Říjen 2011

O jednom komentáři, který je asi velkým nedorozuměním.

Jiřina Korčáková

Tak se mi dostalo ujištění, že ke mně kdesi možná chová něžné city hodný a skromný král, kterého já nevidím, protože mám oči pouze pro hrdiny (kteří mé city neopětují) a on je příliš skromný na to, aby si na hrdinu hrál. Nejdřív jsem to vymazala, ale pak jsem si uvědomila, že tohle se bez komentáře z mé strany neobejde. Myslím, že zde došlo k nedorozumění! Jaké city může opětovat starý pán, který již dávno překročil dokonce i ten důchodový věk (nicméně byl to stále ještě švihák a fešák a byl pronikavého intelektu, to je svatá pravda!) ...

Já jsem mu posílala své verše a on je přijal. Dokonce mi jednou napsal, že jsou krásné. Já jsem se po roce 1989 potřebovala vyrovnat se vším tím, co jsem se dozvěděla o historii své vlasti, o bratrech Mašínech a vlastně také o historii mé vlastní rodiny, se vším tím, co jsem nevěděla, co jsem se neměla nikdy dozvědět a co na mne najednou spadlo z nebe jako velký černý mrak. Je toho ještě mnoho, co už se nikdy nedozvím, chtěla jsem pochopit a tak jsem se ptala, ale ti co mi mohli a měli odpovědět, odmítli ... Jejich odpověď už nikdy neuslyším, skoro všichni už nás opustili a ti, co dosud neodešli, neodpovídají, mlčí, kontakty jsou přervány, spojení přerušeno. Potřeba odstupu a neochota navrátit se k obyčejné lidské blízkosti, která byla pro nás dříve normální, je zjevná a bolestná. A on byl přímý a otevřený člověk. Snažila jsem se mu přiblížit pochyby, které mne zraňují, vnitřní boj, který vedu sama se sebou a neustále v něm prohrávám. Mou potřebu vyjádřit mu touto cestou mou úctu přijal.

Pokud jde o mé vlastní city (a sny), k tomu, aby byly pochopeny, bylo by asi zapotřebí o mně něco vědět. Alespoň něco málo. Něco o tom, jak se formoval můj vztah k těm nenápadným spíše zneužívaným než-li vládnoucím králům, kteří byli příliš hodní a skromní na to, aby si hráli na hrdiny.

Víte,  já jsem jako sotva dospělá pracovala ve fabrice. Bylo mi 15 pryč, ale ještě jsem byla pod zákonem, když jsem tam nastoupila. Nejdřív jsem nastoupila do tiskárny, což byl také děs, ale podařilo se mi zdrhnout včas, ještě než si mne přivázali na celý život. To si asi dnes sotva někdo dokáže představit. Ale bylo to tak. Na celý život, vaše výpověď nemusela být přijata a výpovědní lhůta činila (podle mých zkušeností) nejméně půl roku. Když se vás ale potřebovali zbavit, vždy se našel způsob, jak s váma vyběhnout ráz dva, dřív než řekneš švec. V patnácti si to neuvědomujete, poučení o občanských právech veškeré žádné a vidět svět kolem sebe v souvislostech jen tak bez přípravy ... Až život mne poučil a lítala jsem v tom opravdu jako nudle v bandě. Takže já jsem z tiskárny zdrhla ještě ve zkušební době, otřesená tím, co jsem tam viděla a zažila. Navíc tou dřinou jsem byla naprosto vyčerpaná. No a potom jsem nastoupila do n.p.Plastimat. Oni patřili pod Liberec, ale v Praze měli svoji provozovnu. To je také dobré, že! Můj táta tam dřív také pracoval, sice to bylo už hodně dávno, ale stejně mne to zmátlo, ale proboha, já jsem netušila, co mne tam čeká, to bylo jako za trest. Původně jsem šla do skladu balit polystyrénové hlavy, což sice také nebyl žádný med (vzhledem k tomu, co tam musel člověk dýchat), ale říkala jsem si, že horší než tiskárna to nemůže být a namlouvala jsem si já blouznivec, že jednou jako umělkyně budu čerpat z této zkušenosti, neboť člověk má toho hodně poznat a znát a vším čím jsem byl, tím jsem byl rád. Stejně jsem jinou práci nemohla sehnat a pracovat jsem musela. 

