší než to co tu bylo za tzv. komunismu. Není pochyb, že to byl pokřivený a deformovaný socialistický systém, ale ten byl určitě reformovatelný jak prokázal rok 1968 nebo vlastně i rok 1989. Nejméně stejnou váhu však má i druhý názor, podle něhož „komunismus byl špatný režim, ještě horší je už jenom kapitalismus“. Protože jak říká bodrý český lid, už nemáme jen holé ruce ale i holé zadky. A jak se „totáč“ postupem doby uvolňoval, tak naopak v kapitalismu zatím pořád jen přituhuje. Doufáme, že se občanům začnou omlouvat i ti, kteří tomuto paskvilu pomáhali na svět. Už dávno není poctivé a důvěryhodné ho obhajovat, tím méně podporovat a prosazovat. A tento režim bohužel reformovatelný není a nebude, protože jeho vlastníci a vládci se nikdy dobrovolně svých (majetkových) privilegií nevzdají.

Demokracie nebo demokratura? Čast 1.

František Nevařil 1.3.2010 („moc pochází z lidu a pro lid“)

Vládnoucí kapitalismus je založený na zákonu džungle. Pokládám ho za nelidský až antilidský společenský systém, pro naprostou většinu lidí škodlivý a nebezpečný. Prolhaný a dokonce i neefektivní. Dvacet let jednostranné propagandy předkládající od rána do večera pouze zločiny a hrůzy komunismu (rozuměj „období vlády KSČ“) mně donutily abych se pokusil o (subjektivní) věcná srovnání a jakousi generalizaci na bázi dostupných faktů. Hlavním vodítkem přitom pro mě je zhodnocení, jak oba tyto režimy založily a ovlivnily kvalitu života většiny lidí.

Sleduji přitom čtyři zásadní okruhy podmínek našeho žití a to úroveň společenských zločinů, ekonomickou efektivnost, míru skutečné demokracie a konečně materiální životní úroveň populace. Ve svém předchozím článku („Zdivočelá země“ publikovaná ve Zvědavci 2.2.2010) jsem poukázal na společenské asociální zločiny kapitalismu (zločiny komunismu není už nutno nikomu zvlášť vypočítávat, protože jsme o nich všichni více než dostatečně dennodenně informováni medii i politiky). Ale také na jeho zcela evidentní ekonomický propad (mimochodem zasílám tyto články i našemu Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV k pracovnímu využití; jen tak pro své osobní uspokojení, protože ve skutečnosti s tím nepočítám).

V tomto textu se chci pokusit o porovnání naší současné demokracie s „vládou lidu“ za komunismu. Její úroveň určující míru lidských práv a svobod totiž je či má být údajně hlavní předností naší kapitalistické doby. Protože samozřejmě pro lidi nejsou důležité jen hodnoty materiální. Stejně důležité pro dobrou kvalitu života mají také tyto hodnoty mimoekonomické. To nikdo nepopírá. Otázkou je co je v dané situaci to primární, nebo co je nadmíru preferováno nebo naopak opomíjeno. Posouzení musíme nechat na lidech samotných (především). V každém případě však existence demokracie je základem nezbytných nemateriálních společenských hodnot. Je to až kouzelné slovo. Každý ho zná a dokonce běžně používá. Zaklíná se s ním pokud chce být považován za toho, kdo stojí na správné společenské straně. Současně ale víme, že ve světě a tím spíše u nás ještě pořád její obsah není spolehlivě ani teoreticky a tím méně prakticky ujasněn, že si mnoho zemí i lidí, především pak politiků a novinářů, pod tím pojmem představuje něco jiného. Někdy až hodně odlišného.

Plně uznávám její význam a potřebu, její nezastupitelnost. Pro sebe si ponechávám možná zjednodušené pojetí, podle něhož demokracie je „vládou lidu a pro lid“. Tak to zpravidla bývá zapsáno i v ústavách dnešních států („moc vychází z lidu“). Slovo „lid“ je na jedné straně vznešené až nadnesené, na druhé straně zavrhované jako příliš plebejské a zastaralé. Myslím si ale, že na tom není potřeba a ani není možné nic měnit. Lid přece není dav. Lidem jsou občané daného státu, jeho voliči a současně jeho daňoví poplatníci. V tomto směru mají (mít) před právem stejné postavení. Zdůrazňuji to proto, že existují a jsou podstrkovány teorie a názory, podle nichž by v demokracii měli mít v rozhodování větší váhu tzv. společenské elity. Bez bližšího vymezení této „vyšší kategorie“. Bez obalu lze říci, že jsou tady myšleni především lidé, kteří mají peníze a moc, kteří mají vyšší vzdělání či jinak danou společenskou prestiž. V tom je čertovo kopýtko, tedy lidé bohatí, politici, bankéři, manažeři, novináři, kněží, někde šlechta a jim podobní.

To ovšem není demokracie ale oligarchie, nikoliv vláda lidu ale vláda vybrané společenské skupiny (dnes kapitalistů) nad tímto lidem. I když formálně to tak nemusí vypadat. Podle mě má-li rozhodovat lid, pak rozhoduje většinovým hlasem. A většinou jsou střední pracující třídy. Především zaměstnanci všeho druhu, ale i živnostníci, rolníci a příslušníci svobodných povolání, či družstevníci. I ti nezaměstnaní. To jsou ti tzv. „obyčejní lidé“, představující sůl země z jejíž práce žijí i ony elity. A v tom celkovém rámci mají a pořád budou mít velkou váhu ať chceme nebo nechceme i dělníci, kteří jsou nyní zcela bez důvodu a proti „přírodě“ takřka vymazáni z politického povědomí. Ale u nás ještě pořád na 185 tis. zaměstnavatelů připadá 4,1 mil. zaměstnanců, a na pět milionů ekonomicky činných lidí připadá 2,6 mil. manuálně pracujících či obsluhujících. S rodinami jde tedy pořád o polovinu populace a musí se proto s nimi a pro ně podle toho jednat. Máme sice skoro 600 tis. pracujících „na vlastní účet“, tedy samostatných živnostníků, ale z toho je naprosto převažující část bez dalších zaměstnanců a v praxi se stejně jedná jen o kamuflované dělníky. A na 450 tis. vysokoškoláků připadá skoro 2,5 mil. lidí bez maturity. Tady je vhodné připomenout, že když komunisté přejímali v r. 1948 vládu, tak byl podíl manuálně pracujících a lidí bez maturity ještě mnohem vyšší, a samozřejmě odůvodněně a legitimně museli mít i tomu odpovídající vyšší společenskou váhu. To si oni sami nevymysleli, ale museli a to zcela po právu respektovali.

Lid by tedy měl podle ústavního práva v demokracii pokud možno spolehlivě politicky rozhodovat o tom, kdo mu bude vládnout a to ve volbách, nebo o zásadních otázkách společenského života v referendech – místních, krajských i celostátních. To by však byla jen půlka demokracie. Pokud nemá být tento rozhodovací proces lidu v praxi skrytě nebo i otevřeně negován platí, že vládnoucí systém musí působit v zájmu lidu, v jeho prospěch. Musí jít zkrátka také o vládu „pro lid“, pro růst kvality jeho života, pro růst kvality života většiny občanů. Neboť ani demokracie není sama o sobě cílem, ale jen prostředkem k jejímu zajištění a zlepšování. Obě tyto stránky proto tvoří jeden celek, zdaleka proto nemůže jít jen o „kvalitu“ voleb. Samotné volby se dokonce mohou stát (staly) jen šidítkem a potěmkiádou.

V obou těchto směrech je a bude její rozhodující věcný význam, její věcný obsah, neboť demokracie nesmí být jen pro vyvolené. Vcelku běžně se předpokládá, že má zajistit dodržování lidských práv a svobod. Zpravidla se ale počítá jen s politickými svobodami, nebo ještě konkrétněji hlavně se svobodami soukromého vlastnění majetků (kapitálů). Ale pokud chápeme lidská práva ve smyslu stále platné Charty OSN, pak stejnou váhu mají i zde proklamovaná práva ekonomická a sociální (včetně onoho zamlčovaného „práva na práci“), která se pak tímto jednostranným pojetím vlastně zametají pod koberec. Má-li demokracie sloužit většině lidu, pak ji musí dokázat ochránit nejen před „zlým“ státem, ale také před vykořisťovateli a parazity, před podvodnými a zkorumpovanými politiky, před vandaly a zločinci, před klamáním a podvody, před nespravedlnostmi všeho druhu. Musí jím zajistit také maximum sociálních jistot a omezovat strach z budoucnosti. Ve vztahu k druhým státům pak má povinnost zabezpečit jim nezbytnou míru politické nezávislosti. Měla by vyrůstat a fungovat od spodu, od obce přes kraje po stát, a v určité míře by měla být uplatňována i na pracovištích.

Moc pochází z lidu

Rozhodování o tom kdo má na dané úrovni vládnout se tedy v demokracii uskutečňuje výběrem představitelů (zástupců) lidu ve volbách. Ty mají být rovné, přímé a tajné. V tom ale ani totalitní komunisté problém neměli. Antidemokratické bylo, že výběr kandidátů – byť kromě členů KSČ to byli i lidovci, národní socialisté a nestraníci – byl prováděn centrálně na jednom místě, tedy  na příslušném stupni Národní fronty ale pod vedením a s konečným slovem komunistické strany. Voliči se tak mohli potom rozhodovat jen pro tuto jednotnou kandidátku nebo ji odmítnout. Pravda je, že dokázali k volbám přivést většinu občanů, ale jen velmi málo v praxi hlasovalo proti, s čímž se předem počítalo. Nebylo to snad ani tak ze strachu jako spíš z občanské lhostejnosti. K volbám se chodilo proto, abychom je k vůli neúčasti snad neotravovali (i když se to vlastně nedělo). V každém případě byly tak volby degradovány a z hlediska vlády lidu jednoznačně zformalizovány. A rozhodování zásadních společenských otázek v referendu komunisté vůbec neznali.

Nemá smysl takové „volby“ obhajovat. Jiná věc je posouzení, do jaké míry se jejich způsob a význam v kapitalismu posílil, do jaké míry dnes naše volby skutečně umožňují občanům vyjádřit a prosadit jejich vůli. Hlavním rozdílem je, že výběr kandidátů se dnes provádí a předkládá souběžně z více míst, z ústředí příslušných politických stran. Jistě jsou tady určitá omezení, např. stanovené minimum počtu hlasů pro účast ve sněmovně, ale to není nic neobvyklého a nežádoucího. Strany jsou do voleb s maximálním nasazením a na základě jimi předkládaných politických programů. Ale tyto se od sebe liší v zásadě jen kosmeticky a nepředstavují reálnou sociální alternativu. Všechny totiž počítají s existencí a upevňováním kapitalismu jako s něčím neměnným a nezbytným. Sice se např. sociálním demokratům nadává do „socialistů“ ale i oni mají k tomu daleko a sami takové označení tvrdě odmítají V podstatě se mezi stranami ve volbách rozhořívá jen boj „o koryta“, ne o tom co podstatného chce ta či ona strana a její kandidáti změnit, co chtějí udělat pro onen lid, ale kdo ho bude zastupovat a za něho jednat. Za tím účelem se vynakládají velké prostředky na jejich reklamu a vůči „protivníkům“ se podnikají různé dokonce i překvapivě podvratné akce stejně jako v každém jiném kšeftu. Zkrátka volby jsou i nyní manipulovány jako za totáče. Jen se dělá daleko mazanějším způsobem, komunisté si v tomto směru jak vidím počínali velice primitivně. Je to úplný koncert reklamy, medií, sponzorů i cizích tajných služeb, často ale i vyhrožování – zkrátka velkých peněz. Voliči si sice mohou vybrat ale není z čeho, a potom se uchylují jen k tzv. „volbě menšího zla“. Navíc značná část hlasů stejně propadá, protože pro vstup do volených orgánů je podmíněno určitým limitem počtu obdržených hlasů. Lepším by pro ně bylo zachování „komunistických“ bílých lístků, což by určitě lépe ukázalo míru obecného nesouhlasu s daným „jídelním lístkem“. A ten by bylo určitě potřeba v každé době také znát.

Navíc v případných budoucích koalicích se i z těchto programů a zvolených zastupitelů udělá povolební „mišmaš“ a nikdo si už nedělá starost s tím, co vlastně nasliboval. Jsou tu zkrátka objektivní podmínky, pro které to už nelze plnit a dost. Je proto nesporné, že lidi to všechno už vycítili jako do značné míry na nich páchaný podvod, původní euforie a politická podpora už dávno vyprchala, což se projevuje na jejich apatii a konkretně na stále klesajícím zájmu na účasti ve volbách. Dostat jich k volbám polovinu je skoro zázrak. Ani to není zákonnou podmínkou, protože pak by asi žádné volby nemohly být platné. Ruku na srdce, volebním stranám to stejně spíše vyhovuje, protože tak je volí jejich „tvrdé jádro“ a kdo ví co by se mohlo stát, kdyby se jich masově zúčastnili ti neznámí a nezmasírovaní voliči. Co říci na to, že třeba senátoři jsou často voleni jen 12 až 15 hlasů oprávněných voličů. Kdyby svobodné volby uplatnili dříve vládnoucí komunisté, jistě by při nich dopadli daleko lépe. Tedy jsou sice zvoleni legálně, ale jsou zvoleni skutečně legitimně?

Aby měli zvolení zastupitelé všeho druhu záruku na své funkce po celou délku volebního období, dostali záruku své neodvolatelnosti, i kdyby se sebe více zprofanovali. Příkladem jsou známé případy přeběhlíků v současném volebním období, kdy přetahovaná poslanců dvou nejsilnějších politických táborů vyústila v situaci, kdy labilní vládu drží u moci jen podpora zrádců vlastních programů, za něž byli voleni a zvoleni. A nikdo proti tomu nemůže nic dělat a ani se moc nesnaží, na voliče a jejich původní hlas se jen kašle Jsou to prostě jen prebendy, často podvodně získané. Kde je starý komunistický parlament, kde poslanci sice fungovali jen jako přívěšek strany, ale dělali tak jen při své hlavní práci jako „vedlejšák“ za nějaké 2 tis. korun měsíčně navíc.

