Březen 2012

Odepněme trpitelský metál, ó Čechové!

 Luděk Frýbort

Člověk, který něco jenom přežil, jen mlčky přežil a nic víc, to už je navždycky malý člověk. A cokoliv už potom přežije. Skrčí se, přežije. A přežívá a přežívá, a dávno přestal žít. (Jiří Šotola: Tovaryšstvo Ježíšovo)

Stalo se nedávno, že poslední z legendární trojice, pan Josef Mašín, se vyslovil zlehčujícím způsobem o jiné národní legendě, Janu Palachovi. Nato se strhla rozčilená diskuze, v níž měl řečený pán jednoznačně horší karty, neboť Palachův čin za příkladný a záslužný pokládají v národě českém až na komunistické nostalgiky všichni, kdežto ve věci odpírání rudé tyranii sílou zbraně jest týž národ rozpolcen: jak ukazují výsledky průzkumů, pokládá jedna třetina mašínovskou anabázi za příklad hrdinství, kdežto dvoutřetinová většina hovoří o vrazích. Kdybych se měl do té diskuze také něčím vložit, podotkl bych, že pan Mašín snad mohl v tak citlivé věci mluvit o něco taktněji, ale kvůli tomu bych tyto řádky nepsal. Něco jiného zaměstnává mysl mou: kde se bere onen očividný rozpor? Téměř jednomyslně sdílená úcta v případě jednom a výrazná nejednota v druhém? Dokonce se zdá, jako by šlo o jakousi dějinnou kostantu: dvě třetiny, jestli si vzpomínáte, tenkrát proti americkému radaru, co měl stát, ale nestojí v Brdech, dobré dvě třetiny dnes proti evropské smlouvě… znamená to něco? Ale přeruším ty úvahy a zahledím se do vzpomínek.

Stál jsem onoho lednového dne roku devětašedesátého před Rudolfinem a přihlížel Palachově pohřebnímu průvodu. Kdybych měl vypsat své tehdejší pocity… asi především úcta. Soucit a smutek. Lítost nad zmařeným životem mladého člověka, lítost nad zánikem nadějí, dost naivně kladených do léta lidských tváří. Kus vzteku, to také. Chtěl Jan Palach svou obětí postavit hráz rozmáhající se malomyslnosti, ale už bylo znát, že nepostaví. A otázka se mi do toho rozpoložení vtírala, zapuzoval jsem ji, ale ona se nedala… a co ty? Dovedl by ses sám nabídnout za oběť? A odpověděl jsem si… prosím čtenáře, kteří v tom ovzduší trpkosti, mizící naděje a bezmocného hněvu nežili, aby nepokládali tyto věty věty za nadsazené… ano, byl bych toho schopen. Ledaže ne jako živá pochodeň, ale se zbraní v ruce. Už od prvních dnů sovětské okupace jsem měl trhání se pustit do boje: nejsem hrdina, ani žádný výstavní vlastenec, říkal jsem sobě i jiným, ale teď je čas vzít do ruky zbraň. Naštěstí o to naše napůl zmatené, napůl zbabělé lidskotvářní vedení nestálo; bývala by to oběť marná, jak dnes vidím. Ale takový byl čas a je hloupé, povýšenecké nebo obojí najednou mávat rukou, nějaký Palach, nějací Mašínové, beztak to ničemu to nevedlo, bolševika s trůnu neshodili, jen zmařili životy, jeden svůj vlastní, druzí jiných… ne. Jsou situace, kdy i předem ztracený boj stojí za to. Obrat zoufalé situace nepřivodí, zato ale si společnost zachová sebeúctu; a to bývá vítězství cennější i trvalejší.

Jak na tom byli ostatní, nedovedu odhadnout. Sám jsem se svým trháním určitě nebyl, ve většině ovšem také ne. Možná už tehdy se rodilo dnešní rozdělení myslí v národě českém: dvě třetiny těch, kteří dovedou ocenit symbolickou oběť, ne však aktivní zápas se sílami zla. Pere se v české duši Jan z Husi s Žižkou, a v posledním nejméně století dostává Žižka výrazně na frak. Méně obrazně řečeno, převládla v české tradici trpitelská mentalita nad vůlí k boji i v situacích nejvyhraněnějších. Což by ještě… ale ona se z té nouze udělala ctnost. Kult trpitelství. Utrpení jako zásluha, jako ušlechtilější alternativa odporu… příliš laciný kov k výrobě metálů, národe český. Kde a z čeho se tahle ochablost vzala? Je výsledkem opakovaných nezdarů ve střetu se silami zla, jak se zdají naznačovat letopočty 1938, 1948, 1968, v jistém smyslu i letopočet sametový? Nebo se snad vloudila do českého charakteru už někdy předtím?

