Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Únor 2012


Američtí přeběhlíci vákorejské válce a osud jednoho zánich vákomunistickém Československu

Hana Catalano

...

Korejská válka se rozpoutala váčervnu 1950, kdy severokorejská komunistická vojska (po domluvě sáČínskou lidovou republikou a Sovětským svazem) napadla jižní, prozápadní a demokratickou část poloostrova sácílem sjednotit obě části pod komunistickou diktaturu.

Spojenecká vojska sáhlavním podílem amerických vojsk (jako vždy vábojích za svobodu várůzných částech světa) přispěchala jihu na pomoc a severu zase pomáhaly čínské a sovětské vojenské síly. Válka si vyžádala mnoho obětí na obou stranách konfliktu (přiznaných i nepřiznaných a také těch, co jsou dodnes pohřešované) a po třech letech a po smrti J.V. Stalina konečně došlo 27. července 1953 kápodepsání dohody o příměří mezi oběma Korejemi. Mír nebyl uzavřen dodnes, takže by se dalo říct, že válka může znovu vypuknout kdykoliv. Hranice mezi oběma státy na 38. rovnoběžce totiž patří mezi ty nejstřeženější na světě.

Po uzavření příměří pak mělo dojít kárepatriaci válečných zajatců na obou stranách. Své zástupce váRepatriační komisi neutrálních států mělo tehdy i Československo. Hodně severokorejských zajatců se rozhodlo zůstat na jihu, za což pak byly jejich rodiny a příbuzní na severu tvrdě potrestáni a mnoho zánich ukončilo své životy vánelidských podmínkách vátzv. pracovních táborech, jež vákomunistické Koreji existují dodnes.

Překvapivě se objevilo 23 amerických válečných zajatců, kteří odmítli repatriaci do USA. (Edward Dickenson, Claude Batchelor, Clarence Adams, Howard Gayle Adams, Albert Belhomme, Otho Grayson Bell, Richard Corden, William Cowart, Rufus Elbert Douglas, John Roedel Dunn, Andrew Fortuna, Lewis Griggs, Samuel Hawkins, Arlie Pate, Scott Rush, Lowell Skinner, Larance Sullivan, Richard Tenneson, James Veneris, Harold Webb, William White, Morris Wills a Aaron Wilson.) Byli to mladí chlapci, většinou záchudších poměrů a sánízkým vzděláním, ovlivnění cílenou indoktrinací a vymýváním mozků, čehož se jim vázajateckých táborech dle svědectví dostávalo denně váhojné míře. Byli pak účelově využíváni káprotiamerické propagandě a po uzavření příměří se obávali důsledků svého jednání. Tito zajatci byli převezeni do tábora blízko Panmundžomu a dostali 90 dnů na rozmyšlenou. Dickenson a Batchelor si přeběhlictví během této lhůty rozmysleli a přešli na americkou stranu. Vojenský soud je následně potrestal třemi a půl roky za mřížemi.

Zbylo tedy 21 přeběhlíků, kteří byli po uplynutí lhůty dopraveni do Číny. Odtud se pak během pár let postupně téměř všichni vrátili zákomunistického ärájeô zpátky do USA. Vojenský soud je pak již nemohl soudit, protože po zradě byli záarmády se ztrátou cti propuštěni. VáČíně zůstal pouze Veneris, který tam založil rodinu, ale i ten během let průběžně trávil nějaký čas váUSA. Návrat trval nejdéle Webbovi, který se váČíně oženil sáPolkou a vároce 1960 se sání přestěhoval do Polska. Ten se po učitých těžkostech vrátil do USA až vá80. letech.

Jediný, kdo se už nikdy do své vlasti nevrátil, byl John Roedel Dunn. A o něm je tento krátký příběh, protože české úřady zabývající se šetřením o amerických válečných zajatcích záválky váKoreji jeho existenci jaksi opomenuly zmínit.

J.R. Dunn se narodil 29. června 1928 váAltoně, ve státě Pennsylvánie, kde sárodiči a dvěma mladšími sourozenci, bratrem a sestrou, žil do r. 1942, kdy se celá rodina přestěhovala do Baltimore, stát Maryland. Podle záznamů československé StB byla jeho rodina celkem dobře situovaná. Dunn vystudoval střední školu a pak pracoval jako obchodní agent na různých místech váMarylandu, přičemž večerně studoval architekturu. Váprosinci 1950 narukoval do armády Spojených států a hned po skončení základního výcviku byl 1. června 1951 nasazen do války váKoreji. Již 24. července 1951 však padl do zajetí Korejské lidové armády. Káobdobí zajetí vátáboře pod správou čínské armády ve svém životopise zá9. listopadu 1959 mj. uvádí: äKdyž jsem se dostal do zajetí, uvědomil jsem si pravou podstatu války váKoreji a vzbouřil jsem se proti myšlence, že jsem vátáboře útočníků proti korejskému lidu. Od toho dne dělám vše vázájmu míru na světě. Když jsem byl váKoreji, intenzivně jsem studoval marxistickou vědu a ke konci války jsem dospěl kápřesvědčení, že se nechci vrátit do Ameriky. Proto jsem požádal o povolení zůstat váČíně a pokračovat ve studiích.ô

Do Číny se Dunn dostal váúnoru 1954 a vázáří téhož roku začal studovat na lidové univerzitě váPekingu. Zároveň byl využíván na výuku angličtiny. Váříjnu 1957 se při studiích seznámil se Slovenkou Emílií Porubcovou, která váČLR studovala jako stipendistka československé vlády. Toto seznámení a milenecký vztah s ní Dunnovi zpečetily jeho osud.

