Říjen 2011

Brno, Vysoke Uceni Technicke a jazz.

Milan Rezabek

Po uspesne maturite na Gymnasiu nam. odboraru (1953), dnes Mikulasske nam., po zkouskach a interview na VUT v Brne, kde hledali stavare, jsem konecne opustil svuj domov v Doubravce a prestehoval se do Brna. Je zajimave, jak vidi clovek dnes situaci, ktera se zda skoro nezvladnutelna a v mladi vse nejak slo lehceji. Nasel jsem si se spoluzakem byt ve Slatine, v dome ve druhem poschodi, trolejbusova zastavka byla par kroku a tak jsme zacali dojizdet. Trolejbusem k nadrazi, tramvaj k hotelu Internacional a uz si nepamatuji na dasli prestupy, ale vse bylo blizko.

Skola byla z pocatku velmi zajimava a ja zacal zkoumat ruzny pristup ke studiu, ktery by mi dovolil delat dalsi veci. Jako hlavni smer jsem si vybral meliorace, zavodnovani (dodnes nevim proc?) a regulaci rek, povodni, stavby prehrad atd. Studie nebyly vubec obtizne, profesori byli dobri a mne to dokonce i zacalo zajimat.

Hudba byla ovsem stale moje nejvetsi laska a tak jsme pokracovali v poslouchani tentokrat ne AFN, ale BDN (Blue Danube Network), stejny porad jako z Mnichova, jen sgt. Butcher nemohl rikat "LUNCHEON IN MUNCHEON".

Ja jsem po kratke dobe dal dohromady malou kapelu, zacali jsme hrat jazz (nebo lepe - pokouseli jsme se), az jsem dostal nabidku na hrani s velkym orchestrem Erika Knirsche, ktery byl genius na psani americkych aranzma, odposlouchanych ze zdroju jako BDN nebo VOA (Voice of America), ktery se stal nasim nejvetsim zdrojem jazzove hudbe a kde DJ, late Willis Conover s jeho krasnym basovym hlasem a specialni vyslovnosti, ktera byla SPECIALNI, protoze jeho porad "Jazz Scene USA" byl zameren hlavne pro vychodni Evropu a CCCP a kazdy mohl skoro hlaskovat diky jeho SPECIALNI a trochu pomalejsi vyslovnosti.

Nahravani poradu vsak byl problem, protoze jsme nemeli magnetofon (!) - to se pasovalo z NSR a tak jsme byli zavisli na nasi vynalezavosti. Musim se zminit, do jake miry nase vynalezavost sla. Tata, jako ucitel, mel na skole k disposici stary nahravaci aparat, ktery vypadal presne jako gramofon. Misto jehly ale byl specialne vyrobeny nuz, ktery z nahravaci hlavy, do ktere jsme zavedli zvuk z radia, starym zpusovem ryl ryhy s muzikou. Dva male problemy byly: do ceho ryt a potom nahravaci aparat se musel polozit na normalni prenosny gramofon, protoze masinka sama o sobe motor nemela. A potom jeste - porady byly od 12 AM do 2 AM, takze jsme se moc nevyspali.

Pri hledani materialu, do ktereho by se dal zvuk ryt a jelikoz jsem mel pristup k starym Roentgenovym snimkum na vyhozeni, jako fotograf, kteremu tata postavil temnou komoru, kde jsem si sam od utleho mladi vyvolaval fotky nafocene vypujcenym fotoaparatem - napadlo mi zkusit stranu velkych snimku, kde byla emulse do ktere se dalo uspesne ryt muziku. Zasoba starych proslych Roentgenu byla od kamosky z nemocnice a tak se to jen nastrihalo do kruhoveho tvaru 78 gramofonove desky a zacali jsme vesele nahravat. Reprodukce pri prehravani byla neuveritelne kvalitni a jediny problem byl, ze jsem tatinkovi spalil 3 gramofonove motory, ktere na to zatizeni proste nebyly.

Prepisovani, kopirovani a psani muziky prestal byt problem, pokud byl po ruce "His Master's Voice" gramofon a i si pamatuji, ze jsme meli jeden stary na kliku. Proste vse, abychom meli pristup k muzice. Desky ovsem stale nebyly.