Když jsem pracovala ve fabrice, vstávala jsem ve 3:30 ráno. Když je vám patnáct pryč, snášíte to dost špatně, ani já jsem netušila, jak špatně to budu snášet, doma jsem ale zůstat nemohla (v té době byla matka bez práce, švára bez práce, brácha také nepracoval, ségra měla malé dítě a plat 680 Kč a všechno to živil táta z jediného platu). Já nevím, jestli si to ještě někdo bude ochoten pamatovat, ale tenkrát neexistovala podpora v nezaměstnanosti, protože údajně neexistovali nezaměstnaní,  a kdo nepracoval, ten šel do basy (prý!). Takže moje rodina, a to přesto, že jsme měli tu nejlepší vůli vytvářet hodnoty, dokonce i ty socialistické, byla prakticky neustále jednou nohou v base. Kromě toho jsem chodila do školy při zaměstnání a tu jsem si musela platit. Což o to, chodila jsem tam ráda a bavilo mne to, našla tam útulek spousta lidí tzv. pronásledovaných režimem a byla tam velká sranda. Myslím, že ti pronásledovaní, když si chodili každý měsíc pro svůj plat, si ani neuvědomovali, že je zachraňuji také já ze svého potu, krve a slzí a v neposlední řadě také ze svého mizerného platu. Ten plat jsem dávala celý domů, nenechávala jsem si nic, pouze peníze na školné.

A pak přišel ten podraz. Prý měli málo lidí, dosažitelná byla pouze děvčata pod dvacet a  neschopný zlý důchodce, který neustále sexuálně harašil. V tom nebyl sám, až na toho nejvyššího tam harašili všichni chlapi – všichni dva a oba ve vedoucích funkcích, makaly tam pouze ženy a zasloužilé matky, které na mne chodily donášet a špehovaly mne a potom jeden príma strejda na ještěrce, jediný, který měl svědomí a byl dostatečně nepoctivý, aby mi dokázal pomoci (on dělal šéfům šoféra a ledacos na ně věděl). A já té pomoci měla opravdu zapotřebí. Tak oni přišli a řekli, hybaj na rampu, a oni mne v té fabrice v necelých šestnácti na tu rampu postavili a naložili mi na záda polystyrénové bloky, které byly větší než já. Vysoký a široký byl každý asi tak jako dveře, kterými i takový obr, jako je údajně pan Hedvíček, musí projít. Tlusté byly asi jako hubenější knihovna a každý z nich byl sám o sobě dost těžký. No řekla bych, že i těžší než ta prázdná knihovna. A mně jich naložili na záda deset i více! To si nikdo nedovede  představit. Když mi nakládali na záda čtvrtý, pátý, už jsem byla na kolenou a musela jsem se zvednout. Takhle jsem padla na kolena několikrát, až jsem se zvedla a odvlekla jsem se i s tím strašlivým nákladem na kraj rampy, kde jsem měla co dělat, abych nespadla do náklaďáku rovnou na hromadu i s tím nadělením na zádech. Ke konci už jsem padala čím dál tím víc a nejenom na kolena a oni na mne řvali, že každý poškozený blok zaplatím ze svého platu. Na úplném konci jsem doslova spadla na držku, všechny ty bloky se sesypaly na mne a oni se mi smáli! Všichni, i ženské. Já měla odřená kolena, odřené lokty, odřenou bradu a šéf jenom počítal bloky a že prý tohle zaplatím a tohle a tohle (a nakonec mi spočítal i ty bloky ušpiněné mojí krví) ... A musela jsem si stoupnout a všechno to začalo nanovo. Jeden blok a druhý blok a třetí blok, popisuji to dost realisticky?

Nebudu tady vypočítávat, kolikrát jsem ještě klesla na kolena, kolikrát jsem se ještě musela zvednout ... Já jsem se nechtěla zhroutit! Chtěla jsem ze všeho získat co nejvíc zkušeností pro práci v divadle. Já nebyla herecké dítě (i když Vlasta Chramostová je moje vzdálená teta), já musela čerpat zkušenosti ze života! V práci jsem končila někdy v půl druhé, už se nepamatuji, a hurá do školy. To byl ze začátku problém dost velký, ale díky nadšení jsem to překonala a postupně jsem i našla sílu na přípravu (kdy asi a jak, co myslíte) a byla jsem i schopna dělat jisté pokroky. Byla jsem považována za dosti nadanou. K večeru kolem šesté jsme měli pohybový tréning nebo tanec. Bomba. Nevěděla bych, že existuje nějaká West Side Story, nějaký Rock'n Roll, kdyby nebylo Lidové konzervatoře a o hodně později také mého prvního kluka, který mne údajně připravil o panenství. Smál se mi. Ty (prý!) seš jenom na tu klasiku (o té jsem toho věděla ještě míň). No bylo toho více, v čem se mýlil. A já také. Ale křepčila jsem jako blázen! A po škole jsme chodili do divadla. Měli jsme slevu na index. Byly to nádherné časy. Pamatuji na večery ve Viole. Po představení jsme sedávali s účinkujícími. Milovala jsem to! Stalo se to smyslem mého života. Jednou jsme se tam sešli pan Haďák, pan Kohout, paní Josková, jeden herec, kterého nechci jmenovat, a my. Jedna moje kolegyně spolužačka si z Haďákem fantasticky rozuměla, byli jako siamská dvojčata a byli si i podobní. A do mně ten herec pořád ryl. Prý co tady děláš, máš tvář madony (a to ještě nevěděl, že ráno v cca 3:30 musím vstát a jít do práce), toto není svět pro tebe, jinak ale mluvil pořád jenom o sobě. On a jenom on. Takhle jsem vždycky vnímala pana Havla a vůbec všechny naše politiky. A mluvil a mluvil, až se do něj pustil Haďák. Bylo to něco neuvěřitelného. Bitva. A já jsem si připadala uprostřed všeho dění. Patřila jsem k nim, no božské! Ano, to si nikdo, ale nikdo nedokáže představit! Byla jsem tak šťastná!

