Květen 2012

Kdo byl major Ivan Štefl

MUDr. Jaroslav Lhotka

Ivan Štefl, major rakouské armády, přeběhl na západní frontě v r. 1915 k Franzouzům. Byl tedy ve francouzských legiích důstojníkem s nejvyšším vojenským vzděláním. Stal se velitelem naší „Roty Nazdar“. Je znázorněn na čsl. poštovní známce z První republiky „Arras“ s papachou na hlavě a s knírem.

Štefl se osobně znal s generálem M.R. Štefánikem a jezdil k němu na dovolenou do Itálie, kde byl Štefánik zasnouben s italskou markýzou, věřící katoličkou. Pod jejím vlivem se stal nepřítelem svobodných zednářů a měl dobré diplomatické styky s Vatikánem, na rozdíl od Beneše a prof. Masaryka. Nevěděl však v té době, že Masaryk a Beneš byli již ve službách svobodného zednářství a plánů na uspořádání nové Evropy, což bylo v rozporu se Štefánikovými ideály.

Před svým odjezdem na ruskou frontu k ruským legiím (listopad 1918) na schůzi svolané majorem Šteflem do Švýcarska, požadoval od dr. Beneše vyúčtování nákladů na existenci legií, za přítomnosti dalších představitelů našeho národněosvobozeneckého hnutí, kde byl přítomen i cestovatel Jižní Ameriky Alberto Vojtěch Frič. S Fričem se proto počítalo do funkce konzula pro Jižní Ameriku. Nakonec se jím nestal, místo něho byl jmenován švagr agrárníka Bradáče, František Jílek. Bureš se s ním setkal ve vězení po r. 1945. Beneš měl na schůzce předložit vyúčtování sbírky amerických Slováků a Čechů, které mělo zádrhel – scházelo kolem 6 milionů dolarů. Došlo k ostré výměně názorů mezi Štefánikem a Benešem. Nato Štefl vytáhl z aktovky pařížský deník „Petit Parisien“, kde stálo napsáno, že Beneš prohrál nesmírnou sumu peněz v ruletě v pařížském kasinu. Beneš byl mezi francouzskými legionáři znalými poměrů nazýván „ruletový král“, jako vášnivý hráč kasina. Frič vše vyslechl, i konec hádky se slovy Beneše: „To ti, Milane, nezapomenu!“, aby tuto epizodu popsal v brožurce „Zločinec číslo jedna“, kterou vydal po válce jako soukromý tisk pro sběratele kaktusů, kde byl předsedou spolku kaktusářů.

Proto žádný poctivý francouzský legionář nectil dr. Beneše. Pro Friče, kdyby nezemřel za 2. svět.války, kriminál by ho neminul dle retribučních dekretů. Frič, zajímavá osobnost se svými velkými klady a rysy. Vždy byl připraven bojovat proti lži, podvodu a darebáctví, jeden ze slavné plejády našich cestovatelů. Když mu po válce přišla zásilka kaktusů z Jižní Ameriky, nechali železničáři z příkazu ministra Beneše odstavit vagóny a kaktusy zmrzly. Byla to Benešova pomsta za Fričovu brožurku „Zločinec číslo jedna“, ve které vykreslil dr. Beneše. Nezapomínejme, že Beneš měl svou tajnou policii, financovanou z tajných fondů ministerstva zahraničí a byl v ní i generál Rambousek, otec Oty Rambouska, známého předsedy K 231 z Pražského jara 1968. Za 1. světové války byl A.V. Frič členem Maffie, tedy v úzkém kruhu vyvolených, s nimiž se počítalo do vysokých funkcí, bohužel bez politického zázemí a vlivu. Proto jeho funkci dostali agrárníci přetvoření v republikány, jmenovitě již zmíněny František Jílek, švagr agrárníka Bradáče.

Štefl měl důkazy, že příkaz k sestřelení letadla s generálem Štefánikem vydal dr. Beneš. Tehdy ve Švýcarsku Štefánik pohrozil Benešovi, že ho požene před veřejný národní tribunál. Proto se nesměl Štefánik navrátit do vlasti. Štefl měl za manželku Francouzku. Po válce, jako přítel Štefánika, se nesměl vrátit domů.

Postaral se o to Beneš a jmenoval ho vojenským attaché ve Francii. Po 2. svět.válce skončil jako konzul v Bukurešti, odkud jej komunista Vlado Clementis po smrti ministra zahraničních věcí Jana Masaryka v březnu 1948 povolal nazpět.

Štefl měl kromě toho doklady o jednání svobodných zednářů v Anglii s plukovníkem Františkem Moravcem (1899-1966), šéfem vojenské zpravodajské služby, oddaným Benešovým sluhou, o likvidaci Reinharda Heydricha. Po příletu na Ruzyňské letiště byl ihned na letišti zatčen. StB od něj chtěla jedinou věc – část archivu, kterou měl od 1. sv. války Štefl v držení. Když ji po 4 letech vyšetřovací vazby odmítal vydat, byl odsouzen na 20 let za špionáž.

Někdy v lednu nebo únoru 1952, dle sdělení Miroslava Dolejšího, otevřela StB vyšetřovací vazbu v Praze, v Bartolomějské ulici číslo 7. Tam Dolejšího s ostatními vězni převezli z Pankráce a Ruzyně, které v té době byly přeplněné vězni. Dostal se na celu, kde byl konzul Ivan Štefl, převezený z Pankráce. Ještě ho uviděl na TV obrazovce v době Pražského jara 1968. Patrně v té době vydal doklady o Benešovi do nepovolaných rukou, aby zločiny Beneše zmizely ze světa.

Další, kdo věděl, že letadlo se Štefánikem bude sestřeleno, byl generál Gibiš, velitel italských legií, kterému to sdělil major Štefl. Přijel pozdě na letiště, kdy letadlo Caproni bylo již ve vzduchu. Byl po válce, kolem roku 1925, propuštěn z čsl. armády. Gibiš potom založil hnutí „Červenobílých“, namířené proti zednářskému modrému klínu v naší státní vlajce po 28. říjnu 1918, proti jeho politice.

Karol Murgaš ze Slovenského státu byl jmenován prezidentem Tisem velvyslancem v Chorvatsku. Ten taky věděl o sestřelení letadla s generálem Štefánikem. Proto byl odsouzen po 2. svět.válce na 20 roků vězení. Potom emigroval (1968) za svým strýcem, katolickým knězem, do USA.

V českém národě se dodnes udržuje legenda o leteckém neštěstí, přestože byli svědci sestřelení letadla, které Benešova tajná policie nestačila zlikvidovat.