V roce 1956, otraveny situaci v Madarsku, znechuceny tim, ze Polaci uz tenkrat i meli svuj casopis - sice DZEZ, zalozil jsem (a pisi v jednotne osobe, protoze se mi to pratele snazili z politickych duvodu vymluvit), klub pri Dome Umeni v Brne. Klub mel hrdy nazev JAZZ KLUB BRNO, z pocatku jsme hrali hlavne zivou muziku s malou skupinou, ale jelikoz jsem tak stale nejak myslel jinak nez cesky, napadlo mi, ze kdyz mame klub, napsat do americkych jazzovych spolecnosti (adresy jsem nasel ve starem Metronomu a Down Beatu - pred unorovymi).

Jeden dnes slavny umelec nam navrhnul LOGO, natiskli jsme stationery a legitimace a ja zacal moje PLEA. Vedel jsem totiz, ze Capitol, ABC a jine spolecnosti posilaji zdarma vzorky novych desek vsem rozhlasovym spolecnostem a vse se vyplatilo. Za 3 mesice jsem mel doma pres 30 12" LPs (albumu), stereo zacalo tak nejak v te dobe hned po HIFI, s deskami nekolik dopisu, ktere byly velmi povzbudive a slibovaly dalsi dodavky.

S jednim producentem z IMPULSE RECORDS, Ed Michelem, jsem si zacal psat a udelal jsem ho cestnym clenem naseho klubu, spolu s legitimaci. Co bylo neuveritelne, ze kdyz jsem zacal v sedesatych delat pro ABC Records, Impulse byla jazzova label a Ed Michela jsem poznal osobne a eventulne zacal pro nej I delat jako co-producer. Pisi o tom proto, ze kdyz jsem vstoupil do jeho kancelare na Sunset Blvd. v Hollywoodu, na stene v krasnem ramecku, visela legitimace z JAZZ KLUBU BRNO! Za nasi spoluprace jsem s nim vydal 3 albumy.

JAZZ KLUB BRNO se stal tak popularni, ze za 2 roky jsme meli 2,000 clenu a koncerty se uz do Domu umeni nemohly vejit. Tak jsme se prestehovali na Lidickou, do velkeho salu, kde jsem pri prvnim nasem koncerte zazil neco, cemu se zde rika "scalping"

Ja jsem osobne mel jeste jeden zazitek - vlastne 2, ktere stoji za zmineni. Vsechny moje aktivity byly stale pod lupou a po obdrzovani velkych zasilek, prisla dlouho ocekavana navsteva. Tak jsem je jeden vecer pozval do naseho bytu, kde manzelka udelala jednohubky a pri bileho lahvi vina, jsem je doslova donutil poslouchat nekolik nahravek, ktere v te dobe byly velmi moderni - rikalo se tomu AVANTGARD. S potesenim jsem sledoval jejich utrpeni a kdyz jsme konecne zacali nasi "debatu", nevzalo to dlouho.

Moje definice reakcni kapitalisticko-imperialisticke hudby se lisila od jejich interpretace a ja jsem byl pripraven. Fotky, casopisy atd. Po mem vysvetleni ze to, na co nalepili nalepku bez vedomi o co jde, "TO" ze vlastne je "snaha americkych utlacovanych cernochu o rozeznani" a jak se to dari hranim jazzu, se uz zacalo projevovat i jinak. Od te doby jsem mel od nich pokoj a dokonce i nabidku, kdyz bych kdykoliv potreboval jejich podporu, dostal jsem telefonni cislo. Nemohl jsem tomu verit, ale jak rika Rosta - musi to by vodou. Jak by tohle bylo v Praze, NEVIM. A o tom ze to mysleli vazne jsem se rychle presvedcil, kdyz jsem delal specialni porad a nutne jsem potreboval jednu, nove vydanou desku.

Korespondence mezi mnou a Ed Michelem jela vesele, tak jsem mu napsal. On mne nezklamal, desku (od jine spolecnosti) koupil a poslal pres Swissair URGENT, aby to vcas prislo. Dodavka byla zarucena pred mym koncertem. Kdyz se ale album stale nikde neobjevovalo, zasel jsem drze na celnici (drzost a arogance na ty hajzly platila), pres nekolik tezkych prekazek jsem se konecne dotal do kancelare reditele celeho uradu a zadal tvrde o vydani albumu, ktere (to jsem nevedel) uz tam museli mit a ja potreboval pro nasledujici den vecer.