Dávám k uvážení, není-li alespoň jednou z příčin nejedlovsky zdeformované chápání tří staletí pobělohorských dějin jako chmurného odbdobí temna, kdy se nedalo víc než úpět a trpět. Což je samozřejmě povrchnost, tuším dokonce že záměrná. Následovala ovšem po debaklu na Bílé hoře rabiátská rekatolizace. Způsobila, že Čechové starou náboženskou víru ztratili a novou přijali sotva napůl a vlažně, čehož výsledkem je dodnešní společnost ne zrovna ateistická, jak se trochu nedomyšleně říká, spíš poznamenaná odporem k církevní organizovanosti. Připravenost hájit svou zemi sílou zbraně však Čechové neztratili, ani ve válkách za Marie Terezie, královny české, ani na polích lombardských pod maršálkem Radeckým z Radče, největším válečným geniem českých dějin od dob Žižkových, a nakonec ani v bitvách první světové války, kdy houževnatou statečnost českých pluků ocenil sám vrchní veliel italských vojsk generál Cadorna. Jenomže se republikánskému vedení obraz statečnosti pod žlutočerným praporem nehodil. I byl z dějin vymazán a nahražen… Švejkem. Lamentací nad třísetletým temnem, kdy ach, ach, nezbývalo než trpět. A čekáním na osvoboditele, když nevůle k boji vynesla takovou či onakou okupaci. Došlápl si na nás Hitler… Stalin s Gottwaldem… Brežněv… nu což. Skrčíme se, přežijeme, remcat budeme, ale jen opatrně, na osvoboditele počkáme. Když pak zásluhou jiných došlápnutí povolilo, tu ovšem vlastenecká hrdost neznala mezí. Trpěli jsme, a tudíž bojovali! Ochablost se transformovala málem že v hrdinství.

Mám totiž i druhou vzpomínku: jak jsem v roce devadesátém do osvobozené vlasti pln radostného očekávání přijel, a po dvou týdnech všeho očekávání prost zase odjel. Zachvívalo-li mnou do té chvíle nutkání vrátit se z exilu do země předků, žlučovitá, organizovaná protiexilová kampaň mě jej zbavila. Řeči zaznívaly všelijaké, po hospodách, v tisku i na půdě parlamentní, všechny se ale daly spojit v jedno: vy jste si na tom vašem Západě váleli šunky v blahobytu, a my tady jsme trpěli. Takže nám do toho teď tady nekecejte, my si tu demokracii, tržní hospodářství a všechnu ostatní krásu dokážeme nejlíp obstarat sami. Vím samozřejmě, jaký byl účel: vypudit exulanty z rozhodování v sametové vlasti, jelikož hrozilo nebezpečí, že by do ní zanášeli ideály slušnosti, bezkorupčnosti a jiných takových k smíchu věcí. Ale hlavně se to všem náramně líbilo. Trpěli jsme, tedy jsme bojovali. Snad by se měla ta slova vyšít do prezidentské standarty, víte, místo té pravdy, co vítězí. K vítězení, byť i morálnímu, je zapotřebí kusu vůle. Přivěsit si metál trpitele, k tomu stačí se skrčit, hlavičku nevystrkovat, jakž takž přežívat. A přežívat a přežívat, až…A čas šel dál, v lehce pozměněné podobě zazněla táž muzika ze slov pana prezidenta, jak si nevzpomenout, o těch nekomunistech, co s bolševikem sice nesouhlasili, ale v režimu se zahnízdili, poslušně nožkama šoupali, čímž, jaká zásluha, jej rozvrátili. Kdepak nějací protikomunisté, kdepak lidé s vůlí k odporu. Ale nechám těch elegií a vrátím se k začátku. Byla řeč o Palachově osamělém gestu, které hmotnému i morálnímu úpadku následujících dvaceti let sice nezabránilo, lze jej však vzpomínat s úctou. Totéž, v jiném smyslu, lze říci o skupině bratří Mašínových. Byly doby zlé, k nimž se stateční lidé postavili každý dle svého naturelu, jeden osamělou obětí, druhý silou. Přesto si dovolím se zeptat, zda by ony zlé doby nemohly být méně zlé či vůbec nemusely nastat, kdyby v rozhodných chvílích národa českého převážil princip činu nad principem trpitelským.

Což se nemusí týkat jen patálií minulosti, neboť doby jsou všelijaké. Třiadvacátý rok uplývá od chvil, kdy západní svět naposledy zápasil o svou existenci… no, nebudu ten námět rozvádět dál. Jenom že dějiny nemívají ve zvyku nechávat člověka dlouho se kolébat v iluzi klidu; co na nás pečou dalšího? Nebo snad už i upekly… nezdá se vám? Jakási mračna se stahují, vzduch nevoní ničím kalým, kolikpak let nás ještě dělí od chvíle, kdy zase bude tato země a s ní celý Západ stát před rozhodnutím? Zalézt, skrčit se, čekat, až to přejde… nebo zápasit? Nezměníme se už? Nepřestaneme pokládat trpitelskou pasivitu za náhražku činu?

Hannover, 19. února 2012

---

Poznamka R.H.: S Ludkem Frybortem naprosto souhlasim, ale ja bych to vyjadril jeste vic polopaticky. Ti, co se nechali zavrit, prezili a dodnes drzi hubu, ti zaslouzi jen lidsky respekt a uctu za jejich tiche utrpeni. Zasluhy nemaji zadne. Protoze se nepoucili. Nikdy se nedopustili zadneho CINU - i to, za co byli kdysi zavreni, to nikdy neudelali. A pouceni si z toho taky nevzali - nikdy zadny cin - jen drzeli hubu, nebylo je slyset, ani nebojovali, ani neemigrovali. Polepsili se dle rozkazu tyranu... Krasnym prikladem je soucasna KPV - Konfederace polepsenych veznu. Nikdo jim neodpare ty roky utrpeni, co maji za sebou - ale musi se dnes chovat jako kolaboranti svych nekdejsich tyranu, komunistu?