A o nějakých referendech a vyjadřování lidové volby ke konkretním zásadním problémům v referendech si občané mohou jen snít stejně jako za onoho komunismu. Za dvacet let se podařilo prosadit jen jedno a sice o vstupu ČR do Evropské unie. Všechna jiná byla až dosud odmítána s odkazem, že lidé tomu či onomu nemohou rozumět (jakoby poslanci něčemu doopravdy na rozdíl od nich mimořádně rozuměli), a že od toho mají své zvolené zastupitele. A dost, tím diskuse končí. Dokonce se spíše zdá, že současná „demokracie“ není od toho aby plnila přání lidu, ale aby mu je vymluvila nebo dokonce jednala výslovně proti němu a v rozporu s nim. Příkladů tu máme už dost, kdy docela nesporný a známý postoj většiny je politiky převrácen „antidemokraticky“ ve svůj pravý opak. Uvádím třeba omluvu sudetským Němcům „za to co nám spáchali v dobách 2. světové války“ až po ty nešťastné novelizované smlouvy se SRN, zrušení trestu smrti, odmítnutí odluky náboženství od státu (bez náhrady), zřízení luxusního senátu, vstup ČR do NATO a naše účast na bombardování Jugoslávie, uznání samostatnosti Kosova, účast našich žoldnéřů na agresích v Bosně, Kosovu, Iráku či Afghánistánu, odmítnutí amerického radaru na území ČR atd. Podobně dopadlo i odsouhlasení posílení další závislosti státu na EU ve formě Lisabonské smlouvy. To nejsou žádné maličkosti ale rozhodnutí směřující k rozkladu a podrobení našeho státu, k jeho přeměně na banánovou republiku.

Takže lze konstatovat, že kapitalismus změnil postavení voleb v politickém systému státu, ale stalo se tak jen formálně. Jejich faktický význam pro lid a jeho váhu v politice v podstatě nezměnil a ani nechtěl. Konečně nejsme v tom sami. Ani v jiných vzorově demokratických státech tomu není jinak. Není tedy divu, že důvěra lidí ve vládu, parlament a hlavní politiky je dnes stejně nízká až mizerná jako za onoho zločinného komunismu   Samozřejmě je správné chtít a mít skutečně svobodné volby. Jak jsme ale mezitím poznali musíme se ptát zda zatím mají vůbec reálný smysl; zda to není jen kamufláž, podvádění obyčejných lidí? Vždyť sami Američané prý říkají, že "kdyby měly volby nějaký význam, tak by byly už dávno zrušeny". A mají pravdu, nejde přece o to, zda po nich budou vládnout Petrové nebo Pavlové neboť oběma jde a může jít jen o jedno - o zachování další ochrany existence kapitalistického systému. A pokud snad výsledek není těm bohatým - mocným podle chuti tak se prostě neuzná. Příklady: když se znelíbil J. Kennedy tak byl v roce 1963 jednoduše zastřelen; volby v "nejdemokratičtějších" USA v r. 2000 přece na hlasy vyhrál Gore, avšak prezidentem je - světe div se té svobodě - stejně vhodnější Bush. U nás jsme dokázali, že se lidé na „volby“ dříve dívali jako na nutné zlo, dnes se na ně dívají jako na zbytečnost.

Moc (politická) je tady pro lid

Nejde jen o výběr zastupitelů, ale také o rozsah jejich reálné politické pravomoci, skutečné politické možnosti dané území či stát ovlivňovat a řídit. V tomto směru byl náš komunismus značně formální a neupřimný. Zkrátka nedemokratický. Faktická moc byla soustředěna v Ústředním výboru KSČ, který si zejména nechal přímo „pod palcem“ propagandu, armádu, vnitřní bezpečnost, tajné služby i justici. Řízení ekonomiky a sociálních záležitostí přenesl na vládu, i když také v tomto ohledu si zachovávala strana významnou míru dohledu a vlivu. Funkce prezidenta byla pouze reprezentativní, ostatně jako je tomu i dnes. Měli jsme sice „volený“ parlament, ale ten byl v praxi degradován na poslušný „štemplovací“ orgán předchozích rozhodnutí strany a vlády.

Jiná věc je, že i při určité míře zahraniční závislosti na SSSR, o čemž bude ještě řeč, byla politická moc soustavy těchto komunistických orgánů pro stát a jeho obyvatele podstatně významnější a rozsáhlejší než je tomu dnes. Vycházím tu především z toho, že ekonomika je skutečným jádrem politiky. Až křiklavě se to ať chceme či nechceme potvrzuje v době současného nástupu hluboké celosvětové hospodářské krize, kdy její propad takřka přes noc tuto tézi připomenul, když se stal jejím hlavním tématem i problémem. Místních orgánů i států, států i společenství Evropské unie, USA i světa. Naráz všichni mají na tapetě jen jednu starost, totiž jak tu zatracenou ekonomiku osedlat a postavit znovu na nohy.

Jde o to, že jsme měli v ruce vlastnictví převážné části národního hospodářství a mohli jsme proto o něm politicky rozhodovat. Ať už dobře nebo špatně, ale mohli (podle faktických výsledků však spíše dobře než špatně). Mohli jsme plánovat, vyhodnocovat i korigovat na všech stupních řízení náš ekonomický i sociálně kulturní rozvoj. Krátkodobě i perspektivně. Regulovali jsme rovnováhu, stabilitu i rentabilitu národního hospodářství. Rozhodovali jsme sami o tom co se bude vyrábět a za kolik, co se bude vyvážet a dovážet (samozřejmě při zohlednění obchodní nebo řekněme vnitřní i vnější tržní situace). Kdo bude pracovat a za kolik, jaké budou ceny produkce a služeb, jak bude podložen a regulován peněžní oběh a úvěr, kdo bude pověřen řízením toho či onoho nebo z tohoto řízení odvolán, o kurzu naší koruny atd.atd. Co se postaví a co se zbourá či zlikviduje Který neperspektivní podnik nebo obor je nutné nechat raději padnout (i když v tomto směru jsme byli spíše až moc bázliví). Samozřejmě jsme organizovali i státní a místní rozpočty, stanovili daně a zákonná pojištění a zabezpečovali ochranu národního majetku. V rámci možná sterilní ale přece jen spolehlivé a ekonomicky bezpečné Rady vzájemné hospodářské pomoci jsme zabezpečovali podstatnou část našich zahraničně obchodních vztahů s partnery, kteří fungovali podle obdobných ekonomických principů jako my. Uzavírali jsme s nimi dlouhodobé dvoustranné i mnohostranné smlouvy o specializaci a kooperaci té či oné výroby. Výsledkem toho bylo to, což už bylo uvedena. Prokazatelně vysoká stabilita a efektivita naší ekonomiky, v podstatě rovnovážná a bez vnitřních i zahraničních dluhů.

Přirozeně vím, co se o tom dnes soudí. Veřejnosti byla vnucena představa o tom, že toto až moc centralizované řízení, plánování ekonomiky, a společenské vlastnictví bylo škodlivé a neefektivní, které bylo napraveno až vznikem a masivní účasti privátního vlastnictví a vstupem zahraničního kapitálu. Ale jak už bylo ukázáno (viz nedávný článek „Zdivočelá země“), to jsou pusté lži a nesmysly. Pravý opak je pravdou. A tady se dostávám k věci, totiž k závěru, že dnešní byť volené politické orgány (parlament, vláda, kraje) mají reálný rozsah rozhodovací pravomoci velmi limitovaný. Že i kdyby samy skutečně chtěly, tak vůbec nic podstatného předurčit nebo změnit v národním hospodářství a domácí ekonomice vlastně nemohou. Nejsou totiž schopny v podstatě ovlivnit to pro materiální života rozhodující, to je vlastní tvorbu zdrojů. Co to je ale za vládu, která nedokáže (nechce?) ani pomoci sklářskému podniku, který je z 49 % v jejím vlastnictví. Co je to za vládu, který nezabezpečuje hlavní sociální právo lidu, to je zabezpečit mu řádnou práci (zaměstnání.).

Při tom všichni dennodenně slyšíme, čím se zabývají, jaké prkotiny řeší, co si od toho slibují, navrhují a prosazují „reformy“ a podobně. Media všeho druhu to rozmazávají od rána do večera. Ale to je všechno jen mlha. Protože ve skutečnosti mohou rozhodovat jen o rozpočtu (rozpočtech), nebo spíše o zadlužování státu (krajů, obcí) ale i to jen do určité hranice, pokud to ještě vůbec bude možné. Ale na takovou službu je nikdo nepotřebuje, to už by bylo lepší kdyby se lidé zadlužovali sami na základě vlastního rozhodnutí a na svůj účet. Do určité míry mohou v jejich rámci rozhodovat i o určitém rozsahu přerozdělování, ale v kapitalismu v podstatě jak ukazuje život rovněž jen jednosměrně. Převádět peníze nebo takové přesuny lze podporovat jen tam, kde jde o penězovod od chudých k bohatým. Opačným směrem to není dovoleno a ani se o to nepokouší. Dokonce i ta centrální Česká národní banka je mimo dosah těchto „volených“ a zastupitelských orgánů, protože ta má dovoleno fungovat jen pod kuratelou Mezinárodního měnového fondu a mezinárodního bankovního systému a vládě je přímo zakázáno do toho mluvit. Podle toho to také vypadá, jak nám ukazuje už profláklý systém „zisky soukromým vlastníkům ztráty občanům – daňovým poplatníkům“. Tomu všemu odpovídá i tvorba a nesčetné novely zákonů. Máme jich sice už nepřehledné a neúnosné množství, ale celý právní systém nemá možnost nic podstatného z domácí vůle změnit k lepšímu.

Takže volené orgány v kapitalismu jsou vůči ekonomice v podstatě mimo hru, jsou vůči ní bezmocné. Mohou jen čekat jak to či ono dopadne, jen se dohadovat a bezúčelně prognózovat. Nikdo se jich na nic podstatného ani neptá, jen od nich nejvýše požaduje. Tu dotace, tu státní zakázky, tu volnou ruku v zacházení se zaměstnanci, tu oslabení domácí měny a tak podobně. A vládnoucí strany a vláda skáče jak se jí doporučuje. Sama nemá v tomto směru v ruce nic. Ekonomickou moc mají v ruce majitelé kapitálu, a těmi jsou v našich dnešních podmínkách v naprosto převažující míře zahraniční vlastníci. A ti samozřejmě nám nebudou pěstovat domácí ekonomiku podle našich představ a cílů, ale podle svých zájmů. Navíc jak vidíme dnes jsou tu a zítra už zase jinde. S kurzem naší měny je to jako na houpačce a nikdo neví kdo za tím vlastně stojí a proč dnes koruna posiluje a zítra zase slábne. A to je prosím univerzální „cena“ za jakoukoliv práci našich lidí. Který dodavatel si může dovolit takový luxus, že na cenu své produkce nemá žádný vliv. Nikdo ani neví, které podniky budou zítra zavřeny nebo přestěhovány a kolik tisíců zaměstnanců to odnese. Nikdo neví, kdo a jakým způsobem využije dokonce vklady a úspory našich domácích obyvatel, zda je nakonec nepoužije na zalátání bankrotů v zemích jejich vlastníků. To všechno je vysoce ostudné, ale na rovinu, jsme a zůstaneme proti tomu i nadále zcela bezmocní. Takže naši politici jsou sice formálně řádně zvoleni lidem, ale stejně pro něho nic nemohou udělat, ani kdyby doopravdy chtěli (o čemž nejsem přesvědčen). Vyvinuli se v samoobslužnou funkcionářskou parazitickou složku, s odpovědností daleko nižší až žádnou než za onoho „zločinného“ komunismu.

Máme tedy v kapitalismu „volené“ politiky, kteří o ničem podstatném nejen nerozhodují ale naopak zavlékají svoje voliče do dalších a dalších problémů. Navíc to dělají strašně neefektivně, za mimořádně vysoké náklady placené daňovými poplatníky. Máme tedy mimořádně drahou lidosprávu a stát, který navíc vystupuje jako „příručí, který za nic neručí“. Všechno podstatné se snaží svalovat na neviditelnou ruku trhu, nedostatky v hospodaření druhých a podobné bláboly. Když ale pro lidi nic nemůže a nechce udělat, proč ho vlastně mají vydržovat a platit?

Začnu tím, co nás stál stát a místní orgány v komunistických časech. Nemám tu samozřejmě na mysli výdaje na neplacené nebo částečně placené služby, ale náklady na veřejnou správu, justici a diplomacii, včetně různých příspěvků společenským organizacím pokud plnily některé potřebné společenské funkce (tedy politickým stranám včetně KSČ, církvím, odborům, tělovýchově, některým kulturním institucím atd.). To všechno dohromady (stát, republiky, kraje, okresy, obce) nás tehdy stálo ročně za celé Československo necelých 11 mil. Kč, takže na Českou republiku z toho připadalo zhruba necelých 7 mld. Kč.

Pro srovnání s dneškem musím připomenout, že mezitím byla řada těchto nákladů z rozpočtů převedena na mimorozpočtové instituce a není o nich přehled. Připomínám např. správu zdravotních pojišťoven, bývalé Fondy národního majetku a Českou konzolidační agenturu. Ale i bez nich se nyní obdobné reálné výdaje, to je už po zohlednění inflace, zvýšily nejméně 6 x, přičemž počet státních a místních úředníků vzrostl 5 x. Kromě toho tu máme ještě desítky a možná už stovku miliard výdajů nového typu, které jsme vůbec neznali. Především úroky z veřejných dluhů, příspěvky řadě mezinárodních organizací (MMF, SB, NATO, EU atd.), a vlastně i výdaje spojená vysílám našich vojáků v žoldu NATA do známých agresivních akcí v zahraničí.

Tento růst výdajů na správu státu a místních orgánů a s tím spojený nárůst všezahrnující byrokratizace je podle mě až nepředstavitelný a naprosto neodůvodnitelný. Lidé mají na krku nejen tyto nové vysoké správní výdaje (zkracuji pro zjednodušení) ale i úředníky (v tom i soudce, diplomaty a obdobné činnosti), kteří je za to pronásledují svými požadavky na každém kroku. Jistě to není jejich vina, ale politiků, kteří je svojí činností vytvářejí a dávají jim úkoly (v případě, že je ale nějaký průšvih představují pro ně současně obětní beránky). Ilustrujme si tuto bohulibou činnost našich „demokratických“ politiků na několika ověřitelných příkladech. Třeba na budování územní hierarchie těchto orgánů. Po roce 1989 byly honem honem zrušeny Krajské národní výbory, jen proto aby byly později znovu obnoveny a to v dvojnásobném počtu. V návaznosti na to byly zrušeny desítky okresních úřadů, aby místo nich vznikl ještě větší počet tzv. integrovaných obcí. Byli vyhazováni zkušení úředníci aby místo nich byli později přijímáni noví, nezkušení a dražší. Stát, kraje a okresy přišli o zařízené a funkční budovy, aby místo nich byly později za mnohem dražší peníze kupovány, budovány a zařizovány budovy nové. K tomu byl zřízen zbytečný, drahý a věci komplikující Senát, který lidé potřebují jako pes pátou nohu, zato však představuje významné rozšíření politické „pastvy“.