A pak jsem se jednoho rána probudila a uvědomila jsem si, že nemohu dál. Nemohla jsem se ani pohnout. Byla jsem jako ochrnutá. Nade mnou stáli rodiče a zapřísahali mne. Vstaň! Proboha, vstaň! Ale mně bylo všechno jedno. To není žádná statečnost. Nemohla jsem dál. Jako když jste v bezvědomí. Bylo mi to jedno. Řekla jsem, že do práce nepůjdu a odmítla jsem vstát. A oni mne dali k soudu. Podnik mne žaloval! Já byla vlastně nezletilá. Nebylo mi snad ještě ani šestnáct let a oni mne chtěli dát k soudu a udělali to. A já byla ze začátku na sebe tak pyšná, jak se peru se životem, jak jsem silná a co všechno vydržím! A jak budu jednou ze svých zážitků čerpat pro svou práci na jevišti! Nedovedla jsem si ani představit, že třeba na to jeviště vůbec ani nevylezu. No byla jsem pitomá. Ale život mne poučil a já jsem zkolabovala. Bylo to de facto nervové zhroucení a zdá se, že nemělo být první ani poslední v mém životě. Táta žebral u mého tzv. nejvyššího šéfa, jinak též jeho bývalého kolegy. Proboha, vždyť je to vlastně ještě dítě! No pravda, pravda, dětí je na světě jako sraček a na toho nejvyššího to neudělalo vůbec žádný dojem. Já nevím, co mezi nimi bylo, dřív byli prý dokonce kamarádi. Pro mne to bylo jako špatný vtip. Já nevěděla vůbec, co se děje. A táta mne nakonec hájil těmito slovy: No jasně, ona je Korčáková, jen jí to nandej, jen do ní, ona je Korčáková, ona něco vydrží. No jen se ukaž. No moc mi nepomohl. Skutečně mi pomohl někdo úplně jiný, ten strejda s tou  ještěrkou, co jim tam všem šéfům dělal šoféra a věděl, co kde ukradli. Moc príma chlápek a naštěstí pro mne už se nemohl koukat na to, co tam se mnou vyváděli. Jeho argumenty asi nebyly moc pevného charakteru, takže se o nich tady pro jistotu ani nebudu šířit.

Vstaň! Proboha, vstaň! Tak si to pamatuji a to na mne křičeli moji rodiče, když už jsem se ráno ani nemohla zvednout z postele. Ležela jsem bez vlády jako zlomená lilie, neviděla jsem a neslyšela. A na rampě na mne čekaly další a další bloky panelového zateplení. A nechtěly mne pustit. Víte, teď jsou v módě všechny ty kauzy zneužívání nezletilých děvčat. Nevěřím, že je to bolelo více než-li mne. Když teď o tom přemýšlím, bylo to skutečně svého druhu otroctví. Mohli přijmout vaši výpověď a nebo také ne, a nemuseli vás pustit, i když jste sotva překonali hranici patnácti let. A výpovědní lhůta byla půl roku! Těch půl roku jsem si tam i tak ještě musela odpracovat, ale na lepší provozovně, kde se ke mně chovali slušně. Všechno je to o lidech a já na skromné a hodné krále, kteří nestojí o uznání a cudně klopí zrak, když se hovoří o jejich hrdinství, nevěřím. Pro mne v životě nehnuli prstem a nechali by mne klidně třeba i utýrat k smrti. Vlastně se nepamatuji, že by pro mne někdy v životě někdo hnul prstem. Musela jsem se postarat sama a nejednou jsem také právě proto zkrachovala. Takže mám právo mít v úctě a milovat, koho já si zamanu a na skromné a hodné charaktery já se ... nespoléhám.

Závěrem si ještě vzpomínám na nehodu, kterou jsem měla s tátou na motorce. Ležela jsem na zemi a táta stál nade mnou a křičel: Vstaň! Proboha, vstaň! Jedno dítě už mu tímto způsobem totiž zabili. Při nehodě. V nemocnici, kam nás odvezli policajti, mi pak povídal, že kdyby se mi něco stalo, tak ho zavřou. Tak jeho by zavřeli, přesto že by to pro něj samo o sobě bylo neštěstí a tragédie, a soudce, který vědomě odsoudil k smrti nevinného, nikoliv? Celý můj život byl jedna velká nehoda. A souzeni byli vždycky nevinní ...

11. září 2011 ve 20:39 hod