Soudruh reditel se vyhybal prime odpovedi, album uz meli par dni ale vydat mi ho nemohl. PROC? To mi taky nemohl rict. Ja jsem se ale nevzdaval, nalehal na nej PROC? PROC?, az z nej konecne (pod slibem mlceni) vylezlo, ze ONI (nerekl kdo - ONI!) to jeste nemeli cas prehrat a poslechnout.

Tak rikam: "ONI? Myslite estebaci na Lidicke?" Jeho reakce byla jako kdyz by ho ranila mrtvice, 3x se ohledl, dal si prst na rty "PSSSSST!" - rekl jsem jasne svate slovo a kdyz jsem se mu zacal smat do obliceje, vytahl jsem telefonni cislo, pozadal o telefon a rekl mu: "NO PROBLEM! Nechte mne je prosim Vas zavolat, ja to fakt potrebuji DNES!", vzal sam telefon, zavolal nejakeho poskoka a za 5 minut jsem mel moje JOHNNY RICHARDS album. Neda se k tomu moc pridat - jen ukazka jak byli lidi posrani, je dnes neuveritelna.

Zapomnel jsem na jednu dalsi skvrnu a to byly moje caste navstevy Americke ambasady, kde jsem mel pritele na zivot. By kulturni attachee, Robert Warner a miloval jazz tak moc, ze mne pozdeji jiz v USA, sledoval na ruznych festivalech a koncertech a ja byl s nim ve spojeni az do jeho smrti pred 15ti let. Byl vyhosten jako "persona non grata" v 1968.

Bob mne pri kazde me navsteve hlasite privital "Let's go to the garden to see my new roses!", abychom se vyhnuli odposlouchavani a zasoboval mne filmy z jazzovych festivalu, kde jsem prvne videl jak Willis Conover z VOA vypada. Filmy se hraly v Dome Umeni kazde dva mesice a pozdeji jsme museli pronajmout male kino.

Pisi o tom proto, ze pri jednom festivalu (asi 1963-64?) v Lucerne, jsme s Bromem na podiu a hrajeme. Najednou vidim Willise s pani, jak ho vedou k sedadlu. Podarilo se mi zastavit Gustu, ktery nebyl moc stastny do te doby, nez jsem mu rekl, ze Willis, ktereho znal cely svet ! - a vychod hlavne; ze Willis je v obecenstvu. Gusta sel vzrusene k mikrofonu a kdyz vysvetlil, proc jsme prestali hrat, cela Lucerna se zvedla a Willis dostal 15 minut (neprehanim) standing ovation.

Kdyz jsem se po nasem vystoupeni pokusil prolomit zastupem lidi, ktery ho obklopoval, podpisy, potrasani rukou atd., podival se na mne, jako kdyz bychom se znali dlouho a pamatuji si na jeho slova: "Milan, could you please escort Shirley (bez predstavovani) to Alcron, she needs to change." - s temi slovy zacalo nase pratelstvi, ktere trvalo az do jeho a Shirley odchodu pred mnoha lety.

Pamatuji si, ze kdyz jsem mu prinesl Rx snimek, s nahravkou jeho poradu, mel slzy v ocich. To, ze na mne cekal na JFK, kdyz jsem poprve priletel, to ze jsem u nich v N.Y. bydlel nekolik mesicu, povazuji za prilis osobni vzpominky a radeji se o podrobnostech nebudu rozepisovat.

Vysla soukromne jeho biografie, ale jelikoz nebyl zajem o to, co jeden clovek udelal pro USA v nejtezsich dobach TEMNA, kdyz VOA byl nas majak a pomohl nam vsecko to zle a spatne vydrzet - zadny publisher o to nemel zajem, "cold war is over" - is it? V USA ho znalo jen par lidi, ale kdyz se rozhodl zajet do CCCP, neznam nikoho, kdo byl prijat z takovou laskou a oddanosti. To ovsem ale tady v sheeple country neprodava a tak zije v nasich srdcich a vzpominkach a jeho "IT'S TIME FOR JAZZ!"

A tento maly prispevek venuji na pamet Willise, Roberta, Larry Butchera a dalsich, kteri bojovali proti komunismu JINAK, ale velmi EFEKTIVNE!