Stát zaměstnává (deseti)tisíce ekonomů, právníků anebo i programátorů, aby kdykoliv se má něco legislativního vypracovat nebo obhajovat před soudem, provést určitá ekonomická analýza či expertiza, nebo se má tak zvaně účinně využít nová moderní výpočetní technika, tak si na to najímá ty nejdražší privátní firmy. Bere se to jako samozřejmost. Ale za „starých“ časů to všechno uměli a dokázali vlastní úředníci jako běžnou součást vlastní práce aniž by byli za to placeni navíc. Nikdy s tím nebyl problém. Bylo to mnohem rychlejší, spolehlivější a také mnohem levnější. Kromě toho tu nebyl prostor pro velkou korupci, jaký v současném systému vznikl dnes. Navíc až dosud stát skoro všechno za drahé peníze stejně jen prohrával.

Často je tato neschopnost a plýtvání zřejmá na první pohled. Tak třeba v Praze v budově v Letenské ulici sídlila dvě ministerstva financí, federální i české. Obě se tam pohodlně vyšla. Dnes pokud vím má současné ministerstvo financí kromě té  původní po Praze obsazeno ještě dalších šest budov. Kromě toho nejméně deset jiných budov mají nově zřízené finanční úřady pro jednotlivé pražské obvody a město jako celek. Sám pražský magistrát má nyní 5 x až 6 x více úředníků (pracovníků) než tomu bylo dříve. A podobně to vypadá i v jiných krajích a na úřadech vůbec. Proti tomu všemu byla naše totalitní byrokracie ubohou popelkou. A dokonce byla mnohem více funkční.

Všichni víme jak nám roste veřejnoprávní dluh. Vnucuje se nám názor, že hlavní vinu nesou tzv. mandatorní (povinné ze zákona) sociální výdaje, v tom hlavně výdaje na sociální důchody. To je naprostá lež, samozřejmě záměrná, protože odvádí pozornost od mimořádného všestranného růstu zmíněných správních výdajů, a politiků jako hlavních viníků tohoto bezútěšného stavu. Ale právě ten je zdrojem napájejícím naše zadlužování. Pro důchodce s trochou ironie připomínám, že pokud by výdaje na důchody rostly stejným tempem jako tyto správní výdaje, pohybovala by se dnešní průměrná starobní penze okolo 35 až 40 tis. Kč měsíčně. Takže víme, kde se ten náš blahobyt ztrácí, že to rozhodně není v mandatorních sociálních výdajích.

Hlavním cílem uspořádání sociálních poměrů bylo, je a bude zabezpečení, nebo alespoň maximální přiblížení se k požadavkům společenské rovnosti všech lidí. Nejen právní ale i pokud jde o jejich sociální postavení. V evropských poměrech je tento požadavek obecně požadován už od dob Velké francouzské revoluce, a ve 20. století byl zakotven i normativně v příslušné Chartě a navazujících dokumentech OSN. Přitom za rozhodující a nezastupitelnou podmínku faktické a ne formální rovnosti občanů pokládám zabezpečení sociální spravedlnosti v dané zemi. Tomu se ale dnešní vládnoucí politická moc v České republice (a vlastně i v ostatních kapitalistických státech) vyhýbá jako čert kříži. Odmítá to výslovně i nyní vládnoucí liberální teorie (viz její klasik Fridrich Hayek) s poukazem, že jde o nežádoucí a de-stimulující rovnostářství, které bylo hříchem socialismu, a který nemá v "řádné" kapitalistické společnosti místo. Přitom se takovému požadavku podsouvá, že z něho vyplývá škodlivá nivelizace a rovnost při rozdělování výsledků práce, víceméně podle zprofanovaného komunistického sloganu "každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb". Že totiž má každý mít stejně.

Také souhlasím s tím, že v tomto podání je to nesmysl. Ale v tom nejsou kořeny sociální spravedlnosti, takový výklad je falešný a zavádějící. Ty totiž spočívají ve vytvoření více méně rovných či přibližně stejných výchozích ekonomických a sociálních podmínek (příležitostí) pro seberealizaci a prosazení se každého občana. Samozřejmě ty nejde vytvořit v nějaké idealizované podobě, ale je možné a v demokratickém státě myslím i nezbytné o soustavné přibližování se k určitému optimu takových možností usilovat. Připomínám, že právě v tom spočívá jedna ze stěžejních zásad (nebo dokonce stěžejní) socialistické společnosti, podle níž jde o to, aby každý byl pokud možno "odměňován či oceňován především podle výsledků své práce". Myslím, že právě v tomto směru dokázali komunisté udělat hodně pozitivního, že tento stěžejní princip v zásadě v naší politické i ekonomické praxi fungoval. Odstranili totiž vykořisťování a parazitismus založený na vlastnictví kapitálu, na vlastnictví (velkého) produkčního, obchodního a bankovního majetku. To se však po listopadu znovu vrátilo (dokazují to údaje o nezdravém vývoji poměru mezi příjmy za práci a příjmy z majetků). Samozřejmě vím, že právě proto byli předmětem neutuchající nenávisti kapitalistů a jejich posluhovačů (a jim věřících) až „za hrob“. Protože aby mohli poskytnout do té doby absentující faktické právo takové rovnosti většině lidu, museli (a to bude platit i pro případné jakékoliv budoucí snahy sociální spravedlnost obnovit) přitom nezbytně zbavit reálně existujících sociálních nad-práv tuto majetkovou „elitu“ neodůvodněných a nezasloužených příjmů i reálné moci plynoucí z jejich majetků. Nemohou totiž vedle sebe působit sociální práva a ještě „rovnější“ nad-práva, to je logický a sociální rozpor.

Konstatuji, že se soukromým kapitalistickým vlastnictvím či zejména individuálním koncentrovaným velkovlastnictvím jsou spojeny dva zásadní společenské problémy. V prvé řadě jde v naší republice o způsob jeho nabytí jednotlivými dnešními vlastníky. Může být sice v zásadě legální, protože ho zákony kapitalistického státu a tedy i dnešní ČR záměrně umožňují, avšak přesto je převážně nelegitimní. Je totiž získáno nikoliv osobními zásluhami jako výsledek mimořádně dobré práce, ale jako výsledek vykořisťování druhých - včetně spotřebitelů a vkladatelů (viz znehodnocení úspor občanů a "lichvářské úroky" v našich bankách po r. 1990) - a spekulací ve všech jejich formách.   To platí obecně. V našich podmínkách pak lze doslovně říci, že toto "velkovlastnictví" bylo jako prvotní akumulace majetku nových kapitalistů v relativně krátké fázi státem organizovaného restitučního a hlavně pak privatizačního eldoráda doslovně ukradeno skutečně oprávněným vlastníkům, kterými byli a jsou ti, kteří si ho v průběhu poválečného období zaplatili ze své "společné práce", to je naprostá většina pracujících občanů. Dnešní režim je ovšem představuje jako ty „úspěšné“ s tím, že pokud jim to ti ostatní a „neúspěšní“ nepřejí, je to vlastně prachobyčejná a zavrženíhodná závist. Pravdou ale je, že vůbec nejde o neodůvodněnou závist ale o docela obyčejný a plně oprávněný vztek na takovou míru společenské nespravedlnosti, která se nám neomaleně roztahuje přímo před očima. V dané situaci ho nepociťovat by snad ani nebylo lidské.

Neboť v České republice jsme po r. 1989 začínali v podstatě všichni s holýma rukama, přičemž jen stovky nových nejvyšších politických a hospodářských představitelů mohlo brzy legálně získat průměrné platy blížící se např. 100 tis. Kč měsíčně (za rok 1,2 mil. Kč), což byl vlastně příjem prezidenta (jen pár jedinců, např. generální ředitelé bank, mohli tehdy mít měsíčně až 300 tis. Kč). Odečteme-li náklady osobní spotřeby, mohl každý z nich za pět let ušetřit tak nejvýše 5 mil. korun, tedy tak na nějakou tu průměrnou vilu. Je proto jako na dlani, že kdo z našich občanů v té době získal deseti či dokonce stamiliony - a tzv. dolarových milionářů už máme snad desetitisíce - je nemohl nabýt "poctivě". Noví velkoboháči jsou proto vlastně obyčejní raubíři a zloději. Slovo "podnikatel" se bohužel u nás mezitím pro mnoho lidí stalo takřka synonymem pro slovo gauner. Není už rozhodující zda svůj nový "majetek" získali přímým podvodem nebo okradením jiných, nebo v procesu oné podvodné a protiústavní privatizace snad i v rámci "zákonů". Stejně tak není rozhodující výmluva, že jejich další generace už bude žít "poctivě" po příkladu amerických Rockefellerů nebo Kennedyů. Poctivě se má žít od začátku a ne až si někdo nahrabe a pak to hodlá bránit zcela bezohledně a všemi prostředky jako něco, co mu patří podle nějakého přirozeného práva.

Za druhé platí, že kapitalistické velkovlastnictví vlastně v praxi neguje jakoukoliv demokracii a činí občanskou rovnost formální a dokonce lživou. Je vysloveně antidemokratické. Neboť individuální velké peníze mají i individuální velkou faktickou moc a bojovat s nimi účinně nemůže nejen obyčejný člověk, ale většinou ani orgány státní moci a správy. Tato "moc" si bez problémů může zaplatit nejen nejlepšího právníka, ale i policistu, celníka, státního úředníka, soudce nebo i poslance či ministra. Podplatit si politickou stranu a tím i její parlamentní klub. Umožňuje mu hlídat si a ovládat vlastní zaměstnance, i jiné občany-voliče. Kohokoliv veřejně proslavit nebo naopak očernit. Vykoupit se i z trestu, třeba jen uplacením oběti, která stáhne žalobu, dostat se z vazby na jakoukoliv kauci, nebo v nejhorším případě mu zajistit "fešácký" kriminál. Mít zkrátka vždy pravdu i když ji nemá. A nejen to. Nemusí už vlastně pracovat. Může se klidně trvale flákat a dokonce i své podniky může jen sem-tam "ovládat" z dálky, třeba z Baham nebo z Kypru. Jeho děti budou "od přírody" automaticky chytřejší, dostanou nejlepší vzdělání a je jim všestranně zajištěn speciálně lehký vstup do života, bez zátěže starostí ostatních mladých lidí. Protože "šaty dělají člověka" je boháč zcela jinak hodnocen, i když je třeba děvkař, narkoman, alkoholik nebo kriminálník. Dokonce si může zaplatit i vyšší zdraví a dlouhý život, vyléčit se z nemocí na které jiní nemají (ti musí šetřit i na ty regulační poplatky). Takže ve většině případů může táta jen připomínat synovi: "ty to v životě daleko nedotáhneš. Po mně nemáš co dědit ani ti nezaplatím zvláštní vzdělání. Ty sám nejsi ani kšeftař, ani nemáš povahu na to abys druhé okrádal a podváděl. Ty proto bohatý nikdy nebudeš, tobě zbývá jen ta vlastní práce."

Velkokapitalista tak má vlastně široká politická a sociální "nadpráva", i když tyto neplynou ze žádných zákonů. Ta jsou apriori společensky nespravedlivá, porušují princip společenské rovnosti, vylučují možnosti požadování a uplatňování sociální spravedlnosti. O to je horší, pokud takovými velkovlastníky nejsou domácí ale zahraniční kapitalisté a jejich firmy. Jednak je jejich vliv na "usměrňování" demokracie a života vůbec v zemi jeho působení ještě mnohem koncentrovanější a tedy i účinnější, a jednak se stávají přímými nositeli i uskutečňovateli kolonizace takové země, jejího ovládání ze zahraničí. Opět tu máme příklad jako na dlani. Je-li tisk sedmou velmocí a tzv. nezastupitelnou součástí demokracie, jak se s tím srovnává naše skutečnost, kdy jsou už rozhodující české sdělovací prostředky převážně v německém vlastnictví (přesněji řečeno ve vlastnictví Čechům vyloženě nepřátelských sudetských Němců), nebo jsou jimi aspoň usměrňovány nepřímo? V době kdy se znovu nepopiratelně bojuje a vlastně už prohrává zápas o naše národní zájmy vůči SRN, a kdy jsou tedy reálná znalost a veřejné prosazování mínění našeho obyvatelstva tak mimořádně důležité.

Není přece demokracií pouhá možnost jít jednou za pár let k volbám. Nelze mluvit o osobní svobodě, když o její míře v zásadních otázkách rozhodují nebo do značné míry spolurozhodují desítky či stovky kapitalistů či dokonce zahraniční kolonizátoři, ať jsou v jakémkoliv hávu. Nemůže být sociální spravedlnosti ve společnosti, kde o postavení a oceňování lidí nerozhoduje jejich faktická práce a chování a jejich výsledky, ale zpravidla už ve fázi vstupu do života "nedostižné" výhody dané jen určitým jednotlivcům předem v procesu privatizace, vykořisťování nebo dědictví.   Možno shrnout, že soukromé kapitalistické velkovlastnictví - i pokud pomineme příčiny jeho nabytí a růstu - je nejen ekonomicky neefektivní, je zdrojem korupce a úplatkářství. Hlavně je antidemokratické a v principiálním rozporu už i s výchozími podmínkami sociální spravedlnosti, a v neposlední řadě nástrojem zahraniční kolonizace země, zejména pokud je tak malá a zchudlá jakou je naše ČR. Vládne nejen podniky ale i politikou. To není politický slogan ale pouhé konstatování reálné skutečnosti. Proto máme-li být demokratickým státem, musíme i v tomto směru hledat a uskutečnit nápravu současného stavu. Samozřejmě demokratickými cestami a způsobem, který bude v souladu s požadavky ochrany lidských práv a svobod.