Porubcová se narodila do skalní komunistické rodiny 6. srpna 1932. Sama byla přijata do KSČ již válednu 1948 pro aktivní a uvědomělé činnosti vákomunistických mládežnických organizacích. Vystudovala dívčí gymnázium váŽilině a po maturitě pracovala jako úřednice. Podala si žádost na další studium váSSSR, to sice nevyšlo, ale ministerstvo školství jí nakonec umožnilo studium váčínském Pekingu. Váletech 1952-1954 tam absolvovala 4 semestry jazykového kurzu čínštiny a následně váletech 1954-1959 vystudovala na lidové univerzitě dějiny Číny.

13. ledna 1959 Dunn požádal o vízum do Československa a zároveň požádal o uzavření sňatku sáEmílií Porubcovou. Jeho žádosti bylo vyhověno a po příjezdu do Československa (13. října 1959) se 28. října 1959 konala jejich svatba. Zpočátku nikde nepracovali, bydleli u rodičů Porubcové, nyní již Dunnové. Hned po jejich příjezdu začalo důsledné prověřování obou ze strany StB a na oba byl založen pozorovací svazek. Dunn neměl žádné americké doklady a StB si ověřovala, zda není agentem americké rozvědky.

Dunn si válistopadu 1959 podal žádost o československé státní občanství a vápřipojeném, již výše zmíněném životopise též napsal, že vároce 1953 pomocí repatriační komise váKoreji přerušil veškeré spojení sáUSA a jeho jedinou touhou po celých osm let bylo žít i nadále vásocialistické společnosti. Zároveň žádal o změnu svého jména a příjmení na Ján Dan a též jeho manželka měla mít příjmení Danová.

Občanství získal vároce 1960, ale změna jména a příjmení nebyla povolena.

Dunnová nastoupila 15. dubna 1960 na pedagogickou fakultu váPrešově. Tam se pokoušel získat místo i její manžel jako učitel angličtiny, ale údajně pro neznalost slovenštiny nebyl přijat. VáPrešově bydleli na ubytovně vájedné místnosti, tehdejší plat Dunnové činil 1.030,- Kčs měsíčně. Už vásrpnu 1960 se jim narodila první dcera, válistopadu 1961 dvojčata (dcery) a válistopadu 1962 další dítě, tentokrát syn. Stále žili vájedné místnosti na ubytovně, Dunnová na mateřské dovolené a Dunn bez práce. Až vároce 1964 konečně získal své první zaměstnání ľ práci dělníka, který na směny pálil cihly váSeveroslovenských cihelnách váŽilině. Dunnová vátom roce již také pracovala, a to na tamní Vysoké škole dopravní (VŠD), kde působila na katedře marxismu-leninismu. Dle poznatků StB se Dunn cítil méněcenný, stranil se lidí a stále neuměl slovensky.

Vároce 1965 konečně dostali od VŠD normální byt na Hlinách váŽilině.

Celé roky byl Dunn sárodinou monitorován StB, sledován byl na pracovišti i vámístě bydliště, ale až do roku 1976 pro něj neměla využití pro své potřeby.

Tehdy Dunn změnil zaměstnání a začal pracovat jako brusič váZávodech valivých ložisek (ZVL) váBytčici, cech 8. StB neuniklo, že i po 17 letech mu slovenština dělala velké problémy, ale informátoři ani vlastní sledování nepřinesli kájeho osobě žádné negativní poznatky.

Situace kávyužití Dunna nastala, když ochladly vztahy mezi ČLR a SSSR. 1. září 1976 při setkání sáorgány StB Dunn přislíbil spolupráci ve věci získávání informací na Zastupitelském úřadě Číny váPraze, jenž pak čas od času i sámanželkou navštěvoval.

Jedna z poznámek ze svazku StB změněného zápozorovacího na svazek spolupracovníka - důvěrníka, sákrycím jménem äZajatecô uvádí: äPracovníci ZÚ ČLR váPraze pak zasílali na jejich adresu závadné časopisy, které jsou ostře zaměřené proti socialistickým zemím, zejména SSSR.ô Dunnová od té doby též fungovala jako ädůvěrníkô sákrycím jménem äKnihovníkô. Za tyto služby byli oba odměňováni vářádech stokorun, včetně úhrady za výlohy sácestováním ze Žiliny do Prahy.

Vákvětnu 1985 byl svazek důvěrníka äKnihovníkô (Dunnová) a váčervenci 1985 svazek důvěrníka äZajatecô (Dunn) po schválení uložen na pět let do archivu vyhodnocovacího a statisticko-evidenčního oddělení (VŠEO) Správy SNB Banská Bystrica. Zdůvodněno tím, že oba důvěrníci StB ztratili možnost styku sápracovníky ZÚ Číny váPraze a písemný kontakt do Číny.

John Roedel Dunn zemřel v roce 1996, Emília Dunnová pak 9. prosince 2000. Oba jsou pohřbeni na Starém hřbitově váŽilině na Slovensku.

To je konec příběhu o jednom člověku, který zradil svou vlast, rodiče, sourozence a přátele a vyměnil to všechno za život vákomunistickém ärájiô, za život plný sledování a strachu. Jedinou radostí mu snad byly jeho čtyři děti a snad došlo na sklonku jeho života i kápokání a shledání sádávnou minulostí a vším, co kání patřilo.

Hodně odlišný je osud amerického zrádce Glena Roye Rohrera, aka Jana Veselého aka Jana Vedry. Ve své době byl hodnocen jako nejlepší americký rozvědčík, který se dostal do rukou československé StB. Jeho ädobrodružnýô příběh váČeskoslovensku začal 16. srpna 1965. O tom už jsem ale v minulosti psala a možná napíši něco víc zase někdy jindy.

Hana Catalano, leden 2012



Zpátky