Únor 2012

Líc a rub Masarykovy první republiky a prezidenta

MUDr. Jaroslav Lhotka

...

Masarykova republika je dnes označována jako ostrov relativní svobody a demokracie uprostřed totalitarizující se Evropy. Ale je to jen jeden úhel pohledu na politiku. Jestliže to bylo z úst dnešních politiků jakési idylické období, které nám má být dnes vzorem, pak nám nezbývá než si připomenout, jak krátká je lidská paměť. Stačí si zalistovat v dobovém tisku a přesvědčíme se, kolik tehdy bylo kriminálních afér, vzájemného obviňování, korupce a zrady, jaké skandální poměry panovaly při tehdejší privatizaci, jak bujela státní administrativa a jaká arogance panovala ve vládní byrokracii.

V údobí 17 let Masarykova prezidentství se vystřídalo 15 vlád, koalice se neustále přeskupovaly a při tom všichni kydali špínu na ty druhé, nežli by začali dělat pořádek nejprve od sebe. A tak to jde dodnes ve stejných kolejích. Tisk přinášel zprávy o úniku milionů, poslanci se navzájem fackovali a nejužívanějším slovem bylo „zloděj“. Do toho komunisti v parlamentu zasévali třídní nenávist a vyhrožovali, že jednou svým odpůrcům zakroutí krky, jako to udělali ruští bolševici. Fašisti hlásali zavést režim silné ruky, z čehož měli strach všichni, včetně komunistů, a tak žádali, aby Národní obec fašistická (NOF) byla zakázána. Prezident Masaryk ji dokonce označil za patologickou sedlinu.

Pádem Rakouské monarchie v r. 1918 zmizel nejsilnější tmelící prvek v české politice – protihabsburský postoj, jednotliví politici a strany začali prosazovat své hamižné zájmy, slovo VLAST a NÁROD platilo jen na papíře, nikoliv v denním životě. Slováci byli považováni za odnož českého národa a součást státního národa. Přitom v republice žilo více než tři miliony Němců a téměř tři čtvrti milionu Maďarů. Po staletí se mísil živel český, německý a židovský, k nimž na severní Moravě polský, na Slovensku maďarský a na Podkarpatské Rusi rusínský a židovský.

Je přitom dojemné sledovat, jak nenáviděná monarchie se průběhem let měnila ve vzpomínkách mnoha generací na „staré zašlé zlaté časy“, kdy platidlem byla zlatka a ne papírové peníze, kdy jsme mohli jezdit od Baltického moře až na Jadran bez víza a při tom si vyřvávat „Hej Slované“. Už krátce po vyhlášení republiky střílelo vojsko do Němců demonstrujících proti vyhlášení ČSR, v Kadani bylo v r. 1919 zastřeleno 20 lidí, v Kraslicích v r. 1921 zastřeleno 14 a 10 zraněno. Při krompašské vzpouře v r. 1921 četníci zastřelili 4 hladové lidi a 14 zranili, jako doklad vyhrocení sociálních nepokojů. Na jedné straně bohatnutí a na straně druhé chudoba.

4. května 1919 zahynul generál M.R. Štefánik, jenž se zasloužil o vznik ČSR. Atentáty na Kramáře, Rašína, Švehlu, jsou dokladem rozbujelé mafie v republice. Masarykova republika patřila počtem sebevražd na třetí místo v Evropě, za Maďarskem a výmarským Německem, protože se nově vzniklou republikou začal šířit protikatolický duch ve smyslu Masarykova sloganu „Ruce pryč od Říma“. Tak se nevědomky připravovala půda k uhnízdění KSČ a postupné bolševizaci. Komunisti nikdy neuznávali lidská práva, natož Desatero přikázání. Masaryk byl odtržen od reality denního života prostého člověka jako dnešní politici. Snad k tomu přispěla i úloha jeho neprovdané dcery Alice po smrti Charlotty Masarykové v r. 1923. Pokládala za svou povinnost bdít nad otcem, aby neutrpěla velikost Osvoboditele a hosté stáli před TGM v pozoru.

Do července 1926 byla předsedkyní čsl. Červeného kříže Jekatěrina Gajdová, choť generála Radoly Gajdy. Po odvolání generála Gajdy prezidentem Masarykem z čsl. armády byla této pocty zbavena a stala se jí nehezká, s platfusem, Alice Masaryková. Byla předsedkyní do r. 1938, do Mnichova. Na Pražském hradě se spřádala síť politických intrik; počínaje muži 28. října 1918 (Stříbrný, Švehla) a představiteli domácího a zahraničního odboje, kteří nesouhlasili s Masarykovou a Benešovou prosovětskou politikou (Kramář, Dürych, Gajda a další), jež uznala „de jure“ 10.6.1934 Sovětský svaz. Kramář tehdy napsal do Národních listů: „Slovanská zrada je dokonána, spáchán je největší zločin na Slovanech.“

K dobrému bontonu patřilo za první republiky levicové smýšlení intelektuálů a návštěvy SSSR. Knižní trh byl zaplaven bolševickou literaturou o „novém ráji“. Nejhorší na tom všem bylo, že vyloučením schopných generálů z čsl. armády na příkaz Masaryka, byla armáda paralyzována a neschopná postavit se se zbraní v ruce na aktivní odpor v budoucnosti, když přišel Mnichov 1938. To byl Masaryk již rok po smrti. Začalo to vyloučením generála Gibiše z čsl. armády.

Brambory, tehdá v ČSR základní surovina k výrobě lihu. Jedna z největších tehdejších afér – lihovnická – se dotkla i T.G. Masaryka, jehož dispoziční fond obdržel od „Družstva hospodářských lihovarů“ k 70. narozeninám prezidenta tři miliony korun předmnichovských. Vše se ututlalo.

Naši republiku měla řídit elita, která je duchovně obrácená k Věčnosti a nikoliv ti, kteří národu nabídli za boha sebe. Výsledkem je duchovně nevzdělaná masa lidí, mravně narušená, neschopná účinného odporu (1938, 1948, 1968, 1989). Dnešní režim nevyžaduje žádné ctnosti, pro něj je rozhodující kšeft a zisk.

Masaryk s Benešem odvrhli tu část politiků doma, kteří chtěli vytvořit stát na křesťanských zásadách, tedy podle Pekařova smyslu pojetí národních dějin. Místo toho byl vnitřní český život nahlodáván svobodným zednářstvím. O nic lépe na tom nebyl Sokol či Junák. Měl-li český národ několik schopných vůdců, tak právě ty nechal Masaryk se svým sluhou Benešem odstranit z politiky, aby nezacláněli modle TGM. Čeští mučedníci z doby husitské náš národ stále varují.

....

Věnováno paní Haně Catalano, prosinec 2011

MUDr. Jaroslav Lhotka, v.r.