Dnes je však bohužel situace jiná, protože zmíněné příznivé výchozí podmínky nebyly využity, ba vlastně byly rozsáhle v rámci restitucí a privatizace zneužity. Převzaté společenské vlastnictví bylo mezitím rychle různými legálními i nelegálními cestami převážně rozkradeno, nebo je alespoň zcela nepřehledné. Není pravda, že jsou špinavé jen některé privatizační akce, naše privatizace je špinavá jako celek. Je to zločin, který však nelze promlčet, a proto je (bude?) na pořadu dne nový úkol a sice "vrátit občanům co jim bylo ukradeno."   Samozřejmě vím, že zatím jde jen o "výkřik", protože náš stát a jeho orgány, ani sdělovací prostředky, ani zahraničí se o protiústavní vyvlastnění několika bilionů (v dnešních cenách) majetku našich obyčejných občanů nezajímá. Přišli o něj nejen onou "restitucí a privatizací", ale i znehodnocením vkladů a důchodů a samozřejmě i úpadkem ekonomiky v procesu naší ekonomické reformy, hlavně v devadesátých letech. To však nikdo nechce vědět, ačkoliv nad "zámkem" každého potomka bývalého šlechtice, zpravidla navíc kolaborujícího za 2. světové války s Německem, se roní veřejně slzy po léta. Okradení malých občánků je však skryté, oni zatím neměli sílu se svého práva dovolat.

Náprava těchto činů by si ovšem vyžádalo učinit odpovídající nezbytné ale přitom důrazné politické a právní kroky. Nejen proto, že privatizační akce byly protiústavní, ale i proto, že 40 let komunismu více než dostatečně ukázalo, že bez třídy kapitalistů-velkovlastníků to šlo docela dobře. Scházela nám řada věcí, oni (fabrikanti, statkáři, potomci bývalé šlechty, katoličtí preláti, lidé z „nejlepších“ rodin atd.) však určitě nikoliv. Bylo určitě správné zbavit se rychle úzké "třídy" komunistických funkcionářů a tehdejších vládců tohoto našeho společného vlastnictví, nikoliv však obnovovat kapitalisty na úkor poškození naprosté většiny ostatních občanů. To bylo a je antiefektivní, antipokrokové, antidemokratické a sociálně nespravedlivé.

Vracení toho co bylo ukradeno - což platí jako aktuální slogan současnosti i když tentokráte vymyšlený nikoliv komunisty ale právě naopak jejich úhlavními protivníky (vůči komunistům) – by nemohla být samozřejmě považována za nějaké nové znárodnění, ale byla by pouze nápravou práva. Nejde však o to, přistupovat k němu jako k ojedinělému aktu, ale zasadit ho do širokých souvislostí revitalizace našeho společenského vlastnictví občanů, a od samého začátku do konce ho uskutečňovat pod kontrolou veřejnosti.   Mimo jiné by bylo správné a možné ústavu doplnit o další základní princip, podle něhož "majetek získaný nepoctivým a bezpracným způsobem - byť i ne protizákonně - se nikdy (nepromlčitelně) nemůže stát soukromým (osobním) vlastnictvím", a to ani příbuzných či dědiců. A lze se oprávněně domnívat, že při jejím dodržování by noví super-boháči či velkovlastníci už snad ani nevznikali. Neboť kde se nebude krást, podvádět, vydírat, vykořisťovat, šidit, tolerovat neplacení dluhů, žít a bohatnout z pouhých spekulací, zkrátka v sociálně spravedlivé společnosti, kde budou lidé v zásadě hodnoceni podle výsledků své práce, tam k tomu v podstatě nemůže dojít. Takže ani nebude třeba se bát, že někomu bude v budoucnu trvale hrozit odebírání velkých majetků.

Lidé potřebují ke svému životu, práci i výchově dětí co nejvíce klidu a jistoty. To je nejen otázkou sociální, ale i předpokladem uchování osobního zdraví. Člověk vždy potřebuje určité perspektivy vlastní budoucnosti i svých rodin. Konkretně řečeno rozhodující hmotné i nemateriální sociální jistoty. V tom je nesporně rozhodující jistotou zabezpečení řádné a odpovídající placené práce po celou dobu jejich ekonomické aktivity, tedy zaměstnanosti či možnosti samostatně podnikat. V podmínkách 21. století docela samozřejmě také zajištění dětí do doby jejich dospělosti a žen v mateřství. Ochrany a bezpečnosti práce, ochrany zdraví, léčení i pomoc v nemoci. Zabezpečení odpovídajících životních podmínek invalidů i důchodců. Ochrany a zabezpečení vlastních úspor všeho druhu. A pro všechny řádně platící občany také bydlení. Lze odpovědně prohlásit, že právě toto předchozí režim dokázal. Ne na nějaký okamžik ale na čtyři desetiletí, takže vlastně natrvalo. V našich dobách nebyla ani na okamžik nezaměstnanost, lidé dostávali řádně a včas výplaty, byla tu široká podpora dětí i matek (nejen dětské příspěvky a slevy na daních z příjmů, mateřské příspěvky či porodné, ale i rozsáhlá síť jeslí, mateřských školek, školních jídelen a družin, domovů dětí a mládeže). Nemocní měli k dispozici bezplatné zdravotnictví a byla jim po celou dobu nemoci vyplácena nemocenská podpora. Handicapovaní (invalidé) dostávali vlastní důchody a navíc jim byla zabezpečována pro ně specificky vhodná pracovní místa. Důchodci měli bez výjimky starobní důchody.

Samozřejmě leccos z toho se dá ať už odůvodněně nebo i neodůvodněně kritizovat. Třeba to, že komunisté nejen zabezpečili práci, ale že také do práce „nutili“ uzákoněním pracovní povinnosti. Ale to je podle mého soudu jen druhá strana mince. Je to jakási společenská trvale platná smlouva, podle níž není možné, aby pracovali pro sebe i společnost jen někteří a jiní se jen vezli. Odpovědnost je tu společná. Postupovat jinak by vlastně znamenalo podporovat či aspoň tolerovat parazitismus. Nebo se namítá, že peněžité podpory v podobě dětských přídavků, mateřských příspěvků, nemocenského či invalidních a starobních důchodů byly nedostatečné a měly být proto vyšší. O tom si sice dá diskutovat ale vždy platilo a bude platit, že tady je třeba posuzovat nikoliv jen jejich nějakou absolutní výši ale především zásadní relace jejich poměru k průměrným platům, které se vyvíjí podle ekonomické situace dané doby. A k tomu lze jen říci, že tehdy byly rozhodně pro příjemce výhodnější než dnes, což nejlépe prokazuje propad výše starobních a invalidních důchodů.

Kapitalistický režim všechny tyto sociální jistoty smetl a naopak nastolil pro většinu lidí, občanů – voličů období všeobecné sociální nejistoty, strachu a stresů. Především pro ně nemá práci (dokonce ani to proslulé mytí oken nebo v kotelnách) a někdy se za ni ani neplatí, stát necítí odpovědnost za zajištění jejich bydlení, dokonce ani pokud jde o rodiny s malými dětmi nebo matky samoživitelky. Vůbec nebrání nehoráznému zvyšování cen základních životních potřeb spojených s bydlením (nájmů, elektřiny, plynu, vody) ani služeb sociálních zařízení pro děti. Nezajímá ho neustálé znehodnocování životních úspor, jak vkladů tak i prostředků vložených do cenných papírů, jejichž vydávání umožňuje platné zákonodárství. Přestože snad všechny druhy sociálních podpor i „zákonných“ důchodů neustále relativně (často i absolutně) klesají, dělá mu starost spíše výše rozpočtových mandatorních výdajů, kterými je má sám povinně zajistit. Hlavní snahou je pokud možno i tady přenést jejich budoucí výplaty na individuální iniciativu a „odpovědnost“ jednotlivých občanů.

Důsledky toho všeho jsou pro lidi katastrofické. Znovu se blížíme půl milionu nezaměstnaných, tisíce lidí nedostávají navíc po řadu měsíců za svoji řádnou práci výplatu, často se jí už nedočkají vůbec. Takřka denně jsou vyhazováni lidé po stovkách i tisících z podniků výrazně omezujících svoji činnost či dokonce končících svoji existenci vůbec. A to se ještě vedou politické diskuse na téma, jak toto vyhazováni z práce pro zaměstnavatele dále usnadnit, jak běžné pracující ještě dále zotročit (mimochodem praskly už mezitím i případy přímého zotročení zahraničních dělníků podle vzoru bavlníkových plantáží v kdysi otrokářských USA). Vznikla nám nová společenská třída desetitisíců bezdomovců, somráků a žebráků. Jako v té pověstné latinské Americe už nám dnes stovky bezprizorných dětí žijí na ulicích a stávají se z nich narkomani nebo prostituti, často obojí. To už v našich časech patřilo jen do říše hororových pohádek.

Narostly nám sociální nejistotou založené dluhy a z nich statisíce exekucí domácností. Lidé nad padesát let, invalidé nebo matky s malými dětmi jsou při hledání často jakékoliv práce takřka bez vyhlídky a zůstávají trvale v beznadějné situaci. Přidruženým ale přirozeným efektem toho všeho je už neřešitelný narůstající počet sociálních ghett a squatterů v mnoha velkých městech, i narůstající počet každoročních sebevražd ze sociálních důvodů, hlavně z řad dlouhodobě nezaměstnaných nebo lidí neschopných zaplatit své dluhy. Z toho desítky těchto anonymních obětí kapitalismu už volily smrt tím neotřesnějším způsobem, to je sebeupálením. Na rozdíl od historických případů Palacha a Zajíce se však už o tyto případy nikdo nestará, nikoho to nezajímá, jedinou snahou politiků a medií je jejich ututlání. Aby o nich pokud možno nikdo nevěděl, aby se o ně nikdo nezajímal. Tím spíše o jejich dopisy na rozloučenou, v nichž uvádí sociální důvody těchto svých činů. Pokud se má mluvit o zločinech, tak jen o zločinech komunismu. Tam je naopak dovoleno vše a ještě mnohem víc.

Do toho všeho náš draze placený kapitalistický stát jen vykřikuje, že se „každý musí o sebe postarat sám“. Přiznám se, že osobně nad takovým vývojem trnu hrůzou. Že se může v naší republice znovu stát něco takového mně a ani mé okolí nenapadalo ani v těch nejhrůznějších snech. Že se vrátí svět pánů továrníků a statkářů, dokonce knížat či hrabat. Že znovu budou milost-paničky na straně jedné a služky na straně druhé. Že ve školách už od těch nejmenších naroste oddělená vrstva dětí – socek, jimž ty „úspěšnější“ mohou dávat dennodenně najevo své pohrdání a odpor. Že do toho budou kázat katoličtí kněží a jejich ještě vyšší šarže o odpuštění a lásce, a usilovat přitom o nahrabání dalších majetků. Atd.atd.

Život většiny občanů se za komunismu přece jen vyvíjel k lepšímu, jeho špatné stránky byly postupně odstraňovány nebo aspoň zmírňovány. V kapitalismu se jim však vede stále hůř a není naděje na pozitivní obrat ani v budoucnu. Došlo ke všeobecné ztrátě lidské důstojnosti zaměstnanců a v podstatě fungující demokracie na pracovištích,  a místo toho nastoupila nadvláda všeobecného strachu a obav. Stali se pouhými poskoky zbohatlíků a nafoukaných zápaďáků, jakož i hulvátsko plantážnických manýrů řady manažerů, proti nimž nemají možnost se odvolat. Tato situace jim pochopitelně často láme páteř a morálku, což mimo jiné také zvyšuje hladinu domácí kriminality.

Lidé chtěli demokracii a suverenitu, a místo toho dostali onen zlodějský kapitalismus a daleko hrubší domácí i cizí poddanství, než bylo to komunistické. Takže můžeme jen volat - zvítězili jsme, (a v duchu) porazili jsme se! Co na to všechno lze vůbec říct, když pouhé bědování nemá cenu. Co na to mají říkat naši utrápení a utlačovaní obyčejní a slušní pracující, oni občané a voliči. Kteří musí často žít jako štvaná zvěř. Bohužel ti jsou přitlačeni k zemi a bojí se každého dne, zda jim nepřinese vyhazov z práce. Protože jsou nuceni žít masově ve strachu a obavách z budoucnosti, jsou pod tlakem doby ochotni se podrobit mnohdy čemukoliv a komukoliv. Jak známo, pociťuje strach především o zaměstnání, o výplaty či o zákazníky už více než polovina populace (v únoru 2009 to bylo údajně už přes 80 %). Kromě toho mají odůvodněný stres z  narůstajících dluhů, exekucí až bezdomovectví. Ze znehodnocování a ztráty svých těžce nahospodařených celoživotních úspor. Samozřejmě z toho i z případných nemocí nejen fyzických ale zejména duševních. Jak víme, ty už dokonce čím dále víc postihují i dobře placené manažery, kteří se bojí o ztrátu svých dobře placených sinekur. Jsem po těchto zkušenostech čím dál víc přesvědčen, že režim, který se takto vůči vlastním občanům chová, který jim není schopen zajistit a to za drahé peníze ani to nejzákladnější, to je OSN zaručené právo na práci, nemá právo na existenci. Že to není možné? Jak to, když to tady už oněch 40 let bylo a fungovalo…

Demokracie nebo demokratura? Čast 2.

František Nevařil 4.3.2010

Jednou z hlavních vymožeností nového režimu má být svoboda slova, kterou jsme u nás prý úspěšně obnovili. Na rozdíl od komunismu teď údajně všichni mohou myslet, veřejně psát a říkat co chtějí. V mediích, v diskusích, v peticích, ve vlastní tvorbě či na demonstracích. Zkrátka vždy a všude. To je ale lež jako věž. Ve skutečnosti přirozeně rozhodují vládci sdělovacích prostředků co si máme a můžeme myslet. O čem se píše a mluví a čem nikoliv. Neboť hlavním nástrojem současné cenzury není přímá kontrola, ale zásadní embargo na informace, témata a autory, kteří se režimu nehodí a proto se nikam nedostanou; v tomto směru nějaké Haló noviny a dokonce ani internetové Britské listy nelze považovat za nějaký významnější zdroj kritických názorů, to je jen šidítko aby tady "něco" takového bylo, co je však současně odsunuto na jakýsi "okraj" naší civilizované společnosti a mimo dosah a zájem "slušných" lidí.

