Únor 2012

Setkání V. Petříka a ThDr. A. Huvara s generálem Toussaintem na Borech

MUDr. Jaroslav Lhotka; leden 2012

...

Václav Petřík, syn prvorepublikového a poválečného brigádního generála Václava Petříka, jenž prošel za 1. sv. války jako legionář sibiřskou anabází až do Vladivostoku, neměl stejně jako jeho otec komunisty v lásce. Za tzv. protistátní činnost byl komunistickým totalitním režimem odsouzen v r. 1949 na osm let vězení. Prošel Pankrácí, Bory, Kutnou Horou, Zámrskem a Valdicemi.

Ve svých vzpomínkách na Bory mi napsal mimo jiné toto: „Koncem roku 1949, po odsouzení, jsem byl převezen do Věznice Bory v Plzni. Kromě chodbařiny jako umělec jsem byl pověřen starat se o socialistickou kulturu mezi mukly. V kulturní místnosti jsem se tehdy seznámil s generálem Rudolfem Toussaintem, jenž byl veden taky jako kulturní pracovník. Kreslil totiž pro věznici nástěnky. Jak k tomu přišel? V mládí totiž absolvoval před vstupem do Wehrmachtu malířskou akademii v Mnichově. Za 1. republiky působil na německém velvyslanectví v Praze, kterou miloval. Vyprávěl mi mnoho zajímavého z Pražského povstání v květnu 1945. V samotné Praze měli Němci na 30 tisíc vojáků, dobře vyzbrojených, a z východních Čech se valila na Prahu milionová armáda maršála von Schörnera, která se chtěla dostat za každou cenu do amerického zajetí k Plzni, kde se nacházela armáda generála Pattona, i za cenu velkého krveprolití Pražanů a srovnání Prahy se zemí, jako to provedli Němci s Varšavou. Jeho zásluhou se nedostal maršál Schörner se svou armádou do Prahy, z Lázní Velichovek, kde byl generální štáb Schörnerovy armády, když po zdlouhavých jednáních s Českou národní radou uzavřel 8. května kapitulaci. Nakonec mi doslova řekl: ´Víš, nic jsem nikdy neměl proti Čechům, ale to, že mi syna, poručíka Wehrmachtu, v Dejvicích chytli, pověsili na kandelábr a podpálili, to vám odpustit nemohu.´ Jako otec jsem ho plně chápal.“

Velitelem povstalců v Praze byl generál Karel Kutlvašr, ruský legionář, jenž prodělal sibiřskou anabázi. V zoufalé situaci květnového povstání, když rozhlas žádal o pomoc, Vlasovci přišli na pouhé zavolání státního rozhlasu. Padlo jich na 300. Byli to stateční lidé a generál Kutlvašr si jich vážil, ne však Smrkovský, komunistický agent Moskvy, který měl pod palcem Českou národní radu. Ten chtěl, aby se v Praze stále bojovalo, aby nás pak osvobodila Rudá armáda, jako se to Sověty udělalo s Varšavou – nejdříve vykrvácet a pak přispěchat na pomoc. Tohle počínání generála Kutlvašra mu komunisti a Moskva nemohli zapomenout. Po únoru 1948 byl odsouzen na doživotí – za to, že Rudá armáda přijela 9. května do svobodné Prahy.

Mladý katolický kněz ThDr. Antonín Huvar poznal generála Toussainta taky ve věznici Bory a napsal o něm: „Světlou postavou na oddělení D1 byl v té době 1948-49 generál Toussaint. Byl velmi příjemný v hovorech, skromný ve vystupování a v každém ohledu nejsečtělejší ze všech vysokých důstojníků, s nimiž sdílel stejnou celu. Byl to výsměch dějin, když seděli vedle sebe generál, jenž vedl kapitulaci německé armády v Čechách, plukovník Kadaňka, který podepisoval za českou stranu stejný dokument, generálové Přikryl, Pelich, Janoušek, zástupci naší vlády a docela svorně hovořili o všech otázkách, které se týkaly světové politiky. Všichni se shodli v jednom – Sověty není možno udolat, pokud se to nepodaří s pomocí Západu ještě do roku 1952. V tomto ohledu se divil vždy generál Toussaint naivitě nebo prostému myšlení našich důstojníků, kteří své soudy podrobovali přání a mysleli, že je možno s bolševiky být hotovi jenom proto, že nám to vyhovuje nebo že si to přejeme. Říkal zcela otevřeně: ´Pokud se to nepodaří až po Ural do roku 1952, budete se vy i celá Evropa ještě po padesáti letech vroucně modlit o to, aby vás Pán Bůh vysvobodil od tohoto jařma.´ A nemýlil se v ničem, jenom v tom, že jsme se za tu dobu odnaučili modlit, takže jsme se nemodlili, nýbrž jenom čekali a skoro zoufali, nebo jsme považovali poměry za natolik neměnné, že jsme se vzdávali veškeré naděje.

V Plzni na Borech vykonstruované povstání, ve kterém přišlo o život více lidí, mezi nimi i poslanec Broj, major generálního štábu Černý, dozorce Petelík. Všichni bachaři, kteří se zúčastnili tohoto honu, byli povyšováni i o více stupňů, nepohodlní vyletěli nebo byli zavřeni a nastal teror nemající obdoby. I rodiny bachařů se připojovaly a když zazníval nářek mlácených z korekcí, dodávaly báby z bachařských domů odvahu svým manželům: ´Jen se nebojte, zabijte ty svině, které nám závidí naši lidově demokratickou blahobytnou republiku!´ A i jinými větami chtěly též být při tom, když se hubila reakce. Bylo všechno slyšet, i nářek z korekcí a hyenní hlasy těch hnusných bab z Plzně.“ (A. Huvar, Střepy, str. 51-53)

Když zhebnul velký Stalin-Džugašvili, byl vyhlášen třídenní státní smutek. Jenže to netrvalo dlouho a zhebnul první dělnický prezident Klement Gottwald a byl vyhlášen nový třídenní státní smutek. Po Gottwaldovi brzo následovala tučná Marta Gottwaldová, ale to už bylo bez státního smutku.

Třídenní státní smutek je opět na scéně.

„Za nějakou dobu, když už jsem byl v jiné věznici, jsem se dozvěděl, že generál Rudolf Toussaint byl odtransportován do NSR v rámci Adenauerovy návštěvy Kremlu a uzavření smlouvy o propuštění všech německých zajatců z války, kteří skončili ve vězeních komunismu.“