Slyšíme kolem sebe stovky banalit a klepů jen proto, aby lidem nenapadalo zabývat se vážnějšími a zásadními otázkami jejich vlastního života, uvědomit si masovou novou vlnu myšlenkového glajchšaltování a deformací nejenom v pouhém zpravodajství, ale i v literatuře a umění, a dokonce - a to ve zdaleka neposlední řadě - i v nejrůznějších vědeckých, odborných a jiných tzv. dokumentech nedávné historie i současnosti. Lidem se tak soustavně vytírají oči a odvádí jejich racionální pozornost, jen aby je nenapadlo zabývat se skutečným stavem světa, zvráceným systémem kapitalismu a současného stadia jeho vývoje, to je globalizace (super imperialismu).

Nemohu a nehodlám obhajovat komunistickou nedemokratickou praxi. Dovolovali také mediím jen to, co bylo v souladu s požadavky a doporučeními KSČ. Prosadili „zákonem“ monopol marxistické ideologie a to ve zvrácené dogmatické podobě. Je správné, že byl zrušen, ale proč místo slibované názorové plurality je opět přípustný jen jeden ideologický monopol, opět jen eintopf i když tentokráte samozřejmě antisocialistický a antimarxistický a tedy obhajoba věčného a nejlepšího kapitalismu (bezbřehého liberalismu a globalizace) a křesťanské či v našich poměrech středověké katolické ideologie. Tedy ideologie totalitní církve, která sama odmítá svobodu myšlení a v rozporu s Listinou lidských práv a svobod ji svým členům zakazuje, když jim ukládá "v jednoho Boha věřiti budeš!". Nehledě na to, že soustavně uplatňuje stejně protiústavní a diskriminační zákaz výkonu povolání (pro ženaté kněze, pro ženy-kněze). Zkrátka marxisticko-socialistická ideologie byla koncem 20. století rázně vymýcena metodou nastolení ideologie zcela opačné, propojenou dokonce s radikálními snahami o restauraci a indoktrinaci katolictví jako tomu bylo po Bílé Hoře (za čtyři sta let se v tomto směru jak se zdá nic nezměnilo, nikdo se nepoučil. Že se to nedaří je věc jiná). A to má být ona pravá demokracie?

  V této zemi přece pořád žijí statisíce či možná miliony ateistů, materialistů, marxistů, demokratických socialistů atd., ale jejich názory, důvody, důkazy takřka nikdo nezná, k nikomu se nemohou dostat. Domácí i zahraniční sdělovací prostředky všeho druhu o nich prostě neví a nechtějí vědět. Oni totiž nemají aktivní přístup k informačním kanálům, jejich názory jsou všeobecně a důsledně embargovány, už neexistuje žádná Svobodná Evropa aspol., která by je vykřikovala denně do světa, jako kdysi ty antikomunistické. Naše svoboda slova zná jen to co se hodí kapitalismu do krámu, co ho podporuje a udržuje, jinak funguje spiknutí mlčením...

Do této sféry svobody přesvědčení spadá i dřívější tak proklínané „utlačování“ náboženství, především svaté obecné církve katolické. Z vlastní zkušeností ovšem můžeme říci, že s komunisty jak ona sama tak i její představitelé vcelku ochotně spolupracovali a to až na nejvyšší vládní úrovni, a měli za to od státu své docela slušné hmotné zajištění. Ale ty stížnosti nejsou stejně moc pravověrné. Pokud třeba v začátcích padesátých let rušili či omezovali kláštery, dělal to jak víme i někdejší rakouský císař Josef II. (už tenkrát se nevědělo k čemu jsou vůbec dobré), a nebyl za to ani exkomunikován. Ale podotýkám, že „válku“ vyhlásil papež když v r. 1949 obecně exkomunikoval komunisty z katolické církve, a ne oni.. Na toto téma se sice dá hodně diskutovat a na komunisty nadávat ale faktem zůstává, že počet přesvědčených věřících i náboženských úkonů u nás klesl a klesá hlavně až po listopadu. Před tím tady byla určitá dlouhodobá náboženská a církevní stabilizace. Neznám údaje z ČR, ale podle údajů ze Slovenska, a ty budou asi pro nás obdobné, soustavně a významně tu klesá třeba počet návštěvníků kostelů, církevních křtů, církevních sňatků i církevních pohřbů. Sám kardinál Vlk prohlásil, že do jejich kostelů pravidelně chodí snad jen 4 % obyvatel. Takže jak se to srovnává s komunistickým útlakem, když ten hlavní propad věřících a náboženských služeb nastal až po roce 1989? Ne v dobách nesvobody ale v dobách svobody?

Místo kritického hodnocení kapitalistického systému je naše pozornost záměrně soustřeďována do zástupných oblasti, kterou se bohužel stala i stereotypní forma "obhajoby" lidských práv. To je určitě v pořádku, pokud by to nebylo tak průzračně a nespravedlivě jednostranné. K jejich porušování totiž může "docházet" jen v zemích, které se nepodrobily či nehodlají podrobit světovládným USA - v Číně, Bělorusku, Venezuele či na Kubě, nikdo však ani nepípne o podobných nebo ještě horších hříších tohoto druhu k nimž dochází třeba v Saudské Arábii, Izraeli, Kuvajtu, Arabských emirátech nebo Pákistánu. Naši pseudohumanisté licoměrně lkají nad ztrátou národní samostatnosti Tibetu (přičemž mají za nezbytný návrat dalajlámy k politické moci, člověka jenž byl před svým útěkem šéf-otrokářem svého lidu), ale vůbec je nezajímá třeba daleko krutější osud počtem pětinásobného národa Kurdů. Bolel je úděl kosovských Albánců, nikoliv však útlak Palestinců Izraelci. Takovou dvojí míru přece ani jen průměrně inteligentní člověk nemůže brát vážně, aspoň ne na dlouho.

Neohrabaná exkomunikace a cenzura po komunisticku byla vystřídána daleko mazanějšími a kamuflovanějšími exkomunikacemi a cenzurou po „demokraticko“ kapitalisticku. Porovnávejme. Prý potlačovali vědu a významné vědce. Nevím koho – snad Engliše nebo Patočku? Vím ale o daleko významnějších světových vědeckých kalibrech potlačovaných a odmítaných dnes. Nelze tu nepřipomenout Karla Marxe, který mezitím i na tom vyspělém západě přichází znovu ke slovu, nebo dokonce už někdy i Charlese Darwina, který je snaživě překrýván metafyzickou kreacionistickou teorií inteligentního designu. Prý zakazovali významné umělce. Za to ale nyní máme poplivaný socialistický realismus a jeho nositele, desítky odstraněných soch významných osobností a připomínek památných událostí vytvořených v reálném socialismu.. Dnešní svoboda slova a tisku nepřipouští publikaci nebo uvedení řady (většiny?) klasických děl socialistické literatury, dramatu nebo televizních či rozhlasových inscenací. Vysmívá se filmům a la major Zeman nebo Jakub Sklář, za to nám cpe jiné agitky typu Zdivočelá země, Zapomenuté světlo a desítky jiných jim podobných. Jen ti noví hrdinové a noví padouši pochází z jiných líhní. Trezorových filmů a dokumentů je dnes určitě mnohem víc než tomu bylo kdysi. Nikoliv zakázané(?) ale (stejně jako za komunismu) nepřípustné jsou dokonce i velmi oblíbené písničky a zpěváci. Nejen z padesátých let, ale třeba i taková notoricky známá pořád živá „Poupata“ od Michala Davida. Nebo ruské písně a hudba vůbec. Jen si vzpomeňte co všechno se vám dříve líbilo a co si nyní si ze záhadných důvodů v rámci demokratické svobody slova a svědomí nemůžete přečíst, vidět nebo poslechnout.

A co samotní tvůrci. Kolik jich zase píše (tvoří) jen do šuplíku, kolik jich vydává jen v samizdatech? Kdo ví, že kromě oficiálně uznávané a podporované Obce spisovatelů existuje i řádně registrovaná Unie spisovatelů? Jejich zhruba 130 „zakázaných“ či nedovolených členů, spisovatelů a básníků, jako by neexistovalo. Nedostávají prostor nejen k publikaci a distribuci ale ani k sebe-okrajovějšímu veřejnému představení anebo vyjádření. Pokud něco od nich náhodou vyjde, nestojí to ani za recenzi, tím spíše pak za nějaké upozornění v příslušných kulturních rubrikách. Vůči nim je zkrátka uplatněno totální embargo, spiknutí mlčením. Jsou to dnešní (antikapitalističtí?) disidenti žijící v jakési polo-ilegalitě a organizovaném zapomnění. O nějaké podpoře, nějakém grantu či dotaci dostupné řadě šmíráků si přes opakované požadavky mohou jen zdát (ty patří jen tomu kdo poslušně posluhuje). Žádný zahraniční státník si je při své návštěvě nepozve na okázalou snídani. Jen proto že neohnuli hřbet, nepřeběhli a uchovali si samostatné a nezmanipulované myšlení.

Svoboda myšlení a zákazy rovněž funguje "jen" po kapitalisticku, tedy fakticky neexistuje tak jako dřív, i když umlčování myšlení je obráceno proti jiným. Pořád působí (většinou ale už nejen dočasné) zákazy nebo aspoň oficiální „neobliba“ umělců a uměleckých děl - viz namátkově zpěváci M. David, P. Novák, J. Štědroň, herci Jelínek, Vala či Větrovec, spisovatelé Kostrhůn, Sýs, někdy i Frýbová, režisér Sequens, seriály Nejmladší z rodu Hamrů, Jakub sklář, Vlak dětství a naděje, Muž na radnici atd., pro písně - sbory 50. let, pochody čs. armády, zmíněné Davidovy Poupata atd. Spartakiády - skutečně celosvětově unikátní svátky masové tělovýchovy jsou tabu, nejvýše se jim naši hrdinové okamžiku podle v rámci své duševní úrovně pošklebují. Ve škole a sdělovacích prostředcích vymizel marxismus, socialismus, materialismus, dokonce ateismus - němuž se u nás v roce 2001 přihlásilo veřejně 58 % obyvatelstva - atd. Místo toho se všude tlačí, prosazuje, podporuje a platí indoktrinace středověkého katolického tmářství - na základních i vysokých školách, v sociálních ústavech, ve věznicích i armádě. "Neexistují" pojmy jako třeba revoluce, sociální spravedlnost, neefektivnost soukromého vlastnictví, vykořisťování, společenské třídy, kapitalismus, imperialismus - všechno to podléhá vše zahrnujícímu informačnímu embargu. Knihovny v 70.letech vyřadily spoustu knih, zůstaly však jen v úschově a v 90. letech se znovu vynořily. V 90.letech byly staženy stejně tak "nežádoucí" knihy a publikaci, a byly likvidovány tak, že už je nikdo nikdy neuvidí.

Kolikrát jsme slyšeli, že ten či onen herec nebo jiný umělec za komunismu trpěl, protože nemohl třeba nějakou dobu hrát v televizi nebo ve filmu. I když se nám zřejmě pošetile zdá, že někteří trpitelé tohoto typu ani z obrazovky neslezli. Jaká to nezapomenutelná křivda. Dnes je tomu ale přesně naopak. Dnes mohou všichni. Pravda až na ty nedovolené (opět někým a někde zakázané?). Týká se to nejen posmívané Jiřiny Švorcové, ale i mnohých dalších, nejen už výše zmíněných. Jen asi proto, že byli a zůstali komunisty? Ještě štěstí, že většina bývalých i současných hvězd na svou minulost a přízeň nám prokazovanou včas zapomněla a dává hlasitě najevo svoje nynější pravé politické sympatie a hlavně plive na komunistické zločince. Vědí, že kopání do „mrtvoly“ je nic nestojí a získají za to i osvědčení věrnosti. Ti nejlepší z nich rychle zapomněli, že byli kdysi rádi zasloužilými nebo i národními umělci aby měli „vyšší tarif“. Jinak by si určitě už dnes také nevrzli a jak by potom platili své hypotéky? A to už vůbec nemluvím o novinářích, o těch proslulých příslušnících sedmé velmoci a strážcích demokracie. Ti snad dokázali přeběhnout všichni, někteří hodně daleko (viz případ Porybný nebo Štětina). Když je poslouchám nebo čtu, jako bych žil v goebbelsovském Protektorátě Čechy a Morava. Konečně kolaborant jako kolaborant. Jen ti současní zatím nedošli odsouzení a potrestání. Zatím jim musí stačit morální zhnusení nad jejich počínáním.

Vyvinula se nám specifická skupina nových progresivních vědců, vynálezců „skutečně pravdivé“ historie (hlavně 20. století), koncentrovaných v Ústavu soudobých dějin AV ČR či dokonce proslulém ÚSTRku. Nejenže získávají zásluhy za to, že vymysleli a vymýšlejí (ve skutečnosti przní) zcela novou antičeskou a antisociální historii Československa a České republiky, ale současně bojují za její vysoce aktivní prosazování ve výuce všech typů škol příkazem, už od těch základek. Jsou navíc všestranní, nejen píší, ale organizují jako podle partesů i příslušné přednášky, pořádají výstavy, vytvářejí potřebné dokumenty (často skoro z ničeho), a dokonce dokáží obsadit celý Václavák jen aby upoutali pozornost veřejnosti na své objevy. Jistě si za svoji záslužnou práci brzy vyslouží nějakou tu státní cenu či vyznamenání.

To všechno se dá dělat a dělá v kapitalismu bez jakýchkoliv konkretních cenzurních zákonů a institucí (zákony jsme konečně nepotřebovali ani komunisti). Cenzura je to ovšem mnohem dokonalejší, anonymnější a účinnější. K jejímu provozování stačí vlastně ekonomický a sociální zájem jejich šéfů v pozadí, tedy hlavně majitelů příslušných medií, divadel a podobných zdrojů veřejného mínění. Za ty veřejnoprávní tahá v pozadí nitky celá politická garnitura. A pokud někdo něco nedovolí, nepřipustí nebo přímo zakáže není to vina někoho nahoře jako tomu bylo za komunistů (nejlépe jak víme se připomíná přímo ÚV KSČ, který tak prý doslovně sledoval každého tvůrce individuálně – to byla „pozornost a péče“ jakou dnes umělci už nevidí!), ale oni producenti, režiséři a podobní tak jednají jen v zájmu naplnění svých uměleckých záměrů. To jim přece nikdo nemůže vyčítat. I když všechno to se kolem a kolem vidí, slyší a čte je zase na to jedno brdo jako za totáče. Všechno na vlně antikomunismu, antirusismu či antičíny, a pro-amerikanismu (USA), proizraelismu, prokapitalismu.

Tím vším nechci říci, že snad to je dnes horší, to si nedovolím, ale jen pozoruji, že to ani dnes není jiné. Na novou vyšší svobodu a pluralitu nic moc. Podle toho se ani KSČ nemusí dodatečně nějak zvlášť za „nesvobodu slova“ stydět. Jak vidím, nijak v tom mimořádně nevynikla. Dnes má propaganda jen jiný nátěr, ale její podstata zůstala. Navíc „slovo“ už ztratilo svůj někdejší význam, ztratilo svoji údernou sílu a význam. Nikdo z mocných si nakonec z něho tolik nedělá, mezitím naučili lidi je ani neposlouchat. Přestalo se mu totiž věřit, přestalo být bráno vážně. V tom je hlavní rozdíl proti totalitním časům. A v diskusích má dnes každá blbost stejnou váhu jako ta nejlogičtější pravda a moudrost. Kdo se potom v tom má vyznat? Konec toho je či bude stejný v kapitalismu jako v komunismu. Soudní lidé prostě přestávají jakýmkoliv informacím podávaným domácími i zahraničními mainstreamovými medii věřit.

Naši politici, sdělovací prostředky a většinou i "mistři kultury" se pošklebují tzv. komunistické morálce, která prý nás strhla o 40 či ještě více let zpátky a vyřadila nás z rodiny civilizovaných zemí. V čem její "nízkost" spočívá ale nikdo konkretně nespecifikuje. Jak si s tím totiž máme srovnat až polistopadový výbuch kriminality, která se skokem zvýšila takřka čtyřnásobně (v tom právě těch nejtěžších zločinů - loupeží, přepadů a vražd, nárůst kriminality mladistvých), drog a narkomanie, vandalství a sprejerství, prostituce a obchodu se ženami, tunelování podniků a bank, korupce atd. Neboť podle mého soudu morálku nelze měřit ničím jiným než takovými prokazatelnými fakty, nemá smysl vágně a neprůkazně žvanit o nějaké vymýšlené národní závisti či udavačství. Průkazem úrovně morálky dané společnosti je ale především právě stav kriminality, podmíněné ovšem na druhé straně do značné míry panujícími politickými a sociálními poměry. Neboť nejde o to, co si kdo myslí, ale jak jedná, jak prospívá nebo škodí jiným.

Proto jeden z požadavků základních sociálních jistot představuje nesporně také vnitřní bezpečnost obyvatelstva. Bohužel zločin v našem kapitalismu takřka skokem nabyl zcela nových a s našimi bývalými poměry nesrovnatelných forem. Máme tu už dnes všechno co jsme dříve znali jen ze západních  filmů a znělo to pro nás tak moc neskutečně až exoticky. Sice statistika kriminality z osmdesátých let ze stránek ministerstva vnitra zmizela, přesto však všichni nejen tušíme ale víme, že její četnost a povaha je zcela nová a dosahuje skoro amerických (USA) parametrů. Počet vražd na území na srovnatelném území ČR a SR naráz vzrostl v průměru o 200 ročně. Máme už také stovky loupeží bank a bankomatů ročně. Přepadá, loupí, střílí a vraždí se i ulicích jako na poutích, obchoduje se s kdečím zakázaným a trestným, přes hranice už nepronikají nějací jednotlivci ale organizovaně se provážejí ilegální cizinci (často ženy jako bílé maso a pracovní otroci) po stovkách a tisících, auta se kradou masově, drogoví dealeři vládnou ulicím a klubům, běžné je vymáhání výpalného za ochranu či „zajištění“ práce, přišlo k nám nové povolání nájemných vrahů atd. Nesmírně vzrostla brutalita zločinů a stále větší počet trestných činů páchají mladiství. Každý to už bere více méně jako fakt a snad i jako nezměnitelnou hrozbu kvality života.

Máme tu už dlouho etablované mezinárodní i domácí mafie a organizovaný zločin. Vnucuje se nám názor, že jde převážně o tzv. "rusky mluvící mafie", ale je tomu opravdu tak? Vždyť především jde o mafie balkánské (kosovských Albánců, bulharské), nigerijské, arabské, turecké. Jistě i ukrajinské a ruské, ale je třeba si připomenout, že i do těchto zemí přišla tato forma špičkové kriminality stejně jako ostatní už zmíněné formy "negativní morálky" z onoho vyspělého Západu, především pak právě z USA, že její centra jsou tu až druhotná. Krize a úpadek naší morálky tedy není výsledkem divokého Východu, ale už dávno zralým a známým plodem a importem z civilizovaného Západu.

Našim novým morem se stala masová korupce, pro jejíž rozsah se nás naši západní "přátelé" až štítí. Jistě tu byla i dříve jako konec konců v každé jiné zemi. Zase ale nutno připomenout, že podle vysoce kvalifikované analýzy z konce osmdesátých let se tehdy v ČSSR korupce podílela na hrubém domácím produktu zhruba jen 1,5 %. Jednotkou korupce bývala ona pověstná "flaška", její špičku tvořily stovky až pětistovky dávané v obchodech, či dokonce tisícovky věnované někdy z "vděčnosti" lékařům. To dnes máme jiné míry - korupce je stejně a ještě snad více masová ale její úroveň se přenesla do statisícových až milionových částek vázaných především na poskytování výhodných zakázek nejen domácím ale hlavně "ušlechtilým" zahraničním dodavatelům (víme, že v řadě zemí je taková korupce sankcionována zákonem, např. přímo v sousední SRN). Takže dnešní příjemci úplatků jsou úplně jiní kabrňáci než oni socialističtí žabaři, vždyť také naše statistika její podíl na HDP odhaduje nejméně na desetinu (Transparency International její výnos odhaduje na 200 mld. Kč ročně). Je to uplácení politiků na všech úrovních, velmi narostla korupce policistů a dokonce jsou známy i jsou známé také případy soudců. A to nemluvíme o rozsáhlých milionových až miliardových daňových a celních podvodech, neplacení úvěrů, tunelování bank a investičních fondů atd.atd.

Komunistický stát byl údajně policejním státem. S tím je ale v rozporu skutečnost, že tento "policejní" stát měl podstatně méně policistů než ten dnešní demokratický. Neboť počet "státních" policistů ČR dnes o několik tisíc převyšuje počet policistů (dokonce včetně členů StB) celé bývalé federativní ČSSR, a to nepočítáme navíc pracovníky BIS a rozvědky, další tisícovky příslušníků městských policií a soukromých či podnikových ochranek. Podle hrubých informací se jejich počet údajně rovná nebo dokonce převyšuje už tak vysoký počet státních policistů. Situace přitom byla za doby komunismu taková, že jen vzácně se po občanovi požadovalo aby se legitimoval, zatímco dnes musí průkaz vytahovat skoro pořád, pomalu při každém vstupu či jednání v bankách, podnicích či redakcích. Navíc ho na „citlivých“ místech prověřují kontrolní rámy, hlídají všudepřítomné kamery atd. Všude jsou zabudována nejrůznější ochranná bezpečnostní zařízení. A přitom to všechno není moc platné. Ze zkušenosti jednoho známého mohu doložit, že jen z jeho domu, v němž žije 6 rodin, byli už 7 x za deset polistopadových let postiženi krádežemi, podvodem, pokusy o vloupání a dokonce osobním přepadením, tedy něčím co jsme si dříve neuměli ani představit a znali jenom z románů nebo filmů. Vždyť se u nás většinou ani na noc činžovní domy vůbec nezamykaly a nic se nedělo. Takže jsme za komunismu měli světovou raritu – policejní stát skoro bez policistů.

Tito bývalí policisté ovšem byli daleko efektivnější a úspěšnější také co se týče počtu (podílu) objasněných případů, Bez supermoderní výpočetní a jiné techniky, rychlých aut, radarů, videokamer, vrtulníků, masových odposlechů a nevím čeho ještě. Víme, že např. vraždy byly dříve objasněny skoro ze 100 %. V roce 2007 (196 vražd) už jen z 89 %. Z celkového počtu 357 tis. zjištěných trestných činů jich bylo objasněno jen 137 tis., tedy necelých 40 % (u hospodářské kriminality z poloviny, u obecné kriminality z pouhé čtvrtiny). Dříve to byly nejméně 2/3. Z toho u majetkové trestné činnosti jen z 18 %., takže se u nás krade a loupí skoro beztrestně. Nehledě k tomu že velké milionové a stamilionové kauzy různých většinou snad vzhledem k pojetí našeho práva i legálních podvodů zůstávají zcela nezjišťovány a také netrestány, naopak zakládají nové bohaté rody budoucího panstva. Mimochodem, za tu mimořádně dobrou práci byli naši dřívější policisté patřičně po listopadu odměněni masovými čistkami a vyhazovy ze služby. Je vidět, že noví mocní páni nejsou vůbec jiní, jak slibovali.

Konečně podívejme se na zločiny komunismu v jeho nejdivočejších letech a srovnávejme je s ušlechtilým západem. Tak např. nápad nových trestných činů v ČSSR v r. 1957 činil jen 56 % proti roku 1950 (zhruba v téže době - v letech 1946 až 1956 - např. v USA stoupl počet těžkých zločinů o polovinu). V roce 1957 u nás připadlo na 100 tis. obyvatel 651 odsouzených osob, zatímco v SRN to bylo 2076, v Rakousku 2619 a v USA 2518 osob. Podobné tendence lze vidět i při hodnocení kriminality mladistvých, kde počet odsouzených z těchto řad v roce 1957 připadajících na 100 tis. osob klesl na 35 osob (ve srovnání s kriminalitou mládeže v první republice byl zaznamenám pokles na polovinu), přičemž v USA to bylo 411, v SRN 147 a v Rakousku 195 osob. I z těchto omezených údajů je vidět, že bychom potřebovali skutečně průkazné a ne tak jednostranné a nezdůvodňované zhodnocení komunistického "holocaustu".

Přesto, že šlápnu do vosího hnízda pokládám za nutné se vyjádřit i když velice okrajově také k činnosti a pracovníkům dřívější „zločinecké“ Státní bezpečnosti. Chtěl bych připomenout, že také oni měli velké zásluhy na naší někdejší nízké domácí kriminalitě i na její vysoké objasněnosti. Dnes je prezentována jako instituce, která nedělala nic jiného než špiclovala a pronásledovala politické protivníky totalitního režimu. Ale vězme, že zhruba z třetiny sledovala a vyšetřovala hospodářskou trestnou činnost, z jedné třetiny šlo o rozvědku a boj se špiony „druhé“ strany což dělají běžně všechny státy na světě, a konečně jen ta poslední třetina se zabývala tak říkajíc oním vnitřním „třídním nepřítelem“. Té hospodářské bychom měli za její vzornou práci jen poděkovat. Pokud jde o rozvědku, tak její funkce se stala zločinem a dřívější hrdinové se stali zločinci ex post ne k vůli ní samotné, ale jen kvůli politickému obrácení naší zahraniční politiky z východu na západ, z objetí Varšavské smlouvy do objetí NATO.

Budoucnost ještě ukáže do jaké míry je .tato změna pro náš národ a zemi prospěšná a obhajitelná. Neboť dnešní mezinárodně ani vnitřní politické postoje nemusí být zdaleka definitivní, nemusí znamenat poslední slovo historie. Dnes přece máme tytéž instituce i když mají jiné názvy. Co je konečně BIS (Bezpečnostní informační služba) jiného než dřívější kontrarozvědka StB, co jsou další tři až čtyři obdobné úřady (civilní a vojenská rozvědka, Úřad na ochranu osobních údajů) a konečně i cizinecká policie jiného než pouze formálně nové instituce, které kdysi byly zahrnuty a působily v rámci Státní bezpečnosti. A určitě dnes mají dohromady víc pracovníků a tajných agentů než měla ona prokletá StB. A také ony mají desetitisíce svých donašečů a udavačů. Můžeme dnes vyloučit budoucí historický paradox, kdy zase ony a oni budou prohlášeni zpětně za zločinecké?

Shrnuto a podtrženo. Policistů, strážníků, ochranek, agentů atd. máme snad už třikrát tolik než dříve, aby na druhé straně kriminalita vzrostla 2,5 až 3,5 x a objasněnost trestných činů klesla .nejméně o třetinu. Růst majetkových škod si ani netroufám odhadnout, zejména když uvážím, že se dnes krade ne po tisícovkách ale také po stamilionech. Určitě však proti době totality jde o (deseti?)násobky. To lze bez přehánění ocenit jako naprostý úpadek vnitřní bezpečnosti našich obyvatel, jako propad efektivity celého jejího systému.

Podobné negativní srovnání nutno použít i pro naši justici. Pro naprostou většinu obyvatel platí, že teprve v kapitalismu žijeme v neprávním státě. Pravda, za komunismu byly nespravedlivě šikanovány, pranýřovány a dokonce vězněny desítky a možná stovky občanů. Ale naopak justice pracovala v ostatních případech, které neměly politický nátěr - včetně třeba pracovních a mzdových sporů vůči "socialistickým" podnikům - a těch jistě byla zdrcující většina operativně a v podstatě velmi objektivně. Aspoň stížnosti tohoto druhu ani dnes zpětně nezaznívají.

Dnes si ovšem obyčejný občan žádný spor a soudní řízení nemůže vůbec dovolit, nejen k vůli vysokým nákladům na obhajobu nebo naopak na prokazování, ale i vzhledem k tomu, že soudnictví je nadmíru zbyrokratizované a nefunkční, často i ze strachu z pomsty kriminálně či majetkově nebezpečných protivníků. Právo je takové jaké je (záměrně), a v podstatě je zcela bezzubé proti velkým zločincům a zlodějům, vlastně je kryje, což prokazuje zejména případ celé velké privatizace, tunelování bank atd., což každý z nás notoricky zná a už se nad tím ani nepozastavuje. Kdo má peníze ale nemá proč se justice a práva bát. V nejhorším složí pár milionů kauce - na níž běžný občan, který může být tisíckrát spravedlivý samozřejmě nemá - a pak se ani nepodrobí vyšetřovací vazbě. Takže právo a justice je sice neformálně ale fakticky jednoznačně dvojí - jiné pro bohaté kapitalisty či manažery a jiné pro obyčejné a chudé, tvrdé třeba k malým krádežím ale velmi tolerantní k velkým zlodějům, které v podstatě ochraňuje. Pro tzv. obyčejné lidi je právo v podstatě nedostupné. To je nakonec pro kapitalismus zásadní a všeobecně známé (i když ututlávané), a nedá se s tím vůbec nic kromě žvanění dělat.

Jaká byla a je výkonnost naší justice? V roce 1989 se před soud dostalo 63,8 tis. trestných činů a přečinů a vyřízeno jich bylo 65,2 tis. (včetně přesunu z minulých let). Nevyřízeno zůstalo 6 tis. případů. Z počtu 64,7 tisíc obviněných osob jich bylo odsouzeno 57,7 tis. (z toho za vraždu 69, ublížení na zdraví a rvačku 2.369, za znásilnění a pohlavní zneužití 863), z toho bylo 5,4 tis. mladistvých. V občansko-právních věcech napadlo 192 tis. případů, vyřízeno jich bylo 217 tis., nevyřízeno zůstalo 46,7 tis. Ve věcech agendy péče o nezletilé děti napadlo 72,6 tis. případů, vyřízeno bylo 72,7 tis. a nevyřízeno zůstalo 8,6 tis. případů. Obchodní spory byly tehdy řešeny arbitráží.

Samozřejmě v současnosti je kodifikace jiná. Podle ní v r. 2007 v trestních věcech napadlo skoro 90 tis. případů (vyřízeno 104 tis., nevyřízeno 22 tis.), v občansko-právních věcech 648 tis. (vyřízeno skoro 700 tis., nevyřízeno 181 tis.), v agendě péče o nezletilé 101 tis. (vyřízeno 103 tis., nevyřízeno 30 tis.) a v obchodních věcech 29 tis. (vyřízeno skoro 40 tis., nevyřízeno 51 tis.). Hrubé srovnání ukazuje na výrazný růst počtu sporů a výkonů justice, když počet napadlých případů se zvýšil v daných letech z 328 tis. na 868 tis. případů. Vidíme, že zejména v občansko-právních záležitost spory vzrostly skoro na trojnásobek a v ČR se tak stáváme národem sudičů podobně jako v USA. Pokud jsou bývalí soudci dnes šmahem „odsuzováni“ jako slouhové totality vidíme, že to je naprostý nesmysl. I když to není zcela přesné lze počet případů souzených podle „politických“ paragrafů trestního zákona (v tom především za nezákonné opuštění republiky) odhadovat nejvýše do tisíce za rok, a to zřejmě hodně přeháním. Mohlo se tedy jednat nejvýše tak o 0,3 % všech souzených případů a takto napadnutelných soudců. Jejich morální a pracovní odsouzení a vyhazovy nejsou tedy ničím jiným než prachobyčejnou ničím neodůvodněnou kádrovou čistkou v zájmu jejich náhrady novými „nepopsanými“ listy tak, jako se tomu tradičně děje při změnách režimů.

Samozřejmě tomuto zvýšení agendy odpovídá i více než dvojnásobné zvýšení počtu soudců (včetně vojenských) a soudních čekatelů. Přesto je naše justice obecně hodnocena jako nevýkonná a nadmíru byrokratická. Určitě je to pravda, což potvrzuje nadměrný počet nevyřízených případů, který koncem r. 2007 činil asi 285 tisíc, tedy třetinu v poměru k počtu  nově napadlých případů (v r. 1989 nedosahoval ani 19 %). Navíc je známo, že často jde o nevyřízené spory táhnoucí se po léta, nejsou výjimkou ani spory táhnoucí se po více než deset let. Takže po listopadu došlo v práci justice ke značnému zhoršení její výkonnosti. Došlo ke stavu označovanému jako nevymahatelnost práva, což vlastně do značné míry stírá (kromě jiných kvalitativních problémů) odpovědnost výkonu právního státu. Kromě toho je známo, že došlo v řadě případů dokonce k propojení justice se zločinem, zejména nejvážnějším organizovaným zločinem. Známý případ Berdychova gangu je tu zřejmě jen špičkou ledovce. Na veřejnost totiž jak známo často proniká řada dalších afér ekonomické i politické korupce soudců nebo i státních zástupců, většinou však neuzavřených nebo ututlaných. Ale ať se děje co se děje, ať jsou soudci dobří nebo špatní (a mezi těmi tisícovkami soudců určitě jsou i ti špatní), zůstávají nedotknutelní a neodvolatelní.

Určitě má legislativa a justice podíl také na výrazném růstu a brutalitě kriminality, neboť ta se do značné míry stala beztrestnou. Považme, že z 357 tis. trestných činů jich bylo policií objasněno jen 137 tis. (r. 2007). Z toho jich bylo obžalováno a postaveno před soud jen 67 tis., odsouzeno bylo sice 75,8 tis. osob (včetně starších případů), v tom ale k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pouhých 9.871 osob. Tedy pouhých 2,8 % z celkového počtu trestných činů, respektive 7,2 % z počtu objasněných trestných činů. Podotýkám, že v r. 1989 bylo nepodmíněně odsouzeno 18,3 tis. osob, tedy skoro 2 x tolik při kriminalitě pohybující se zhruba na třetině té dnešní. Proto také tehdy ve věznicích bylo umístěno skoro 20 tis. odsouzených osob (nesporně až na výjimky spočitatelné na prstech jedné ruky šlo o obyčejné kriminální a nikoliv snad politické zločince), zatímco nyní je sice uvězněno zhruba stejně, ovšem v poměru k současné ohromné kriminalitě je to zanedbatelné. Nehledě k tomu, že prevence kriminality je při nejmenším stejně zanedbaná jako její represe. Představa, že jde o humanizaci práva a vězeňství je v daném případě pouhý blábol, důsledky takového pojetí nesou na svých bedrech naprostá většina poctivých a slušných občanů, kteří se musí dnes bát vyjít v některé době a v některých místech na ulici. Kterým se kradou auta jako na běžícím pásu. Vlastně se často musí bát i doma ve svých zamčených bytech a na svých chalupách. A kteří na svých bedrech nesou vlastně i nenahraditelné přímé i nepřímé škody všeho druhu, které nepotrestaní a neizolovaní pachatelé působí.

Jsem přesvědčen, že justici v „totalitních“ dobách nešlo vytýkat její neefektivnost, byrokratičnost, korupci či spojení se zločinem. Protože taková nebyla. Proto se místo toho obviňuje z nadměrného zpolitizování, z toho že soudila a trestala podle politické objednávky partaje.. Nechci to vyvracet, nechci to obhajovat, podle mého soudu je však třeba i tyto případy uvádět na pravou míru a připustit zde potřebnou a odůvodněnou oponenturu. Co ale musím říci je to, že ani dnes se v tomto směru situace zásadně nezměnila (samozřejmě mimo rámec padesátých let). I dnes existuje justice a někteří soudci, kteří jsou více méně ochotni se ve své činnosti a rozhodování přizpůsobit politické objednávce dneška. Že ani současný režim v tomto směru není tak docela nevinný a plně „demokratický“. Když byl v Československu komunistický režim bez váhání prohlášen zákonem za zločinný a jeho představitelé za zločince, byl to vlastně stejný postup jako při obvinění Iráku z vlastnictví jaderných zbraní před jeho napadením USA. Až potom se pro to dodatečně horko těžko hledaly důkazy. Podotýkám, že se dosud nenašly a vlastně USA a Velká Británie tato tvrzení mezitím odpískala. Ovšem okupace poraženého Iráku zůstává.

Polistopadové politické procesy probíhaly skoro od samého začátku. Začalo to soudem a odsouzením bývalých ministrů financí Léra a Žáka, i když se žádné relevantní důkazy proti nim nenašly. Vyšetřováni a souzeni byli hlavní představitelé „totalitního“ režimu, z nichž v síti po velké snaze uvízl Miroslav Štěpán. Je známý případ náhlé krátkodobé vyšetřovací vazby předsedy Republikánské strany Sládka jen proto, aby občan Havel mohl být tehdy zvolen prezidentem. Odsouzena je bývalá prokurátorka Polednová-Brožová, jejíž případ (pokud vůbec existoval) je při nejmenším už dávno promlčen. Stíháni a odsouzeni byl někteří bývalí pracovníci Státní bezpečnosti za práci na akci Asanace, nebo bývalí pohraničníci účastnící se střetů na hranicích s tragickými následky. Ti se ovšem dopustili jen toho, že plnili svoji zákonnou povinnost. Když už to nejde jinak, tak se politicky nežádoucí lidé jednoduše kriminalizují. Platí to třeba pro advokáta Teryngela nebo bývalého agenta rozvědky Minaříka Tím ale politické zásahy do práce prokuratury a justice nekončí, už se začaly týkat i současných afér a viníků. Prokazuje to hlavně pořád ještě neuzavřený příklad čunkiády, v níž se pořád dokola motají různí vzájemně se obviňující se protagonisté, a kde se konečné řešení našlo v náhlých samozřejmě „odůvodněných“ výměnách zúčastněných žalobců nebo dokonce soudců (Cepl). Jindy jde o nadmíru benevolentní povolování odposlechů politických protivníků. Atd.

Tím to ale nekončí. Politizace justice začíná už v nové legislativě. Byly sice vypuštěny některé politické trestné činy z našich dob, třeba za nezákonné opuštění republiky nebo hanobení republiky. Ale máme místo toho nové paragrafy, jimiž lze podle politické objednávky diskriminovat nebo kriminalizovat celé skupiny lidí. Zkrátka Podle pravidla „když chceš psa být tak se hůl najde“. Samozřejmě ne už bolševická ale demokratická. Mám na mysli takové normy, jakými jsou třeba lustrace, nebo zločiny typu extremismu či rasismu. Jejich výklad v praxi umožňuje v podstatě nežádoucí byť potenciální politické oponenty vyřadit a to diferencovaně. Na jejich základě byl třeba nedávno zakázán levicový Svaz mladých komunistů, ale ukázalo se, že naproti tomu nejde zrušit fašizující pravicovou Dělnickou stranu. Za rasismus lze dosadit také antisionismus, i pokud je míněn jen jako oponentura agresivní izraelské politice vůči Palestincům. Ještě vágněji lze trestně využívat pojmu extremismu. Vždyť podle někdejších (grosovských) kriterií ministerstva vnitra lze takto posuzovat třeba i pan-slovanství (proč ne panevropství?) nebo neuznávání „vedoucí úlohy“ USA. A jiné.

Nepochybně tresty vynášené v takových případech nyní nejsou zdaleka tak drakonické jako tomu bývalo v totalitě na počátku padesátých let. Mnohdy jde jen o zastrašení nebo umlčení nežádoucích lidí nebo myšlenek. Ale víme, že kapitalismus dokáže být velice tvrdý, když se jedná o něco skutečně vážného a pro něho nebezpečného. Takže pokud by se jednalo o stíhání jeho politických protivníků v dobách obdobných poválečným začátkům studené války nevím, nevím….

Na vrcholu justiční pyramidy máme novou instituci Ústavního soudu. Tady nelze mluvit o orgánu práva ale orgánu vrcholné politiky. Neboť jeho rozhodnutí může anulovat rozhodnutí našich nejvyšších volených politických orgánů, to je Parlamentu či prezidenta. A také se tak dělo a děje. Často v kuriózních kauzách, vyloženě s lobbistickým podtextem. Došlo k tomu třeba při rozhodnutí o výši soudcovských platů nebo o regulaci nájemného Nad tím nelze než „pozvednout obočí“. Přitom tento orgán snad s nejvyšší pravomocí ve státě nemá s demokratickým zřízením nic společného. Je to jen úřednicko-byrokratický institut sestavený vcelku náhodně podle dobového politického klíče bez jakékoliv možnosti volby ze strany občanské (voličské) veřejnosti pouhým jmenováním. Bez jakékoliv možnosti odvolání, dokonce se odmítá i kritika jeho někdy velice pochybných rozhodnutí. Jde tedy skoro o jakési samozvance, pouhé úředníky jichž se jinak demokracie takřka štítí. A to má být vrchol a záštita demokracie. Kdo tomu má věřit? Podle mého soudu máme tedy i nyní v podstatě neprávní stát, i když podle jiných kriterií. Naše nová justice funguje a bojuje za silné proti slabým, kterých je přirozeně občanská většina, a kteří se pak většinou v podstatných věcech práva nemohou vůbec dovolat. Ti bohužel často žijí v právní nejistotě právě v současnosti. Novou politickou moc většinou vůbec nezajímají. Takže suma sumárum – nebylo jsme vytunelováni jen ekonomicky, vytunelováno bylo už také samotné právo.

K demokracii patří neodlučitelně státní nezávislost. Pokud totiž má být vládou lidu, tedy daného místního lidu (národa) na daném území, pak samozřejmě jedině on může rozhodovat o sobě samém. Pochopitelně tak může a musí činit ve spolupráci s jinými státy – dokonce nikoliv jen demokraciemi – vzhledem k reálné existenci vzájemné závislosti. Taková spolupráce ovšem nemůže znamenat nějaké podrobení, nějakou automatickou poslušnost a podřízenost. To by bylo v rozporu s principy demokracie, protože takové podrobení a rozhodování jinému státu (lidu) současně ruší možnost výkonu jeho vlastních demokratických rozhodnutí, tedy jeho svobod a práv. Zkrátka demokracie nemůže být „vykonávána“ ze zahraničí, ať už se nazývá demokratickým nebo totalitním. A to i pokud by probíhala na smluvním základě, tedy formou předání vlastních demokratických práv na nějakou nadstátní či mezinárodně právní úroveň. Už také proto, že u takových smluv nelze nikdy spolehlivě zaručit, že k nim nedošlo pod nějakým přímým či nepřímým nátlakem nebo klamem, a že bývají zpravidla neodvolatelné.

Taková nezávislost státu a jeho demokracie ovšem není zadarmo. Musí být podložena jeho reálnou obranyschopností – ekonomickou, vojenskou i politickou. Nelze popírat, že Československo bylo do konce osmdesátých let pod velmocenskou kuratelou Sovětského svazu (SSSR), někdy mírnější jindy tvrdé. Potom jsme se naopak stali jako Česká republika součástí bloku jeho někdejšího protivníka, tedy „atlantické civilizace západních států v čele s USA“.  Dřívější ekonomická Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) byla smluvně nahrazena Evropskou unií (v r. 2004). Vojenská Varšavská smlouva byla nahrazena vstupem do NATO (v r. 1999). Tato vojensko-politická organizace rovněž nahradila někdejší nejvyšší politický koordinační orgán komunistických států sovětského bloku, kterým byly roční schůzky generálních tajemníků jejich komunistických stran.

Je nesporné, že SSSR byl rozhodujícím osvoboditelem Československa z otroctví německé okupace v období 2. světové války, jejímž plánovaným závěrem byla likvidace českého národa a popřípadě vystěhování jeho zbytků jako otroků na Sibiř. Proto toto spojenectví, ať už bylo později jakkoli zneužito, bylo po jeho vítězství v roce 1945 toho přirozeným a logickým politickým důsledkem. Nepochybně se to potom k našemu neštěstí zvrtlo, když se rysy imperiální byť komunistické politiky této velmoci nadměrně a negativně podepsaly na omezení naší reálné státní nezávislosti. Kritickým bylo především stalinistické období do první poloviny padesátých let, ve kterém se také odehrála naprostá většina našich domácích komunistických zločinů a křivd. Po druhé se tak stalo po umlčení vnitřního obrodného procesu vstupem jeho vojsk v srpnu 1968 a následující vojenské okupaci. To bylo a zůstalo našim dosud nezahojeným národním traumatem, dokonce i pro ty skutečné přátele SSSR z řad našich občanů. Nutno však také konstatovat, že po nástupu Gorbačova k moci po roce 1985 se sevření této velmoci uvolnilo natolik, že jsme se po prvé v našich  moderních dějinách (po r. 1918) stali skutečně zahraničně nezávislým státem. Tolik faktické vnější svobody jsme nikdy předtím (a jak vidět už ani potom) neměli. Bylo jí tolik, že jsme si s ní vůbec neuměli poradit, a dokonce nutno říci, že z toho vedoucí funkcionáři vládnoucí KSČ v podstatě sami až zpanikařili.

Po pravdě nutno konstatovat, že členství v RVHP, přes všechny její byrokratické nedostatky, bylo pro nás po celou dobu vysoce výhodné. Zabezpečovala nám bezproblémový odbyt naší produkce a umožnila nám specializovat se výhodně na řadu dlouhodobě zajištěných výrob v jejím ekonomickém rámci. Ať byl SSSR jaký byl, nikdy nás (jakož ani jiné státy RVHP) hospodářsky nevykořisťoval. Šlo z jeho strany o nadvládu politickou a částečně i vojenskou, ale nikdy jsme za něho nic neplatili. Naopak nám trvale a spolehlivě dodával za výhodné ceny většinu potřebných energetických i dalších surovin, a platil výhodné ceny za naše dodávky, zejména z odvětví strojírenství, které tu bylo našim hlavním platidlem. Neodváděli jsme proto žádné zisky do zahraničí, neměli jsme povinnost tvořit nějaké společné rezervy. Sám aparát RVHP byl skromný a zejména na dnešní poměry až směšně levný. Nebyly žádné byrokratické duplicity, protože všechny pracovní funkce zabezpečovali mezi sebou příslušní ministři bez dalších speciálních orgánů. Samozřejmě měli jsme tak jako všichni systém společenského vlastnictví produkčního a obchodního majetku a centrální plánování, ale do běžných metod regulace a organizace hospodářství či ekonomických norem se nám nikdo alespoň od konce stalinismu nepletl (což samozřejmě nevylučovalo vzájemné nezávazné konzultace). Případné reformy byly výhradně naší vnitřní záležitostí. A jednání a rozhodování expertů, ministrů, místopředsedů a konečně předsedů vlád v orgánech Rady bylo vlastně velice demokratické a na základě vzájemného konsensu. A když vznikaly spory nebyly řešeny násilně jednostranným nátlakem, ale spíše se věci odložily, někdy i ke škodě věci. Nepamatuji, že by se tak zvaně lámaly přes koleno.

Jakmile byl ale náš majetek předán do cizích hlavně zahraničních rukou a pak jsme vstoupili do Evropské unie, naše ekonomická obranyschopnost zcela zanikla. Už totiž není pro nás ale pro jiné, naši lidé mohou sloužit jen jako zaměstnanci, často na hranici moderního otroctví. Doma o ekonomice kromě okrajových spíše živnostenské úrovně o ničem podstatném nerozhodujeme. Nejen lid ale ani vláda a volené orgány. Jsme předmětem zahraničního vykořisťování, stamiliardové zisky z našich podniků už léta z republiky odtékají. Naši nynější „zaměstnavatelé“ mohou kdykoliv podle vlastního uvážení domácí podniky omezit nebo zcela zlikvidovat a přestěhovat a nikdo proti tomu ani nepípne. Přičemž často jsme si jimi vybudovaná(?) pracovní místa zaplatili různými investičními pobídkami, někdy dokonce až čtyřnásobně dráž než kdybychom si je vytvořili sami. Velké korporace a EU nás komandují jako kolonizované domorodce. Je nám určováno jaké musíme mít daně a dokonce jejich sazby, někdy i názvy a složení našich produktů, a zda to či ono můžeme vůbec vyrábět. RVHP nikdy tak hluboko neklesla, aby nám diktovala, kolik třeba můžeme vyrobit vína, cukru nebo mléka. Přitom všem jsme v tomto „civilizovaném“ společenství občany druhé kategorie, kteří nemají práva na stejné výhody a podmínky (zemědělské dotace, přístupy na pracovní trh) jako ti „lepší“ západnější. To všechno je ekonomický středověk. A za to všechno musíme platit desítky miliard na drahou evropskou byrokracii (a další instituce, které vůbec nepotřebujeme, třeba Evropskou radu nebo OECD), které navíc věnujeme někdejší výnos z dovozních cel a DPH. Jistě vrací nám to částečně ve formě „dotací“, jakýchsi milodarů za které musíme být vděčni (sami příspěvky platiti musíme, dotace po velkém handlování dostat můžeme). Ovšem s tím závazným určením, co si můžeme nebo musíme za to pořídit, a kdo bude dodavatelem nebo aspoň placeným poradcem. Takže bychom je vůbec nepotřebovali, kdybychom si mohli ponechat naše vlastní peníze. Když dojde k nějakému obchodnímu sporu, nikdo se na naši stranu stejně nepostaví a všechno automaticky prohrajeme (např. známý případ TV Nova). Takže o nějaké ochraně ze strany EU nemůže být ani řeči. V rozhodování na „nejvyšší“ úrovni jsme pátým kolem u vozu, zatímco můžeme směle říci, že v RVHP jsme byli v pořadí druhým nejváženějším členem po SSSR. A hlavně – celé toto společenství je ekonomicky velmi labilní a rizikové, jak zejména ukazuje současná na nás všechny doléhající hospodářská, finanční a měnová krize.

Ještě výraznější je naprostá ztráta naší vojenské obranyschopnosti. Měli jsme totiž vynikající a moderně vybavenou armádu, která měla tomu odpovídající respekt. Jistě, ve Varšavské smlouvě měli rozhodující slovo sovětští maršálové, ale v tom se současné NATO vůbec neodlišuje. Tady zase pro změnu jednoznačně poroučí USA a na ně navázané západoevropské velmoci. Mezitím jsme se jí v podstatě zbavili, nebo spíše byli jsme jí zbaveni. Má snad jenom 30 tis. lidí, což odpovídá zhruba pětině podílu ČR v rámci bývalé federace. Pro naši vlastní obranu je to vlastně na nic (nemáme dokonce ani nějakou domobranu, resp. ani složky pro obranu před přírodními katastrofami). Jejím primárním a to veřejně proklamovaným cílem už ale není ochrana vlastní země, ale spoluúčast na zabezpečování společných úkolů NATO. K čemu taková armáda ale vůbec je, když nemá a snad ani nesmí bránit svoji vlast? Jen posluhovat jako žoldnéř cizí supervelmoci, jako kanonenfutr pro jiné daleko mocnější tvářící se jako spojenci ale jednající jako bezohlední nadřízení. Navíc za vlastní peníze. Takže naše „vojska“ slouží v různých misích v daleké cizině, kde zabezpečují výsledky cizích pro nás nepřijatelných a ponižujících agresí nebo okupaci cizích vlastí. Proti našim vlastním zájmům a za cenu ztráty národní cti. A rozhodně to není levné. Takový jeden voják stojí kolem 60 až 70 tis. euro ročně, to je zhruba jako patnáct důchodců. K tomu si musíme pořídit vlastní vybavení, jakým je třeba současný nákup obrněných transportérů zhruba za nějakých 15 mld. Kč. To všechno je hanebné, to se v české historii do té doby nikdy nestalo. Ani SSSR nás nikdy v rámci Varšavské smlouvy nikam neposílal, svoje přepady v Maďarsku nebo agresi v Afghánistánu si zajišťoval výhradně vlastními silami. Nikoho to ani nenapadalo, že by to bylo možné

Tím vším jsme samozřejmě přišli také o vlastní politickou obranyschopnost, o možnosti vybudovat a udržovat u nás demokratický režim. Shrneme-li, pak náš stát byl rychle proměněn v banánovou republiku, ovládanou politicky i majetkově ze zahraničí. Radikální likvidací RVHP jsme přišli o své rozhodující východní trhy, museli jsme od základu změnit strukturu naší mezinárodní dělby práce a zahraničního obchodu. To nám přineslo a přináší ohromné ztráty, s nimiž se ještě dlouho nebudeme schopni vypořádat. Byli jsme „dobrovolně(?)“ začleněni do agresivního paktu NATO (bohužel dříve lidé tomuto hodnocení nevěřili jen proto, že ho takto označovali komunisté – zřejmě ne dost přesvědčivě) a během 2 týdnů jsme se stali vojenským spolu agresorem při přepadení Jugoslávie, nám odedávna blízkého a spřáteleného státu, který byl vůči nám vždy solidární a nikdy nás nepoškodil (k takové akci za našeho členství ve Varšavské smlouvě za 37 let její existence nedošlo). To nemá v naší tisícileté historii obdoby, až dosud měla česká země a český národ v tomto směru prokazatelně čistý štít.

Stali jsme se součástí společenství bezohledně porušujícím platné mezinárodní právo i uzavřené smlouvy, tedy světový mír. Napadení Jugoslávie bylo v nesporném rozporu s Chartou OSN, Chartou NATO i Vídeňskou konvencí. Světový četník USA - jako jeho hlavní představitel a vůdčí stát odmítal plnit platnou smlouvu ABM (USA - SSSR) vymezující rámce jejich jaderných systémů a raketových nosičů, nechce se podrobit smluvní kontrole zákazu biologických zbraní, ustupoval od už přijatého Kjótského protokolu omezujícího produkci skleníkových plynů aniž by se k něčemu podobnému zavázal jednáním v Kodani.

Místo jednoho „Velkého bratra“ (SSSR) dnes máme v hierarchii nejméně tři - SRN, EU a USA, kteří nás citýrují i v maličkostech hlava nehlava; dokonce si už na nás vyskakuje i takový pindík mezinárodní politiky jakým je zamindrákované Rakousko. Naše zahraniční politika i politici se k nim chovají tak lokajsky, že ani KSČ a její představitelé tak hluboko neklesli. Názorným příkladem je snaha o postavení amerického radaru na našem území, zacíleného proti Ruské federaci. Přes odpor 2/3 naší populace. Prakticky jsme zůstali bez bojeschopné armády i když se v tomto směru můžeme asi pyšnit světovou raritou - pěším letectvem.

Naše podrobení vůči zahraničí je naprosté. Hlavní sdělovací prostředky mají dnes především německé vlastníky, a naše vlastní veřejné mínění je tedy utvářeno v jejich režii a tedy cíleně deformuje naši historii i současné postavení, naše možnosti, problémy i vyhlídky. Totéž platí - a to je nejdůležitější - také pro rozhodující podniky, banky, pojišťovny, nejrůznější "poradenské" a podobné firmy, kde dnes vládnou cizí manažeři, kde už někde přestává být používána čeština jako jazyk vnitřní komunikace (obnova germanizace?). Přitom aniž se chci zvlášť zastávat dřívějších manažerů našich podniků musím konstatovat, že jejich hospodářské výsledky byly podstatně lepší (viz výše). Pokud jim bylo možné něco obecně vytýkat je v prvé řadě fakt, že neunesli tak prudký náraz masové korupce, klamavé reklamy, agresivního lobbingu, podrazů při uzavírání i plnění smluv apod., který na ně po listopadu dolehl. Komunistická doba jim proti tomu nevštípila nutnou imunitu.

* * *

Co jsme tedy po pádu komunismu dostali za demokracii? My – většina lidu. Získali jsme sice (formálně) svobodné volby, ale to je tak vše. Ve všech ostatních směrech proklamovaných lidských práv a svobod je ve skutečnosti situace stejná nebo podstatně horší než v dobách oné totality. Naše volené orgány vlastně o ničem pro lid podstatném nerozhodují ani rozhodovat nemohou, byrokracie přitom nejméně šestinásobně narostla, existující sociální spravedlnost byla mezitím vymýcena, sociální jistoty jsou odbourávány jedna po druhé, svoboda slova má spíše podobu propagandistické kamufláže a ohlupování, vnitřní bezpečnost se zhroutila, právo se pro velkou část lidí stalo nedostupným, naše státní nezávislost je na daleko omezenější než tomu bylo za nadvlády SSSR. Lidé žijí ve strachu. O zaměstnání a práci vůbec se od rána do večera bojí více než 4/5 obyvatelstva, 50 až 60% prohlašuje, že se jim žilo lépe za našeho zločineckého komunismu. Jak po materiální stránce tak pokud jde o deficit opravdu nezbytných sociálních a kulturních práv. Jejich morálka i důvěra v budoucnost proto pochopitelně upadá. Bývalí bojovníci proti bolševikům ukázali, že svoji práci provedli dokonale, pokud si ovšem uvědomíme, že jejich úkolem nebylo zvýšení kvality života většiny, ale obnova kapitalismu a zajištění náprav oligarchie majetkové elity, zejména ve prospěch nových zahraničních pánů. Kdyby poctivě zpytovali svá svědomí museli by uznat, že proti nim komunistický stát vystupovat zcela právem. V duchu ústavního principu „vlády lidu a pro lid“.

Přijmeme-li tézi klasika domácí filosofie a někdejšího disidenta Ivana Svitáka, tak u nás v České republice po listopadu 1989 jsme nezískali demokracii, ale jen obnovenou kapitalistickou oligarchii, vládu bohatých a mocných v pozadí, čili jím nazývanou demokraturu.

Zpátky